|
Podruhé generalissimem (2SV)
V roce 1939 Mannerheimovy špatné vztahy s parlamentem a vládou (problémy se týkají samozřejmě rozpočtu) gradovaly. Mannerheim opět podal demisi, ale tentokrát ji odmítl stáhnout a navíc se poprvé se svými protesty obrátil na veřejnost. Tentokráte vítězil a rozpočet mu byl navýšen (hrozba ze strany SSSR už narostla natolik, že si jí všimla i většina politiků). Bylo však již příliš pozdě. Stalin s Molotovem se již v této době obraceli na Finsko s nehoráznými požadavky. Mannerheim prosazoval politiku mírných ústupků, dobře si vědom toho, že jeho země nemůže Sovětskému svazu vzdorovat. I on však souhlasil s tím, že celý sovětský návrh je naprosto neakceptovatelný a že například Hanko není možné vydat. Zároveň znovu podal prezidentovi rezignaci, neboť podle něj finanční prostředky pro armádu nepřicházely dost rychle. Prezident Kallio byl tentokráte rozhodnut jeho demisi přijmout, ale již to nestihl udělat, protože selhala snaha o dohodu a Finové sovětské požadavky odmítli.
Říjen a listopad strávil Mannerheim horečnou činností. Jako předseda Rady obrany země spolu s vedením armády vybíral zbraně pro dozbrojení své armády a připravoval svou zemi na válku, o níž byl přesvědčen, že přijít musí. Zorganizoval obrovské cvičení rezervistů, které se po zkrachování rozhovorů plynule přeměnilo ve skrytou mobilizaci. V rámci cvičení byla vybudována celá řada polních opevnění napříč Karelskou šíjí a dalšími klíčovými oblastmi. Reorganizoval svůj hlavní stan v Mikkeli tak, aby mohl sloužit vrchnímu veliteli, neboť mu prezident oznámil, že s ním pro tuto roli počítá. Stáhl dělostřelectvo od hranic, aby nebylo ohroženo nenadálým útokem a aby byl schopen snadno vyvrátit případná obvinění z pohraničních incidentů. Krátce před sovětským útokem pak nařídil provést poslední přípravy, jako bylo zaminování finských pobřežních vod a rozptýlení letectva na polní letiště, takže když Rudá armáda zahájila bez vyhlášení války útok, byla Mannerheinova vojska připravena tak, jak jen to při jejich omezených zdrojích šlo. Stalo se tak 30. listopadu 1939. Prezident ještě týž den jmenoval Mannerheima vrchním velitelem Finských ozbrojených sil a převedl na něj velkou část svých pravomocí. Propukla Zimní válka.
Mannerheim byl striktním realistou v politice i ve vojenské oblasti. Nikdy nevěřil, že by mohl Rudou armádu zastavit. Oficiálně se samozřejmě tvářil optimisticky, jak bylo jeho povinností, ale ke svému nejbližšímu okolí a k vládě byl brutálně upřímný a opakovaně vyjádřil přesvědčení, že pokud Rusové zaútočí, bude je schopen zadržovat tak měsíc, maximálně měsíc a půl. Pak, pokud nepříjde pomoc… Mannerheim trávil během druhé světové války většinu času ve svém hlavním stanu v Mikkeli, zároveň však podnikl mnoho inspekčních cest na frontu a v případě nutnosti odjížděl podávat hlášení prezidentovi či vládě.
Na počátku zimní války rozmístil Mannerheim své jednotky s maximální opatrností - hlavní síly byly rozloženy na Karelské šíji a na severním břehu Ladožského jezera hlouběji ve vnitrozemí, v pohraničí a na severu se nacházely poměrně slabé a vysoce mobilní krycí síly. Mannerheim si mimo to udržoval silné strategické zálohy pod svým přímým velením (tzv. rezerva vrchního velitele), které hodlal použít až v kritické situaci. Jeho snahou bylo vést obranné a zdržovací boje s maximálním využitím zmnožených obranných postavení a Mannerheimovy linie a doufat v to, že se objeví spojenci, nebo že to Sovětský svaz vzdá (byl si však až příliš dobře vědom toho, že příliš pravděpodobné není ani jedno).
První ofenzíva Rudé armády byla zastavena v krvavých bitvách u Suomussalmi (kde jediná nekompletní finská divize vedená plukovníkem Siilasvuem zničila 47. armádní sbor Rudé armády), Kuhma, Tolvajärvi, Taipale, Summy, jezera Muolla, a na řekách Kollaa a Vuoksi, případně sama od sebe uvízla v zasněžené divočině okolo Salle a Petsama. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců, jakož i to, že některé jednotky vyčleněné pro útok představovaly póvl i podle měřítek SSSR. Zcela selhaly naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí (dokonce i ta nejextrémnější frakce zakázané komunistické strany vydala prohlášení, ve kterém označila SSSR za nepřítele dělnictva a vyzvala všechny pracující k boji za svobodu Finska). Projevila se nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že Zimní válka připadla na jednu z nejkrutějších zim 20. století. 20. prosince, den před oslavou Stalinových narozenin (kdy měli být dle původních plánů dobyty Helsinky), musela Rudá armáda pro nedostatek mužů zastavit akce na klíčové frontě na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii, několikanásobný řetěz zpevněných polních opevnění a lehkých pevnůstek, který zde Mannerheim nechal ze svých skromných rozpočtů zbudovat.
Samozřejmě takovýto debakl si SSSR nemohl líbit a nová ofenzíva započatá 1. února, vedená patnáctinásobnou přesilou toho nejlepšího, co se dokázalo sebrat po celém sovětském impériu, už byla víc, než mohla nepočetná Finská armáda trpící nedostatkem střeliva vydržet. Mannerheimovi tak nezbylo než přiznat porážku (o dva měsíce později než očekával i v těch nejoptimističtějších scénářích). Potvrdila se všechna jeho varování. Politika neutrality a spoléhání se na Společnost národů selhala. Vojenský materiál poslalo sice relativně hodně států, ovšem dostat ho do Finska byl problém. Relevantní vojenskou pomoc poskytlo pouze Mannerheimem vyjednané Švédsko - jedna dobrovolnická stíhací peruť a dva posílené prapory dobrovolníků však byla zoufale málo proti nepříteli, který nasadil do války víc vojáků, než kolik mužů měl celý finský národ včetně nemluvňat. Finsko muselo odstoupit SSSR velká území, zaplatit značné reparace a zavázat se k určitým formám spolupráce. Také mu muselo poskytnou kýženou základnu v Hanko.
Konec války však neznamenal konec práce. Nikdo ve Finsku nevěřil, že by to byl konec. Celkově se předpokládalo, že jde pouze o příměří, že armáda získala pouze odklad. Touha pomstít se za nespravedlivou porážku a získat zpět ztracená území se mísila s vědomím, že pro SSSR to neskončilo a že Finsko bylo jen odsunuto jakožto problémový cíl někam na konec řady. Následné kroky SSSR rozhodně nepřispěly k uklidnění situace a násilné zábory Litvy, Lotyšska a Estonska změnily už tak obrovské obavy Finů v čirý děs. Jediný stát v Evropě, který neměl žádné dluhy se pomalu stával jedním z nejzadluženějších, v zoufalé snaze urychleně nakoupit zbraně a dovyzbrojit svoji armádu. Trvání základní vojenské služby bylo prodlouženo na dva roky a byla nakoupena ta nejmodernější technika.
Pokračovací válka: Ústřední mozek Finských ozbrojených sil: Hlavní strategický plánovač generál Airo (vlevo) prezentuje plán dalšího postupu před vrchním velitelem maršálem Mannerheimem (vpravo) a náčelníkem generálního štábu generálem Heinrichsem (uprostřed)
Bylo však nutno zajistit finskou existenci i politicky, neb jak Mannerheim sám připouštěl, Finská armáda nikdy nemůže být silná natolik, aby mohla sama vzdorovat takovému kolosu, jakým byl Sovětský svaz. Maršál, jehož prestiž v rámci domácí i mezinárodní politiky narostla do neuvěřitelných rozměrů, nemohl být z této důležité oblasti vyloučen. Nebylo však z čeho vybírat - když selhaly plány na Unii se Švédskem a SSSR začal stupňovat tlak dalšími požadavky a incidenty na hranicích, Mannerheim se zaťatými zuby souhlasil s jednáním s Hitlerovským Německem. Osobně se těchto jednání odmítl zúčastnit, souhlasil však s tím, aby generální štáb poslal do Německa několik vyšších důstojníků, kteří by neoficiálně projednali vývoj vztahů a spolupráce v případě válečného konfliktu SSSR-Německo či SSSR-Finsko. Výsledkem jednání byla smlouva o tom, že Finsko umožní průchod německých jednotek skrz své území a výsostné vody a připustí dislokaci a vojenské akce německých jednotek v severním Finsku a Laponsku. Později se ještě dohodli na principech vzájemné vojenské spolupráce pro případ společných akcí proti Rudé armádě, pokud se vyřeší „související politické problémy“. Těmi byl myšlen fakt, že Mannerheim s vládou rozhodli, že se Finsko pokusí vyhnout účasti ve válce Německo-SSSR, nebo alespoň to udělat tak šikovně, aby Finové v žádném případě nevyhlíželi jako agresor. Zároveň ale bylo považováno za nutné, aby se boje vedly mimo finské území.
Když Německo 22. června SSSR napadlo, finská armáda právě prováděla mobilizaci. Finsko okamžitě vyhlásilo neutralitu (německé jednotky útočící z Laponska a severního Finska odůvodnilo ruskými jednotkami působícími z námořní základny v Hanko).
SSSR odpověděl 25. června 1941 masivními nálety na finská města a dělostřeleckým ostřelováním finského území. Finsko vzápětí vyhlásilo SSSR válku a odmítlo nadále akceptovat výsledky Zimní války. Finská armáda vedená Mannerheimem bleskově rozdrtila ruské jednotky umístěné na Karelské šíji a v Ladožské Karelii (němečtí generálové to s uznáním okomentovali jako „finský blitzkrieg“) a jelikož mír byl v nedohlednu, pokračovala v útoku v oblasti Ruské Karelii směrem na Oněžské jezero, řeku Svir a Bílé moře. Poté, co přerušila jižní část Murmanské magistrály a dosáhla linie Ladožské jezero - řeka Svir - Oněžské jezero, Mannerheim ofenzívu ukončil a vyzval vládu, aby nabídla SSSR výměnu mír a uznání hranic z roku 1939 za navrácení Ruské Karelie. Vláda tak několikráte tajně učinila, byla však pokaždé odmítnuta. Mannerheim se tedy soustředil na minimalizaci finské účasti na válce. Odmítl zaútočit na Leningrad či pokračovat v akcích za řeku Svir a zcela vyloučil větší posílení německých jednotek v Laponsku Finskou armádou. Neobměkčila ho ani Hitlerova nabídka vrchního velení nad jednotkami Osy v celém Finsku. Posléze demobilizoval část svých vojsk a důrazně se vyslovil proti náboru dobrovolníků pro cizinecké jednotky SS, které Němci chtěli ve Finsku pořádat. Když mu však Churchill zaslal emotivní dopis, ve kterém ho žádal, aby zvážil, na čí straně bojuje a že by se měl přidat ke spojencům, odmítl to jako nemožné: „Chcete-li přežít, můžete přistoupit na spojenectví se Sovětským svazem jen tehdy, jste-li hodně silný a hodně daleko.“
Následovalo dva a půl roku klidu, přerušeného jen v roce 1942 zcela neúspěšnou ofenzívou Rudé armády na řece Svir a obrovskými oslavami maršálových 75. narozenin, u příležitosti kterých obdržel čestnou hodnost maršál Finska. Při této příležitosti byl též „poctěn“ návštěvou Hitlera a říšského maršála Göringa (dle svých vlastních slov to za poctu rozhodně nepovažoval).
V roce 1942 začínalo Finsko pociťovat stále sílící tlak Německa ohledně Židů. Jednalo se jednak o několik tisíc finských Židů, jednak o stovky židovských uprchlíků převážně ze Švédska a Norska. Zatímco o otázce vlastních Židů se finská vláda odmítla bavit, v otázce těch cizích váhala, neboť Němci hrozili zastavením dodávek životně důležitého vojenského materiálu. Patrně by nakonec tlaku podlehla, kdyby se neobjevil odpůrce skutečně nečekaný. Z hlediska logiky by Mannerheim měl být jako první pro souhlas s německými požadavky, neboť pod něj spadala armáda ohrožená krácením dodávek, nemluvě o tom, že jeho vztahy s Židy byly na bodu mrazu od roku 1939, kdy zabavil většinu majetku synagog pro válečné účely. Přesto se postavil proti vydání Židů s razancí, jakou předtím v politice projevoval málokdy. Když vláda přesto několik Židů tajně vydala, varoval ji, že bude-li se to opakovat, podá okamžitě rezignaci, nemluvě o tom, že bude informovat veřejnost. Vláda proto další vydání Židů odmítla - německé straně to odůvodnila Mannerheimovým postojem a doporučila jí, aby si to vyjednala s ním. Mannerheim mezitím uklidnil finské židovské předáky prohlášením, že nepřipustí vydávání jejich souvěrců a bratří: „Čest Finska to nedovolí!“
Když bylo posléze v Německu zatčeno několik Finů židovského původu, rozzuřený Mannerheim varoval generála Dietla velícího německým jednotkám ve Finsku, že stáhne veškeré finské jednotky, co ho podporují, a že uzavře železnice, které mu dodávají zásoby. Po dalších dvou dnech hrozeb a protestů incident skončil propuštěným zatčených. Když se počátkem roku 1944 pokusili Němci znovunastolit Židovskou otázku, odmítl se o tom bavit: „Budete si muset počkat, až budu mrtvý…“
V roce 1944 klid na frontě panující skončil. Síla Německa upadala a v přímé úměře s tím klesala jeho angažovanost ve Finsku. Navíc Stalin dospěl k názoru, že bude snazší porazit spojence Německa než Německo samo a Finsko držící se stranou bojů charakterizoval jako „unavené válkou a toužící po míru“. V létě 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu. Pro Mannerheima znamenala strašlivý šok, protože se spolehl na hlášení tajných služeb, které mu dodaly mnohem pozdější datum a podstatně menší síly nepřítele. Přední obranné linie na Karelské šíji byly proraženy z chodu a dříve než se stihly shromáždit hlavní finské síly, byla prolomena i hlavní obranná linie. Mannerheim si ale i přesto zachoval chladnou hlavu. Odvolal panikařícího velitele vojsk na Karelské šíji (který hodlal své dosud nesoustředěné jednotky vrhnout po částech do sebevražedného protiútoku) a nařídil frontovým jednotkám vést zdržovací boj a pomalu ustoupit k improvizované linii Taipale-Vuoksi-Západní břeh Viipurského zálivu. Toto se také podařilo uskutečnit. Ofenzíva nepřítele se zde zarazila, částečně díky spěšné dodávce pěchotních protitankových zbraní z Německa.
Maršál Finska Mannerheim
Sovětskému svazu bylo nabídnuto mírové uspořádání dle hranic roku 1940, ale Stalin odmítl s tím, že požaduje bezpodmínečnou kapitulaci. Rudá armáda přesunula na finskou frontu další jednotky a chystala se k dobytí Finska. Mannerheimova vojenská kariéra dosáhla svého posledního a nejvyššího vrcholu. 25. června 1944 propukla bitva v sektoru Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Skončila 9. července. Finská Armáda, které veleli Mannerheim a Taavetti Laatikainen, v ní zastavila třikrát silnější a lépe vyzbrojená vojska nepřítele a způsobila mu těžké ztráty (22 000 mrtvých a 500 vyřazených tanků).
_________________
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu
|
Přihlásit se
Registrovat
FAQ
Hledat
