Mexiko - Historie - 1861-1867 1. díl

Historie celého lidstva od Pravěku přes Starověk, Středověk, Novověk až po Součastnost kromě Druhé světové války patří do tohoto tématu.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Uživatelský avatar
William (Wildcat) Blake
Praporčík
Praporčík
Příspěvky: 505
Registrován: 11 dub 2006, 15:10
Kontaktovat uživatele:

Mexiko - Historie - 1861-1867 1. díl

Příspěvek od William (Wildcat) Blake » 15 lis 2007, 21:22

Obrázek
Prvopočátek francouzské intervence a vzniku Mexického císařství je možné datovat do roku 1857, kdy prezident Benito Juarez jako představitel liberálního směru vytvořil novou ústavu, která oddělovala církev od státu, garantovala svobodu vyznání a zrušila privilegia katolické církve. Tím zažehl plamen nesvárů mezi konzervativci (katolíky) a liberály. Celková rozdílnost názorů vedla ke konci roku 1857 k vypuknutí občanské války mezi oběma stranami. Rozdělení bylo již od počátku nepříznivé ke konzervativcům - přestože se k nim připojila část armády, tak jediná oblast ve které byli ve většině bylo hlavní město a jeho okolí. Liberálové naproti tomu měli podporu zbytku země a výhodu přístupů k moři a tím pádem i k financím. Krvavá a vyčerpávající válka přesto ničila zemi následující 3 roky a skončila až porážkou konzervativců v prosinci 1860.

Po občanské válce byla ekonomika země v ruinách a byly nutné radikální kroky k jejímu obnovení. Jedním z prvních bylo pozastavení splácení dluhů vůči zahraničním zemím. Tento akt však vyvolal nevoli mezi zahraničními věřiteli, převážně v Anglii, Španělsku a Francii. Vyslanci těchto zemí se proto sešli v Londýně k jednání o sjednocení postupu při vymáhání pohledávek vůči Mexiku. Z nich pak vzešel dokument podepsaný 31. října 1861 a vyplýval z něj jediný možný postup - intervence. Jediná země, která by mohla Mexiku – vojensky či politicky – pomoci se právě již půl roku nacházela ve víru občanské války a tak evropské mocnosti bez obav přistoupili k realizaci vojenské zásahu.
Obrázek
První zemí, která díky své předsunuté pozici na Kubě dokázala vyslat vojáky do Mexika bylo Španělsko, a tak se již 11. prosince 1861 vylodili první vojáci ze španělských válečných lodí v přístavu Veracruz a ovládli tím jediný velký mexický přístav, přes který procházelo téměř všechen dovoz a vývoz zboží ze země.

Události rozhoupaly i Spojené státy, které 1. ledna 1862 však museli informovat prezidenta Benita Juareze, že nynější situace na vnitřní frontě jim neumožňuje zasáhnout v jeho prospěch a nechali jej v boji osamoceného. 6. až 8. ledna konečně do Veracruz dopluly i flotily britské a francouzské a posílili tak španělské loďstvo v mexických vodách. Francouzské loďstvo dlouho nezahálelo a již 27. února se objevilo před Campeche, které před jeho děly kapitulovalo. Hlavní síly francouzské armády pod velením generála Charlese de Lorenceze připluly z domácích vod 5. března a ihned se vydaly na pochod.

Angličané a Španělé pomalu začínali chápat důvod francouzského zájmu o Mexiko a také to, že se nechali zatáhnout do boje, kterým chtěl císař Napoleon III. rozšířit své koloniální panství. Protože v tom nehodlali Napoleonovi napomáhat, rozhodli 9. dubna o stažení svých vojsk a již 24. dubna poslední britští a španělští vojáci mexickou půdu opustili.
Obrázek
Francouzská armáda mezitím postupovala do vnitrozemí. Mexická vojska generála Ignacio Zaragozy se jim pokusila přehradit cestu v průsmyku Alcuzingo, byla však s těžkými ztrátami odražena a nucena ustoupit do pevností u města Puebla. To se ukázalo jako velmi dobré místo k obraně, jelikož to bylo během občanské války sídlo liberální vlády a tak bylo velmi dobře opevněno. Lorencezova armáda přitáhla k Pueblu a zaútočila. Bohužel pro francouzské pěšáky generál zcela podcenil mexickou obranu a ochotu bojovat. 5. května dopoledne zahřměla děla a zahájila palbu proti mexickým pozicím. V poledne se zvedli francouzští vojáci a zahájili útok ze severovýchodu proti pevnostem Lareto a Guadalupe, avšak příliš brzy zahájená dělostřelecká palba vyčerpala munici a pěšáci byli nuceni postupovat bez jejich podpory. První útok se zhroutil, druhý skončil stejným fiaskem. Do třetího útoku poslal generál Lorenceze všechny zbývající zálohy a doufal ve vítězství. Mexická obrana opět odolala a útok skončil nezdarem. Právě na tuto chvíli čekal generál Zaragoza a poslal vpřed svoji jízdu.
Obrázek
Do tří hodin odpoledne bylo po boji. Lorenceze stáhl svá zdecimovaná vojska zanechávajíc na bojišti 462 mrtvých a přes 300 raněných. Mexičané dobyli významné vítězství, když dokázali porazit silnější dobře vyzbrojená a vycvičená vojska s mnohem menšími ztrátami na své straně a dodnes tento den známý jako „Cinco de Mayo“ slaví jako národní svátek. Pro pozdější události však mělo toto vítězství temný význam. Ihned jakmile se Napoleon III. o potupné porážce dozvěděl, přikázal vyslat silnější armádu a nedlouho poté od břehů Francie odrazila flotila s 29,000 vojáky určenými ke zlomení mexického odporu.

... pokračování příště ...
Obrázek

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: Mexiko - Historie - 1861-1867 1. díl

Příspěvek od Royal » 03 led 2010, 12:43

Co tomu předcházelo ?

Obrázek

Myšlenka na francouzskou říši, nad níž by slunce nezapadalo, nadávala Ludvíku Napoleonovi spát. Zatím nebyly výsledky jeho snah úměrné jeho nákladům. Dlouholetá vojenská intervence po boku Velké Británie v Číně zabezpečila Francii výhodné obchodní smlouvy a další čínské přístavy se otevřely francouzským lodím. Sbírky v Louvru se rozrostly o bohatou kořist z vypleněného letního císařského paláce v Pekingu. Ale Britové byli pevně rozhodnuti hrát v Číně první housle sami. Tedy podrženo sečteno – dohromady nic.

Napoleon pochopil, že v Číně bude vždy jen přisluhovačem Britů, a proto se rozhodl pokusit se tam proniknout samostatně od jihu. Pod záminkou odplaty se rozhodl použít oblíbenou záminku koloniálních velmocí při zámořských výbojích - za zavraždění několika misionářů zahájila Francie v roce 1858 vojenské tažení proti Annámu ve středním Vietnamu. Vojenské akce ale probíhaly velmi pomalu. Francouzi se dlouho marně pokoušeli dobýt hlavní město Hue. Teprve po skončení války v Číně byly všechny francouzské vojenské jednotky přesunuty do Indočíny a vojenská převaha Francouzů na tomto bojišti se dříve nebo později musela projevit. O dva roky později byl annámský císař donucen odstoupit Francouzům tři provincie nazvané Kočinčína.

Obrázek

Jakmile se Francouzi v Indočíně zachytili, vtrhli pro změnu do Kambodže. Obsazení ústí řeky Mekongu považovali za šťastný začátek vojenského tažení, které jim mělo umožnit obsadit celou Indočínu a vytvořit základnu pro další výboje do jižních čínských moří a přilehlých oblastí. Pod hrozbou zbraní donutila Francie kambodžského krále uznat francouzský protektorát, ale další postup narazil na nepředvídatelné překážky. Na řadě byl Siam. S vypětím všech sil by se snad Francouzům podařilo i tuto poslední překážku překonat, ale za Siamem se s těžko zastíranou výhružkou objevila královna moří – Velká Británie.

Obrázek

Podle britských představ měl Siam nadále zůstat nárazníkovým státem mezi britskou Barmou a Malajsií a francouzskou Indočínou. V Londýně totiž mohli Napoleonovo dobyvatelské dobrodružství v jihovýchodní Asii kdykoli zarazit. Po celé námořní cestě z Evropy do Indie a dál nebyl ani jeden francouzský opěrný bod. Kromě toho každá loď plující z Evropy do Indočíny nebo Číny musela proplout Malackým průlivem, kde už padesát let vlála nad Singapurem britská vlajka. Tyto britské argumenty uznal Napoleon za tak přesvědčivé, že mu nezbylo, než další výboje v Indočíně přerušit. Nakonec britská vláda blahosklonně umožnila velkému dobyvateli Napoleonovi a jeho vojákům jen možnost dál pronikat do ammánských a laoských pralesů.

Na východ od Singapuru nebyli Francouzi Britům vůbec nebezpeční. Vlastnili tam jako chudé dědictví po velkých cestách francouzských objevitelů – Bouganvilla a La Pérouse - jen několik ostrovů ztracených v Tichém oceánu. V Londýně proto raději viděli francouzské výboje tam než v kterékoli jiné části světa.

Jinde se Francouzům nedařilo ani tak málo jako v Asii. Například na Madagaskaru. O tento ostrov se Francie zajímala už velmi dlouho. Ještě za Bourbonů byl obsazen Réunion, ale to bylo na dlouho dobu všechno. Později následovaly společné britsko-francouzské pokusy o ovládnutí ostrova. Když Britové definitivně ztratili o Madagaskar zájem, vycítil Napoleon III. svojí příležitost. Dobrodružný plán nakonec Francouzů nevyšel. V roce 1863 vypuklo na Madagaskaru povstání, které spláchlo profrancouzského krále i Napoleonovy naděje na dobytí ostrova. Francie ovládla ostrov až o dvacet let později.

A tak jediným opravdovým ziskem byla koupě somálského přístavu Oboku na pobřeží Rudého moře. Obok bylo hnízdo, kde se scházela prapodivná společnost lovců i kupců otroků, pirátů a danikilských náčelníků. Napoleon byl přesto spokojen. Přístav ležel přímo při vstupu do Rudého moře nedaleko od britské pevnosti Aden. První francouzský opěrný bod na cestě do Indie a Indočíny byl konečně získán a význam Oboku měl ještě vzrůst otevřením Suezského průplavu. To však byla v té době ještě hudba budoucnosti.

Přes dílčí úspěchy v Evropě i zámoří Napoleonova koloniální říše, France d´Outre-mer, rostla doslova hlemýždím tempem. A tak nikoho ze zasvěcených nepřekvapilo, že se chtivý zrak dobrodružného císaře Francouzů, pro změnu obrátil k západní polokouli.
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Erik Erikson
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 367
Registrován: 19 čer 2009, 11:04

Re: Mexiko - Historie - 1861-1867 1. díl

Příspěvek od Erik Erikson » 03 led 2010, 16:28

Dobrý článek. :wink: Jenom bych doplnil, že francouzská vojska se už ve 30. letech zapletla v Mexiku do krátkého konfliktu, který byl vyřešen bitvou u Veracrúz, kde bojoval i slavný generál de Santa Anna. Co se týká Indočíny, tak vlastně definitivní vytvoření Francouzské Indočíny bylo dokončeno až v 80. letech 19. století, v době 3. republiky, kdy byl připojen i Laos a další území... Obecně je celý proces vytváření francouzské koloniální říše příběhem pomalých zisků, velkých rychlých ztrát a snah vymanit se ze stínu Británie. Jinak ty pomalé a bolestné francouzské úspěchy v budování koloniální říše se určitě nedají spojovat se slabostí francouzské armády, která v té době vedla v Evropě hned dvě vítězné války, ale spíše lokální početní převahou jejich nepřátel...

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8933
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Re: Mexiko - Historie - 1861-1867 1. díl

Příspěvek od Vals » 03 led 2010, 16:34

A také s tím, že Francouzi měli velmi nešťastnou kolonizační politiku a vztahy s domorodci. Tam kde si Britové a Rusové vedli dosti politicky obratně se Francouzi spokojili pouze s okrádáním, povýšeností a ideálně ještě vyvlastňováním z půdy na úkor francouzských přistěhovalců.

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: Mexiko - Historie - 1861-1867 1. díl

Příspěvek od Royal » 31 led 2010, 14:31

Pád císařství

… V šedesátých letech existovala doktrína prezidenta Spojených států Monroea, která varovala evropské koloniální mocnosti před výbojnými dobrodružstvími na západní polokouli. Ale právě v této době ji nikdo příliš nebral jako realitu, natož hrozbu. USA právě prodělávaly svojí velkou válku Severu proti Jihu, kde ve srovnání s ní byly dosavadní války proti Indiánům nebo Mexičanům učiněnou idylkou.

Rozhodující evropské velmoci se ani v šedesátých letech dosud nevzdaly svých plánů na tučnou kořist na americkém kontinentě. V první řadě Španělsko, kterému kdysi patřily všechna obrovská území mezi Kalifornií a Ohňovou zemí. Také Velká Británie a Francie měly svá želízka v Karibském moři a rády by si udělaly z Karibského moře evropský rybník. Za těchto okolností nikdo z nich neodolal pokušení, které se právě rodilo v Mexiku.

Od získání samostatnosti na Španělsku v roce 1822 se Mexiko nemohlo nabažit válčení. Revoluce střídala kontrarevoluci a v prezidentském paláci v Mexiku vítali co chvíli nového císaře, diktátora nebo v lepším případě prezidenta. Když už se zdálo, že nová vláda, která svrhla legitimního prezidenta Juaréze, sedí pevně v sedle, začalo to všechno nanovo. Konzervativní vláda si totiž na boj proti Juarézovi vypůjčila v Evropě neslýchanou sumu peněz. A když Juaréz za tiché pomoci Spojených států zvítězil, odmítl logicky platit dluhy svých nepřátel.

Neplacení dluhů se v té době považovalo za zcela legitimní důvod k válce. Největší věřitelé Mexika - Velká Británie, Francie a Španělsko – poslaly přes oceán válečná loďstva a koncem roku 1861 vylodily u Veracruzu svoje vojáky. V USA měly právě jiné starosti a tak mexický prezident zůstal v boji proti intervenci třech koloniálních velmocí osamocen. Protože poměr sil mu nedával mnoho nadějí na úspěch, nezbylo mu, než diplomaticky manévrovat.

Juarézovi se nejprve podařilo z koalice vyřadit Velkou Británií. Slíbil, že její pohledávky zaplatí. Také Španělé realisticky posoudili situaci. Po zjištění, že obnova jejich nadvlády na americkém kontinentu je momentálně nad jejich síly a jejich pohledávky nejsou nijak závratně vysoké, aby stály za dlouhou a krvavou válku s nejistým koncem, stáhli svoje loďstvo i vojáky na Kubu.

Po odpadnutí Britů i Španělů měl i Napoleon III. všechny důvody vytratit se z mexického bojiště. Jednáním se mohlo podařit alespoň částečné zaplacení dluhů. Francouzský císař ale potřeboval posilovat postavení Francie novými mezinárodními úspěchy. Bonaparte možná už v duchu viděl obrovskou francouzskou říši v Novém světě. Mexiko se mělo stát první francouzskou kolonií, Konfederace milým spojencem, následovat mělo navrácení Kanady, případně tučný zisk v podobě dalších území ve střední Americe.

Věřiteli Mexika byli velcí soukromí bankéři Rothschildové, Hottingerové, Erlangerové, d´Eichtalové, Maletové a další, ale to Napoleonovi pořád ještě nestačilo. Největší balík nyní bezcenných mexických dluhopisů za miliony pesos vlastnil švýcarský bankéř Jecker. Ve Francii se tedy zrodila dosud nevídaná finanční spekulace s nedozírnými konci. Jecker se stal francouzským občanem a tím se situace rázem změnila. Od toho okamžiku měla Francie povinnost chránit i jeho zájmy a za tuto službu několik balíků mexických dluhopisů změnilo doslova přes noc svého majitele.

Dobyvačné války nebyly tenkrát neobvyklé, ale zde nešlo o „čest a slávu“ Francie, ani o získání nových území. Ve své podstatě šlo – tak jak často - o peníze. Napoleon měl dobrodružné podniky rád a byl přesvědčen, že štěstí přeje odvážnému. Natolik ale rozuměl mezinárodní situaci, aby pochopil, že z Mexika francouzská kolonie nikdy nebude. V Londýně by se nikdy nesmířili s francouzským vlivem v Karibiku a ani od Washingtonu se nedalo čekat nic dobrého. Vládě USA po Gettysburgu narostlo sebevědomí a dávala Napoleonovi nepokrytě najevo, že nejlepší řešení pro všechny by bylo, kdyby se Francie přestala o Mexiko zajímat.

Napoleon nakonec překvapil řešením, nad kterým kroutili hlavou všichni zkušení diplomaté. Nabídl mexickou korunu arcivévodovi Maxmiliánovi, bratru rakouského císaře. Kromě snahy zabezpečit si tím vděčnost Vídně Napoleon III. počítal s tím, že v hlavním městě Mexika bude vládnout jím dosazený loutkový panovník, který by neměl nikdy zapomínat, kdo mu napomohl k trůnu.

Také Maxmilián snil svůj karibský sen. Jako potomek Karla V. se považoval cítil povolán stát se obnovitelem jeho impéria, nad kterým slunce nezapadalo. Měl dalekosáhlé plány. Věřil, že pod svým žezlem znovu sjednotí všechny středoamerické a jihoamerické státy od Mexika až po Brazílii. Jeho bratr Ludvík se měl oženit s dcerou brazilského císaře, který neměl mužské dědice. Habsburkové tak znovu měli ovládnout skoro celý kontinent od Ria Grande až po Rio de la Plata.

Obrázek
Maxmilian Habsburský

Příští mexický císař ale nemohl do krkolomného společného podniku přinést nic, než dobrou vůli a sny o budoucím impériu. To bylo k uskutečnění plánů o založení velké říše zoufale málo. Maxmilián se marně snažil před svým odjezdem zajistit si v Evropě podporu svému podniku. Rakouský císař, František Josef, sice povolil Maxmiliánovi v říši nábor dobrovolníků a zapůjčil mu na cestu přes oceán rakouskou válečnou loď, ale současně si nechal podepsat prohlášení, že se Maxmilián vzdává všech nároků na rakouský trůn. Britská vláda ani britská královna Viktorie, Maxmiliánova příbuzná, přispěly do dobrodružství v Mexiku ještě méně – několika nezávaznými slovy o možné pomoci v blíže nespecifikované budoucnosti. Podtrženo sečteno – dohromady nic.

Francouzský císař Napoleon III. si uvědomoval, že bez aktivní pomoci francouzských vojáků jsou plány na vytvoření císařství v Mexiku a instalaci Maxmiliána panovníkem pouhou utopií. A protože Jeckerovy mexické vládní dluhopisy nevynesly do té chvíle ani jediný frank, bylo třeba postupovat s větší razancí a rychlostí. Slabý francouzský expediční sbor se pokoušel proniknout do vnitrozemí, případně obsadit hlavní město. Utrpěl však krutou porážku, pověst a prestiž Francie byla nyní silně otřesena. Hrdinové z krymské války, od Magenty a Solferina byli poraženi - Mexičany !

Obrázek
První bitva u Puebla

Za rok už bylo v Mexiku na třicet tisíc francouzských vojáků vedených zkušeným generálem Bazainem, který se vyznamenal v Itálii ve válce proti Rakušanům. Bazain dobyl hlavní město Mexika a slavnému vjezdu císaře Maxmiliána už nestálo nic v cestě. Psal se rok 1864 a právě korunovaný císař s majestátním titulem - Sus Majestades Maximiliano I. Y Carlota, emperadores de México - vyjel na svém koni dobývat velikou říši.

Obrázek
Druhá bitva u Puebla

Přes hlučnou císařskou slávu se nezdálo, že by Mexičané o svého nového císaře nějak zvlášť stáli. Maxmiliánově popularitě v zemi rozhodně nepřispělo, že přišel pod ochranou francouzských vojsk. Ke své smůle navíc císař přehlédl, že jeho moc sahá právě jen a pouze tam, kde ji podporují francouzské zbraně. Zpočátku se mohlo zdát, že Maxmilián bude mít dost vlivných stoupenců. Církev i velkostatkáři stáli na jeho straně. Ukázalo se však, že podpora mocných a vlastně nic na světě není zadarmo. Na oplátku církev zcela nezastřeně žádala zrušení Juarézových proticírkevních reforem a velkostatkáři žádali vlastně totéž - zrušení pozemkových reforem. K tomu se Maxmilián neodhodlal, aby si neznepřátelil druhou část mocných – liberální buržoazii – o přízeň které se také ucházel. Přes ložité manévrování se nakonec stalo, že císař odradil všechny a nezískal nikoho.

Obrázek

Maxmiliánův konec se začal naplňovat ve chvíli, kdy se Napoleon II. Rozhodl stáhnout z Mexika svojí armádu. Francouzi už měli plné zuby mexického dobrodružství. Nechápali, proč by měli francouzští vojáci dál přinášet oběti za zájmy habsburského prince, mexických plantážníků a klerikálů. Mexiko dosud přineslo jen ztráty, burza a vlastně vůbec nikdo si na své také nepřišel a bankéři důrazně císaři doporučili neinvestovat do pochybné akce v Mexiku už ani jediný frank ! Maxmilián v Mexiku dost dlouho na to, aby si z rakouských a belgických dobrovolníků vybudoval nějakou vlastní armádu. A pokud si nedovede císař ochránit svůj mexický trůn sám, tak ať jde raději k čertu !

Obrázek
Legionáři

Tou dobou také zesílily Spojené státy diplomatický nátlak na Francii, aby cizí vojska opustila Mexiko. Napoleon cítil , že nejlepší by bylo se vším skoncovat a rychle a potichu se z Mexika vytratit a na všechno zapomenout. Nikdo už nebyl ochoten bojovat za zájmy samozvaného mexického císařství, které za dva a půl roku své existence nedokázalo nikoho přesvědčit o své životaschopnosti. Ale co se samotným císařem ? Napoleon III. se ještě jednou pokusil umožnit Maxmiliánovi čestný odchod ze země. Poslal za ním svého nejlepšího diplomata v uniformě - zvláštního vyjednavače generála Castelnaua. Generálové Castelnau i Bazain marně přesvědčovali Maxmiliána, aby společně s nimi odjel ze země. Maxmilián odmítl. V jeho odmítnutí se navzájem mísily neschopnost odhadnout reálnou situaci, pýcha habsburského prince, strach z pocitů a ostudy svrženého vládce. Castelnau odeslal Napoleonovi do Paříže depeši : „Císařova nevalná inteligence a nerozhodnost zavdávají příčinu k nejhorším obavám.“

Obrázek
Francouzský generál Bazaine

V prosinci 1866 se nalodily poslední vojáci francouzského expedičního sboru a od té chvíle byl osud mexického císaře zpečetěn. Poslední vzepětí sil přineslo Maxmiliánovi poslední vítězství na bojišti. Zvítězil poprvé a naposledy bez francouzské pomoci. Tou dobou už ale většina jeho generálů vyjednávala s bývalým prezidentem Juarézem. V květnu 1867 bylo po všem. Zbytky Maxmiliánovy armády byly i s císařem obklíčeny a zajaty v Querétaru. Místo starosti o záchranu mexické koruny nastal zápas o Maxmiliánův život. Intervenovali evropští panovníci, vláda Spojených států, žádosti o milost poslali i jinak velcí příznivci mexické revoluce – Garibaldi a Victor Hugo. Mexický prezident se nakonec rozhodl rozsudek smrti podepsat. Snad jako výstrahu evropským velmocím před dalšími dobrodružstvím v Mexiku anebo varování Spojeným státům před zasahováním do svých vnitřních věcí. Anebo obojí.

Obrázek
Poprava Maxmiliána a dvou generálů císařství

Zpráva o popravě bývalého císaře dorazila do Evropy v době pořádání světové výstavy v Paříži. Oficiální odsouzení evropských vládců dopadlo namísto Napoleona III. a francouzské vlády k velké císařově úlevě jen a pouze na mexické republikány a prezidenta Juareze. Definitivní morální satisfakce pro Napoleona přišla za dva měsíce po Maxmiliánově popravě. V Salcburku se s ním sešel bratr popraveného Maxmiliána, rakouský císař František Josef, a dal tím Evropě s Napoleonovi, že císař Francouzů nenese na mexické tragédii žádnou vinu.

Ve skutečnosti se rakouský císař nesmířil s nedávnou porážkou od Prusů v bitvě u Hradce Králové a hledal případné spojence proti Prusku. Také Napoleon III. si právě po porážce Rakouska v roce 1866 začal uvědomovat pruské nebezpečí. A tak znalci evropské velmocenské politiky a zkušení diplomaté pochopili, že společným tahům na šachovnici Evropy nesmí překážet ani popravený císař …

O tři roky později došlo i Napoleona III. V bitvě u Sedanu 2. září 1870 byl poražen, zajat i s celou armádou a internován na zámku v Kasselu. V Evropě se v této době ještě zacházelo se sesazenými panovníky civilizovaně a tak bývalý císař dožil zbytek života v britském exilu. Zemřel v roce 1873 ... http://www.youtube.com/watch?v=jwbFoByuHAY
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Erik Erikson
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 367
Registrován: 19 čer 2009, 11:04

Re: Mexiko - Historie - 1861-1867 1. díl

Příspěvek od Erik Erikson » 01 úno 2010, 21:29

Jelikož dějiny latinské Ameriky nepatří zrovna mezi moje speciality, tak bych se rád zeptal, jestli v tak vnitřně rozhárané zemi, jakou bylo Mexiko ve 2. polovině 19. století, existovala nějaká reálná naděje na Maximilánovo uchycení se zde, aniž by musel být na trůnu držen bodáky svých vojsk. Byla zde nějaká naděje, nebo sociálně a etnicky znesvářená země na to nebyla jednoduše připravena, když občanská válka de facto skončila až v roce 1877, aby na počátku 20. století propukla opět? Mohly se zájmy rodící se střední vrstvy a malých vlastníků někdy usmířit s velkými pozemkovými vlastníky, mohla tato země s pořád nejasně definovanými hranicemi a ohrožovaná stále sílícími Spojenými státy nastoupit na jinou cestu svého vývoje, která by jí přisoudila roli důstojného soupeře USA v Karibském a středoamerickém regionu? :)

Odpovědět

Zpět na „Historie“