Alternativní historie

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Cizinec
Podplukovník
Podplukovník
Příspěvky: 3558
Registrován: 24 črc 2007, 21:10
Bydliště: Frei Stadt Hultschin, hlavní město Rzeczipospolite Prajzke

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Cizinec » 24 dub 2016, 14:28

Německo a Francie jsou určitě přehnané.
Já osobně si dokážu představit snad jen chladnější vztahy s Francií a SSSR nebo to, že Hitler nemohl šermovat útlakem Němců v ČS, když mají Sudety víceméně od začátku existence státu autonomii.
SOMUA měla dvě verze - model "standart" s poklopem a model "kabrio" bez poklopu.

Dekl je ve skutečnosti Dekl.

šedá eminence na dvoře Obodritského Cara

(Fórové hry, kterých jsem se zúčastnil.)
Admirál de Étranger, Francouzské císařské loďstvo (Trafalgar 1805)
rytíř Johannes von Ausländer, prozatímní regent Sicilského království (Byzanc 1214)
Luigi Mario Forestiero, Il primo ministro del Regno d'Italia (Německo 1866)
Generál von Ausländer st., velitel 51.rezervní divize, hrdina od města Ypres (1915)
Generál von Ausländer ml., velitel 22.tankové divize, hrdina od Krymu (1942)
očekává další nasazení do bitevní vřavy

Hotentotenpotentatentanteatentäter

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 25 dub 2016, 20:58

IV. kapitola
Bouře začíná
Francie a vznik Trojdohody
Volební triumf komunistů ve Francii stál na počátku bouře, která v Evropě vypukla, nový francouzský premiér Maurice Thorez začal ihned po vyhlášení výsledků voleb spřádat plány na úplné ovládnutí Francie. Manévrovací prostor komunistů byl však ztížen stranami, které s komunisty vytvořily koalici. Komunisté začali pracovat na tom, aby se jim tyto strany podařilo rozložit, jejich cílem bylo vytvořit v jednotlivých levicových stranách síť komunistických sympatizantů, kteří svým vystoupením ve vhodný čas měli své strany rozložit. Komunisté se však nezaměřili jen na politickou rovinu, díky tomu, že ministerstva obrany a hospodářství byla pod kontrolou komunistů, tak v této oblasti mohli být podniknuty první kroky k ovládnutí země. Krátce po vzniku vlády Lidové fronty byly znárodněny veškeré průmyslové podniky v zemi, to se týkalo továren, dolů i loděnic. Ve znárodněných podnicích vznikaly Závodní rady, které měly za úkol hájit zájmy zaměstnanců a pomáhat se správou podniků, většina těchto organizací se záhy dostala pod kontrolu komunistických sympatizantů. Během několika měsíců byly strategické průmyslové podniky ovládnuty komunisty, ti ihned začali této situace využívat. Ze zbrojovek se v malém množství začaly ztrácet pěchotní zbraně, ukradená výzbroj putovala ke komunistickým sympatizantům po celé zemi. Ve Francii byly zřízeny stovky úkrytů, v nichž byly uskladněny zbraně i munice, ty byly připraveny pro převrat.
Komunisté začali postupně ovládat i armádu, byl zřízen institut takzvaných Politických důstojníků, kteří měli oficiálně dohlížet na politickou osvětu mužstva, ve skutečnosti však tajně budovali síť komunistických sympatizantů v armádě. Do Francie navíc začali ve značném množství proudit poradci ze Sovětského svazu, kteří měli pomoci s reorganizací armády podle sovětského vzoru. Francouzská armáda se začala rychle měnit, defenzivní doktrína, ze které vycházela taktika generálního štábu byla nahrazena útočnou doktrínou podle sovětského vzoru. V rámci armády začaly vznikat samostatné tankové divize, doposud byly tanky používány jako podpůrná zbraň pro pěchotu a byly rozdělovány k pěším útvarům, nyní se z nich stala samostatná zbraň. Změny probíhaly i v rámci velitelské organizace. Důstojníci spjati s defenzivní taktikou byli postupně penzionováni, na jejich místo nastoupili mladší velitelé, kteří se pod dohledem sovětských poradců učili ofenzivní taktice. Z armády byli vyřazováni důstojníci s protikomunistickým smýšlením, někteří putovali na velitelské posty v koloniích, jiní byli přesunuti do zálohy. Když náčelník generálního štábu generál Maurice Gamelin proti těmto změnám protestoval, byl na nátlak komunistů zbaven funkce a penzionován. Stejný osud postihl Maxima Weyngarda a řadu dalších starších generálů, jejich místa zaujali mladší důstojníci, kteří zcela otevřeně sympatizovali s komunisty.
Půda pro převrat ve Francii byla připravena, plánům komunistů nahrálo i dění v sousedním Španělsku.

Triumf komunistů vyvolal celoevropskou paniku. Obavy z komunistické revoluce, které svíraly útroby politiků po Velké válce znovu ožily. Strach z komunismu způsobil změny na evropské diplomatické šachovnici. Polsko ukončilo svůj spor s Československem a uzavřelo s ním spojeneckou smlouvu. Ještě větší zvrat nastal ve vztazích mezi evropskými mocnostmi. Velká Británie vypověděla v červnu 1936 spojeneckou smlouvu s Francií a zahájila jednání s Německem a Itálií. Berlín a Řím byli spojeni Ocelovým paktem z roku 1935, tato smlouva byla původně namířena proti Francii,
Velké Británii a jejich spojencům.V průběhu pozdního jara a léta však došlo k obratu. 16. srpna podepsali zástupci Spojeného království, Německého císařství a Italského království Pakt proti Komiterně, cílem paktu bylo zabránit šíření komunismu v Evropě a bojovat proti němu všemi prostředky. O rok později se k paktu přidaly státy Mezimoří. Jednání však byla poněkud komplikovaná, neboť Německo usilovalo ve střední Evropě o vytvoření vlastní sféry vlivu, navíc vznášelo nároky na část polského území. Nakonec byl uzavřen kompromis, Německo se po nátlaku ze strany Velké Británie zavázalo respektovat československou sféru vlivu, výměnou za to Velká Británie a Mezimoří slíbili respektovat německý vliv v Itálii, Rakousku a Maďarsku. Přičemž Rakousko se po plebiscitu v březnu 1938 stalo součástí Německa, dohoda však spory ohledně rozdělení vlivu ve střední a jihovýchodní Evropě nevyřešila, byly pouze odsunuty. Zrak Evropy a celého světa byl odsunut k závažnějším krizím, především na japonskou expanzi a dění ve Španělsku.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 17 črc 2016, 21:25

Rudá záře nad Německem
1. kapitola
Berlín 7. ledna 1919
Sedmý lednový den nového roku byl poměrně chladný. Přesto ani třeskuté lednové mrazy nezabránily půl milionu obyvatel německé metropole v tom aby zahájili generální stávku. Od rána se v ulicích houfovaly davy a hlasitě dávaly najevo svou nespokojenost. Oficiálním důvodem k rozpoutání stávky bylo odvolání ředitele berlínské policie Emila Eichlerhorna z berlínské Rady lidových komisařů . Tyto rady začaly vznikat už v listopadu minulého roku. V pohnutých časech, těsně po uzavření příměří v Compigne, se pod tlakem ulice zhroutilo německé císařství. Císař Vilém opustil se svojí rodinou zemi, která byla zdeptná čtyřletým válečným strádáním a porážkou, která uvrhla Německo do chaosu. Spolu s císařem padly i ostatní monarchie v Německu. Příslušníci dynastií, které po celá staletí určovaly osud Německa, museli zamířit do exilu. Německo se stalo republikou. Ani to však poražené a vyčerpané zemi mír nepřineslo. Po celém Německu probíhaly demonstrace. Nestabilita se z ulice přenesla i do politiky. Kancléřem se nakonec stal pruský ministerský předseda Fridrich Ebert z SPD. Nová vláda se opírala o Rady lidových komisařů , které byly tvořeny převážně zástupci SPD a USPD. SPD však záhy začala s USPD bojovat. Vrcholem těchto bojů bylo odvolání ředitele berlínské policie z berlínské Rady lidových komisařů . Po tomto kroku byla berlínská Rada složena jen ze zástupců SPD. Vzhledem k tomu, že kancléř a vláda uprchli v průběhu listopadových násilností z Berlína do saského Výmaru, tak berlínská Rada lidových komisařů fakticky řídila město. Odvolání zástupce USPD se tak dalo chápat jako pokus o převrat. Tento vedl k tomu, že USPD se spojila s radikálním Svazem Spartakovců a společně zorganizovali generální stávku.

Hans Fischer postával na třídě Unter der Linden od časného rána. Díky tomu měl dobrý výhled na improvizovanou tribunu, která vyrostla před Braniborskou bránou. Postupně se celá třída zaplnila lidmi. Hans si mohl jen gratulovat, že přišel tak brzy, díky tomu totiž nejen dobře slyšel, ale i viděl vše co se na tribuně děje. Nejprve předstoupil Emil Eichlerhorn. Ve svém projevu poděkoval obyvatelům Berlína, že přišli v tak hojném počtu vyjádřit svou vůli. Poté se zostra pustil do vlády. "Kancléř Ebert a SPD tvrdí, že vládnou z vůle lidu. Jak však mohou něco takového tvrdit? Lid právě teď a tady vyjadřuje svou vůli a nesouhlas s vládou. A co dělá ta slavná vláda? Sedí si ve Výmaru a snaží se schovat se před bouří, která co nevidět vypukne!" Po slovech populárního policisty vypukl bouřlivý potlesk. Atmosféra prudce zhoustla. Další řečník, kterým byl Karl Liebknecht ze Svazu Spartakovců , musel dokonce gestem dav utišit. Teprve poté když nastalo ticho, mohl spustit svůj projev: "Soudruzi a Soudružky! Soudruh Eichlerhorn to vystihl naprosto přesně! Vláda nerespektuje vůli lidu, tudíž nemá právo vládnout. Když mluvím o lidu, tak tím nemyslím jenom vás obyvatele Berlína. Mluvím o všech občanech Německa. Vždyť kdo dnes sedí v ministerských křeslech? Jsou to ti samí, kteří tam seděli když začala válka! Oni jsou zodpovědní za utrpení všeho německého lidu! Kvůli nim je dnes Německo plné vdov a sirotků! Kvůli nim strádá celá země! A co dělají oni? Dál si sedí ve svých pohodlných křeslech a tváří se, že se jich strádání obyčejných Němců netýká! Myslí si, že jsou nedotknutelní! To se ale pletou! Naši soudruzi v Rusku ukázali jak se na takové jako Ebert musí! Jediné co na ně platí je Revoluce! Jedině tak se lze zbavit pijavic, které vykořisťují pracující lid! Pouze Revoluce dokáže nastolit spravedlnost! Teprve až budou továrny a veškeré majetky společným vlastnictvím pracujících tak nastane spravedlnost! Nastal čas, soudruzi! Právě dnes a tady máme možnost zažehnout pochodeň po vzoru našich soudruhů v Rusku. Ta pochodeň zapálí oheň, který sežehne starý nespravedlivý a prohnilý řád a nastolí skutečnou rovnost! Právě dnes máme možnost změnit dějiny Světa! A já říkám, udělejme tu změnu teď a tady!"
Po tomto projevu vypukla opravdová bouře. Shromážděný dav začal skandovat revoluční hesla, kdosi za Hansem začal zpívat Internacionálu a další hlasy se přidávaly. Brzy zněla tato hymna dělnictva po celé Unter der Linden. Hans se rozhlédl kolem sebe, tušil, že takhle nějak to začalo v Rusku. Pochopil, že Revoluce začala a on byl její součástí.

Ihned poté. co Karl Liebknecht domluvil se události daly do pohybu. Po celém Berlíně začaly růst barikády, objevily se rovněž narychlo ozbrojení muži, kteří se formovali do Revolučních milicí . K Revoluci se přidala i policie. Berlín se začal připravovat na střet s vládními silami. Všechny zbraně, které se nacházely ve městě byly rozdány. Bylo přerušeno spojení s okolním světem. Veškerá doprava z města i do města byla zastavena. Přerušeno bylo i telegrafní a telefonní spojení. Vláda tak nemohla být informována o dění ve městě, rovněž zahraniční velvyslanci byli odříznuti od spojení se Světem.

Zatímco se Berlín připravoval na boj, v budově kancléřství se sešli vůdcové Revoluce. Kromě Karla Liebknechta a Emila Eichlehorna se schůze zúčastnila Rosa Luxemburgová, Klára Zetkinová. Pátým, který celou společnost doplnil byl Leo Jogiches.
"Morálka je velmi dobrá," hlásil Jogiches, který se právě vrátil z inspekce, kterou prováděl u Milicí. "Musím uznat, že se ti povedlo je nabudit, Karle," prohodil ještě směrem k Liebknechtovi.
Liebknecht se lehce usmál: "Neudělal jsem nic výjimečného," řekl. "Měli to v sobě už dlouho, stačilo to jen správně usměrnit."
Jogiches přikývl: "Takové nadšení jsem viděl naposledy na začátku války. Tehdy když rukovali první chlapy a vypadalo to, že bude za pár měsíců hotovo."
"Všichni víme jak to s těmi nadšenými chlapci dopadlo," poznamenala Rosa Luxemburgová.
Trio mužů se při jejích slovech trochu ušklíblo. Luxemburgová byla přesvědčená pacifista, svoje přesvědčení dala najevo už v roce 1914. Tehdy jako jedna z mála otevřeně vystupovala proti vstupu Německa do války. I při přípravě stávky se její pacifismus několikrát projevil. Právě ona požadovala, aby se jednalo s vládou.
"Ano, vím jak to dopadlo," řekl tiše Liebknecht. "Ale bez boje nebude žádná Revoluce. Jediné čemu Ebert a ti ostatní rozumí je násilí. Pošlou sem Freikorps . Budou chtít utopit Revoluci v krvi, dříve než se rozšíří dál. Nesmíme dovolit, aby se jim to povedlo. Právě teď musíme být jednotní, navzdory svému přesvědčení a příslušnosti k jednotlivým frakcím."
"Co tím myslíš?" otázal se Eichlehorn.
"USPD se musí sjednotit do jedné strany s námi Spartakovci," odvětil Liebknecht.
Chvíli bylo ticho. To prolomil Eichlehorn, který zde byl jediným zástupcem USPD : "Za normálních okolností bych byl proti. Teď však můžeme těžko tvrdit, že situace je normální."
Liebknecht přikývl, poté se obrátil na ostatní: "Někdo proti?" otázal se zbývajících v místnosti.
Odpovědí mu bylo mlčení a odhodlané pohledy. O několik vteřin později byla hlasy všech přítomných schválena zakládající deklarace Komunistické strany Německa - KPD. Nová strana byla řízena pětičlenným zakládajícím výborem, do jehož čela byl zvolen Karl Liebknecht. Ještě téhož dne vyhlásilo vedení KPD Německou socialistickou republiku a prohlásilo se za její nejvyšší sovět. Revoluce tak byla oficiálně odstartována

Výmar 7. ledna 1919
Pro kancléře a celou vládu to byl hektický den. Od rána přicházely z Berlína špatné zprávy. A ty se postupem času zhoršovaly. Dopoledne už bylo jasné, že stávka přerostla v protivládní povstání - komunistické povstání. Zpráv, které přicházely z Berlína bylo navíc čím dál méně. V časných odpoledních hodinách bylo jasné, že Berlín je zcela v rukou povstalců. Od rána na radnici zasedala vláda. Ministři se radili jak nastalou situaci řešit.
"Neměli jsme dovolit, aby se ta stávka vůbec konala," rozčiloval se ministr obrany Gustav Noske. "Spojení s Berlínem je přerušené a kdoví co se tam děje?"
"I kdybychom stávku zakázali tak by se uskutečnila,"poznamenal ministr vnitra Hugo Preus.
"Tak bychom je rozehnali. Freikorps by je postřílel jako zajíce," vykřikoval Noske zuřivě.
" Freikorps nedokázal zabránit pádu Berlína," poznamenal ministr vnitra.
Gustav Noske zrudl v obličeji a chystal se svému kolegovi sdělit něco peprného, ale ke slovu se nedostal. Přerušil ho totiž kancléř.
"Hádkami o tom co jsme meli, nebo neměli dělat se nic nevyřeší," prohlásil Ebert rozvážně. "Situace je taková jaká je a musí se urychleně řešit, jinak hrozí eskalace napětí."
Ostatní se k této poznámce nevyjadřovali. Ebert proto pokračoval: "Celé Německo je jako hranice politá olejem, stačí škrtnout zápalkou a vše vzplane ve strašném požáru. Jako v Rusku. Bolševici se snaží hranici podpálit. To co se stalo dnes v Berlíně je začátek. Bude to pokračovat pokud něco neuděláme."
"Musime to povstání potlačit silou," pochopil vicekancléř Eugen Schiffer.
Ebert přikývl s bolestným výrazem ve tváři. Poté se obrátil na Noskeho a Preuseho. "Dávám vám povolení k tomu abyste k potlačení povstání použili jakýchkoliv prostředků. Povstání musí být potlačeno. Za jakoukoliv cenu."
"Udělám co bude v mých silách," slíbil ministr obrany. "Proti Berlínu bude nasazen braniborský Freikorps , nasazena bude i Erhardova brigáda."
Při zmínce o této jednotce se Noskeho kolegové bezděčně otřásli. Erhardova brigáda byla elitní jednotkou Freikorpsu a po celém Německu se těšila hrůzné pověsti. Její příslušníci se nebáli dopouštět se těch nejhorších zvěrstev. Představa, že by měla být nasazena v hlavním městě byla poněkud děsivá.
Kancléř nedal najevo žádné emoce.
"Budeme muset vyhlásit v celé zemi výjimečný stav a stanné právo," poznamenal pouze.
Všichni ostatní přikývli. Chápali o co se hraje. Pokud chtěli vyhrát, tak museli přijmout tvrdý postup vůči všem povstalcům, obzvlášť proti Rudým. V Rusku Bolševiky zastavit nedokázali a celá zeme se teď topila v chaosu občanské války. Nikdo z přítomných nechtěl, aby to stejně skončilo i v Německu.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 18 črc 2016, 22:25

2. kapitola
Berlín 8. - 12. ledna 1919
Bitva o hlavní město začala v pět hodin ráno. Nejprudší boje probíhaly na jihu, právě zde útočila Erhardova brigáda. Proti ní stála 3. brigáda Revolučních milicí . Boje, které se rozhořely toho rána na jižním okraji hlavního města patřily vůbec k nejprudším bojům celé bitvy o Berlín. Bojovalo se však o celý Berlín.

11. ledna večer panovala v budově kancléřství pochmurná nálada, bojovalo se už třetí den a nezdálo se, že by tento boj měl někdy skončit. Eichlehorn si neustále něco mumlal pod vousy a přitom neustále posouval vlaječky po mapě Berlína. Liebknecht smolil jakési prohlášení k těžce zkoušeným obyvatelům metropole. Zetkinová se upřeně dívala z okna a Luxemburgová pozorovala střídavě Liebknechta a Eichlehorna. Jogiches se kamsi ztratil už brzy ráno. Ticho v místnosti rušila jen vzdálená střelba, která se rozléhala po celém městě. Náhle se ozvaly chvatné kroky. Dveře se rozlétly a do místnosti vtrhl jako velká voda Jogiches. Všichni čtyři obrátili na právě příchozího svůj pohled.
"Je konec!" volal Jogiches už ode dveří. "Stahují se! Chápete? Oni to vzdávají!"
Liebknecht prudce vyskočil ze židle na níž dosud seděl a uchopil Jogichese za zápěstí: "Musíš nám říct všechno! Rozumíš?" hulákal a přitom se svým kolegou zuřivě třásl.
"Co bych vám povídal?" otázal se Jogiches. "Došel jím dech. Spousta jejich chlapů odmítla bojovat a prostě se vzdala. Erhardovci v podstatě vykrváceli kolem Observatoře. Na severu se našim podařilo obklíčit dva jejich pluky. Přecházíme do protiútoku na celé frontě a ženeme je na jih!"
"To ovšem zásadně mění situaci," konstatoval Eichlehorn a odtáhl Jogichese k mapě. Tam podle jeho instrukcí začal přestavovat vlaječky, které znázorňovaly jednotky bojujících stran.
"Vypadá to dobře," konstatoval ředitel berlínské policie spokojeně.
Zbytek nejvyššího sovětu Německé socialistické republiky se přesunul k mapě a naslouchal výkladu Eichlehorna.
"Vypadá to, že nepřítele se na mnoha místech podařilo vytlačit z Berlína. Naše jednotky na jihu se přestupují a zítra zahájí postup na Zossen. Vzhledem k tomu, že na severu je dobojováno ,můžeme většinu zdejších jednotek přesunout na jih. Pokud vše půjde dobře do večera jsme v Zossen a Berlín bude volný."
V sále po těchto slovech vypuklo bouřlivé nadšení. Nebylo pochyb, že první bitvu se podařilo vyhrát. Berlín byl alespoň prozatím zachráněn.

Naopak Zossen, který sloužil jako sídlo velitelství vládních sil se zahalil do chmurné atmosféry.
"Můj bože, ti bolševici to opravdu dokázali," zašeptal šokovaný velitel braniborského Freikorpsu Gustav Kapp.
Jeho pobočník major Kurt von Schleicher trochu upil z šálku čaje, který stál na stole a upřeně se zadíval na svého velitele: "Budeme muset nařídit ústup," konstatoval major.
Kapp přikývl jako ve snu. K další aktivitě se však neměl
"Pane generále!" zavolal na něj jeho pobočník.
"Ano, pane majore?" otázal se Kapp.
"Budeme muset zahájit všeobecný ústup," volal na něj Schleicher.
Kapp si přejel rukou přes obličej, jako by se právě probudil. "Co jste říkal, Schleichere? Ano už si vzpomínám, mluvil jste o ústupu. Ano, dokázal byste to zařídit místo mě?"
Schleicher váhavě přikývl.
"Dobrá," řekl jeho velitel. "Vydám rozkaz a vy mě pak necháte o samotě."
Schleicher vykonal vše co mu bylo přikázáno. Poté opustil místnost. Když vycházel z budovy, která sloužila jako velitelství, zaslechl vystřel. Generál Kapp se rozhodl svou porážku vyřešit v duchu tradic vojenské cti.

Výmar 12. ledna 1919
Po celý den chodily do prozatímního hlavního města Německa špatné zprávy. Po úspěšné obraně Berlína přecházeli povstalci zvolna do protiútoku.
"Právě dorazila depeše od majora Schleichera," hlásil ostatním ministrům Gustav Noske. "Píše se v ní, že povstalci obsadili Zossen a postupují dále na jih. Major Schleicher hlásí, že většina jeho mužů je demoralizovaná. Schleicher nás prosí o posily, pokud je prý nedostane, tak není schopen zastavit postup povstalců dále do Braniborska."
"Přesuneme oddíly slezského Freikorpsu ," rozhodl kancléř.
Ministr obrany přikývl: "Ve Slezku je zatím díky bohu klid. Tamní obyvatelstvo se zatím chová pokojně."
"Kéž by se toto dalo říci o zbytku země," povzdechl si ministr vnitra Preus. "Situace je vážná, pánové," dodal a přitáhl si papír, který ležel před ním na stole. "Na severu vypukly nepokoje. Demonstruje se v Hamburku, Kielu, Rostocku, Brémách a v Hannoveru. V Essenu se bouří dělníci Kruppových závodů. Došlo ke střetu s policií. O život přišlo na třicet osob. Bouří se i dělníci Rheinmetallu. V Mnichově proběhla velká bolševická manifestace, vedená Kurtem Eisnerem."
Ostatní ministři byli evidentně v šoku. Výčet špatných zpráv je zjevně ochromil.
Kancléř si však zachoval chladnou hlavu. "Musíme podniknout rázné kroky," prohlásil. "Freikorps a policie musí podniknout vše proto aby nedocházelo k bolševickým manifestacím. Případná shromáždění nemilosrdně rozehnat. V případě nutnosti nasadit vojsko."
Po těchto slovech se obrátil na Ulricha von Bockdorff - Rantzau, který v jeho vládě zastával post ministra zahraničí: "Okamžitě se spojíte s představiteli Dohody a budete je informovat o naší situaci, kontaktujte Prahu, Vídeň, Varšavu a Budapešť a požádejte je o pomoc. Jakmile se vám povede získat spojení, tak mě budete informovat. Další schůze proběhne zítra ráno."
Ministři se začali zvedat ze svých míst a opouštěli místnost. Zůstal pouze ministr obrany Noske, s nímž chtěl kancléř ještě cosi probrat mezi čtyřma očima."
O hodinu později se u kancléře ohlásil náčelník generálního štábu pravidelné armády generálplukovník Hans von Seeckt.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 19 črc 2016, 14:49

3. kapitola
Paříž 12. ledna 1919
Večer 12. ledna se v Paříži sešli špičky států Dohody, aby se zabývaly situací v Německu. Na jednání se dostavil francouzský premiér Georges Clemcenau, italský premiér Emanuele Orlando a ministerský předseda Velké Británie David Lloyd George. Přítomen byl i vrchní velitel vojenských sil Dohody maršál Ferdinand Foch.
"Podle zpráv, které dorazily dnes večer z Výmaru vypuklo v Německu rozsáhlé bolševické povstání," konstatoval George.
"Vypadá to, že Bošové našli v revolucích zalíbení," ušklíbl se Clemcenau.
David Lloyd George sjel svého francouzského protějška pohrdavým pohledem: "Být vámi tak bych se takhle nesmál," varoval svého kolegu. "Zdá se, že ti povstalci jsou zatím velmi úspěšní. Podařilo se jim ubránit Berlín a zahnali vládní síly na ústup. Po celém Německu probíhají bolševické manifestace. Nejhorší je situace v Porúří a na severu, především v přístavech. Zdá se, že Německo se ocitlo na prahu další revoluce, tentokrát rudé!"
Při zmínce o bolševické revoluci se všichni u stolu otřásli. Jejich státy sice válku vyhrály, ale obyvatelstvo Francie, Velké Británie i Itálie bylo válečným strádáním vyčerpáno. Ve všech třech zemích byl zaznamenán prudký vzestup revolučních a levicových nálad.
"Pánové, rád bych vás upozornil, že podobné demonstrace neprobíhají jen v Německu," upozornil Orlando. "Včera v Turíně demonstrovalo na třicet tisíc zaměstnanců FIATu, většina jich měla rudé vlajky a zpívali Internacionálu. Podobné demonstrace probíhají po celé severní Itálii. Mám obavy, že v případě úspěšné rudé revoluce v Německu vyvolají bolševici a socialisté povstání v severní Itálii!"
"Ve Skotsku je to stejné," podotkl David Lloyd George. "Navíc v Irsku se bouří tamní katolíci. Pokud by ještě měli povstat rudí...." britský premiér myšlenku nedokončil.
"I tady ve Francii je to špatné," připustil Clemcenau. "Hlavně na severu, situace je ještě o to horší, protože tamní oblast byla frontovou linií. Ovšem extrémní nálady jsou na vzestupu po celé Francii."
David Lloyd George polk poznámku o tom, že Francie vždy byla baštou extremismu, zejména levicového.
"Situace v armádě je zatím klidná," prohlásil maršál Foch. "Většina mužů byla již demobilizována. Na plných stavech zůstávají pouze jednotky, které okupují levý břeh Rýna. Jedná se ovšem o jednotky koloniální a ty jsou zatím loajální."
"Otázka je co uděláme," nadohodil Orlando.
Ostatní muži se na sebe podívali, ale odpovědět se neodvážil nikdo

Essen 13. ledna 1919
Před výrobními halami Kruppovy továrny v Essenu se už od včerejšího večera houfovali stávkující dělníci. Mnozí z nich nesli rudé vlajky, transparenty popsané bolševickými hesly a zpívali Internacionálu. Před vstupem do továrny se však museli zastavit. Továrna byla uzavřena a před vstupem do objektu stáli policisté a několik desítek příslušníků Freikorpsu . Velením nad vládními silami byl pověřen poručík Reichswehru Alfréd Habermann. Když dělníci spatřili, že je továrna střežena, na okamžik se zastavili. Pak z davu vystoupil muž v omšelém kabátu s rádiovkou na hlavě a zamířil k Habermannovi.
"Soudruhu poručíku," oslovil ho provokativně. "Jmenuji se Gustav Kranfeld a jménem pracujícího lidu přebírám továrnu."
Poručíka zaskočila mužova drzost, jako správný německý důstojník však nedal nic najevo. "Opravdu, pane Kranfelde?" otázal se provokativně. "A kdo vás tímto úkolem pověřil?"
"Vláda Německé socialistické republiky a německý pracující lid," odvětil Kranfeld.
Tak ti povstalci už si hrají na vládu pomyslel si Habermann.
"Mohu vidět vaše pověření?" otázal se Kranfelda
"Nepotřebuji žádné pověření!" vyjel Kranfeld vztekle. "Zastupuji pracující lid!"
"V mých rozkazech se ovšem o pracujícím lidu nemluví. Už vůbec se tam nepíše nic o předání továrny do vašich rukou."
Kranfeld zrudl vzteky: "Je to vaše poslední slovo?"
Poručík pokročil rameny.
Kranfeld toto gesto ovšem pochopil. "Vrátím se a nebudu sám," zavrčel výhružně. Poté se obrátil a spěšně zamířil zpět mezi dělníky.
Poručík ho sledoval s přimouřenýma očima. Tušil, že v Essenu bude pořádné horko.

Poručíkovi obavy se naplnily ještě večer téhož dne večer. Těsně po šesté hodině se dav vedený Kranfeldem objevil znovu. Tentokrát však nebyli dělníci ozbrojení transparenty, ale zbraněmi, které ukořistili z jednoho z vlaků. Vedení továrny v obavě, že by se bouřící se dělníci mohli zmocnit zbraní uskladněných v továrně, zahájilo již 10. ledna večer evakuaci uskladněných výrobků. Během tří dnů se povedlo odvést většinu uskladněných zbraní. Dělníci se ale dokázali zmocnit tří kompletních transportů na nádraží v Essenu. Do jejich rukou padlo zhruba deset tisíc pušek, sto kulometů a stovky tisíc kusů munice. V továrně bylo uskladněno dalších pět tisíc pušek, dvanáct kulometů a značné množství munice. Habermann při pohledu na ozbrojený dav dělníků pochopil, že to tentokrát neproběhne tak klidně jako ráno. Na střet s povstalci byl ovšem připraven. Krátce po ranním odchodu dělníků byla ostraha továrny posílena sto padesáti vojáky Reichswehru, kteří disponovali třemi kulomety. Dalším kulometem disponoval oddíl Freikorpsu , který byl součástí původní ostrahy továrny. Zbytek ostrahy byl ozbrojen puškami. Habermann si byl dobře vědom, že vzbouření dělníci mají nad jeho muži drtivou početní převahu. Proto vydal příkaz, aby bylo vyklizeno prostranství před továrnou. Všech 320 mužů, kteří měli Kruppovy závody střežit se stáhlo do objektu. Jakmile dělníci zpozorovali, že ostraha před nimi ustoupila, přešli do útoku. Brzy vypukl litý boj. První útok se podařilo vládním silám odrazit. Při útoku zahynulo sedmdesát dělníků a stejné množství bylo zraněno. Vládní síly přišli o patnáct padlých a raněných. Vzbouřenci se ze svého neúspěchu poučili a další útok zahájili až o dvě hodiny později. Tentokrát útočili z několika směrů. Tím pádem se obránci museli rozdělit. Dělníkům se na několika místech podařilo překonat mohutnou cihlovou zeď, která oddělovala budovy závodu od okolí. Boj tak pokračoval přímo v komplexu závodu. Boje byly natolik urputné, že několik hal vzplálo. Nakonec slavila úspěch drtivá početní převaha dělníků, kteří se v brzkých ranních hodinách konečně dokázali zmocnit poslední haly, v níž se bránili zbytky vládních sil. Boj o Kruppovy závody byl mimořádně tvrdý a krutý. O život přišlo tři sta příslušníků vládních sil, zbylých dvacet bylo zajato a popraveno. Ztráty dělníků čítaly čtyři sta dvacet padlých a pět set raněných. V průběhu bojů utrpěl značné škody i komplex závodů. Zhruba čtvrtina všech hal byla těžce poškozena. Bylo evidentní, že potrvá minimálně několik měsíců než se podaří obnovit plnou produkci závodu. Kruppovy závody však nebyly jediným významným průmyslovým podnikem, který padl do rukou povstalců. Večer 13. ledna padly do rukou povstalců továrny Rheinmetallu v Dusseldorfu.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 19 črc 2016, 15:22

4. kapitola
Souhrn
Po bitvě o Berlín se začalo bolševické povstání šířit dále do Německa. Povstalcům se podařilo získat pod svou kontrolu průmyslové Porúří a severní část země. Bolševické povstání vypuklo i v Mnichově a Drážďanech. Pod kontrolou Výmaru zůstalo střední a jižní Německo, s výjimkou Mnichova. Rovněž Slezsko a Prusko, oddělené od zbytku Německa polským koridorem k moři, zůstalo věrné Výmaru. Klid zatím panoval i v Porýní okupovaném armádami Dohody. Německo bylo rozděleno na dvě části. Obě strany se pomalu začaly připravovat na dlouhý konflikt. Výmarská i berlínská vláda začaly s budováním pravidelných armád. Výhodu v tomto směru měl Výmar, protože už pravidelnou armádou disponoval, stačilo jí jen rozšířit. Na základě rozhodnutí vlády kancléře Eberta byla15. ledna 1919 zavedena na území pod kontrolou vlády všeobecná branná povinnost. Povstalecká vláda v Berlíně nezahálela a 18. ledna byla branná povinnost zavedena i na povstaleckém území. Jako základ pro povstaleckou armádu posloužily Revoluční milice, které vznikly ve všech městech pod kontrolou povstalců. Při výstavbě povstalecké armády prokázali svou užitečnost bývalí vojáci císařské armády, kteří za Světové války prožili zajetí v Rusku. Většina se jich vrátila načichlá bolševickou ideologií. Na území kontrolovaném povstalci se tito muži dobrovolně hlásili do formující se Německé rudé armády. Ti, kteří se ocitli na území kontrolovaném Výmarem odmítali rukovat do Reichswehru a snažili se prchat na území kontrolované povstalci.

V průběhu druhé poloviny ledna se v Německu začala vytvářet souvislá frontová linie, která procházela zhruba středem Německa. Obě strany konfliktu začaly na frontu přesouvat první zformované divize. Na počátku února již obě strany disponovaly dostatečnými silami k vedení občanské války. Bylo jasné, že tato válka bude dlouhá a krutá. Ani jedna ze stran nebyla ochotna ustoupit. Kulisy pro bratrovražedný konflikt tak byly připraveny.

Nepokoje organizované bolševicky a socialisty se rozšířily i do dalších států. Nad Evropou se začal vznášet přízrak celoevropské bolševické revoluce.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 20 črc 2016, 15:24

5. kapitola
Praha 15. ledna 1919
Narychlo svolaná vláda se sešla v Kolowratském paláci. Na schůzi měl hlavní slovo ministr vnitra Antonín Švehla, ministr obrany Václav Klofáč se do diskuze příliš nezapojoval.
"Situace je vážná, pánové," prohlásil Švehla. "Dnes ráno začala stávka na Kladně. Stávkují zaměstnanci Poldi a havíři. Okresní četnické velitelství hlásí, že se v průvodu objevily rudé vlajky a zaznělo prý několik bolševických hesel, došlo k několika střetům s hlídkami četnictva. Demonstruje se rovněž v Oslavanech. Četnictvo zatím zvládá udržet pořádek, ale jen otázkou času než dojde k větším střetům. Je nutno přijmout opatření, aby nedošlo k větším násilnostem. Navrhuji vyhlásit stanné právo v okresech Kladno a Brno - venkov. V těchto okresech je nutno posílit policejní přítomnost, v případě nutnosti by policie měla kooperovat s armádou."
"Děkuji vám, pane kolego," řekl premiér Kramář. "Nyní dám hlasovat o návrhu hlasovat. Kdo je pro přijetí?"
Bez váhání se přihlásili ministři pravicových stran a oba slovenští ministři, Milan Rastislav Štefánik a Vávro Šrobár. Ministři socialistických stran - sociální demokraté a národní socialisté - se ke svým kolegům připojili po kratším váhání. Přes toto drobné zaváhání byl návrh jednohlasně přijat. Ihned po hlasování se premiér Kramář, doprovázený ministrem vnitra Švehlou a ministrem obrany Klofáčem, odebral na Pražský hrad, aby seznámil prezidenta s vládním stanoviskem. Schůze na Pražském hradě byla krátká. Prezident Tomáš Garrigue Masaryk si vyslechl názor premiéra a obou ministrů a po několika drobných připomínkách vyslovil s vládním návrhem souhlas. V časných odpoledních hodinách tak bylo vyhlášeno stanné právo v okresech Kladno a Brno - venkov.
Na Kladno a do Oslavan zamířily četnické a vojenské posily. Do večera byly nepokoje potlačeny. Došlo sice k několika drobným potyčkám stávkujících dělníků a horníků s četníky, ale o život nikdo nepřišel, nikdo neutrpěl ani vážnější zranění. Zdálo se, že situace v Československu se uklidňuje.

Varšava 16. ledna 1919
V době kdy československé úřady potlačovaly stávky na Kladně a v Oslavanech, se situace v sousedním Polsku vyhrotila. Nejhorší byla situace v Katovicích. Došlo zde k mnoha střetům stávkujících horníků s policií. V důsledku těchto srážek přišlo o život sedm horníků a jeden policista. Vzbouření horníci poté zaútočili na policejní velitelství ve městě, situaci ukldnil teprve zásah vojska. Srážka s vojskem však stála život dalších dvacet horníků. V souladu s příkazy, které dorazily z Varšavy, policie, za vojenské asistence, nepokoje potlačila. Násilnosti v Katovicích si vyžádaly na čtyřicet mrtvých, třicet šest horníků. Vůdci a organizátoři skončili ve vazbě. Násilné rozehnání horníků však situaci neuklidnilo. Pobouření byli především radikální socialističtí poslanci. Vláda vedená sociálním demokratem Jedrzejem Moraczewskim se ocitla pod tlakem radikálního křídla strany. Rovněž levicový tisk se do premiéra velmi ostře pustil. Nešťastného Moraczewskiho se nezastala ani pravice, která mu vyčítala, že jeho vláda otevírá cestu k moci komunistům. Večer 15. ledna se zoufalý premiér vypravil za prezidentem Józefem Pilsudskim a nabídl mu svojí rezignaci. Prezident ji přijal ještě téhož dne. Na ráno si k sobě Pilsudski povolal významného diplomata Ignacy Paderewskiho a velení polské armády.

Paderewski se dostavil přesně v 9:00 komorník ho ihned uvedl do prezidentovy pracovny. V místnosti už se kromě prezidenta nacházel náčelník generálního štábu generál Tadeusz Rozwadowski a vojenský guvernér Varšavy Franciszek Latinik.
Všichni muži se navzájem pozdravili, poté se rozesadili kolem stolu, v jehož čele seděl Pilsudski.
"Současná situace naší drahé vlasti mě velmi znepokojuje," prohlásil Pilsudski. "Zdá se, že zde v Polsku existují živly, které se shlédly v Leninovi a v tom jeho rudém cirkusu. Události z Katovic naznačují, že těchto extremistů je zřejmě mnohem více než pouhá hrstka. Za stávající situace jsem považoval za rozumné přijmout rezignaci socialistické vlády. V této těžké situaci považuji za rozumné, aby zemi řídila vláda nikoliv politická, ale úřednická."
Po těchto slovech se prezident obrátil na Paderewskiho: "V čele vlády by měl stát člověk, kterému je vlast nadevše. Ze všech možných kandidátů se mi zdáte být nejvhodnější."
Paderewski se zdál být lehce zaskočen, po chvíli se však vzpamatoval: "Vážím si vaší důvěry, pane prezidente. Bude mi velkou ctí ujmout se úřadu premiéra."
Pilsudski kývl hlavou: "Na sestavení vlády máte dva dny. Přesně za dva dny chci mít na stole soupis ministrů vašeho kabinetu. Nemusím doufám zdůrazňovat jaké osoby máte při obsazení ministerských křesel preferovat. Jakmile bude vláda sestavena, tak jedním z jejích prvních úkolů bude skoncovat s těmi bolševickými manifestační. Můžete použít jakýchkoliv prostředků, ale chci abyste s těmi vlastizrádci do týdne skoncoval!"
Paderewski se uklonil. Prezident se mezitím obrátil na oba generály: "Vy budete samozřejmě s likvidací těch rudých psů pomáhat, čím dříve se dokážeme vypořádat s rudými tím lépe pro nás." Po těchto slovech se prezident zvedl ze své židle a zamířil k mapě Polska, která visela za jeho židlí.
"Čím dříve ukončíme tu záležitost s rudými, tím dříve se budeme moci pustit do rozšiřování Rzeczpospolity," prohlásil Pilsudski. "Mezinárodní situace je pro nás výjimečně příznivá. Němci i Rusové jsou zaměstnáni svými domácími záležitostmi a Dohoda má dost svých starostí. Díky tomu máme otevřené dveře na východ i na západ," po těchto slovech zapíchl prezident prst do mapy, "Gdaňský koridor je pro naše spojení s mořem nedostačující, z tohoto důvodu je třeba obsadit Gdaňsk. Na východě je možnost proniknout hluboko na Ukrajinu, je v našem zájmu obsadit všechna ukrajinská území na západ od Dněpru. Tím si zajistíme dostatečné zdroje potravin a železné rudy. Přes Oděsu získáme přístup k Černému moři."
Zbývající tři muži naslouchali těmto plánům se vzrůstajícím nadšením. Pilsudski byl skutečný vůdce Polska. Jedině on mohl Rzeczpospolitu dovést ke světlým zítřkům. Oni měli tu čest, že mu mohli pomoci s realizací jeho smělých plánů.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 22 črc 2016, 10:45

6. kapitola
Budapešť 18 - 19. ledna 1919
Pokřikování stávkujících dělníků se rozléhalo po celé Budapešti. Do maďarské metropole se sjeli komunističtí sympatizanti z celé země, aby hlasitě demonstrovali svou vůli. Z davu, který procházel skrz město se ozývala komunistická a protivládní hesla. Vyděšení obyvatelé města se schovávali ve svých příbytcích a snažili se pokřikování stávkujících dělníků příliš nevnímat. Komunistickou stávku však nemohla ignorovat policie, po celém městě hlídkovali po zuby ozbrojení strážci zákona a ostražitě hlídali průvod, který pomalu směřoval k Parlamentu. Tam však na stoupence komunistů čekalo nepříjemné překvapení. Cesta přes Dunaj byla uzavřena. Na Řetězovém i Alžbětině mostě patrolovalo několik desítek vojáků, kteří měli příkaz nepustit nikoho přes řeku. Dav před oběma mosty chvíli postával. Několik aktivních demonstrantů se pokusilo vyprovokovat potyčku, ale vojáci na jejich provokace nijak nereagovali. Nakonec se průvod obrátil a vyrazil po nábřeží k dalšímu mostu, tam se však opakovala stejná scéna jako u Parlamentu. Cesta na druhý břeh byla střežena vojenskými hlídkami. Stejná scéna se opakovala v celé Budapešti. Komunisté byli z nastalé situace poněkud znameni. "Vrátíme se k Parlamentu," rozhodl Béla Kun, který předsedal komunistické straně. Dav ho poslechl a vypravil se zpět k budově Parlamentu. Tam se opakovala situace z rána. Oba mosty byly střeženy vojskem. Kun se pokusil vojáky přesvědčit, aby pustili průvod na druhou stranu. Odpovědí mu bylo mlčení. Vzteky rudý, se komunistický pohlavár vrátil zpět. "Když to nejde po dobrém půjde to po zlém," hřímal. "Ve jménu světové revoluce, do útoku, soudruzi!" halekal Kun.
Dav zařval nadšením a vyrazil vpřed. Ukázalo se však, že Kun sílu davu podcenil. Vojáci, kteří střežili Řetězový a Alžbětin most, začali do demonstrantů střílet. Vojáky navíc podpořili dvě stovky jízdních policistů, policisté se skrývali na druhém břehu a do dění se zatím nezapojili. Teď se však situace změnila. Policisté přejeli přes mosty a najeli do davu, který byl již notně otřesen v důsledku palby vojáků. Útok policejní jízdy byl poslední kapka. Dělníci začali bezhlavě prchat, na útěku však byli nemilosrdně pronásledováni. Na útěk se musel dát i Kun. Lídr komunistů zuřil a v duchu si sliboval, že se za toto ponížení pomstí.

Vláda se však po rozehnání demonstrantů rozhodla nic neriskovat a vyhlásila v Budapešti stanné právo. Do města bylo přisunuto šest tisíc mužů generála Hegedüse a jejich velitel byl jmenován vojenským guvernérem Budapešti.
Noc z 18. na 19. ledna se nesla ve znamení represí. Policie po celém městě prováděla zátah na komunisty a jejich stoupence. Zatčeno bylo na pět set osob. Mezi zadrženými však nebyl Béla Kun, kterému se podařilo v přestrojení uprchnout

Mnichov 21. - 26. ledna 1919
Situace v bavorské metropoli byla mírně řečeno napjatá. Po celém městě se bouřlivě demonstrovalo a policie přestávala situaci zvládat, navíc místní vojenská posádka se fakticky ocitla ve stavu vzpoury. Důstojníci loajální vládě byli internováni a vojáci si na jejich místo zvolili výbor, který ihned navázal styk s demonstranty. Výsledkem těchto družeb byl převrat, který se uskutečnil v noci z 20. na 21. ledna. Do ulic města se vyhrnuli vzbouření vojáci a obsadili strategicky významné budovy. Poté vystoupil Revoluční výbor vedený Kurtem Eisnerem a Eugenem Levinem a oznámil, že přebírá moc v Bavorsku. Eisner poté ještě vyhlásil Bavorskou republiku rad a prohlásil se jejím prezidentem, post premiéra obsadil Eugen Lévy.

Ve velitelství 47. brigády Freikorpsu zadrnčel telefon, zvedl ho rozespalý major Kurt Günhass, který byl pobočníkem velitele brigády generála Franze von Eppa.
"To je pro vás, pane generále," oznámil po chvíli Eppovi."Volá Výmar," dodal ještě.
Generál se zvedl ze židle, v níž si dosud pohodlně rozvalen hověl a převzal od majora telefon.
"Zde Epp, slyším," zahlásil do telefonu.
Na druhé straně drátu se nacházel ministr obrany Noske, který okamžitě začal generála úkolovat. Epp přijímal ministrovy instrukce mlčky, pouze občas kývl hlavou.
"Rozumím a provedu!" zahlásil zhruba po minutě a zavěsil.
Jeho pobočník se na něj podíval s tázavým pohledem v očích.
"Budeme potlačovat revoluci, Grünhassi," sdělil mu Epp s ďábelským výrazem ve tváři.
Ještě téhož dne se začala 47. brigáda přesouvat k Mnichovu.

Ukázalo se, že vedení povstalců silně přecenilo touhu Bavorů po revoluci. K povstání se přidal pouze Mnichov. Zbytek Bavorska zůstal loajální Výmaru. Muži generála Eppa tak měli situaci výrazně usnadněnou a bez odporu se dostali až k Mnichovu. Vláda Bavorské republiky rad sice vydala dekret vyzývající obyvatelstvo, aby se přidalo k obraně města, ale ukázalo se, že Epp nepřišel bojovat. Na místo toho zahájili jeho muži blokádu města, během několika hodin byl Mnichov odříznut od zbytku Světa. Ukázalo se, že tento postup byl správný. V bavorské metropoli byl nedostatek zásob a nebyla šance na opatření dalších. Pět dní po začátku blokády se na Eppově velitelství objevila delegace vedená Eugenem Levinem.
"Požaduji bezpodmínečnou kapitulaci," oznámil stručně parlamentářům Epp.
Parlamentáři se mezi sebou chvilku tlumenými hlasy dohadovali.
"Mohl by si zatelefonovat?" otázal se Lévy.
"Ale jistě," odvětil Epp a rukou ukázal na telefon, který byl na jeho stole.
Lévy uchopil aparát do ruky a začal vytáčet příslušné číslo. "Soudruhu, Eisnere, zde Lévy. Jsme na Eppově velitelství. Požadavky jsou nasledující, bezpodmínečná kapitulace. Mám a mohu? Ano, dobrá. Vyřídím."
"Tak co?" otázal se Epp.
"Přijato," oznámil lehce pobledlý Lévy. "Ve 12 hodin složí všechny naše jednotky zbraně."
"Výborně," zasmál se Epp a spokojeně si promnul ruce. Poté se obrátil na židli a kamsi za sebe zavolal: "Majore, Grünhassi!"
"Zde," zahlásil jeho pobočník.
"Zatkněte zrádce," přikázal mu Epp.
Lévy jestě více zbledl: "Ale to je násilí! To přeci nemůžete!"
"Myslím, že vy mi nemáte právo říkat co mohu a co ne. Pokud si vzpomínám právě jste souhlasili s kapitulací," odvětil Epp s povýšeným výrazem ve tváři. "Navíc moje rozkazy jsou v tomto směru jsou více než jasné. Měl jsem za úkol potlačit povstání a zadržet zrádce."
Lévy se pokusil protestovat, ale byl umlčen několika příslušníky Freikorpsu, kteří na něj namířili puškami. Poté byla povstalecká delegace vyvedena z budovy.
Ve 12:00 vstoupila 47. brigáda Freikorpsu do Mnichova. Ihned po osvobození města následovalo zatýkání vůdců povstání. Kurta Eisnera zastřelil jakýsi pravicový extrémista, právě ve chvíli kdy ho eskorta odváděla z budovy, která sloužila jako ústředí povstalců. Atentátník byl na místě zastřelen. Těmito výstřely bylo ukončeno komunistické povstání v Bavorsku.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 23 črc 2016, 19:35

7. kapitola
Gdaňsk 27. ledna 1919
Významný baltský přístav, který sice formálně patřil Německu, ale byl spravován Dohodou , začala polská armáda obsazovat za úsvitu 27. ledna. Obsazení provedla 12. divize polské armády. Operaci velel generál Józef Haller. Akce proběhla na výbornou. Zhruba hodinu a půl po zahájení operace bylo město obsazeno. Poláci obsadili vlakové nádraží, poštu, loděnice, telefoní ústřednu a další strategické body ve městě. Městská rada byla internována v budově starobylé radnice. V 7:30 dorazil do města generál Haller. Na radnici se setkal s inernovanými představiteli města.
"Pane generále, žádám vysvětlení této situace !" Zvolal komisař Reginald Tower, který město jménem Dohody prozatím spravoval.
Haller, který právě věšel do místnosti, v níž bylo vedení města internováno, nonšalantně pokročil rameny. "Jednám na základě rozkazu prezidenta a vlády Polské republiky," prohlásil generál klidně. Po těchto slovech položil před zkoprnělého komisaře jakýsi dokument.
"Co je to?" otázal se Tower.
Generál se neobtěžoval odpovědět. Komisař se tedy musel pustit do čtení. Po chvíli rudý vzteky papír odložil.
"Taková nestoudnost!" křičel a přitom se třásl vzteky. "To není právní dokument, ale slátanina. Říkám, že takovou věc nepodepíšu! Jen si to poslechněte, pánové!"
Radní, kterým bylo Towerovo zvolání určeno, se nervózně začali kroutit ve svých židlích.
Komisař Dohody se mezitím pustil do čtení: "My níže podepsání potvrzujeme, že jsme dobrovolně a bez nátlaku předali správu města Gdaňsk do rukou zástupce Polské republiky generála Józefa Hallera. Podepsáni komisař Reginald Thomas Tower a radní města Gdaňsk."
Tower dočetl. V sále bylo hrobové ticho.
"Nuže pánové, čekám," prohlásil Haller po chvilce trapného ticha.
"Už jsem vám řekl, že nic takového nepodepíšu," odsekl Tower.
"Ani městská rada nepřidá svůj podpis pod takovouto nestoudnost," prohlásil starosta.
Haller přejel všechny v místnosti ledovým pohledem. "Dobrá tedy. Pokud je toto vaše poslední slovo, tak vás mám povinnost upozornit, že neopustíte tuto místnost."
Tower znatelně zbledl, poté začal křičet: "Co si to dovolujete? Vždyť na něco takového nemáte právo!"
"Obavám se, že o tom na co mám, nebo nemám právo nerozhoduje vy, ale mojí nadřízení ve Varšavě," řekl Haller.
"Po těchto slovech opustil generál místnost. Přede dveřmi a na chodbě již stálo sedm vojáků. Haller si mávnutím ruky přivolal statného poručíka.
"Pečlivě je hlídejte a nikoho k nim nepouštějte. Pokud by se cokoliv dělo okamžitě mě zavolejte! Rozuměl jste rozkazu?"
"Rozuměl, pane generále!" odvětil poručík a zasalutoval. "K vězňům se bez mého vědomí nikdo nedostane!"
"Spoléhám na vás," řekl Haller.
Po krátké rozpravě zamířil do pracovny, která patřila starostovi. Místnost s mohutným dubovým stolem se mu na první pohled zalíbila. Na stole se nacházel telefon. Generál si trochu povzdechl, poté vzal sluchátko a začal vytáčet příslušné číslo.
"Ústředno, spojte mě s Varšavou!"
Chvíli bylo ticho, poté se na druhé straně drátu ozval hlas premiéra Paderewskiho: "Hallere, jste to vy?"
"Ano, pane premiére, volám z Gdaňsku. Město je zajištěné. Obyvatelstvo nevykazuje žádné známky odporu," hlásil Haller.
"Dobrá práce, pane generále," pochválil ho Paderewski. "Co komisař a městská rada?"
"Dělali problémy, odmítli souhlasit s předáním města. Prozatím je držím v internaci zde na radnici."
"Buďte opatrný, pane generále," varoval premiér Hallera, "kdyby se jim něco stalo byl by to pro nás velký problém."
"Nechal jsem je střežit svými muži, nikdo k nim nesmí," informoval Halller premiéra.
"Dobrá," řekl Paderewski. "Mám ve vás plnou důvěru, v případě jakýchkoliv problémů se budete okamžitě hlásit. Rozumíte? Žádné excesy a střílení do lidí!"
"Rozumím, pane premiére," prohlásil Haller.
"Dobrá, v tom případě končím," řekl Paderewski a zavěsil.
Stejně si počínal i Haller, na tváři polského generála se objevil samolibý úšklebek. Nepochyboval, že úkol, kterým byl pověřen, bez nejmenších problémů zvládne.

Obsazením Gdaňsku polská expanze neskončila. Ještě téhož dne večer překročila polská vojska hranice Litvy a obsadila Vilnius. Silná uskupení polské armády pronikla do Běloruska, které bylo na začátku ledna obsazeno ruskými bolševiky. Několik desítek polských divizí vpadlo na Ukrajinu. Polská expanze na východ začala.

Výmar 1. února 1919
Občanská válka trvala téměř měsíc a její konec byl v nedohlednu. Frontové linie se ustálily a Reichswehr i Německá rudá armáda se začaly zakopávat. V Německu začal vznikat systém zákopů, který byl podobný tomu ze Západní fronty Světové války. Zatím co obě armády sváděly bezvýsledné boje, v týlu začaly obě vlády likvidovat skutečné i domnělé odpůrce. Komunističtí povstalci svou pozornost zaměřili na statkáře. Na základě dekretu nejvyššího sovětu Německé socialistické republiky byla znárodněna veškerá půda nad výměru 57 hektarů. Toto znárodňování se týkalo především části Braniborska obsazené povstalci. Statkáři a jejich rodiny byli zatýkáni a odváženi do internačních táborů v severním Německu, tam živořili v hrůzných podmínkách, tisíce jich věznění nepřežili. Podobný osud potkal aristokracii, průmyslníky a církevní hodnostáře. Zatýkáni byli i sociální demokraté a lidé pravicově smýšlející. Rovněž bývalí vysocí velitelé císařské armády byli zatčeni. Ti však měli možnost se perzekuci vyhnout, podmínkou bylo, že se musí přidat k povstalcům. Tuto možnost si však zvolil jen málokdo. Většina bývalých špiček císařské armády skončila v internačních táborech u Postupimi. Hlavní podíl na teroru měly sověty, které byly zřízeny ve všech velkych městech obsazených povstalci. Tyto instituce nahradily Rady lidových komisařů a staly se skutečným nástrojem revolučního teroru. Nejaktivnější v tomto směru byl sovět v Hamburku, do jehož čela se prodral Ernst Thalmann. Na příkaz tohoto dělníka bylo přímo v Hamburku popraveno na patnáct stovek odpůrců revoluce, převážně sociálních demokratů. Další tři tisíce osob byly zatčeny. Podobné ohavnosti se děly i v ostatních povstaleckých městech, byť v menším množství. Tento teror však splnil svůj účel. Veškerá případná opozice, která by dokázala zformovat hnutí odporu, byla zlikvidována.

Legitimní vláda se však nechovala o nic lépe. Generál Franz von Epp provedl po osvobození Mnichova brutální čistku, jejímž cílem byly osoby, které se aktivně angažovali ve prospěch Bavorské republiky rad. Eugen Lévy a další tři stovky bavorských komunistů byly popraveny na nádvoří kasáren v Mnichově. Na dva tisíce komunistů skončilo ve vězení. Podobná byla situace i v Sasku. Vládní orgány ovšem při honu na komunisty udělaly zásadní chybu. Represe převážně dopadly na vůdce. Řadoví komunisté se stihli z větší části stáhnout do ilegality a pokračovali v boji proti vládě. Rovněž v Reichswehru bylo možné najít mnoho komunistických sympatizantů. Vzhledem k obrovské mase mužů, která do Reichswehru narukovala v rámci mobilizace, však nebylo možné tyto zrádce vystopovat.

Bylo jich celkem sedm. Narukovali v rámci mobilizace, stejně jako tisíce dalších mužů v Durynsku. Jejich divize byla soustředěna ve Výmaru a měla ho v případě povstaleckého útoku. V hlavě vůdce této sedmičlenné skupiny se brzy zrodil smělý plán. Otto Kaiser patřil už od mládí mezi nejchytřejší. Na gymnáziu v Erfurtu maturoval v roce 1914 s nejlepším prospěchem v ročníku. Chystané studium na medicíně však zhatil začátek války. Ottova divize byla odeslána na Východní frontu. V polovině roku 1916 padl do ruského zajetí a skončil v jednom z mnoha zajateckých lágrů na Sibiři. Tam poznal své současné společníky. Hanse a Martina Steierovi, Dietricha Ginzela, Ericha Fishera, Alberta Hoffmana a Heinricha Dietla. Brzy se z nich stali nerozluční přátelé. Společně prožívali časy v zajetí a doufali v brzký konec války. V listopadu 1917 se vlády v Rusku chopili bolševici. Rudá revoluce dorazila i na vzdálenou Sibiř. Do lágrů zamířili komunističtí komisaři, aby zajaté vojáky Centrálních mocností seznámili a idoktrinovali bolševickou ideologií. Lenin totiž doufal, že po návratu do svých mateřských zemí vyvolají tito muži úspěšné revoluce. Na mnoho zajatců slova moskevských komisařů zapůsobila. I skupina Otty Kaisera našla v komunismu zalíbení. Po podepsání Brestlitevského míru byli všichni zajatí vojáci Centrálních mocností propuštěni z ruského zajetí. Němci byli okamžitě posíláni do Francie, aby podpořili poslední velkou ofenzívu císařských armád. Smělý plán císařských generálů záhy selhal a Německo muselo podepsat potupné příměří. Stovky tisíc mladých mužů, kteří zahořeli pro komunismus, se vrátilo domů. Záhy po návratu vypukla tolik očekávaná revoluce. Bývalí ruští zajatci žijící na území pod kontrolou povstalců s nadšením rukovalo do Německé rudé armády. Tisíce dalších však žili ve špatné části Německa. Mezi ně patřil i Otto Kaiser a jeho přátelé.

Výmar byl plný vojáků, té malé sedmičlenné skupiny si nikdo příliš nevšímal. Díky tomu mohli pracovat na svém plánu. Kaiser a Ginzel opatřili plány, ostatní sehnali dynamit.
"Pokud to vyjde budeme slavní," prohlásil se zasněným výrazem Fisher.
"Pokud to nevyjde budeme mrtví," poznamenal cynicky Hoffman.
"Ale ono to vyjde, musí to vyjít," prohlásil Kaiser odhodlaně.
Potají začali do radničního sklepa nosit bedničky s dynamitem. 30. ledna odnesli poslední.
"Tak zítra," řekl Kaiser když se loučili.
Brzy ráno se opět sešli na náměstí. Do sklepení šel samotný Kaiser, který měl ve správný čas zapálit šňůru. Ostatní se rozptýlili po náměstí. O deset minut později začali přijíždět první ministři.
"Jdi říct Ottovi, že je čas," řekl Dietl Hoffmannovi, když před radnicí zaparkoval automobil s náčelníkem generálního štábu Reichswehru Hansem von Seeckt.
Když se Kaiser dozvěděl, že poslední oběť je na místě, nadechl se a zapálil zápalnou šňůru.
"Za deset minut to tady vyletí do vzduchu, pojď ať stihneme zmizet," řekl Kaiser.
Oba rychlým klusem opustili radnici.

Ministři a generál Seeckt zaujali svá místa. Kancléř Ebert povstal a chystal se zahájit schůzi. V ten moment se ozval hrozný výbuch. Exploze byla slyšet po celém Výmaru. Starobylá budova radnice se během několika sekund změnila v hromadu sutin. Všichni, kteří se nacházeli v tu dobu na radnici, nebo v její bezprostřední blízkosti, přišli o život. Kromě ministrů a generála Seeckta zahynulo dalších padesát osob, dalších devadesát pět utrpělo zranění. Dílo zkázy pozorovalo z bezpečné vzdálenosti sedm párů očí. V duchu se radovali, protože věděli, že vítězství revoluce je blízko.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 24 črc 2016, 11:09

8. kapitola
Berlín 15. února 1919
Karl Liebknecht si trochu odkašlal, poté spustil svůj projev, který si dlouho a pečlivě připravoval.
"Soudruzi a soudružky,
hovořím k vám ze stejného místa jako před měsícem, tehdy jsem vás vyzýval, abyste povstali a svrhli nadvládu imperialistů a buržoazie. Dnes mohu říci, že vaše snaha byla úspěšná. Vláda vykořisťovatelů byla svržena! Německo vstupuje dnešního dne do nové éry a já vám slibuji, že to bude nejúžasnější éra v dějinách tohoto národa!"
Po projevu se Liebknecht vrátil zpět do budovy kancléřství a posadil se na nejbližší židli. Hektické události posledního měsíce si u vůdce německé revoluce vybraly svojí daň. Nic však nenaznačovalo, že s koncem krátké občanské války se situace uklidní. Vláda i náčelník generálního štábu Reichswehru sice přišli o život v důsledku atentátu z 1. února, ale v Německu bylo stále dost těch, kteří bolševiky nenáviděli jako mor. Navíc Německá rudá armáda neměla zudaleka celou zemi pod kontrolou. V Prusku se vlády zmocnil konzervativní politik Franz von Papen, jeho čin podpořil bývalý náčelník generálního štábu a německý národní hrdina Paul von Hindenburg. Z Pruska se stalo centrem pro německé konzervativce, kteří museli utéct před komunisty. Navíc mnoho Němců uprchlo do sousedních států, především do Francie, Belgie, Nizozemska a Československa. Mezi těmito uprchlíky byla řada významných osobností, především politiků, ale nejen jich. Do Československa uprchl například významný automobilový konstruktér Ferdinand Porsche. V důsledku stále rostoucího množství uprchlíků nechala vláda na hranicích se všemi sousedními státy zavést výjimečný stav, střežení hranic se ujala armáda. Kontrola hranic s Francií však měla jen částečný účinek levý břeh Rýna byl totiž stále okupován dohodovými armádami.K nesmírné radosti nových vládců Německa však měly jednotlivé státy Dohody dost vlastních problémů. Velká Británie musela své jednotky z Porýní stáhnout díky nepokojům v Irsku a Skotsku, problémy se objevily i u flotily, která stále prováděla blokádu Německa. Rovněž Francouzi museli, v důsledku dělnických bouří na severu země, podstatnou část svých sil z Německa stáhnout. V Porýní navíc začali působit bolševičtí agitátoři, kterým se povedlo rozložit morálku některých jednotek. Jednotky okupující Frankfurt se dokonce začaly bouřit. Rozložení morálky dohodových vojáků a obnovení autority Berlína v Porýní to bylo cílem pro následující měsíce. Berlín zároveň ostražitě sledoval dění v okolních státech a začal navazovat kontakty s evropskými komunisty. Cílem Berlína bylo vyvolat revoluci ve státech střední Evropy. První zemí zemí v níž bylo vše pro revoluci připraveno bylo Maďarsko.

Budapešť 13. března 1919
Po násilném rozehnání lednové bolševické demonstrace v Budapešti se zdálo, že nebezpečí bolševické revoluce je zažehnáno. Mnoho komunistů skončilo ve vězení a mnoho jich muselo uprchnout. Nejvýznamnější maďarský komunista Béla Kun však v zemi zůstal. Po násilnostech z 18. ledna se stáhl do ilegality. Jeden z jeho věrných ho ukrýval ve svém bytě na budapešťském předměstí Budaörs. Z tohoto bytu byla řízena veškerá bolševická aktivita v zemi. V polovině února byl tento byt navštíven agentem rodící se německé tajné policie Stasi Konrádem Müllerem, krycím jménem S-22.

Dostat se z Německa nebyl problém, v Mnichově stačilo sednout na mezinárodní rychlík do Budapešti a už se jelo. Vojáci, kteří kontrolovali vlak na rakouských hranicích mu nedělali žádné problémy, s rakouskými pohraničníky už to bylo poněkud horší, ale vše nakonec dopadlo dobře. Problém nastal na maďarských hranicích, od ledna platil v zemi výjimečný stav a hranice tak místo pohraničníků střežila armáda. Kapitánovi, který prohlížel jeho pas se cosi nezdálo.
"Co vlastně chcete dělat v Maďarsku, pane Hübnere?" oslovil německého agenta jeho pravým jménem.
"Utíkám před bolševiky," řekl S-22 a snažil se, aby jeho hlas zněl co nejuctivěji. "Mám v Budapešti známého, chci se tu usadit a čekat."
Kapitán si ho chvíli prohlížel, nakonec kývl hlavou a pokračoval v kontrole ostatních cestujících S-22 si oddechl, úkol dostat se v pořádku do Maďarska splnil. Teď už stačilo jen najít Kuna, hledat po celé Budapešti by nebyl snadný úkol, on měl naštěstí přesnou adresu. Vystoupil na hlavním nádraží a začal se proplétat městem, po celém městě se pohybovaly vojenské patroly. Naštěstí ho nikdo nekontroloval. Konečně se dostal před ošuntělý dům na předměstí Budaörs. Vstoupil do domu a vyběhl do druhého patra. Na dveře na konci chodby zaťukal smluvený signál. "Přijel dědeček," zašeptal smluvený signál, když se ve dveřích objevila tvář majitele bytu. Maďar kývl a vpustil německého agenta dovnitř. Byt byl poměrně skromný, ostatně jako všechny byty na předměstí velkých měst. Jedna ložnice, obývací pokoj a kuchyně, to bylo vše. S-22 vstoupil do obývajícího pokoje a tiše pozdravil Kuna, který cosi zuřivě psal na list papíru. Vůdce maďarských komunistů zvedl hlavu a jejím kývnutím nově příchozího pozdravil. S-22 se posadil na židli naproti Kunovi. Chvíli se navzájem pozorovali.
"Rád vás vidím, soudruhu Kune," řekl S-22 po napjaté chvilce ticha.
Kun unaveně kývl hlavou. "Jsem rád, že jste v pořádku dorazil, nedělali vám na hranicích problémy?"
"Nic zvláštního," odvětil S-22. "Vidím, že zde stále platí výjimečný stav," poznamenal.
"Od ledna ho nezrušili," povzdechl si majitel bytu a usadil se na poslední volnou židli.
"Naštěstí to naší činnost příliš nenarušuje," podotkl Kun. "Pár našich sice skončilo ve vězení, nebo uteklo, ale většina se stihla stáhnout do ilegality. Ve všech velkých městech působí buňky naší strany, nejvíce členů má buňka v Budapešti, ale i v ostatních městech je mnoho našich soudruhů."
"Takže jste připraveni na finální úder?" otázal se S-22.
"Potřebovali bychom více zbraní, ale jinak ano, jsme připraveni."
"O zbraně se postarám, to nebude problém, vy zařiďte aby byli vaši lidé připraveni."
Kun přikývl. "Celou akci odstartuje rázný revoluční čin," řekl.
S-22 nadzvedl obočí.
"Náš člověk se infiltroval do prezidentského paláce," prohlásil Kun, přitom pozoroval co tato informace s cizincem udělá. Zjevně na něj nezapůsobila.
"Máte v plánu odstranit Károlyiho?" otázal se Němec klidně.
"To je předpokládaný začátek," odvětil Kun. Poté seznámil německého agenta s plánem převratu.
S-22 byl příjemně překvapen důkladností s jakou byl převrat připraven, v duchu se radoval, že dostal tak snadný úkol. Vypadalo to, že maďarští komunisté kromě zbraní nebudou potřebovat žádnou vetší pomoc. Debata se protáhla do pozdního večera. Druhý den ráno začaly práce na finální fázi převratu. V průběhu února dorazilo do Maďarska několik transportů se zbraněmi, většina jich skončila v Budapešti. Na finální poradě byl stanoven Den D. Kun určil 13. březen.

Ráno 13. března bylo slunečné, sluneční paprsky naznačovaly, že konec zimy se blíží mílovými kroky. Prezident Maďarské republiky hrabě Mihály Károlyi popíjel ve své pracovně svůj ranní čaj. Za dveřmi jeho pracovny svíral jeden z mnoha zaměstnanců prezidentského paláce pistoli Obezřetně se rozhlédl kolem sebe, ale nic podezřelého nezahlédl. Sevřel do ruky kliku a zprudka se nadechl. Poté otevřel dveře a vběhl do místnosti. Károlyi, který seděl zády ke dveřím se začal otáčet, v polovině otočky ho však do hlavy zasáhla kulka. Bez jediného hlesnutí se zhroutil na zem. Byl na místě mrtvý. Výstřely zaktivovaly prezidentovu ochranu, když několik prezidentových strážců vběhl do místnosti, atentátník odhodil pistoli a bez odporu se nechal zatknout.

Právě ho vedli přes nádvoří, když se ozvaly první výstřely. Muži, kteří atentátníka eskortovali se na sebe podívali a znatelně zbledli.
Jejich zajatec je s úšklebkem sledoval. "Revoluce je konečně tady, soudruzi," řekl s provokativním úsměvem ve tváři.
Revoluce to skutečně byla, v celém Maďarsku vyrazili komunisté do útoku. Na mnoha místech byli vládní síly rychle přemoženy, v Budapešti však vypukly tvrdé boje. Komunistům se však nakonec povedlo získat převahu. Po krátké přestřelce byl obsazen Královský hrad, který byl po abdikaci posledního uherského krále sídlem prezidenta. Večer již byla celá Budapešť a Maďarsko v rukou bolševiků.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 26 črc 2016, 18:36

9. kapitola
Praha 21. března 1919
První jarní den se pokusilo levé křídlo Československé strany sociálně demokratické provést v Československé republice státní převrat. Nepokoje začaly již 20. ledna v Praze. Dav dělníků zaútočil na Lidový dům, který byl sídlem ČSSD a budovu obsadil. Do obsazené budovy se ihned přesunuli vůdci puče. V jeho čele stál bývalý předseda strany Bohumír Šmeral, který se za války zkompromitoval loajalitou k Habsburkům. Po vzniku republiky musel na všechny stranické funkce rezignovat. Zhrzený politik našel zalíbení v komunismu a začal pracovat na vyvolání revoluce v Československu.

Obsazením Lidového domu však převrat nekončil, část dělníků, která se hlásila k levému křídlu ČSSD, obsadila haly ČKD a zmocnila se značného množství zbraní, poté tito vzbouřenci vtrhli do Prahy. Nepokoje začaly i v dalších částech Československa.
V pozdních večerních hodinách se narychlo sešla na Pražském hradě vláda. Hlavní slovo měl, stejně jako v lednu, ministr vnitra Antonín Švehla.
"Je zjevné, že čelíme pokusu o bolševický puč," hřímal Švehla. "Je třeba zakročit se vší tvrdostí! Nyní není možné postupovat v rukavičkách, je ohroženo demokratické zřízení státu!"
"Armáda zůstává loajální," prohlásil ministr obrany Václav Klofáč. "Některé živly sice budou problémy, ale vojsko jako celek zachová loajalitu vládě."
Když tato slova ministr obrany pronášel, netušil, že na několika místech se vojáci přidali k puči. Nejvážnější hrozbou se ukázala být vzpoura v Železné Rudě, vzbouřili se ruští legionáři, kteří byli zbolševizováni. Tato vzpoura však byla potlačena díky zásahu 14. dragounského pluku z Domažlic a 53. pěšího pluku z Plzně. Ve zbylých částech státu se povedlo vzbouřence včas internovat.

Vláda po poradě s prezidentem vyhlásila na území Československa stanné právo, z kasáren se vyhrnuli vojáci, aby podpořili četnictvo v boji s povstalci, kteří se na mnoha místech zmocnili zbraní. Tvrdé boje probíhaly po celý 21. březen. Na mnoha místech došlo ke krveprolití. Například v Oslavanech, zde bylo lynčováno 20 četníků. V dopoledních hodinách bylo město obsazeno vojskem. Při střetu s armádou zahynulo padesát sedm vzbouřenců, o život přišlo i pět vojáků. Povstání se podařilo potlačit i na Ostravsku a Kladensku. Tečkou za pokusem o bolševický převrat v Československé republice představovalo obsazení ČKD, za pomoci loajálních dělníků a Lidového domu. Večer bylo povšem. Převrat neuspěl. O život přišlo sto padesát pučistů a čtyřicet pět příslušníků četnictva a armády. Na sedm set osob utrpělo zranění. Vůdci puče byli zatčeni.

Antonín Švehla se usadil v křesle ve svojí kanceláři na ministerstvu vnitra a zhluboka vydechl. Dnešek představoval pořádný nápor pro jeho nemocné srdce. Šéf vlivné agrární strany se už těšil, že si trochu odpočine, ale jeho přání nebylo splněno. Zazvonil totiž telefon na jeho stole.
"U telefonu Antonín, Švehla, slyším," zahlásil do sluchátka.
"Zde Šámal," ozvalo se na druhé straně drátu.
Švehla se trochu zamračil, co mu mohl kancléř prezidenta chtít takhle pozdě večer? Záhy se mu dostalo odpovědi.
"Pan prezident by se s vámi rád setkal mezi čtyřma očima, ještě dnes večer," informoval kancléř Švehlu.
"Přijdu," slíbil ministr vnitra.
Ještě téhož večera proběhlo setkání, které mělo mnohé změnit.

Komorník Hůla uvedl Švehlu do prezidentovy soukromé pracovny okamžitě.
Masaryk se zvedl ze židle, v níž dosud seděl a stiskl ministrovi vnitra pravici, poté byl Švehla vyzván, aby se posadil naproti prezidentovi.
"Nebudu chodit kolem horké kaše," řekl Masaryk. "Dnešek byl pro mne tvrdou ranou. Rozhodl jsem se, že rezignuji na úřad prezidenta."
Švehla vypadal jako by ho zasáhl blesk.
Masaryk mezitím hovořil dále. "Rád bych se vyjádřil ohledně osoby svého nástupce. Za nejvhodnějšího kandidáta považuji vás, Antoníne."
"Já, pane prezidente?"
"Vy," potvrdil Masaryk. "Jste dostatečně zkušený, abyste se dokázal vypořádat se všemi úskalími prezidentského úřadu."
"Vážím si důvěry, kterou do mě vkládáte, pane prezidente," prohlásil Švehla. "Pokud skutečně nevidíte jinou možnost, jsem ochoten kandidaturu přijmout."

Riga 30. března 1919
V lotyšské metropoli se sešla skutečně podivná společnost. Na jedné straně byla polská delegace vedená Pilsudskim a na straně druhé delegace ruských bolševiků, vedená Trockým. Důvodem proč k tomuto setkání došlo bylo jednání o hranicích Polska a bolševického Ruska. Rozhovory probíhaly od 25. března. Nakonec byl přijat kompromis, Polsku připadla třetina Běloruska a zhruba stejná část Ukrajiny. Ruští bolševici si tak uvolnili ruce pro boj s bílými povstalci na Krymu a na Sibiři.
Tento mír nebyl míněn vážně a obě strany to věděly.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 28 črc 2016, 10:47

10. kapitola
Řím 10. dubna 1919
Ani Itálii se nevyhnuly nepokoje vyvolané radikální levicí. Epicentrem nepokojů se stal průmyslový sever země. K potlačení nepokojů musela být nasazena armáda. V důsledku toho se liberální Orlandova vláda ocitla pod tlakem levice. V důsledku vzrůstajícího tlaku zleva odstoupil 18. února Vittorio Emanuele Orlando z úřadu premiéra. Král Viktor Emanuel III. byl donucen k vyhlášení předčasných voleb.

Volby se uskutečnily 1. března. Konaly se v značně napjaté atmosféře, v ulicích velkých měst hlídkovala armáda. V zemi bylo od začátku března vyhlášeno právo a výjimečný stav. Volby jasně vyhrála Socialistická strana, která získala 156 křesel. Na druhém místě se se ziskem 100 mandátů umístila nově vzniklá Lidová strana. Na třetím místě skončila rovněž nově vzniklá Liberálně demokratická strana vedená bývalým premiérem Orlandem, získala 96 poslanců.
Vítězní socialisté ale nedokázali sestavit vládu. Premiérem se stal předseda Radikální strany Francesco Nitti. Ve vládě společně s Radikály seděli Lidovci, Liberálové, Sociální demokraté a nezávislí poslanci. Tato nesourodá koalice disponovala 262 poslaneckými mandáty. Vítězná Socialistická strana skončila v opozici, stejně jako Nacionalisté a Republikáni. Předseda socialistů Nicola Bombacci se s porážkou odmítl smířit. Začal plánovat převrat. Navzdory stannému právu začaly stoupenci Sociální strany opět vyvolávat nepokoje. 10. dubna nastal den D. Pučistům se rychle podařilo ovládnout Florencii, Perugii, Milán, Turín a Janov. Naopak drtivou porážku utrpěli v Neapoli, Palermu, Catanii,Messině a v Benátkách. Tvrdé boje mezi vládními silami a pučisty vypukly v Římě. Vzbouřenci rychle ovládly chudé dělnické čtvrti na předměstí, o centrum města se sváděly tvrdé boje. Náčelník generálního štábu generál Pietro Badoglio se rozhodl provést riskantní krok a nechal do města přesunout vojenské jednotky z jihu Itálie. Toto riziko se však bohatě vyplatilo. Jednotky z jihu definitivně převážily misky vah na stranu vládních sil. Večer bylo již jasné, že Řím se podaří udržet. Situaci se dařilo dostat pod kontrolu i ve zbytku Itálie, města, která byla povstalci obsazena, byla opět osvobozena armádou.
Socialistický pokus o státní převrat stál život přes 2000 osob a dalších zhruba 10 000 utrpělo zranění. V důsledku tohoto krveprolití odstoupil 10. dubna večer Francesco Nitti z úřadu premiéra.

Náčelník generálního štábu generál Pietro Badoglio byl do Kvirinálského paláce, který byl oficiální rezidencí italského krále, předvolán pozdě večer.
"Posaďte se, pane generále," vyzval Badoglia Viktor Emanuel, když se generál objevil v jeho pracovně.
Badoglio poslechl, král se posadil naproti němu.
"Chtěl bych vám poděkovat za to, že se vám podařilo zachránit Itálii před socialistickým pučem," řekl král.
"Konal jsem pouze svou povinnost," odvětil generál.
"A konal jste jí dobře," prohlásil král. "Muže jako vy potřebuji. Civilní vlády nejsou schopny zajistit pořádek, dnes se socialisté pokusili o převrat, zítra to mohou zkusit znova, pokud sestavením vlády pověřím civilistu, kdo zaručí, že se dnešek opět nezopakuje? V čele vlády musí stanout někdo spolehlivý a schopný vydávat tvrdá rozhodnutí."
Tak o tohle mu jde uvědomil si v duchu Badoglio, nechce jmenovat civilní vládu, dokud nebude mít jistotu, že nehrozí další převrat.
Král mezitím řečnil dále: "Za stávající situace považuji za nejrozumnější řešení, aby v čele vlády stál voják. Vy se mi zdáte být nejlepší možnou volbou."
"Pokud je to přání Jeho Veličenstva," řekl Badoglio formálním tónem.
Král se usmál. "Pane generále, není to mé přání, je to pouhá nabídka."
Badoglio se uklonil. "Bude mi ctí tuto nabídku přijmout."
"Dobrá," řekl král. "Zítra budete oficiálně jmenován do úřadu. To je vše, můžete odejít."

Paříž 16. dubna 1919
Ve Francii to vřelo. Po celé zemi probíhaly stávky a demonstrace, na některých místech musela být nasazena armáda. I vojáci se však začínali bouřit, především jednotky okupující Porýní vykazovaly všechny známky nespolehlivosti. 1. dubna dosáhla krize vrcholu. V Marseille došlo ke vzpouře námořníků, vzpoury vypukly ve všech přístavech, na severu země zahájili horníci z uhelných dolů stávku, k níž se záhy přidali dělníci. Vzbouřili se i jednotky okupující Porýní, mnozí vojáci dokonce dezertovali. Vládě a generálnímu štábu se podařilo obnovit pořádek s vypětím všech sil. Napětí však přetrvávalo.

16. dubna zaútočil mladý anarchista na premiéra Georgese Clemcenaua a způsobil mu těžká zranění. Atentátník se poté pokusil o sebevraždu, ale policii se povedlo mu v sebevraždě zabránit a zadržela ho. Při výslechu na policejní stanici vyšlo najevo, že mladík je součástí rozsáhlejšího hnutí, které se chystá provést státní převrat. Tato informace okamžitě putovala k ministrovi vnitra Julesi Parmsovi. Na jeho příkaz se rozjela vlna zatýkání. Bylo zatčeno několik stovek osob, které byly zapojeny do pokusu o socialistický převrat. Podezření padlo i na významného socialistického politika Léona Bluma, záhy se však ukázalo, že neprávem.
Zátah na radikální socialisty vedl k dočasnému rozbití komunistického hnutí.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 28 črc 2016, 21:14

11. kapitola
Budapešť 22. dubna 1919
Ihned poté co v březnu uchvátili komunisté v Maďarsku moc, nastolili vládu teroru. Perzekuce se týkala především šlechty, statkářů, buržoazie a církve. Jako jeden z prvních byl zatčen bývalý rakousko - uherský admirál Miklós Horthy, další zatčení brzy následovala. Noví vládci Maďarska začali s přípravou montrprocesu proti elitám z dob Monarchie. Další proces se chystal proti politickým vůdcům, kteří stáli v čele Maďarska od listopadu 1918 do březnového puče.

Kromě boje s třídním nepřítelem se maďarští komunisté chystali zahájit expanzi, jejímž cílem bylo obnovení Uher v předválečné velikosti. První obětí této expanze se se mělo stát Československo. Maďarská vláda začala na československé hranice posílat po zuby ozbrojené vojáky, kteří začali na hranicích Slovenska a Podkarpatské Rusi vyvolávat přestřelky. Praha na tyto provokace reagovala přesunutím 2. pěší divize na jižní Slovensko. Divize byla tvořena italskými a francouzskými legionáři, důstojnický sbor byl tvořen Francouzi, kteří v československé armádě působili v rámci francouzské mise. Velitelem divize byl však Čech, veterán Cizinecké legie Josef Šnejdárek.
Českoslovenští vojáci zaujali pozice na maďarských hranicích a začali se zakopávat. Navzdory tomu, že jejich postavení bylo defenzivní, obvinila Budapešť Prahu z toho, že chystá proti Maďarsku agresi, která má za cíl ukončit vládu maďarského proletariátu a nastolit opět vládu buržoazie a kapitalistů. Praha na tato obvinění nijak nereagovala, což vystupňovalo agresivitu Maďarů na maximální možnou míru. Na maďarské provokace zareagovala Praha tím, že na Slovensko poslala 6. pěší divizi, tvořenou italskými legionáři a vedenou italskými důstojníky i tato divize se ihned po svém přesunutí na hranice začala zakopávat.
Napětí mezi Maďarskem a Československem rostlo, ve vzduchu visela válka.

22. dubna se na Budapešťském hradě konala poslední předválečná porada vlády.
"Soudruzi, vše je připraveno. Zítra ráno vyrazí naše jednotky do útoku. Jejich cílem je osvobození slovenského a rusínského lidu, který úpí pod nadvládou československých kapitalistů," oznámil Béla Kun.
Odpovědí mu byl bouřlivý potlesk.
"Naše armáda bude postupovat ve dvou směrech. 4. a 7. divize budou postupovat po linii Rimazombat (Rimavská Sobota) - Kassa (Košice), 1.,2. a 5. divize budou postupovat po linii Ersekujvár (Nové Zámky) - Zolyom (Zvolen)," poznamenal ještě Kun.
Jeho soudruzi ho ještě jednou odměnili bouřlivým potleskem, poté se začali rozcházet.

23. dubna překročily jednotky Maďarské rudé armády československé hranice.

Zvolen 23. dubna 1919
Velitel 2. pěší divize československé armády podplukovník Josef Šnejdárek při pohledu na mapu bojiště spokojeně usmál. Maďarský útok na pozice jeho mužů totiž selhal. Maďaři tvrdě narazili zejména u Nových Zámků. Když se maďarští vojáci pokoušeli překročit Dunaj, doslova je smetla palba příslušníků 2. brigády, která tetnto úsek hájila. Obrana na tomto úseku byla natolik úspěšná, že 2. brigáda přešla do protiútoku, smetla dezorganizované Maďary a vytvořila na druhém břehu Dunaje předmostí, poté zvládla odrazit několik neorganizovaných maďarských útoků a způsobila útočícím Maďarům značné ztráty. Morálka maďarských vojáků v tomto úseku fronty se doslova zhroutila. Pod vlivem úspěchu u Nových Zámků nařídil Šnejdárek zbytku divize, aby po vzoru 2. brigády přešla do útoku. Tato snaha se prakticky okamžitě setkala s úspěchem. Českoslovenští vojáci již prvním útokem prolomili maďarské linie a začali pronikat do nitra Maďarska. Ukázalo se, že s tímto vývojem Budapešť vůbec nepočítala. Nebyly připraveny žádné obranné linie a neexistoval žádný záložní plán pro případ odražení ofenzivy. V důsledku toho byla maďarská vojska uvržena do naprostého chaosu. Zkušení českoslovenští veteráni z legií chaosu pochopitelně využili. A zahájili ofenzivu na linii Györ - Budapešť. V důsledku této československé proti ofenzivy musela Budapešť stáhnout svoje jednotky, které útočily ve směru Rimavská Sobota - Košice. Tím ustal drtivý nápor Maďarů na 6. divizi. Útočícím Maďarům se na tomto úseku podařilo v brzkých ranních hodinách obsadit Rimavskou Sobotu, byl zahájen postup na Košice. V těchto těžkých hodinách se v plné nahotě ukázala neschopnost italských důstojníků, kteří divizi veleli. Před katastrofu je zachránila protiofenziva 2. pěší divize. Maďaři se museli začít stahovat, aby neuvízli v obklíčení. Českoslovenští vojáci tak mohli začít postupovat, ve večerních hodinách se již muži 6. divize nacházeli ve výchozích postaveních. Tou dobou již bylo jasné, že maďarský útok na Československo selhal.

V pozdních večerních hodinách navíc hranice Maďarska překročila rumunská armáda a armáda Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Komunistická vláda v Maďarsku se začala přibližovat ke svému konci.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 31 črc 2016, 11:38

12. kapitola
Neúspěšná ofenzíva proti Československu měla pro komunistickou vládu v Maďarsku katastrofální důsledky, v Budapešti vypuklo povstání. Béla Kun a vláda museli z města uprchnout, před útěkem vydali rozkaz, aby byli popraveni všichni političtí vězni. Tento rozkaz se stal osudným například pro Miklóse Horthyho, který byl popraven jako jeden z prvních. Popravy trvalý po celý 26. duben, o život o nich přišlo na 3000 osob. Zbývajících 1500 vězňů popravě uniklo jen těsně, věznice v níž se popravy konaly byly totiž obsazeny vzbouřenci. Podobné vzpoury vypukly v dosud neobsazeném Maďarsku, krátká komunistická éra se chýlila ke svému konci. V Budapešti byla ustanovena prozatímní vláda, do jejího čela se postavil hrabě Pál Teleki. Nová vláda okamžitě vyslala parlamentáře na velitelství československých, rumunských a jugoslávských armád s návrhem na zastavení palby.

Maďarskou delegaci přijal velitel československých sil Josef Šnejdárek na svém velitelství v Ostřihomi.
"Posaďte se, pánové," vyzval opálený veterán Cizinecké legie maďarskou delegaci. "Jaké zprávy mi přinášíte z Budapešti?"
Slovo si vzal kapitán maďarské armády: "Pane podplukovníku, jménem prozatímní vlády Maďarské republiky vám nabízíme příměří od 23:00. Vláda je názoru, že vzhledem k pádu komunistické vlády již není důvodu, aby Československá republika setrvávala s Maďarskou republikou ve válečném stavu.
Šnejdárek si návrh vyslechl s kamenným výrazem ve tváři. "Jsem voják, nikoliv politik, řekl, nejsem tedy oprávněn přijímat ani zamítat jakékoliv návrhy. Obrátím se však na Prahu, žádám vás abyste vyčkali," po těchto slovech se podplukovník přesunul k telefonu a vytočil příslušné číslo.
"Zde Šnejdárek," ohlásil se. "Pane ministře, mám zde maďarskou delegaci, která nabízí příměří od dnešní 23. hodiny. V Budapešti je revoluce, Kun a Rudí museli utéct. Mám jejich návrh přijmout? Poradíte se s vládou? Dobrá, řeknu jim to. Končím."
Šnejdárek zavěsil, poté se obrátil na Maďary. "Naše vláda se o vašem návrhu poradí," oznámil jim. "Žádají vás abyste měli chvíli strpení."

Československá vláda se sešla v rekordním čase, tentokrát se nejednalo v Kolowratském paláci, ale v budově Ministerstva národní obrany.
"Právě se se mnou spojil Šnejdárek," hlásil svým kolegům ministr obrany Václav Klofáč. "Zdá se, že v Maďarsku vypukla revoluce, Kun prý musel utéct. Nová vláda nám nabízí příměří. Otázka zní zda ho příjmeme."
Porada byla krátká, ministři se jednoznačně shodli, že maďarský návrh se má přijmout.
"Tím se nám otevírají nové příležitosti," poznamenal ministr zahraničí Eduard Beneš.
"Jak to myslíte, pane doktore?" otázal se Beneše Kramář.
"Dnes ráno mne kontaktovali velvyslanci Rumunska a Spojeného království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Zdá se, že Bukurešť i Bělehrad mají zájem o pakt s námi, jak na bázi vojenské tak hospodářské, domývám se, že zájem by mohlo mít i Maďarsko. To by znamenalo, že bychom mohli hospodářsky tyto státy ovládnout."
"Chcete snad obnovit Rakousko?" otázal se chladně Kramář.
Beneš se trochu usmál. "Nikoliv, pane premiére, něco takového by se dalo provést jen obtížně. Měl jsem na mysli vytvoření hospodářské sféry vlivu, která by byla pod naší kontrolou."
Kramář přikývl, poté se obrátil na ministra financí Aloise Rašína.
"Vytvoření takovéto sféry by pro naše hospodářství bylo prospěšné, především pro naše velké podniky. Otázkou je co to udělá s naším zemědělstvím. Tyto státy nám kromě zemědělských produktů nemají příliš co nabídnout."
Ministři, kteří ve vládě zastupovali agrárníky se na sebe podívali. Okamžitě pochopili, že pro jejich stranu, která se opírala o hlasy rolníků, by to mohlo mít značně nepříjemné následky. Švehla začal v duchu uvažovat jak případné následky co nejvíce minimalizovat. Řešení ho okamžitě napadlo, provést co nejrychleji radikální pozemkovou reformu, nejlépe ještě letos. Poté nabídnout spolupráci stranám s podobným programem a zaměřením, především německým agrárníkům a Živnostenské straně. To by mohlo zabránit těm největším škodám. Krátce kývl na své stranické kolegy, že mají hlasovat pro oba návrhy.
Hlasování ministrů tak bylo opět jednoznačné, oba návrhy byly jednohlasně přijaty.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 01 srp 2016, 09:15

13. kapitola
Po konci občanské války v Německu musela komunistická vláda řešit řadu problémů, jednalo se především o problémy hospodářské. Německo bylo vyčerpáno téměř pěti lety nepřetržitých bojů, řada mužů padla, nebo byla poznamenána do konce života. Hospodářství bylo v katastrofálním stavu, měna ztrácela hodnotu a ekonomika se neustále propadala, země navíc stále čelila námořní blokádě Dohody.
Vláda přijala řadu opatření, která měla hospodářskou situaci zlepšit. Bylo povoleno drobné soukromé podnikání, rovněž drobní zemědělci si mohli svá políčka ponechat. V oblasti měnové politiky se vláda rozhodla přistoupit k radikálnímu opatření. 3. května byla vyhlášena měnová reforma. Během jediného okamžiku ztratily úspory obyčejných Němců hodnotu, u menších a středních vkladů ( do 30 000 marek) se směňovalo v poměru 3:1, u větších vkladů v poměru 5:1.
Toto opatření vyvolalo po celém Německu vlnu demonstrací, obyvatelstvo zároveň dávalo najevo svou nespokojenost s hospodářskou situací. Proti protestujícím však tvrdě zasáhla policie a armáda. Násilné potlačení protestů naznačilo, že nová vláda nebude spravedlivou vládou pracujícího lidu.
Co naznačil květen, to potvrdil červen. 12. června byla schválena ústava Německé socialistické republiky. V ústavě byla oficiálně zakázána existence všech politických stran, s výjimkou KPD, která díky ústavě získala vůdčí úlohu ve státě. Radikálně byla omezena svoboda projevu, slova a shromažďovací právo. Vznikla tajná policie Stazi, která měla za úkol potírat třídní nepřátele a protistátní živly. Probíhala masivní perzekuce odpůrců nového režimu, týkala se především kněží, šlechticů, průmyslníků, bankéřů, důstojníků Reichswehru a císařské armády a pravicových a sociálně demokratických politiků. Perzekuce svůj účel splnila, staré elity byly zlikvidovány, pokud neuprchly do exilu. Společnost ovládla atmosféra str. Hnutí odporu v samotném Německu v podstatě neexistovalo. Zato existovaly dvě exilové vlády, monarchistická v Prusku a republikánská v Paříži. Soupeření mezi oběma vládami znesnadňovalo zahraniční aktivity. Teprve na podzim 1919 se situace zlepšila, v srpnu Polsko anektovalo Prusko a Monarchisté museli utéct. V Paříži se sešli s Republikány. Výsledkem těchto jednání byl vznik Jednotné exilové vlády Německa

19. června zavítal do Berlína samotný Lenin. Přes oficiálně přátelskou a radostnou atmosféru proběhlo setkání ve značném napětí. Lenin kritizoval buržoazní způsoby německých komunistů a požadoval, aby Německo uznalo vůdcovství Ruska v socialistickém táboře. Liebknecht Leninovi kritiku ostře odmítl, rovněž odmítl uznat vůdčí úlohu Ruska v socialistickém bloku. Poukazoval především na větší vyspelost Německa. Odmítl rovněž nabídku, že Moskva vyšle do Německa své poradce. Jediné na čem se oba muži shodli bylo, že je třeba vyvolat celoevropskou revoluci. Přes zmíněné rozpory byla podepsána Smlouva o přátelství a vzájemné pomoci, která oba státy zavazovala k vzájemné pomoci v případě války. Smlouva se dotýkala i hospodářských otázek. Německo se zavázalo, že bude do Ruska dovážet průmyslové výrobky, výměnou za ruské suroviny.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 01 srp 2016, 09:39

14. kapitola
19. srpna se v maďarském Visegrádu sešli ministerští předsedové Československa, Rumunska, Spojeného království Srbů, Chorvatů a Slovinců a Maďarska. Hostitelem se stal maďarský premiér Pál Teleki, vůdčí úlohu však oficiálně převzal československý premiér Karel Kramář, ve skutečnosti jí však pevně držel ve svých rukou československý ministr zahraničí Eduard Beneš.
"Pánové, hrozba bolševické revoluce je nyní permanentní. Státy, v nichž se bolševikům podařilo uchvátit moc, zřejmě chystají proti zbytku Evropy agresi. Pokud chceme této agresi čelit, tak musíme postupovat jednotně. Jen tak mají naše země šanci na přežití!"
Projev sklidil bouřlivý potlesk, poté všichni zasedli k jednacímu stolu a slavnostně podepsali zakládací smlouvu nového paktu. Tím byla oficiálně založena Malá dohoda.

Vůdčí role v paktu se ujalo Československo, které uzavřelo se zbylými členy Malé dohody řadu smluv. Tyto smlouvy otevíraly československým výrobkům široké odbytiště. Československo si pomalu začalo vytvářet sféru vlivu, která z něj měla učinit nejvýznamnější stát ve střední a jihovýchodní Evropě.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 01 srp 2016, 10:31

Souhrn 1919 - 1929
Přes obavy evropských států k bolševické ofenzívě nakonec nedošlo. Německo i Rusko, od rok 1922 Sovětský svaz, měly dostatek starostí sami se sebou Navíc oba státy spolu naplno začaly soupeřit o to kdo se ujme vůdčí úlohy v socialistickém táboře. Evropa si mohla prozatím zhluboka vydechnout. Následky války se pomalu dařilo odstraňovat a ekonomiky jednotlivých států začaly růst. Přesto nebylo vše růžové, řada států musela čelit nejrůznějším problémům a výzvám.

Západoevropské mocnosti Francie a Velká Británie byly navenek silnými, ale ve skutečnosti čelily řadě vnitřních problémů. Británie se potýkala s velkou nezaměstnaností a problémy v koloniích, především v Indii. Navíc v Irsku vypukla občanská válka, která trvala tři roky (1919 - 22). Válka nakonec skončila patem a dohodou obou stran. Irsko získalo status dominia, stejně jako Austrálie, Kanada a Jižní Afrika. Většina pravomocí byla delegována na vládu v Dublinu. Toto řešení ale nemohlo uspokojit radikální frakci irských povstalců, kteří chtěli získat úplnou nezávislost na Velké Británii. Občanská válka se tak v Irsku znovu rozhořela.

Francie se potýkala především se značnou politickou nestabilitou. Životnost vlád nebyla příliš dlouhá. Praktický nekonečné vládní krize vedly k nárůstu preferencí extremistických stran, nacionalistů a komunistů. Především komunisté byli s každými volbami silnější a silnější. Reálně hrozilo, že Francie brzy rozšíří rady socialistického tábora.

V Itálii byl v důsledku nepokojů z roku 1919 demontován demokratický systém. Na jeho místo byla nastolena konzervativní a nacionalistická diktatura maršála Pietra Badoglia. Situace v Itálii se konečně stabilizovala. Řím se díky tomu mohl začít naplno věnovat zahraniční politice. Značný vliv získala Itálie v Rakousku, Albánii a Habeši, z posledních dvou států se stal de facto italský protektorát. S těmito zisky se však Řím nespokojil, Itálie toužila rozšířit svůj vliv do Řecka a Jugoslávie, zatím jí však nebylo přáno.

Ve střední Evropě získalo vůdčí úlohu Československo, Malá dohoda se v průběhu 20. Let proměnila v československou sféru vlivu. Československé podniky ve velkém investovaly do staveb továren a rozvoje infrastruktury v Maďarsku, Rumunsku i Jugoslávii. Ve všech třech státech navíc působili českoslovenští důstojníci, pod jejichž dohledem se tyto armády přezbrojovaly a modernizovaný. Ač malé rozlohu, stalo se Československo v průběhu 20. Let mocností.

Československé úspěchy žárlivě sledovalo Polsko, které se považovalo za nejvýznamnější stát střední Evropy. Opak byl pravdou, stejně jako Francie i Polsko bylo značně nestabilní. Roku 1926 se část armády, vedená bývalým prezidentem Jozefem Pilsudskim, pokusila provést státní převrat. Puč byl, ale nakonec potlačen loajální částí armády vedenou Wladyslawem Sikorskym a Tadeuszem Rozwadowskim. Demokracii se sice podařilo prozatím zachránit, ale Polsko i nadále zůstalo nestabilní zemí.

V socialistickém bloku spolu urputně soupeřily Německo a Sovětský svaz, toto soupeření se ještě vyhrotilo po smrti Lenina v roce 1924. Na jeho místo nastoupil Josif Stalin, na jehož příkaz začala drastická industrializace, která měla Sovětský svaz dostat na úroveň vyspělých států.
Kromě vzájemného soupeření se Německo i Sovětský svaz připravovaly na válku, která měla rozšířit komunismus do zbytku Evropy. Zatím se však nenakytla vhodná příležitost .
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

tenzor
Rotný
Rotný
Příspěvky: 103
Registrován: 03 kvě 2014, 21:58

Re: Alternativní historie

Příspěvek od tenzor » 01 srp 2016, 20:30

Bunkr píše:13. kapitola
19. června zavítal do Berlína samotný Lenin.
Tak mě napadá, jak? Vzhledem k možnostem tehdejší techniky letecky asi určitě ne, vlakem by musel přes Polsko nebo jiné nepřátelské státy. Takže jedině lodí, ale dovedu si představit, že za dané situace by se Velká Británie alespoň pokusila o blokádu.
Jinak postoj Polska v dané situaci, kdy je jen otázka času, kdy si ho rozeberou Německo a Sovětský Svaz (pokud tedy nepředvedou nějaký hospodářský zázrak), moc nechápu, kdyby dali Prusku aspoň autonomii a chovali se k tamějším monarchistům vstřícně, měli by určitou páku proti komunistickému Německu. Ale je fakt, že v reálné historii dělali taky spoustu věcí, které nedávaly smysl.

Johnson
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1227
Registrován: 21 pro 2007, 17:29
Bydliště: Vsetín

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Johnson » 01 srp 2016, 23:38

tenzor píše: Tak mě napadá, jak? Vzhledem k možnostem tehdejší techniky letecky asi určitě ne, vlakem by musel přes Polsko nebo jiné nepřátelské státy. Takže jedině lodí, ale dovedu si představit, že za dané situace by se Velká Británie alespoň pokusila o blokádu.
Jinak postoj Polska v dané situaci, kdy je jen otázka času, kdy si ho rozeberou Německo a Sovětský Svaz (pokud tedy nepředvedou nějaký hospodářský zázrak), moc nechápu, kdyby dali Prusku aspoň autonomii a chovali se k tamějším monarchistům vstřícně, měli by určitou páku proti komunistickému Německu. Ale je fakt, že v reálné historii dělali taky spoustu věcí, které nedávaly smysl.
V přestrojení. :D :D Ale vážně https://cs.wikipedia.org/wiki/Ilja_Muromec_(letadlo) a za těch zhruba pět let se technika posunula dopředu, takže si myslím, že letecky by to šlo.

Bunkr
Podporučík
Podporučík
Příspěvky: 963
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Alternativní historie

Příspěvek od Bunkr » 02 srp 2016, 12:16

15. kapitola
1. října 1931 dorazila do Tokia vzácná návštěva. Oním vzácným návštěvníkem nebyl nikdo menší než ministr zahraničí Velké Británie Rufus Isaacs. Host byl přijat japonským premiérem Wakatskukim Reijiro. Důvodem ke státní návštěvě nebylo nic menšího než jednání o britsko - japonské smlouvě. Tato návštěva vzbuzovala ve Velké Británii značné kontroverze. 18. září totiž Japonsko anektovalo čínské Mandžusko. Jednalo se totiž o otevřenou a zjevnou agresi. Vláda Jeho Veličenstva se přesto rozhodla vyslat do Tokia ministra zahraničí, aby jednal s Japonci o spojenecké smlouvě.

"Pane premiére, rád bych předeslal, že Vláda Jeho Veličenstva chápe důvody proč jste se rozhodli přistoupit k obsazení Mandžuska a nehodlá se touto záležitostí dále zabývat, " prohlásil Isaacks hned na úvod jednání.
Japonský premiér kývl hlavou.
Britský ministr zahraničí mezitím hovořil dále: "Vláda Jeho Veličenstva se cítí být znepokojena z komunismu, který ohrožuje nejen Evropu, ale i Asii. Velká Británie je odhodlana s komunistickou tyranií bojovat. V tomto boji však nesmíme být osamoceni. Proto bych vám jménem Velké Británie rád nabídl spojeneckou smlouvu. Zde jsou podrobnosti," prohlásil britský ministr zahraničí a podal japonskému ministrovi zahraničí kožené desky.
Wakatskuki desky předal svému asistentovi. S obsahem smlouvy byl již zhruba seznámen od srpna, hrubý náčrt mu předal velvyslance Velké Británie v Tokiu.
"Děkuji vám, pane ministře," řekl Japonec. "Vážíme si vstřícnosti s jakou se vždy Velká Británie chovala k Japonskému císařství. Jménem jeho veličenstva, císaře Hirohita, bych vás rád ujistil, že Japonské císařství nemá nejmenšího zájmu na anexi kolonií Velké Británie a dalších evropských států v jihovýchodní Asii. Vláda je ochotna poskytnout vám v tomto směru garance. Rovněž bych vás jménem císaře a vlády chtěl ujistit, že Japonské císařství nehodlá pokračovat v expanzi v Číně. Mandžusko bylo posledním územním požadavkem, který jsme vůči Číně měli. Informujte o tomto stanovisku prosím maršála Čankajška."
"Rozhodně o tomto stanovisku budeme čínskou vládou informovat. Maršál Čankajšek ovšem bude požadovat garance pro zbylé území Číny."
"Pokud si to bude přát, tak se mu jich dostane," prohlásil japonský premiér s kamennou tváří.
Po tomto prohlášení se oba muži pratelsky rozloučili.

Jednání v Tokiu probíhala do 12. října. 13. října ráno podepsali britský ministr zahraničí a japonský premiér spojeneckou smlouvu. Velká Británie se ve smlouvě zavazovala k podpoře japonského průmyslu dodávkami surovin. Rovněž se zavazovala k tomu, že v případě sovětského útoku na Japonsko podpoří Japonsko svými vojsky.
Japonsko na oplátku garantovalo územní integritu Číny a evropských kolonií na Dálném východě, zavazovalo se rovněž, že v případě války v Evropě vyhlásí Sovětskému svazu a čínským komunistům válku.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“