Druhá bitva u Lvova (6.-11. září 1914):
Situace rakousko-uherských a ruských vojsk po první bitvě u Lvova:
Porážka 3. rakouské armády na pláních před Lvovem znamenala pro rakousko-uherské ofenzivní plány téměř katastrofu. Po nuceném ústupu 3. armády dále na západ se ocitlo i postavení z Balkánu přesunuté 2. armády (tvořená III. sborem, XI. sborem a XII. sborem) neudržitelné a jenom krátce poté, co její vojáci stihli složit svoje vybavení z vagónů, byli vrženi do nitra rakouské porážky a zmateného ústupu na novou linii obrany. Během celého tohoto ústupu byly rakouské kolony napadány ruskou jízdou a dělostřelectvem, což mezi vojáky vnášelo ještě více zmatku a paniky. Jak napsal ve svém dopise jeden z aktérů bitvy, bojující ve svazku 2. rakouské armády: "
Celá válka jest jeden velký útěk. ", či o pár řádků dál: "
Byl to ale zoufalý útěk, neboť dispozice k útěku byla dána pozdě, takže se mnoho trénu srazilo." Všeobjímající zmatek a zmar nedávají těmto dvěma armádám naději, že by se jim mohlo samotným podařit zvrátit vývoj bitvy a dobýt Lvov zpět. Tento náročný úkol měl připadnout poměrně silné 4. rakouské armádě (II. sbor, VI. sbor, IX. sbor a XVII. sbor) pod velením schopného generála von Auffenberga. 1. rakouská armáda se měla zatím na severu před Lublinem bránit spojenému náporu dvou ruských armád (4. a 9. armáda), k čemuž jí byl na pomoc vyslán Woyrschův sbor. Její cíl byl jasný, dát sousední 4. armádě čas ke znovudobytí Lvova.
Pro ruskou stranu znamenalo vítězství v první bitvě u Lvova kýžený úspěch, který nejen mohl trochu zmírnit dopad východopruské tragédie, ale hlavně toto vítězství donutilo 4. rakouskou armádu se obrátit k jihu, aby zabránila hrozícímu vpádu do svého týlu. 5. ruská armáda, jejíž křídla byla již téměř obchvácená postupujícími rakouskými sbory (sbor arcivévody Josepha Ferdinanda a sbor arcivévody Petera Ferdinanda), dostala čas ke stažení se dále na sever, takže zůstala ušetřena pro další boje. Na jihu se zatím 3. ruská armáda otočila na sever, takže šla vstříc k jihu se stahující 4. rakouské armádě, když Brusilovova 8. ruská armáda měla krýt její levý bok a týl. Velitel Jihozápadního frontu generál Ivanov zatím přišel s novým plánem, když se stejně jako před několika dny Conrad díval více na situaci před Lublinem, než v okolí Lvova. Jeho úmyslem bylo, aby nově sformovaná 9. ruská armáda obešla levé křídlo bránící se 1. rakouské armády (ta měla být zaměstnávána 4. ruskou armádou) a vpadla tak do týlu všem čtyřem bojujícím rakousko-uherským armádám. Tento vysoce ambiciózní plán by v případě svého úspěchu znamenal naprosté vítězství ruských zbraní a zřejmě i vyřazení Rakouska-Uherska z celé války.
Takové bylo postavení a úmysly obou bjujících stran krátce před zahájením druhé bitvy u Lvova, která tak měla hodně napovědět o budoucím osudu celé Haliče.
Bitva:
Rakousko-uherské vrchní velení se nechtělo smířit se ztrátou hlavního města Haliče a s tím souvisejícím ohrožením zásobovacích a ústupových tras svých severních armád, takže se rychle začalo s plánováním jeho znovuzískání. Plán byl nakonec takový, že 4. rakouská armáda, která se odpoutala od 5. ruské armády postupovala k městu od severu, zatímco od jihu bude postupovat pochroumaná 3. rakouská armáda a nezkušená 2. rakouská armáda, čímž se vytvoří obrovské kleště, do nichž budou ruské síly v okolí Lvova sevřeny. Ani nyní ovšem nebral AOK a Conrad zejména vůbec ohled na skutečný stav svých vojsk a znovu je hnal do útoku proti silnému nepříteli.
Že jsou mezi Lvovem a von Auffenbergovou armádou ještě nějaké významné vojenské jednotky bylo známo, takže se 4. armáda připravovala na boj. Od Rawy Ruske postupovala 4. rakouská armáda na jih ve třech proudech, když nalevo pochodoval XVII. sbor, uprostřed VI. sbor a napravo pochodoval IX. sbor. 6. září se pak ještě před plánovaným rakouským útokem srazila obě křídla protilehlých armáda. Pro obě bojující strany bylo toto překvapení naprostým šokem, takže se bez výraznějších ztrát stáhly zpět. Boje pokračovali v tomto úseku i během dalších dnů. IX. sbor v jehož svazku bojovala česká 26. zeměbranecká divize (již dříve zmínený 9. a 10. zeměbranecký pluk), bojuje během 10. srpna poblíž obce Wereszyce, když jak rakouská, tak i ruská strana utržily těžké ztráty (početní stav 26. zeměbranecké divize se od 6. do 10. září snížil z 8 000 na 3 200 bojeschopných mužů, když početní stavy pluků se redukovaly z výchozích 1 500-1 600 vojáků pouze na 600 bojeschopných mužů v každém pluku). K žádnému významějšímu průlomu ovšem nedošlo.
Na jihu zatím bojují 3. a 2. armáda proti k jihu postupující 8. ruské armádě. Rakouské armády se chystali pokračovat v pochodu na sever a jako jižní rameno kleští pokračovat v tlaku na Rusy, ale jejich postup vázne vinou nedostatečné koordinace dělostřelecké podpory, nezkušenosti, silných ruských protiútoků a ruské dělostřelby. Jak opět píše pamětník bitvy: "
Ruská dělostřelba konala divy, naše v celém tažení dosud úžasně zklamala... Rusové jsou velmi rychlí, ihned se orientují v terénu a střílí s úžanou přesností. Např. náš korps-komandant vyjel u Oslawic na vršek a za okamžik zničila ruská rána polovinu štábu." Rakouské útoky se topí v krvi a po několika dnech se i přes příchod posil jejich fronta hroutí a vojáci se dávají na útěk. Podle svědků v předchozí krvavé koupeli ztratili některé pluky 2. rakouské armády až 80% svého stavu, dělostřelecké baterie se zredukovali na jediné dělo, v příkopech mezi mrtvími leží odhozené pušky, když útěk některých končí až po celých třech dnech v Samboru. Nová obranná linie byla zatím zřízená na čáře Lubień-Komarno, kde jsou budována obranná opevnění. Všichni dostupní vojáci byli zatím shromážděni zpátky do svých jednotek a po doplnění stavu záložníky jsou posláni opět na linii, kde je již očekáván ruský útok. Stejně jako před více než týdnem k němu ale nedochází. Ruská armáda se rychlostí středověkého vojska sune pozvolna vpřed a nechává tak zmatené a vyděšené vojáky 3. a hlavně 2. rakouské armády trochu vydechnout.
Osud celé bitvy se měl ale rozhodnout na severu, kde osamocená 1. rakouská armáda stála proti 4. a 9. ruské armádě a zadní voj 4. rakouské armády XIV. sbor se musel začít bránit před dotírajícími silami 5. ruské armády, kterou AOK již dříve odepsalo jako poraženou a ona se nyní celou svou silou opírá do jediného rakouského sboru. Navíc se mezi pravím křídlem Denklovi 1. armády a 4. armadou rozevřela 45 km široká mezera, do níž postupovala celá 5. ruská armáda a jeden jízdní sbor navíc, celé levé křídlo Pleveho armády se valilo na Rawu Ruskou a vynucený ústup 1. armády se zdál být neodvratný, nechtěl-li ji nechat Conrad na pospas osudu. XIV. sbor se zatím bil osamoceně s masami postupujících Rusů, což nakonec přinutilo von Auffenberga znovu celou svoji armádu otočit, nyní k severu. Dne 11. září bylo nuceno AOK přerušit boje o Lvov a stáhnout všechny svoje zbylé síly za řeku San, kde měla být vybudována další linie obrany.
Rakouské armády čekal dlouhý ústup. Štěstím Rakušanů bylo, že rozblácené ranně podzimní cesty nedovolily Rusům je účinně pronásledovat, nicméně pro ustupující byla tato cesta už sama o sobě epopejí. Asi nejlépe vystihla stav ustupujících armád rakouská oficiální vojneská historie: "
Dnem i nocí za obrovskou kolonou transportních vozidel pochodolvali vojáci s hlavami sklopenými... dělostřelectvo bořící se až po nápravy do bahna, v něž se proměnily cesty...jízdní pluky, razící si cestu žhavým chaosem jako jezdci Apoklalipsy,..." Když tato smutná procesí táhnoucí se po cestách východní Haliče jako obrovští hadi směrem na západ dorazila za řeku San, zastihnul je další příkaz, který 15. září nařizoval, aby se stáhli ještě dalších 120 km západněji, za řeku Dunajec. Ústup některých jednotek trval celých dvanáct dní, když se cílové místo ústupu neustále posouvalo západním směrem. O rozsahu této katastrofy již nemohl nikdo pochybovat, a přesto, jako předzvěst očekávané protiofenzivy byla ovšem ponechána obsazená velká pevnost Przemyszl i se svou 120 000 posádkou.
Boje v Haliči, do nichž zařazuji bitvy u Komarówa, první a druhou bitvu u Lvova adalší srážky od poloviny srpna do poloviny září roku 1914 byly pro rakousko-uherskou armádu naprostou pohromou. Conradova velká ofenziva stála jeho vojska na 350 000 vojáků (250 000 mrtvých a 100 000 zajatých) a ztratili na 400 děl. Jádro předválečného důstojnického sboru rakousko-uherské armády navíc v těchto bojích vykrvácelo a tato rána, stejně jako šrámy na morálce vojáků již nepůjdou nikdy zacelit. Ruské ztráty čítaly na 230 000 padlých a zajatých.
Na otázku, kdo se stal vítězem těchto bojů v Haliči je složitá odpověď. Na první pohled by se mohlo zdát, že Rusko, které získalo rozsáhlé území a jeho ztráty byly znatelně nižší, než nepřítelovi. Avšak zisk většiny Haliče jistě nebylo to, o co by Petrohradu šlo a sny o průniku kozáckých vojsk do Uherské nížiny a rychlém vítězství nad Habsbrským soustátím zůstaly nenaplněny, Rusku tak zůstaly oba hlavní soupeři, ikdyž jeden z nich byl již docela vážně zasažen. Rakousko-uherská armáda tak málem za cenu sebezniční zasatvil ruského medvěda v rozběhu a dala tak šanci Německu provést svoji bleskovou válku na západě. Všichni se ovšem shodli na tom, že boje v Haliči a Východním Prusku nejsou rozhodujícím bojem celé války a až další střetnutí tak měla ukázat, komu připadnou vavříny pro vítěze...
Prameny:
Hart. Basil-Liddel: Historie první světové války. Brno 2001, 503 s.
Šedivý, Ivan: Češi, České země a Velká válka. Praha 2003, 492 s.
Jindra, Zdeněk a kol.: První světová válka. Praha 1984
Haličská fronta r. 1914 v dopisech z pozůstalosti Jana Heidlera. In: Historie a vojenství. roč. 2003, č. 2, s. 338-343
Tímto končí moje líční bojů v Haliči a máte-li nějaké připomínky, či poznámky, tak se klidně ozvěte...
)
) O ničem lepším nevím. Bitva v Haliči je vnímána dosti jako okrajová záležitost.
jen pokračuj, obzvláště se těším na období rozkladu Ruska...
