Pod Perunovým patronátem - AAR za Obodrity

[Cizinec]

Pod Perunovým patronátem



hra: Crusaders Kings I
modifikace: Mappa Regnorum (a Muslim+Pagan mód, samozřejmě )
normal/normal

[Cizinec]

Odpoledne, na vysokoškolské koleji...

"Čus. Jdeš na pivo?"
"Ňemožu! Muše še učič. Dalši tyden jestem zkušany z chistorii!!!"
"Co vyšiluješ - příští týden je přece slunovrat."
"No... To problem jest odsunuty na dalši tyden."
"A z čeho si zkoušený?"
"Obodritský stát ve vrcholném šrednovieku... Středověku."
"Víš co? Poď na pivo a s přáteli ti to vysvětlím. Kdysi jsem o tom psal semestrální práci."
"No dobra. A do kture chospody?"
"Když budeme probírat dějepis, tak jedině ke Krutojovi. Trefíš tam?"
"Trefje..."

[Cizinec]

Toho večera...

"No konečně seš tady."
"Promiň. Viem, kže jest u Krutoja, ale nikdy tu ňebylem..."
„Čaues chlapi... Kdo to je?“
„Už jsem ti o něm přece vyprávěl – chtěl studovat v zahraničí, tak ho rodiče poslali studovat sem, 50 kilometrů od domova.“
„A jo! Tak vítej v zemi, která je největším vývozcem paganmetalu na světě!“
„Echm... Dženkuje.“
"No dobrá. Jak jsi tedy na tom s těmi našimi dějinami?"
"Ňedobře. Mam v tym gulaš - ve všystkych tych knižatach, vojvodach, rokach i bogach..."
„Rocích? Ty se učíš ze starých učebnic, co? Můžeš být rád, že už nejsou psané Čŕticí.“
„Přeprašam, čim to?!“
„Čŕticí. Naše staré písmo. Výhradně Čŕticí se psalo až do konce 18. století. Jeden z důsledků Severní války a Skandinávské okupace bylo přijetí upravené latinky. Dnes už málokdo umí Čŕticí...
„Což je škoda...“
„Pšt! Zpátky k tématu...
No dobře, tak to vezmu popořadě - pane hostinský, pivo pro přítele - do roku 1066 neexistovala žádná centralizovaná vláda Obodritů, bylo tu jen množství rozhádaných kmenů, které byly postupně podrobovány křesťanskými Němci a Poláky. V roce 1066 se podařilo kňenzovi Krutojovi (1034/5-1105) z rodu Vagriovců sjednotit Obodrity a využít vzpoury vazalů vůči Germánskému kajzrovii. Nejdříve vtrhl do tehdejšího Lübecku (dnešní Ljubice) a připojil ho ke svému území...“
„Kňenzovi?“
„Kňenz – kdysi to znamenalo kníže, zejména slovanský, teď je to označení Obodritského knížete, nebo vůbec vládce Obodritského státu (a hlava rodné církve, samozřejmě). Copak jsi na těch hodinách pořád spal?!“
„Ňe. Ja bylem... Jak še to povie? Rozptyleny... echm... divkami v třydě...“
„Chápu, taky to tak mívám. Občas sem tak 'rozptyleny', že se až s jednou musím seznámit hlouběji, hehe...“
„Ech!! Tylko jsem chťal pověďeč, že to u nas ňejest...“
„Počkej...? Jo ty jsi vlastně z těch ultrakřesťanských Čech, já zapomněl! Kluci, to jste věděli, že tam ještě celkem nedávno nesměly ženské nosit přiléhající oblečení a musely být zakryté všude, krom dlaní, krku a obličeje? Aby prý 'muže neponoukaly ku smylstvu'...“
„Věděli. A mimochodem ve slově 'smilstvo' je měkké i...“
„Tak si dělej smilstvo s měkkým, když chceš...“
„Tyhle blbosti si nech na potom, jo?!?! Já se ho snažím něco naučit!!! Ach... Takže zpátky k tématu - celá takzvaná křesťanská Evropa byla v rozkladu - v Germánii zuřila občanská válka, čehož využil Francouzský král a rozšířil svou moc až k Vídni, aby se následně po jeho smrti i jeho království rozpadlo na množství rozhádaných státečků. Polsko v krátké době několikrát změnilo vladaře, až se králem stal arcibiskup italského původu Prospero Tizzione, který sloučil královskou moc s arcibiskupskou. V Rusku proti sobě bojovaly jednotlivé větve Rurikovců. Tento chaos se pokusil papež vyřešit tím, že vyhlásil křížovou válku na osvobození Jeruzaléma. A jeden z jeho poslů přišel i ke dvoru Krutoje a tázal se, zda kňenz také potáhne proti nevěřícím. Krutoj na něj nevěřícně pohlédl a odpověděl: "Táhněte si třeba do p****e!" (Jen tak mimochodem, tohle nebylo poslední poselstvo na podporu křížové výpravy, ale všechna následující už Krutoj a jeho nástupci ignorovali.)
Z toho jde vidět, že Krutoj sice byl výborným vojevůdcem, ale prachšpatným diplomatem. Ovšem na radu (spíš nátlak) správkyně pokladu, diplomatky a nejvyšší kněžky nakonec odpověď přeformuloval na: "Táhněte tam sami. Se mnou nepočítejte." Ještě, že posel uměl jen latinsky a německy.
Během pobytu papežského posla na svém hradišti si dal vysvětlit, co vlastně taková křížová výprava přesně obnáší, a pochopil, že se mu naskýtá výborná příležitost - křesťanští sousedé se budou bít mezi sebou a nebo odtáhnou někam hodně daleko, takže v každém případě bude obrana jejich území notně oslabená.


Střední Evropa kolem roku 1077

Využil tedy téhle situace a obsadil území Brandenburského duxe, který byl zrovna na tažení do Frankonie (kde byl na hlavu poražen), a osvobodil Velétské kmeny v okolí Špandavy.
Krutojovu expanzi usnadňovala tzv. trojmorová rána (plicní a dýmějový mor a neštovice) - jelikož měla (oproti ostatním evropským státům) minimální dopad na Obodritský stát, mohl směle rozhlašovat, že trojmorová rána je trestem starých bohů odpadlíkům za to, že je přestali uctívat, což mu velmi usnadňovalo podmanění si zejména Slovany osídlených území a převracet je zpátky na víru předků.
Posilování Krutojovy nerado vidělo saské kníže a proto v srpnu 1080 vtrhlo se svými vojsky do Obodritského kňenzectví a vydrancovalo Krutojovo sídelní město. Když to Krutoj, navracející se ze Špandavy, zjistil, předešel Saské vojsko a počíhal si na něj v lesích u hradu Braunschweinigu, zatímco saské kníže pronásledoval jeho nemanželský syn Kazimír. V oficiální literatuře se o následující srážce píše jako o bitvě v lese pod Tichým vrchem, ale pravdou je, že to byl spíš masakr – ze saského vojska se zachránila sotva tisícovka mužů – z původních deseti tisíc. (Následkem toho si už Sasko nemohlo vést nezávislou politiku na kajzrovi a na dalších asi padesát let se stalo Saské kníže jeho poslušným vazalem, což bylo z krátkodobého hlediska výhodné, ale z dlouhodobého si zadělal Krutoj na velké obtíže.)
On totiž Krutoj byl jednak výborným vojevůdcem a druhak – nikdy nebyl příznivcem 'rytířské války'. Nic takového, jako že by se svým vojskem vyšel na pláň, kde by čekal na nepřítele a přitom byl už zdaleka vidět. Nebo že by nepříteli oznamoval, že chce začít s bitvou. Právě naopak – přepadal nepřítele při přesunu lesem či soutěskami, útočil chvíli na ležení před rozedněním, decimoval oddělivší se oddíly a když už mu byl vnucena přímá konfrontace, tak měl vždy připravenou nějakou skupinu, která v pravou chvíli vpadla nepříteli do zad. Proto taky 1. výsadkářská brigáda má čestné jméno 'Krutojova'.
Také praktikoval psychologickou válku – například rozšířil mezi vojáky Konráda I., obléhající Špandavu, dezinformaci o tom, že uzavřel spojenectví se Satanem a pekelná jízda už sedlá a je kdykoliv připravena vyrazit mu na pomoc. Tato dezinformace mu vyhrála válku s Germánským kajzrem.“


[Nejvýznamnější státy v Evropě a přilehlých oblastech, rok 1087


Řízením osudu Krutojovi vyhlásil válku spolu s Germánským kajzrem i Lombardský dux. Jelikož oba státy neměly společné hranice a Krutojovi se nechtělo posílat své vojáky přes moře ještě tak daleko na jih, tak do Lombardie neustále posílal nájemné vrahy, aby duxe přivedli k rozumu. Lombardští byli ale velmi tvrdohlaví. Ovšem Krutoj byl tvrdohlavější, takže posílal vrahy pořád dál a dál, až poslednímu z rodu došlo, že mu ta válka za tohle opravdu nestojí. Tím spíše, když v jeho panství zase propukl trojmor...
Když si zajistil západní hranice, přidal se k Pomořanům a vtrhl do Polského arcibiskupátu, oslabeného válkou se Slezskem, Mazovskem a nakonec i Uherskem. Jen tak mimochodem – Uhersko aspirovalo na obsazení celého (zbytku) Polska, ale v půlce tažení se vzbouřila Sedmihradská a Moldavská šlechta, takže se Uhersko muselo smířit pouze s Krakovskem.
Pomořané, jelikož zaútočili dříve, připojili ke svému území většinu Velkopolska. Krutoj se musel spokojit s Lubyšem, Sandoměří a částí Kujav. Náladu si pak spravil při zpáteční cestě, kdy si podrobil Mazovsko a z nově získaných území vytvořil údělné knížectví Kujavské, které udělil svému synu Vavřinci, zakladateli Kujavsko-Estonské větve Vagriovců. Sebe pak prohlásil velkokňenzem Obodritským.


Expanze Slovanských rodnověrců během Krutojovy vlády, modře a světle modře Pomořané, zbylé barvy Obodrité, žlutě tečkované ztraceno v 1108, červeně hranice bývalých států

Několik měsíců po návratu z tažení ve věku sedmdesáti let umírá a na knížecí stolec nastupuje jeho prvorozený syn Zygmund.


Krutoj (1034/5-1105)


Krutoj patřil k největším mužům své doby...

Než se dostaneme k Zygmundovi, tak ti povím ještě něco o Krutojově dalším potomstvu – ličném a rozličném...

Prvorozeným synem sice byl Zygmund, ovšem o měsíc dříve se narodil Kazimír Hromotluk. Kazimír Hromotluk byl sice nemanželský syn, Krutoj jej ovšem měl s Perunovou kněžkou, se kterou se spojil při některém z jarních obřadů, takže byl všemi brán jako jeho vlastní syn z Perunovy vůle, tím spíše, když z něj postupně vyrostl hromotluk (proto taky toto přízvisko), čímž si zajistil legalizaci a prvorozenectví. Byl výborným vojevůdcem – mohl se směle měřit se svým otcem, mnohdy jej dokonce i překonával. Naneštěstí v ostatních oborech lidské činnosti byl absolutně neschopný, takže možná bylo pro zemi štěstím, že se při tažení nakazil morem, a pak násilně zemřel v náručí své abcházské manželky.

Dalším synem byl Matěj Moudrý, zakladatel Špandavské větve. Podporoval vzdělání, umění, řemesla a obchod, čímž jako Špandavský kníže položil solidní základy nynější Špandavské průmyslové oblasti. Škoda jen, že jeho potomci se nepotatili. Po smrti Kazimíra a po té, co se přišlo na to, co je Zygmund zač, se s ním počítalo jako s příštím knížetem, bohužel zemřel dříve, než se svého úkolu mohl zhostit. Jen tak pro zajímavost – jeho manželka Stanislava, byla z nepříliš důležitého vladyckého rodu a o třicet let starší, přesto ji Matěj pojal za ženu a ona mu ve svých čtyřiceti letech dala syna Bohuslava „Kryštofa“(z latinského Christophos, tj. nositel Krista, paktoval se s křesťany). Měl ještě několik nemanželských dětí, ale žádné se nedožilo dospělosti.

Třetím synem byl Vavřinec Kujavský, zakladatel Kujavsko-Estonské větve. Zemřel poměrně mladý (zemřel několik dní před svými dvacátými prvními narozeninami), ovšem zanechal po sobě tři syny, které mu povila Bothilda Ölandská. (Krutoj se tímto snažil získat pohanské spojence ve Skandinávii, což se mu nepovedlo. Početná suita a následně i pohanští vysídlenci, kteří se nechtěli vzdát své víry se později usadili kolem Štětína, kde položili základ naší námořní tradice, a na Kujavsku, kde napomohli návratu místního obyvatelstva k rodnověrectví, aby se pak následně zcela rozpustili ve slovanském etniku.).

Pak tu máme dalšího nemanželského syna – Arona Sačského. Dějepisci se dodnes přou, kdo byla jeho matka, jméno by sice ukazovalo na Židovku, ale jsou tu i indície ukazující na některou ze členek doprovodu Kumánského vyslance. Aron nezdědil nic z velikosti svého otce, Zygmund mu nakonec z lítosti přidělil úděl na hranicích s Uhrami kolem města Sač, kde založil sice početnou, ale nevýraznou Sačskou větev, která v patnáctém století vymřela.

A dostáváme se k poslednímu synovi, Vladislavu Pohrobkovi, známému též jako „Zlatý Car“; o něm ti povím, ale až po Zygmundovi.

Krutoj měl ještě dvě dcery, Bohuslavu a Magdalenu, které se ovšem nijak zvláště do análů nezapsaly. Dostaly od Krutoje rozsáhlé statky ve Špandavsku, ze kterých se pak snažily korigovat vládu Zygmunda, což se jim ovšem moc nedařilo, a po kratší internaci na Rujáně se vzdaly jakýchkoliv politických ambicí a dožily na svých dvorcích.

No. Doufám, že se zatím chytáš. Než se vrhneme na Zygmunda... Pane hostinský! Další rundu prosím!“

[Inconnu]

zatím moc pěkné, i to povídání kolem

[Cizinec]

zatím moc pěkné, i to povídání kolem

Díky.
Jsi skvělé publikum.

[SteveTR]

Líbí se mi ta alternativní historie.

[Cizinec]

Díky. Musel jsem si trošku vymýšlet - jednak, abych to narouboval do konceptu vyprávění v hospodě (chtěl jsem takhle udělat nějaký report a na HoI se to moc nehodí) a druhak, zatím jsem nesehnal konvertor z tohohle módu kamkoliv dál.

[Atlantis]

SUprově dokonalé

A jaký je tohle mód?

[Cizinec]

SUprově dokonalé

A jaký je tohle mód?

Ale no tak... Vždyť je navrchu i link...

Jinak děkuji.

[martas3]

Skvěle napsané moc dobře se to za včerejšího deštivého večera četlo

[Cizinec]

Děkuji. Budu se snažit udržet kvalitu. (A přijít v blízké době s dalším dílem.)

[J1rka]

Paráda.

[Michgod]

zatim sem precet jen zacatek a prolit zbytek... moc pekne... mam dva dotazy
1 co je to za jazyk?
2 Tak vítej v zemi, která je největším vývozcem paganmetalu na světě!“ o jake zemi je rec?

[Cizinec]

ad 1) Je to čeština trochu šmrncnutá polštinou a trochu doplněná dle mé vlastní fantazie (abych naznačil, že je v té zemi cizincem (hehe) a že se jazyku a zvyklostem teprve učí). Mohl jsem nechat onoho Čecha mluvit česky a pro domácí vymyslet nějaký dialekt nebo je nechat mluvit třeba Lužickou srbštinou, ale pak by reportu asi nikdo nerozuměl.
ad 2) Je to, no, "Obodritie". Ještě jsem se s definitivní platností nerozhodl, jestli to v "paralelní" současnosti bude republika (s velmi krátkou tradicí) nebo kněnzectví (=knížectví). A k tomu paganmetalu - v téhle časové linii si původní slovanské náboženství uhájilo své místo na slunci a je dominantním, ne-li přímo státním náboženstvím "Obodritie".

[jjelen]

Perfektní!
(a Obodritii nech kněnzectvím )

[Michgod]

zem je teda fiktivni alternativni historie mluvi se v ni cesky cizinec mluvi jakoby polsko cesky jak tak koukam na tu mapku pochopil sem spravne ze lezi nekde v polsku teda? nebo lezi v cechach? moc se nevyznam v tech barvickach ale podle toho co sem cet mi pripada ze spis nekde na sever od cech v polsku lezi...


ma to bejt naka fiktivni slovanska zem a nemam si to teda spojovat s cechama nijak?... nebo je to spis alternativni historie cech? ale at tak nebo tak tak se mi stejne vic libi to knizectvi... myslim ze slovani s republikou moc zkusenosti nemeli kdyz nepocitam az ted novovek...


pohani myslim byly dost tolerantni i kdyz asi zalezelo kde kdy a kdo... vladce treba moch mit nakej oblibenej kult ale ve vetsim a delsim meritku nejcasteji po smrti vladce se to ztrati... takze se mi spis libi predstava neco jako svobodneho vyznani nez statni nabozenstvi... a vubec se mi libi predstava ze se ti lidi nenechaj ridit falesnejma slibama pripadne hrozbama... a ze takovej katolik na tom uzemi bude chapanej treba jako u nas je pro katoliky chapanej jehovista zduraznim ze dneska protoze asi vsichni vime co by takovyho cloveka potkalo pred par sty lety ... pravda nevim jak dneska katolici chapou jehovisty... tak rekneme pomatenej blazen kterej dokad nikomu neskodi tak je tolerovan

[Michgod]

to aar vytvori zajimavy pozadi... bych si z toho i rad precet nakou knizku

[Inconnu]

to michgod:

Obodrité byli význačný západoslovanský kmen z oblasti dnešního (východního) Německa. Plus mínus celá někdejší NDR byla obývána Slovanskými kmeny (Lužičtí Srbové na jihu, Veleti, Obodrité na severu - to jen ty nejznámější - mnoho měst má poněmčený slovanský název. Kdysi kdesi jsem viděl pěknou mapu slovanského osídlení ve střední Evropě s rozdělením na kmeny a národy vztaženou cca k době po Karlovi Velikém. Tam toho bylo (ještě pořád).

Katolíci se na jehovisty dívají skrz prsty, jako ostatní. Vidí v nich otravné fanatiky a sektáře. S tím rozdílem, že v nich vidí kacíře (mnohem více než v protestantech). Dle mého nejsou jehovisté křesťané o nic víc než třeba machometáni.

[Cizinec]

Jen bych chtěl říci, že na pokračování přes nedostatek času pracuju a doufám, že další díl uvolním do prosince.

Tady zatím motivační video

https://www.youtube.com/watch?v=DJ7_fRy6B3Y[/tuber2]
(bohužel jsem nenašel nic v češtině, tak alespoň ti, co neumí číst polsky, se můžou kochat obrázky a hudbou)

[Cizinec]

„Ááh... To byste nevěřili, jak člověku vyschne v krku, když pořád mluví... Takže Zygmund. Zygmunt, zvaný též Šílený, či Zygmunt Blázen (on se vlastně jmenoval Slavoj, ale nechával si takhle říkat) – je osobnost našeho státu obestřená záhadami a otazníky...“
„To byl taky tajnotkař?“
„Tajnůstkář - ne. Dějepisci se například nedokáží dohodnout, jestli období konjunktury, do kterého vstoupil náš stát v druhé polovině jeho vlády, nastalo díky nebo navzdory jeho osobě. Takhle – ne, že by byl špatným vládcem – když měl světlé chvilky, tak byl celkem dobrým vojevůdcem, výborným hospodářem i intrikánem – a... ehm, ucházejícím diplomatem -“
„- když mlčel -“
„- žel bohům měl světlé chvilky jen málokdy.“
„Byl šaleny?“
„Víceméně.“
„Někteří tvrdili, že byl posedlý běsem.“
„A jak to se projevovalo?“
„Například, když se doslechl, že jeho bratr je na smrt nemocný, že smrt pro něj byla vysvobozením, tak vzal nůž a zapíchl ho... Přede zraky celé rodiny a několika velmožů.
Taky si občas myslíval, že je neviditelný... Takže pak vítal zahraniční delegace nahý...
Pak jednomu svému odpůrci „dal podmínečnou milost“ - nechal mu uříznout prsty na rukou, rty a chodidla a řekl, že je volný, pokud zvládne Ljubicí proběhnout a hrát při tom na píšťalu.“
„Jau.“
„Muhehe, Rofl!“

Nejvýznamnější státy v Evropě a přilehlých oblastech, rok 1105

„Nebo taky obcoval s nejvyšší kněžkou.“
„Ja myslalem, že to bylo v tych časach normalne... Jego očec přece...“
„Uprostřed obětování bohům! Proti její vůli! Velmožové ho museli od ní odtrhnout!“ (pozn.: Inu fertility 9...)
„To on byl vlastně psychopatou...“
„Psychopatem. Normálně bych ti dal za pravdu - ale byl to přece jen kňenz.“
„OK, tak tylko pjekna šviňa.“
„Hmm... Jak říkám – když měl světlé chvilky, byl celkem dobrým panovníkem. Ke konci jeho života se zdálo, že je z nejhoršího venku – už býval jen mírně duchem nepřítomen a často si povídal se svou čapkou. Ovšem sešel dosti kuriózní, pro panovníka opravdu neobvyklou smrtí. Pokusil se totiž vyvrátit přísloví 'Hlavou zeď neprorazíš...'
Pro všechno toto byl mezi šlechtou a svými příbuznými krajně neoblíben. Mezi lidem byl neoblíben také proto, že se nijak nesnažil napravit narušený Mir a najít jeho střed, odkud by vládl; místo toho dokonce své sídlo přemístil do nejvzdálenějšího města – do Ljubice, namísto, aby přesídlil třeba do Špandavy, která byla kněžími označena jako nejbližší středu Miru...“
„Miru?“
„Máš opravdu výrazné mezery ve vzdělání; opravdu nevím, jak s tímhle chceš projít. Mir je přece... Hmm... Česky by se to asi řeklo: „Svjat, mír, lid a jeho řád“. To vše dohromady.“
„Tuten přistup musí v tute dobje byt problemovy.“
„Ani nevíš jak... Tedy nepřátelství k němu došlo až tak daleko, že když na zasedání rady rodu přišlo na přetřes nástupnictví potomků jeho dcery, dali všichni přítomní velmi nevybíravě najevo, že pokud se je pokusí protlačit na knížecí stolec, tak se jej a jeho potomků rod zřekne a vyžene je.
Na druhou stranu se alespoň stal inspirací pro jednoho z největších Obodritských spisovatelů devatenáctého století, mistra Slavibora z Lubiše, který volně na motivy jeho osudů sepsal veledílo Král Sigismund . “
„To čytalem! To je o tym krulovi, ktury byl opuščěny, všechny nenaviděl, všech se bál, nenáviděl aji sebe, vzpominal s lásku a ňenávisti na dobu, kdy žil jeho otec, kdy všystko davalo zmysl, kdy ho mjel aspoň kdo rad...“
„No, aspoň něco, když už nic.“
„... Jako nejmocnějši v řyši byl čim dal tim víc opuštěny, neměl s kym si promluvit o svojim bolu, a jednoho dňa se zakukal do jedne dvořaniny. Užuž s ňu chtěl cosik mit, ale zjistil, že ma amanta – jeho ujčenca – ktureho v zachvatu zuřivosti zabil. A pak ho kněží prokleli, Bog ho zatratil, on skočil z hradeb a schvatilo ho pjeklo...“
„Cože? Ujčenec? Bůh? Peklo?“
„Vidím, že tím překladem dali Sigismundovi pěkně na prdel...“
„Jak to bylo v originalu?“
„No – zabil bratra, rod ho zatratil, jeho nejbližší se ho zřekli, obščina ho vyvrhla, on se zbláznil, a pak tak bloumal světem, dokud se neutrápil k smrti.“
„Tylko to?“
„Jak jenom? Povíme si, až tě vyvrhne tvoje obščina!“
„Technická - oni nemají obščiny, oni jsou individualisté.“
„Ne? No dobrá... Raději pokračujme. Zygmund, když viděl, že nemá šanci prosadit své potomstvo, rozhodl se vykompenzovat si to jinak a to tak, že se vypořádá se se zbytky Polského království, které bylo ze všech stran obklopeno rodnověreckými státy. V součinnosti s Prusy...“
„Prusové nebyli rodnověrci – tehdy.“
„Pravda... Tedy v součinnosti s Prusy vtrhl do Gdaňsku a polského Kujavska. Po krátkém období bojů oblehl Dobřín a po asi měsíčním obléhání jej dobyl, aby pak na znak definitivního vítězství nad křesťanstvím nechal polského krále-arcibiskupa Prospera a několik dalších vysokých církevních činitelů před jejich bývalými poddanými a služebníky obětovat bohům a nechal pobořit největší kostel a na jeho místě postavit Svantovítovu svatyni.“
„Ajjj. To ňeje bardzo pjekne...“
„Není. Na druhou stranu tehdy bylo standardním postupem vymlátit všechny přítomné, vypálit blízké okolí a sebrat co se dá. Tohle udělal Zygmunt, když byl zrovna víceméně při smyslech. Sice tím vytočil k nepříčetnosti všechny okolní křesťanské vládce, nicméně Kujavsko se následně velmi rychle vrátilo k rodnověrectví a několik set let se zde nevyskytl ani náznak vzpoury.“

http://imageshack.us/photo/my-images/571/2expanzezazigmunta.png/
Expanze Obodritského státu za Zygmunta; zeleně - území na začátku vlády, šedozeleně - do války se Slezskem, žlutozeleně - do druhé války se Slezskem, světle zeleně - rozloha na konci jeho vlády, šedozeleně tečkovaně - Ledenecký kraj, červeně hranice bývalých států

„Během jeho vlády, jak už jsme si řekli, ať už díky nebo navzdory jemu, pomalu začala éra prosperity. Názory se různi, proč tomu tak bylo, ale nejpravděpodobněji asi proto, že z důvodu záchvatů šílenství nebyl schopen vést delší války, kterými pak nemusela země strádat. Také pokračoval trend nastolený za jeho otce, kdy do země, jakožto jednoho z nejstabilnějších státních útvarů v tehdejší Evropě, přicházelo množství vzdělanců a obchodníků ze všech koutů známého světa a přinášelo své bohatství – náboženské zákony nebyly příliš přísné (křesťané nebyli pronásledováni a jejich svatostánky nebyly, až na výjimky, bořeny, bylo jim jen zakázáno zakládat nové kostely a kláštery a vypravovat misie) a, jak známo, peníze nesmrdí.
Veškerá expanze v letech 1108 až 1114 byla učiněna pouze diplomatickými prostředky. Až na takzvanou 'Mladickou nerozvážnost' – tak se říkalo výpravě Přemka Kujavského do Ledeneckého kraje (dříve Lindanise), který dobyl, a pak střídavě vypovídal neposlušnost kňenzovi a zase se pak vracel pod jeho ochranu, když mu hrozilo, že si jej Dánové podrobí. Tohle provedl asi pětkrát, než byl svým nejstarším bratrem Zygismundem Kujavským (navzdory všem jeho činům měl prostě Vavřinec Kujavský, jeho otec, pro Zygmunta jistou slabost) donucen přepustit své území svému synu Boleslavovi Ledeneckému, tehdy ještě batoleti.
Po tomto období klidu, kdy na svou stranu získal ještě dva vladyky pomořanského kňenze, se na scéně objevil nový nepřítel – slezský vládce Vladimír Lev, který krátce po upevnění své moci vtrhl nejdříve do Míšenska, a pak následně do Špandavska a Kujavska. Následovalo období krutých bojů, ve kterých Vladimír několikrát krutě porazil Zygmuntova vojska, ale naštěstí pro Zygmunta a vlastně i náš stát Vladimír Lev zemřel v bitvě u Stargradu. Následně Zygmunt Šílený a Zygismund Kujavský vyzískali střední Slezsko. O čtyři roky později bylo připojeno téměř celé Slezsko vyjma Těšínska a Zygmunt se, jako suverénně mocnější nežli německý kajzr i než byzancký bazileos, (za skřípění zubů členů rodu a velmožů) prohlašuje carem. Krátce poté Zygmunt umírá, jeho potomstvo se uchyluje pod ochranu spřízněného Pomořanského kňenze a vlády nad obrovskou říší se ujímá předčasně zplnoletněný Vladislav.“

http://imageshack.us/photo/my-images/821/2zygmunt10681119.png/
Zygmunt Šílený (1068-1119)

http://imageshack.us/photo/my-images/688/2zygmuntglory.jpg/
I přes své šílenství a neoblíbenost se stal jedním z nejvýznamnějších panovníků své doby.

http://imageshack.us/photo/my-images/685/2wagriaglory.jpg/
Za Zygmuntovy vlády se rod Vagriovců dostal mezi nejvýznamnější rody tehdy známého světa.