Velká městská revoluce1249
Knížectví Riedumské bylo vždy bohaté, doly tyrkysu a mědi se o to vždy postaraly. Poslední roky vlády knížete Otakara ale začaly doly vynášet méně a méně, dokud nezbyl z původně velkého počtu důl poslední, ten u samotného města Riedumu. Menší páni a díky předchozímu bohatství i slušně rozvinutá měšťanská třída začala ztrácet na významu. Kníže Otakar se nehodlal dělit a odmítl povolit další hledání těžebních surovin. Nová situace mu vyhovovala a zdánlivě se pomalu stával ve svém knížectví vlivnější, ač samotné knížectví upadalo. I bez toho byl kníže Otakar velmi neoblíbený, zejména protože si liboval v nočních výpravách po ulicích, kde znásilňoval mladé dívky. Díky tomu si vysloužil přízvisko Násilník.
Na jaře se jako první vzbouřili obyvatelé Modré Hutě, jehož vůdci obchodních cechů uplatili posádku, a při nočním útoku zajali místního barona Marka Zchudlého, věrného vazala knížete, kterého následujícího dne popravili před zraky obyvatel. Než se kníže zmohl na reakci, pánové Modré hory a Tyrkysu se rozhodili využít situace. Věděli, že jim hoří půda pod nohama, a tak než začali jednat jejich zazobanejší poddaní, prohlásili se ochránce práv a svobod běžného lidu a vstoupili do boje po boku Modré hutě.
Bitva u Modré hory
Kníže nelenil. Z peněz, které pro podobnou situaci naškudlil, vyzbrojil velkolepou armádu. Na 3000 pěšáků, z nich bylo 900 těžce obrněných šermířů, 1200 střelců a 300 jezdců knížecí družiny. Armádu této velikosti sice nemohl vydržovat do nekonečna, ale to ani nepotřeboval. Dle jeho názoru to bylo více než dost, aby tuto rebelii potlačil. V jejím čele vyrazil v dubnu na Modrou Horu, kde se scházely méně početné oddíly rebelů. Ti si ale pro knížete schovali jedno malé překvapení. Krom pikenýrů, kteří v "modrých" državách sloužili jako stráž, byli i další odvedenci vyzbrojeni dlouhými píkami. Narozdíl od stráží ale neměli žádnou další zbroj ani rezervní zbraň. K 1800 takovým pikenýrům se přidalo 900 kušníků, které vyzbrojily cechy Modré Hutě. V tomto složení zaujali obranné pozice ve skalách u Modré Hory. Menší problém pro rebely znamenalo, že jejich rozvědka přinesla chybné informace o velikosti armády knížete. Velitel armády Velemír Skalkovský, pán Modré Hory, se tedy domníval, že rozhodný útok ve správnou chvíli, navíc s použitím netradičních zbraní, by mohl obrátit nepřátele na útěk. Obě armády byly rozhodnuté se střetnout. Kníže Otakar, zodpovědný za dezinformování rebelů, poslal tisíc pěšáků a svou jízdu z jiného směru, mimo zraky nepřátel. V čele hlavní armády vyrazil proti rebelským liniím. Při pohledu na připravené pikenýry usoudil, že obyčejnou pěchotu proti nim asi nepošle. Nařídil tedy střelcům, ať se přiblíží oslabí nepřátelské linie. Kušníci, kteří stáli za pikenýry, měli výhodu terénu a dali se do střelby. Podařilo se jim lehce střelce oslabit, ale těch bylo tolik, že jejich salvy do řad pikenýrů bez jakékoliv zbroje zabíjely po stovkách. Velemír dal rozkaz k útoku. Knížecí střelci rychle ustoupili za pěchotu, právě v čas, kdy se k nim dostal les rebelských pík. Tu se zase chvíli dařilo povstalcům; neprofesionální knížecí pěchota bez štítů neměla šanci a několik oddílů začalo vrávorat. Kníže s tím ale víceméně počítal. Díky početní převaze se mu povedlo obklíčit oddíly pikenýrů, jejichž formace byla velmi zranitelná proti útoku z boku. Útok těžké pěchoty z pravého křídla byl téměř rozhodující, nebýt soustředěné palby kušníků právě do těchto vojáků, kteří utrpěli těžké ztráty. V tomto zmatku dorazila druhá část armády knížete, která se opozdila kvůli neznalosti terénu. Jízda se prohnala skrz kušníky, další oddíly pěchoty se vrhly na už vrávorající pikenýry. Rebelové se v nastalé panice dali na úprk. Jízda jim odřízla ústupovou cestu do Modré hory a ještě jich mnoho pobila.
Rebelové, kterým se podařilo uprchnout, se sešli v Tyrkysu. Moc jich nebylo: zbylo asi jen 400 pikenýrů a 200 kušníků. Kníže vyhrál. Ne tak drtivě, jak by si představoval, ale stále to bylo přesvědčivé vítězství. Jeho ztráty byly ale také vysoké. Zbylo mu 1200 pěšáků plus 500 těžké pěchoty a 800 střelců. Jeho jízda utrpěla sem tam jen lehké zranění a zůstala na plném počtu tří set. S touto silou se rozhodl oblehnout oblehnout a dobýt Modrou horu, ale její posádka už byla pryč a nechala za sebou jen hořící ruinu.
Rebelie byla zdánlivě poražena, ale ještě než bude vynesen poslední verdikt, podívejme se zpět do města Rieudumu, kde šlechtic bez léna Ulrich Skálovec, jeden z představitelů hlavního obchodního cechu, přemýšlí, jak současné situace využít. Ulrich byl šlechticem pouze jménem, od doby, kdy byla rozbořena Rudá věž, hrad Skálovců. Když se doslechl o rebelii Modrých, začal on i další představitelé cechů spřádat plány proti knížeti. Když knížecí vojsko vytáhlo proti rebelům v plné síle, byl to jako dar z nebes. Pokladny cechů byly daleko od prázdných a našlo se více než dost důstojníků posádky, kteří byli ochotní za menší úplatu a příslib pozice v novém zřízení, slíbit věrnost revoluci. Důlní cech, který byl dlouho zneužíván a omezován knížetem, se také po výzvě Ulricha ochotně přidal. Menší obchodní a jiné cechy se také po jednom přidávaly, zejména díky Ulrichovi, který využil svého diplomatického talentu v podobě dědictví svého děda Čeňka Skálovce.
(následující text je úryvkem z Kroniky Riedumské, nového vydání, sepsaného revolucionářem Maxmiliánem Horkým)
Uzurpátor byl ztracen. Přišel o své sídelní město a většinu zisku. Navíc měl na krku armádu s pošramocenou morálkou, ztrátami, a hlavně s náklady na údržbu, které si teď nemohl dovolit. Krom toho i mezi jeho vojáky se začaly šířit myšlenky revoluce. Jediné državy, které se mu nevzbouřily byly Písčiny, Bílá tvrz a Vršov, pro krutou a nemilosrdnou ruku jejich pánů. Neotálel. Musel získat zpět Riedum, než se mu rozprchne armáda. Na začátku června stál před hradbami, které ještě nedávno byly jeho. Na nich vlály první praporce riedumské revoluce: kladiva jako znak měšťanstva a práce, srpky měsíce jako znak neúnavnosti a neústupnosti (další kornikáři by nechali čtenáře věřit, že půlměsíc byl znakem Uzurpátora, ale to je pouze lež vyvolaná barbarskými feudály). Ač bylo město zoufale přečísleno, rozhodlo se bojovat. Dva oddíly pěchoty sedmi, jeden oddíl pikenýrů proti třem těžké pěchoty, jeden oddíl kušníků proti pěti oddílům střelců Uzurpátora. Nepřítel se zoufale snažil zdolat hradby, ale stateční vojáci města odráželi vlnu po vlně a těla nepřátel se hromadila pod hradbami. Kušníci pálili z věží a lehce zabíjeli i ty nejobrněnější nepřátele. Když padla brána, nepřítel se nahrnul dovnitř, jen aby byl opět zatlačen hradbou z pík statečných domobranců. Uzurpátor, vědom si brzké prohry, rozhodl se prorazit v čele své jízdy. Když tu přilétla šipka z kuše a zabila jeho koně a on padl k zemi. Zablácený se zvedl. V tu chvíli statečný kušník Michal Ostrozraký, hrdina revoluce, spatřil svou šanci. Vzal svou zbraň, zamířil a přišpendlil knížeti nohu k zemi svou přesně mířeno ranou. Když se chtěl Uzurpátor vysvobodit, Michal prostřelil jeho ruku. Jeho vojáci, vidouce nesnáze svého pána, buď složili zbraně, nebo se dali na úprk. Ti, kteří viděli samotný hrdinský výkon Michalův, byli tak zasaženi přesvědčením revoluce, že dokonce obrátili zbraně proti svým důstojníkům. Revoluce zvítězila! Revoluce zvítězila a Uzrupátor Otakar Násilník byl zajat!
Ostrostřelec Michal Ostrozraký
Osud knížete Otakara už je všem jistě znám: následujícího dne byl veřejně popraven na náměstí Riedumu. Vlády se chopila městská rada, složená z vůdců cechů Riedumu, Modré hutě a pánů Tyrkysu a Modré hory. Purkmistrem města byl radou zvolen Ulrich Skálovec, který skutečně uplatnil svůj diplomatický talent do posledního stříbrňáku.
