Kvilamské reálie

[Jan III.]

   Tento obrázek může být vizuálně zmenšen. Zobrazit v původní velikosti

Provizorní odkaz na mapu.

Uzurpátoři
Od svržení posledního "právoplatného" panovníka, královny Tamary I., uplynulo již třicet jedna let. Za tu dobu se stihlo již několik knížat prohlásit novým králem kvilamským. Jelikož se žádnému z nich nepovedlo udržet trůn dlouho, nemluvě o tom, aby přinutili své sousedy pokleknout, jsou takovíto "rádobykrálové" běžně známí jako "uzurpátoři."
Jelikož vesměs všichni skončili nehezky, zpravidla propíchnuti meči svých nepřátel, vidí v tom mnozí lidé zásah vyšší moci. Každý, kdo si bude neprávem nárokovat trůn, zemře nějakou nepříjemnou a bolestivou smrtí. Od roku 1247, kdy zahynul prozatím poslední uzurpátor Johan z Wettaru, se doposud nikdo neodhodlal jej nahradit. Je tedy vidět, že zbylá knížata neberou tuto věc na lehkou váhu.

Královská koruna a jak ji získat
Vzhledem k totálnímu úpadku práva a pořádku může svůj nárok na trůn ohlásit prakticky kdokoliv. Podstatnější otázkou je, zda zvládne své nároky prosadit silou. Přesto je zde řada "nenásilných" cest, jimiž mohou ti útlocitnější z vás své nároky podpořit.
Prvním z nich je držba starého sídelního města, Jezeří. Město založil první kvilamský král, Maratan I. Drakobijec, v místech, kde spáchal svůj hrdinský čin. Je tak vlastně symbolem královské moci a velkoleposti.
Další bezvýznamné plus si mohou připsat ti, kdož se zmocní Dračí Koruny, jež zdobila hlavy všech právoplatných panovníků království. Velké potíže ovšem způsobuje fakt, že jednoduše nikdo přesně neví, kam se vlastně poděla. Údajně zmizela spolu s Tamarou I., ale jisté zvěsti praví, že má být dosud schována někde v Jezeří, případně na jiném starém královském hradě, například na Maratenanu, Zlatém Kopci či Westoru. Jiní zase sázejí na to, že ji zcizil některý z předchozích uzurpátorů, především z řad pánů z Wettaru, kteří královské město Jezeří dlouho ovládali. A nebo může být prostě dávno roztavená či na věky ztracená v hlubinách Pockého jezera.
Nejenom symbolickou hodnotu má i Královská pečeť, zlatý prsten s rubínem, do něhož je vyřezán královský znak. Tohoto drahoceného předměntu se před časem zmocnili páni z Riedumu a po nich přešel do vlastnictví města.
Ovšem ani splnění všech těchto podmínek vám bezproblémový nástup na trůn nezajistí. To dokáže jen dostateně silná armáda.

   Tento obrázek může být vizuálně zmenšen. Zobrazit v původní velikosti

Kvilamské království okolo roku 1221.

Náboženství
Na Kvilamu se střetává a z větší části překrývá vliv dvou církví, tak zvaného Zlatého (jižní panteon) a Bílého kruhu (západní panteon). Obě církve žijí víceméně ve vzájemné úctě, či přinejmenším toleranci. Jsou vesměs nebojechtivé a politicky vesměs neutrální. Vyvolání náboženské války se vám tedy nejspíše nepodaří. Mimo jiné i proto, že obě skupiny věřících jsou silně promíchány mezi sebou.

Zlatý kruh
Tato církev pochází z jihu a je silně ovlivněna prostředím Ducalské pouště. Její organizace dosahuje pouze úrovně jednotlivých chrámů a svatostánků, jež jsou vedeny veleknězi a velekněžkami, kteří reprezentují jednotlivé bohy. Každý chrám tedy vede jeden velekněz a pět velekněžek. Politický vliv je proto velmi malý.
Bohové:
Vládce Písků
Svrchovaný vládce všehomíra, zosobňuje slunce, jež dává život. Jeho darem je světlo, blahodárné teplo, ale i pekelný žár. Není dobrý, ani zlý, všem měří stejně, nikomu nekřivdí.
Stříbrná Sestra
Nejstarší z "Měsíčních sester," dcer noci. Její doménou je měsíc ve fázi úplňku. Je patronkou magie a léčitelů. Její dech uzdravuje a uklidňuje.
Černá Sestra
Druhorozená. Je naplněna závistí vůči své starší sestře a proto se snaží být jejím úplným opakem. Vládne měsíci ve fázi novu. Jejím portfoliem jsou nemoci, zášť, ale také tajemství a zapomenuté vědění.
Plačící Sestra
Zarmoucena ztrátou své nejmladší sestry plakala celých sto let, čímž dala vzniknout mořím a oceánům. Její žal sestupuje z nebes jako déšť, ale jelikož její slzy už téměř vyschly, skrápí vyprahlou zemi jen občas. Modlí se k ní ti, kdož prosí o déšť, či dobrou úrodu, stejně jako ti, kdož sami trpí ztrátou blízké osoby.
Malá Sestra
Čtvrtá sestra, jež si dosud zachovává dětskou nevinnost. Na zemi sestupuje v podobě větru. Stejně jako každé dítě, i ona je často rozpustilá, hravá a když se rozlítí, nezná svou sílu a způsobuje písečné bouře. Chrání všechny děti a nevinné. Stejně tak se k ní obracejí i ti, kdo rádi hrají různé hry.
Ztracená Sestra
Nejmladší ze sester, jež jako jedinná neposlechla matku noc, která jim zakázala pohlédnout na slunce. Sotva jej neposlušná dcera spatřila a poznala tak Pána písků, zamilovala se do něj a on její lásku opětoval. Žár slunce jí však oslepil a popálil. Přemožena bolestí se dala na útěk. Zmizela z tohoto světa, ale přesto stále naslouchá. Jejím darem lidstvu jsou hvězdy, jež svítí i za bezměsíčné noci. Je strážkyní těch, kdož stejně jako ona poznali lásku. Stejně tak se k ní obrací i poutníci a věštci.

Bílý kruh
Západní církev je o poznání více organizovaná, nicméně stále silně decentralizovaná. Každému z deseti bohů je zasvěcen jeden náboženské řád. Řády mívají různou vnitřní strukturu, mohou zahrnovat pouze mnichy, jeptišky, špitálníky, stejně jako rytíře a boží bojovníky. Záleží na daném božstvu. Boje mezi řády jsou velmi, velmi výjimečné a probíhají spíše na poli politickém.
Bohové a řády
Bílý Král
Je zástupcem práva a pořádku. Střeží spravedlnost a dohlíží na všechny soudy. Jeho prodlouženou paží na tomto světě je Bratrstvo vah. Jedná se o bratrstvo, zaměřené na studium práva, řešení pří a prosazování zákonů tam, kde zemské právo nestíhá. Ve výjimečných případech se jeho členy stávají i rytíři.
Ledová Panna
Sestra-manželka Bílého Krále. Je bohyní zimy, snů a vytrvalosti. Jejími služebnicemi jsou Sestry sněhové vločky, ženský řád, pečující především o duši. Vedou řadu blázinců, ale i leprosárií a špitálů.
Dvourohý
Živitel lidstva. Je patronem zemědělců, lovců a vůbec zajišťuje hojnost všeho, co smrtelníci k přežití potřebují. V tom mu pomáhá i Řád zlatého rohu. Jeho kněží běžně žehnají polím a lukám, případně také zkoumají nové zemědělské postupy a metody.
Zelená Panna
Sestra-manželka Dvourohého. Patronka jara, mládí a nevinnosti. Její následovnice z Řádu dubového listu se zabývají ochranou přírody, ale také výchovou mladých dívek a péčí o sirotky.
Pán Války
Zosobnění boje, odvahy a také cti. Dohlíží na prosté vojáky i vznešené rytíře. Řád rudé kápě je pak společenstvím božích válečníků a kněží, jež doprovázejí vojska do bitev. Dodávají odvahu bojujícím, léčí zraněné a zaopatřují padlé.
Rudá Panna
Sestra Pána Války, jež odmítla manželství. Zosobňuje léto, zrání, ale také odhodlání. Pro mnohé je příkladem ženy, která se staví na roveň mužům, především pak na bojišti. Její následovnice, Sestry rudého slunce, jsou řádem válečnic, připravených postavit se jakémukoliv nepříteli.
Runotepec
Bůh řemeslníků, umělců a obchodníků. Střeží bohatství země a pomáhá horníkům při jeho získávání. Jeho věrní, Řád stříbrné koruny, jsou sami často nimo kleriků i mistry nějakého řemesla.
Zlatá Panna
Sestra-manželka Runotepce. Její vláda přichází s podzimem. Jak v přírodě, tak i v životě. Jejím aspektem je proto i moudrost, přicházející s věkem. Řád zlatého jablka si bere za cíl správu starobinců, péči o nemocné a také shromažďování vědomostí a vzdělávání prostého obyvatelstva.
Matka Bouří
Vládkyně oblohy, blesků a bouří, jež jsou projevem jejího hněvu. Trestá hříšné a nehodné. Bouřné kněžky jsou její prodlouženou rukou na tomto světě. Ochraňují ty, jež jsou toho hodni, před jejím slepým hněvem a naopak trestají ty, jež před ním unikají. Z barev a tvarů blesků jsou rovněž schopny věštit a číst vůli své bohyně.
Král Hlubin
Pán moří, oceánů a všeho vodstva. Milenec Matky Bouří, se kterou se často pře. Mezi jeho uctívače patří především námořníci a také ti, kdo se nebojí neznáma a rádi objevují nové věci. Mořští kněží často provázejí posádky námořníků a chrání je před Královým hněvem. Ve vnitrozemí se vyskytují jen málo.

Zlatá Růže
Tento ojedinělý artefakt je dědictvím rodiny Seuferů a vlastně i příčinou toho, že tento původně regetenský rod přesunul přesídlil do Kvilamu. Jedná se zlatý amulet ve tvaru pětilisté růže. Je nadán magickou mocí. Svého nositele chrání před všemy druhy nemocí i jedů, pokud jimi byl již zasažen, pomáhá s jejich léčbou. Dlouhé nošení (cca den a více) však člověka naopak vyčerpává, okrádá ho o sílu těla i ducha a zkracuje mu život. Negativní efekt se začal projevovat až později, v době, kdy byl amulet zcizen. Má se zato, že právě díky němu se doposud žádný Seufer nedožil padesátky.
Podle pověsti jej darovala Zelená Panna lidem z Bystrovodska v dobách, kdy v kraji řádil mor, tedy asi před sto devadesáti lety. Jakmile byla nemoc zažehnána, skončil amulet na dlouhý čas v majetku rodiny Schwarzsteinů. Roku 1120 jej však zcizil Rutger zvaný Zloděj, zbrojnoš, který při této příležitosti svedl i pánovu dceru Gertrudu. Zlosyn se po mnoha letech prchání a skrývání dostal až do Kvilamu a právě s pomocí zmíněného amuletu vyléčil královského prince Maratana, pozdějšího Maratana II. Bojovného. Za odměnu obdržel hrad Seufer i s přilehlými pozemky a byl povýšen do rytířského stavu. Tím vlastně vznikl rod Seuferů, v jehož držení je amulet dodnes.
Amulet přidává +2 k osobní bezpečnosti při pokusech o atentát apod. Samozřejmě může být zcizen, ztracen či prodán.

[Jan III.]

Letopisy Kvilamských Králů

Maratan I. Drakobijec
Vládl 1093 – 1099 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/maratan_i.jpg[/obr]

O minulosti zakladatele Kvilamského království není mnoho známo. Má se však za to, že jeho domovinou bylo Bystrovodsko, východní části Regetenského království. Na jaře roku 1092 byla většina Regetenu postižena morovou epidemií, která zemi silně zdecimovala. Řada lidí, včetně několika menších šlechticů, mezi něž patřil i Maratan, z Bystrovodska v té době prchla na jih. Cílem většiny lidí bylo Nepurské císařství, především úpatí Riedských hor a západní strana Dračí Průrvy. Maratan, doprovázený poměrně početnou družinou věrných, pokračoval skrze Průrvu, do Kvilamska.

Země byla v těch časech jen řídce osídlena lidmi, především dobrodruhy a oportunisty z Nepurska. Hlavní slovo v oblasti měl tehdy Vojtek Dolinský, zvaný Hrdina, pán Soutočí, jež bylo tehdy jediným skutečným městem v kraji. Tomu tehdy, mimo jiných věcí, dělal vrásky na čele i bílý drak, který obýval ve východní části země a podle všeho měl být poslední z řady šupinatých bestií, jež dříve zvaly Kvilam svým domovem. Drak měl v těch časech na svědomí již nejednoho bláhového válečníka a rovněž s oblibou napadal osady a statky na Dolinsku.

Vojtek, vida na sklonku roku 1092 Maratana, který přišel hledat nový domov na Kvilam, se rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou. Přivandrovalci, který dolinského pána požádal o kus vlastní země, nicméně vazalský slib složit nehodlal, přislíbil, že pokud mu přinese dračí hlavu, může se zvát pánem vší země na levém břehu řeky Kamenice. Maratan překvapivě souhlasil.
Nyní je třeba upozornit na to, že Maratan, ačkoliv byl dozajista mocným válečníkem a hrdinou, neměl v hlavě slámu. Do dračí sluje, nacházející se v hloubi ledovce ho tedy doprovázelo na tři stovky zbrojnošů, žoldnéřů, válečníků, ale také několik mágů, kněží a skupina inženýrů se dvěma balistami. Samotný souboj s drakem zde popisovat nehodlám, neb si jistě sami dovedete představit, jak náročná bitva to byla. Mimo Maratana se domů vrátilo ani ne čtyřicet mužů, prohýbajících se pod nákladem zlata, stříbra a drahého kamení, jež si bestie ve svém domově nastřádala.

Chtě nechtě musel Vojtek Dolinský dodržet slovo a podstoupil Maratanovi východní polovinu země. Jak sám později uznal, byl to vlastně dobrý obchod. Maratan byl dozajista příjemnější soused a navíc i on získal část z dračího pokladu, výměnou za stavební materiál, potraviny a zkrátka vše, co Maratan potřeboval k vybudování vlastního panství.

V létě roku 1093 dokončil Maratan výstavbu nového hradu, který dal jej zbudovat na stejném místě, kde před půl rokem vykonal svůj hrdinský čin. Jelikož ledovec, který drak dříve obýval, neskutečně rychle roztál a na jeho místě vzniklo nové jezero, pojmenoval své nové sídlo Jezeří. Záhy poté se Maratan nechal korunovat korunou, vyrobenou z dračího zlata, králem kvilamským. Z větší části šlo o prázdný titul, jelikož země byla stále jen řídce osídlena a nikdo z jeho sousedů jeho autoritu neuznával.

Větší část Maratanovy krátké vlády je tak spojena s kolonizací a výstavbou nových sídel, mezi něž patří, mimo Jezeří, i Holzburg a Gegenufer. Svého druhorozeného syna Sigismunda pak vyslal na opačný konec země, kde bylo po objevení železorudných ložisek založeno město Hauen.  

[Jan III.]

Radomir I. Syn draka
Vládl 1099 – 1118 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/radomir_i.jpg[/obr]

Ačkoliv Kvilamské království založil Maratan I., jeho skutečným budovatelem je nezpochybnitelně Radomir. V době, kdy zdědil po svém, zesnulém otci korunu, byl, vnímám prostě jen jako ambiciózní malý pán, jakých byl v té době Kvilam plný. Největším soupeřem bylo dozajista Dolinsko. Hranici mezi oběma zeměmi tvořila řeka Kamenice, nicméně i přes slib, podle nějž mělo vše na levém břehu řeky připadnout mladému království, si dolinští podrželi mocný hrad Stolec, nacházející se v půli cesty mezi Jezeřím a Soutočím. Zatímco Maratan, vědom si, že tím slabším je zde on, tuto drzost velkoryse přehlížel, Radomir se rozhodl s tímto problémem vypořádat.

V polovině roku 1100 dal svolat zemskou hotovost a pod hradbami Stolce shromáždil na dva tisíce mužů. Nešlo o nijak impozantní sílu a na zteč Stolce by jen stěží stačila. Tuto skutečnost však před obránci šikovně skryl. Za noci zapalovali jeho muži mnohem více ohňů, než bylo třeba a za dne zase mátly pozorovatele tucty slámových panáků, navlečených do brnění. Johan Ravanský, hradní pán, navíc nepatřil mezi nejvěrnější vazaly stárnoucího Vojtka Dolinského a záhy přistoupil na Radomirovu nabídku k vyjednávání. Výsledkem byla Johanova kapitulace, následovaná složením vazalského slibu a povýšením na knížete. Brány Stolce se tak otevřely bez boje.

Dolinští zatím postupovali po kvilamském břehu Kamenice na východ, aby prorazili obléhání a svedli s protivníkem rozhodující bitvu. Vojtek Dolinský si byl vědom své převahy, neboť vedl do boje na tři tisíce zbrojnošů, pět stovek jezdců a navrch i tisícovku žoldnéřů. Byl tedy dost překvapen, když se na něj vrhli kvilamští ozbrojenci, vedení Radomirem osobně. Bitva, jež následovala, je známa jako „Bitva na soutoku,“ jelikož k ní došlo v místech, kde se Kulačovka vlévá do Kamenice. Boj netrval ani tři hodiny a vesměs šlo jen o šarvátku, jelikož i přes moment překvapení se Dolinští zvládli zformovat a udržet linii. Nicméně Vojtek byl v bitvě těžce raněn, a když se k němu záhy donesly zprávy o zradě Johana Ravanského, ustoupil do Mlatby a odtud do Soutočí.

Zbytek roku se nesl ve znamení vzájemného oťukávání a zkoušení. Kvilamští nebyli na vlastní útok dost silní, dolinští zase postrádali velení. K obratu došlo až roku 1101, kdy Vojtek umírá na následky utrpěného zranění. Vlády v Soutočí se záhy zmocňuje Martin Dolinský, syn Vojtkova staršího bratra Radomira Objevitele, přičemž vojtkův vlastní syn, Radomir, později zvaný Opomenutý, je uvězněn. Výměnou za podporu při prosazování nároků na vládu v Dolinsku pak Martin skládá vazalskou přísahu kvilamskému králi. Dolinsko přichází o kontrolu nad východní částí svého panství, ze kterého vzniká Ravanské knížectví. Zůstává nicméně silným hráčem v oblasti.

Radomir tak vyřešil problém dualismu v kvilamské kotlině a de facto tak potvrdil otcem vytvořený královský titul. Zbytek vlády pak strávil další vlnou kolonizace a budováním dalších sídel (Kamenobrod, Westor, Větrov, Sandstein), za účelem zvýšení obranyschopnosti země. Rovněž vybudoval silnou státní správu, včetně zákonů a daňových výměrů.

Mezi jeho nejslavnější počiny patří mimo jiné i tzv. „Dolinský majestát,“ vydaný roku 1116, upravující dědičné právo v Kvilamském království. Jeho vydání si na Radomirovi vymohl mimo jiných i Martin Dolinský, který byl za své zásluhy při rozvoji země roku 1111 povýšen na knížete. Dle stávající legislativy se totiž měl dědicem Dolinska stát manžel jeho jediné dcery, Otto Hauenský, králův synovec. Martin byl v té době královým blízkým přítelem, a tudíž mu prosazení změny nástupnického řádu nedalo mnoho práce. Na základě této listiny byla oproti tradici silně upřednostněna mužská rodová linie před ženskou, ačkoliv ani ta nebyla zcela vyškrtnuta. Nově tedy po smrti vládnoucího velmože, dědí nejstarší způsobilý syn. Nemá-li syna, dědí nejbližší mužský příslušník rodu. Teprve pokud není přípustná ani tato možnost dědí manžel nejstarší dcery zesnulého. Namísto Otty Hauenského tak Dolinsko zdědil Martinův synovec Zbyšel Dolinský, zvaný Dědic.

[Jan III.]

Eugen I. Líný
Vládl 1118 – 1125 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/eugen_i.jpg[/obr]

Je jakýmsi nepsaným zákonem, že král silný plodí často slabé následníky. Král Eugen se stal zářným důkazem pravdivosti tohoto pravidla, neb ani zdaleka nedosahoval kvalit svého otce a děda. Více než válčení a dobývání nových území jej zajímal lov, sokolnictví a skládání balad. S oblibou trávil třebas i několik týdnů v kuse toulkami po Dračím Hvozdě a právě z jeho rozkazu byla vybudována tvrz na Dračím Vrchu a o dva roky později k ní přidal i Robinetor. Obě sídla, umístěná v hloubi Hvozdu mu pak sloužila coby lovecké základny. Na dvanáct dní jízdy koňmo pak z jeho rozkazu nesmělo v jejich okolí stát žádné jiné lidské obydlí, aby mu lidé neplašili zvěř.

Pobýval-li král v Jezeří, což nebylo často, a věnoval-li se vládě, což byl stav srovnatelný svou četností se zatměním slunce, podporoval velmi vzdělávání obyvatelstva. Právě za jeho panování byla v nejvýznamnějších městech království zbudována řada klášterů, pověřených vedením klášterních škol a sirotčinců. Mimo jiné nepřímo podpořil i rozvoj Jezeří, jež mohlo být na sklonku jeho vlády povýšeno na město. Většina věcí, jež započal, však zůstala nedokončená, či nedomyšlená.

Další velkou vášní Eugenovou se stala jeho manželka, Marie Větrovská, jež s králem sdílela jeho vášeň pro lov. Královský pár žil v souladu a lásce, již kalila jen jeho neschopnost zplodit potomka. Ne že by se nesnažili. Začátkem roku 1125 se však všechno úsilí přeci jen vyplatilo a královna otěhotněla. Ještě před koncem léta však Marie ulehla na lože, stižena neznámou chorobou a při předčasném porodu potratila. Život rodičky byl taktéž ztracen. Žalem zdrcený král se uzavřel ve svých komnatách a odmítal veškeré potraviny. Po dvoutýdenním půstu následoval svoji milovanou do zásvětí.

[Jan III.]

Sigismund I. Moudrý
Vládl 1125 – 1149 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... mund_i.jpg[/obr]

Mladší bratr krále Eugena I. původně neměl usednout na královský trůn a tudíž mu mělo být přiděleno malé léno, aby, podobně jako jeho jmenovec, strýc Sigismund z Hauenu, založil novou větev rodu. Mládí tedy Sigismund strávil na hradech Maratenan či Zvonohrad, jež tehdy tvořily hranici královského vlivu. Záhy po otcově smrti si jej však povolal královský bratr do Jezeří, aby vykonával úřad královského kancléře a de facto vládl místo něj. Nutno dodat, že si vedl více než obstojně. V době, kdy Eugen dobrovolně umíral hlady, měl tak Sigismund již nemalé zkušenosti se správou země.

Sigismund se záhy rozhodl pokračovat v rodové tradici a opět posunout hranice svého vlivu. Především na západě. Dračí Průrva byla v té době, vzhledem ke svému hornatému charakteru a poměrně chladnému podnebí, z větší části liduprázdná, pokud nepočítáme těch pár poustevníků, samot a především pak klášter Korsah, patřící Řádu stříbrné koruny. Právě na ten se Sigismund zaměřil. Ačkoliv se oficiálně jednalo o součást Nepurského císařství, kvilamský král mnichy vyplatil, načež jejich sídlo přestavěl na pevný hrad, vzhledem ke své poloze prakticky nedobytný.

Stavba byla dokončena roku 1127 a k Sigismundovu údivu záhy skutečně dorazil nepurský velvyslanec, ovšem namísto rozzuřené výzvy k odevzdání Korsahu a Průrvy zpět do císařských rukou, mu jeho soused, císař Martin IV. zvaný Obnovitel, nabídl spojenectví. Císařství v té době svádělo vyčerpávající válku se Salromským královstvím, na němž si nárokovalo přímořskou Zátočinu. Výměnou za pomoc ve formě pěti tisíc kvilamských ozbrojenců, vedených maršálkem Johanem, zvaným Zbrojnoš, budoucím pánem z Wettaru, císař přenechal Sigismundovi nejen Dračí Průrvu, ale i území na jejím západním konci, až k řece Kysicíně. Vzhledem k tomu, že tamní území bylo osídleno jen řídce a nenalézala se zde ani žádná významnější města či hrady, mohl císař na tomto obchodu pouze vydělat. Hlavně když uvážíme, že roku 1129 válku skutečně vyhrál a Zátočinu získal.

Nenadálé rozšíření království přidalo Sigismundovi spoustu práce se správou země. Oblasti za Dračí Průrvou tak zůstávají nadále jen řídce osídlené a jsou ponechány jako případná nárazníková zóna před případným agresorem. Vylidněná divočina by pak pracovala proti případné nepřátelské armádě, jež by se nakonec zastavila před Korsahem. Sigismund nicméně celou oblast královským výnosem na sto let osvobodil od daní, čímž chtěl přece jen nějak podpořit kolonizaci v oblasti. Předkvilamsko, jak se zemi začalo později říkat, se tak vlastně nikdy nestalo pevnou součástí království a ani místní šlechta se nikdy necítila být nějak věrnou koruně.

Na Sklonku vlády dochází o odhalení rozsáhlých ložisek tyrkysu na jihozápadě, v úpatí Riedských hor. Toho Sigismund využívá a pověřuje zkušeného štajgra, známého jen jako Karel vybudováním města Riedum. Celé oblast je pak záhy zabezpečena vybudováním hradů Tyrkys a Písčiny. Právě při inspekci výstavby Tyrkysu Sigismund umírá na zástavu srdce.

[Jan III.]

Mataran II. Bojovný
Vládl 1149 – 1176 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/maratan_ii.jpg[/obr]

Jediný syn Sigismundův neměl jednoduché dětství. Rytířský výcvik, který měl správně postoupit, mu byl zapovězen, pro tělesnou slabost a nízký vzrůst. Neustále byl stíhán nemocemi a chorobami a málokdo věřil, že se vůbec dožije vlády. Proto mu bylo dopřáno pouze základní vzdělání. Sám Maratan se nicméně upnul k literatuře, především pak hrdinským příběhům. Nejvíce pak vzhlížel ke svému dědečkovi a pradědečkovi.

Zlom přichází roku 1141, kdy ke královskému dvoru přichází Rutger, zvaný „Zloděj,“ který s pomocí zcizeného amuletu, známého jako „Zlatý Růže,“ zbavil korunního prince všech nemocí, jež ho trápily. Rutger byl záhy odměněn povýšením do rytířského stavu a obdržel také tvrz Seufer, na jižním břehu Pockého jezera. Aby toho nebylo málo, seznámil se Maratan během léčby i s Rutgerovou dcerou, Isoldou, do níž se záhy zamiloval a i přes její nízký původ si u otce vydupal svatbu. Rod Seuferů tak se tak nečekaně rychle stal silným hráčem v Kvilamu a do konce života se na ně Maratan spoléhal jako na svou nejpevnější oporu.

Jakmile se Maratan roku 1149 konečně mohl ujmout vlády, předsevzal si, že se vyrovná svým předkům, dokonce je ještě předčí a stane se největším válečníkem a dobyvatelem v historii rodu. Prostředky k tomu rozhodně měl, nicméně naprostá absence jakéhokoliv vojenského výcviku a vzdělání, kterou nahradilo mladické nadšení, načerpané z hrdinských eposů, se měly v budoucnu stát silným handicapem.

I přes mnohé chyby nelze Maratanovi upřít, že přinejmenším při výběru nepřítele si počínal vcelku rozumně. Nevyprovokované tažení na západ, do zemí za Dračí Průrvou, zavrhl. Nepurské císařství mělo s královstvím vcelku dobré vztahy ještě z dob Sigismundovy vlády a navíc bylo na vrcholu moci. Namísto toho se tedy král obrátil k jihu. Jeho pohled se upřel na Sanlaru, městský státeček v severní části Ducalské pouště, důležitou obchodní křižovatku mezi východem a západem.

Nutno dodat, že nadšený Maratan se svými záměry příliš netajil. Každopádně to na naléhání svých rádců, především knížete Zbyška Dolinského a Sigismunda Hauena, nejdříve zkusil po dobrém. Vyzval Radu Princů, společenství vládnoucí Sanlaře, k placení tributu a přijetí kvilamské posádky ve městě. Výměnou slíbil kupeckým princům šlechtické tituly a pozemky, na což byli mnozí ochotni kývnout, nicméně rozvášnění měšťané, vedení princem Chajimem „Kořenářem,“ veškeré rozhovory na toto téma zastavily a kvilamští vyslanci byli bez prodlení hnáni z bran města. Právě toto bezprecedentní jednání později využil Maratan jako záminku k vyhlášení války.

To nakonec skutečně až přišlo na podzim roku 1153 a král Maratan II. Shromáždil pro své velké tažení na šest tisíc mužů, z toho tisíc jízdních a tisíc lučištníků, což byla dle standardních vojenských měřítek dostatečná síla. Sanlarští na druhé straně mohli povolat do zbraně necelé dva tisíce mužů, dílem lučištníky, dílem kopiníky. Aby tento nepoměr vyrovnali, najala rada další dva a půl tisíce žoldnéřů, z řad pouštních kmenů a strážců karavan. Velitelem vojska se pak spolu s princi Chajimem „Kořenářem“ a Rubenem „Penězoměncem“ stal žoldnéřský kapitán Jean z Diamu, zvaný „Černý Štít.“

Maratanovo tažení se (jak jistě vy zkušení stratégové již dávno tušíte) setkávalo od samého začátku s řadou obtíží. Kvilamští nebyli zvyklí na válku v poušti a vedro a žízeň zabily nejen spoustu koní, ale i řadu vojáků. Pouze díky Albrechtovi ze Seuferu a Dietrichovi z Wettaru se výprava nezměnila v úplnou katastrofu. První jmenovaný dokázal vyburcovat vojáky, druhý zajistil pravidelné zásobování a po celé délce cesty vybudoval řadu zásobovacích táborů. I přes snahy sanlarských se sice oslabené, ale přesto bojeschopné maratanovo vojsko dostalo k hradbám města.

Následovalo tříměsíční obléhání, vedené se střídavým úspěchem na obou stranách. Kvilamským se nedařilo město neprodyšně uzavřít a i přes Albrechtovy snahy dovnitř stále proudily potraviny. Na druhou stranu i tak záhy vypukl ve městě hlad a v okruhu dvaceti mil byly vypáleny všechny osady a farmy (ne že by jich tam předtím nebylo poskrovnu). Čtvrtý měsíc již netrpělivý Maratan II. Posílal na hradby jednu zteč za druhou. I když se kvilamští, vedení Albrechtem ze Seuferu, dostali dovnitř a načas ovládli některé čtvrti, nakonec byli z města vytlačeni mohutným protiútokem, který vedl Jean z Diamu.

Po tomto debaklu musel král celé tažení odvolat. Domů se nicméně vrátil s více než polovinou vojska, takže „debakl“ je možná trochu silné slovo. Válka každopádně neskončila. O šest měsíců později, koncem léta 1154, vtrhla na Kvilamsko odvetná výprava Rubena „Penězoměnce,“ v počtu dvou tisíc mužů. Jednalo se víceméně o samostatnou akci, kterou kupecký princ organizoval a financoval sám, ve víře, že malé rychlé vítězství přiměje Maratana uzavřít mír. Těžce se zmýlil a naopak v bojovném králi znovu zažehl oheň.

V době, kdy sanlarští silou dobývali Větrov, shromáždil Maratan narychlo na pět set jízdních bojovníků a v jejich čele pak po týdenním trysku z Jezeří udeřil na ležení obléhatelů. I když útočil do kopce, moment překvapení, umocněný faktem, že zrovna probíhala zteč, vykonal své a protiútok větrovské posádky dílo dokonal. Princ Ruben padl a s ním i dvě třetiny jeho vojska.

„Zázrak pod Větrovem“ obnovil Maratanovo nadšení. Nicméně na další tažení došlo až v zimě 1158. Po zkušenostech z první války se tentokráte Sanlarští rozhodli přijmout bitvu mimo městské hradby. Čtyřtisícové vojsko prince Chajima a Jeana z Diamu zabralo strategickou studnu v půli cesty a obehnalo ji narychlo vybudovaným písečným valem. Šest tisíc žíznivých kvilamských vojáků zaútočilo za chodu, v domnění, že se jedná jen o malou posádku. Omyl se ukázal záhy. Vítězství se od začátku klonilo na stranu obránců. Poslední útok vedl osobně král Maratan II. Do cesty se mu postavil Jean z Diamu a oba vojevůdci se záhy dostali do souboje muže proti muži. Absence rytířského výcviku byla pro krále silným handicapem a žoldnéřský kapitán záhy získal navrch. Zvládl však Maratana připravit pouze o levé ucho a přední zuby, než zasáhli Dietrich z Wettaru a Ludvík z Riedumu . Zabili Jeana z Diamu, nicméně Dietrichovi záhy projel hrdlem šíp a Ludvík přišel v souboji o ruku. „Bitvu o Studnu,“ jak je tento střet dnes nazýván, každopádně vyhráli sanlarští. Maratan, zbavený iluzí o svém válečnickém umu, ustoupil a na jaře uzavřel s Chajimem „Kořenářem“ příměří.

Po návratu domů pak šišlající Maratan povýšil rody pánů z Riedumu a Wettaru na knížata, aby uctil oba statečné muže, kteří mu v bitvě zachránili život. Nečekaně vzdal i poctu padlému Jeanovi z Diamu. Dal mu zhotovit sochu, která dodnes stojí na hlavním náměstí v Sanlaře. Podstavec sochy je doplněn stříbrnou plaketou s titulem „Přemožitel králů.“ Dodnes není zcela jasné, zda ji tam umístil sám Maratan, nebo princ Chajim. Odměny se dočkal i Albrecht ze Seuferu. Vedle přídomku „Statečný“ získal i osadu Přítok.

Zbytek života strávil Maratan studiem válečného umění. Stále ještě zcela neupustil ze svých plánů, nicméně poučil se. K dalšímu tažení na Sanlaru nicméně nedošlo. Namísto toho ukájel Maratan svou touhu po válce v bojích po boku císaře Martina V, zvaného „Plamen Jihu,“ ve válce se Salromskýcm královstvím o Valvaras (1164-1165). Domů se nicméně vrací silně oslaben a i po dalším léčení za pomoci Zlaté Růže zůstává často upoután na lůžko. Správu země tak přebírá Otakar z Hauenu, s nímž se Maratan časem i spřátelil. Roku 1171 ho pak král za věrné služby odměnil knížecím titulem. Po letech vysilujícího válčení ze země pomalu obnovuje. Vztahy se Sanlarou zůstávají sice na bodu mrazu, nicméně mír vydržel prakticky až dodnes.

Král Maratan II. umírá roku 1176. Údajně vlastní rukou, jelikož podle vlastních slov „nebyl schopen umřít v posteli.“ Vyskytuje se však řada pochybností, jelikož úvahy o sebevraždě předtím často otevřeně odmítal stejnou měrou, jako smrt v posteli. Jeho největším přáním bylo padnout v boji, nebo alespoň čestném souboji muže proti muži. Představa, že by se nakonec dokázal nabodnout na vlastní meč, je tak pro mnoho lidí nepřijatelná.

[Jan III.]

Radomir II. Tlustý
Vládl 1176 – 1194 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/radomir_ii.jpg[/obr]

Prvorozený potomek krále Maratana II., Radomir, byl pravým opakem svého otce. Namísto v meč a štít věřil spíše v dobré slovo. Nelze vyloženě říci, že by to Maratanovi vyloženě vadilo. Král se vlastní rodině věnoval jen málo a veškerou péči o potomstvo přenechal královně Isoldě a vychovatelům. Isolda, pocházející z bojovného rodu Seuferů, manželka krále-válečníka, nebyla příliš nadšena představou, že i její syn by měl jednoho dne riskovat svůj život na bojišti a tudíž Radomira směřovala spíše do role diplomata a správce. Výsledek nebyl zrovna uspokojivý. Radomirův mladší bratr, Martin, zvaný Bezdětný, se vůči matce vzbouřil a vynutil si rytířský výcvik, zatímco u Radomira se projevila jeho slabá vůle a nerozhodnost, což jsou pro diplomata vskutku špatné vlastnosti.

Po smrti Maratana II. a následné korunovaci Radomira II. pak království vstupuje do období stagnace. Nerozhodný Radomir se málokdy dokázal rozhoupat k nějakým vlastním krokům a vesměs pouze udržoval věci v chodu. Většinu záležitostí raději přesunul na své rádce, především bratra Martina, který byl ještě za otcova panování jmenován královským maršálem, Elmara „Zbožného,“ pána ze Seuferu, a královského kancléře Dietricha „Bradatého“ pána z Weissenfelsu. Každý z rádců pak prosazoval vlastní, poněkud odlišnou politiku. Zatímco Martin chtěl posílit královskou moc, především pak rozšířením královských držav, Elmar se věnoval podpoře církevních řádů, s jejichž pomocí si získával lid. Dietrich pak zase sázel na malé šlechtické rody, coby opozici vůči knížatům.

Říká se, že mnoho kuchařů spálilo chléb. Mnoho dobrých rad v tomto případě přivedlo Radomira i celé království do těžké situace. Král se zpravidla řídil radami toho, kdo za ním přišel jako poslední a mnohá jeho rozhodnutí si často protiřečila. Většina z těchto případů byla naštěstí včas podchycena a k žádné katastrofě tak nedošlo. Radomir si samozřejmě uvědomoval, jaké problémy svým konáním působí, což v něm vyvolávalo silné deprese a frustrace. Ty pak zaháněl jídlem, případně pak prchal na královský hrad Maratenan, kde se oddával četbě, hodování a příležitostně též intimnějším radovánkám se svou chotí. Požitkářský život se pak podepsal na králově postavě i celkovém zdraví, což mu opět na náladě nepřidalo.

Zlom přichází roku 1183, kdy Elmar Seufer vstupuje do řádu Rudé kápě a vzdává se ve prospěch svého bratra Giselberta všech pozemků a titulů. Bez Elmara, který dosud působil jako vyvažovací prvek, mezi Dietrichem z Weissenfelsu a maršálem Martinem, dochází mezi královskými rádci k vážným názorovým sporům. Královský dvůr se tak mění v bitevní pole a král není schopen přiklonit se trvale k jedné či druhé straně. Situaci se nakonec vyřešila sama, o rok později, kdy dochází v oblasti osady Šachtov k nálezu ložisek stříbra. Do té doby nezajímavý kraj, sloužící především jako královská obora, tak záhy získává na významu.

Nedlouho poté se rozhořel spor mezi Hauenskými a Wettarskými knížaty, jelikož oba rody začaly na zmíněné hornické město vznášet nároky. Hranice byly v těch odlehlých krajích značně nepřesné a finální rozhodnutí nakonec připadlo koruně. Teprve nyní dokázali Dietrich s Martinem nalézt společnou řeč a společnými silami Radomira přesvědčili, aby si město ponechal pro sebe. Královská pokladna se brzy začala plnit šachtovským stříbrem a poprvé v historii si Kvilam mohl dovolit razit vlastní mince, Kvilamské groše, kterým se lidově říkalo „Dračí groše,“ podle draka, jenž byl na nich vyobrazen.

Radomir II., zvaný Tlustý, umírá roku 1195. V té době jeho záliba v dobrém jídle dosáhla vrcholu. Bez pomoci trojice panošů nebyl schopen se ani zvednout ze židle, natož z postele a, podle kronikářů, bylo „snazší jej přeskočit než oběhnout.“ Černá Dáma si pro něj přišla ve chvíli, kdy se zrovna ve spěchu přesouval od hodovního stolu do trůnního sálu. Podle všeho mu v hrdle zaskočila rybí kost.

[Jan III.]

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]

[Jan III.]

Eugen II. Chlípný
Vládl 1194 – 1219 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/eugen_ii.jpg[/obr]

Již jako korunní princ byl Eugen znám pro nedostatek disciplíny a nezodpovědný přístup v podstatě ke všemu. Velkou vinu na tom nese především Radomir II., který nebyl schopen nic odmítnout nejen svým rádcům, ale ani synovi. Eugen tak vyrostl v sice okouzlujícího a na pohled milého, avšak zároveň požitkářského a chtivého muže. Jeho nejmilejší kratochvílí byly noční výpravy do fraucimoru, kde sváděl, či přímo znásilňoval mladé služebné (na druhou možnost došlo málokdy). Tento zlozvyk mu pak vydržel i v dospělosti.

Mladý král záhy zcela propadl své vášni pro hezké ženy a o panování ztratil jakýkoliv zájem. V prvním roce převzal vládu jeho strýc Martin, zvaný Bezdětný, nicméně jakékoliv maršálovo snažení přerušila jeho nečekaná smrt roku 1195. Šlechta záhy rozpoznala příležitost, jež se jí se slabým panovníkem naskytla. Především kníže Albrecht z Wettaru, který se roku 1197 odhodlal k záboru Šachtova, který mu král Radomir II. upřel. Jelikož Eugen nijak nereagoval, rozhodla se další knížata ukousnout si svůj díl z královské držby. Další velmoži si pak vyřizovali své účty v soukromých válkách, nebo začali loupit a kořistit na kupcích a měšťanech.

Sám Eugen se o většinu z těchto událostí nijak nezajímal, případně se zajímal jen letmo. Namísto toho pořádal vlastní nájezdy do města i okolních osad, kde si hledal nové a nové milenky do svého harému. Nutno dodat, že žádnou z žen, jichž se zmocnil, nijak nenutil. Mnohem větší radost mu dělalo jejich vytrvalé dobývání a získávání prostřednictvím dárečků a lichotek (a královská koruna také udělala své). Jejich pobyt v královském harému byl zcela dobrovolný a jen málo se jich vzdalo života v přepychu.

Přesná čísla sice nejsou známa, nicméně pozdější prameny uvádějí, že se Eugenovi povedlo zplodit přinejmenším jedenáct dětí, k jejichž otcovství se král přihlásil. Všem se pak královou zásluhou dostalo řádného vzdělání a výchovy, jakož i legitimizace. Jelikož se panovník mnohokrát vyjádřil, ve smyslu, že na oficiální sňatek nepomýšlí, předpokládalo se, že budou jeho potomci hrát v budoucnu velkou roli a následníkem trůnu se stane právě jeden z nich. Ti nejschopnější, případně nejsnáze ovlivnitelní, pak za sebou rázem měli zástupy rádců, našeptávačů, patolízalů a intrikánů. Naštěstí pro krále se nikdo z nich neodhodlal, ať už z důvodů lidských, praktických či jiných, k palácovému převratu.

Král Eugen umírá roku 1219, jak jinak, v posteli jedné z měšťanských dcer, v Jezeří. Díky prozíravosti králových gardistů, kteří sympatizovali s princem Mlatem, nejstarším z panovníkových potomků, se povedlo jeho skon utajit dost dlouho na to, aby mohla být uspořádána chvatná korunovace.

[Jan III.]

Mlat I. Bastard
Vládl 1219 – 1221 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/mlat.jpg[/obr]

Nejstarší početné snůšky nemanželských potomků krále Eugena, Mlat, byl již od raného mládí žhavým kandidátem na trůn. Ač nebyl nejlepším válečníkem ani stratégem, rychle porozuměl dvorským intrikám. Rovněž dovedl být neskutečně přesvědčivý a snadno si získával přátele. Od šestnácti let udržoval spojenectví s královským kancléřem a po tři léta působil jako kvilamský zmocněnec v Sanlaře. Právě zde se pak seznámil se svojí pozdější manželkou Tamarou, dcerou jednoho z méně významných kupeckých princů. Původně se snad mělo jednat o sňatek veskrze politický, nicméně i tak lze manželství označit za šťastné.

Díky sympatiím královské gardy a prozíravému výběru spojenců a řadách vazalů se mu povedlo prohlásit se pouhé dva dny po smrti Eugena II. novým panovníkem a navíc i udržet korunu na hlavě. Hodně mu napomohla i nejednotnost a nepřipravenost většiny významnějších velmožů. Jediným, kdo se mohl Mlatovi v kandidatuře na trůn postavit, byl jeho nevlastní bratr Ludvík, který ovšem v oné době nepobýval v Jezeří, nýbrž na Westoru. Země se nakonec občanské válce vyhnula. Ludvík uznal Mlata coby právoplatného krále a výměnou mu byla v léno dědičně uděleno Předkvilamsko.

Po zajištění pevného zázemí je pak Mlat schopen postavit do latě i zbytek království, zpočátku bez toho, aby musel čelit nějakým skutečně velkým překážkám. S výjimkou několika málo nejzatvrzelejších rebelů mu k prosazení svého stačí dobré slovo, peníze, přinejhorším pak hrozba královské hotovosti. Již po roce vlády je situace v království mnohem lepší, než kdy byla za vlády krále Eugena. Šlechta je nucena ukončit své soukromé války, královská držba je obnovena (ač Šachtov zůstává v rukou pánů z Wettaru) a valná většina loupežnických hnízd je dobyta.

S rokem 1221 však přichází nečekaná změna. Začátkem jara totiž proběhl v síních královského sídla v Jezeří pokus o převrat. Při něm se vzbouřencům povedlo hrad dočasně ovládnout a dokonce zajmout Tamaru, i s tehdy sedmiletým princem Radomirem. Král však shodou náhod právě prováděl namátkovou inspekci městského opevnění a mohl tedy s pomocí městské stráže zorganizovat rychlý protiútok a povstalce rozprášit. Zajatci posléze na mučidlech prozradili, že za celou věcí stál Ludvík, podporovaný především Kulačovskými, Vršovskými a Krähenbergy. Rozezlený král ihned prohlásil vzpurného polobratra za rebela, svolal zemskou hotovost a jal se sjednat pořádek se zbraní v ruce.

Menší rebelská sídla padala jedno po druhém, často i bez boje. Sám pán Korsahu však měl za sebou moc celé Korsahské marky a veškerý ten čas využil k vybudování vlastního třítisícového vojska, které se opevnilo na východním konci Dračí Průrvy. Namísto nároku na trůn pak vyhlásil nezávislost, načež požádal o ochranu Regetenské království. Hranice sice nepřekročil jediný královský voják, nicméně hrozba války s mocným sousedem přiměla Mlata, aby útok na Korsah přinejmenším odložil.

S příchodem podzimu se Mlatovi konečně podařilo nalézt řešení patové situace. Přes prostředníka si ve Varijském císařství najal žoldnéřského kapitána Falvina Folga, aby s oddílem tří stovek mužů pronikl ke Korsahu od západu a skrze tajnou chodbu pronikl do pevnosti. Oficiálně se nejednalo o akci královského vojska, ale cizí, neutrální síly. Teprve po obsazení Korsahu měl král žoldnéře vyplatit a převzít od nich kontrolu nad markou. I kdyby tím vyprovokoval Regeten k akci, rychlým převzetím Dračí Průrvy by získal silnou obrannou pozici a odsoudil tak prakticky jakoukoliv případnou akci k neúspěchu.

Plán vyšel na jedničku. Falvin Folg dobyl Korsah prakticky bez problémů, Ludvík padl v boji a rebelské armády se rázem ocitly bez velení. Naneštěstí ve stejné době, kdy rebelantský markrabě odcházel na věčnost, doprovázel ho i král Mlat. Dodnes není zcela známo, čí rukou a na čí rozkaz byl král zavražděn. Musel to být ovšem více než schopný zabiják, jelikož se dokázal proplížit až do královy osobní pracovny, setnout mu hlavu a zase zmizet, aniž by si kdokoliv čehokoliv všiml.

[Jan III.]

Tamara I. Cizinka
Vládl 1221 – 1222 ř. lp.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/tamara.jpg[/obr]

Mlatova vražda zanechala Kvilam bez panovníka, zato s velkým množstvím potenciálních kandidátů pro tuto pozici. I bez Mlata a Ludvíka zůstalo ještě devět nemanželských potomků krále Eugena II., kteří by se mohli sami o trůn ucházet, ať už přímo pro sebe, či případného manžela, nemluvě o malém princi Radomirovi, Mlatovu synovi. Jen těžko by se vše obešlo bez občanské války, pokud by se kontroly nad situací nechopila královna-vdova Tamara. Ta nejdříve zajistila, aby se zprávy o smrti krále nedostaly mimo zdi paláce a během dalších tří dnů zorganizovala rychlou korunovaci prince Radomira. Jelikož měl novopečený panovník v té době jen osm let, byla zde samozřejmě otázka regentství. Tu vyřešila rázná Tamara rovněž. Striktně odmítla jakékoliv úvahy o regentské radě, složené z řad šlechticů či královských úředníků a veškerou moc uchvátila sama. Ne každému se to zamlouvalo, ale na odpor se v té chvíli nikdo nepostavil.

Změna na trůnu byla nemilá obzvláště pro Falvina Folga a jeho žoldnéře, které si najal ještě Mlat, aby pro něj dobyli Korsah a zbavili ho vzpurného bratra Ludvíka. Jelikož nežádali za své služby zrovna málo a dohoda koneckonců skončila Mlatovou smrtí, odmítla je Tamara vyplatit. Údajně věřila, že bez peněz nedokáže Falvin udržet vojsko pohromadě a v nejlepším případě se mu prostě rozuteče. Došlo však na pravý opak. Falvin nejenže dokázal sehnat dostatek peněz na zaplacení vojska, především z pokladnice mrtvého Ludvíka, ale navíc přetáhl na svou stranu i část vojska Ludvíkova. Pevnost Korsah si pak ponechal a s vojskem za zády dokonce přiměl k poslušnosti i předkvilamské panstvo, načež se prohlásil pánem Dračí Průrvy a markrabětem korsahským. Kvilam tak rázem přišel o dobrou pětinu svého území, což není pro žádného panovníka dobrý start.

Tamařina vláda neměla mít dlouhého trvání. Již od začátku byl mnohým trnem v oku její cizí původ, stejně jako vrcholně pragmatický přístup k řešení většiny problémů. Možná si získala Mlatovo srdce, srdce lidu jí však zůstalo uzavřeno. Hřebíčkem do rakve se pro ni pak stalo nekompromisní vypořádání se zbytkem Eugenova početného potomstva. Začátkem jara 1222 nařídila všech devět bastardů, bez rozdílu věku či pohlaví, pozatýkat a posléze popravit.

Reakce lidu na sebe nenechala dlouho čekat. Knížata z Hauenu, Dolin, Ravanska, Riedumu a Wettaru uzavřela spojenectví a veřejně vyzvala Tamaru, aby se vzdala vlády. Ta pochopitelně odmítla, načež si obě strany vyhlásily nepřátelství a začala nová občanská válka. Výsledek byl z velké části dán předem, jelikož až na několik menších rodů (Skálovci z Rudé Věže, Větrovci z Větrova, Seuferové ze Seuferu) povstala proti královně prakticky celá země a v umění válečném příliš nevynikala. Za půl roku bylo rozhodnuto. Aliance pěti knížat dobyla královské sídelní město Jezeří a zajala jak Tamaru, tak i prince Radomira. Než však došlo k rozhodnutí, jak s poraženou regentskou naložit, oba drahocení zajatci se vypařili jako pára nad hrncem.

Kvilamské království se tak ocitlo de facto v bezvládí. Veškerou moc zpočátku držela Aliance pěti knížat, nicméně ta se záhy rozpadla, jelikož se nedokázala shodnout na novém panovníkovi, ani jiné, alternativní formě vlády. Bývalí spojenci se znovu pustili do boje, ve snaze urvat korunu pro sebe, nebo ji upřít jiným.

Samotnou Tamaru měli později několikrát spatřit v jejím rodišti, Sanlaře. Není jisté, zda to nebyly jen falešné zvěsti, mající zmást případné vrahy, nicméně k žádnému pokusu o znovuzískání koruny z její strany nedošlo. Stáhla se zkrátka do ústraní a dodnes není jisté ani to, zda pořád žije.

Osud prince Radomira je naopak poměrně dobře znám. Dospěl v silného, horkokrevného muže, který byl odhodlán získat si to, co mu po právu patřilo. Několikráte veřejně ohlásil svůj nárok na trůn, nicméně většinu života strávil jako žoldnéř. Údajně hodlal touto cestou získat zkušenosti a pověst, jež by mu v onom těžkém úkolu pomohla. Nestalo se tak. Okolo roku 1233, ve věku pouhých devatenácti let byl zabit při ochraně jakési bezvýznamné kupecké karavany.