Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1558
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík »

Gallienus píše: 29 lis 2020, 14:43 Byla velmi kvalitním soupeřem Německu na Baltu, určitě v letech 1914-1916, na Černém moři až do revoluce naprosto dominovala, byť zde měla drtivou převahu, to nic nemění na tom, že ji dokázala zúročit, což také každý neumí. A ano, revoluce flotile nepomohla, občanská válka už vůbec ne. Sovětské vedení začalo do flotily investovat až od roku 1937, jenže v té době byla technická základna SSSR malá a komunisté potřebovali pomoc ze zahraničí...

Určitě by šla Tife, ale já to neumím, věř mi, že jsem chtěl do svých příběhů dát spoustu map, pár námořních jsem zkoušel i vytvořit, ale sorry, nepovedlo se :( .
Já měl na mysli úroveň spíš technologickou, než personální. Z toho co o Rusku vím jsem nabyl dojmu, že kvalitní důstojnický sbor tam za cara nebyl nikdy a museli dost importovat (samozřejmě nepopírám přítomnost kvalitních důstojníků, ale to byly zřejmě spíš výjimky). Takže to více méně koresponduje s tím, co píšeš. Díky za potvrzení.

Docela škoda. K těm politickým - kamarád to myslím dělal tak, že si stahoval slepé mapy z wikipedie nebo tak odněkud a tam upravoval hranice v malování. Pro orientaci to vždycky stačívalo.
Atlantis píše: 29 lis 2020, 19:58 Premisa je, že Británie na jaře 1941 uzavřela s Německem příměří, což umožnilo celý potenciál obrátit proti SSSR, jež se shroutil někdy ve 42/43 (nevím přesně). Docela jsem přemýšlel, co jiného než invaze by Brity donutila k tomuto kroku...
Pokud vím, tak Německou motivací k napadení SSSR byla právě snaha ukázat Britům, že jsou v Evropě proti Hitlerovi sami a nemá jim kdo pomoct, takže je ta válka nesmyslná. Paradoxně mám za to, že aby to Britové vzdali by stačilo, aby SSSR a Německo udrželo přátelské vztahy (tzn. nebyla by šance otevřít druhou frontu proti Němcům na východě) a Němci nezměnili taktiku bitvy o Británii - kdyby nepřestali útočit na letiště, tak by RAF prostě zmizelo z oblohy, protože by neměli na čem a odkud lítat, reálně jim ke kolapsu už moc nechybělo.
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(66.) Konference v Zossenu (část1.)

Krátce po ujasnění vztahů mezi Berlínem a Římem a ještě předtím, než měl do Vídně dorazit Molotov, byla hlava státu nucena přijmout pozvání špiček ozbrojených sil na ústředí OKH do Zossenu. Göring se na toto setkání příliš netěšil, věděl moc dobře, že vojáci jsou všeobecně silně nespokojeni s omezeními, jež na ně uvalil Hjalmar Schacht. Neměl chuť ani náladu se této porady zúčastnit, nejraději by tam poslal místo sebe právě Schachta, bohužel zatím stále nebyl v postavení, aby mohl pozvání představitelů armády ignorovat.

Armáda musela demobilizovat, to by samo o sobě nebyl ten důvod zloby OKH, to, co stálo za hněvem vojska bylo zkrácení vojenského rozpočtu na 40 % do konce tohoto kalendářního roku a následné snížení na 30 % pro rok následující. Odebrání takřka 70 % motorizovaných prostředků a zrušení 5 tankových a 4 motorizovaných divizí. Většina těchto formací sice nebyla na plných stavech, nic to ovšem neměnilo na skutečnosti, že armáda byla přesvědčena o jejich potřebě.

Na podzim roku 1940, kdy hrozila invaze SSSR do Finska (velení OKH ji považovalo za takřka jistou věc) byla hlavní síla Wehrmachtu přemístěna na východ země, tedy k obraně Východního Pruska a nové hranice s Polskem. Díky opětovnému sjednocení Německa a také zisku Memelu v březnu 1939, se obrana zde mohla zdát mnohem jednodušší, bohužel nebylo tomu tak. Prusko byla sice pevnost sama o sobě a jeho obrana se neustále zlepšovala, jenže nový pás hranic s Polskem byl takřka nechráněn. Němci sice dokázali napravit škody, jež tu v září 1939 způsobí, nicméně obranu zde po většinu války zanedbávali. Jejich původní hranice se SSSR byla až mnohem dál na východě, mezi řekami San a Bug, které tvořily částečnou přírodní bariéru, to nyní neplatilo. Obnovením Polska mezi Třetí říší a SSSR nevznikl sice prázdný prostor, ale z vojenského hlediska se jednalo vakuum, protože Varšava neměla potřebnou vojenskou sílu, aby svou zem ubránila. Nová polská vláda měla a mohla dle mírové smlouvy mít armádu pouze o síle 100 tisíc mužů, bez tanků, letadel a moderních zbraní, byla to německá pojistka ohledně případného revanšismu Varšavy. OKH předpokládalo, že v případě možné války se SSSR nezadrží Poláci Rudou armádu ani týden a pokusit se bojovat se Sověty přímo v Polsku považovali jeho představitelé za sebevraždu. Armáda byla sice Göringem ujištěna, že pakt Ribbentrop-Molotov poskytuje Německu záruku na mír s Moskvou, vojáci ovšem jeho přesvědčení rozhodně nesdíleli. Což byl také jeden z důvodů, proč odmítali tak rozsáhlé odzbrojení, Göring byl naopak přesvědčený (alespoň po nějakou dobu, přesně řečeno do svého setkání s Molotovem), že hrozbu ze strany Sovětů úmyslně nafukují a zveličují, jen proto, aby armáda dostala více peněz. Protože však geopolitická realita podzimu 1940 dostihla i jeho, chápal, že masivní odzbrojení a tím šetření, se kterým přišel Hjalmar Schacht není úplně možné.

Dalším kamenem úrazu bylo to, že zeštíhlení armády mělo sloužit jako záminka pro penzionování většího počtu vysokých důstojníků pozemního vojska. Chtěl se zbavit především Waltera von Brauchitsche samotného velitele pozemního vojska, kterého nesnášel… Franze Haldera, Ludwiga Becka a dále Wilhelma Rittera von Leeba, ten byl na seznamu hlavně kvůli své nenažranosti, ta Göringa popuzovala. Erwin von Witzleben také patřil mezi ty, jež by rád viděl na penzi, jenže jeho pozice byla zatím příliš silná, jako vicekancléř dosud neudělal nic, co by hlavě státu dávalo příležitost jej odvolat, navíc byl docela užitečný. Velkoadmirál Alfréd Saalwächter také musel odejít, i jeho čas se krátil. S reálnou hrozbou Sovětů na východních hranicích bylo zřejmé, že tyto plány bude muset prozatím oželet, sám sobě si musel Göring přiznat, že tyto muže prostě stále potřebuje.

Když hlava státu dorazila, čekalo na ní v jednacím sále tucet vysokých důstojníků nejen armády, ale i letectva a námořnictva, nálada se nezdála být optimistická. Krom Walthera Wevera byl Göring jediný s hodností polního maršála, to nyní zrovna také moc nehrálo v jeho prospěch, když přítomné pozdravil svou holí, všichni mimo Wevera (ten pozdravil stejně jako hlava státu) a Alberta Kesselringa mu zasalutovali, krom šéfa OKW nikdo nezvedl pravici k nacistickému pozdravu, už to byla první známka vzdoru a možných potíží. Když před několika měsíci slíbil armádě opětovné vyplácení peněžních bonusů, většina přítomných neměla problém s nacistickým pozdravem, tedy krom von Witzlebena, Becka a Gerda von Rundstedta, ti zůstali věrní svému přesvědčení.

Hned na úvod požádala hlava státu o slovo, bylo lepší, aby začal mluvit on. Všechny přítomné informoval o své schůzce s Ducem (vzhledem k tomu, že ho doprovázel během cesty Walter von Brauchitsch, se to mohlo zdát i zbytečné, přesto tak učinil), zhodnotil politickou situaci na Balkáně a zmínil se o zrušení blokády, kterou uvalil na Polsko (překvapivě v tomto ohledu armáda protestovala, protože neviděla v trestání Poláků smysl, a celé toto divadlo považovala za Göringův rozmar, všichni věděli, že Varšava nemůže reparace v plné výši bez rozumného splátkového kalendáře zaplatit), upozornil také na možný vstup Maďarska do Ocelového paktu. A nadnesl možnost konfliktu s Jugoslávií, pakliže Bělehrad nebude ochotný naslouchat hlasu rozumu. Doufal, že na přítomné zapůsobí tím, že pro Německo dokázal vyjednat až dojde k dělení kořisti Slovinsko. Leč na nikoho z vojáků jeho domnělé politické úspěchy dojem neučiní, vojsko vše, co vyjednal považovalo za imaginární, protože z jeho strany panovala dost silná pochybnost o tom, že to Berlín získá bez války. Pakliže vypukne válka, představa bojů v terénu, který by na ně čekal v Jugoslávii byla vše, jen ne lákavá, zvláště za nynější slabosti Wehrmachtu.

„Jsme velmi rádi pane prezidente, že Duce pochopil naší nynější situaci a má snahu se domluvit s Moskvou, přesto je možné, že celý ten zájem Sovětů jednat s námi a Italy je jen pokus, jak získat čas, než nás napadnou… Možná nejen čas, jestli jim umožníme vybudovat si vojenské základny v Bulharsku, nebo dokonce i v Turecku dost nás to ohrozí. Bělehrad může říct ne, až jej budou Italové žádat o územní ústupky a Moskva dostane záminku přijít mu na pomoc. K nátlaku na jugoslávskou vládu bude potřeba mít na našich společných hranicích dost silné vojenské síly, abychom něco takové v tuto chvíli (nemluvě za několik měsíců, kdy bude rozpuštěno dalších 10 divizí) mohli vůbec realizovat, bude zapotřebí je stáhnout z východních hranic, kde už nyní máme podstav jednotek. Kdo pak dokáže zastavit hrozící sovětský útok? Našich zbylých 20 divizí, jež budou na 60 % své síly, nebo snad 100tisícová polská armáda, obávám se, že nikdo…“
Walter von Brauchitsch začal s katastrofickými scénáři, přesně jak Göring čekal.

„Znáte moc dobře důvody, které nás nutí demobilizovat, to není rozmar mé vlády, je to realita, ve které teď prostě jsme. Kde máme sehnat prostředky na udržování dostatečně velké armády, aniž bychom zároveň nezkrachovali…, já to nevím a Hjalmar Schacht také ne. A když to neví on, tak dost silně pochybuji, že mi někdo z vás dá dostatečně kvalifikovanou odpověď, přeci jen je otázka dost mimo váš obor.“ Göring začal být hned na počátku setkání podrážděný.

„Nepochopil jste nás, nikdo tu nezpochybnil váš úsudek ohledně ekonomické kondice státu, nebo finanční zkušenosti ministra Schachta, o to tu nejde, víme, že situace je zlá. Armáda pouze navrhuje, aby proces demobilizace byl mnohem pomalejší a pozvolnější. Než jak se tomu děje nyní. Mluvil jste o politických změnách na Balkáně, které mohou přinést benefity naší zemi, začlenění Slovinska do říše, by bylo velkým úspěchem, stejně tak rozpad Jugoslávie, pakliže je to politicky skutečně nutné. Z vojenského hlediska by to Wehrmacht mohlo připravit o dalšího nepřítele a zajistit náš týl, tyto výhody armáda chápe. Je proto nutné dočasně zastavit proces odzbrojení, dokud nebude vyřešena otázka ohledně Jugoslávie, je to důležité.“

„Vicekancléř má pravdu, jestli dokážeme Sověty donutit, aby Jugoslávce hodili přes palubu, bude pro nás obrana naší východní hranice a Rumunska snadnější. Uvolní se tak větší množství jednotek Ocelového paktu, které jsou nyní dislokovány na hranicích s Jugoslávií a jestli se k paktu připojí i Maďarsko, bude naše pozice pevnější, než je teď. Je nezbytné, v zájmu našeho vlastního přežití, mít do té doby co největší vojenskou sílu, která by mohla čelit případné hrozbě. A to bez ohledu na ekonomickou realitu, ve které teď Německo je.“

„Becku, bylo mi řečeno, že Sověti zvýšili vojenskou aktivitu u hranic s Finskem, ne s námi nebo Rumunskem. Jsem přesvědčen, že Skandinávie je jejich cílem, útok proti nám by je připravil o jediného opravdu důležité spojence a partnera na kontinentu.“ Göring sám moc nevěřil tomu, co právě řekl, ale cítil, že to říci prostě musí.

„Abwehr zachytil pohyb mnoha nových sovětských formací, o kterých jsme ani nevěděli, že existují. To společně se zprávami zpravodajců Luftwaffe, kteří již několik týdnů mapují oblast Besarábie a Bukoviny (letecký průzkum začal od chvíle, co se Rumunsko připojilo mezi státy OSY), nám dává mnohem ucelenější obrázek sovětských aktivit. Oni hromadí na hranicích s Rumunskem velké útočné síly, je velmi pravděpodobné, že zaútočí. Vysokou aktivitu Rudé armády jsme zaznamenali i v Pobaltských státech, SSSR mnohonásobně navýšil počet jednotek, které by měl mít podle smluv jež dojednal s vládami těchto zemí v dané oblasti. To samé se týká přesunu leteckých a námořních sil, jen v Pobaltí má VVS umístěno kolem 1500 strojů, což naše vlastní síly trojnásobně převyšuje. Na východních hranicích Polska se děje totéž, náš odhad je, že Sověti tam mají přibližně šest vševojskových armád o síle 1 200 000 vojáků s nejméně 1500 tanky a 2000 letadly. Je to obrovská síla a jistě tam Moskva neumístila tak velké množství vojsk za účelem obrany, není tu žádná mocnost, která by ji nyní dokázala ohrozit, my a Polsko toho rozhodně nejsme schopni.“

Göring moc dobře o těchto informacích věděl, Canaris mu neřekl nic nového, od konce září je měl na stole ve své kanceláři a tyto zprávy se neustále aktualizovaly. Jenže až do setkání s Molotovem, se je snažil přehlížet, bohužel strkat hlavu do písku už prostě nebylo možné.
„Jestli zaútočí, tak kdy, jaká je dle vašeho názoru nejvhodnější doba?“

„Upřímně pane prezidente, být na místě Sovětů tak okamžitě, přichází sice zima, ale naše slabost je přímo do očí bijící. Jestli to udělají teď, jsou do tří týdnů v Berlíně a bude úplně jedno, jak naši vojáci budou bojovat statečně, ocitneme se ve stejné situaci jako Polsko v září 1939, když bojovalo s námi. Nicméně, vzhledem k tomu, že Sověti neustále své síly navyšují, je více než pravděpodobné, že čekají na výsledek rozhovorů ve Vídni. Teprve po nich, se dají nejspíš do pohybu, máme tak dva týdny, žádáme vás tedy, o vyhlášení plné bojové pohotovosti na východních hranicích a povolání záložníků, k doplnění stavu armády alespoň na 80 divizí.“

„Haldere, za těch 14 dnů sotva povoláte dost mužů, abyste jen tak z ničeho dostal, spíš ale vyčaroval víc jak 40 divizí, stejně tak pro ně nemáme ani dost zbraní a vybavení, takřka všechno šlo na prodej. Jestli skutečně komunisté své jednotky neustále posilují, zřejmě si nejsou jistí, zda nás dokážou porazit. Když naposledy zaútočili v zimně, byl z toho propadák, Finové je zpráskali jak psa…!“

„Jejich výkon byl skutečně ubohý a na nás tehdy zrovna moc velký dojem neudělal, ale uběhlo osm měsíců a za tu dobu se komunisté určitě poučili. Navíc, tenkrát provedli útok skoro bez přípravy, za nejhorších klimatických podmínek, které si lze sotva představit a v terénu, jež je snem pro obránce a noční můrou pro útočníka. Všechny výhody Rudé armády se tehdy negovaly, stovky tanků, letadel nedokázala Stavka využít, trvalo ji tak dost dlouho, než upravila svou strategii a taktiku, teprve pak Finy zlomila. Teď sice zaútočí také v zimě, ale terén bude příznivější pro útočníka, ne pro obránce, navíc v Polsku nebude mít Rudé kdo zastavit, nebo alespoň výrazně zpomalit. My sami těch 1500 tanků nezastavíme, a i kdyby ano, nikdo nám nemůže zaručit, že za frontou nemají dalších 1500. Pochopte jednu věc, oni stále neuvěřitelným způsobem zbrojí, ta míra je neuvěřitelná, četl jsem svodky zpravodajců, můžou mít až 8000 tanků a 6000 letadel. Taková síla, kterou mít ji my, by znamenala, že Francii porazíme do dvou týdnů, a to není z mé strany arogantní vychloubání.“

Ani názor Gerda von Rundstedta nebyl zrovna pozitivní, sotva mohl být. Mít my někdy takovou vojenskou sílu, pomyslel si Göring, tak náš národ bude muset po celý rok žrát trávu, protože si nedokážu představit, kde bychom na to vzali peníze.

„Máme nějaké alternativy? Já se chci se Stalinem dohodnout, jsem přesvědčený, že útok proti nám by ho zavlekl do celoevropské války, riziko je příliš velké. Takový konflikt nemohou komunisté vyhrát (tím si už nebyl německý prezident úplně jistý).“

„Hovořili jsme s našimi přáteli v Oslu, jsou si plně vědomi toho, že existence Skandinávského společenství je spojena s Německem. Nemáme závazné ujištění jejich vlády, ale ze strany vojenského velení panuje naprostá shoda v tom, že když nás SSSR napadne, seveřané jsou v tom s námi. To je značná pomoc, budou schopni na sebe vázat pozornost velkého množství sovětských jednotek, navíc jsou hrozbou pro Leningrad a Murmansk. Lidský materiál Skandinávců je kvalitní, stejně tak se zlepšily bojové schopnosti jejich armád. Oslo má již zkušenosti s vedením alianční války, ty nyní uplatňuje, jednotky seveřanů jsou provázané a navzájem se vyvažují. Používají stejnou taktiku jako my, během Velké války, jedná se o tzv. „vyztužení korzetu“ tehdy jsme naše jednotky na východní frontě začleňovaly do Rakousko-Uherských formací a tím se zvyšovala jejich bojová síla, mělo to své mouchy, ale fungovalo to, výsledky byly uspokojivé. My budeme v případě Rumunů nuceni udělat to samé, vzhledem k nekvalitě jejich jednotek, pevně věříme, že přesvědčíte jejich velení o takové potřebě. Ion Antonescu náš návrh v tomto ohledu odmítl, což není úplně nejchytřejší, my chápeme, že zde hraje svou roli národní hrdost, ale jde o přežití obou našich národů…, nejen jich."
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1990
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Nějaké mapy ke sažení třeba tu: https://www.alternatehistory.com/wiki/d ... lda_series
Pak jsem ještě objevil mapchart kde jsou kmému překvapení i historické mapy (tedy... 1. a 2. světová snad) ale tam nejsem rozkoukán a netuším co se s tím dá nebo nedá dělat...
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

jjelen píše: 01 pro 2020, 07:53 Nějaké mapy ke sažení třeba tu: https://www.alternatehistory.com/wiki/d ... lda_series
Pak jsem ještě objevil mapchart kde jsou k mému překvapení i historické mapy (tedy... 1. a 2. světová snad) ale tam nejsem rozkoukán a netuším co se s tím dá nebo nedá dělat...
Díky, zkusím to. Jsem členem na AH už dost dlouho, ale tohle mi uniklo :( .

Potřebuji se zeptat a poradit, jak jsem mám ten obrázek s mapou dát? Nejde mi to..., když ho přesunu, otevře se pouze další okno, zkoušel jsem různé kombinace jako tyto:Obrázek nefunguje to. Kde dělám chybu???
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1558
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík »

Gallienus píše: 02 pro 2020, 01:01 Díky, zkusím to. Jsem členem na AH už dost dlouho, ale tohle mi uniklo :( .

Potřebuji se zeptat a poradit, jak jsem mám ten obrázek s mapou dát? Nejde mi to..., když ho přesunu, otevře se pouze další okno, zkoušel jsem různé kombinace jako tyto:Obrázek nefunguje to. Kde dělám chybu???
No, přímo na forum ten obrázek nenahraješ. Potřebuješ hosting, jde to myslím třeba z google disku (aspoň to psal 821 tady), ale existují i další stránky (z Rajčete mi to nefungovalo, ale to už je spousta let, co jsem to zkoušel). No a když ten obrázek nahraješ na ten hosting, tak ho přes link příkazem buď img (ta ikonka obrázku vlevo), nebo přes OBR (je to písmeny uprostřed) nahraješ sem.
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(67.) Konference v Zossenu (část 2.)

„Vicekancléř von Witzleben mluvil o našich spojencích, armáda si je jistá pomocí od Skandinávců, ale je třeba vybudovat skutečnou alianci a to velmi silnou, což nyní Ocelový pakt není. My vojáci neurčujeme zahraniční politiku státu, slíbili jsme, že se nebudeme plést do záležitostí, které nám nepřísluší, to je starost vaše a ministra von Weizsäckera, nicméně cítíme potřebu o tom s vámi hovořit.“

„Drahý Becku, od konce války nedělám nic jiného, než to, abych pro naší zem získal spolehlivé spojence… V alianci je nyní krom Říma, Bratislavy, Madridu i Bukurešť a brzy se připojí i Budapešť, snažím se přesvědčit i Athény, Duce konečně prozřel a neblokuje přístup Řeků, já věřím, že uspějeme a získáme je na naši stranu. Pokoušíme se s von Weizsäckerem tlačit na Nizozemce, nadbíháme jim jak můžeme, naše obchodní partnerství je toho dobrým příkladem, bohužel, zatím nám to nepřináší politické dividendy, alespoň ne takové, ve které bych já sám osobně doufal. Hitlerova předchozí politika způsobila příliš mnoho škod a napravit je bude mnohem složitější, než se vám může vůbec zdát.“

„Ceníme si této snahy pane prezidente, byl jste to právě vy, kdo přivedl na naší stranu Nory, já jsem zastával jiný názor na řešení tehdejší situace a ten byl chybný, mýlil jsem se a nejen já. Všichni co tu nyní jsme se shodli, že je nezbytné naší politiku vůči sousedům na západě zcela revidovat, musíme se poučit z chyb a svým způsobem i spolknout naší hrdost, což bude pro velkou část společnosti dost hořké...“

„O čem přesně mluvíte velkoadmirále?“ Göring plně nerozuměl tomu, kam Alfréd Saalwächter míří.

„Mluvím o Francii pane prezidente, jestli dojde k válce, potřebujeme ji a to nejen jako přátelský a benevolentní neutrální stát, ale jako spojence, nebo alespoň bratra ve zbrani. Naše obecné přesvědčení je takové, že musíte Paříž přesvědčit, že Berlín je spojenec, tzn. z naší strany sklonit hlavu, udělejte to a my vás podpoříme, klidně i veřejně, požádáte-li nás o to.“

„Jste si naprosto vědom toho co tu říkáte, protože jestli mám jít za Philippe Pétainem, musím mu dát něco závazného, co bude moci použít k upevnění své pozice, on není diktátor, jeho postavení je ošidné… Nic menšího než uznání hranic z roku 1918, žádné nároky za naše ztracené kolonie, uznání naší porážky a z toho vyplývající rozložení geopolitického statusu quo v západní Evropě. Což znamená, odevzdání Belgie do sféry vlivu Paříže, nemožnost získat zpět území ztracené na úkor této země (Eupen a Malmedy) a mnoho dalšího. Navíc nejde pouze o nás, budu muset mluvit za Řím i Madrid, zájmové sféry obou našich partnerů se silně překrývají s těmi francouzskými… Řím snad ukonejšíme Jugoslávií, ale Madrid nemám čím uspokojit, Franco chce Maroko, nejen to. Budu mluvit za sebe, chci spojenectví s Francií, pak budeme na kontinentu nedotknutelní, nikdo nás neohrozí, Britové ani Sověti. Jenže uznat naší porážku z 1918 je domácí politická sebevražda, nikdo soudný to neudělá, a já soudný stále jsem...“

„Nejsem von Weizsäcker pane prezidente, ale je nutné opravdu mluvit o roku 1918 a nějak to rozpitvávat, nemůže veřejnosti prostě nadnést vaší snahu o našem usmíření s rivalem. Německé nároky na východě jsou uspokojeny, možná ne úplně zcela, ale získali jsme víc, než bychom mohli doufat. Válka skončila vítězstvím, národ si sice musí utáhnout opasky, přesto vaše pozice je v Německu nezpochybnitelná, opakuji, armáda vás podpoří, v tomto ohledu máte naše slovo.“

Vicekancléř podporoval myšlenku spojenectví s Paříží, nebyla to jeho mírumilovnost, nebo pacifismus, nýbrž čistý pragmatismus.

Göring sám pro sebe přemítal, zda je to vůbec reálné, věděl moc dobře o tom, že Philippe Pétain již začal vystrkovat tykadla směrem k Římu a sondoval situaci. Dokonce poslal blahopřání do Bukurešti, když Ion Antonescu podepsal protokol o přístupu do Ocelového paktu, nemluvě o záruce Rumunsku, což bylo velké (velmi pozitivní) překvapení, které nikdo nečekal. Problém byl s tím, že německá hlava státu sice věřila francouzskému premiérovi, ne však Francouzům. Politická situace ve Francii byla nestabilní, levice nebyla zrovna slabá a Philippe Pétain neměl pravomoci diktátora, aby si mohl dělat co chtěl. Navíc byl již dost starý, unavený, ve vládě zatím zůstával, protože představoval symbol vítězství a nebyla politická síla napříč vládnoucím spektrem, nebo soulad jej sesadit. Pierre Laval by byl mnohem lepším partnerem, jenže jeho pozice byla slabá, neměl tak silnou mocenskou základnu, jež by jej podporovala, ministrem zahraničí se stal díky nástupu Philippe Pétaina do čela nové vlády. Ať byla situace ve francouzské společnosti jakákoliv, rozhodně zde převládalo uspokojení, že válka skončila a Francie během ní neutrpěla velké lidské, či materiální ztráty. Právě velmi nízká cena, kterou zem musela zaplatit za mír byla důležitým argumentem stávající vlády, ta byla silně konzervativní, až dokonce pravicová a jejím cílem bylo potlačit své politické oponenty, to se jí moc dobře nedařilo, a dle zahraničních pozorovatelů, mohla kdykoliv padnout. Nové volby by mohl vyhrát kdokoliv, klidně i komunisté, což by byla pro Göringa noční můra, Německo by se tak ocitlo v obklíčení. V tuto chvíli však byla sevřena Francie mezi země OSY, její vztahy s Británií byly na bodu mrazu a nebyl zde ani žádný náznak zlepšení, Paříž (přesně řečeno její stávající vláda) byla silně protikomunistická a o nějakém sblížení s Moskvou nemohlo být ani řeči, jak dlouho to mohlo trvat, bylo otázkou. Přesto, bude někdy lepší příležitost než právě teď? Určitě ne, Göring musel kout železo dokud bylo žhavé, zkusí to, neměl co ztratit.

„Udělám to, navrhnu setkání, budu muset jet nejspíš do Paříže, takže vezmu sebou Waltera von Brauchitsche, zda se dohodneme, nebo ne, teprve uvidíme. Nicméně pro možnost usmíření udělám vše. Máte pravdu v tom, že musíme s nimi spojit, potřebujeme Francii.“

„Děkujeme za vaší vstřícnost, bylo by dobré hledat spojence i mimo Evropu, třeba v Japonsku, jsou sice vázáni v Číně, ale pořád mohou být pro SSSR nebezpeční, rádi bychom, kdybyste v tomto ohlédl vyvinul také nějakou aktivitu.“

„Pravda je taková Haldere, že jsem o tom uvažoval, ale krom vojenské pomoci nám toho Japonci moc nenabízejí, právě naopak. Nizozemci se jich bojí, zbrojí právě z obav kvůli Tokiu, nechci zahodit naše právě budované vztahy se sousedem, jež je pro nás důležitý, což Japonsko prostě není. Tokio se snaží otevřeně zlepšit vztahy s Berlínem, chtělo k nám poslat Matsuoku (myšlen ministr zahraničí japonského císařství Yosuke Matsuoka), mají zájem vstoupit do OSY, hodně jim na tom nyní záleží, odmítl jsem jeho návštěvu. Myslím si, že jsme se tehdy rozhodli špatně, Joachim von Ribbentrop tlačil na Hitlera, aby si vybral Japonsko na úkor Číny a vůdce jej poslechnul. Konstantin von Neurath neměl odcházet, rozuměl zahraniční politice mnohem lépe než prodavač vína, vztahy s Čínou měly být udrženy, vím, že jste vy vojáci tehdy protestovali a mě teď mrzí, že jsem se nepostavil na vaší stranu...“

„To je ovšem minulost, kterou nevrátíme pane prezidente, Čína nyní není hráč a dlouho ještě nebude. Japonsko má silné námořnictvo a dobrou armádu, oni umí bojovat, mít je po svém boku, naše pozice vůči Moskvě a hrozbě z její strany by byla o poznání lepší. Kdybych mohl snít, bylo by nejlepší, aby mezi Čínou a Japonskem došlo k míru, Tokio by mohlo znovu hledět směrem na Sibiř a Čína by si mohla s naší pomocí konečně poradit s vnitřní komunistickou hrozbou, ale uvažujme reálně. Musíme za nynější situace upřednostnit Tokio, ať se vám to líbí nebo ne.“

„Svou politiku vůči Japoncům přehodnotím až dle toho, jak dopadnou námluvy s Francií, jestli uspějeme, nic nezměním, jestli selžeme, nabídnu Tokiu vstup mezi státy OSY. Víc zatím ode mě nemůžete čekat von Witzlebene.“
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(68.) Francouzská mezihra prosinec 1940 (část 1.)

Hermann Göring bral vážně svůj slib armádě a pověřil ministra zahraničí, aby mu sjednal nebo se o to alespoň pokusil, neformální schůzku s představiteli francouzské vlády, což Ernst von Weizsäcker dokázal v poměrně krátké době zařídit. Týden před konferencí ve Vídni, kde se mělo rozhodovat o osudu Evropy a Blízkého východu, se německý prezident snažil získat podporu Paříže, která by upevnila postavení států OSY během jednání se Sověty. Bylo trochu ironií, že Philippe Pétaine si jako místo pro toto setkání vybral Sedan, jež byl silně spjat s historií obou národů.

Göring dorazil do historického města 10. prosince, doprovázel jej šéf pozemního vojska Walter von Brauchitsch a ministr Ernst von Weizsäcker. Přítomnost příslušníka OKH byla ze stany hlavy státu jistá úlitba armádě, která by se mohla cítit uražená, kdyby se jednání nezúčastnila, bylo to však z jeho strany i alibi, pakliže by výsledek schůzky nedopadl dobře.

Philippe Pétaine a Pierre Laval na německé hosty trpělivě čekali, když Němci dorazí do jednacího sálu, bude jednou z prvních věcí to, že Göring přes tlumočníka oběma poděkuje, za jeho tak rychlé přijetí, byť se nebude jednat o oficiální setkání. Pravdou bylo, že nečekal francouzskou vstřícnost, z jeho strany panovala obava, že bude odmítnut, přeci jen návštěva Molotova v Berlíně před krátkou dobou až příliš připomínala tu ze srpna roku 1939, jež podnikl Joachim Ribbentrop v Moskvě a ta jak všichni věděli, vedla k válce mezi oběma národy. Francouzi se tudíž mohli obávat, že se historie bude opět opakovat...

„Není třeba děkovat pane říšský prezidente, nemáme problém se s německou stranu setkat a jednat s ní, přeci jen se zájmy Francie a Třetí říše navzájem kříží, zajímá nás pouze, jednáte i za ostatní státy OSY, nebo pouze za sebe.“

Slova Pierre Lavala byla upřímná a ministr zahraničí chtěl vědět, co si může od schůzky slibovat, on ani jeho nadřízený nechtěli licitovat, chtěli znát na čem jsou.

„Nemůžeme přímo mluvit za Řím, či Madrid, přesto jsme schopni a také to uděláme, podpořit a bránit jejich zájmy. Je to povinností Německa jakožto zakladatelské země paktu, nejen v rámci našeho partnerství, stejně to samé uděláme i pro slabší a menší členy Ocelového paktu. Sféry vlivu Francie a především Itálie, v menší míře i Španělska je možné upravit tak, aby se nestřetávaly zájmy zúčastněných. Jednali jste již s Ducem a ten projevil ochotu změnit své požadavky a také z nich výrazně slevit, jsem si jistý, že Franco udělá to samé. Za nás vás ujišťuji, že Berlín v případě nutnosti ze své stany provede dostatečné ústupky, pakliže je Francie bude žádat.“

Ernst von Weizsäcker podal hned na začátku jednání francouzské straně dubovou ratolest.

„Velmi stojíme o napravení našich pošramocených vztahů, válka byla obrovskou chybou, naštěstí všechny strany vyslyšely hlas rozumu a přestaly s tím šílenstvím, kdoví, jak by dnes Evropa vypadala, kdyby se stále bojovalo. Udržet mír je absolutní prioritou mé vlády, jedna válka Německu naprosto stačila…“

„Problém je, že předchozí německá vláda moc hlasu rozumu nenaslouchala a pozvala komunisty do Evropy. Nyní mají Sověti mnohem lepší postavení, než před srpnem 1939, je to z velké části hlavně vaše zodpovědnost. Ohrožují tak zájmy nás všech, to že mezi nimi a námi stojí Německo nás sice trochu uklidňuje, ale spánek dobrý nemám, vy byste jej také mít dobrý neměl.“

„Pane premiére, kroky jež učinila vláda Adolfa Hitlera byly chybné, bohužel již se staly, my nejsme v postavení, abychom je dokázaly vrátit zpět. Bylo by snadné se distancovat od rozhodnutí předchozího vedení, ale to neuděláme, říšský prezident Göring jasně zastává názor, že by to bylo slabošské a ubohé. Führer neměl trpělivost jednat s Varšavou a ta odmítala naše návrhy, nyní za to Polsko platí..., udělali jsme chyby, ale nejsme jediní. I Francie neudělala nic proti rozšíření hrozby komunismu, její předchozí vláda zradila Rumunsko a nechala jej na pospas Moskvě navzdory záruce suverenity, kterou ji dala, všichni jsme se dopustili chyb, nemá cenu si je navzájem předhazovat...“

„Máte pravdu pane ministře zahraničí, předchozí vláda Francie byla zbabělá, zradila Rumunsko navzdory zárukám, které dala této zemi. Já však nejsem jako oni, snažím se udělat z Francie lepší zemi, hrdou a silnou, což je dost složité, vzhledem k síle levice a množství hlupáků, jež ji podporují. Jestli komunisté Rumunsko napadnou, vyšlu armádu k jeho obraně, i kdyby to mělo být poslední státnické rozhodnutí, jež za svého života učiním, pevně doufám, že Německo a členové Ocelového paktu budou mít dost silnou páteř a přidají se k Francii…!“

Tohle bylo přesně to, co Göring rozhodně nechtěl, konfrontace s komunisty bylo to poslední, jež by si přál. Ten senilní stařec chce po sobě zanechat odkaz, to sice mohl pochopit, ale ne na úkor Německa, protože jestli vypukne válka, bude se bojovat na německé půdě a to nikdy nedovolí, tedy alespoň dokud bude u moci.

„My válku nechceme, to už jsem řekl jasně, chci se dohodnout, Stalin má zájem jednat, Duce mě v tomto ohledu podporuje. Byl bych rád, kdyby mě podpořila i Paříž, rozšíření vlivu SSSR do Evropy si nepřeji, ale vzhledem k alternativě (tzn. válce), jsem ochotný udělat ústupky, nicméně narýsuji komunistům jasnou čáru, kterou nesmí překročit. Je to koncensus napříč celým Ocelovým paktem, stejný názor zastávají i vlády Skandinávského společenství.“

„Zvláštní, vaše slova mi připomínají Mnichov, co přesně Stalin chce a co mu hodláte dát, v tomto chci mít naprosto jasno...“

„Pane premiére, jak řekl říšský prezident, musíme se s nimi dohodnout, naším cílem je však ochránit zájmy Německa a členů paktu, ale také Skandinávců, ke kterým máme jisté závazky, především z dob války. Vztahy Berlína a Osla jsou nadstandartní a my na tom nechceme nic měnit. Jsou zde však oblasti, jež nejsou pro nás důležité natolik, abychom kvůli nim museli válčit, stejně to cítí i zbytek členů Ocelového paktu.“

„Tak koho tedy obětujete pane ministře?!" Tentokrát se Philippe Pétaine zeptal hlasitěji, než bylo nutné.

„Bulharsko je nezbytná oběť, na oltář míru položím i Turecko, bude-li to nutné tak přidám Írán, cokoliv nad tyto požadavky znamená, že jsme se Sověty ve válce. Taková je naše ochota k ústupkům, nejsem na to hrdý, ale zrovna nyní nemůžeme jednat jinak...“

„Děkuji za upřímnost, té si vážím. Nemluvil jste ovšem o Polsku, jak se budete stavět k požadavkům komunistům ohledně této země?“

„Pane premiére, Polsko je v německé sféře vlivu, pakt Molotov-Ribbentrop tohle vymezil jasně. Nikdy jsme neusilovali o celou zem, šlo nám pouze o to, co bylo naše a to jsme z větší části dostali. Stále máme v Polsku své zájmy, naše vztahy s Varšavou jsou i po válce uznávám trochu turbulentní, ale před krátkou dobu došlo k jisté formě uklidnění, snad mohu nazvat tuto situaci i usmířením. Berlín rozhodně nestojí o eskalování proti-německých nálad v Polsku, to je náš poslední zájem. Prezident Göring ve své moudrosti uznal, že nynější polské vedení není schopné platit reparace a ministr Hjalmar Schacht již přišel s návrhem rozložení splátek, které se dají reálně zaplatit (tohle bylo jisté popíchnutí směrem k Francouzům, protože oni nikdy Německu pomocnou ruku nepodali a ve dvacátých letech poslali svou armádu okupovat průmyslové srdce země, ve snaze vynutit si splácení zcela nereálných reparací). Berlín proto neblokuje dovoz do Polska, což zlepšilo i náš vztah s Budapeští, jež je nyní klíčový obchodní partner Varšavy. K vaší otázce, jestli SSSR bude požadovat polské území, naše odpověď bude ne, Polsko je nedotknutelné, stejně jako Rumunsko a Skandinávie, pro jeho ochranu půjdeme do války, bude-li to nezbytné.“

„Doufali jsme, že Německo bude ochotno se usmířit a Francie je za to velmi ráda… Před časem mě náš velvyslanec ve Vatikánu upozornil, že situace v Polsku je velmi zlá a s nastávající zimou bude ještě horší, z tohoto důvodu máme zájem pomoci polskému vedení s potravinovou krizí. Chceme také vyslat do země vojenské poradce a začít s budováním jejich armády a bezpečnostních složek, přeci jen jsou vystaveni bezprostřednímu náporu ze strany rudých… Určitě vás nepřekvapím, když řeknu, že Stalin podporuje nelegální komunistická hnutí v zemi…, je zvláštní, že na to německá vláda nereaguje...“

A co mám asi tak dělat, řekl si pro sebe Göring, tohle skutečně nebyla žádná novinka, to na co jej upozornil Laval, mu neustále připomínal Canaris. Ten s Poláky jednal, kdoví o čem přesně, protože hlava státu měla pocit, že admirál si dělá co chce, na druhou stranu ho to vlastně příliš nezajímalo. Nechal seškrtat rozpočet Abwehru na třetinu a odmítal jej navýšit, stejně tak odmítl vyslat do Polska jednotky divize Brandenburg (měli se účastnit proti komunistických akcí společně s polskými bezpečnostními složkami a armádou). Z vlastního přemítání jej vytrhl von Brauchitsch, který dosud pasivně naslouchal a do rozhovorů se nezapojil.

„V jakém směru a velikosti má být vojenská pomoc ze strany Francie? Osobně nemám nic proti zvýšení síly polské armády, ale ta musí být umístěna na správné straně hranice… Co se vnitřních záležitostí Polska týká, Wehrmacht rozhodně nebude bránit polské vládě odstranit hrozbu bolševismu, je to její právo a pro nás je to také otázka vlastní bezpečnosti. Musím jen připomenout, polská armáda je dle mírové smlouvy omezena a podkopávat tuto smlouvu, je krajně nemoudré, dokonce velmi šílené…, my to snadno zjistíme a budeme donuceni jednat. Protože jestli Polsko nemá peníze na splácení reparací a přesto odněkud získá zdroje na zlepšení stavu své armády, budeme to považovat za porušení mírové smlouvy, vlastně za zradu a v zájmu bezpečnosti ho rozdrtíme… Nedostanou již druhou šanci a Poláci a jejich zem nadobro zmizí z mapy tohoto kontinentu, bylo by proto dobré, aby zde všichni přítomní chápali správný stav věcí...“

Oba němečtí politici na okamžik zalitovali toho, že vzali šéfa pozemního vojska sebou, mluvil za ně, bez jejich svolení a o věcech, o kterých nepanoval zcela koncensus, protože ani Hermann Göring, natož Ernst von Weizsäcker neměli zájem vojensky v Polsku zasahovat, natož tam vojensky zůstávat, což bylo silně nerentabilní ze stany nejen ekonomické a naprosto špatně ze strany geopolitické. Okupovat Polsko Německu přinášelo pouze nevýhody a jen hlupák nebo zaslepenec to nemohl nevidět.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(69.) Francouzská mezihra prosinec 1940 (část 2.)

„Tento pohled mi přijde trochu krátkozraký pane generálplukovníku, Francie nahlíží na tuto záležitost jinak. Je v zájmu všech zúčastněných obnovit vojenskou a hospodářskou sílu Polska, už jen proto, že bude sloužit jako nárazník Německa proti hrozbě SSSR…“

„Při vší úctě pane premiére, ne. Tento pohled a výklad nebyl použit v letech 1919-1920, kdyby tehdy Polsko prohrálo svůj boj s komunismem, Německo by bylo další na řadě. Reakce Francie by byla jaká, pomohla by mé zemi se ubránit? Oba víme, že ne. Polsko je náš nepřítel, v roce 1918 nás jeho lid zradil, bodl nůž do zad ve chvíli, kdy na tom byl můj národ nejhůře... V této válce zemřela většina Němců z rukou Poláků, vyzbrojit a vylepšit jejich armádu tak krátce po ukončení bojů…, vy byste to být na našem místě rozhodně neudělali, historie je toho důkazem, proč máme my být lepší a odpouštět co nám to přinese. Nejsem hlupák, naprosto zřetelně chápu hrozbu, kterou představuje Moskva a její ambice, ale také vím, co je to revanšismus, my čekali přes 20 let na možnost se pomstít, Poláci nejsou lepší než my…, i oni budou trpělivě čekat.“

„Pane generálplukovníku, my chápeme složitost vztahů mezi Berlínem a Varšavou, chceme je pomoci řešit. Francie má velký zájem na tom, aby došlo k opravdovému usmíření, teď jsou hlavní hrozbou rudí, vzájemná nevraživost musí být překonána. Má vláda je ochotná podpořit německé zájmy v tomto regionu, nebo i jinde, když bude Berlín k Varšavě shovívavější...“

„Naše shovívavost bude dost drahá, někde se musí zahojit a to brzy, už tak jsme k Polákům velmi mírní, ve srovnání s rokem 1918 dokonce milosrdní a vy chcete ještě víc?“

„Prezident Göring má pravdu pane ministře, jestli má Polsko dostat z naší strany další ústupky, něco nám dejte, dostatečně hmatatelného, abychom toho mohli využít nejen na domácí politické scéně, ale i v rámci Ocelového paktu. Otázka Polska je v Německu dost citlivé téma, stále se najde dost těch, kteří tvrdí, že jeho obnova byla velká chyba, v tomto ohledu pochopte složitost našeho postavení.“

„Jaké kroky tedy musí má vláda učinit, aby otázka Polska mohla být řešena k naší spokojenosti? Jsem ochoten naslouchat, chápu citlivost celého problému.“

Philippe Pétaine podal Němcům pomocnou ruku, teď bylo na nich, zda toho využijí… Göring tedy neváhal.

„Potřebujeme francouzskou podporu při řešení otázky Jugoslávie, víme, že Bělehrad se nyní upíná k Paříži a hledá u ní ochranu, odejměte mu ji. Zapomeňte i na Turecko a Írán, až budeme jednat se Sověty, musím mít záruku Paříže, že nezakročíte, jakmile začne Moskva prosazovat své nároky. Na oplátku dovolíme francouzskou pomoc Polsku, nejen v řešení potravinové krize, která hrozí s blížící se zimou (vlastně již nastala), ale i s modernizací polské armády. Ale jak řekl Walter von Brauchitsch, ta musí být umístěna na správné straně hranice, tzn. na východě, západní hranice s Německem zůstane demilitarizována po dobu příštích nejméně 10 let.“

„Dobře, řekněme, že vyjdeme v tomto ohledu vstříc Berlínu, nepůjdeme do konfrontace s Moskvou, pakliže Stalin dodrží dohodu o kterou usilujete, ale chceme za to také určité ústupky, i já potřebuji politický kapitál, jež bych mohl využít na domácí scéně.“

„Posloucháme pane premiére?“ Pro Ernsta von Weizsäckera to byla chvíle, o které věděl, že rozhodne o tom, zda budou rozhovory úspěšné, nebo nikoliv.

„Drahý pane ministře zahraničí, je třeba, aby Německo potvrdilo Locarnské dohody, tzn. neměnitelnost jeho západních hranic, veřejné prohlášení o úmyslu vzdát se nároků na své kolonie o které přišlo po Velké válce a také neměnitelnost nynějších hranic Polska na západě (o jejich revizi směrem na východ rozhodne až čas). Chápu, že to Třetí říši poskytuje minimální prostor pro vlastní revizi stávajících hranic, snad s výjimkou Jugoslávie, kde vlastně nevíme, co Berlín požaduje, ale toto je cena za naší podporu… Pakliže to dostaneme, můžeme uvažovat i o vstupu do Ocelového paktu, dříve ovšem ne.“

„Neměnnost našich hranic s Francií není věc jednoduchá, ale má vláda nemá problém dodržet smlouvu z Locarna, máte mé slovo, učiním jej i veřejně. Přesto bych velmi rád prodiskutoval možnost revize hranic s Belgií, nesmírně by mi takový politický úspěch jako hlavě státu usnadnil prosazení ostatních vašich požadavků. Kdyby Německo získalo zpět Eupen a Malmedy, na oplátku by Berlín dal veřejnou záruku ohledně polské suverenity a jeho nynějších hranic, mohl by i zmírnit podmínky mírové smlouvy...“
„Ne! Je mi to líto, ale prostě ne, celistvost Belgie je to samé jako celistvost Francie, nezkoušejte na toto téma licitovat, nemá to cenu, v tomto ohledu názor nezměníme.“


„Nicméně je tu stále prostor vyjednávat, musíte pane prezidente pochopit, že nás postoj v této otázce je pevný, nelze jej změnit. Můžeme ovšem nabídnout řešení, jak posílit vaši pozici v Německu a získat podporu při řešení polské otázky...“

„Jsem zvědavý, co mi navrhnete Lavale? Hermann Göring byl hodně skeptický, přesto jej zajímalo co z toho Francouze vypadne za skvost a bude hodně překvapený…

„Víme, že Německo má problém s potravinami, což byl důvod vašich požadavků na Varšavu, pomůžeme vám jej vyřešit. Hovořil jsem o tom s premiérem, bude to sice složité, ale ne nereálné a věříme, že to dokážeme prosadit. Máme velkou koloniální říši, už tu byly před válkou myšlenky, přesídlit části různých etnik (Polsko mělo velký zájem zbavit se svých židů) na Madagaskar. Předchozí francouzská vláda se k tomuto řešení postavila negativně, ta nynější o tom může uvažovat, zvláště ve chvíli, kdy Berlín bude ochotný revidovat politiku vůči Varšavě… Jsem si jistý, že by vám naše pomoc usnadnila vaše rozhodování a odňala z vašich beder alespoň část starostí. Náš návrh jistě stojí za zvážení.“


Göringova reakce byla okamžitá, pochopil význam nabídky, bylo to něco, co musel prostě využít, okamžitě si spočítal, že všichni Židé z říše, co by museli odejít, tam ponechají svůj majetek. Jeho vláda jim sice bude muset zaplatit, ale maximálně polovinu, víc sotva. Navíc si doma uklidí, emigrace byla vždy řešení, ne vlastně v tomto případě by to byla nucená deportace, ale to byla pouze sémantika. Navíc většina členů strany zastávala názor: okrást, ožebračit, ale nezabít…, on s tímhle heslem souhlasil a podporoval jej. Ekonomický benefit pro Německo by byl obrovský, v tuto chvíli doslova dar z nebes.

„Kolik si jich můžete vzít?“

„Uvažovali jsme kolem 200 tisíc, pro víc není na Madagaskaru infrastruktura, nedokázali by tam přežít z vlastních zdrojů, vláda by je musela podporovat…“

„Jestli se máme na toto téma vůbec bavit, tak půl milionu je minimum, tohle musíte pochopit. V říši je nyní kolem 1 milionu židů (600 tisíc Německo, 200 tisíc protektorát, zbytek v Rakousku a východních provinciích, další budou ve Slovinsku) a to nemluvím o těch na Slovensku a dalších zemích Ocelového paktu, protože jestli začneme doma s úklidem my, budou chtít uklízet i oni. Jestli nám francouzská vláda vyjde vstříc a vezme si alespoň polovinu našich židů, splníme vaše požadavky. Můžete říci, že jim nabízíte možnost vlastního států, nebo to zdůvodněte jinak, to je vaše věc, ale souhlasím, váš návrh je řešení a já ho přijmu.“

„Je mi líto, ale půl milionu je moc, na tom ostrově pro ně nebudou zdroje, navíc by docházelo k pnutí s místními domorodci, tak velký počet nových osadníků nemohou naše úřady zvládnout. Docházelo by k velkému počtu úmrtí, což by zbytečně vyvolávalo pozornost, o to Paříž nestojí.“

„Pane premiére, je jasné, že budou nějaké přirozené ztráty, to se děje prostě vždy, když dochází k osídlení nových území. Upřímně mě moc nezajímá, zda nějací negři na Madagaskaru budou protestovat, či ne, je to váš ostrov ne jejich, oni jsou tam pouze hosté, které trpíte. V tomto ohledu jste k místním moc blahosklonní, na negry platí pouze bič, protože pak se vám akorát vymknou z rukou. Navíc vám židé budou vděční, dostanou svou zemi zaslíbenou, získáte jejich loajalitu, jsem přesvědčen, že budou pracovitější, než místní.“

„Když jsou tak úžasní, proč si ty židy tedy nenecháte pane prezidente?“

„Sám moc dobře víte proč ne, je to politika, ekonomika a mnoho dalšího. Norimberské zákony nejsou již tím, čím byly za Adolfa Hitlera, ale aby mohla být nějaká menšina v zemi skutečně přínosná, musí zůstat menšinou, nikoliv se z ní stát většina. Máme jich v Říši prostě moc, Francie má mnohem menší počet židů než Německo, chápali by jste to, být v naší situaci.“

„Já se to snažím pochopit, ale půl milionu neprosadím, není to možné, zvláště, když to všechno budou Němci…, možná 300 tisíc, ale víc skutečně ne.“

„Děkuji, alespoň tedy 300 tisíc, nebudou to všechno Němci, ale také Rakušané, Češi a Poláci, pošleme na Madagaskar takový nějaký mix různých etnik, což by mělo usnadnit vaše rozhodování.“

Debata trvala ještě hodinu, Göring již nezkoušel licitovat, dosáhl téměř všeho co chtěl, možná i něčeho navíc. Nucená emigrace části obyvatel, jež byla nechtěná se mohla ukázat jako řešení ekonomických a etnických problémů. Nechat navýšit stav polské armády na 200 tisíc vojáků byla malou cenou za francouzskou podporu v řešení otázce Jugoslávie a sporů s Moskvou. Jediné co ho trápilo bylo, že Francie trvala na celistvosti Belgie, ale to dokázal skousnout.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4829
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

Copak, zalekl jsi se našich analýz a snažíš se co nejvíc posílit Evropu před rudou hrozbou?
Upřímně to sbližování je až moc hrrr, nicméně být Stalin, pořád bych sázel na francouzskou levici a na neangažovanost Británie. Nadto bych (logicky) požadoval koridor skrz Rumunsko do Bulharska, minimálně než se podaří "přesvědčit" Turecko - kterému bych slíbil kus Sýrie, Bulharska a Řecka a ukecal jej do spojenectví (Turecko mělo se SSSR vcelku slušné vztahy a když zjistí, že jej Německo i Francie hodili přes palubu, myslím, že zvolí revanšistickou realpolitiku) + požadoval zachovat nezávislé, či alespoň "nezávislé" Srbsko. S tím vším jedu na půlroční intenzivní propagandistickou kampaň a v létě 41 bych do toho i tak šel - pořád si myslím že lepší pozici prostě SSSR mít nebude (pochopitelně kromě té, kterou má teď, ale proč nezískat základny a spojence, že?)
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 11 pro 2020, 10:15 Upřímně to sbližování je až moc hrrr...
Philippe Pétaine je možná senilní stařec, ale pořád muž s touhou zanechat po sobě odkaz v historii nejen Francie, nýbrž i Evropy. Nechce být jen slavným vojevůdcem, ale i velkým státníkem. Vše co dělá není jen proto, že by miloval Poláky, nebo mu šlo pouze o bezpečnost Evropy, jde mu o zachování své moci a nynějšího pořádku ve Francii. Tento člověk zažil revoluci ve francouzské armádě, nenávidí rudé, má je ve vládě, potřebuje důvod se jich zbavit. Beru to takto, on dá záruku Polsku a Rumunsku, ukáže, že předchozí vláda (jež měla blíže do leva, než doprava) je nezodpovědná, pokrytecká a má vůči Varšavě a Bukurešti velký dluh, on má tolik morálního kreditu, že jej splatí, stejně tak nynější vláda. Čím více zpráv o krutostech Sovětů přinesou jím vyslaní poradci do těchto zemí, tím lépe..., nebude příliš snadné zdiskreditovat rudé, zvláště ve chvíli, kdy Berlín obrátí své chování vůči Varšavě o 180 stupňů. Bude mít podporu Vatikánu, docela zajímavý bude vánoční projev Pia XII. jež bude mluvit o utrpení Evropanů z rukou bolševiků a vyzývat katolíky před tím, aby nezavírali oči nad tragickým osudem porobených národů ve východní části kontinentu.
Myslím, že takto by uvažovala konzervativní osobnost jako byl on, to sblížení s Třetí říší je pragmatismus, nemusí Němce, Italy, Španěly milovat, ale nikdo jiný krom zemí OSY tu z jeho pohledu není, navíc je Francie těmito státy obklíčena... Z ideologického hlediska jsou jedinou volbou, Britové jsou naopak persona non grata, protože podle něj, nesou zodpovědnost za nynější situaci.

Žádný koridor do Bulharska nepotřebuješ, ať byla Černomořská flotila v OTL jakkoliv k ničemu, má nyní v této oblasti absolutní nadvládu, přístavy v Bulharsku umožňují přepravu dostatečného množství vojáků, které umístíš na hranice s Tureckem. Kdyby toto Molotov požadoval, Göring a ostatní jej pošlou kamsi.

Britové by se okamžitě angažovali, pakliže by Turecko změnilo barvu na rudo, jestli měli z něčeho strach, tak to bylo ohrožení impéria, ze Sýrie to máš co by kamenem dohodil k Suezu a Basře, nemluvě, že přítomnost SSSR v oblasti ohrožuje Írán a tím i Hormuzský průliv a námořní dopravu zde... Ten kdo zde umístí válečné lodě kontroluje spoje do Indie... Je úplně jedno, jak se bude Londýn negativně dívat na to, co dělá Berlín na Balkáně, stejně bude v tuto chvíli považovat SSSR za bezprostřední hrozbu.

A pak tu máš pohled samotného Stalina, on vždy jednal na základě hyenismu, byl to olupovač mrtvých, nebo umírajících. Může mít informace o tom, že Německo je slabé, nepopírám to, stejně tak nedokáže ocenit sílu Wehrmachtu, protože ten během války nic úžasného nepředvedl... Ale, ani Rudá armáda ne, jsou tu reformy, kterými prochází, zbrojí a připravuje se na válku, tvrdíš že zaútočit bezprostředně je nejlepší rozhodnutí... Dovol mi připomenout:

V OTL německá armáda zahájila operaci žlutý, Heer nasadil prakticky vše co měl, 90% stavu pozemních sil, Luftwaffe 80% (zbytek Norsko), co udělal Stalin... Vzal si kousek Rumunska. Pak se ptám, proč si nevzal celé, nikdo by jej neochránil, mohl Němce připravit o palivo a učinit naprosto závislými na SSSR. Mohl Hitlera zcela zničit, nikdy neměl lepší příležitost, neudělal to.

Nyní je Německo opravdu slabé, ale není tak slabé jako v OTL na přelomu května/června 1940, nezaútočil tehdy, proč by měl proboha teď, když bude stát proti celé Evropě a to doslova.
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1990
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Gallienus píše: 11 pro 2020, 14:39Nyní je Německo opravdu slabé, ale není tak slabé jako v OTL na přelomu května/června 1940, nezaútočil tehdy, proč by měl proboha teď, když bude stát proti celé Evropě a to doslova.
Říkám si, co je to vlastně Evropa?
Británie je nyní, nemílím-li se, snad izolacionističtější než kdy dřív, veřejné mínění nebude vůbec nakloněné dalšímu válečnému dobrodružství, už vůbec ne riskování ve jménu státu, s kterým nedávno válčili. A pak je otázkou, jak moc je/bude silná a prosovětská tamní levice, dělníci, odbory...
Samozřejmě, pokud Sověti ohrozí Úžiny anebo Perský záliv, Londýn se chtě nechtě ozvt asi bude muset.
Francie je podobný případ. Dovedu si představit, že ocitne-li se ve válce se Sověty, bude mít dost práce sama se sebou... A i kdyby ne, co může dělat/udělá?
Osa mimo Německo asi nestojí ani za řeč, snad až na Italy, ježto za sebou nemají debakl ala Řecko, je s nimi přeci jen potřeba počítat.
Neviděl bych to tedy pro SSSR tak černě, jen na Baltu by jim mohla Kriegsmarina se Skandinávci a Italy solidně zatápět.
Ale pořád je tu riziko, pro Stalina asi až moc velké, tady bych souhlasil. Ovšem Stalin má štěstí v tom, že takové dobrodružství vlastně nemusí riskovat, prostě počká až se hne někdo jiný (Mussolini na Balkáně?) a pak může zopakovat připojení "Kresů" a Besarábie...
Hrozně záleží kde by Sověti zaútočili, podle mého mají před sebou na výběr hned z několika válek - buď o Írán nebo Turecko primárně s Brity, anebo rovnou na zápa, proti Ose
Nápad s Tureckem se mi zamlouvá, ale na spojenectví bych to neviděl. Jednak ti Britové, druhak pohcybuji, že by Ankara zvlášť stála o posílení severního souseda. Ale možná by Turecko mohlo v nějakém režimu poskytnout svá letiště či přístavy anebo něco vymyslet stran Úžin...
Ale být Stalinem, pokud by mě nepřesvědčil maršál Atlantisov k nějakému generálnímu útoku na Německo, počkám si na nějakou chybu Mussoliniho a vecpu se na Balkán (přes Bulharsko, nějakou formu dohody s těmi Turky, zkusit urvat sféru vlivu v Jugošce... mezi rusofilními Srby, přiševšími o jištění ze strany Malé dohody i Francie...) anebo Dálný východ a zkusit jednou pro vždy odstranit japonské nebezpečí
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

jjelen píše: 12 pro 2020, 02:36 Říkám si, co je to vlastně Evropa?
Uznávám, že zde jsem to trochu přehnal, ale z vnějšku nevypadá OSA tak strašně slabě, byť realita je něco jiného. Pořád je to seskupení velkých mocných států, s výjimkou Londýna a Paříže těch nejmocnějších + Skandinávci, kteří na rozdíl od zemí Ocelového paktu jsou každým dnem silnější, a ti umí dle OTL bojovat, velmi dobře a tvrdě.
jjelen píše: 12 pro 2020, 02:36 Osa mimo Německo asi nestojí ani za řeč, snad až na Italy, ježto za sebou nemají debakl ala Řecko, je s nimi přeci jen potřeba počítat.
Pravda, ale je dobré připomenout:
Italská invaze do Řecka, proběhla bez přípravy, v zimě a útočníků bylo méně než obránců (taková je realita), počty italských jednotek v Albánii se zvýšili až ve chvíli, kdy ofenzíva zkrachovala a armáda přešla do defenzívy. Dále je nutné připomenout nekvalitní vybavení, mnohdy archaické, většinou z Velké války, to má také svůj díl viny na neúspěchu. Je dobré se podívat na to, jak si vedli Italové v rané fázi Barbarossy, kdy Giovanni Messe (https://cs.wikipedia.org/wiki/Giovanni_Messe) velel Corpo di Spedizione Italiano in Russia a ostudu rozhodně neudělali (https://www.cbdb.cz/kniha-52108-nerovni-spojenci-).
V této realitě má Itálie čas na modernizaci armády, používá německé vybavení, její zástupce je šéfem společného vojenského štábu Ocelového paktu, mají šanci (ne malou) v případné válce si vést mnohem lépe.

Španělsko je slabé, z mnoha důvodů, ale lidský materiál jeho armády je kvalitní. I kdyby mohli poslat jen několik divizí, pakliže tyto jednotky budou bojovat stejně dobře jako Modrá divize (https://cs.wikipedia.org/wiki/Modr%C3%A1_divize) budou přínosem.

Rumunsko je také slabé, pakliže nedojde k vyztužení korzetem a tedy k promísení jednotek, nebude mít jeho armáda velký potenciál..., ale politická situace je nyní úplně jiná, než v OTL, Ion Antonescu by mohl spolknout hrdost a dovolit to..., možná?
jjelen píše: 12 pro 2020, 02:36 Neviděl bych to tedy pro SSSR tak černě, jen na Baltu by jim mohla Kriegsmarina se Skandinávci a Italy solidně zatápět.
Hezké a velmi pravdivé...

V OTL nebyly téměř žádné významné výsadkové operace v rámci podpory Barbarossy, snad s výjimkou operace Beowulf, nyní by to bylo jiné. Německo má konečně specializované jednotky (námořní pěchotu, celou divizi), určitou koncepci a schopnost ji realizovat. Pobaltí je okupované a místní by mohli být nápomocní, v OTL se stávalo, že v rámci Barbarossy mnoho jednotek Rudé armády složené z příslušníků těchto národů postřílelo své sovětské velitele a poměrně rychle se vzdalo. Následně tito vojáci vstupovali do zbraní SS... Neříkám, že by se dělo i zde, nebo, že to bylo nějak masové, ale stávalo se to...
Stávce by to radost neudělalo, rozhodně na tyto jednotky nebyl spoleh.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(70.) Sblížení s Japonskem (část. 1)

Göringova administrativa se od konce války potýkala s mnoha problémy, jedním z nich byla otázka japonského připojení ke státům OSY. V této otázce nepanovala shoda, na jedné straně bylo Japonsko silnou mocností v regionu jihovýchodní Asie, na straně druhé vedlo válku s Čínou. Průmyslová spolupráce mezi Německem a císařstvím byla relativně malá, vojenská i politická ještě menší. Hitlerova administrativa se sice z dlouhodobého hlediska rozhodla pro politiku sbližování s Tokiem, tu však sama takřka ukončila ve chvíli, kdy podepsala pakt Molotov-Ribbentrop, který Japonci považovali za zradu paktu proti kominterně, zvláště ve chvíli, kdy vedli válku se SSSR.

Konec války v Evropě a změny na její politické mapě, donutí Tokio svůj postoj přehodnotit. Obecně se očekávalo, že válka bude dlouhá a povede k oslabení evropských mocností, to se nestalo a Japonci cítili, že vítězem této války je SSSR, který se jí vlastně nezúčastnil, v tomto ohledu začala z jejich strany panovat obava o bezpečnost Mandžuska a Koreje. Vláda v Tokiu si plně uvědomovala, že nemá žádné spojence, její vztahy s USA a Velkou Británií narušil Čínský incident, a byli to Číňané, kdo měl sympatie světové veřejnosti, nikoliv Japonsko, navíc, čím déle válka trvala, tím se izolace císařství prohlubovala. Japonci měli pouze dvě možnosti, buď se spojit s Berlínem, nebo hledat a snad i najít porozumění s Moskvou. První možnost byla ideální, druhá znamenala zoufalství, nejen kvůli tomu, že SSSR byl geopolitický a i ideologický nepřítel, ale především proto, že by Japonsko muselo Sovětům ustoupit v mnoha otázkách (územních, ekonomických a politických), což by bylo nepřijatelné a vedlo ke ztrátě tváře. Bohužel její snahy nadbíhat nové vládě v Berlíně nekončily jinak než neúspěchem, což vedlo juntu v Tokiu k silnému rozčarování, bylo zřejmé, že Göring nejeví o spojenectví zájem.

Důvody německé nezájmu nebylo těžké odhalit, hlavním kamenem úrazu byla válka s Čínou, Berlín měl enormní zájem o čínské trhy a surovinové zdroje, Spojená flotila ovšem blokovala celé čínské pobřeží a obchod byl po určitou dobu nereálný. Barmská cesta byla pro Německo také nepřístupná, protože vztahy Berlína a Londýna budou od konce války na bodu mrazu. Když v září 1940 dovolila Pétainova administrativa německým firmám využívat trasy přes Indočínu, začala do Číny proudit německá materiální pomoc (nevojenského charakteru), došlo k eskalaci vztahů mezi Berlínem a Tokiem. Mohlo za to několik hloupých incidentů, kdy japonské armádní a námořní stíhačky sestřelily tři dopravní Ju 52 Lufthansy a tři další poškodí. Během těchto incidentů zemře 7 Němců a 31 pasažérů (mnozí ze států OSY, ale i USA), což vyvolá ostrý protest Berlína a Hiroshi Ōshima, japonský velvyslanec v Německu bude muset na kobereček, Tokio se sice formálně omluví a zaplatí kompenzace, nicméně pachuť na obou stranách zůstane. Ta se prohloubila i tím, že Německo prodalo nizozemské vládě dvě své moderní obrněné lodě a 12 ponorek, ty brzy (v říjnu) bude následovat dalších 15 dálkových člunů typu IX A a B. Tyto ponorky budou mít potřebný akční rádius, aby mohly ze základen na Jávě či Sumatře operovat nejen v Jihočínském, ale dokonce Japonském moři, tzn. že Nizozemci mohou ohrozit námořní dopravu u samotného Japonska. Tokio ostře protestovalo ohledně prodeje válečných lodí, Berlín jeho nářky ignoroval a navíc rozšířil své obchodní vazby s Nizozemím. Bylo rozhodnuto, že krom již objednaných bitevních křižníků, budou pro Nizozemí postaveny dvě lehké letadlové lodě a tři těžké křižníky a do konce roku prodány další dva tucty ponorek (typu VII). K tomu přistoupil prodej nejnovější letecké (především dálkové stíhačky Bf 110 a taktické bombardéry He 111, střemhlavé Ju 87) a starší, ale stále použitelné pozemní techniky (protitanková děla ráže 37 mm a lehké tanky Pz II. + Pz 35t).

Německý velvyslanec v Japonsku Heinrich Georg Stahmer (nahradil v říjnu po leteckých incidentech Eugena Otta, který byl odvolán a poslán se svými lidmi domů), se několikrát setkal přímo s japonským premiérem, Fumimaro Konoe, stejně tak ministr zahraničí v jeho vládě Yosuke Matsuoka měli velký zájem na stabilizaci vztahů obou zemí. Stahmer měl zpočátku instrukce s japonskou vládou jednat, ale nic neslibovat, Ernst von Weizsäcker stejně jako hlava státu preferovali přátelství s Nizozemím a Čínou, jež byli pro Německo důležitější (především ten prvně jmenovaný). Göring po určitou dobu dokonce doufal, že by se SSSR mohl obrátit proti Japonsku a nechat se zavléct do konfliktu na Dálném východě, návštěva Molotova v Berlíně jej ovšem zbavila iluzí a pohled Berlína na Tokio se začal pomalu měnit. Stahmer během jednání s japonskými funkcionáři od 15. listopadu začal pomalu, ale poměrně znatelně dávat najevo, že situace se mění a nyní se německá vláda dívá na spojenectví s Japonskem jinak, než před několika týdny, či měsíci. Nabídl rozsáhlou zbrojní a technologickou pomoc, ta bude možná ve chvíli, kdy Tokio podepíše s Nizozemím pakt o neútočení a uzná jeho koloniální majetky ze neměnné. Na oplátku bude Berlín podporovat obchodní spolupráci mezi Nizozemci a císařstvím, především dodávky paliv a kaučuku. Pro Japonce bylo německé vměšování do své sféry vlivu považováno za nepřijatelné, ale i je dostihla realita podzimu a zimy 1940. Císařství se pomalu, ale jistě ekonomicky hroutilo, navíc izolace, ve které bylo, znamenala, že bylo nesmírně slabé. Jak Konoe, tak Matsuoka považovali tento ústupek ze strany japonské vlády za malou cenu, armáda také, nikoliv námořnictvo, jež dělalo vše možné a snažilo se zabránit spojenectví s Německem, nakonec bylo přehlasováno.

Vicekancléř Erwin von Witzleben patřil na německé straně k největším zastáncům připojení Japonska do Ocelového paktu, když se Hermann Göring vrátil z jednání, které probíhalo v Sedanu a kde se mu podařilo získat francouzskou záruku pro své vyjednávání se Sověty, tlačil na hlavu státu, aby již neblokovala přístupy Tokia. Ernst von Weizsäcker, který zpočátku zastával stejný názor jako Göring, začal pomalu obracet a vicekancléře podpořil. Podepsání paktu o neútočení mezi císařstvím a Nizozemím, byl z pohledu německé vlády takový zkušební balonek, jež měl otestovat japonskou stranu a upřímnou snahu Tokia vyjednávat. Göringa v té době tlačil čas, jeho neochota jednat s Japonci se nyní mohla zle nevyplatit, setkání ve Vídni mělo proběhnout již velmi brzy a i přes jeho veškerou snahu mohlo dopadnout jakkoliv, mít na své straně Japonce by mu mohlo, ale také nemuselo pomoci. Pověřil přesto von Weizsäckera, aby s Tokiem jednal, chtěl, požadoval, rozsáhlé výhody pro Berlín (ekonomické a politické) a záruky Japonců, že budou respektovat německé obchodní vazby v jihovýchodní Asii, stejně tak ostatních členských států + Francie a Holandska.

Stahmerova pozice při vyjednávání s Japonci tak nebyla zrovna jednoduchá, protože Německo požadovalo (sice nepřímo) ukončení války v Číně. To se určitě velmi snadno řeklo, ale mnohem hůře realizovalo a on věděl, že na to jeho japonští hostitelé sotva přistoupí, přesto je o to požádal. Zde nebyl problém v tom, že by Tokio nechtělo boje ukončit, problém byl v tom, za jakých podmínek… Po událostech v Šanghaji a Nankingu došlo ke vzestupu čínského nacionalismu, japonské jednotky svou krutostí (a jejich velitele hloupostí) vybičovali nenávist Číňanů na takové maximum, že důstojný mír pro obě strany byl naprosto iluzorní, i kdyby se Německo pokusilo jej zprostředkovat. Berlín si tohle plně neuvědomoval, tlačil na Číňany, zároveň i na Japonce, ale nefungovalo to. Konoe nebyl šílenec, byl samozřejmě nacionalistou a svou zem miloval, byl ovšem také realistou… Mnoho vysokých japonských politiků bylo zavražděno armádou (v několika případech i námořnictvem), když projevili domnělou slabost, nešlo mu zde ani tak o jeho obavu o svůj život, ale spuštění spirály vraždění, která nastane, až se horké hlavy (většinou mladí důstojníci bez vzdělání) rozhodnou trestat domnělé zrádce. Armáda (a tím i jeho režim) neustáli lhali svému lidu, válka v Číně dle sdělovacích prostředků byla vítězná a již brzy měl přijít konec… To byla lež, věděl moc dobře, že jeho zem bez německé pomoci nemůže válku vyhrát. Německo bohužel nechtělo Japonsku pomoci vyhrát, ale pouze se z války vyvléknout, nebyl hlupák, chápal proč.

Vztahy mezi Moskvou a Berlínem byly silně napjaté od chvíle, kdy Třetí říše nepodpořila blokádu Skandinávie, naopak, svůj obchod se severskými státy ještě rozšířila. Stalin zatím Němce netrestal, ale vše nasvědčovalo tomu, že rozhovory v Berlíně z listopadu nedopadly dle představ žádné ze stran a od té chvíle se také změnil postoj Němců k jeho zemi… Německo Japonsko potřebovalo, nebyla to asi otázka přežití, přesto svůj postoj k němu přehodnotilo. Císařství zabředlo v Číně, zde byla vázána značná část armády, přesto bylo v Mandžusku a Koreji dislokováno téměř milion vojáků, což byla síla, která Sověty mohla ohrozit a Berlín potřeboval takového strašáka, při jednání se Stalinem. To čemu Konoe nerozuměl bylo to, proč přišel německý zájem tak pozdě, na co Göring čekal, proč to nechal zajít tak daleko…

Konoe, Matsuoka i další potřebovali získat při jednání s Berlínem nějakou páku, která by mohla Němce přesvědčit o nutnosti zatlačit na Číňany a donutit je uzavřít, pro Tokio přijatelný mír. Problémem bylo, že Japonsko toho nemohlo Třetí říši zase tolik nabídnout, jistě výměna zbraňových technologií, suroviny (wolfram, chrom), ale to samé jim mohla dát i Čína a to levněji.

Japonci byli poměrně tolerantní ohledně židovské otázky, byť 6. prosince 1938 rada pěti ministrů (předseda vlády Fumimaro Konoe , ministr armády Seishirō Itagaki , ministr námořnictva Mitsumasa Yonai, ministr zahraničí Hachirō Arita a ministr financí Shigeaki Ikeda ), což byl nejvyšší státní orgán, rozhodla o vyhoštění Židů z Japonska, nikdy je nepronásledovala a nevystavovala pogromům. Většinu jich také přemístila do ghetta v Šanghaji, navíc odmítala žádosti, které jí posílala Hitlerova administrativa, která chtěla nejen jejich segregaci, ale omezení jejich práv. Japonská vláda tyto žádosti ignorovala, Hitlerova smrt v listopadu 1939 a nástup nového režimu v Německu tyto žádosti ukončil a otázka židů přestala být ve vztazích obou zemí aktuální. Přesto japonští diplomaté v Evropě Chiune Sugihara a Wang Tifu (za Mandžusko) poskytli víza pro takřka 20 tisíc židů, což Berlín nikterak nekomentoval. Již před válkou v Evropě, se uvažovalo o realizaci tzv. plánu Fugu, kdy mělo být do Japonci okupovaného Mandžuska přemístěno několik desítek tisíc evropských židů, kteří by v řídce osídlených regionech pomohli vybudovat infrastrukturu a zlepšit industrializaci zaostalých oblastí. Ten plán neměl nikdy podporu a byl spíše bláhový, byl totiž postaven na naprosto mylném předpokladu, že Japonsko díky němu získá podporu mezinárodního židovstva a jeho finančních zdrojů, nyní jej vláda v Tokiu oprášila a začala znovu zvažovat.

Matsuoka nabídl během jednání se Stahmerem možnost přesídlení 20 tisíc německých židů do Mandžuska již koncem listopadu, ale německý velvyslanec na to nereagoval ani záporně, nebo kladně, přesto svého šéfa informoval. Ernst von Weizsäcker nebral tuto možnost příliš vážně a Göringa s ní nezatěžoval, po jednání s Francouzi v Sedanu ji zmínil. Hlava státu jej okamžitě pověřila, aby získal podrobnosti a začal s Japonci na toto téma diskutovat, což se prostřednictvím Stahmera také brzy stalo. Problém s přesídlením nebyl jednoduchý, Němci chtěli, aby si Japonci vzali nejméně 300 tisíc jejich soukmenovců se špatných krví, Tokio odmítalo, bylo ochotno přijmout 1/10 tohoto počtu. Japonci nebyli antisemité, ale rozhodně nebyli liberální a nacionalismus jim v chápání zvyků a potřeb jiných národů nepomáhal. Plán Fugu považovalo mnoho předních politiků tehdy, i nyní za krajně nerealistický a to v mnoha ohledech (Fugu je jedovatá ryba, když ji špatně připravíte, umřete – přesně takto junta v Tokiu na plán hleděla).
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Bunkr »

V případě německo - japonské koalice bych čekal ostrou reakci ze strany SSSR.

V OTL se Stalin koalice Německa s Japonskem dost bál, protože jeho paranoidní mozek to vnímal jako vytváření kleští kolem jeho impéria.

Předpokládám, že nejinak tomu bude i zde, takže by se dala očekávat sovětská invaze do Mandžuska a dále do Koreje.

Přeci jenom mít miliónovou armádu v bezprostřední blízkosti Vladivostoku není nic moc....
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1990
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Bunkr píše: 12 pro 2020, 21:46 V OTL se Stalin koalice Německa s Japonskem dost bál, protože jeho paranoidní mozek to vnímal jako vytváření kleští kolem jeho impéria.
Nu, jestli nekecá Snyder, tak Stalin se bál i koalice Japonska s Polskem... ehm...

Ad Španělsko - hodnotu Š. armády si netroufám rozebírat, šlo mi spíš o to, že země krátce po ničivé obč. válce nebude mít moc na zapojení do války po hospodářské stránce. A možná hrozba nějakého povstání nebo zvýšení partyzánské aktivity nebo tak něco (ale jak to v tomto smyslu bylo v reálu moc netuším, je možné že všichni, co by se tohole mohli chopit byli mrtví nebo zdrhli za hranice...)
Ale nejsem si jist, nakolik Š. armádu hodnotit podle modré divise...
Každopádně díky za typ k přečtení :)
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1558
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík »

jjelen píše: 12 pro 2020, 02:36 Británie je nyní, nemílím-li se, snad izolacionističtější než kdy dřív, veřejné mínění nebude vůbec nakloněné dalšímu válečnému dobrodružství, už vůbec ne riskování ve jménu státu, s kterým nedávno válčili. A pak je otázkou, jak moc je/bude silná a prosovětská tamní levice, dělníci, odbory...
V Británii komunismus nikdy neměl oporu právě kvůli práci odborů - sám Marx si stěžoval, že Britské dělnictvo jeho teorie naprosto odmítá právě proto, že díky práci odborů je pro ně zbytečná. Aneb nemusí podnik sebrat kompetentním lidem, kteří ho vybudovali, když jsi schopen je donutit k tomu, aby se s tebou bavili a dali ti slušné podmínky. :D A intelektuální socialistická levice taky nebude dost silná na to, aby dokázala s něčím hnout. Francie to má dost jinak, tam by byl ten vývoj asi mnohem zajímavější.
Gallienus píše: 12 pro 2020, 12:08 V OTL nebyly téměř žádné významné výsadkové operace v rámci podpory Barbarossy, snad s výjimkou operace Beowulf, nyní by to bylo jiné. Německo má konečně specializované jednotky (námořní pěchotu, celou divizi), určitou koncepci a schopnost ji realizovat. Pobaltí je okupované a místní by mohli být nápomocní, v OTL se stávalo, že v rámci Barbarossy mnoho jednotek Rudé armády složené z příslušníků těchto národů postřílelo své sovětské velitele a poměrně rychle se vzdalo. Následně tito vojáci vstupovali do zbraní SS... Neříkám, že by se dělo i zde, nebo, že to bylo nějak masové, ale stávalo se to...
Stávce by to radost neudělalo, rozhodně na tyto jednotky nebyl spoleh.
Když jsi mínil ty výsadkové operace, tak neproběhly ani žádné vzdušně-výsadkové, ne? A ty by teď mohly proběhnout (a možná i úspěšně a efektivně), protože nedošlo k změně výsadkové doktríny po, myslím, Krétě....

Mimochodem, vážně by za stávající situace přetrvával odpor Japonského námořnictva ke spojenectví s Německem? Úplně si nemyslím, že bez Hitlera a s Německem jako prvkem, který v Evropě působí natolik odlišně jako za Hitlera neopadl, nebo se aspoň nesnížil...
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Tifík píše: 13 pro 2020, 09:16 Když jsi mínil ty výsadkové operace, tak neproběhly ani žádné vzdušně-výsadkové, ne? A ty by teď mohly proběhnout (a možná i úspěšně a efektivně), protože nedošlo k změně výsadkové doktríny po, myslím, Krétě....

Mimochodem, vážně by za stávající situace přetrvával odpor Japonského námořnictva ke spojenectví s Německem? Úplně si nemyslím, že bez Hitlera a s Německem jako prvkem, který v Evropě působí natolik odlišně jako za Hitlera neopadl, nebo se aspoň nesnížil...
Velkého rozsahu rozhodně ne, pouze diverzní akce Abwehru, v rámci divize Brandenburg, ale to jsou operace malých komand. Výsadkové jednotky jako takové budou využívány jako pěchota (Leningrad atd.), ono trvalo dost dlouho, než se dokázali ztráty z Kréty nahradit + samozřejmě Hitlerův odpor k takové formě operací.

Tam mi ani nešlo o to samotné přistoupení Japonska k Ocelovému paktu, jako o podmínku německé vlády uzavřít pakt o neútočení s Holandskem. Ono má námořnictvo, nebo jeho vůdčí osobnosti takovou poválečnou auru v tom, to byli ti rozumní a armáda byla skupina fanatiků..., jenže to je těžký omyl. Námořnictvo nese stejnou vinu jako armáda, možná nebylo tolik slyšet, ale mělo svou utkvělou představu o expanzi na jih (mimochodem i oni vraždili civilní politiky, kteří se jim nelíbili...). Jamamoto, Nagano a další chtěli obsadit kolonie Nizozemí, žili v takovém jistém bludu, že když jejich zem nepodepíše Třístranný pakt, že to Britové a Američané dovolí. Když se zjistilo, jak je Británie slabá, díky informacím z Automedonu, byl pohled námořnictva na válku i s Brity mnohem volnější, najednou Jamamoto a Nagano obrátili a konflikt mohl vypuknout...

Zde Němci dají Japoncům jasné ultimátum, buď pakt o neútočení, nebo žádné přístupové rozhovory, i kdyby se námořnictvo postavilo na hlavu, tak japonská vláda nemá jinou možnost, než pakt podepsat.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(71.) Sblížení s Japonskem (část. 2)

Přesto, že číslo 300 tisíc nových kolonistů bylo pro japonskou vládu nepřijatelné, měl Konoe konečně něco, co mohl Němcům nabídnout a o čem s jistotou věděl, že budou mít zájem jednat. To byl velmi dobrý základ, junta souhlasila s tím, že počty přesídlených se budou moci zvednout, ale Stahmer byl nucen slíbit, že zajistí ukončení vojenské podpory Číňanů, ze strany německé vlády. To nebyl problém, protože Německo čínské vládě dosud žádné zbraně nedodalo (pouze nevojenské technologie a léky), byť o to Čankajšek Berlín několikrát požádal, stejně tak o poradce. Göring měl velký zájem dodávat Číňanům zbraně, nicméně ustoupil nátlaku Ernsta von Weizsäckera. Který prosazoval pouze dodávky nevojenských zařízení a měl podporu armády. Němci se snažili získat v Číně opětovně vliv, o který přišli, ale nikterak nespěchali, teprve od září 1940 se jejich obchodování s Čankajškovou vládou rozšířilo. V otázkách vojenské pomoci byli obezřetní, jediný ústupek provedli v říjnu, kdy Čankajšek poslal osobní dopis německé hlavě státu, kde požádal o možnost stáže v německé armádě pro svých 200 důstojníků, Göring souhlasil.

Ve chvíli, kdy Japonsko podepsalo pakt o neútočení s Nizozemím (3.12.1940) navrhl vicekancléř Erwin von Witzleben, vyslat do Japonska vojenskou misi pod velením generála Wilhelma Rittera von Leeba, jež měl v doprovodu více jak 80 dalších specialistů zhodnotit situaci v Mandžusku. Leeb byl považován za experta na obranu, původně měl být vyslán na pomoc Číňanům, ale tento návrh OKH vetovalo a Hermann Göring jej neprosadil. Pro Čankajška a jeho vládu bylo toto rozhodnutí velkou ranou a částečně vedlo i k oslabení její pozice, protože se věřilo, že Německo přehodnotilo vztahy s Čínou a vybralo si ji za svého partnera v regionu.

Němci neměli zájem Čínu hodit přes palubu, nic by jim to nepřineslo, ale ve chvíli, kdy si museli vybrat, bylo pravděpodobné, že upřednostní Tokio. Göringův zájem byl o znovu nastolení status quo v oblasti před válkou, to nebylo reálné a on to věděl. Rozhodl se, že pošle do Číny Walthera Wevera a Ernsta Udeta, na misi dobré vůle, oba je instruoval, aby Číňanům dali najevo, že nutnost uzavření míru mezi Čínou a Japonskem je nezbytnost pro obnovení vztahů mezi Třetí říší a Čankajškovou vládou. Němci plně nechápali, že aplikovat měřítko právě ukončené války v Evropě na konflikt v Číně prostě není možný. Zde nešlo o to, že Čankajšek neměl zájem s Japonci uzavřít mír, on chtěl a moc, leč nemohl, protože by ztratil tvář a nejspíš by byl svržen. Byla to otázka je vlastního přežití, v tomto ohledu neměl problém svůj lid nechat dál umírat.

Heinrich Georg Stahmer v průběhu prosince několikrát Konoeho požádal, aby mu sdělil, za jakých podmínek, je jeho zem ochotna ukončit nepřátelství, ty pak poslal do Berlína. Ernst von Weizsäcker během rozhovorů s hlavou státu i vicekancléřem pak mohl následně konstatovat, že vláda v Tokiu není normální, protože Čína nemůže něco takového přijmout. Berlín dal Tokiu jasně najevo, že pokud nesleví ze svých požadavků, nemá cenu se pokoušet o mírové řešení, protože tím pouze plýtvá čas Němců. Rozhovory se povlečou až do konce ledna 1941, teprve tehdy dá Konoe návrh, za který se budou chtít Němci postavit.

Japonský požadavek byl, aby Číňané postoupili Šantungský poloostrov do Japonska (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0ant ... poloostrov), což je pocta původní Šimonosecké mírové smlouvě (https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0imo ... A1_smlouva), uznání Mandžuska a poskytnutí Japoncům na 99 let koncesi na pronájem ostrova Hainan (https://cs.wikipedia.org/wiki/Chaj-nan), což mělo být ve stejném smyslu, jako ohledně britského pronájmu Honkongu.

Němcům se tyto požadavky zdály poměrně rozumné, především s ohledem na ty původní z prosince, leč čínská vláda to viděla zcela jinak. Ta žádala odchod Japonců ze země a návrat původních hranic před vypuknutím konfliktu v roce 1937, stejně tak obnovení vlivu Číny v Mandžusku, nebo alespoň národního referenda pod mezinárodním dohledem…, nemluvě o likvidaci loutkové vlády pod vedením Wang Jingwei (https://en.wikipedia.org/wiki/Wang_Jingwei), který měl být předán do čínských rukou a souzen, to samé se týkalo i generála Iwane Matsui, kvůli jeho podílu na událostech v Nankingu.

Když koncem prosince 1940 navštívili němečtí emisaři Čínu, byl Čankajšek i jeho vláda jasně upozorněni, že ústupky ohledně míru z jejich strany budou nezbytnost, potíž byla, že Číňané na to při vyjednávání nereflektovali. Sám Čankajšek během osobního rozhovoru s Weverem sice slíbil, že se pokusí, bohužel slib nedodržel. Němci doufali, že vidina jejich materiální, vojenské pomoci bude natolik silná, že potlačí čínský nacionalismus, v tom se mýlili. Jejich představa byla, a nutno říci, že vznikla po jednání emisarů s Čankajšekem, že komunisté jsou pro jeho režim větší hrozbou, než samotní Japonci. Vůdce Číny to sice tak možná cítil, jeho podřízení nikoliv…, rozhovory tak uváznou na mrtvém bodě.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Epilog – léta následující

17. prosince 1940 došlo ke konferenci ve Vídni, mnoho tzv. moderních historiků z 80. a 90. let ji bude označovat jako setkání gangsterů, kteří si parcelují hranice svého území. Možná byl tento příměr příkrý, ale svým způsobem byl i pravdivý, bylo to jedno z nejtemnějších období evropské historie. Ať se na toto období dnes díváme jakkoliv, je jasné, že zástupci států OSY dokázali zabránit celoevropské válce, která by zničila kontinent a vedla k smrti milionů jejich obyvatel. Zlo, jež tito muži představovali, však bledlo před zkázou, které dokážou zabránit.

Za Sověty zájmy komunistů prosazovala dvojice emisarů Vjačeslav Molotov a Vladimir Dekanozov, za Německo byl přítomen Hermann Göring a Ernst von Weizsäcker, italské zájmy chránil Benito Mussolini a Galeazzo Ciano, přítomen byl i Ramón Serrano Súñer za Španělsko a Pierre Laval, který zde byl v roli pozorovatele za Francii, jež v té době jednala o možnosti připojení k Ocelovému paktu.

Požadavky SSSR se od setkání v Berlíně příliš nezměnily, blokáda Skandinávie, základny v Bulharsku a Turecku, volná pole působnosti v Íránu a jisté menší územní ústupky na úkor Rumunska a nyní i Polska a samozřejmě rozšíření obchodní spolupráce. Moskva měla stále značný zájem o německé technologie a to i nevojenského charakteru. Na oplátku SSSR nabízel zcela volnou ruku v Jugoslávii, Řecku a své bohaté surovinové zdroje.

Blokáda Skandinávie nebyla něco, o čem se dalo diskutovat, územní celistvost Rumunska i Polska bylo to samé. Laval jasně oběma sovětským vyslancům naznačil, že nátlak na tyto dva státy povede k válce a Francie bude bojovat, klidně i sama…, aby ochránila jejich suverenitu. Bulharsko nebylo problém, OSA jej již dávno obětovala a v tomto ohledu měla Moskva volnou ruku. Turecko bylo složitější, přesto Mussolini Sovětům naznačil, že i zde jim bude vyhověno a země Ocelového paktu budou na Ankaru tlačit, aby se podrobila, Laval slíbil, že Francie neučiní nic na podporu turecké vlády, naopak podpoří Moskvu. Írán byl považován všeobecně za britskou sféru vlivu, přesto OSA i Francie slíbili, že až bude Moskva tlačit na vládu v Teheránu, že ji podpoří, ať embargem, nebo politicky. Ve snaze Molotova přesvědčit, nabídl Duce prodej velkých válečných lodí pro Černomořskou flotilu, což by mělo vést k lepší vyjednávací pozici SSSR během jeho požadavků na tureckou vládu. Tuto snahu druhý nejmocnější muž SSSR velmi ocení. Itálie prodá Sovětům jednu bitevní loď (Giulio Cesare pozdější Novorossijsk), dva těžké křižníky (Pola/Murmansk, Bolzano/Sevastopol), jeden lehký křižník (Alberto da Giussano/Tallin) a také plány nových bitevních lodí třídy Littorio, stejně tak nejnovějších lehkých křižníků třídy Capitani Romani. Navíc také Itálie poskytne možnost prodeje své letecké techniky, především torpédových bombardérů Savoia-Marchetti SM.79 a CANT Z.1007.

Konference trvala takřka tři dny a Molotov se během té doby několikrát spojil se Stalinem, ten měnil jeho instrukce, nicméně bylo jasné, že víc, než mu OSA byla ochotna nabídnout, SSSR nezíská. Časový rámec, který určoval pořadí politických, případně vojenských akcí, pro tzv. Vídeňský pakt byl tento:

- od začátku ledna do konce března 1941 upevní SSSR své postavení v Bulharsku a přemístí sem vojenské jednotky o síle 200 tisíc vojáků, ty budou umístěny na hranicích s Tureckem
- v průběhu ledna a února pošle Itálie slíbené válečné lodě do Černého moře, kde je převezme sovětské námořnictvo, pakliže Turecko odmítne jejich přesun přes úžiny, jak Moskva, tak země Ocelového paktu jej donutí své stanovisko přehodnotit a úžiny otevřít
- v dubnu SSSR požádá Ankaru (s podporou OSY) o zřízení vojenských základen v Turecku, především v oblasti průlivů, počet jednotek Rudé armády v zemi 17 000, v případě mimořádného stavu 40 000
- v dubnu nejpozději v květnu dojde k nátlaku na vládu v Bělehradu, aby přijala územní ústupky na úkor svých sousedů a následně udělila Chorvatsku samostatnost, pakliže dojde k odmítnutí z její strany, bude použito vojenských a jiných prostředků, Bulharsko za podporu zemí OSY dostane část Makedonie
- na přelomu května a června SSSR vyzve vládu v Teheránu, aby provedla územní ústupky vůči Moskvě a požádá o kontrolu nad Hormuzským průlivem, jestli nedojde ke kladné odpovědi ze strany íránské vlády, použije SSSR vojenskou sílu, případný střet s Brity bude pouze jeho záležitostí, státy OSY se nebudou angažovat

Stalin nebyl plně spokojen s tím, co se podařilo ve Vídni vyjednat, ale měl zájem získat alespoň to. Věděl moc dobře, že jakýkoliv posun SSSR směr jih vyvolá reakci Londýna, o to nestál. Rozhodl se proto, že bude nejlepší Brity zaměstnat někde jinde a nedovolit jim, zasahovat do jeho nově získané sféry vlivu. Připravil proto plán na destabilizaci britské pozice v Indii, kde probíhala od roku 1930 nenásilná rebelie proti vládě Britů. Tu vedl Mahátma Gándhí, jehož snahou bylo získat pro svůj lid nezávislost, zastupoval ji v národním kongresu, jež vlastně vedl a chtěl se s Brity dohodnout, nestál o krveprolití, naopak šlo mu řešení sporů pokojnou cestou. Proto musel z pohledu Stalina zemřít, jeho vražda proběhla 19. ledna 1941, během bombového útoku zemřela i jeho žena Kasturba a několik dalších významných indických představitelů. Jeho smrt znamenala destabilizaci britského postavení v Indii a začátek indického povstání proti silám Britského impéria. Lid povstal ve své zuřivosti a bojoval proti britské vládě všemi prostředky. Ta odpověděla střelbou. Vesnice byly bombardovány a za oběť padlo na 25 tisíc Indů během necelých tří měsíců. Koncem dubna nařídila Halifaxova vláda blokádu Indie, kde se situace vymykala z rukou, armáda nezvládala udržet klíčové body v zemi a hrozilo, že se nepokoje přesunou do dalších oblastí impéria. Londýn tímto rozhodnutím nesmírně poškodil svou prestiž v očích demokratických států, především USA, ale i zemí Dominia, který takový postup odsuzovaly. Blokáda Indie trvala 2,5 roku a vedla k rozsáhlému hladomoru na který zemřelo 4,7 milionu obyvatel země (to jsou oficiální čísla, ta neoficiální se pohybují kolem 6 milionů). Vojenské operace si vyžádali smrt nejméně půl milionu Indů a takřka 80 tisíc Britů a příslušníků Dominia. Na jaře roku 1944 nezbylo vládě v Londýně nic jiného, než souhlasit s nezávislostí Indie, Británie přišla o svůj koloniální klenot. Konec utrpení obyvatel Indie neskončil, protože došlo k občanské válce mezi muslimy a hinduisty, ty dosud spojovala nenávist proti Britům, po jejich porážce se důvod společného boje vytratil a ke slovu přišla náboženská nenávist. Občanská válka vypukla na jaře 1946, necelé dva roky po uznání nezávislosti Indie, vzala si život více jak 4 milionů lidí a vedla k rozdělení země v roce 1949 na Indii a Pákistán, nenávist mezi oběma národy přetrvává do dnešních dnů…

Povstání v Indii zaměstnalo Londýn natolik, že neměl zdroje na to, aby mohla zabránit sovětské expanzi na blízký východ. Stalinovo ultimátum Ankara přijala, všechny země krom Británie ji zradily a pouze ta ji podporovala v boji, jenže nic kromě slov nenabídla. Turci pochopili, že nezbývá nic jiného, než se podrobit, SSSR nyní ovládal průlivy a Černé moře se stalo jeho jezerem.

Sovětská invaze do Íránu z 15. června 1941 je považována za jedno z nejhorších a nejtragičtějších rozhodnutí Stalina a jeho vlády v historii SSSR. Samotná vojenská kampaň i přes sovětskou nadřazenost v počtu mužů a vybavení, jež měla trvat necelé 4 týdny se změnila na tříměsíční logistickou noční můru, která stála životy 30 tisíc vojáků Rudé armády (oficiální čísla), počty mrtvých na straně Íránců se odhadují na 200 tisíc, v drtivé míře civilistů. Jestli vojenská kampaň byla noční můrou, tak následná okupace země se změnila doslova v peklo. Zavádění komunistické ideologie v islámské zemi nebyl nejlepší nápad a Stalin otevřel Pandořinu skříňku, protože začala 1. muslimská Intifáda. Do konce roku zabijí muslimové v zemi na 40 tisíc sovětských vojáků (mezi nimi i několik vysokých vojenských velitelů) a povstání se začne přelévat i do dalších muslimských oblastí pod kontrolou SSSR, tedy Kavkaz a Turecko. Odpověď Sovětů bude bezmezná brutalita, což nic nevyřeší, naopak, muslimové z okolních zemí budou Íránce podporovat, především z Afghánistánu a Iráku, dodávat zbraně povstalcům budou také Britové, jež jim poskytnou i výcvik, Londýn moc dobře věděl, že Moskva je zodpovědná za nepokoje v Indii.

Stalin ve snaze problém vyřešit nařídí na konci září invazi do Afghánistánů, cílem byla nejen likvidace základen íránských povstalců, ale vzkaz muslimským zemím, že SSSR může ohrozit kteroukoliv z nich. 29. září překročí jednotky Rudé armády bez vyhlášení války afghánské hranice a vpadnou do země, byť bude mít Rudá armáda drtivou početní převahu, kampaň se protáhne na 5 měsíců. Později velitel invazních vojsk armádní generál Ivan Stěpanovič Koněv prohlásí:

„Opět jsme jak v případě Íránu přecenili sílu afghánské armády a podcenili obětavost jeho lidu.“

Porazit místní povstalce se ukáže jako nemožné, brutalita okupantů povede pouze ke zvýšení odporu a nenávisti proti nim. Mnohem horší budou politické důsledky invaze do Afghánistánu, protože 19.listopadu 1941 vypukne v Turecku povstání proti SSSR. To začalo 6. října zavražděním sovětského velitele vojenské základny v Istanbulu, generálporučíka Andreje Andrejeviče Vlasova, kterého zabila s několika členy jeho štábu bomba, když jel automobilem na sovětské velitelství ve městě. Jeho smrt odstartuje spirálu vraždění a následnou invazi vojsk SSSR do země. OSA jež bude mít sama dost problémů se sebou nebude reagovat a Londýn invazi ostře odsoudí, to bude vše. Pouze Irák se přikloní na stranu Turecka, což jej přivede do války se SSSR, obě země budou do podzimu roku 1942 poraženy a okupovány, ale jestli SSSR doufal, že bude moci využít jejich zdroje, bylo to iluzorní. Odhaduje se, že během těchto kampaní zahynulo nejméně 400 tisíc sovětských vojáků (opět oficiální údaj), samotná okupace bude nejen nesmírně nákladná, ale i krvavá, počty mrtvých nejsou dodnes plně známy, ale čísla byla vysoká. SSSR okupoval Turecko, Írán, Irák a Afghánistán až do Stalinovi smrti v roce 1954, následně ze všech zemí kromě Turecka odešel. Turecko získalo samostatnost až po rozpadu SSSR v roce 1985, v té době mělo pouhých 14 milionu obyvatel (z nichž polovina byli Rusové).

OSA se mezitím připravovala na anexi Jugoslávie, 14. května 1941 proběhlo v Chorvatsku povstání proti ústřední vládě. Bělehrad vyslal armádu k jeho potlačení, o den později Řím uznal novou vládu Ante Paveliće v Chorvatsku a poslal jí na pomoc své vlastní vojenské jednotky. Jugoslávka vláda hledala pomoc a zastání, krom Londýna, jež se opět zmohl pouze na slova, se jej nedočkala. 20. května 1941 překročila německá 10. armáda, již velel generálplukovník Walter von Reichenau hranice Jugoslávie a vtrhla do Slovinska, které do 6 dnů celé okupovala, pak svůj postup zastavila. Němci takřka nenarazili na odpor, většina jugoslávských jednotek se buď vzdala, nebo rozpadla. 22. května zahájila invazi z Albánie i italská armáda, o tři dny později se připojily i další země Ocelového paktu (Maďarsko se stalo členem 26.12.1940 a Řecko 14.2.1941) a velmi rychle rozdrtily odpor Jugoslávců. Boje v zemi skončí do 18.června 1941, operace „Marita“ jež byla naplánována za přispění společného aliančního vojenského štábu byla velkým úspěchem a skončila dokonce dřív, než se předpokládalo. V průběhu července byla Jugoslávie rozparcelována mezi členy paktu, navíc dojde k vytvoření několika klientských států, jež budou v rukou Říma.

Jak Velká Británie, tak USA ostře odsoudí akce OSY na Balkáně, USA vyhlásí embargo, nicméně pro Bělehrad nic podstatného neučiní. Jak Němci, Italové, nebo Řekové budou mít ve svých okupovaných oblastech poměrně volný režim, Göring nechal ze Slovinska stáhnout armádu a ponechal tam pouze bezpečnostní síly (dvě divize zbraní SS), ze země se stal další německý protektorát. Italové budou mít zájem osídlit Dalmácii svými kolonisty a místní bude čekat italizace, nebo nucená deportace do Chorvatska a Černé hory. Řekové budou k Makedoncům tolerantní, byť dlouhou dobu se k nim budou chovat jako k občanům druhé kategorie. Nejhorší osud potká menšiny v Chorvatsku a Rumunsku (částečně i v Maďarsku). Ustašovský režim prováděl tvrdou represi a nakonec i genocidu nechorvatského obyvatelstva – především židů, Srbů a Romů, stejně jako antifašistů a komunistů z řad Chorvatů. Další obětí vyvražďování byli chorvatští pravoslavní křesťané. Počty obětí se odhadují mezi 300-400 tisíc. Stejně strašlivým způsobem zacházel rumunský režim s obyvateli na nově připojených územích, Ion Antonescu dal armádě a bezpečnostním silám naprosto volnou ruku a nechal s bezpříkladnou krutostí nastolovat diktát Bukurešti (počty obětí represí proti místním lidem se odhadují na nejméně 250 tisíc). Ani režim Maďarsku nejednal osvíceně a Miklós Horthy neprojevil výraznou starost o nově připojené obyvatele své země, Vojvodina tak neunikla excesům, kdy Srbové a židé byli hromadně vražděni, nicméně nikdy se nejednalo o masové měřítko (počet obětí patrně nepřesáhl 10 tisíc).

Ve chvíli kdy SSSR zabředl do války s Íránem a Británie se zakrvácela v Indii, měla OSA možnost začít demobilizovat, především její nejsilnější člen. Německo ziskem Slovinska rozhodně své hospodářské problémy nevyřešilo, přesto vytvořením několika klientských států na Balkáně a zvýšení obchodních závazků s Rumunskem, Maďarskem a Řeckem došlo k nastartování německé ekonomiky. Embargo ze strany USA bylo nepříjemné, ale Berlín nyní obchodoval s jižní a střední Amerikou, k němu se přidala i Itálie a Španělsko, což administrativu ve Washingtonu nesmírně popuzovalo a snažila se vytlačit země OSY z této oblasti, kde chtěla mít dominantní pozici. To vedlo k obchodní válce mezi USA a zeměmi OSY.

Za největší diplomatický úspěch jakého Hermann Göring jakožto hlava státu dosáhl, se považuje připojení Francie k Ocelovému paktu 22.6.1941, to také vedlo vytvoření bezcelní unie mezi oběma státy a výrazné zlepšení hospodářské situace v Německu.

Když na jaře roku 1941 odmítla Čína uzavřít s Japonskem mír, poslal Hermann Göring za Čankajšekem Ernsta von Weizsäckera, který měl dát věci do pořádku. Němci byli k Číňanům velmi tvrdí a postavili je před hotovou věc, na druhou strnu, stejně se chovali i k Japoncům. Nakonec došlo ke kompromisu, Japonsko získá Šantungský poloostrov, ale Hainan se stane námořní základnou států OSY v pronájmu na 99 let. Japonci vydají čínské vládě Wang Jingwei, který bude souzen, generál Iwane Matsui, jež byl v té době zproštěn služby, vydán nebude, ale bude mu „doporučeno“ spáchat seppuku. Číňané protestovali, nakonec se podřídili, protože Německo jim nabídlo členství v Ocelovém paktu, což dle von Weizsäckera znamenalo, že je země OSY budou před Japonci chránit, stejně tak komunisty. Mír byl po mnoha průtazích podepsán v srpnu 1941 (4.8.), ani jedna ze stran nebyla s výsledkem spokojena, přesto nepřátelství bylo ukončeno.

V Japonsku vyvolala mírová smlouva velké rozpaky, vláda byla považována za slabou a padla. K moci se dostal Hideki Tódžó, ten se snažil potlačit vliv mladých důstojníků v císařské armádě, bylo to zapotřebí. Před uzavřením mírové smlouvy, ale především po ní, bylo mnoho politiků předchozí vlády, včetně premiéra Konoeho vystaveno nejen verbálním, ale též tělesným útokům, ty vygradovaly v Konoeho zavraždění 16. října 1941. Císař byl bez sebe vzteky a útok odsoudil, Tódžó nařídil, aby Kempeitai vypátrala vrahy a přivedla je před spravedlnost, brzy se ukázalo, že to není tak jednoduché, protože mnoho ze strůjců atentátu pocházelo právě z jejích řad. Tajná policie tak byla kompromitována, což vedlo k oslabení pozice nového premiéra (byl to její bývalý šéf) a Japonsko se propadlo do víru vnitřních politických zmatků…

Po uzavření míru začal Čankajšek a jeho vláda opětovně válčit proti komunistům, měl nyní pomoc od svých evropských partnerů a do země proudilo obrovské množství vojenského vybavení a poradců. Opozici, tedy komunisty podporoval SSSR, jeho podpora se však ani zdaleka nemohla rovnat té, jež poskytnou země OSY, občanská válka trvala do roku 1946, kdy byla hrozba komunistů v Číně definitivně potlačena.

Göring, jež se snažil přesídlit židy z Německa do Mandžuska v tomto ohledu příliš neuspěl, Tokio si jich vzalo pouze 60 tisíc, mnohem více jich odešlo do Číny, takřka 250 tisíc, v drtivé většině právě přímo z Německa. Politika nucené emigrace měla jediný cíl, okrádání druhořadých občanů. Je velkou ironií, že ke zlepšení hospodářské situace Třetí říše přispělo mnohem více rozšiřování obchodních závazků v Asii, než deportace nepohodlného etnika.

Na přelomu let 1944/1945 patřila Třetí říše mezi tři nejvyspělejší státy planety a svůj status si držela ještě dalších takřka 50 let, než ji vystřídala Čína.

Hermann Göring zemřel na zástavu srdce v roce 1948, špatně se stravoval, hodně pil a kouřil (a také fetoval), z politiky odešel v roce 1947, právě kvůli chatrnému zdravotnímu stavu. Tvrdil, že v Německu již nikdy nebudou volby a nacionální socialisté si udrží moc navždy… Jak by se mu historie vysmála, v 50 letech režim degeneroval do té míry, že moc v zemi převzala armáda. Junta vládla až do konce 80 let, kdy po rozpadu SSSR ztratila jakoukoliv autoritu a postupně předala moc civilní vládě. Poslední země OSY, jež si udržely vojenskou vládu bylo Japonsko a Rumunsko, ty o ní přišli na počátku nového tisíciletí…



Tak a to je konec. Opravdu jsem se snažil, byť je jasné, že ne každému se dokážu zavděčit, ale udělal jsem maximum. Těch více jak 170 str. bylo vyčerpávajících, přesto, sám jsem se něco dokázal naučit, takže to beru pozitivně. Zda byl příběh reálný, to nechám na vás, je zde hodně momentů, co jsou na hraně, ale pohled na historii je různorodý, opravdu nelze vyhovět všem…

Petr K.
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1558
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík »

Gallienus píše: 13 pro 2020, 09:53 Tam mi ani nešlo o to samotné přistoupení Japonska k Ocelovému paktu, jako o podmínku německé vlády uzavřít pakt o neútočení s Holandskem. Ono má námořnictvo, nebo jeho vůdčí osobnosti takovou poválečnou auru v tom, to byli ti rozumní a armáda byla skupina fanatiků..., jenže to je těžký omyl. Námořnictvo nese stejnou vinu jako armáda, možná nebylo tolik slyšet, ale mělo svou utkvělou představu o expanzi na jih (mimochodem i oni vraždili civilní politiky, kteří se jim nelíbili...). Jamamoto, Nagano a další chtěli obsadit kolonie Nizozemí, žili v takovém jistém bludu, že když jejich zem nepodepíše Třístranný pakt, že to Britové a Američané dovolí. Když se zjistilo, jak je Británie slabá, díky informacím z Automedonu, byl pohled námořnictva na válku i s Brity mnohem volnější, najednou Jamamoto a Nagano obrátili a konflikt mohl vypuknout...

Zde Němci dají Japoncům jasné ultimátum, buď pakt o neútočení, nebo žádné přístupové rozhovory, i kdyby se námořnictvo postavilo na hlavu, tak japonská vláda nemá jinou možnost, než pakt podepsat.
Jo takhle, takže ten původní důvod zmizel, ale nahradil ho jiný, chápu to správně?

Jinak klobouk dolů, skvělá práce, moc pěkně se to četlo.
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl
Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“