Toho večera...
"No konečně seš tady."
"Promiň. Viem, kže jest u Krutoja, ale nikdy tu ňebylem..."
„Čaues chlapi... Kdo to je?“„Už jsem ti o něm přece vyprávěl – chtěl studovat v zahraničí, tak ho rodiče poslali studovat sem, 50 kilometrů od domova.“
„A jo! Tak vítej v zemi, která je největším vývozcem paganmetalu na světě!“„Echm... Dženkuje.“
"No dobrá. Jak jsi tedy na tom s těmi našimi dějinami?"
"Ňedobře. Mam v tym gulaš - ve všystkych tych knižatach, vojvodach, rokach i bogach..."
„Rocích? Ty se učíš ze starých učebnic, co? Můžeš být rád, že už nejsou psané Čŕticí.“„Přeprašam, čim to?!“
„Čŕticí. Naše staré písmo. Výhradně Čŕticí se psalo až do konce 18. století. Jeden z důsledků Severní války a Skandinávské okupace bylo přijetí upravené latinky. Dnes už málokdo umí Čŕticí...
„Což je škoda...“„Pšt! Zpátky k tématu...
No dobře, tak to vezmu popořadě - pane hostinský, pivo pro přítele - do roku 1066 neexistovala žádná centralizovaná vláda Obodritů, bylo tu jen množství rozhádaných kmenů, které byly postupně podrobovány křesťanskými Němci a Poláky. V roce 1066 se podařilo kňenzovi Krutojovi (1034/5-1105) z rodu Vagriovců sjednotit Obodrity a využít vzpoury vazalů vůči Germánskému kajzrovii. Nejdříve vtrhl do tehdejšího Lübecku (dnešní Ljubice) a připojil ho ke svému území...“
„Kňenzovi?“
„Kňenz – kdysi to znamenalo kníže, zejména slovanský, teď je to označení Obodritského knížete, nebo vůbec vládce Obodritského státu (a hlava rodné církve, samozřejmě). Copak jsi na těch hodinách pořád spal?!“
„Ňe. Ja bylem... Jak še to povie? Rozptyleny... echm... divkami v třydě...“
„Chápu, taky to tak mívám. Občas sem tak 'rozptyleny', že se až s jednou musím seznámit hlouběji, hehe...“„Ech!! Tylko jsem chťal pověďeč, že to u nas ňejest...“
„Počkej...? Jo ty jsi vlastně z těch ultrakřesťanských Čech, já zapomněl! Kluci, to jste věděli, že tam ještě celkem nedávno nesměly ženské nosit přiléhající oblečení a musely být zakryté všude, krom dlaní, krku a obličeje? Aby prý 'muže neponoukaly ku smylstvu'...“„Věděli. A mimochodem ve slově 'smilstvo' je měkké i...“
„Tak si dělej smilstvo s měkkým, když chceš...“„Tyhle blbosti si nech na potom, jo?!?! Já se ho snažím něco naučit!!! Ach... Takže zpátky k tématu - celá takzvaná křesťanská Evropa byla v rozkladu - v Germánii zuřila občanská válka, čehož využil Francouzský král a rozšířil svou moc až k Vídni, aby se následně po jeho smrti i jeho království rozpadlo na množství rozhádaných státečků. Polsko v krátké době několikrát změnilo vladaře, až se králem stal arcibiskup italského původu Prospero Tizzione, který sloučil královskou moc s arcibiskupskou. V Rusku proti sobě bojovaly jednotlivé větve Rurikovců. Tento chaos se pokusil papež vyřešit tím, že vyhlásil křížovou válku na osvobození Jeruzaléma. A jeden z jeho poslů přišel i ke dvoru Krutoje a tázal se, zda kňenz také potáhne proti nevěřícím. Krutoj na něj nevěřícně pohlédl a odpověděl: "Táhněte si třeba do p****e!" (Jen tak mimochodem, tohle nebylo poslední poselstvo na podporu křížové výpravy, ale všechna následující už Krutoj a jeho nástupci ignorovali.)
Z toho jde vidět, že Krutoj sice byl výborným vojevůdcem, ale prachšpatným diplomatem. Ovšem na radu (spíš nátlak) správkyně pokladu, diplomatky a nejvyšší kněžky nakonec odpověď přeformuloval na: "Táhněte tam sami. Se mnou nepočítejte." Ještě, že posel uměl jen latinsky a německy.
Během pobytu papežského posla na svém hradišti si dal vysvětlit, co vlastně taková křížová výprava přesně obnáší, a pochopil, že se mu naskýtá výborná příležitost - křesťanští sousedé se budou bít mezi sebou a nebo odtáhnou někam hodně daleko, takže v každém případě bude obrana jejich území notně oslabená.
Střední Evropa kolem roku 1077
Využil tedy téhle situace a obsadil území Brandenburského duxe, který byl zrovna na tažení do Frankonie (kde byl na hlavu poražen), a osvobodil Velétské kmeny v okolí Špandavy.
Krutojovu expanzi usnadňovala tzv. trojmorová rána (plicní a dýmějový mor a neštovice) - jelikož měla (oproti ostatním evropským státům) minimální dopad na Obodritský stát, mohl směle rozhlašovat, že trojmorová rána je trestem starých bohů odpadlíkům za to, že je přestali uctívat, což mu velmi usnadňovalo podmanění si zejména Slovany osídlených území a převracet je zpátky na víru předků.
Posilování Krutojovy nerado vidělo saské kníže a proto v srpnu 1080 vtrhlo se svými vojsky do Obodritského kňenzectví a vydrancovalo Krutojovo sídelní město. Když to Krutoj, navracející se ze Špandavy, zjistil, předešel Saské vojsko a počíhal si na něj v lesích u hradu Braunschweinigu, zatímco saské kníže pronásledoval jeho nemanželský syn Kazimír. V oficiální literatuře se o následující srážce píše jako o bitvě v lese pod Tichým vrchem, ale pravdou je, že to byl spíš masakr – ze saského vojska se zachránila sotva tisícovka mužů – z původních deseti tisíc. (Následkem toho si už Sasko nemohlo vést nezávislou politiku na kajzrovi a na dalších asi padesát let se stalo Saské kníže jeho poslušným vazalem, což bylo z krátkodobého hlediska výhodné, ale z dlouhodobého si zadělal Krutoj na velké obtíže.)
On totiž Krutoj byl jednak výborným vojevůdcem a druhak – nikdy nebyl příznivcem 'rytířské války'. Nic takového, jako že by se svým vojskem vyšel na pláň, kde by čekal na nepřítele a přitom byl už zdaleka vidět. Nebo že by nepříteli oznamoval, že chce začít s bitvou. Právě naopak – přepadal nepřítele při přesunu lesem či soutěskami, útočil chvíli na ležení před rozedněním, decimoval oddělivší se oddíly a když už mu byl vnucena přímá konfrontace, tak měl vždy připravenou nějakou skupinu, která v pravou chvíli vpadla nepříteli do zad. Proto taky 1. výsadkářská brigáda má čestné jméno 'Krutojova'.
Také praktikoval psychologickou válku – například rozšířil mezi vojáky Konráda I., obléhající Špandavu, dezinformaci o tom, že uzavřel spojenectví se Satanem a pekelná jízda už sedlá a je kdykoliv připravena vyrazit mu na pomoc. Tato dezinformace mu vyhrála válku s Germánským kajzrem.“
[Nejvýznamnější státy v Evropě a přilehlých oblastech, rok 1087Řízením osudu Krutojovi vyhlásil válku spolu s Germánským kajzrem i Lombardský dux. Jelikož oba státy neměly společné hranice a Krutojovi se nechtělo posílat své vojáky přes moře ještě tak daleko na jih, tak do Lombardie neustále posílal nájemné vrahy, aby duxe přivedli k rozumu. Lombardští byli ale velmi tvrdohlaví. Ovšem Krutoj byl tvrdohlavější, takže posílal vrahy pořád dál a dál, až poslednímu z rodu došlo, že mu ta válka za tohle opravdu nestojí. Tím spíše, když v jeho panství zase propukl trojmor...
Když si zajistil západní hranice, přidal se k Pomořanům a vtrhl do Polského arcibiskupátu, oslabeného válkou se Slezskem, Mazovskem a nakonec i Uherskem. Jen tak mimochodem – Uhersko aspirovalo na obsazení celého (zbytku) Polska, ale v půlce tažení se vzbouřila Sedmihradská a Moldavská šlechta, takže se Uhersko muselo smířit pouze s Krakovskem.
Pomořané, jelikož zaútočili dříve, připojili ke svému území většinu Velkopolska. Krutoj se musel spokojit s Lubyšem, Sandoměří a částí Kujav. Náladu si pak spravil při zpáteční cestě, kdy si podrobil Mazovsko a z nově získaných území vytvořil údělné knížectví Kujavské, které udělil svému synu Vavřinci, zakladateli Kujavsko-Estonské větve Vagriovců. Sebe pak prohlásil velkokňenzem Obodritským.
Expanze Slovanských rodnověrců během Krutojovy vlády, modře a světle modře Pomořané, zbylé barvy Obodrité, žlutě tečkované ztraceno v 1108, červeně hranice bývalých států
Několik měsíců po návratu z tažení ve věku sedmdesáti let umírá a na knížecí stolec nastupuje jeho prvorozený syn Zygmund.
Krutoj (1034/5-1105)
Krutoj patřil k největším mužům své doby...
Než se dostaneme k Zygmundovi, tak ti povím ještě něco o Krutojově dalším potomstvu – ličném a rozličném...
Prvorozeným synem sice byl Zygmund, ovšem o měsíc dříve se narodil Kazimír Hromotluk. Kazimír Hromotluk byl sice nemanželský syn, Krutoj jej ovšem měl s Perunovou kněžkou, se kterou se spojil při některém z jarních obřadů, takže byl všemi brán jako jeho vlastní syn z Perunovy vůle, tím spíše, když z něj postupně vyrostl hromotluk (proto taky toto přízvisko), čímž si zajistil legalizaci a prvorozenectví. Byl výborným vojevůdcem – mohl se směle měřit se svým otcem, mnohdy jej dokonce i překonával. Naneštěstí v ostatních oborech lidské činnosti byl absolutně neschopný, takže možná bylo pro zemi štěstím, že se při tažení nakazil morem, a pak násilně zemřel v náručí své abcházské manželky.
Dalším synem byl Matěj Moudrý, zakladatel Špandavské větve. Podporoval vzdělání, umění, řemesla a obchod, čímž jako Špandavský kníže položil solidní základy nynější Špandavské průmyslové oblasti. Škoda jen, že jeho potomci se nepotatili. Po smrti Kazimíra a po té, co se přišlo na to, co je Zygmund zač, se s ním počítalo jako s příštím knížetem, bohužel zemřel dříve, než se svého úkolu mohl zhostit. Jen tak pro zajímavost – jeho manželka Stanislava, byla z nepříliš důležitého vladyckého rodu a o třicet let starší, přesto ji Matěj pojal za ženu a ona mu ve svých čtyřiceti letech dala syna Bohuslava „Kryštofa“(z latinského Christophos, tj. nositel Krista, paktoval se s křesťany). Měl ještě několik nemanželských dětí, ale žádné se nedožilo dospělosti.
Třetím synem byl Vavřinec Kujavský, zakladatel Kujavsko-Estonské větve. Zemřel poměrně mladý (zemřel několik dní před svými dvacátými prvními narozeninami), ovšem zanechal po sobě tři syny, které mu povila Bothilda Ölandská. (Krutoj se tímto snažil získat pohanské spojence ve Skandinávii, což se mu nepovedlo. Početná suita a následně i pohanští vysídlenci, kteří se nechtěli vzdát své víry se později usadili kolem Štětína, kde položili základ naší námořní tradice, a na Kujavsku, kde napomohli návratu místního obyvatelstva k rodnověrectví, aby se pak následně zcela rozpustili ve slovanském etniku.).
Pak tu máme dalšího nemanželského syna – Arona Sačského. Dějepisci se dodnes přou, kdo byla jeho matka, jméno by sice ukazovalo na Židovku, ale jsou tu i indície ukazující na některou ze členek doprovodu Kumánského vyslance. Aron nezdědil nic z velikosti svého otce, Zygmund mu nakonec z lítosti přidělil úděl na hranicích s Uhrami kolem města Sač, kde založil sice početnou, ale nevýraznou Sačskou větev, která v patnáctém století vymřela.
A dostáváme se k poslednímu synovi, Vladislavu Pohrobkovi, známému též jako „Zlatý Car“; o něm ti povím, ale až po Zygmundovi.
Krutoj měl ještě dvě dcery, Bohuslavu a Magdalenu, které se ovšem nijak zvláště do análů nezapsaly. Dostaly od Krutoje rozsáhlé statky ve Špandavsku, ze kterých se pak snažily korigovat vládu Zygmunda, což se jim ovšem moc nedařilo, a po kratší internaci na Rujáně se vzdaly jakýchkoliv politických ambicí a dožily na svých dvorcích.
No. Doufám, že se zatím chytáš. Než se vrhneme na Zygmunda... Pane hostinský! Další rundu prosím!“
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
)
)
