Název je vlastně dvojsmyslem. V jednom z možných překladů znamená whisky s ledem
Ale k příběhu jedné vysokoškolské přednášky 
Whiskey on the Rocks (Whisky s ledem) - sovětsko-švédská válka 1981
Škola: Univerzita Jižní Florida
Předmět: Moderní vojenská historie - západ
Přednášející: prof. John Smith
Záznam přednášky z 23. dubna 2012
Záznam nepokrývá prvních několik minut, týkající se kontroly domácích úkolů a kontroly přítomnosti jednotlivých studentů.
Přepis záznamu: Třído, dnes se zaměříme na jednu z významějších epizod studené války, kterou zde již rozebíráme několik posledních týdnů, a sice na část nazývanou sovětsko-švédská válka 1981, někdy též Podzimní válka (návaznost názvu na tzv. Zimní válku mezi SSSR a Finskem z přelomu let 1939 až 1940) popř., nejčastěji, jako tzv. Druhou šestidenní válku.
Ačkoliv se oficiálně nikdy nejednalo o válku, protože ani jedna strana svému protivníkovi válku nevyhlásila, přesto to BYLA válka a to válka s jedním z nejvyšších počtů obětí, když přihlédneme k tomu, jak krátce trvala. Vypukla 27. října roku 1981 a skončila 1. listopadu téhož roku, když OSN přiměla obě strany k ukončení bojů.
Pouhých šest dní, méně než týden, nicméně šest dní, kdy se svět zastavil. Mnozí zvás jsou příliš mladí na to, aby si pamatovali byť jen následky války, natož válku samotnou, ale mohu vám říci, jako tehdejší poddůstojník 11. ACR (pluk obrněné kavalérie), situovaného v tehdejším Západním Německu, že nikdo tehdy skoro ani nedýchal. Byl to jediný případ v historii, kdy byl VŠEM americkým silám, rozmístěným v Západním Německu, vyhlášen stupeň pohotovosti DEFCON 2. Mnoho mých kolegů v armádě bylo tehdy přesvědčeno, že Ivan každou chvíli vkročí do mezery Fulda (viz. http://en.wikipedia.org/wiki/Fulda_Gap) a začne si to štrádovat směr Rýn.
Ačkoliv do dneška nevíme, která strana vlastně vystřelila první, víme jistě, které události k těmto prvním výstřelům vedly. K čemu tedy došlo? Sovětská ponorka S-363, starší ponorka třídy Whiskey (dle kódu NATO) najela v časných ranních hodinách 27. října 1981 na mělčinu kousek od hlavní švédské námořní základny Karlskrona, což ji přinutilo se vynořit. Je jasné, že pokud se vynoříte jen kousek od hlavní námořní základny nějakého státu, jste zřejmě již velmi hluboko v teritoriálních vodách daného státu a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Švédové také velmi záhy toto narušení jejich neutrality objevili.
Krátce po tomto "objevu" vyslalo vedení Švédského námořnictva neozbrojeného důstojníka na palubu S-363. Kapitán S-363 tvrdil, že jeho lodi současně selhalo několik navigačních systémů a tedy nevěděla kam pluje, a to navzdory skutečnosti, že aby se na danou pozici dostala, musela prokličovat skrze několik úžin a podél řady podmořských skalisek, jejichž obeplutí rozhodně nebylo (a stále není) banální záležitostí. Navzdory tedy zjevně lživé výpovědi ze strany sovětského velitele Švédové nechtěli v té chvíli nějak eskalovat daný incident a námořnictvo nabídlo kapitánovi S-363 pomoc s opuštěním dané oblasti, což ale bylo ze strany Sovětů odmítnuto.
Záhy se ukázalo proč. Sovětské námořnictvo totiž již dalo dohromady velkou záchrannou skupinu, skládající se z oceánských vlečných lodí, torpédoborců a fregat, jež záhy vyplula směr S-363. Švédské letectvo záhlédlo tuto skupinu ještě hluboko v mezinárodních vodách.
A tehdy došlo k další události, jež nakonec vedla k celému konfliktu, Když švédský premiér Thorbjörn Falldin vydal svůj slavný "STOP" rozkaz.
Švédské ozbrojené síly přešli na stupeň nejvyšší pohotovosti. Letectvo urychleně vyzbrojilo bitevníky svými nejmodernějšími protilodními střelami, stejně jako stíhače protileteckými. Švédské pobřežní baterie povolaly veškerou obsluhu a jejich radary přešli do módu aktivního vyhledávání.
V 17:31 místního času dosáhla sovětská skupina vzdálenosti 12-ti mil od Švédského pobřeží a tedy hranice švédských teritoriálních vod, když se na lodích rozezněly alarmy, že je skupina zaměřena švédskými radary pracujícími na válečných frekvencích. Nevíme, jestli to kapitána některé ze sovětských lodí vyděsilo natolik, že dal povel k palbě nebo jestli opravdu někdo na švédské staně nestisknul knoflík. Jak jsem již poznamenal dříve, nikdo dodnes neví, kdo vystřelil první.
Ale jakmile došlo k odpálení prvních střel, vzápětí je následovalo mnoho a mnoho dalších. Do pěti minut od začátku střetu se do akce na obou stranách zapojilo taktéž letectvo. Tzv. Bitva u Karlstrony trvala 35 minut. Na jejím konci bylo sovětské námořnictvo nuceno, s těžkými ztrátami, ustoupit. Nicméně, ani pro Švédy to nebylo zadarmo.(Sověti v bitvě ztratili jeden torpédoborec třídy Kashin, 3 fregaty třídy Mirka a dva oceánské remorkéry. Švédové přišli o 5 mobilních raketových baterií, 2 samohybné baterie dělostřelectva a 4 radarové stanice.)
První zprávy o tom, že "se sakra něco děje", dostal zbytek světa díky letounu Amerických vzdušných sil E-3 Sentry, kroužícího na své hlídkové patrole nedaleko Hamburku. Tento letoun totiž v 18:21 místního času zaznamenal vzlet velmi početné skupiny švédského letectva. To samozřejmě posádku E-3 docela zaujmulo (Švédové nehlásili nic o nějakém cvičení a vlastně do té chvíle nehlásili vůbec nic). Když jim bylo z velitelství dáno povolení, podívat se "na celou tu věc" z větší blízkosti, stočila posádka E-3 svůj letoun na sever a za doprovodu dvou stíhaček F-16 Dánského letectva zamířila směr Kodaň.
To, co jejich přístroje zachytily jim mělo vyrazit dech. Přímo před jejich radarovými "zraky" se totiž odehrál první velký vzdušný střet sovětských a švédských vzdušných sil. (Do bitvy u Karlstrony se zapojily jen minimální vzdušné síly, které "byli zrova po ruce")
Na sovětskou flotilu mířili se svými protilodními raketami švédské stíhací bombardéry Saab 35 Draken a Saab 32 Lansen, s početným doprovodem stíhacích Saab 37 Vigen, vyzbrojených raketami Shyflash a Sidewinder.
Proti nim, z druhé strany, se řítili, s cílem vytvořit deštník nad svou flotilou a znemožnit švédský úder, sovětské stíhací MiG-25 Foxbot a MiG-21 Fishbed.
První velký střet moderních letadel v novodobé historii Evropy skončil fakticky remízou. Švédům se podařilo potopit jednu poškozenou fregatu třídy Mirka a jednu fregatu třídy Krivak (to se později ukázalo jako velmi důležitá událost, neboť loď se potopila fakticky na mělčině, po válce byla vyzvednuta a takříkajíc "vytěžena" zpravodajskými službami) a poškodit mnoho dalších lodí skupiny. Švédové za to ovšem zaplatili 18-ti stíhacími bombardéry, které obranná palba protileteckých raket a kanónů vymazala z večerní říjnové oblohy.
Stíhací doprovod, který využil faktu, že ze švédské strany to bylo k lodím blíže, a tedy se švédská skupina k nim dostala rychleji, si mezitím dal dostaveníčko se svými sovětskými protějšky. Nejprve přišli na řadu rakety většího dosahu. 36 odpálených Skyflashů znamenalo pro Sověty o 11 letadel méně. A pak došlo k něčemu, co soumračné nebe Evropy nezažilo od Druhé světové války. Obě skupiny se do sebe zakously v klasickém dog-fight souboji, tělo na tělo. Prudký střet trval několik minut, než se Švédové odpoutali. Jejich spolubojovníci totiž dokončili svoji práci se sovětskou flotilou a tak nebyl důvod nadále zůstávat v souboji, do kterého ze sovětské strany směřovala další letadla. Značně otřesení příslušníci sovětského letectva pak zformovaly nad zbytky sovětské flotili konečně ochranný deštník.
Šokovaná posádka E-3 Sentry odeslala zprávu o tom, čeho se stala svědky na velení NATO v Bruselu, jež tuto zprávu okamžitě přeposlalo dále do Paříže, Londýna a Washingtonu. Svět se začal dozvídat, že nad Baltským mořem se začlo něco dít. Něco významného.
Co se ovšem stalo s ponorkou, která tohle všechno způsobila? No, nevyvázla. S posledními paprsky slunce onoho říjnového dne na její palubu vstoupilo komando švédské armády, aby ji zajistili a převzali. Sovětští námořníci ovšem útoku vzdorovali dostatečně dlouho na to, aby mohli být rozmístěny a odpáleny nálože v trupu S-363. Výbuch a následné potopení přežili pouze 2 švédští vojáci a 3 těžce zranění sovětští námořníci.
Názory, připomínky?
