Vítek Vetovijský
Je až s podivem, jaké maličkosti dokážou změnit osudy lidí i říší. Mezi ty nejslavnější patří i tato tři slova. Nebýt jich, nemuselo nikdy dojít k válce, spousta dobrých i zlých lidí mohla žít a svět by možná vypadal jinak. Ale nestalo se tak.
Říká se, že vítr změny je nenápadný a jeho příchod vycítí jen nemnozí. Tentokráte tomu bylo poněkud jinak. Když na sklonku roku devítistého devadesátého sedmého zemřel po dlouhé nemoci kalwenský král David, toho jména první, všichni již ve vzduchu tušili bouři. Její prudkost však nedokázal předpovědět nikdo.
V té době se v říši již dlouho formovaly dvě protichůdné síly, soustředěné okolo dvou velkých mužů, kteří v sobě navzájem viděli hrozbu pro budoucnost království. Prvním z nich byl Konrád Východňanský, králův polorodný bratr, paladin světla andělského, velký válečník a snad by se dalo říci i hrdina své doby. Tím druhým byl mladý Telendir Lingwenský, králův věrný přítel a rádce, protřelý politik a schopný vojevůdce. Kdyby ti dva dokázali najít společnou řeč, mohli by společnými silami dovést zemi na vrchol slávy a snad ještě dál. Osud však rozhodl jinak.
Jablkem sváru se stalo jejich vyznání. První poklekal před Světlem Andělským, druhý vzdával hold lesním bohům. Jeden pro druhého byl kacířem a nepřítelem, špínou na tváři světa. Ve vzájemném zápase jim doposud bránila pouze autorita krále. Ale ta zemřela spolu s králem. Zároveň s tím se objevilo nové jablko sváru. Královi synové. Hrou osudu zůstala po Davidovi šestiletá dvojčata, Mojmír a Svatopluk. Oba chlapci se záhy stali figurkami ve hře mocných. Jak Konrád, tak i Telendir je již dlouho předtím zpracovávali a získávali pro svou víru, aby je záhy, coby nastrčené loutky, postavili proti sobě. Telendir měl v tomto směru nespornou výhodu a silnou oporu ve své sestře, Ewian, vdově po králi Davidovi a matce obou princů. S její pomocí dokázal První Rádce obrátit na svou víru nejen staršího Mojmíra, ale i velkou část hlavního města. Oproti němu se Konrád mohl spolehnout na Tobiáše Červenínského, biskupa kalwenského. Především díky němu se Svatopluk vyslovil pro andělanskou církev.
Je otázkou, zda se oba chlapci opravdu rozhodli dobrovolně, nebo je k oltáři (či posvátnému dubu) dovedli za ručičku jiní. Vzhledem k jejich věku to vypadá spíše na druhou možnost. Šestileté dítě zpravidla jen stěží pochopí všechny ty věci okolo náboženství, nemluvě o právu a zákonech, týkajících se nároků na korunu. Pokud by tomu ovšem opravdu bylo tak, je s podivem, jak se Svatoplukovi a Tobiášovi povedlo získat Svatopluka. Pro Ewian, královnu matku, byli oba chlapci vším a střežila je doslova jako oko v hlavě. I později jen se skřípěním zubů připustila, aby se Tobiáš stal Svatoplukovým mentorem.
Jak vyšlo po válce najevo, právě to se nakonec stalo záminkou k válce. Abyste pochopili, ačkoliv obě strany válku očekávaly a intenzivně se na ni připravovaly, nikdo do ní nespěchal. Přinejmenším Telendir později dokonce prohlásil, že sám válku nechtěl vůbec, pouze se jí obával. Těžko říct, zda to myslel vážně, nebo jenom hrál o čas. Události, k nimž došlo začátkem roku 998 čtvrtého věku, jsou tedy víceméně dílem náhody a dodnes kolem nich koluje mnoho polopravd, omylů, domněnek a lží. Na jedné straně barikády se k biskupovi Tobiášovi donesly skrze zrádné služebnictvo zvěsti o tajné poradě pohanských pohlavárů v síních kalwenského hradu. Jedním z probíraných témat měl být údajně i atentát na Tobiáše.
Je otázkou, zda se pohanská strana někdy dostala od pouhého zvažování této možnosti k realizaci. Podle toho, co tvrdil později Telendir, nikoliv. Podle jeho slov by se tím vlastně nic nevyřešilo. S Tobiášem se dalo v mnoha věcech dosáhnout kompromisu a jeho odstraněním se naopak dalo získat jen málo. I bez Tobiáše zde zůstával samotný biskupský úřad, který by arcibiskup jistě záhy obsadil někým jiným, kdo by nemusel být tak přístupný k vyjednávání a naopak by mohl příchod války uspíšit. A to nemluvíme o zlé krvi, kterou by to mezi andělany vyvolalo, kdyby vyšla najevo totožnost pachatele.
Biskup každopádně nenechal nic náhodě a jednal. Spolu se Svatoplukem, který měl čirou náhodou právě v té době hodinu náboženství v prostorách katedrály, se narychlo sbalil a utekl na Červenou Horu. Nemít s sebou Svatopluka, mohlo se nedorozumění ještě vyjasnit a situace uklidnit. Naneštěstí královna Ewian, jak se později zjistilo, podnikla vlastní opatření, o nichž neměl nikdo ani tušení. Očekávala ze strany Tobiáše něco podobného a tajně nařídila skupině vybraných rytířů, aby biskupa hlídali. Jeden z nich, vida, jak biskup peláší z města i se Svatoplukem, nabyl (oprávněně) přesvědčení, že se jedná o princův únos a zasáhl. Podařilo se mu biskupa poranit na ruce, nicméně Svatopluka neosvobodil, duchovního utvrdil v přesvědčení o pravdivosti slov špehů a ve výsledku tak jen poskytl další záminku k válce.
