Rok 1254 říšského letopočtu

Moderátoři: Dekl, Vals, Jan III.

Odpovědět
Uživatelský avatar
Jan III.
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1779
Registrován: 09 bře 2012, 15:55

Rok 1254 říšského letopočtu

Příspěvek od Jan III. » 16 zář 2017, 01:09

Leden 1254


Nuže, máme tu nový rok, nové hráče na kvilamské šachovnici a nové události, s nimiž se musejí kronikáři vypořádat. V první řadě to bude určitě (samozvaná) královna Anna Kvilamská. Zmíněná šlechtična se rozhodla nelenit a záhy po svém příchodu do země poslala posly k většině kvilamských pánů. Výsledkem jest aliance se seuferským knížectím, která měla být stvrzena svatbou královny Anny s Randolfovým prvorozeným a dědicem, Ingmarem. Místem sňatku se mělo stát původně Jezeří, ale nakonec se obě strany dohodly, že ještě předtím proběhne malý, skromný, spíše formální obřad v kapli na Zlatém Kopci a skutečná sláva se nechá na později.

Hlavní část Anniny armády se tedy vydala směrem na Hügel, který byl obležen přibližně ve stejnou dobu, kdy Anna v doprovodu dvou set jezdců dorazila na Zlatý Kopec, kde ji již očekával kníže Randolf, Ingmar a malá skupinka svatebčanů. Obřad probíhal zpočátku bez potíží, Ingmar sice neměl ze své nevěsty kdovíjakou radost, údajně si představoval alespoň trochu povolnější nevěstu, nicméně k oltáři se postavil. Poté, co kaplan prohlásil sňatek za uzavřený, se ovšem všechno pokazilo.

[obr]http://pm1.narvii.com/6099/15b0b2d6e68d ... c36_hq.jpg[/obr]
The Hauens send their regards.


Kníže Randolf využil slavnostní příležitosti, aby Annu na oko otcovsky objal a v nestřeženém okamžiku jí zarazil do zad dýku. To, co následovalo, nelze nazvat jinak, než jako naprostý chaos. Přítomní rytíři Železného kola se záhy vrhli na Randolfa, který o svém počinu z neznámého důvodu hradní posádku neinformoval a tudíž chvíli trvalo, než se mu jeho vlastní lidé vrhli na pomoc. I tak se mu ovšem podařilo vyváznout. Sice se zraněním, nicméně živý. Boj se záhy rozšířil z hradní kaple i na nádvoří a vůbec do celé vnitřní tvrze. Posádka byla sice početnější, nicméně nepřipravená, rozptýlená a co do kvality se žoldnéřům rovnat nemohla. Nicméně přítomnost zraněného Randolfa ji dokázala vybičovat k takřka nadlidským výkonům. Po třech dnech bojů a šarvátek je tedy situace takováto. Větší část hradu nadále drží seuferští. Nicméně vnitřní tvrz, včetně hlavní zbrojnice a zásobárny, zcela ovládli rytíři Železného kola a posádka na jejich vyhnání bude jen těžko stačit. Jak Anna tak Randolf jsou zraněni a neschopni velení, nicméně jejich přesný zdravotní stav zůstává neznámý. To Ingmar Seufer je zdravý jako rybička. Ale zase je v řetězech, během bojů se ho královniným silám podařilo zajmout.

V souvislosti s událostmi na Zlatém Kopci (Anna nebyla úspěšně zavražděna) nepředalo Seuferské knížectví vládu nad trojicí držav na řece Kamenici do rukou royalistů, jak měl údajně Randolf slíbit. Kazimír Dolinský tedy prohlásil „Co si člověk sám neudělá, to nemá,“ počkal, až nepřátelské vojsko ustoupí přes řeku na jih, sebral všechny muže, které mohl a vytáhl směrem na Jezeří. To pak prakticky za chodu dobyl, vyvěsil nad hradbami rudé praporce se zlatými liliemi. Jelikož město bylo oslabeno hladem a posádka již jen při pohledu na tu záplavu nepřátel klesala v kolenou, byla to spíše formální záležitost. Kdo si ovšem oddechl, jsou obránci Můstku. Kníže Radomir Ravanský s padesátkou jízdních kopiníků na udržení plného obležení zkrátka a dobře nestačí.
Osud rázně zamíchal kartami i na západním konci země. Ve městě Riedum proběhla bouřlivá debata o novém purkmistrovi. Shoda se nalézala těžko, jelikož když už někdo nechtěl úřad pro sebe, bál se, aby ho nezískali jeho političtí protivníci. Zkrátka a dobře, politika. Shoda však byla nakonec nalezena a to v podobě Raimunda Schafbocka, kapitána městské stráže v Riedumu. Politicky zcela nestranný muž, se schopnostmi vojevůdce, prořízlou pusou a kladným přístupek ke karbanu byl nakonec přijat v takřka jednomyslné shodě všech radních, aby zemi dovedl k předčasným volbám, naplánovaným na Nový rok 1255. Ve jménu revoluce!

[tuber2]https://youtu.be/eC2nx9KaRVg?t=25m45s[/tuber2]
Ulrich Skálovec rozpouští své vojsko


Poslední slovo ještě však neřekl ani purkmistr v demisi, Ulrich Skálovec. Ten ještě využil posledních dní v úřadu velitele zeměbrany a rozpustil valnou část svého vojska před branami Prutova. Pouze lehká jízda s brašnou plnou dopisů a rozkazů vyrazila přes mosty u hradu na jih, do Hotky. Ulrich sám se pak vydal vstříc hauenské armádě, postupující po cestě na západ. K znechucení, šoku i prostému překvapení mnohých pak poklekl před novým hauenským knížetem, Dietrichem Lučištníkem, aby mu vyjádřil obdiv nad jeho obratným diplomatickým tahem, který nakonec Ulricha dohnal k demisi a v závěru mu složil i přísahu věrnosti. Na to poslední se ovšem nedostalo. V půli věty se Ulrich nečekaně zvedl z pokleku a s výkřikem „ZA REPUBLIKU, ZA SVOBODU, ZA LIDI!“ se vrhl na knížete Dietricha, již lehce znuděného dlouhým projevem záludného pochlebníka. Dýka našla svůj cíl v levé paži hauenského vladaře. Nemilá věc, nicméně Dietrich přežil a to i přesto, že ostří dýky bylo pokryto skutečně zákeřným jedem. Měsíc či dva si chudák poleží, ale díky přítomnosti schopných felčarů bude žít. Ulrich takové štěstí neměl. Poslední, co na tomto světě spatřil, byly neobyčejně ostré zuby Dietrichovy elfské společnice.

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... alovce.jpg[/obr]
Poslední foto před smrtí - Ulrich Skálovec


Špatnou zprávou pro Dietricha, mimo nutné rekonvalescence, budiž fakt, že vzhledem k tomuto zdržení nebylo možno podniknout plánovaný útok na Hotku, která tak byla pouze obležena. Stejně tak mu nebylo dopřáno zúčastnit se v Hauenu pohřbu zesnulého knížete Sigismunda Stříbrovlasého. Do čela velkolepého pohřebního procesí se tak musela postavit Helga Hauenská, Dietrichova mladší sestřička. Chuděrka si mohla oči vyplakat.

[obr]http://www.immortalfighters.net/pictures/pohreb.jpg[/obr]


Rychle stručně:
- V seuferské armádě panuje silná nespokojenost s kvalitou stravy. Několik vojáků zemřelo na otravu jídlem, což vyústilo v menší vzpouru. Na seznamu ztráty se tak ocitl i kuchař se svými pomocníky. Ozdobili nejbližší strom.
- Riedumští kameníci dokončili opravy Rudé Věže. V souvislosti s tím a také s depešemi, v nichž zesnulý Ulrich Skálovec vysvětlil a ospravedlnil své činy, se radní (skoro) jednomyslně shodli na tom, aby byl hrad a přilehlé pozemky svěřen do správy rodu Skálovců, jimž ostatně dříve patřil. Ulrichově rodině se tak dostalo alespoň malého zadostiučinění a navíc nemusí jít o žebrácké holi.
- Samozřejmě se taky verbovalo. Na Wettaru a ve Vršově...

http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg
Hauenské knížectví - Minreth
Dolinské knížectví - Vals
Ravanské knížectví - Ladis
Svobodné město Riedum - Golemnewton
Seuferské knížectví - erbfilip
Anna Kvilamská - ZuzkaBugy
Nehráčské frakce


Ostatní
konzul Decimus "Semotus" Purpurový
První Rádce Telendir Lingwenský
Edmund Granddale, král Východní Anglie
Jan Tarmun z Jezerního Vědrokrvu, zvaný Jantar z jezera, Malleus maleficarum, paladin Světla Svatého, vůdce Hornozemské aliance
Vrchní Hejtman Táborského Svazu Jan Oldřich z Černovic(†)
Jan Tarmun I. z Jezerních Vědrokrv, velmistr Řádu Dlátenického, biskup Taulunský a právoplatný král Terenie
Parwaein I. Tamnicir, kníže Větrodolský, první rádce Svojška I., krále Kalwenského(†)
Lothar I., Markus I. Ansa, král Slaromský
Polní podmaršálek Johann Peter de Beaulieu, vrchní velitel rakouských vojsk v Itálii 1796
Kde je vůle, je i způsob!

Uživatelský avatar
Jan III.
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1779
Registrován: 09 bře 2012, 15:55

Re: Rok 1254 říšského letopočtu

Příspěvek od Jan III. » 28 zář 2017, 22:13

Únor 1254


Tentokráte začneme rovnou na bitevním poli, jelikož tam se to vyvíjelo vskutku zajímavě. Obě strany uhádly část nepřátelských záměrů, čímž tyto záměry úspěšně hatily a tak byl výsledek v podstatě zcela jiný, než by kdokoliv ze zúčastněných čekal. Riedumští počítali s tím, že Hauenská armáda s Dolinskými posilami se ze všeho nejdříve vrhne na Hotku, pomlátí zbytky Zeměbrany a teprve pak vyrazí dále na jih. Novopečený purkmistr Raimund Schafbock proto nařídil jezdcům, schovaným ve městě, držet se zuby nehty a zdržet nepřítele, dokud nedorazí posily z Vršova a Bílé Tvrze! Vojáci přijali rozkaz s tichým odhodláním a vědomím, že rodné město už většina z nich nejspíše nespatří. Překvapivě se (alespoň prozatím) mýlili!

Hauenský knížepán Dietrich s pokusem o průlom počítal a namísto toho, aby riskoval boj v ulicích, vyrazil Riedumským naproti, ve víře, že přinejmenším jedno z jejich vojsk se mu podaří zničit ještě v poli. Na Hotku se tedy ani nepodíval a obloukem vyrazil na Vršov (2 hexy na SZ, 1 na JZ a pak se uvidí…). A aby jim nepřítel náhodou neutekl, dostali dolinští Chevauchée rozkaz případné posily z Vršova zpomalit, co to jen půjde. S tím ovšem zase počítali měšťané. Proti záškodníkům pod hradbami vyslali jen čerstvé rekruty, zatímco vytrénované oddíly zamířily do nížiny a na jihovýchod. Zpomalení tedy bylo nulové a stejně tak se nepovedlo ani zdržet vojska od Bílé Tvrze, zničením mostů na Pískovodě (hod 3).
Riedumští se tedy nakonec úspěšně spojili, na hraně hexů N20 a O21, JZ od Hotky. Ve stejnou dobu však Hauenští dokončili svou objížďku a vstupovali do lesíka N20, který se nakonec proměnil v bojiště.

[tuber2]https://www.youtube.com/watch?v=L5f4KRIa1oI[/tuber2]
Bitva o Hotkovský lesík


Ačkoliv čísla od začátku napovídala, že sázky na Městskou Armádu se rovnají vyhazování peněz z okna (3700:6000), svou roli sehrálo i několik skrytých faktorů. Vojsko Royalistů především trpělo vážným handicapem. Kníže Kazimír se motal někde na východě, v Ravansku, kníže Dietrich byl raněn a velení tedy připadlo někomu, kdo o ně vůbec, ale vůbec nestál! Druida Indis! Tohle rozhodně nebyl velitel, při jehož spatření by vojáci jásali. Vzpomínka na to, jak je zesnulý Ulrich před zraky všech trhán na kusy, jim v hlavách zůstane ještě dlouho. Navíc neměla druidka s vedením takových zástupů vojska prakticky žádné zkušenosti, a kdyby se čirou náhodou nebojovalo v řídkém lese, byl by její velitelský bonus nulový. Oproti tomu Riedumští si na bojiště přivedli ty nejlepší z nejlepších a dokázali toho skvěle využít.

Lesní boj navíc poskytl Riedumským, kteří zaujali obranné postavení, lehkou ochranu před hauenskými šípy, podobné jako štíty kušičníků, kteří sice mnoho ztrát neutrpěli a navíc uchránili i řadu pikenýrů, ale sami si ani neškrtli. Boj zlízka už byl o poznání jednostrannější. Obě vojska byla z velké části profesionální a skvěle motivovaná. Ani lepší velení však nemohlo zcela vyvážit početní převahu Royalistů a měšťané tak museli krůček po krůčku ustupovat, ovšem plánovaně, organizovaně a takřka beze ztrát.

Vrcholem bitvy se dozajista stalo osobní zapojení velitelů. Na straně Hauenu a Dolin nastoupila do první linie Indis, která usoudila, že Dietrichovy instrukce zvládne přečíst a vyhodnotit i přidělený pobočník a raději se pustila do párání riedumských ručně. Doslova. S hrůzou i údivem desítky sekerníků sledovali, jak jejich velitelka nejprve klesá na všechny čtyři, načež jí tělo porostlo šedivou srstí a narůstají jí tesáky a zuby podobné šavlím. O pár úderů srdce později proletěl řadami štítů vlk velikosti koně a pustil se do překvapených pikenýrů. Vida, k jakému masakru se to v první linii schyluje, vypustil Raimund ze řetězu vlastního šampióna, trpaslíka Zirina! Oba zápasníci se střetli v takřka epickém souboji sekery, kladiva, drápů a zubů! Vzduchem se míhala ostří i špičáky! Stříkala krev, létaly chlupy i vousy! Ozývaly se výkřiky zuřivosti, vzteku, bolesti i žízně! Po hodině bolesti, zoufalství, euforie i radosti se vítězem stal… Nikdo. Oba soupeři se pod tíhou ran, šrámů a vyčerpání nakonec jen svalili na zem, kde zůstali bez hnutí ležet (pouze jeden z nich se dožadoval čehokoliv tekutého, vyjma vody). Oba byli tedy narychlo odtaženi z bojiště a bitva pokračovala (Hod 6:5).

Purkmistr Raimund, vida, že čistě silou nemůže zvítězit, vytáhl svůj poslední trumf, který mu v rukávu zbyl. Zatroubil k ústupu! Povolení k němu koneckonců měl a cílem nebylo vítězství za každou cenu, zvlášť když by se mohla ukázat vyšší, než by bylo libo. Měšťané tedy vyklidili pole směrem k jihu a zastavili se zase až v lesích těsně za starými hranicemi. Hauenští, v soulady s rozkazy od Dietricha, se také stáhli, směrem na Schaften.

Boj tedy skončil remízou (Riedum 8:2 Royalisté) a ztráty jsou překvapivě lehké. Riedum nenávratně ztratil pouze jeden oddíl Noční Hlídky, který si Raimundem uplatněnou taktiku postupného stahování neosvojil včas. Hauen pak přišel o oddíl jízdy, který se v souladu s rozkazem 1Aa pokusil o přepad ve chvíli, kdy měšťané vyklízeli pole. Selhal. Jak elfka Indis, tak i trpaslík Zirin jsou totálně vyčerpáni a navrch i zraněni. Ani jeden však není žádné ořezávátko a tak jsou ze hry vyřazeni jen na jedno kolo.


[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... vanska.jpg[/obr]
Městská armáda ustupuje z Dolinska


Na druhém konci země se také čekaly potoky krve. Nakonec netekl ani pramínek. Anna Kvilamská, Dietrich Hauen a rod Seuferů nakonec překvapivě podepsali mírovou smlouvu! Jejím nejdůležitějším důsledkem je Annina rezignace na nároky na královskou korunu a spolu se svým manželem Ingmarem naopak složila vazalský slib a uznala Dietrichovy nároky na trůn, ač se dotyčný doposud na žádný neposadil a vlastně o něj ani neprojevil zájem…

Každopádně Dietrich obratem uznal právo Seuferského knížectví na existenci a rázným způsobem vytyčil i jeho hranice. Praporce se zlatou růží byly staženy z hradeb Můstku i Stolce, které zabrali vojáci Hauenu a Ravanska. Je zajímavé, že k jednání nebyl pozván kníže Kazimír Dolinský, jehož muži drží tvrz Hügel, i jejího pána, ačkoliv by podle smlouvy měla připadnout zpět Seuferu. To se však jistě brzy spraví, jelikož pod tvrzí táboří 1 600 Anniných žoldnéřů.

Mír, ač křehký každopádně začíná. Seuferové rozpustili část svého vojska a usadili se na Zlatém Vrchu. Úlevu válkou znavenému lidu přinesla i zpráva o abdikaci Randolfa Seufera. Stárnoucí velmož, znechucený řadou neúspěchů, předal vládu nad knížectvím prvorozenému Ingmarovi a začal si plánovat nějakou hezkou dovolenou. Kam, to se ještě neví, ale prý si dal nabrousit svůj oblíbený obouruční meč, vyleštit zbroj a pátrá, kde v zahraničí se to taky řeže…

Co se týče Anniných žoldnéřů Železného Kola a jejich vůdce, Azraela Felinrocha, ti měli být propuštěni a vypakováni za hranice. To první se skutečně stalo, to druhé nikoliv. Azrael rozpustil po domluvě s Annou pouze své rytíře, načež jí složil vazalský slib a zahájil na jihu severského knížectví stavbu nové osady, kterou nazval „Železné Kolo.“ Spolu s ním se rozhodlo v zemi usadit i nemálo jeho bývalých vojáků.

Nejsmutnější zprávy ovšem dorazily z Hauenu. Dietrich se ještě ani nevzpamatoval z Ulrichova pokusu o atentát, když dorazily zprávy o ne zcela úspěšné bitvě s Riedumskými. Hřebíčkem do rakve se ovšem stala depeše z Dietrichsbergu, kde zatím v utajení slehla jeho milovaná manželka Ludmila. Ta v nejhorších mukách sice povila manželovi dítě, dokonce syna, nicméně sama při tomto nadlidském úsilí vypustila duši. Pouze s vypětím sil a pomocí boží se pak podařilo porodníkovi udržet naživu alespoň dítě.

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _hauen.jpg[/obr]
Novorozené dítě dostalo jméno Konrád


Hauenské knížectví tak má sice konečně dědice, nicméně ztratilo silnou vazbu se svým nejdůležitějším spojencem, knížectvím Dolinským.

Stručně ze světa… Sněm ve Varovodě skončil velkou pranicí. Císař se se svolaným panstvem rozhádal tak těžce, že v jednu chvíli došlo mezi jeho příznivci a odpůrci i k boji na nože. Sněm byl nakonec dílem rozpuštěn, dílem rozehnán. V císařství se začíná přímo mluvit o občanské válce.

Rychle stručně:
- Hedvika Seuferská se v souladu s mírovou smlouvou odebrala do Hauenu, kde se stala dvorní dámou knížecí sestry Helgy.

http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.png
Hauenské knížectví - Minreth
Dolinské knížectví - Vals
Ravanské knížectví - Ladis
Svobodné město Riedum - Golemnewton
Seuferské knížectví - erbfilip
Anna Kvilamská - ZuzkaBugy
Nehráčské frakce


Ostatní
konzul Decimus "Semotus" Purpurový
První Rádce Telendir Lingwenský
Edmund Granddale, král Východní Anglie
Jan Tarmun z Jezerního Vědrokrvu, zvaný Jantar z jezera, Malleus maleficarum, paladin Světla Svatého, vůdce Hornozemské aliance
Vrchní Hejtman Táborského Svazu Jan Oldřich z Černovic(†)
Jan Tarmun I. z Jezerních Vědrokrv, velmistr Řádu Dlátenického, biskup Taulunský a právoplatný král Terenie
Parwaein I. Tamnicir, kníže Větrodolský, první rádce Svojška I., krále Kalwenského(†)
Lothar I., Markus I. Ansa, král Slaromský
Polní podmaršálek Johann Peter de Beaulieu, vrchní velitel rakouských vojsk v Itálii 1796
Kde je vůle, je i způsob!

Uživatelský avatar
Jan III.
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1779
Registrován: 09 bře 2012, 15:55

Re: Rok 1254 říšského letopočtu

Příspěvek od Jan III. » 06 říj 2017, 23:19

Březen 1254


Plán je variací na Azincourt / Poiters (což herní postavy nemohou vědět a proto to je děsně inovativní).

Stejně jako měsíc předtím, i tentokráte se stala Schaftenská dolina dějištěm velkolepé bitvy mezi armádami Riedumských měšťanů a Hauensko – Dolinských royalistů. Tentokráte ovšem nešlo o žádné lehké oťukávání, ani letmé střetnutí, nicméně regulérní, nefalšovanou a krvavou bitvu. Jelikož oba Hauenští vojevůdci si stále lízali rány, ujal se velení nad spojeneckými armádami kníže Kazimír Dolinský, dorazivší spolu s Matoušem Býkovcem od východu. Ten nařídil shromáždit všechno, co mělo ruce a nohy v lesíku jižně od Schaftenu, vyhledat vhodné bojiště a vyčkat příchodu Riedumských sil.

Ty skutečně přišly a v ne zrovna malém počtu. Celkem se bitvy, i s dorazivšími posilami, zúčastnilo na 5100 měšťanů a 6700 royalistů. Prvně jmenovaní ještě narychlo zvedli morálku oddílů na Vršově, načež spojili své síly a vrhli se přímo na nepřátelskou armádu, s cílem zadupat ji do země. Doslova.

Asi všem je jasné, že vzhledem k hojné účasti Hauenských ostrostřelců se kníže Kazimír rozhodl využít silné střelecké převahy. Překvapivě však nevybral jako bojiště volnou rovinu, nebo kopec (pravda, ten by se tady asi těžko hledal…), ale lehce členitý a řídce zalesněný terén. Ačkoliv to byla dobrá obranná pozice, stromy přece jenom lehce kryly postupující pikenýry před přívaly šípů. Výhody obranného postavení a stromového krytí se tak ve výsledku navzájem vyrušily, podobně jako v minulém střetnutí.

[tuber2]https://www.youtube.com/watch?v=3uvAPL5596g[/tuber2]


Taktika knížete Kazimíra byla jasná. Prošpikovat nepřítele šípy, naklepat na štítové hradbě a nakonec naporcovat sekerami v boji nablízko. Tento promyšlený plán kontroval purkmistr Raimund Schafbock svým vlastním, dětsky jednoduchým rozkazem, který zněl: „ÚTOK!“ Zkrátka a dobře, všechno co, včetně jízdních kopiníků a kušařů vrhl do boje zblízka, aby co nejrychleji překonal vzdálenost mezi armádami a zbavil tak protivníka největší výhody. Pikenýři sami by utrpěli ztráty dozajista zničující, nicméně díky spolupráci s patnácti sty kušičníky a hlavně pak jejich pavézami, se podařilo zničující ztráty degradovat na vážné. Pikenýři zase na oplátku odradili knížete Kazimíra od uskutečnění jízdního výpadu proti kušičníkům, takže po překonání lehkých překážek, které si ostrostřelci předem nastavěli a získali tak čas k ústupu, došlo ke srážce se štítovou hradbou sekerníků.

Prolomit hradbu se nepodařilo, ztráty byly přece jen citelné, na druhou stranu značná početní převaha v bojovnících nablízko zase pomáhala udržovat tlak na sekerníky, takže i ti se řádně zapotili a nepodařilo se jim nepřítele zničit. (Riedum 6:8 Royalisté) Linie se samozřejmě začala roztahovat do šířky, což přinutilo Kazimíra nasadit málem veškeré zálohy a místy i odebrat muže ze zadních řad a poslat je na křídla, ale hradba se i tak udržela. Bitva se díky tomu hodně protáhla a změnila se v obrovský mlýnek na maso, který nezná ani vítěze, ani poražené. Černá Dáma protančila toho dne nejedny střevíce. Ani Kazimírův pokus vyslat do Hauenské ostrostřelce do obchvatného útoku na křídlech (střílet už příliš nemohli, došla munice a střelbou by stejně mohli ohrozit vlastní) se nesetkal s úspěchem. Právě boj na blízko je výraznou slabinou těchto jednotek a nebozí zálesáci si připadali jako na porážce. Chvála bohu měli dost rozumu na to, aby se stáhli ještě předtím, než jim to stihl nakázat Kazimír. Bitva tedy stagnovala dalších pár hodin. (Riedum 2:2 Royalisté)

Jatka ukončil až Raimund Schafbock, všimnuvší si přicházejících Hauenských oddílů od Prutova. RIedumská rozvědka, jež do tohoto okamžiku fungovala výtečně, klopýtla a odhadla počty přicházejících na dva tisíce (ve skutečnosti šlo o šest set mužů). Purkmistr Raimund si rychle spočítal získané štychy, koukl se, kolik mu zbývá v ruce trumfů, usoudil, že hrát na tichou sedmu nemá smysl a zavelel k ústupu. Ten se podařil na jedničku, sekerníci se do pronásledování příliš nehrnuli a raději přenechali volné pole působnosti jízdě, držící se dosud spíše stranou, coby záloha nejvyšší nouze. Rytíř Matouš Býkovec se tedy pustil za ustupující měšťany, nicméně ti mu poslali vstříc jízdu vlastní. Střet dopadl pro royalisty neslavně. Sice nepřítele zahnali, nicméně na seznamu ztrát se ocitl i jejich velitel Matouš, který ztratil dva prsty na pravé ruce a dle vlastních slov i vědro krve. (Riedum 10:2 Royalisté)

Suma sumárum se dá říci, že royalisté vyhráli. Udrželi své pozice a ubránili se totálnímu zničení, nicméně stejně tak nedokázali zničit měšťany. Seznam ztrát nezná vítěze. Oddíl jízdy, čtyři oddíly Noční hlídky, dva oddíly kušičníků na straně měšťanů, oddíl jízdy, dva oddíly sekernické, jeden běžné pěchoty, dva oddíly ostrostřelců a oddíl běžných střelců na straně royalistů. Započítány nejsou ztráty v ostatních oddílech, nicméně předběžné propočty hovoří o více než čtyřech a půl tisíci padlých. Příšerné…

Z Korsahu do Schaftenu se jako čert přihnala početná družina zeměpána Andreje Varovodského. Korsah a Dolina se konečně dohodly na svatbě zeměpánova syna Janka, zvaného Zvědavý a Kazimírovy prostřední dcery Magdalény. Temperamentní děvče již předtím několikrát dalo najevo, že než toho ohavu (opravdu to žádný krasavec není), tak raději skočí z věže! Skok hluboký se nekonal, zato se však někam ztratila její starší sestra Stanislava…

Křehký mír na východě dostává povážlivé trhliny. Všichni sice odsouhlasili nové hranice, nicméně vlastnictví Hügelu nikdo neřeší. Snad až na Heinze Hügela, pána zmíněné tvrze, jenž nyní úpí v jejím sklepení. Začíná se hlasitě dožadovat svého propuštění a vydání tvrze a to dosti nevybíravým způsobem. Jednoho žalářníka už ve vzteku zardousil, druhý unikl jen tak tak. Historikům je každopádně jasné, že dokud se nevyřeší toto, mír to bude vlastně jen na papíře.

Ravanský pán se může radovat. Nejenže ubránil své knížectví (byť s odřenýma ušima), ale navíc mu teď do kapsy potečou i peníze z obchodních cest do Šachtova, Jezeří a Soutočí, jež se kříží právě pod jeho sídelním hradem, Stolcem.

[tuber2]https://www.youtube.com/watch?v=mmNjkflVijU[/tuber2]


A ještě krátká zpráva z Prutova, kde zotavující se Dietrich oznámil, znovuvytvoření Kvilamského království, prohlásil se králem a nově přijal přísahy Dolinska a Ravanska. K plnému obnovení Kvilamu mu tak zbývá jen získání Riedumu, případně Korsahu.


Rychle stručně:
- Riedumská rozvědka se pokusila zničit mosty pod Prutovem uspěla, ale jen s odřenýma ušima.

http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg
Úprava hranic byla ponechána na jindy. Teď už na to fakt nemám…
Hauenské knížectví - Minreth
Dolinské knížectví - Vals
Ravanské knížectví - Ladis
Svobodné město Riedum - Golemnewton
Seuferské knížectví a Anna Kvilamská– erbfilip a ZuzkaBugy
Nehráčské frakce


Ostatní
konzul Decimus "Semotus" Purpurový
První Rádce Telendir Lingwenský
Edmund Granddale, král Východní Anglie
Jan Tarmun z Jezerního Vědrokrvu, zvaný Jantar z jezera, Malleus maleficarum, paladin Světla Svatého, vůdce Hornozemské aliance
Vrchní Hejtman Táborského Svazu Jan Oldřich z Černovic(†)
Jan Tarmun I. z Jezerních Vědrokrv, velmistr Řádu Dlátenického, biskup Taulunský a právoplatný král Terenie
Parwaein I. Tamnicir, kníže Větrodolský, první rádce Svojška I., krále Kalwenského(†)
Lothar I., Markus I. Ansa, král Slaromský
Polní podmaršálek Johann Peter de Beaulieu, vrchní velitel rakouských vojsk v Itálii 1796
Kde je vůle, je i způsob!

Uživatelský avatar
Jan III.
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1779
Registrován: 09 bře 2012, 15:55

Re: Rok 1254 říšského letopočtu

Příspěvek od Jan III. » 13 říj 2017, 23:23

Duben 1254


Po dlouhém čekání se Anna a Ingmar konečně dočkali! Noha posledního dolinského vojáka konečně opustila země jejich společného knížectví. Ačkoliv je to stálo pár hřiven stříbra, kníže Kazimír stáhl své praporce z tvrze Hügel, propustil zajaté velmože a předal tvrz právoplatnému majiteli.

Co se týče Radomira Ravanského, toho se i nadále drží ono pověstné začátečnické štěstí. Záhy po dokončení měděných dolů nedaleko Mlatovy Věže se ukázalo, že nerostné ložisko je mnohem větší, než by se kdokoliv odvážil hádat a sahá až do kopců jižně od tvrze. Tedy na ten ždibec území, které Ravansko získalo po roce válčení na Seuferu. Aby toho nebylo málo, knížectvím proletěla radostná novina, že kněžna Svatava je nejspíše v očekávání!

Ačkoliv purkmistr Raimund Schafbock podepsal mírovou smlouvu s Dolinskem i Hauenem, mír je v nedohlednu. Na vině budou nejspíše poměrně tvrdé podmínky, které si vítězové nadiktovali, a tvrdohlavost části městské rady. Všechno každopádně začali Skálovci, kteří se nemohli smířit s opětovnou ztrátou těžce vydobytého domova. Čtrnáctiletá hlava rodu, Anselm Skálovec, syn zesnulého hrdiny Ulricha, prohlásil, že Rudou Věž raději spálí, než aby ji vydal do rukou dolinského parchanta. Shromáždil tedy malé vojsko a navrch získal na svou stranu i posádku nedalekého Vršova.

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... iedumu.jpg[/obr]
Vive la Revolución!


Vzpoura Skálovců pak uvedla do pohybu události v samotném Riedumu. Nejradikálnější část městské rady se pokusila sesadit purkmistra Raimunda a následně prohlásit mírovou smlouvu za neplatnou. Hlasování, plné dohadování, překřikování a v jednu chvíli i rozbitých nosů, skončilo neúspěšně. Republikáni prohráli o celé tři hlasy, z celkových jedenadvaceti. Když se jim tedy nepodařilo převzít moc politicky, vyrazili do ulic a začali burcovat lid, aby se chopil zbraní a pověsil to zrádné prase Raimunda za ocas! Tentokráte se již úspěch dostavil a bezmála třísethlavý dav vtrhl na radnici, kterou pod vedením republikánských radních obsadili. Purkmistra zde ovšem nenašli a tak se alespoň vrhli na zbývající členy městské rady, které na místě obvinili z velezrady, odsoudili a propustili z funkce vskutku elegantním způsobem, bez možnosti odvolání.

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... iedumu.jpg[/obr]


Městská stráž se každopádně postavila na stranu Raimundovu, spolu s několika stovkami umírněných měšťanů, tudíž vítězství republikánům prozatím uniká. Po celém městě rostou barikády, propuklo též několik požárů, zpívají se vlastenecké písně a samozřejmě se také vesele rabuje. Obdobně to vypadá v Modré Huti. Ani jedna ze stran není schopna získat nezvratnou převahu.

[tuber2]https://www.youtube.com/watch?v=EW04QypjZNc[/tuber2]


Sám purkmistr každopádně musel velení nad silami městské stráže přenechat uzdravivšímu se Zirinovi, jelikož byl povolán na Modrou Horu, jež se má prý v budoucnu stát novým knížecím sídlem. Zde se vzhledem k probíhajícím událostem shromáždily síly Sandsteinů a Schmuckmacherů, které se rozhodly, po jistém váhání zachovat věrnost Raimundovi, a prohlásili jej prozatímním správcem knížectví, jelikož nový pán knížectví prozatím nedorazil.
Zbytek země je prozatím v relativním klidu, nebo to alespoň tak vypadá. Bílá Tvrz, Zvonohrad a také Hotka byly víceméně bez boje předány do rukou dolinských vyslanců.

Rychle stručně:
- Lidé v Dračím Hvozdu začínají být lehce nervózní. Po lese se prý prohánějí oddíly jezdců v krvavě rudých pláštích. Zatím žádné škody nedělají, ale stejně to lidi trochu děsí…
- Korsahský pán Andrej vyčkává v Schaftově příjezd knížete Kazimíra, aby s ním mohl dohodnout poslední detaily plánovaného sňatku.

http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg
Hauenské knížectví - Minreth
Dolinské knížectví - Vals
Ravanské knížectví - Ladis
Svobodné město Riedum - Golemnewton
Seuferské knížectví a Anna Kvilamská– erbfilip a ZuzkaBugy
Nehráčské frakce


Korsahská marka
Republikáni
konzul Decimus "Semotus" Purpurový
První Rádce Telendir Lingwenský
Edmund Granddale, král Východní Anglie
Jan Tarmun z Jezerního Vědrokrvu, zvaný Jantar z jezera, Malleus maleficarum, paladin Světla Svatého, vůdce Hornozemské aliance
Vrchní Hejtman Táborského Svazu Jan Oldřich z Černovic(†)
Jan Tarmun I. z Jezerních Vědrokrv, velmistr Řádu Dlátenického, biskup Taulunský a právoplatný král Terenie
Parwaein I. Tamnicir, kníže Větrodolský, první rádce Svojška I., krále Kalwenského(†)
Lothar I., Markus I. Ansa, král Slaromský
Polní podmaršálek Johann Peter de Beaulieu, vrchní velitel rakouských vojsk v Itálii 1796
Kde je vůle, je i způsob!

Uživatelský avatar
Jan III.
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1779
Registrován: 09 bře 2012, 15:55

Re: Rok 1254 říšského letopočtu

Příspěvek od Jan III. » 19 říj 2017, 21:51

Květen 1254


[tuber2]https://www.youtube.com/watch?v=YaEGeCeuZ3U[/tuber2]


Mír v Kvilamském království nadále nepřichází, nicméně je o poznání blíže než vloni. Větší část Riedumu, či Riedumského knížectví, chcete-li, se vyslovila pro obnovu feudálního zřízení v zemi a opětovnému připojení ke království. Jedno z hnízd odporu, Modrá Huť, bylo zpacifikováno spojenými silami Hauenu a Dolin. Na místě se sešli jak novopečený král Dietrich, tak i kníže Kazimír Dolinský, se svým nevlastním bratrem, Stanislavem, zvaným Krásným. V provizorních podmínkách nově dobytého/osvobozeného/zpacifikovaného městečka, proběhlo slavnostní jmenování Stanislava novým knížetem Riedumským a obratem složení přísahy králi Dietrichovi. Faktem je, že nikdo ze Stanislavových nových vazalů nebyl tomuto aktu přítomen. Jak prozatímní správce Raimund Schafbock, tak i páni z Písčin a Tyrkysu zůstávají na nedaleké Modré Hoře, shromažďují vojsko a čekají, až Stanislav přijde za nimi.

Mnohem více řečí než kolem nového knížete se však točí kolem krále Dietricha. Na hladinu nedávno vypluly jeho plány provdat sestru Helgu za Stanislava. Aby král zajistil, že svatba proběhne bez problémů a Helga náhodou nedostane nějaký bláznivý nápad, rozhodl se trochu zariskovat a přivést Helgu k vojsku, aby si s ní mohl bratrsky promluvit a přesvědčit ji, co je pro ni nejlepší. Až dosud by bylo vše v pořádku. S čím se nepočítalo, byl fakt, že si s sebou vezme Helga i své dvorní dámy, mezi nimi i Hedviku Seuferskou. A tak se stalo, že nedlouho poté, co se Dietrich odebral na lože, ozvalo se z jeho pokoje volání: „Stráže! Ke mně!“ Stráže skutečně přiběhly, dokonce v rekordním čase. Namísto vraha však na místě nalezli nahou Hedviku, tulící se ke zmatenému Dietrichovi. Výsledkem je skandál, který může řádně zamíchat s politikou v zemi. Dle zvykového práva je nyní Hedvika považována, bez ohledu na to, zda k samotnému činu došlo či ne, za zneuctěnou, za což může být Dietrich pohnán až k církevnímu soudu a zajdou-li věci do opravdového extrému, hrozí mu i krevní msta od Hedvičina příbuzenstva. Randolf Seufer už si prý dal osedlat koně…

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... ferska.jpg[/obr]
Hedvika Seuferská


Starosti rodinné trápí i Kazimíra Dolinského. Jeho manželka Adelaida mu totiž namísto dlouho očekávaného a tolik potřebného synka povila další dceru. Kníže Kazimír si prý málem i rval vlasy! Plný dům holek a dědic žádný! No řekněte, není to pech? Otázka, kdo po něm vyšperkované knížectvíčko zdědí, tedy nadále nemá odpověď. Není tedy divu, že jak Dietricha, tak i Kazimíra prý zahlídli v jedné z lepších modrohuťských náleven, jak spolu utápějí starosti v láhvi citrusové kořalky.

A ještě jedno pozdvižení se v hauenské rodině odehrává. V Hauenském chrámu Zlaté Panny se objevila žena, která se označila za zesnulou velekněžku Gertrudu. I přesto, že spíše než jako zesnulá světice vůbec nevypadá (dobrá, vzdáleně možná ano) a rozhodně nepatří do její věkové kategorie, jak současná velekněžka, tak i král Dietrich její totožnost potvrdili! Údajná Gertruda pak začala tvrdit, že ve skutečnosti vůbec nezemřela, ale ve skutečnosti se odebrala na daleko výpravu, jejímž cílem bylo zbavit zemi vlivu temných sil, které bránily nastolení pořádku a míru. Jelikož její protivníci byli opravdu mocní, je její současná podoba jedním z následků tohoto střetnutí. Ne každý tomu samozřejmě věří, ale to je celkem pochopitelné. Další pak spekulují, zda ony „temné síly“ nemají na svědomí knížete Sigismunda. Koneckonců, i jeho smrt byla podivná…

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... ezka_2.jpg[/obr]
Gertruda Velekněžka (?)


Rychle stručně:
- Dolinského purkmistra v Jezeří prý trefil šlak.
- Přestavba Neustadtu na město byla úspěšně dokončena.

http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg
Hauenské knížectví - Minreth
Dolinské knížectví - Vals
Ravanské knížectví - Ladis
Svobodné město Riedum - Golemnewton
Seuferské knížectví a Anna Kvilamská– erbfilip a ZuzkaBugy
Nehráčské frakce


Korsahská marka
Republikáni
konzul Decimus "Semotus" Purpurový
První Rádce Telendir Lingwenský
Edmund Granddale, král Východní Anglie
Jan Tarmun z Jezerního Vědrokrvu, zvaný Jantar z jezera, Malleus maleficarum, paladin Světla Svatého, vůdce Hornozemské aliance
Vrchní Hejtman Táborského Svazu Jan Oldřich z Černovic(†)
Jan Tarmun I. z Jezerních Vědrokrv, velmistr Řádu Dlátenického, biskup Taulunský a právoplatný král Terenie
Parwaein I. Tamnicir, kníže Větrodolský, první rádce Svojška I., krále Kalwenského(†)
Lothar I., Markus I. Ansa, král Slaromský
Polní podmaršálek Johann Peter de Beaulieu, vrchní velitel rakouských vojsk v Itálii 1796
Kde je vůle, je i způsob!

Uživatelský avatar
Jan III.
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1779
Registrován: 09 bře 2012, 15:55

Re: Rok 1254 říšského letopočtu

Příspěvek od Jan III. » 04 lis 2017, 01:02

Červen 1254


Ačkoliv dny republiky jsou definitivně sečteny, myšlenky revoluce stále přetrvávají v myslích lidu. A lid neváhá chopit se zbraní, případně nožů. Ano, je tomu tak, došlo k prvnímu pokusu o vraždu urozené osoby v této válce. Obětí se nestal ani novopečený král, ani nenáviděný kníže Kazimír Dolinský, ale jeho bratr Stanislav! Je třeba poznamenat, že to vůbec nebyl marný pokus. Bezmála stovka zabijáků byla více než dobře připravena, prozíravě infiltrovali Modrou Horu, na níž se nový pán riedumského knížectví usadil, propašovali dovnitř zbraně, akci skvěle načasovali, aby se jim do cesty nepletla procházející vojska Hauenu a Dolin a nakonec zajistili účinné rozptýlení i pro hradní posádku (tři tucty poběhlic a dva vozy kořalky na ubikacích). Zatímco většina spiklenců se pustila do důkladné likvidace Stanislavova doprovodu a služebnictva, vybraní vrahouni vtrhli do knížecí ložnice a dali se do díla.

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... e_hore.jpg[/obr]
Masakr na Modré Hoře


Chudák Stanislav měl ovšem pořádnou kopu štěstí. Namísto toho, aby mu zabijáci narychlo podřízli hrdlo, rozhodli se dát mu napřed trochu „za vyučenou.“ Celou situaci pak zachránil zásah vojska, umístěného pod hradbami, které do tvrze přilákaly právě zvěsti o posádkovém večírku. Většina vrahů sice vzala roha a hradními chodbami protekly doslova potoky krve, ale velmože samotného, byť notně pochroumaného, se povedlo zachránit.

Následujícího rána kníže pronesl veřejný projev, v němž tento zákeřný akt odsoudil, vyzdvihl zásah knížecích vojáků, pokáral hradní posádku, politoval oběti spiknutí, jejichž počty se vyšplhaly až k dvěma stům duší a nakonec jmenoval Raimunda Schafbocka knížecím maršálkem, velitelem stráže a vůbec svojí pravou rukou. Následně se vrátil na lože. Chudák má zlomené obě ruce, devět z deseti prstů, tři žebra a sotva může chodit.

[tuber2]https://www.youtube.com/watch?v=939ACReWKfE[/tuber2]
Requiem revoluce


Vršovská posádka zažila pořádně horký začátek léta. Pohled na několikatisícové vojsko pod hradbami nejednomu vojákovi naplnil kalhoty. Velitel posádky situaci řešil s chladnou hlavou. Jelikož revoluční zápal značně ochladl a po výměně korespondence s Rudou Věží se ujistil, že pomoc zvenčí čekat nemůže, využil nakonec nabídku knížete Kazimíra a vydal tvrz bez boje.

Rychle stručně:
- Na Seuferu údajně kdosi unesl mladý urozený pár, který na hradě hostil kníže Ingmar s kněžnou Annou. Identita únosce a vlastně ani hostů není veřejně známa.

http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg
Hauenské knížectví - Minreth
Dolinské knížectví - Vals
Ravanské knížectví - Ladis
Riedumské knížectví - Golemnewton
Seuferské knížectví a Anna Kvilamská– erbfilip a ZuzkaBugy
Nehráčské frakce


Korsahská marka
Republikáni
konzul Decimus "Semotus" Purpurový
První Rádce Telendir Lingwenský
Edmund Granddale, král Východní Anglie
Jan Tarmun z Jezerního Vědrokrvu, zvaný Jantar z jezera, Malleus maleficarum, paladin Světla Svatého, vůdce Hornozemské aliance
Vrchní Hejtman Táborského Svazu Jan Oldřich z Černovic(†)
Jan Tarmun I. z Jezerních Vědrokrv, velmistr Řádu Dlátenického, biskup Taulunský a právoplatný král Terenie
Parwaein I. Tamnicir, kníže Větrodolský, první rádce Svojška I., krále Kalwenského(†)
Lothar I., Markus I. Ansa, král Slaromský
Polní podmaršálek Johann Peter de Beaulieu, vrchní velitel rakouských vojsk v Itálii 1796
Kde je vůle, je i způsob!

Uživatelský avatar
Jan III.
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1779
Registrován: 09 bře 2012, 15:55

Re: Rok 1254 říšského letopočtu

Příspěvek od Jan III. » 19 pro 2017, 20:37

Epilog


[tuber2]https://www.youtube.com/watch?v=iYgAjI1gy0s[/tuber2]


Říci, že znovunastolení království kvilamského, pod vládou nové, hauenské dynastie, přineslo krajině vytoužený mír a klid, je poněkud nadsazené. Král Dietrich sice dokázal přinutit všechny šlechtice, aby před ním poklekli, ale už ne aby ho milovali. Nepřátelé zůstali nepřáteli a bývalí spojenci se pomalu stávali protivníky. Spojenectví s Dolinským knížectvím silně utrpělo již velmi záhy, když Stanislav, novopečený kníže restaurovaného Riedumského knížectví, odmítl vzít si dle předchozí úmluvy Dietrichovu sestru Helgu. Namísto ní si za svou nastávající vyvolil dceru zesnulého Ulricha Skálovce, Johanu. Fakt, že její rod, který se nedlouho předtím stal poslední baštou revoluce, Stanislav nejen plně omilostnil, ale navíc mu dovolil ponechat si v držení Rudou Věž, vyvolal pouze další otázky a nepochopení. Svou nelibost s bratrovými kroky dal najevo i kníže Kazimír, nicméně ničeho nedosáhl. Stanislav několikrát odmítl se s bratrem byť jen setkat a stejně tak nedorazil ani na Dietrichovu korunovaci. I přesto je však nutno říci, že Stanislavova vláda přinesla přinejmenším Riedumsku mnoho dobrého. Vytrvale pracoval na sblížení šlechty a měšťanstva a rovněž podporoval rozvoj měst Modré Huti i Riedumu. Králův vliv ve městě tak byl spoluprací knížete a městské rady minimalizován. O moc víc toho Stanislav nestihl. Již roku 1256 umírá a vláda nad knížectvím tak spadla na bedra jeho potomků, respektive vdovy-regentky Johany. Její pravou rukou se záhy stal Raimund Schafbock, toho času knížecí maršálek.

[obr]https://fsmedia.imgix.net/71/c0/ff/f0/0 ... ason-7.png[/obr]
Stanislav Dolinský, Kníže riedumský (1227-1256)


Následujících pět let se neslo především ve znamení obnovy. Zejména Seufersko válkou silně utrpělo jako na majetcích, tak i na prestiži. Knížecí titul si však Seuferové udrželi. Ba co víc, skrze Annu Kvilamskou získali i královskou krev. Ač šlo o sňatek z rozumu, poznamenaný podlostí Randolfa Zweihändera, knížecí pár se záhy dočkal překvapivě hojného potomstva, ač ne všechny děti se dožily prvního roku života. Obnova země byla o poznání náročnější, nicméně i to Ingmar s Annou zvládli. Vedle nového sídla, nazvaného Železné Kolo, osídleného z velké části bývalými žoldnéři, byl obnoven i vypálený Přítok. Největším úspěchem se však beze sporu stalo odhalení nemalých ložisek cínu a olova, v kopcích na východ od Seuferu. Ekonomiku knížectví posílily i obchodní styky se Sanlarou.

Záhy po korunovaci se král Dietrich I., zvaný „Lučištník,“ ukázal, že i přes lehké praskliny v základech hodlá dotáhnout celou stavbu do, pokud možno, zdárného konce. S jistými obtížemi vybudoval novou silnici od Hauenu, kolem Šachtova, do Jezeří. Řadu dříve vybudovaných sídel pak svěřil do správy nově založeného spolku Královských Hraničářů, jakési první stálé armádní jednotky, kterou kdy koruna měla. Snaha o posílení moci krále se však nesetkala s velkým pochopením. Šlechta se začala oprávněně cítit ohrožena a i dříve věrné Ravansko se začalo stavět na zadní. Stejně tak věrnost Dolinska nebyla velká, ačkoliv napětí lehce mírnil sňatek Dietricha s Kazimírovou dcerou Ludmilou.

[obr]https://i.pinimg.com/originals/14/8d/6c ... ea1990.jpg[/obr]
Auf Wiedersehen Herr Dietrich


Právě toto spojení však vše nakonec zničilo. Královský pár se nemohl dlouho dočkat vytouženého syna. Vedle zpola osiřelého Konráda chtěl mít Dietrich pro jistotu i dalšího dědice, schopného ujmout se vlády. Dcera Johanka, kterou mu povila Ludmila po prvním roce manželství, ho tedy sice potěšila, ale na vyhlášení celonárodního veselí to nestačilo. To přišlo až v půli roku 1259, s narozením hošíka Sigismunda. Sotva se tato novinka rozletěla královstvím, následovala ji druhá podstatně méně radostná. Během slavnostní hostiny neznámý pachatel podstrčil králi mísu s houbovou omeletou, „vylepšenou“ několika muchomůrkami. Přivolaný lékař mnoho nezmohl, především proto, že i on, jak se později ukázalo, byl podplacený. Následný zmatek s rozhodností sobě vlastní vyřešil (nebo možná využil) kníže Kazimír, který okamžitě svolal královskou radu a díky příbuzenskému poutu se jmenoval regentem krále Konráda I. Pochopitelně tím vzbudil značnou nevoli ostatních knížat, nicméně žádné povstání nevypuklo. Kazimír měl krále doslova a do písmene v hrsti a opozice se nedokázala dostatečně rychle shodnout a sjednotit. Na druhou stranu ani Kazimír neměl dost sil na to, aby království přetvořil k obrazu svému, zvláště když se proti němu postavila i většina vazalů koruny, vedená pány ze Šachtova a svou nelibost vyjádřil i Riedum.

Mír v království tedy přetrval. Není však o mnoho pevnější než předtím. Pouze čas ukáže, zda Dietrich za ten krátký čas, jež mu byl dán, vybudoval silné a stabilní království, nebo jde jen o obra na hliněných nohou.

[obr]http://www.immortalfighters.net/picture ... _kopie.jpg[/obr]
Kvilamské království roku 1259
konzul Decimus "Semotus" Purpurový
První Rádce Telendir Lingwenský
Edmund Granddale, král Východní Anglie
Jan Tarmun z Jezerního Vědrokrvu, zvaný Jantar z jezera, Malleus maleficarum, paladin Světla Svatého, vůdce Hornozemské aliance
Vrchní Hejtman Táborského Svazu Jan Oldřich z Černovic(†)
Jan Tarmun I. z Jezerních Vědrokrv, velmistr Řádu Dlátenického, biskup Taulunský a právoplatný král Terenie
Parwaein I. Tamnicir, kníže Větrodolský, první rádce Svojška I., krále Kalwenského(†)
Lothar I., Markus I. Ansa, král Slaromský
Polní podmaršálek Johann Peter de Beaulieu, vrchní velitel rakouských vojsk v Itálii 1796
Kde je vůle, je i způsob!

Odpovědět

Zpět na „5 knížectví“