Carl Gustaf Emil Mannerheim

Osobnosti z historie a součastnosti tohoto velikého a rozmanitého světa.

Moderátoři: Dekl, Vals, Royal

Odpovědět

Co si myslíte? Udělalo Finsko dobře když se přidalo k Ose???

Anketa končí za 01 zář 2009, 21:04

Ano..
1
17%
Ne..
2
33%
Neměli na vybranou...
2
33%
Nevím..
1
17%
 
Celkem hlasů: 6

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:04

...:Carl Gustaf Emil Mannerheim:...
Narozen: 4.června 1867 na zámku Louhisaari Manor.
Zemřel: 27. ledna 1951 v Lausanne.



o byl to finský šlechtic, politik, diplomat a vojevůdce, jeden z architektů samostatného Finska.
o Vytvořil Finské ozbrojené síly a stal se regentem Finska , když vzniklo. Byl vrchním velitelem finských armád ve všech válkách čemi Finsko během své existence prošlo…
o Je považován jako národní finský hrdina a byl zvolen v roce 2004 největším Finem všech dob.. Byl uznávaným stratégém a vojevůdcem…
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:05

Mládí


o Dětství prožil Carl Gustaf na rodinném zámku v Louhisaari, který ale musel být v roce 1880 prodán, aby byly pokryty největší otcovy dluhy.
o V roce 1881 zemřela jeho matka a dozor nad jeho dalšími šesti sourozenci převzal jeho strýc z matčiny strany, Albert von Julin.
o Od roku 1882 do roku 1886 studoval na Kadetní škole v Hemině, ze které byl ale vyloučen pro porušení disciplíny. Poté studoval na soukromé škole v Helsinkách.
o V červnu 1887 složil přijímací zkoušky na univerzitu, nastoupil ve 20 letech na Nikolajevského jízdní školu v Petrohradě.
o Poté co ji o 2 roky později absolvoval dostal hodnost korneta a byl převelen do řad finského jizdního pluku, který působil v Polsku, tam čekal až se uvolní místo v Rytířské gardě…
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:08

Jako ruský voják


o V roce 1891 byl Mannerheim povolán do služby v rytířské gardě carevny Marie Fjodorovny v Petrohradu tam sloužil do roku 1904.
o Příbuzní mu domluvili sňatek s dcerou ruského generála a Anastásií Arapovou s níž měl dvě dcery. Manželství mu vydrželo do roku 1902 a roku 1919 se rozvedli…
o V říjnu 1904 byl Mannerheim přidělen v hodnosti podplukovníka ke štábu 52. Něžinského dragounskému pluku, s nímž se přesunul do Mandžuska a posléze bojoval v rusko-japonské válce.
o V roce 1910 se stal Generálmajorem.. Převzal velení nad plukem carské gardy dislokovaným ve Varšavě.
o V roce 1912 se stal členem carské družiny a o rok později převzal velení nad jízdní brigádou.
o Za první světové války bojoval Mannerheim na rusko-rakouské a rumunské frontě postupně jako velitel jízdní brigády, 12. jízdní divize (1915) a nakonec 6. jízdní armády (léto 1917). Během války obdržel hodnost generálporučíka a byl dekorován několika vyznamenáními, mezi jinými též nejvyšším ruským vojenským vyznamenáním - Křížem sv. Jiří. Krátce po převzetí velení nad armádou Mannerheim onemocněl a byl propuštěn na léčení. Jelikož byl tvrdým odpůrcem komunismu, po bolševickém převratu už pro něj nebylo v ruské armádě místo (navíc by o ně stejně nestál) a koncem roku 1917 se vrátil domů do Finska, které právě vyhlásilo samostatnost.
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:16

Jeho život během Finské občanské války



o Do Helsinek dorazil 18. prosince 1917. Situace byla neutěšená. V zemi byla stále přítomna ruská vojska věrná bolševické vládě (asi 42 500 mužů), která je přes uznání finské samostatnosti odmítala odvolat, a v ulicích se bez centrálního velení střetávaly bílé a rudé gardy.
o Mannerheim, který vstoupil krátce po svém příjezdu do tzv. Vojenského výboru, vyzval za těchto okolností k rychlým činům.
o 16. ledna 1918 jej Senát jmenoval vrchním velitelem dosud prakticky neexistující Finské armády. Mannerheim poté vyrazil na sever do oblastí, kde měli převahu bílí, aby odtud začal organizovat svá vojska
o Generál Mannerheim se pod dojmem stále častějších incidentů rozhodl dále neváhat a nařídil bílé gardě zahájit odzbrojování ruských jednotek. Premiér Svinhufvud jej na poslední chvíli žádal, aby plán zrušil, neboť podle něj existovala naděje, že se mu podaří dohodnout s ruskou bolševickou vládou, ale Mannerheim se rozhodl jeho žádost ignorovat. Akce obou stran tak začaly téměř současně.
o Rudí ovládli Helsinky, Vyborg a Tampere (jediný výraznější neúspěch Mannerheimovy odzbrojovací akce) a řadu dalších měst a spojili se zde s ruskými jednotkami, Mannerheimovy síly pak nečekaně obklíčily a odzbrojily ruské posádky ve Vaase, Mikkeli a všude na severu. Zabrání ruských vojenských skladů poskytlo dostatek materiálu k vyzbrojení tzv. Ochranného sboru a jeho podstatnému rozšíření a vzbudilo nadšení mezi sympatizanty bílých.
o Mannerheim se rozhodl hrát o čas. I přes výrazný růst byl Ochranný sbor několikanásobně slabší než rudé grady a jejich ruští spojenci a měl i horší výzbroj. Rychle ale rostl o dobrovolníky z řad finského obyvatelstva i zahraničí (ačkoliv Mannerheim tvrdě odmítal přijmout intervenci jiného státu, sám žádal o pomoc dobrovolníky z řad občanů cizích zemí), zejména Švédska.
o Rudé síly podporované ruskými vojsky zahájily rozsáhlou ofenzívu, ale Mannerheim ji promyšlenou obrannou nejprve zpomalil a pak zastavil. Poté sám zahájil vlastní rozsáhlé a pečlivě připravené údery, které vyústily v rozhodující bitvu o Tampere. Po pádu této klíčové bašty rudých pak zahájil další rozsáhlou ofenzívu, kterou posléze podpořily německé intervenční jednotky, které povolal v rozporu s jeho stanoviskem Senát.
o V květnu válka skončila a krátce poté Mannerheim (v průběhu bojů povýšený na generála kavalérie) pro spory s Vládou a Senátem o další směřování armády rezignoval (stalo se tak poté, co senátoři navrhli, aby bylo budování armády svěřeno německému dohledu a generál dostal k ruce německého důstojníka, který by kontrasignoval jeho rozkazy).
o Poté odjel ze země do Švédska, kde odpočíval a občas vedl neoficiální politická jednání. Švédský král jej vyznamenal velkokřížem Mečového řádu za zásluhy o Švédsko, konkrétně za to, že se díky jeho vítězství země přestala obávat bolševické invaze. Následně byl pověřen diplomatickou misí ve Francii a Velké Británii, kde měl (jakožto odpůrce proněmecké orientace Finska) odvrátit nepřátelské nálady tamních vlád. V této úloze uspěl. V prosinci byl po návratu ze své mise zvolen regentem.
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:25

Mezi válkami



o Jakožto regent Mannerheim do značné míry vedl zemi a vedl přípravy její nové ústavy a přeměnění na dědičnou monarchii a podílel se na hledání panovníka. Někteří monarchisté doufali, že by jím mohl být Mannerheim sám, ale on tuto možnost odmítl.
o Během svého regentství vyjednal potravinovou pomoc ze zámoří, čímž potlačil začínající hladomor, a ač skalní antibolševik, odmítl oficiální státní spolupráci s bílými carskými generály, neboť ti odmítali finskou nezávislost (svůj názor na toto změnil v roce 1921, kdy vybízel naopak k podpoře akcí bílých proti Petrohradu, tehdy však již neměl žádnou oficiální pozici a jeho apel byl ignorován).
o Mannerheimovy představy o finském směřování padly po březnových parlamentních volbách (1919), v nichž monarchisté dosud ovládající zákonodárné sbory utrpěli porážku. Republikáni v čele se socialistou Ståhlbergem vypracovali republikánskou verzi Ústavy a prosadili ji v Parlamentu. Mannerheim, který byl přesvědčený monarchista, se po krátkém váhání rozhodl nepoužít svého práva veta a volby a republikánskou formu ústavy akceptoval. V následných prezidentských volbách jej Švédská lidová strana a Národní koalice postavily jako svého kandidáta na prezidenta, byl však podle očekávání poražen Ståhlbergem, jehož Národní pokroková strana měla spolu s koaličním Agrárním svazem v Parlamentu jednoznačnou většinu.
o Po porážce v prezidentských volbách se Mannerheim stáhl z veřejného života a nezastával žádný významnější úřad. Řada politiků z oblasti politického středu jej považovala za kontroverzní postavu zejména pro jeho tvrdý antibolševismus a autoritativní vystupování, řada levicových politiků jej pak vyloženě nenáviděla jakožto bílého generála a šlechtice. Vzhledem k tomu, že střed a levice ovládly Parlament, nezbývalo pro Mannerheima příliš prostoru. Mannerheim se v této době zabýval cestováním po Evropě a sháněním finančních prostředků jednak pro finský Červený kříž a jednak pro Mannerheimovo sdružení pro péči o děti, které založil se svojí sestrou Sophií a které se zabývalo zejména péčí o válečné sirotky.
o V roce 1931 se stal finským prezidentem Mannerheimův starý spolubojovník (a za občanské války velký politický odpůrce) z roku 1918, Pehr Evind Svinhufvud. Ten povolal Mannerheima zpět do vysoké politiky jako předsedu rady obrany. V roce 1933 pak byl Mannerheim povýšen na polního maršála. Jeho působení v politice a na poli budování a řízení armády však nebylo bezproblémové. Jeho zoufalá snaha zvýšit bojeschopnost zanedbané finské armády byla mařena nedostatkem financí, neboť vláda opakovaně seškrtávala jeho návrhy vojenských hluboko pod přijatelnou mez. Frustrovaný Mannerheim opakovaně nabízel svoji rezignaci, ale prezident jej vždy přesvědčil, aby ji vzal zpět, že příští rok bude lépe. Situace se však nezlepšila ani za Svinhufvuda, ani poté, co jej v úřadě nahradil Kallio
o Zlepšil se však Mannerheimův obraz v očích veřejnosti, nyní byl vnímán většinou Finů (včetně těch socialisticky orientovaných) jako národní hrdina a vynikající vojevůdce, než jako buržoazní a bílý generál, ke kteréžto proměně intenzívně přispíval svou ochotou vyjednávat i se socialisty a snahou sjednotit národ proti hrozbě, kterou spatřoval v horečně zbrojícím Sovětském svazu.
o Mannerheim se snažil i zasahovat do mezinárodní politiky a vybudovat pevnější spojení se Švédskem. To sice odmítlo uzavřít oficiální alianci (aby neporušilo zásadu neutrality), nicméně rozličné osobní kontakty a obavy Švédska ze Sovětského svazu vedly k tomu, že určitá neoficiální spolupráce byla přislíbena (a posléze, za zimní i pokračovací války, i naplněna).
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:27

Podruhé generalissimem (2SV)


V roce 1939 Mannerheimovy špatné vztahy s parlamentem a vládou (problémy se týkají samozřejmě rozpočtu) gradovaly. Mannerheim opět podal demisi, ale tentokrát ji odmítl stáhnout a navíc se poprvé se svými protesty obrátil na veřejnost. Tentokráte vítězil a rozpočet mu byl navýšen (hrozba ze strany SSSR už narostla natolik, že si jí všimla i většina politiků). Bylo však již příliš pozdě. Stalin s Molotovem se již v této době obraceli na Finsko s nehoráznými požadavky. Mannerheim prosazoval politiku mírných ústupků, dobře si vědom toho, že jeho země nemůže Sovětskému svazu vzdorovat. I on však souhlasil s tím, že celý sovětský návrh je naprosto neakceptovatelný a že například Hanko není možné vydat. Zároveň znovu podal prezidentovi rezignaci, neboť podle něj finanční prostředky pro armádu nepřicházely dost rychle. Prezident Kallio byl tentokráte rozhodnut jeho demisi přijmout, ale již to nestihl udělat, protože selhala snaha o dohodu a Finové sovětské požadavky odmítli.

Říjen a listopad strávil Mannerheim horečnou činností. Jako předseda Rady obrany země spolu s vedením armády vybíral zbraně pro dozbrojení své armády a připravoval svou zemi na válku, o níž byl přesvědčen, že přijít musí. Zorganizoval obrovské cvičení rezervistů, které se po zkrachování rozhovorů plynule přeměnilo ve skrytou mobilizaci. V rámci cvičení byla vybudována celá řada polních opevnění napříč Karelskou šíjí a dalšími klíčovými oblastmi. Reorganizoval svůj hlavní stan v Mikkeli tak, aby mohl sloužit vrchnímu veliteli, neboť mu prezident oznámil, že s ním pro tuto roli počítá. Stáhl dělostřelectvo od hranic, aby nebylo ohroženo nenadálým útokem a aby byl schopen snadno vyvrátit případná obvinění z pohraničních incidentů. Krátce před sovětským útokem pak nařídil provést poslední přípravy, jako bylo zaminování finských pobřežních vod a rozptýlení letectva na polní letiště, takže když Rudá armáda zahájila bez vyhlášení války útok, byla Mannerheinova vojska připravena tak, jak jen to při jejich omezených zdrojích šlo. Stalo se tak 30. listopadu 1939. Prezident ještě týž den jmenoval Mannerheima vrchním velitelem Finských ozbrojených sil a převedl na něj velkou část svých pravomocí. Propukla Zimní válka.

Mannerheim byl striktním realistou v politice i ve vojenské oblasti. Nikdy nevěřil, že by mohl Rudou armádu zastavit. Oficiálně se samozřejmě tvářil optimisticky, jak bylo jeho povinností, ale ke svému nejbližšímu okolí a k vládě byl brutálně upřímný a opakovaně vyjádřil přesvědčení, že pokud Rusové zaútočí, bude je schopen zadržovat tak měsíc, maximálně měsíc a půl. Pak, pokud nepříjde pomoc… Mannerheim trávil během druhé světové války většinu času ve svém hlavním stanu v Mikkeli, zároveň však podnikl mnoho inspekčních cest na frontu a v případě nutnosti odjížděl podávat hlášení prezidentovi či vládě.

Na počátku zimní války rozmístil Mannerheim své jednotky s maximální opatrností - hlavní síly byly rozloženy na Karelské šíji a na severním břehu Ladožského jezera hlouběji ve vnitrozemí, v pohraničí a na severu se nacházely poměrně slabé a vysoce mobilní krycí síly. Mannerheim si mimo to udržoval silné strategické zálohy pod svým přímým velením (tzv. rezerva vrchního velitele), které hodlal použít až v kritické situaci. Jeho snahou bylo vést obranné a zdržovací boje s maximálním využitím zmnožených obranných postavení a Mannerheimovy linie a doufat v to, že se objeví spojenci, nebo že to Sovětský svaz vzdá (byl si však až příliš dobře vědom toho, že příliš pravděpodobné není ani jedno).

První ofenzíva Rudé armády byla zastavena v krvavých bitvách u Suomussalmi (kde jediná nekompletní finská divize vedená plukovníkem Siilasvuem zničila 47. armádní sbor Rudé armády), Kuhma, Tolvajärvi, Taipale, Summy, jezera Muolla, a na řekách Kollaa a Vuoksi, případně sama od sebe uvízla v zasněžené divočině okolo Salle a Petsama. Naplno se projevil dopad čistek na morálku a akceschopnost rudoarmějců, jakož i to, že některé jednotky vyčleněné pro útok představovaly póvl i podle měřítek SSSR. Zcela selhaly naděje na spolupráci s finskou komunistickou opozicí (dokonce i ta nejextrémnější frakce zakázané komunistické strany vydala prohlášení, ve kterém označila SSSR za nepřítele dělnictva a vyzvala všechny pracující k boji za svobodu Finska). Projevila se nepřipravenost Rudé armády na boj v subarktických podmínkách, kterou ještě zhoršil fakt, že Zimní válka připadla na jednu z nejkrutějších zim 20. století. 20. prosince, den před oslavou Stalinových narozenin (kdy měli být dle původních plánů dobyty Helsinky), musela Rudá armáda pro nedostatek mužů zastavit akce na klíčové frontě na Karelské šíji, kde invazní síly doslova vykrvácely při útocích na Mannerheimovu linii, několikanásobný řetěz zpevněných polních opevnění a lehkých pevnůstek, který zde Mannerheim nechal ze svých skromných rozpočtů zbudovat.

Samozřejmě takovýto debakl si SSSR nemohl líbit a nová ofenzíva započatá 1. února, vedená patnáctinásobnou přesilou toho nejlepšího, co se dokázalo sebrat po celém sovětském impériu, už byla víc, než mohla nepočetná Finská armáda trpící nedostatkem střeliva vydržet. Mannerheimovi tak nezbylo než přiznat porážku (o dva měsíce později než očekával i v těch nejoptimističtějších scénářích). Potvrdila se všechna jeho varování. Politika neutrality a spoléhání se na Společnost národů selhala. Vojenský materiál poslalo sice relativně hodně států, ovšem dostat ho do Finska byl problém. Relevantní vojenskou pomoc poskytlo pouze Mannerheimem vyjednané Švédsko - jedna dobrovolnická stíhací peruť a dva posílené prapory dobrovolníků však byla zoufale málo proti nepříteli, který nasadil do války víc vojáků, než kolik mužů měl celý finský národ včetně nemluvňat. Finsko muselo odstoupit SSSR velká území, zaplatit značné reparace a zavázat se k určitým formám spolupráce. Také mu muselo poskytnou kýženou základnu v Hanko.

Konec války však neznamenal konec práce. Nikdo ve Finsku nevěřil, že by to byl konec. Celkově se předpokládalo, že jde pouze o příměří, že armáda získala pouze odklad. Touha pomstít se za nespravedlivou porážku a získat zpět ztracená území se mísila s vědomím, že pro SSSR to neskončilo a že Finsko bylo jen odsunuto jakožto problémový cíl někam na konec řady. Následné kroky SSSR rozhodně nepřispěly k uklidnění situace a násilné zábory Litvy, Lotyšska a Estonska změnily už tak obrovské obavy Finů v čirý děs. Jediný stát v Evropě, který neměl žádné dluhy se pomalu stával jedním z nejzadluženějších, v zoufalé snaze urychleně nakoupit zbraně a dovyzbrojit svoji armádu. Trvání základní vojenské služby bylo prodlouženo na dva roky a byla nakoupena ta nejmodernější technika.
Pokračovací válka: Ústřední mozek Finských ozbrojených sil: Hlavní strategický plánovač generál Airo (vlevo) prezentuje plán dalšího postupu před vrchním velitelem maršálem Mannerheimem (vpravo) a náčelníkem generálního štábu generálem Heinrichsem (uprostřed)

Bylo však nutno zajistit finskou existenci i politicky, neb jak Mannerheim sám připouštěl, Finská armáda nikdy nemůže být silná natolik, aby mohla sama vzdorovat takovému kolosu, jakým byl Sovětský svaz. Maršál, jehož prestiž v rámci domácí i mezinárodní politiky narostla do neuvěřitelných rozměrů, nemohl být z této důležité oblasti vyloučen. Nebylo však z čeho vybírat - když selhaly plány na Unii se Švédskem a SSSR začal stupňovat tlak dalšími požadavky a incidenty na hranicích, Mannerheim se zaťatými zuby souhlasil s jednáním s Hitlerovským Německem. Osobně se těchto jednání odmítl zúčastnit, souhlasil však s tím, aby generální štáb poslal do Německa několik vyšších důstojníků, kteří by neoficiálně projednali vývoj vztahů a spolupráce v případě válečného konfliktu SSSR-Německo či SSSR-Finsko. Výsledkem jednání byla smlouva o tom, že Finsko umožní průchod německých jednotek skrz své území a výsostné vody a připustí dislokaci a vojenské akce německých jednotek v severním Finsku a Laponsku. Později se ještě dohodli na principech vzájemné vojenské spolupráce pro případ společných akcí proti Rudé armádě, pokud se vyřeší „související politické problémy“. Těmi byl myšlen fakt, že Mannerheim s vládou rozhodli, že se Finsko pokusí vyhnout účasti ve válce Německo-SSSR, nebo alespoň to udělat tak šikovně, aby Finové v žádném případě nevyhlíželi jako agresor. Zároveň ale bylo považováno za nutné, aby se boje vedly mimo finské území.

Když Německo 22. června SSSR napadlo, finská armáda právě prováděla mobilizaci. Finsko okamžitě vyhlásilo neutralitu (německé jednotky útočící z Laponska a severního Finska odůvodnilo ruskými jednotkami působícími z námořní základny v Hanko).

SSSR odpověděl 25. června 1941 masivními nálety na finská města a dělostřeleckým ostřelováním finského území. Finsko vzápětí vyhlásilo SSSR válku a odmítlo nadále akceptovat výsledky Zimní války. Finská armáda vedená Mannerheimem bleskově rozdrtila ruské jednotky umístěné na Karelské šíji a v Ladožské Karelii (němečtí generálové to s uznáním okomentovali jako „finský blitzkrieg“) a jelikož mír byl v nedohlednu, pokračovala v útoku v oblasti Ruské Karelii směrem na Oněžské jezero, řeku Svir a Bílé moře. Poté, co přerušila jižní část Murmanské magistrály a dosáhla linie Ladožské jezero - řeka Svir - Oněžské jezero, Mannerheim ofenzívu ukončil a vyzval vládu, aby nabídla SSSR výměnu mír a uznání hranic z roku 1939 za navrácení Ruské Karelie. Vláda tak několikráte tajně učinila, byla však pokaždé odmítnuta. Mannerheim se tedy soustředil na minimalizaci finské účasti na válce. Odmítl zaútočit na Leningrad či pokračovat v akcích za řeku Svir a zcela vyloučil větší posílení německých jednotek v Laponsku Finskou armádou. Neobměkčila ho ani Hitlerova nabídka vrchního velení nad jednotkami Osy v celém Finsku. Posléze demobilizoval část svých vojsk a důrazně se vyslovil proti náboru dobrovolníků pro cizinecké jednotky SS, které Němci chtěli ve Finsku pořádat. Když mu však Churchill zaslal emotivní dopis, ve kterém ho žádal, aby zvážil, na čí straně bojuje a že by se měl přidat ke spojencům, odmítl to jako nemožné: „Chcete-li přežít, můžete přistoupit na spojenectví se Sovětským svazem jen tehdy, jste-li hodně silný a hodně daleko.“

Následovalo dva a půl roku klidu, přerušeného jen v roce 1942 zcela neúspěšnou ofenzívou Rudé armády na řece Svir a obrovskými oslavami maršálových 75. narozenin, u příležitosti kterých obdržel čestnou hodnost maršál Finska. Při této příležitosti byl též „poctěn“ návštěvou Hitlera a říšského maršála Göringa (dle svých vlastních slov to za poctu rozhodně nepovažoval).

V roce 1942 začínalo Finsko pociťovat stále sílící tlak Německa ohledně Židů. Jednalo se jednak o několik tisíc finských Židů, jednak o stovky židovských uprchlíků převážně ze Švédska a Norska. Zatímco o otázce vlastních Židů se finská vláda odmítla bavit, v otázce těch cizích váhala, neboť Němci hrozili zastavením dodávek životně důležitého vojenského materiálu. Patrně by nakonec tlaku podlehla, kdyby se neobjevil odpůrce skutečně nečekaný. Z hlediska logiky by Mannerheim měl být jako první pro souhlas s německými požadavky, neboť pod něj spadala armáda ohrožená krácením dodávek, nemluvě o tom, že jeho vztahy s Židy byly na bodu mrazu od roku 1939, kdy zabavil většinu majetku synagog pro válečné účely. Přesto se postavil proti vydání Židů s razancí, jakou předtím v politice projevoval málokdy. Když vláda přesto několik Židů tajně vydala, varoval ji, že bude-li se to opakovat, podá okamžitě rezignaci, nemluvě o tom, že bude informovat veřejnost. Vláda proto další vydání Židů odmítla - německé straně to odůvodnila Mannerheimovým postojem a doporučila jí, aby si to vyjednala s ním. Mannerheim mezitím uklidnil finské židovské předáky prohlášením, že nepřipustí vydávání jejich souvěrců a bratří: „Čest Finska to nedovolí!“

Když bylo posléze v Německu zatčeno několik Finů židovského původu, rozzuřený Mannerheim varoval generála Dietla velícího německým jednotkám ve Finsku, že stáhne veškeré finské jednotky, co ho podporují, a že uzavře železnice, které mu dodávají zásoby. Po dalších dvou dnech hrozeb a protestů incident skončil propuštěným zatčených. Když se počátkem roku 1944 pokusili Němci znovunastolit Židovskou otázku, odmítl se o tom bavit: „Budete si muset počkat, až budu mrtvý…“

V roce 1944 klid na frontě panující skončil. Síla Německa upadala a v přímé úměře s tím klesala jeho angažovanost ve Finsku. Navíc Stalin dospěl k názoru, že bude snazší porazit spojence Německa než Německo samo a Finsko držící se stranou bojů charakterizoval jako „unavené válkou a toužící po míru“. V létě 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu. Pro Mannerheima znamenala strašlivý šok, protože se spolehl na hlášení tajných služeb, které mu dodaly mnohem pozdější datum a podstatně menší síly nepřítele. Přední obranné linie na Karelské šíji byly proraženy z chodu a dříve než se stihly shromáždit hlavní finské síly, byla prolomena i hlavní obranná linie. Mannerheim si ale i přesto zachoval chladnou hlavu. Odvolal panikařícího velitele vojsk na Karelské šíji (který hodlal své dosud nesoustředěné jednotky vrhnout po částech do sebevražedného protiútoku) a nařídil frontovým jednotkám vést zdržovací boj a pomalu ustoupit k improvizované linii Taipale-Vuoksi-Západní břeh Viipurského zálivu. Toto se také podařilo uskutečnit. Ofenzíva nepřítele se zde zarazila, částečně díky spěšné dodávce pěchotních protitankových zbraní z Německa.
Maršál Finska Mannerheim

Sovětskému svazu bylo nabídnuto mírové uspořádání dle hranic roku 1940, ale Stalin odmítl s tím, že požaduje bezpodmínečnou kapitulaci. Rudá armáda přesunula na finskou frontu další jednotky a chystala se k dobytí Finska. Mannerheimova vojenská kariéra dosáhla svého posledního a nejvyššího vrcholu. 25. června 1944 propukla bitva v sektoru Tali-Ihantala, největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí. Skončila 9. července. Finská Armáda, které veleli Mannerheim a Taavetti Laatikainen, v ní zastavila třikrát silnější a lépe vyzbrojená vojska nepřítele a způsobila mu těžké ztráty (22 000 mrtvých a 500 vyřazených tanků).
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:28

Prezidentem Finska


Neúspěch, který Rudá armáda na Karelské šíji utrpěla navzdory nasazení elitních gardových jednotek (zejména 30. gardový sbor), přivedl Stalina k názoru, že dobývat Finsko se mu nevyplatí (potřeboval své jednotky k rychlému obsazení mnohem bohatší a hůře bráněné střední Evropy) a nabídl podmínky, které se daly přijmout. Prezident Risto Ryti, který představoval překážku pro uzavření míru pro svůj osobní dopis Hitlerovi, v němž ho ujišťoval o nezrušitelnosti finskoněmeckého spojenectví (podmínka německé pomoci a klíčových dodávek), rezignoval a parlament zvolil 4. srpna 1944 prezidentem Mannerheima. Ten prohlásil osobní závazky učiněné svým předchůdcem za irelevantní pro své konání, zrušil spojenectví s Německem, nařídil jeho jednotkám opustit severní Finsko, formálně mu vyhlásil válku a uzavřel příměří s SSSR.

V následujících 2 letech vedl Finsko, ale jeho pozice byla značně obtížná. Přišli noví mladí politici, kterým nerozuměl, premiérem se stal diplomat Juho Kusti Paasikivi, kterého nesnášel, a politika se pod tlakem SSSR ubírala směrem, který se mu příčil. Když pak Finsko muselo přistoupit k odsouzení některých svých politiků a generálů za přípravu útočné války (což Mannerheim považoval za absurdní a vysoce nespravedlivé, neb Pokračovací válku považoval za vynucenou a obrannou a dotyčné za hrdiny a statečné vůdce národa), na protest odstoupil (formálně ze zdravotních důvodů, protože nechtěl provokovat Sovětský svaz, nicméně národ jeho čin pochopil přesně tak, jak zamýšlel).
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 22 srp 2009, 21:29

Konec Života



Svůj život dožil v sanatoriu ve švýcarském Lausanne, kde psal své paměti, které vyšly v angličtině, finštině a švédštině. Byl mu dopřán státní pohřeb se všemi vojenskými poctami, nicméně většina významných politiků (prezident, premiér a další) nebyla přítomna, aby nebyl provokován SSSR. Spontánně se však na něm sešlo obrovské množství lidí, což SSSR nelibě nesl. Část ceremoniálu uhradily z vděčnosti spolky finských Židů, kteří též přispěli na různé bysty a muzea spojené s Mannerheimovou osobou. Maršál Mannerheim je pohřben na čestném místě vojenské sekce hřbitova Hietaniemi.


Uživatelský avatar
Jajjun
25. Polní maršál Jajjun
25. Polní maršál Jajjun
Příspěvky: 1252
Registrován: 20 led 2006, 16:51
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Jajjun » 23 srp 2009, 11:27

Fine: !
1) nevkládej za sebe více příspěvků, pokud jsi do prvního zapomněl něco přidat tak ho edituj.
2) nejsme odkladiště pro wikipedii - tohle jsi sem vůbec nemusel vkládat. Stačilo napsat krátký souhrn toho všeho a pro čtivější hodit odkaz na původní stránky.
3) pokud nejsi autorem článku, tak uváděj zdroje.
4) chtěl jsem upozornit ještě na něco, ale teď si nevzpomenu.
Obrázek

Uživatelský avatar
Fin
Desátník
Desátník
Příspěvky: 44
Registrován: 22 srp 2009, 16:44
Bydliště: Příbor
Kontaktovat uživatele:

Re: Carl Gustaf Emil Mannerheim

Příspěvek od Fin » 23 srp 2009, 14:53

jo díky pro příště si to budu pamatovat....
Anna oikeuden edelle, vaikka maailma pilaantumisalttiudesta!/Ať zvítězí spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět!
_______________________________________________________Maršál Finska, generál Carl Gustaf Emil, svobodný pán z Mannerheimu

Odpovědět

Zpět na „Osobnosti“