Fašistické Československo?

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Bitva o Belgii, II. část

18. června 1942 obsadila 3. francouzská armáda Lucembursko. Důvody, proč se toto malé velkovévodství stalo obětí agrese, byly dva. Francouzi jeho obsazením kryli pravé křídlo svých armád v Belgii a zároveň si vytvářeli nástupní prostor pro vpád do Německa.

Vláda v čele s velkovévodkyní Charlottou byla internována a okupanté začali podnikat správní kroky, jejichž cílem evidentně bylo připojení Lucemburska k Francii.

Příliš času na realizaci tohoto plánu ale nedostali. Günther von Kluge totiž vyslal do Lucemburska 16. armádu, ta od 19. června sváděla s Francouzi tvrdé boje a donutila štáb 3. armády, aby většinu svých sil odeslal na sever.

Přesně to bylo v souladu s Klugeho plány. Zatímco většina francouzských sil byla zaměstnána na severu, tak 23. června zaútočila z východu 9. německá armáda.

Výsledek se dostavil okamžitě. Francouzská postavení na východě byla prolomena a 3. armáda se ocitla ve dvojím ohni, kterému dokázala čelit jen s největšími obtížemi a obzvláště to platilo poté co Luftwaffe ovládla lucemburský vzdušný prostor.

Generální štáb v Paříži si okamžitě uvědomil jaká katastrofa hrozí na belgickém bojišti. Nebylo pochyb, že Lucembursko bude ztraceno, a pokud nebylo nic podniknuto, tak by se Němci dostali do boku armádám v Belgii.

Vrchní velení proto vydalo rozkaz k všeobecnému ústupu na linii Somma - Remeš - Mása - Meurthe - švýcarská hranice. Zároveň byla k Máse vyslána 10. armáda, aby zde vytvořila novou frontovou linii.

Francouzský ústup byl nesmírně obtížný, především protože spojenecké letectvo si vybojovalo nadvládu nad vzdušným prostorem.

Silnice, mosty a železnice byly prakticky neustále bombardovány, aby byl francouský ústup co nejvíce zpomalen.

26. června se zdálo, že je Francie těsně před porážkou. 3. armáda byla zničena a francouzské armády ustupující z Belgie byly nemilosrdně pronásledovány. Spojenci byli odhodláni zabránit Francouzům ve vytvoření frontové linie.

První spojenecké útvary dorazily k Sommě a snažili se dostat se na druhý břeh řeky. 51. britské pěší divizi se podařilo vytvořit u městečka Péronne předmostí a odrazila několik útoků, jejichž cílem bylo jeho zničení. Alan Brooke začal k Péronne přesouvat posily a žádal von Klugeho o podporu.

Ten však nemohl postrádat ani prapor. Situace na ostatních frontách se totiž stávala natolik dramatickou, že OKH bylo donuceno odebrat Klugemu 3 armády (31 divizí) a chvatně je přesunout na jiná bojiště.

1. července se fronta na západě stabilizovala na linii Somma - Remeš - Mása - Meurthe. První fáze války na západě tak skončila.

Její boje přinesly následující ztráty:

Francie

65 000 mrtvých, 122 000 zraněných, 41 000 zajatých, 391 tanků a 570 letadel.

Spojenci

45 000 mrtvých, 96 000 zraněných, 21 000 zajatých a nezvěstných, 280 tanků a 293 letadel.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Severní válka

Po neúspěchu v Polsku potřebovaly zde nasazené armády čas k doplnění ztrát. STAVKA proto svou pozornost přenesla na jiná místa.

Nutnost nové sovětské ofenzívy se ukázala již v poslední třetině června. Zpočátku úspěšný francouzský postup v Belgii a Lucembursku se proměnil v nezdar, který hrozil proměnou v drtivou porážku a vyřazení Francie z války. Paříž proto na svého sovětského spojence naléhala, aby urychleně zahájil ofenzívu, díky čemuž by se zmírnil spojenecký tlak na západní frontě.

Sovětský svaz naléhání svého těžce zkoušeného spojence vyhověl a 25. června obnovila Rudá armáda ofenzívní akce. Sověti tentokrát neútočili v Polsku, ale snažili se o průnik do Skandinávie a na Balkán.

Důvodů pro napadení Finska bylo několik. Vzájemná sovětsko - finská na Karelské šíji se nacházela ve vzdálenosti pouhých 32 kilometrů od Leningradu, druhého největšího města SSSR, v jehož továrnách se montovaly těžké tanky KV. Dále zde bylo strategické hledisko, z Finska nebylo daleko do švédské Kiruny. Její doly byly hlavním zdrojem železné rudy pro Německo. Samozřejmě se nedal opomenout fakt, že finská vláda byla Německu minimálně příznivě nakloněna a udržovala s ním přátelské vztahy.

Ještě před vypuknutím války shromaždovali Sověti na hranicích s Finskem určité síly, ty se nakonec rozrostly do podoby Severního frontu, jehož velitelem byl jmenován generálplukovníkem Markian Popov.

Tento front byl složen z těchto formací:

7. armáda

14. armáda

24. armáda

15 pěších divizí, 4 tankové divize a 2 mechanizované.

255 000 pěších, 1 200 tanků, 5 000 děl, 3 000 letadel.

Finům se pochopitelně taková masa vojáků v blízkosti jejich území pranic nezamlouvala. Proto byla 10. června vyhlášena mobilizace.

Ve srovnání s Rudou armádou byla ta finská nepatrná, dalo by se dokonce říci směšné malá. Finové mohli postavit pouhých 14 divizí.

Což v součtu bylo 300 000 pěších, 100 tanků, 300 děl a 250 letadel.

Nebylo tedy divu, že Sověti věřili v rychlé vítězství.

Když 25. června vyrazil Severní front do útoku, tak se v jeho štábu připíjelo vodkou na rychlé vítězství. Brzy se však ukázalo, že s Finy rozhodně nebude tak lehké pořízení.

24. armáda nedokázala dosáhnout rychlého průlomu v oblasti Karelské šíje. Šest finských divizí jí kladlo houževnatý a tuhý odpor, přičemž využívali stálého opevnění Manneheirmovy linie a obtížného terénu.

V bažinaté oblasti šíje, v níž existovalo jen minimum zpevněných cest, nemohli Sověti pořádně uplatnit svou početní ani technologickou převahu a ani nedokázali Finy donutit ke konvenční bitvě.

Finský generální štáb si byl dobře vědom, že v přímé bitvě vedené konvenčními prostředky nemají příliš šancí na úspěch. Proto se uchýlili k partyzánské taktice udeř a uteč.

Sovětské jednotky tak čelily prakticky nekonečným přepadům ze strany malých nepřátelských oddílů. Zvláště hrozivou zbraní se ukázali být odstřelovači. Těm se podařilo zlikvidovat řadu sovětských vojáků, především důstojníků.

Fronta na Karelské šíji se tak pro rudoarmějce proměnila doslova v peklo na zemi, v němž byl jakýkoliv postup vpřed zaplacen stovkami mrtvých a zraněných.

V jiných úsecích fronty si Rudá armáda vedla o něco lépe. Především 14. armáda, která byla středním uskupením Severního frontu, dosáhla několika úspěchů.

Podařilo se překonat první obranné postavení a proniknout hlouběji do vnitrozemí. Zde byl však postup zpomalován lesnatým terénem, který byl navíc narušován desítkami a stovkami jezer. Přesto se Sovětům podařilo během dvou týdnů k jezeru Saimaa, zde se však Finové dokázali zkonsolidovat a postup zastavit.

Ani 7. armáda nsazená za Polárním kruhem příliš nezářila a ani zdaleka se nedokázala přiblížit k přístavnímu městu Petsamo.

Rudá armáda, jejíž ofenzívní schopnosti se ukázaly v rovinatém Polsku, selhávala v obtížném terénu severní Evropy.

Za dva týdny, tou dobou již mělo být Finsko podle plánů STAVKy poraženo, nedosáhla prakticky ničeho. A aby toho nebylo málo, tak útok na Finsko vyburcoval zbylé skandinávské státy. Především Švédsko.

Švédská armáda byla mobilizována a vláda vydala souhlas s transferem německých vojsk a válečného materiálu přes své území.

STAVKA se snažila dosáhnout zvratu. Bylo rozhodnuto, že 16. armáda držená dosud v záloze se vylodí na jižním pobřeží Finska.

Ukázalo se, že takový plán bude jen obtížně proveditelný. Němci totiž do východní části Baltu odeslali většinu své ponorkové flotily, jejímž úkolem bylo zablokovat moře mezi Pobaltím a Finskem.

Když 3. července 1942 vypluly velké hladinové lodě Baltské flotily, aby poskytly krytí transportním lodím, tak na ně tvrdě udeřily německé ponorky.

Člunu U - 47 se podařilo zasáhnout bitevní loď Sovětskaja Bělorossija. Vinou nezkušené posádky, loď byla zařazena do služby před necelými dvěma měsíci, se mohutné plavidlo potopilo.

Zbytek flotily otřesený ze ztráty své vlajkové lodi se vrátil zpět do přístavů a celá akce byla zrušena.

Tou dobou již přes Švédsko přecházely první transporty německých vojáků ze Skupiny armád A, tu tvořily dvě armády (5. a 11.), v síle 10 pěších a 2 horských divizí.

Pozemní personál Luftwaffe se narychlo přesouval na švédské ostrovy Öland a Gotland, aby zde ve spolupráci se Švédy vytvořil potřebnou infrastrukturu pro vedení války.

Hrozilo, že boje ve Finsku se obrátí v neprospěch SSSR. Naštěstí pro něj si Rudá armáda na dalším bojišti vedla výrazně lépe.

Ztráty:

Sověti

34 000 mrtvých, 66 000 zraněných, 12 000 zajatých a nezvěstných, 206 tanků a 193 letadel.

Finové

4 300 mrtvých, 11 000 zraněných, 1 100 zajatých a nezvěstných, 5 tanků a 31 letadel.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Balkánský marš

Souběžně s Finskem bylo 25. června 1942 napadeno Rumunsko. Sověti měli na jeho hranicích Balkánský front v čele s armádním generálem Michailem Kirponosem. Tento front se skládal ze čtyř armád:

9. armáda

19. armáda

20. armáda

22. armáda

Což znamenalo 45 pěších divizí, 8 tankových, 4 mechanizované, 5 jezdeckých a 4 horské.

To na počty znamenalo 795 000 pěších, 2 400 tanků, 10 děl a 6 000 letadel.

Proti této mase stálo 45 rumunských divizí (35 pěších, 3 rychlé , 2 jezdecké a 5 horských), 11 jugoslávských (8 pěších, 1 rychlá, 1 jezdecká a 1 horská) a 10 československých (8 pěších a 2 rychlé).

Tedy 672 000 pěších, 1 000 tanků, 8 000 děl a 3 100 letadel.

V Maďarsku dále byla plně mobilizovaná armáda a v Rakousku německá Skupina armád B. Nicméně hlavní bitvu měly vybojovat malodohodové armády.

Původně se Rumuni zamýšleli Sovětům postavit již na území Besarábie, ale to bylo nakonec zamítnuto, protože Besarábie byla ze tří stran obklopena sovětským územím a mohla by tak snadno být odříznuta od zbytku Rumunska.

Všechny tři armády se tak stáhly za řeku Prut a deltu Dunaje. První sovětský úder dne 25. června 1942 tak dopadl do prázdna.

Armády Balkánského frontu překročily Dněstr a postupovaly do nitra Rumunska. V tu chvíli by mnozí sovětští velitelé vyrazili vpřed, aby dosáhli co nejrychlejšího vítězství. Generál Kipronos takovým typem důstojníka nebyl.

Namísto bezhlavého a rychlého pochodu vpřed byl zvolen pozvolnější a rozvážnější postup. Kipronos vyslal vpřed především speciálně vybrané průzkumné oddíly, jejichž úkolem bylo otestovat pevnost malodohodové obrany.

V prvních dnech války se tak bojovalo především ve vzduchu. Ve velmi dobrém světle se opět ukázali českoslovenští piloti, ti se těšili výborné pověsti již od roku 1938. Především díky nim byla letecká válka vyrovnaným soubojem, přestože sovětské letectvo mělo početní převahu.

Sověti se v pozemní válce prozatím spokojili s několika výpady k obranné linii a rychlým stažením zpět. Díky těmto akcím si ale Kipronos a jeho štáb utvořili představu proti čemu stojí.

Bylo podniknuto několik demonstrativních útoků, jejichž cílem bylo upoutat pozornost obránců. To hlavní se totiž mělo odehrát mnohem dále na jihu.

V noci z 26. na 27. červen se u Constanty vylodily 3 divize LXVII. střeleckého sboru a v deltě Dunaje byl nasazen výsadkový sbor Balkánského frontu. Postavení spojeneckých vojsk bylo zároveň napadeno 22. armádou.

Pod tíhou sovětského tlaku se postavení v dunajské deltě zhroutilo. Ještě horší důsledek měli Sověti u Constanty. Tak daleko na jihu nebyly v podstatě žádné síly, které by tuto oblast ubránily.

Nikoho nenapadlo, že by se Sověti odvážili k něčemu takovému a nyní za tuto neschopnost domýšlet platili vysokou a krutou daň.

Rudoarmějci se bez odporu valili jižním Rumunskem a nebezpečně se přibližovali k Bukurešti. Zároveň se line na Prutu ocitla pod soustředěným sovětským náporem a bylo jen otázkou času než povolí.

Za této situace se společné velení malodohodových armád domluvilo, že jediným řešením je všeobecný ústup do Karpat.

Rozkaz k němu byl vydán 29. června 1942. Bylo to právě za pět minut dvanáct. V Constantě se totiž vyloďovaly další útvary Rudé armády a linie na Prutu byla pod stále větším tlakem.

Kipronos ustupující malodohodové vojáky nepronásledoval. Jeho pozornost totiž již poutaly jiné události, které vyžadovaly přítomnost jeho vojsk jinde.

Generál se proto spokojil s tím, že 1. července vjel do čerstvě obsazené Bukurešti a pod jeho záštitou zde byla ustanovena vláda Rumunské lidové republiky. Ve skutečnosti se jednalo o sovětskou loutku, což se vzápětí potvrdilo tím, že její prezident Gheorghe Gheorghiu - Dej podstoupil SSSR Besarábii.

Většina sil Balkánského frontu se přesouvala na jih. Sousední Bulharsko se totiž zmítalo ve víru revoluce. Když se bulharští komunisté dozvěděli, že vláda se chce přidat ke Spojencům, tak na základě instrukcí z Moskvy vyvolali povstání, které 29. června 1942 přerostlo v revoluci.

Car Boris III. se svou rodinou uprchl ze Sofie a uchýlil se prozatím do Itálie. Vláda a řada významných osobností bulharského veřejného života takové štěstí neměla a byli povražděni.

Do země narychlo přicestoval Georgi Dimitrov, který se 2. července 1942 postavil do čela nově vytvořené Bulharské lidové republiky. Ještě téhož dne pozval do země sovětská vojska.

Spojenci velmi rychle pochopili jak je pro ně turbulentní vývoj na Balkáně nebezpečný. Kromě 15 divizí Skupiny armád C, která se připojila k malodohodovým armádám v Karpatech, Němci přesouvali dalších 31 divizí ze západní fronty.

Italové přesouvali do Albánie svojí 8. armádu a jugoslávský generální štáb se chvatně snažil poslat zbytek své armády k bulharské hranici.

Příliš úspěchů to ale nepřineslo. Sověti prošli na začátku července Bulharskem a vtrhli do Makedonie a Srbska. Během necelého týdne byla celá Makedonie a jižní a střední Srbsko pod jejich kontrolou.

Sovětský postup do Albánie se zastavil až na Černém Drinu, zde se zachytili Italové, Bílém Drinu, hranicích Černé Hory, Drině, Sávě a Dunaji, tuto linii držela jugoslávská armáda, k níž se záhy přidali Němci a Maďaři. Rovněž Československo přesouvalo na Balkán další síly.

Stalin mohl být spokojen. Během necelého měsíce obsadila Rudá armáda většinu Balkánského poloostrova a její úspěšná ofenzíva zabránila rychlému pádu Francie.

Spokojen mohl být i Kipronos, povýšený 21. července na maršála. STAVKA pod vlivem radosti z jeho úspěchu začala formovat 2. Balkánský front, který měl Sovětům definitivně zajistit vítězství na této frontě.

Drtivost sovětského vítězství dokládaly i utrpěné ztráty.

Sověti

57 000 mrtvých, 97 000 zraněných a 9 000 nezvěstných a zajatých, 271 tanků a 311 letadel.

Spojenci

93 000 mrtvých, 131 000 zraněných, 61 000 zajatých, 405 tanků a 253 letadel.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

8. část: Vzdálená válka II

Bod obratu

Bitva v Korálovém moři se stala bodem obratu ve válce na Dálném východě, ačkoliv se to zprvu nezdálo. Do května 1942 kráčela Spojená flotila od vítězství k vítězství. Nyní byla tato obdivuhodná série trvající pět měsíců u konce.

Kromě ztráty dvou těžkých letadlových lodí přišli Japonci o celou řadu zkušených palubních letců. Muži, kteří porazili Brity v Singapuru a Američany u Guamu, byli nyní nahrazováni nováčky bez potřebných bojových zkušeností.

Přesto i po bitvě v Korálovém moři zůstávalo Japonsko nadále hrozivou silou, která kontrolovala nezanedbatelnou část jihovýchodní Asie a Pacifiku. V Tokiu rozhodně neuvažovali o tom, že by v boji nepokračovali, a nebo že by válku prohráli.

Japonské útočné aktivity se nyní koncentrovaly do dvou bodů. Jednak na Sumatru, s jejím pádem by se pod japonskou kontrolou konečně ocitla celá Nizozemská východní Indie a bylo by možné odříznout Malajsii a Singapur a eventuelně provést vylodění v Barmě.

Druhým místem kam se nyní koncentrovala pozornost Japonců byly Šalamounovy ostrovy, respektive ostrov Guadalcanal. Zde byla naplánována stavba letiště a velké základny, díky níž by si Japonci udrželi kontrolu nad trasou USA - Austrálie.

V Tokiu si však stále nikdo neuvědomoval, že Spojenci prolomili jejich kódy a mohou tak číst všechny jejich depeše.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Probuzený tygr

Po porážce u Guamu a na Filipínách stál před novým velitelem Tichomořské flotily admirálem Chesterem Nimitzem a náčelníkem generálního štábu generálem Georgem Marshallem nesmírně náročný úkol. Vybudovat z ozbrojených složek Spojených států efektivní válečný stroj.

Tichomořská flotila byla posílena z Atlantiku přesunutými letadlovými loděmi Ranger a Hornet a dvěma moderními bitevními loděmi třídy North Carolina. Dále jí posílily všechny čtyři bitevní lodě nedávno dostavěné třídy South Dakota.

Mohutný průmyslový komplex USA přecházel na válečnou výrobu a připravoval se na masivní produkci zbraní a dalšího materiálu nejen pro potřebu USA, ale i dalších států válčících s Japonskem.

Mezitím Marshall budoval pozemní armádu. Do funkce velitele pozemní armády na Dálném východě byl dosazen Marshallův přítel a spolupracovník Dwight Eisenhower.

Kromě toho, že měl velet pozemním silám Spojených států v oblasti, tak jeho úkolem bylo spolupracovat s Brity, Australany a Nizozemci. Brzy se prokázalo, že právě Eisenhower je pro tuto práci ten pravý.

Klidný, uhlazený a organizačně zdatný muž, známý jako Ike si dokázal získat velitele britských sil na Dálném východě Richarda Wawella, ten souhlasil s tím, že k porážce Japonska bude zapotřebí spolupráce všech armád bojujících v této části světa.

V červnu 1942 proto i na Dálném východě vznikla jakási obdoba evropské Rady náčelníků generálních štábů, hlavní slovo v ní měli pochopitelně Britové a Američané, zatímco Australané, Nizozemci a Číňané hráli spíše druhé housle.

Tato nově vzniklá instituce přijala strategii tlaku ze tří stran. Britové, Číňané a Nizozemci měli na Japonce tlačit v oblasti jihovýchodní Asie, Australské z jihu a Američané z Pacifiku.

První test této strategie přišel již v červenci 1942.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Guadalcanal

Spojené státy americké japonské aktivity na Guadalcanalu silně znepokojovaly a pokud neměla být přerušena nejkratší námořní cesta do Austrálie, tak bylo zapotřebí jednat.

Do hry značně vstupoval i vyšší zájem. Na podzim se měly konat volby do komor Kongresu a s přibývajícím časem se zdálo, že dosud opoziční Republikáni ovládnou Sněmovnu reprezentantů i Senát. Tomu chtěl Roosevelt pochopitelně zabránit a proto naléhal na Nimitze, aby se pustil s Japonci do křížku.

Roosevelt věřil, že právě vítězství u a na Guadalcanalu zajistí jeho Demokratům vítězství ve volbách. Projednou se tak zájmy politiků a vojáků staly shodnými.

Bylo třeba spěchat, protože Japonci dokončovali stavbu letiště na Guadalcanalu a začínali do oblasti přesouvat značné síly. Zároveň se do finále dostaly přípravy invaze na Sumatru.

6. července 1942 opustila Tichomořská flotila svou základnu v Pearl Harboru a vyrazila na cestu k Šalamounovým ostrovům, jejichž součástí Guadalcanal byl.

Její úkolem bylo vyčistit vody kolem ostrova od Japonců a tím otevřít dveře pro vlastní invazi.

Jamamoto a jeho štáb nespali a byli si velmi dobře vědomi skutečnosti, že Američané nemohou jejich aktivity v oblasti ignorovat.

V důsledku chystané invaze na Sumatru však nemohla být nasazena celá flotila na jednom místě. Přesto Jamamoto věřil, že disponuje dostatečnými silami k odražení americké invaze.

Narychlo byla posilována základna v Rabaulu, z níž bylo možné podporovat posádku Guadalcanalu. Do oblasti Šalamounových ostrovů se zároveň přesunuly všechny dostupné lodě.

Okamžik pravdy se blížil doslova mílovými kroky a dalo se předpokládat, že bitva u Guadalcanalu bude mít na válku v Pacifiku výrazný vliv.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Bitva u Šalamounových ostrovů

11. července 1942 se po téměř půl roce znovu utkala japonské a americké námořnictvo. Mírná početní a kvalitativní převaha byla na straně USA, ty totiž mohly do boje nasadit 6 moderních bitevních lodí a 4 těžké letadlové lodě.

Na japonské straně se k boji hotovily 2 moderní a 5 starších bitevní lodě a tři těžké a jedna lehká letadlová loď. Američané navíc měli podstatnou výhodu, že dokázali číst japonské depeše, tudíž znali všechny podstatné detaily Jamamotova plánu.

Ten spočíval ve vylákání Američanů mezi ostrovy Santa Isabela a Malaita. Zde měla být Tichomořská flotila rozdělena na několik částí, které měly být po částech poraženy, aby to bylo možné tak sám Jamamoto musel své síly rozdělit.

Úloha návnady byla svěřena svazu tvořenému letadlovými loděmi Zuikaku , Šókaku a Hiyó a bitevními loděmi Musaši , Kirišima , Fuso a Nagato Jamamoto věřil, že právě k tomuto uskupení se povede vylákat.

Sám se skupinou bitevních lodí Jamato, Mutsu a Kongó hodlal vpadnout Američanům do zad. Tím by byla Tichomořská flotila sevřena ze dvou stran a velmi pravděpodobně poražena.

Protiplán Chestera Nimitze byl jednodušší. Spočíval v tom, že letadlové lodě zaútočí na svaz "návnada" a bitevní lodě na Jamamotova. Při jeho správném provedení by Spojené loďstvo utrpělo drtivou porážku a přestalo by být relevantní silou.

Bitvu odstartovalo vyslání průzkumných letadel i zde byli Američané ve výhodě, protože znali přibližnou polohu japonských lodí. Naopak jejich sok několik hodin tápal. Teprve v 6:35 se podařilo Američany objevit. Bylo však již pozdě. 10 minut předtím totiž z amerických letadlových lodí odstartovala první útočná vlna.

Ponorka I - 41 chvatně zahlásila svou polohou a poté bez ohledu na cokoliv vyrazila do útoku. Byla to sebevražedná akce a všichni na palubě to dobře věděli.

O několik okamžiků později se do boku letadlové lodě Saratoga zakouslo torpédo. Velitel svazu viceadmirál Frank Fletcher proti útočníkovi vyslal 7 z 18 torpédoborců, které tvořily doprovod jeho svazu.

Japonci přesto neohroženě pokračovali v útoku a podařilo se jim Saratogu zasáhnout podruhé. Loď byla těžce poškozena a začala nabírat vodu.

Za svou smělost zaplatila ponorka potopením, které nepřežil nikdo z její posádky. Její oběť však na celkový průběh bitvy zásadnější vliv neměla.

Útok první americké vlny byl drtivý. Japonce zachránila pouze nekvalita amerických torpéd, drtivá většina z nich totiž selhala a i když našla svůj cíl, tak neexplodovala. Přesto i bomby stačily k napáchání řady škod.

Zasaženy byly letadlové lodě Hiyó a Zuikaku, přičemž první jmenovaná se potopila. Spolu s ní šla ke dnu bitevní loď Kirišima a těžký křižník Mikuma. Zbylé lodě utrpěly různé stupně poškození, ale zůstaly více či méně bojeschopné.

Mezitím o několik desítek kilometrů dále proběhlo střetnutí bitevních lodí. Od začátku bitvy byli ve výhodě Američané, když se jim podařilo položit příčku na T, navíc byli i v početní výhodě, na každou japonskou loď totiž připadaly dvě jejich.

Ani Japonci však nebyli zcela bezbraní. Do boje totiž nasadili loď Jamato, jejíž hlavní zbraní byly kanóny ráže 460 mm, nejtěžší děla, která kdy byla na nějakou loď nasazena.

Právě tato monstrózní zbraň alespoň částečně eliminovala nepřátelskou výhodu a Američané byli nuceni vyplout plnou parou vpřed, aby tuto sílu co nejrychleji eliminovali.

Než se však podařilo dostatečně zkrátit vzdálenost, tak se se japonským dělostřelcům podařilo čtyřikrát zasáhnout USS Indianu a USS Washington . Pouze kvalitní pancéřování uchránilo Američany od horších škod.

Díky vysoké rychlosti se americkým lodím podařilo vzdálenost potřebnou pro zahájení palby rychle zkrátit a nyní se naplno ukázalo, že výhody jsou na jejich straně.

Na japonská plavidla se snesl hotový déšť v podobě granátů ráže 406. Po chvíli bylo jasné, že japonský plán zcela selhal a porážka je jen otázkou času. Jamamoto byl přesto odhodlán pokračovat v boji, a když už nemohl vyhrát, tak chtěl svému protivníkovi alespoň způsobit nejtěžší možné ztráty.

Zároveň poslal svazu, který měl sloužit jako návnada, rozkaz k ústupu. Drahocenné letadlové lodě nemělo cenu dávat v sázku a Jamamoto je chtěl uchovat pro další bitvu. Sám pak hodlal vést svůj boj do hořkého konce.

Jeho muži skutečně bojovali s neuvěřitelnou mírou fanatismu. Podařilo se jim dorazit Indianu a těžce poškodit Massachusetts, North Carolinu. a Alabamu.

Za to však zaplatili ztrátou Mutsu a Konga. Přestože Jamamotovi zbývala poslední loď, tak se velitel amerického svazu Thomas Kinkaid rozhodl v boji nepokračovat a vydal rozkaz k odpoutání od nepřítele.
Rovněž Jamato zamířil do domovského přístavu.

Zatímco Japonci ustupovali, tak Američané vyslali ze svých letadlových lodí další vlnu, ta poslala ke dnu křižníky Naka a Tone, to hlavní, letadlové lodě však již nedostihla.

Mezitím se ponorce I - 28 podařilo úspěšně torpédovat Yorktown.

Bitva u Šalamounových ostrovů tak skončila americkým vítězstvím, za cenu jedné potopené, čtyř poškozených bitevních a dvou letadlových lodí se podařilo potopit jednu letadlovou tři bitevní lodě a tři křižníky. Další dvě letadlové a čtyři bitevní lodě byly poškozeny.

V konečném důsledku nemělo toto střetnutí tak významný dopad jak si obě strany představovali. Nepodařilo se vymazat Spojené loďstvo , které zůstalo i nadále významnou silou a zároveň se potvrdila skutečnost, že Američané budou mít stále větší převahu.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Sumatra

Den před bitvou u Šalamounových ostrovů, tedy 10. července 1942, zahájili Japonci invazi na Sumatru, poslední neokupovaný ostrov Nizozemské východní Indie.

Jeho význam zvyšovala skutečnost, že právě zde se nacházela největší ložiska ropy v oblasti. Přestože menší ropná pole byla na Jávě a Borneu , tak jejich produkce tvořila asi 80% celkové produkce Sumatry.

Ze strategického hlediska tak měla Sumatra obrovskou hodnotu, a pokud mělo Japonsko nadále naplno pokračovat ve válce, tak jí prostě muselo dobýt.

Spojenci vysokou hodnotu Sumatry pochopitelně znali a stejně jako jí Japonci chtěli dobýt, tak oni jí hodlali ubránit. Již první den invaze ukázal jak budou boje probíhat.

V průběhu jara Japonci doplnili ztráty, které utrpěli na Jávě a navíc přisunuli další jednotky.

Celkem se na Borneu a Jávě nacházelo 85 000 mužů, 235 tanků, 1 000 děl a 500 letadel.

V cestě jim stálo 73 000 Britů, Nizozemců a Australanů s 98 tanky, 732 děly a 400 letadly.

Tito muži navzdory útokům japonského letectva proměnili Sumatru v ohromný zákop, ve srovnání s nímž byla Jáva doslova dětskou hračkou.

Když v noci z 10. na 11. července vyrazily lodě s první invazní vlnou, tak se začal odvíjet příběh dalšího mlýnku na maso.

Samotnému vylodění předcházelo několika měsíční bombardování zaměřené na infrastrukturu. Nebylo příliš úspěšné. Byť měli Spojenci méně letadel, tak byla kvalitnější než jejich japonské protějšky a díky tomu nedokázalo císařské letectvo splnit vytyčené cíle.

Obrana tak nebyla vzdušnými útoky výrazněji narušena a její zlomení tak bylo svěřeno pozemní armádě.

Spojenci jí to však rozhodně nehodlali usnadnit. Především admirál Cunningham nemínil se svými loděmi sedět v bezpečí přístavu a čekat až se bouře přežene, zvláště ve chvíli, kdy jeho flotilu znovu doplnila část lodí potopených během útoku na Singapur.

S výjimkou bitevního křižník Repulse se postupně podařilo všechna ostatní plavidla vyzvednout, opravit a zařadit do služby.

Cunningham proto přišel se smělým plánem jak Japoncům invazi alespoň částečně znepříjemnit a zpomalit.

Aby se japonské síly z Jávy dostaly na Sumatru, musely se přeplavit přes Sundský průliv, který tyto ostrovy odděloval a právě zde se Britové chystali udeřit.

Byl to nesmírně riskantní záměr. Průliv byl totiž pod kontrolou svazu viceadmirála Ozawy, tvořily jej tři bitevní lodě a navíc se zde mohly pohybovat japonské ponorky a celá oblast byla v dosahu jávských letišť.

Přesto se Cunningham rozhodl riskovat a se svou flotilu opustil Darwin. Vyplutí bylo načasováno tak, aby zastihlo japonské invazivní loďstvo v průlivu.

Z důvodu maximálního utajení vyplula Dálněvýhodní flotila v noci, aby se maximálně pokusila vytěžit moment překvapení.

Navzdory tomu se Ozawa o Britech dozvěděl a podnikl rázná opatření, se svými loděmi se rozhodl vyplout Britům naproti a zastavit je dříve než proniknou do úžiny. Na základě Ozawova rozkazu se k flotile připojily bitevní lodě Ise a Hjúga.

Síly tak byly zhruba vyrovnané, proti sedmi britským bitevním lodím plulo pět japonských. Britové ovšem měli převahu v letadlových lodích (4 těžké proti 2 lehkým).

Zatímco na moři se schylovalo k bitvě, tak z Bornea a Jávy vypluly lodě plné japonských vojáků. Tato flotila byla od svého vyplutí vystavena útokům spojeneckých letadel.

Navzdory snaze japonských pilotů kleslo několik desítek transportních lodí ke dnu a spolu s nimi zahynuly zhruba 3 000 mužů. Invazi to však zastavit nemohlo.

10. července se na Sumatře začali vyloďovat první Japonci. Okamžitě však zabředli do tvrdých bojů s obránci, kteří byli na pobřeží pevně zakopáni a byli odhodláni nedovolil nepříteli postup o jediný kilometr vpřed.

Po celé čtyři dny se japonští pěšaci zoufale snažili vytvořit předmostí a Spojenci jim v tom zuřivě bránili. Ztráty rostly téměř geometrickou řadou a postup vpřed nestál prakticky za zmínku.

15. července se sice mužům z 2. gardové divize podařilo vytvořit konečně předmostí u města Bakauheni, ale za cenu ztrát ve výši 35%. Podobné ztráty utrpěla většina japonských útvarů.

Sen o bleskovém dobytí Sumatry se rozplynul a císařská armáda opět zabředávala do složité a materiálně náročného boje, což ovšem znamenitě vyhovovalo spojeneckým záměrům.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

Peklo na zemi

Bitva u Šalamounových ostrovů otevřela dveře pro invazi na Guadalcanal. Očekávané se stalo realitou 13. července 1942.

Toho dne se na Guadalcanalu, Tulagi, Gavutu a Tanambogo začali vyloďovat příslušníci námořní pěchoty USA.

Jen na Guadalcanalu bylo postupně vysazeno 20 000 mužů. Proti nim stáli japonské síly v počtu 13 000 mužů. Síly byly tedy zhruba vyrovnané a to zakládalo na tvrdé boje.

Ty skutečně vypukly okamžitě poté co se Američané vylodili. Obzvlášť zuřivě a tvrdě se bojovalo v okolí města Honiara a rozestavěného letiště, jehož obsazení bylo hlavním cílem kampaně.

Japonci byli v oblasti zakopáni a měli zde vybudováno celou řadu podzemních bunkrů a kulometných hnízd. Rovněž dělostřelci si vybudovali několik výhodných postavení, z nichž kontrolovali rozsáhlé části ostrova.

Ihned po vylodění se tak Američané ocitli v těžké palbě, která jim způsobila značné ztráty. Pouze díky podpoře z moře a od letectva se povedlo vybojovat důležitá předmostí a donutit Japonce, aby se stáhli dále od pobřeží.

Přesto došlo k několika dělostřeleckým přepadům, které jednotkám na plážích pořádně znepříjemnily život. Invazi jako celek to však zastavit nemohlo.

Po vylodění stál před námořní pěchotou další obtížný a především nebezpečný úkol. Vydat se do vnitrozemí ostrova, obsadit vytyčené body a vyčistit oblast od Japonců.

Jak náročný úkol to bude se ukázalo již 14. července. Toho dne zaútočily tři prapory námořní pěchoty na letiště držené jedním japonským praporem.

Po celý týden zde zuřily tvrdé boje, které nevedly vůbec nikam. Japonci svá postavení udrželi a způsobili Američanům značné ztráty, ti se však alespoň dokázali v okolí zachytit a vytvořili si postavení, ze kterých obránce odstřelovali.

Tak začala bitva o letiště, která se stala symbolem guadalcanalské kampaně. Na jedné straně Japonci držící pevně obranná postavení a na druhé straně Američané, kteří je zuřivě odstřelují a snaží se je porazit, nebo alespoň vytlačit.

Jeden z válečných korespondentů vyslaný k 1. divizi námořní pěchoty označil Guadalcanal za peklo na zemi.

Bylo to vskutku výstižné. Většinu ostrova totiž pokrývala jen obtížně prostupná džungle, v níž se kromě Japonců pohybovala nejrůznější havěť, především komáři a moskyti.

Ti škodili oběma armádám stejně jako kulky. Jejich zbraní nebylo olovo, ale malárie. Tou se v průběhu bojů nakazily tisíce mužů a mnozí jí podlehli.

Nepřítel, malárie, dyzenterie a všudypřítomné horko a vlhko. Tomu všemu byli vystaveni muži na Guadalcanalu.

To co mělo být původně bleskovým tažením se rychle změnilo v tvrdou zákopovou válku a nejbrurálnější bitvu, kterou armáda Spojených států vybojovala od roku 1918.

Zatímco vojáci na Guadalcanalu bojovali a umírali, ve Washingtonu rostlo znepokojení a nervozita. Rooseveltova administrativa si stále častěji kladla otázku: "Proč ještě není Guadalcanal v našich rukou?"

Zatímco v Japonsku byli obránci oslavováni jako hrdinové žijící v souladu s kodexem Bušidó, tak ve Spojených státech rostla nervozita a frustrace.

Otázka proč jsme vlastně ve válce a co nám to přináší zaznívala ve veřejném prostoru stále častěji. Pravdou totiž bylo, že zatím se ozbrojené složky USA nepředvedly v příliš dobrém světle.

Filipíny byly okupovány a Tichomořská flotila utrpěla těžkou porážku u Guamu, tu sice částečně odčinila u Šalamounových ostrovů, nicméně nyní pozemní armáda uvízla v tvrdých bojích s nejistým koncem.

Rozladění z války velmi obratně využili dosud opoziční Republikáni. 3. listopadu 1942 se ve Spojených státech volilo do obou komor Kongresu.

Díky skvěle vedené kampani rozbili Republikáni bank ve volbách do Senátu. Ze 34 křesel, která byla v těchto volbách ve hře, dokázali získat 30 a tím jejich síla vzrostla z dosavadních 29 na 59 senátorů.

Demokraté alespoň uhájili většinu ve Sněmovně reprezentantů, byť to byla většina těsná (219 z 435).

Naprostému triumfu Republikánů nepochybně zabránil fakt, že z Guadalcanalu konečně přišly dobré zprávy. Na konci října se totiž po bezmála pěti měsících konečně podařilo dobýt ono kýžené letiště.

Cena za tento úspěch byla vysoká.

2 053 mrtvých a 7 223 zraněných a nemocných.

Japonci naproti tomu ztratili

4 978 mrtvých a 8 432 zraněných a nemocných.

Bitva o Guadalcanal však ještě zdaleka nebyla u konce.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1172
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: Fašistické Československo?

Příspěvek od Bunkr »

bitva u Jávy

11. července 1942 se ve vodách západně od Jávy střetla britská a japonská flotila. Zpočátku dominovali Japonci, těm se totiž podařilo zaskočit svaz vedený viceadmirálem Wippelem.

Japonský úder byl naprosto drtivý. Kombinace útoku hladinových plavidel a ponorek ukázala, že Japonci v této válce nejsou zdaleka na odpis.

Podařilo se potopit tři křižníky a čtvrtý značně poškodit. Úplnému zničení Wippelova svazu zabránil přílet letadel z letadlových lodí, které donutily Japonce k ústupu.

Cunningham urychleně hnal svou flotilu vpřed, aby převzal iniciativa. Ozawa se rozhodl riskovat a vyslal proti němu svá letadla.

Britové ovšem tento pokus odrazili a sami vyrazili do útoku. Ten měl pro Japonce značně nepříjemné dopady. Obě letadlové lodě ( Hošó a Šohó ) byly zasaženy a druhá jmenovaná se začala potápět.

V této situaci Ozawa pochopil, že další boj by byl jen plýtváním silami. Vydal proto rozkaz, aby hladinové loďstvo odplulo. Naopak ponorky zůstaly a snažily se Britům strpčovat co nejvíce život.

Znovu se prokázalo jak smrtonosná jsou japonská torpéda. Na vlastní kůži to zakusily posádky bitevní lodě Warspite. Ta byla potopena japonskými torpédy a těžce požkozeny byly i Revenge a Ilustriours .

Navzdory tomu chtěl Cunningham v bitvě pokračovat a pronásledovat ustupující Japonce. V tu chvíli však z Londýna přišel rozkaz k návratu do přístavu.

Pánům ve Whitehallu totiž bylo jasné, že válka bude ještě dlouhá a je třeba šetřit silami.

Konec.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“