Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1990
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Tedy obsazení Aland jako alternativa v případě hrozící Kateřiny? Tak to už si představit dovedu
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Únor 1940 – bitva o HN-9B

Jestliže strategie pro předchozí měsíc byla z pohledu OKM čistě ofenzivní, v únoru měla být útočná aktivita především v Severním moři ještě zesílena. Zintenzivnit se měly minové operace torpédoborců a akce velkých hladinových lodí proti konvojům na trase z Norska do Británie. Leden byl pro Němce úspěšným měsícem, protože se podařilo potopit 115 obchodních lodí s výtlakem lehce nad 300 000 brt, což byl dosud rekord, přesto to bylo stále žalostně málo na to, aby to spojencům výrazně vojensky nebo ekonomicky ublížilo. Nebylo to však zadarmo, ponorková zbraň přišla o čtyři čluny (U 54, U 12, U 31, U 55) a z velkých hladinových lodí ztratila Kriegsmarine jeden lehký (Leipzig), jeden pomocný křižník (Togo) a jeden torpédoborec (Z 3).

Cílem operace „Wikinger“ měl být konvoj HN-9B, který vyplul 29. ledna z norského Bergenu a směřoval do skotského Methilu. Němci proti němu plánovali použít koordinovaných útoků hladinových lodí a ponorek. Dva operační svazy hladinových lodí Kampfgruppe Boehm (Goeben, Nürnberg + torpédoborce Wilhelm Heidkamp, Leberecht Maaß, Theodor Riedel a Hermann Schoemann) a Lütjens (Admiral Graf Spee, Karlsruhe + torpédoborce Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck a Friedrich Eckoldt), obě uskupení opustila Německo již 30. ledna večer, ke kontaktu s nepřítelem mělo dojít k ránu 1. února.

Konvoj HN-9B se skládal 29 obchodních lodí (tři britské, 26 neutrálních), eskortu tvořily torpédoborce Jervis, Juno, Jupiter a Imperial, jež podporovaly křižníky Arethusa a Glasgow (který si stále nesl šrámy z bitvy o HN-6). Vzdálenou ochranu poskytl bitevní křižník Repulse, který byl vyčleněný od Domácí flotily pod velením viceadmirála Williama Whitwortha, ten disponoval ještě jedním lehkým křižníkem (Southampton) a třemi torpédoborci (Cossack, Gurkha, Mohawk).

V noci z 31.1. se podařilo jedné z ponorek U 53 (KKpt. Grosse), jež hlídkovala na trase konvoje navázat kontakt, protože BdU jasně instruovala své kapitány, aby jejich čluny neútočily dokud se do blízkosti nedostanou další ponorky, udržoval tedy Grosse kontakt a čekal na posily. V brzkých ranních hodinách 03:47 našla HN-9B také dálková ponorka typu IX U 41 (Kptlt. Mugler), jež se také dosud zdržela útoku. BdU se po signálech od obou kapitánů snažilo dostat ke konvoji více člunů, ale z mnoha důvodů se to do připlutí svazu hladinových lodí nepodaří.

Dálkový průzkum Luftwaffe byl poměrně dobrý a letci ohlásí konvoj o síle nejméně 30 lodí, podařilo se jim i lokalizovat oba lehké křižníky, krycí svaz však nalézt nedokázali. Boehm, jež měl operační velení nebyl zprávami leteckého průzkumu příliš překvapen, přítomnost křižníků se dala očekávat. Rozhodl se tedy, že jeho síly se s nimi vypořádají a konvoj zničí podřízený kolega Lütjens. Jeho sebedůvěra, s níž půjde do bitvy, bude velmi brzy otřesena objevením Whitworthova krycího svazu...

První krev bude prolita v 05:56, kdy zaútočí U 53, Grosse ztratil trpělivost a již odmítl dále čekat, vypálil čtyři torpéda a podařilo se mu zasáhnout britskou nákladní loď Vina 1021 brt, ta se rozlomila a rychle potopila. Německý člun napadne eskorta a odežene jej od konvoje, Grosse tak s ním na několik hodin ztratí kontakt. U 41 se pokusila využít zmatku po útoku U 53 a také udeřit, nicméně žádné z jejich vypálených torpéd buď nenašlo svůj cíl nebo selhala, Britové přítomnost tohoto člunu vůbec nezaregistrují.

Oba němečtí admirálové vyšlou krátce před útokem na konvoj své hydroplány, jedno z průzkumné Arado Ar 196 zachytí hlídky na křižníku Arethusa, to upozorní britské velitele na přítomnost německých hladinových lodí (hydroplán neměl takový dolet, aby zvládl cestu z Německa a zpět). Dojde k okamžitému rozkazu rozpustit konvoj a eskorta se připraví na boj.

Bitvu mezi válečnými loděmi zahájí torpédoborce obou stran. Wilhelm Heidkamp, Leberecht Maaß, Theodor Riedel a Hermann Schoemann pod velením komodora Bonteho narazí na Jupiter a Imperial, které jim bránily dostat se k obchodním lodím, zpočátku budou mít Němci převahu a poškodí Imperial. To se však změní, když do boje vstoupí i Arethusa a Glasgow. Protože Boehm špatně vyhodnotil situaci a byl na opačné straně konvoje, nemohl tudíž v daný okamžik své torpédoborce podpořit. Bonte byl tak nucen zahájit ústup, Britové však stříleli velmi dobře a zmrzačili Z 1 Leberecht Maaß, který ztrácel rychlost a brzy za ostatními torpédoborci začal zaostávat. Křižníky si jej nevšímaly a stále pronásledovaly zbylé Bonteho lodě, které prchaly směrem k hlavním silám. Tento střet se odehrál mezi 07:41-08:01, kdy viditelnost na bojišti nebyla úplně nejlepší, ale začala se zlepšovat.

Bohm, který chtěl původně zničit doprovod, se musel s oběma svým křižníky prodírat přes prchající nákladní lodě konvoje, které se nyní snažily každá o záchranu na vlastní pěst. Goeben potopí dvě a Nürnberg jednu, teprve v 08:02 narazí na Arethusu a Glasgow. Německá palba bude poměrně přesná, Goeben hned zkraje střetu dvakrát zasáhne Arethusu a 280 mm o váze 330 kg, způsobí těžká poškození, britský lehký křižník přijde o dělovou věž A hlavního dělostřelectva a pokusí se o únik. Glasgow popluje maximální rychlostí naproti německým lodím, potřeboval zkrátit vzdálenost, aby se nepřítel dostal do dostřelu jeho děl ráže 152 mm a chtěl Goeben torpédovat. To se mu však nepodaří, získá si však německou pozornost, obrněná loď totiž přenese palbu na něj, protože jej Bohm bude považovat za větší hrozbu. V 08:09 se podaří britskou loď poprvé zasáhnout, brzy se k palbě na ni přidá i Nürnberg.

Přibližně ve stejné době se ze severu ke konvoji přiblížila Kampfgruppe Lütjens, do cesty se jí postavily torpédoborce Jervis a Juno, Němci se nekoordinovaně vrhnou za prchajícími nákladními loděmi a krom oněch dvou torpédoborců, nebudou čekat žádné další válečné lodě Royal Navy. Od 07:45-08:12 se jim podaří potopit 6 nákladních lodí (4 z nich si připíše Admiral Graf Spee) a torpédoborec Jervis, jež potopí Karlsruhe společně s Z 15 Erich Steinbrinck.

Masakrování nákladních lodí přeruší až náhlé objevení viceadmirála Williama Whitwortha, ten okamžitě zaútočí se svým svazem na německou vlajkovou loď. Admiral Graf Spee byl relativně silnou lodí, nicméně ani výzbrojí, pancéřováním natož rychlostí se Repulse rovnat nemohl. Krátce po objevení britského svazu Lütjens okamžitě vydá rozkaz k ústupu a varuje svého nadřízeného, že vstupuje do bitvy s nepřátelským bitevním křižníkem. Protože nechal své podpůrné lodě, aby na vlastní pěst lovily prchající parníky z HN-9B, zůstala nyní obrněná loď sama bez podpory.

V 08:15 se podaří Repulse nepřítele zarámovat a o minutu později i poprvé zasáhnout, těžký granát ráže 381 mm o hmotnosti téměř 880 kg prorazí trup na pravoboku a vyřadí jednu z věží středního dělostřelectva. Velitel obrněné lodi, Hans Langsdorff se snažil s lodí zoufale manévrovat a vyždímat z jejich strojů maximální rychlost, ale jistě věděl, že šance uniknout jsou mizivé. 08:22 zasáhnou dva granáty ráže 381 mm palubní nástavby za věží Anton, vyřadí baterii 105 mm děl a vyhladí jejich obsluhu, střepiny navíc pozabíjejí většinu lidí na můstku, mezi mrtvými bude i Lütjens. Admiral Graf Spee nestřílel špatně, během bitvy dvakrát zasáhl Repulse granáty ráže 280 mm o váze 300 kg a podařilo se mu mnoho blízkých zásahů, leč škody na bitevním křižníku budou malé. Kolem 08:31 se osud obrněné lodi, kterou Britové posměšně nazývali kapesní bitevní lodí začal naplňovat, vítěz z bitvy o HN-6 dostal již nejméně 10 přímých zásahů z těžkých děl a mnoho od těch ráže 152 mm z křižníku Southampton, jež se též zapojil do její popravy. Hans Langsdorff nařídil opustit loď, další boj neměl smysl a on neviděl ve zbytečné smrti posádky lodě žádný význam, navíc udělá něco, co nikdo neočekával, nechal signalizovat nepříteli toto: „Kapitán kapitánovi: potápíme se, má loď již nemůže bojovat, prosím zastavte palbu, a zachraňte mé muže..." Capt EJ Spooner velitel Repulse váhal se zastavením palby, ale viceadmirál Whitworth mu nařídil, aby ji zastavil a nechal k potápějící se obrněné lodi vyslat torpédoborec Cossack a se zbytkem svazu se pustil za prchajícím svazem admirála Boehma, ten měl ke smůle svého pronásledovatele již příliš velký náskok, aby byl dostižen.

Když Boehm dostal zprávu o objevení nepřátelského bitevního křižníku, vydal okamžitě signál k všeobecnému ústupu a začal prchat maximální rychlostí z bojiště, tímto rozkazem zachránil většinu lodí svého svazu, krom Z 1, jehož osud se naplnil 08:33, kdy jej britské torpédoborce obklíčí a rozstřílí, krom 60 námořníků. které Britové zachrání, zahyne celá posádka, téměř 240 mužů.

Německý ústup (spíše útěk) z bitvy zachrání od bezprostředního potopení mnoho lodí, především Glasgow, který byl zasažen sedmi 280 a devíti 150 mm granáty a byl těžce poškozen.

Whitworth pronásledoval prchající německé lodě ještě takřka dvě hodiny, ale nakonec hon musel odvolat, Boehm získal příliš velký náskok a Repulse byla stará loď, která na rozdíl od své sestry neprošla modernizací a nemohla dlouhodobě udržovat maximální rychlost.

Admiral Graf Spee zmizel pod hladinou v 08:49 s lodí se potopilo 108 mužů včetně jejího kapitána Hans Langsdorffa a velícího admirála Günthera Lütjense, Britům se podaří zachránit téměř 1000 Němců, většinu jich vezmou na palubu torpédoborce Juno a Cossack, později mnohé přesunou na křižník Southampton. Potopením obrněné lodě však bitva o HN-9B neskončila, protože na prchající a nechráněné obchodní lodě začaly pořádat hon německé ponorky.

U 53, U 41, U 16, U 57 a U 50 útočily během 1-2. února na rozptýlené a nechráněné lodě konvoje a potopily dalších pět lodí (všechno neutrálové), poslední potopenou lodí během bitvy o HN-9B bude U 16 (Kptlt. Wellner), jež se pokusila torpédovat torpédoborec Jupiter, mine a její kořist ji následným protiútokem zmrzačí natolik, že Němcům nezbude nic jiného, než se vynořit a opustit potápějící člun, Britové vyloví většinu posádky tohoto člunu.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Spory ohledně strategie – Zossen 29. únor 1940

Na poslední únorový den požádalo OKH Göringa, aby svolal konferenci do Zossenu, kde by se mělo rozhodnout ohledně strategie, kterou Německo přijme směrem k zemím Skandinávie. Hlava státu pozvání přijala a vzala sebou z představitelů civilní vlády ministra zahraničí Ernsta von Weizsäckera. Z vojáků zde budou špičky OKH, OKW, OKM a Walther Wever za Luftwaffe.

Göring stál u stolu a poslouchal výklad, kterým jeho i všechny přítomné obdařoval generál Franz Halder, přitom si prohlížel velkou operační mapu, jež mu připravilo OKH. Byly zde zakresleny německé jednotky a následné směry útoku 20. armády, až se její divize vylodí ve Finsku.

„Vzhledem k nynější situaci na sovětsko-finské frontě, kdy může dojít ke zhroucení finské obrany každým dnem, si OKH myslí, že je nejpříhodnější čas k útoku. Finové poslali veškeré své operační zálohy na frontovou linii, ve snaze zastavit nápor rudých, v oblasti předpokládaných výsadků tak nejsou téměř žádné bojeschopné jednotky. Ta hrstka formací, na které by naši vojáci narazili jsou buď téměř zničené jednotky jež se zde dávají dohromady, nebo starší ročníky, špatně vystrojené a vyzbrojené. Očekáváme, že od prvního dne invaze budeme schopni dostat se do Helsinek do jednoho týdne, spíše však dříve. Den útoku doporučuje OKH po konzultaci s námořnictvem stanovit na 7. březen, což je nejlepší termín, tím nejzazším dnem by měl být 10. březen. Dříve nelze operaci „Rentiér“ spustit, hlavně kvůli ledu na Baltu, ten bude největším problémem celé akce.“

„Takže týden?“ řekne von Witzleben a podívá směrem k hlavě státu…

Göring mlčel a stále sledoval operační mapu, pak svou maršálskou holí ukázal na Helsinky a řekl: „Před několika dny jsem finskému prezidentu Kyösti Kalliovi poslal osobní dopis, ve kterém jsem mu jasně naznačil důsledky toho, když povolí jeho země spojencům, aby do ní mohli vstoupit. Napsal jsem mu, že Finsko se stane naším nepřítelem a Wehrmacht tuto severskou zemi rozdrtí, připomněl jsem mu také Varšavu a poukázal na to, že Helsinky potká stejný nebo horší osud, protože Luftwaffe se na rozdíl od sovětského letectva dokáže trefit. Zaměřil jsem se v tom poselství také na fakt, že sliby a záruky spojenců nemají žádnou váhu ani hodnotu. Polsku nijak nic z toho nepomohlo a Finsko dopadne stejně, spíše hůře, protože Německo nebude mít zájem, natož potřebu chránit jeho lid před pomstou komunistů, která jistě přijde, jako odveta za vzdor, který Finové Stalinovi prokázali. Myslím, že mé varování bylo dost jasné a Finové pomoc spojenců odmítnou.“

„Možná, že máte pravdu pane prezidente, ale Londýn a Paříž mohou rozhodnout za Helsinky, proto zastávám názor udeřit co nejdříve, protože pak by naše nástupní oblasti mohl obsadit SSSR a to by pro nás nebylo dobré. Měli bychom vojensky jednat, dokud je možnost a část země dostat do své sféry vlivu, zvlášť ve chvíli, kdy by byla cena tak nízká...“ připomněl stanovisko OKH Walter von Brauchitsch.

„Ne, už jsem se rozhodl, nejsem Leichenfledderei, vojenské řešení schválím pouze ve chvíli, kdy spojenci přijdou do Finska, dříve ne. To je mé konečné stanovisko.“

„Rozumíme vám, armáda se podřídí, rádi bychom nyní představili naše další plány, které jsme připravovali...“, Ludwig Beck kývl k několika vojákům, jež na stůl položí novou mapu, byla to detailní mapa Norska.

„Operace Weserübung byla plánována přibližně ve stejnou dobu jako „Rentiér“, přeci jen OKH chtělo být připraveno na všechny eventuality. Zvláště nyní je dobré mít takový plán po ruce, když Norsko prokázalo, že není schopné bránit svou neutralitu…, aféra kolem Altmarku je toho důkazem...“, řekl generál Franz Halder.

„Důkazem čeho jako? Pouze snad toho, že norská vláda za nás dala ruku do ohně, když jsme hloupě porušili mezinárodní právo a Oslo si kvůli nám hrálo na slepce a dělalo ze sebe blbce… Ta vězeňská loď neměla v norských výsostných vodách co pohledávat, ve chvíli, kdy tam kapitán Heinrich Dau dorazil, měl těch 400 zajatců okamžitě propustit, jenže on chtěl být za hrdinu. Norové loď třikrát zastavili a „zkontrolovali“, to že nedokázali objevit několik stovek vězňů byl z jejich strany nesmírně velkorysý akt dobré vůle k nám. A, že nezabránili Britům zajatce osvobodit nic neznamená, jednak je jejich vojenská slabost příliš viditelná a předně by je to zatáhlo do války, o kterou jejich národ ani vláda nestojí.“ Ernst von Weizsäcker si nebral servítek a Haldera umlčel argumenty.

„Takže dle vaše názoru pane ministře zahraničí je ten incident vina námořnictva? Moji muži nesmírně riskují, aby dokázali našim nepřátelům škodit, každá loď, kterou pomocné křižníky zničí je pro Německo velký úspěch. Altmark převážel 400 spojeneckých námořníků, které se podařilo od začátku války zajmout, drtivá většina z nich byla důstojníci a poddůstojníci nebo nějací specialisté. Kapitán Heinrich Dau plnil příkazy OKM, tedy mé a já si za svým rozhodnutím stojím. Navíc norská neutralita je problémovou věcí již od začátku války, jsme k nim příliš vstřícní, což ukazuje naší slabost.“

„Nevidím v pěstování dobrých vztahů žádnou slabost velkoadmirále, právě naopak, Norové chrání naše obchodní lodě jež proplouvají skrze jejich výsostné vody až do Narviku, kde přebírají rudu ze Švédska, chcete snad dát spojencům Casus belli, aby tomu bylo jinak. Norská neutralita je pro Německo požehnáním, byli bychom sami proti sobě, kdybychom ji chtěli porušit…, taková hloupost by se nám zle nevyplatila.“

Göring byl velmi rád, že sebou na tato setkání s představiteli armády bral von Weizsäckera, patřil k umírněným hlasům v jeho vládě a bylo dobré, aby se s vojáky hádal raději ministr zahraničí, než on sám…

Armáda přesto tlačila Göring k tomu, aby dal operaci „Weserübung“ zelenou, ten požádal o čas na rozmyšlenou a na radu von Weizsäckera ji odložil. V tomto ohledu se jeho názor od toho, jež prosazoval von Weizsäcker příliš nelišil, byla to šílenost, která nemohla uspět. Kriegsmarine neměla kapacity, aby něco takového zvládla a armáda prakticky od září minulého roku nebojovala. Navíc k oběma těmto složkám Wehrmachtu pociťoval stále dost silný despekt a vlastně i odpor, porazit Polsko byla jedna věc, ale dokázat to bez deštníku jeho Luftwaffe, která Heeru razila cestu, byla věc zcela odlišná… Ze stejného důvodu byl i proti francouzské kampani, tam se s OKH a OKW víceméně shodl, protože na toto tažení si nikdo netroufal. Hitler by je možná nechal, spíš ale donutil, takovou megalomanskou akci uskutečnit. Ne armádu by k tomu vlastně dokopal, už za svého života ji chtěl, a vojáci využívali každé záminky, aby tažení mohli odložit, jenže vůdce byl nyní mrtvý a Göring postrádal jeho šílenství, aby se o něco takového pokusil. Navíc by to znamenalo rozšíření konfliktu, tedy další nepřátele v Holandsku a Belgii, což byla sama o sobě jen další hloupost. Svět musel pochopit, že tohle byl konflikt pouze mezi Německem a Polskem, který se Británie a Francie rozhodly eskalovat. K tomu se nový prezident Německa stále upínal a doufal, že tato strategie jeho zem ochrání od utrpení, jež zažila během Velké války.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 10 kvě 2020, 07:41, celkem upraveno 1 x.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Únor 1940

Pro spojence byla bitva HN-9B prvním velkým a opravdovým úspěchem, kterého v tomto konfliktu od jeho začátku zatím dosáhli, to bylo nejen důležité k posílení morálky ve vlastních řadách, ale také propagandisticky.

Obě strany si z tohoto střetu vezmou mnohá poučení, Kriegsmarine se do konce měsíce stáhne a bude si lízat rány, Skl operace proti konvojům dočasně přeruší. Němci pochopí, že bez nových a silnějších hladinových jednotek jsou takové mise nesmírně rizikové a nezbude jim jiná možnost, než čekat na jejich dokončení a vstup do služby.
Britové naopak budou moci těžit z mnoha výhod, které během bitvy získají. Předně se jim od začátku války poprvé podařilo zajmout větší počet německých námořníků, a to z velkých hladinových lodí. Byť jejich rozvědka měla poměrně slušnou představu o stavu nepřátelské flotily, pak výslech zajatců jim mnohé informace potvrdí. Konečně již bude mít admiralita jistotu, že na světových mořích neoperují žádné velké německé hladinové lodě krom pomocných křižníků, to povede ke stažení mnoha křižníků zpět do domácích vod. Angličané se dozví o neúspěchu výpadu Moltke, jež najela na miny, které položily jejich torpédoborce v blízkosti „Západního valu“, což je utvrdí ve správnosti těchto operací a nutnosti jejich zesílení. Mnohem důležitějším zjištěním však bude informace, jež získají z výslechu posádky Z 1, protože konečně odhalí, kdo je výhradně zodpovědný za kladení min u jejich pobřeží. Admiralita byla přesvědčena, že za tyto akce nese zodpovědnost pouze Luftwaffe a ponorky, její omyl tak byl vyvrácen. Bude nutné rychle přijít s protiopatřením a Němcům zabránit v provádění těchto akcí, protože jestli měla Royal Navy z něčeho strach, pak to byla magnetická mina, jež působila téměř 50% ztrát její obchodní flotily. Jednou věcí bylo přijít na to, že Němci takové akce provádějí, druhou mnohem náročnější bude, je jak jim v tom zabránit. Rozvrh minových misí německých torpédoborců se neustále měnil a cíle byly poměrně variabilní, k tomu, aby se podařilo Němce zachytit, bude zapotřebí znát nejen jejich cíl, ale i čas, kdy proti němu udeří…

Za nejdůležitější bude admiralita považovat výslech zajatců z ponorky U 16, z 28 námořníků přežije potopení člunu 22. To samo o sobě nebylo nic zvláštního, to co však experty rozvědky velmi zaujme, bude složení přeživších. Člun byl potopen na své páté bojové plavbě, ale 17 z 28 členů posádky bylo na své první misi a pouze 5 mužů patřilo k původní zářijové posádce. Když se koncem ledna podařilo zajmout posádku U 55, která padla do zajetí téměř kompletní - 41 námořníků (pouze její kapitán se rozhodl zemřít na své lodi) bylo její mužstvo složené takřka výhradně z nováčků, a pouze 6 námořníků mělo nějakou bojovou zkušenost. Předtím si toho trendu nikdo moc nevšiml, protože člun byl nový a na své první bojové plavbě, ale složení posádky U 16 o něčem svědčilo.

Britům se dařilo zajímat poměrně málo Němců z posádek jejich ponorek, předně k tomu mnohdy ani nebyla příležitost a čluny byly zničeny pod hladinou, takže nikdo nemohl přežít. Obecně vzato spojenci silně přeceňovali efektivitu svých akcí proti ponorkám a hlásili mnohonásobně více úspěšných útoků, než tomu bylo ve skutečnosti (i Němci nadhodnocovali své úspěchy v průměru o 15-20%). Admiralita tak nabyla přesvědčení, že nynější ztráty, jež dosud německá ponorková flotila utrpěla jsou tak vysoké, že nutí nepřítele nejen neustále zkracovat výcvik, nýbrž i oslabovat homogenitu posádek přeživších člunů, to ve výsledku znamenalo snižování jejich efektivity. Toto však nebyl zcela správný závěr, protože vznikl z mylného dojmu Britů, jež si sami vytvořili o účinnosti jejich vlastních protiponorkových opatřeních.

Německé ztráty na člunech byli poměrně vážné, především leden byl velmi bolestný, ale celkově vzato se držely v mezích. V lednu se nevrátí 4 ponorky, loděnice jich však za tento měsíc postaví 18, což ve výsledku znamenalo 14 člunů v plusu. Nicméně takto jednoduché ty počty nebyly. Těch nových 18 ponorek se mělo dostat do služby až v průměru za 4-5 měsíců a ne všechny skončí u frontových jednotek, některé pravděpodobně zůstanou na Baltu a rozšíří stav výcvikové flotily. Takže nárůst síly ponorkové zbraně od začátku války byl velmi pozvolný a stejně tak její úspěchy, které ještě výrazně snižoval problém s vadnými torpédy, který se podařilo definitivně vyřešit až na jaře tohoto roku.

Bitva o HN-9B vedla k dočasnému přerušení minových operací německých torpédoborců, nicméně již brzy měly být v maximální míře opět obnoveny.

První z těchto únorových akcí proběhla v noci z 9/10. a jednalo o dvojitou operaci zaměřenou proti pobřežním oblastem Orfordness-Shipwash a Cromer. Friedrich Eckoldt, Richard Beitzen a Hermann Schoemann pod velením FKpt. Bergera, kryté lehkým křižníkem Karlsruhe(Kpt.z.S. Rieve) položí na 160 magnetických min před prvním cílem. Na těchto minách se potopí 8 lodí o výtlaku 35 785 brt. Cromer bude zaminován torpédoborci Bruno Heinemann, Wolfgang Zenker, Erich Koellner, Wilhelm Heidkamp a Theodor Riedel pod velením FKpt. Beye, ty bude chránit lehký křižník Köln (Kpt.z.S. Kratzenberg), zde položí 210 magnetických min a ty budou mít na svědomí potopení 5 lodí s 12 681 brt a torpédoborec Wallace. Němci nebudou opět odhaleni.

Další mise se uskutečnila až 22/23.2., kdy německé torpédoborce měly zaminovat ústí řeky Humber. Erich Koellner, Friedrich Eckoldt, Theodor Riedel a Richard Beitzen pod velením FKpt. Bergera zde položily 160 min. Když se chystaly k návratu domů, narazily na britské torpédoborce Boreas a Brazen, které doprovázely minonosku HMS Teviot Bank, jež pluly do Rosythu, odkud měly zamířit do Severního moře a zřídit minové pole pod označením PA 1.
Tentokrát nebudou německé torpédoborce podporovány žádným lehkým křižníkem a Berger neměl zájem riskovat a rozhodl se raději ustoupit. Obě strany si vyměnily několik salv a Němci maximální rychlostí zamíří domů. Oba britské torpédoborce rezignují na pronásledování a zůstanou raději jako ochrana u svého svěřence. Necelou hodinu po kontaktu narazí minonoska Teviot Bank na jednu z Němci položených min a o čtvrt hodiny později na druhou, což vyvolá explozi jejího vlastního nákladu a loď zmizí velmi rychle pod hladinou. Boreas ve snaze zachránit přeživší také vpluje do tohoto pole a bude těžce poškozen (v opravě zůstane 5 měsíců). Budou to jediné úspěchy tohoto pole, protože britské minolovky jej brzy vyčistí. To nic ovšem nemění na faktu, že Němcům se opět podařilo beztrestně uniknout.

HN-9B nebyl jediný konvoj, který německé ponorky v únoru dokáží nalézt a napadnout, bude však jediným, ze kterého potopí více lodí a to především z důvodu toho, že byl Brity úmyslně rozpuštěn. Pouze HX-18 utrpěl větší ztráty, když ztratil dvě lodě 14 813 brt po útocích U 26 (Kptlt. Scheringer) a U 57 (Kptlt. Korth), ostatní individuální útoky skončí potopením jednotlivých lodí, nebo neúspěchem. Přesto bude únor nejúspěšnějším měsícem od začátku války, protože německé čluny potopí 60 lodí s 200 000 brt. Důvodem zvyšujícího se počtu potopených lodí nebude pouze větší počet frontových ponorek, ale i rozšíření jejich operačních zón a také již konečně vyřešený problém s vadnými torpédy. Marschal pošle některé čluny na jih k pobřeží Španělska a Portugalska, kde byla spojenecká obrana špatná a kořist bohatá. U 37 (KKpt. Hartmann) vykoná velmi produktivní bojovou hlídku a potopí 8 lodí s 24 539 brt, z toho tři ve zmíněné oblasti (navíc vysadila dva agenty v Irsku). Úspěšná byla i plavba U 50 (Kptlt. Bauer) jež potopila 5 lodí z nichž dvě o výtlaku 9340 brt ulovila právě na jihu (jedna patřila do konvoje OGF-19). Nicméně stále platilo, že drtivá většina obětí ponorek dosud plula samostatně a německé akce proti konvojům nebyli příliš úspěšné.

V bitvě o HN-9B ztratí Němci jeden člun (U 16) a několik jich bude poškozeno, což jejich kapitány přinutí k návratu (U 53 a U 41). Dalším na seznamu německých ztrát bude U 33 (Kptlt. von Dresky) jež bude zničena 12.2. během pokusu naklást miny před Firth of Clyde, což byla nesmírně riskantní akce, která se nezdařila. O ztrátě tohoto člunu Marschalla uvědomí xB-dienst, které se podaří rozluštit britské zprávy oznamující potopení U 33. BdU se proto rozhodne přerušit akce proti této námořní základně. Poslední únorovou ztrátou bude U 63 (Oblt.z.S. Lorentz), ta podlehne 25.2. eskortě konvoje HN-14 ve složení: torpédoborce Escort (LtCdr. Rostock), Imogen (Cdr. Firth) a Inglefield (Capt. Todd) + ponorka Narwhal (LtCdr. Burch), celá posádka německého člunu padne do zajetí.

V únoru se zintenzivní i operace Luftwaffe proti nepřátelské plavbě v Severním moři, oproti lednu, kdy byly výsledky poměrně slušné, zůstane druhý měsíc roku výrazně za očekáváním. Potopeno je pouze několik malých trawlerů a minolovek, letci sice dokáží poměrně velké množství lodí poškodit, ne však potopit, vlastní ztráty jsou naštěstí minimální.

Na světových mořích budou dále operovat německé pomocné křižníky, jejich výsledky v únoru však budou hubené, podaří se jim potopit pouze dvě lodě s 16 118 brt (Ceronia 8096 brt, Imperial Transport 8022 brt).

V únoru se vydá na cestu domů německý tanker Altmark, jež po předčasném návratu obrněné lodi Yorck byl přidělen jako zásobovací a podpůrná loď pro německé pomocné křižníky. Nyní se vracel zpět do Německa a měl na palubě 400 spojeneckých zajatců. Tanker obeplul britské ostrovy a vplul do norských výsostných vod. Zde měl dle mezinárodního práva propustit své vězně, nicméně jeho velitel tak neučinil a pokusil se neutrálních vod využít jako svého štítu, to se však nepodařilo. 16.2., kdy tanker přebýval ve fjordu Jössing, kde hledal útočiště před Royal Navy, jej napadl torpédoborec Cossack, který porušil norskou neutralitu a osvobodil zajaté spojenecké námořníky. Během střetu zahyne osm členů posádky německého tankeru… Norské torpédovky Skarv a Kjell, jež německý tanker doprovázely se na nic nezmůžou a vláda v Oslu vydá pouze chabý protest proti narušení své neutrality… Pro mnoho jestřábů v Berlíně bude postoj Norů rozčarováním a budou chtít jednat.

12.2. schválila holandská vláda rozsáhlý námořní program stavby hladinových lodí, za účelem posílení svých koloniálních držav v holandské východní Indii. Německo se ve spolupráci s Itálií nabídlo poskytnout technologickou a zbrojní pomoc. Göring si velmi přál tuto dohodu s Holandskem, protože to považoval za jistou cestu, jak obejít spojeneckou blokádu a snažil se jim vyjít vstříc. Holandské námořnictvo bude velmi stát o německé kanony ráže 280 mm, jež používala druhá generace německých obrněných lodí, ty chtěly použít pro své nové rychlé bitevní křižníky, z nichž každý měl mít výtlak 27 500 tun. Tyto lodě měly čelit nejnovějším japonským těžkým křižníkům a zcela je deklasovat. Holanďané upřednostňovali na těchto lodích těžkou výzbroj a vysokou rychlost. Dohoda bude i přes zvýšený tlak z německé strany uzavřena až 10. dubna, nicméně Říše díky ní získá přístup na nizozemský trh a možnost nákupu potřebných pro ní nezbytných strategických surovin, ke zlosti vlád Francie a Británie, jež nebudou mít diplomatickou páku, jak donutit Holandsko od této dohody ustoupit.
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1990
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Ale teda furt mám k těm Alandam určitou skepsi, Norsko dává větší šanci - z Narviku je to ke švédským nalezištím mnohem blíž a i kdyby něco dokázali Spojenci dostat na Balt, s Norskem (a Dánskem?) v německých rukách jsou prakticky v pasti, myslím, že to nejlepší, v co mohou doufat je, že se odtamtud zase probijí zpět, s ne úplně zanedbatelnými ztrátami
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Konec sporů ohledně strategie a definitivní vítězství Göringova plánu na ukončení nepřátelství - 15. březen 1940 Berlín

Velmi krátce po podepsání tzv. Moskevské mírové smlouvy, kdy Finsko přijalo podmínky SSSR na ukončení bojů, sezval Göring špičky armády a civilní vlády na poradu do Říšského kancléřství. Jeho hlavním zájmem bylo nyní přesvědčit armádu o tom, že jakýkoliv agresivní tah, který mají vojáci v plánu, je pro jejich zem nesmírně špatným rozhodnutím. Důvod byl zcela očividný, Řím se pokoušel vyjednat se spojenci pro Německo nějaký alespoň trochu schůdný mír, kde by žádná strana příliš neztratila tvář a ukončit konflikt, který měl v očích západní veřejnosti stále menší podporu.

„Moskva vyhrála, Finové se museli podrobit a západ pro ně nehnul prstem, opět zůstalo pouze u jejich slibů. Když si uvědomím, že nechybělo moc a podlehl jsem vašemu nátlaku a povolil „Rentiér“, splnil bych tím nejspíš Londýnu a Paříži jejich přání. My bychom nyní zabředli do vojenské kampaně, která by nás stála poslední špetku sympatií Skandinávců a nejspíš bychom přišli o možnost dovážet švédskou ocel. Škody by byly nenapravitelné a naše porážka jistá. Chci, aby armáda nyní pochopila, že nepovolím žádné útočné operace proti neutrálním zemím, pouze za předpokladu, že podlehnou nátlaku spojenců, což nepovažuji za pravděpodobné, vzhledem k tomu, že ti se dosud dokázali pouze zdiskreditovat a prokázali před světem svou neschopnost.“

„Možná pane prezidente, že by následky takové akce měly nepříznivý krátkodobý dopad, nicméně by to dostalo SSSR na naší stranu, s jeho pomocí a on by již nemohl licitovat, jak to dělal doteď, by strategická situace vypadala zcela jinak. Ve Velké válce jsme prohráli, protože jsme se před ní spoléhali na spojence, jež nás zradili (Itálie) a znepřátelili si Rusko, s nimiž bychom ten konflikt nikdy nemohli prohrát, byla to vina naší špatné zahraničí politiky. V OKH není mnoho příznivců komunistů, ale naše vztahy (vojáků) se SSSR byli před nástupem nacionálních socialistů velmi korektní a nesmírně výhodné, byl to Hitler, kdo je zničil. My vojáci se obáváme, že naše zahraniční politika je v tuto chvíli špatná, spoléháme se na ty, jež nás už jednou zklamali a to se může zle nevyplatit. Finsko by bylo malou cenou, jež bychom museli dát Stalinovi, za tím si armáda stojí.“ Přednesl stanovisko vojáků Walter von Brauchitsch.

Göring vnitru zuřil, armáda jej celou tu dobu chtěla obejít, ne ona jej obcházela, vedla svou vlastní nezávislou politiku na jeho vládě, to čemu nerozuměl bylo to, proč nic z toho nerealizovala, mohla to udělat i bez jeho svolení. Ne vlastně nemohla, oni jej potřebovali, až by k tomu došlo, byl by to on, kdo ponese zodpovědnost, proto mnohdy chtěli na pravidelných setkáních civilisty z vlády, oni si myli ruce v případě neúspěchu a politických následků, které nikdo nedokázal předpovědět. Z tohoto důvodu byl tolerován v čele země, ne milován a kdyby měla armáda páku, jak se jej zbavit, už by byl buď ve vězení, nebo mrtvý, spíše to druhé, protože představoval až příliš velké riziko. Z jeho přemýšlení jej vytrhla až slova ministra zahraničí.

„Armáda tu rozhodně není od toho, aby Německu určovala zahraniční politiku, to co by z vaší akce vzešlo by nás naprosto zdiskreditovalo v očích celé Evropy, vlastně i světa. Už ten pakt je popřením všeho, o co Hitlerův režim od roku 1933 usiloval a náš zesnulý vůdce před světem prokázal, že mu nejde ani tak o bezpečí Evropy před bolševismem, nýbrž pouze o jeho vlastní sobecké pohnutky. Odcizili jsme si tak Itálii, Japonsko, Španělsko, Pobaltí a Finsko, vlastně nejen je, strašlivým způsobem jsme se shodili v očích všech zemí, jež sousedí se SSSR a ty by mohly být naši potenciální spojenci a přátelé, což se nyní nejspíš nestane. A pro co, kvůli válce o východní teritoria, jež by se dala při troše dobré vůle vyjednat politicky, kdyby Hitler dokázal respektovat dohody, jež uzavřel a byl trochu trpělivý. Vy vidíte ve spojenectví se SSSR záruku v možném vítězství, ale strašlivě se pletete, Stalinova říše by nás v takové válce velmi snadno pohltila a my bychom byli loutkou, nic víc.“

„SSSR na mě neuděl ve válce s Finy obzvlášť dobrý dojem a jeho ozbrojené síly už vůbec ne, jejich výkon byl žalostný, nebál bych se celou kampaň hodnotit jako ostudu… Hlavním přínosem bolševiků pro nás jsou neomezené zdroje surovin, které by nám mohl SSSR poskytnout a zcela krytá záda na východě. Je zde i mnoho dalších výhod, které jako voják chápu, otevření další fronty proti spojencům a ohrožení Indie..., to by byla hodně lákavá možnost, ale osobně bych byl s takovou aliancí nesmírně opatrný...“, slova ministra Fritze Todta, našla u většiny přítomných civilistů podporu.

„A co tedy dle vás máme dělat, sedět a čekat, než spojence přestane tento konflikt bavit a oni s námi uzavřou mír, možná, že jako voják nejsem v politice příliš zběhlý, ale tento postup mi přijde naivní...“ Bránil strategii OKH Ludwig Beck.

„Není to naivní postup pane generálplukovníku, protože má určité úspěchy, Duce a Ciano se pokoušejí vyjednat mír, jejich snaha není bez výsledků, Paříž i Londýn mají zájem jednat.“

„Co nabízejí Ernste?“ Zeptal se Erwin von Witzleben, jež podporoval z pozice vicekancléře stanovisko armády.

„Vlastně téměř to samé co v listopadu, ale z jejich strany přišel ústupek, jsou ochotni zabránit Varšavě, aby požadovala reparace za škody, jež Wehrmacht v Polsku udělal. Také vzhledem ke změně vedení, které v Německu po smrti Hitlera proběhlo, nebudou naši vládu nutit k přiznání zodpovědnosti za útočnou válku, z důvodu toho, že většina členů předchozí vládnoucí garnitury je po smrti, či byla zbavena své funkce nebo je mnoha případech ve vězení… Dle Duceho je to velmi férový návrh a my bychom ho měli přijmout, rozhodnutí je samozřejmě na nás…“

Chvíli nikdo nic neříkal, Göring doufal, že všichni pochopí význam té nabídky, i důvod ústupku, jež byli jejich nepřátele ochotní nabídnout. Sám měl velké nutkání říci, že je nezbytné, aby Německo takovou dohodu přijalo, skončil by tak jeho zlý sen a on by se mohl konečně zaměřit na jiné problémy, než pouze řešit ty, jež byly spojené s touto válkou. Jenže popud přijmout smír nesměl přijít od něj, nemohl být označen za toho, kdo je ochotný podepsat se pod porážku…, protože to porážka byla, žádný eufemismus to nemohl zakrýt. Mír by znamenal ztrátu všech polských držav a zrušení Protektorátu, což by byla ekonomická katastrofa.

„Jsme schopni to ekonomicky ustát, když přijmeme tento mír...“ Vicekancléř se obrátil na Hjalmara Schachta.

„Ne nejsme, už jsem to na rovinu řekl před několika měsíci, když jsem se vrátil do funkce, dojde ke kolapsu a zkrachujeme, Německo je již nyní nad propastí a od pádu do ní, mu brání pouze tato válka, kdybychom měli čas, tak z dlouhodobého hlediska by problém šlo snad vyřešit. Jenže když přijdeme o ty oblasti najednou, neustojíme to. Potká nás opět období, které přišlo po hospodářské krizi ve 20 letech, ale tentokrát si za to budeme moci pouze my sami. Vinu nese především Hitler a předchozí politické vedení, jež určilo směr, kterým se bude naše země ubírat, odmítli poslouchat mě a další odborníky a my byli následně odejití, výsledek je proto takový, jaký je. Připomínám všem, že ke zhroucení ekonomiky dosud nedošlo hlavně proto, že jsme dokázali parazitovat na kořisti, jež Hitler dokázal získat pomocí slov: Rakousko, Sudety, Protektorát, Memel… Celá tato válka je pouze jedna velká ekonomická nutnost, bez které by se Hitlerův režim položil a nyní stejně víme, že jej to nezachránilo… Je smutné, že to říkám právě já, ale tyto podmínky nemůžeme přijmout, jediná alternativa je dále bojovat a doufat, že snad si tím dokážeme vynutit další ústupky.“

Všichni přítomní si sami pro sebe z vlastního úhlu pohledu přebírali význam toho, co řekl Hjalmar Schacht, ať zde byl kdokoliv, kdo chtěl mír, neměl odvahu jej prosadit, příliš to připomínalo rok 1918 a porážku. Hitler byl pryč a oni převzali jeho dědictví, mnozí o to nestáli, ale teď tu seděli a radili se o budoucnosti, jež nevypadala dobře. Přijmout podmínky se rovnalo kapitulaci a před německým národem by si něco takového nikdy neobhájili, stali by se z nich zrádci vlasti.

„Nemůžeme ty podmínky přijmout i z jiného důvodu, nebyli jsme ještě poraženi, naopak, pořád ovládáme území našeho nepřítele a spojenci krom blokády nepřišli s ničím, co by nás donutilo kapitulovat. Když to teď uděláme, všechny dosavadní naše oběti budou zcela zbytečné. Chápu, že se děsíte (civilisté ve vládě) dalších agresivních kroků ze strany armády, ale musíte si uvědomit, že pouze hledáme cestu z této situace a každý náš krok konzultujeme s vámi. Neuděláme nic, bez vašeho schválení, nicméně nejsem si stále jistý strategií nic nedělání. Když budeme čekat, můžeme prohrát, válka ve vzduchu nebo na moři se sotva dá považovat za stěžejní, klíčem k vítězství bude zničení nepřátelské armády...“

„Becku, pořád to nechápete a já vám to nemohu mít ani za zlé, protože jste voják a navíc jste zcela apolitický, takže vám unikají souvislosti. My nebojujeme proti totalitnímu režimu jako tu máme nyní, nebo co měli předtím, či takovému co je v SSSR. Válčíme proti demokratickým státům, v Německu zbavil Hitlera moci úspěšný atentát na jeho osobu, ten také bohu dík prozřetelnosti, nás zbavil těch nejhorších kreatur, jimiž se náš zesnulý vůdce rád obklopoval. Nebyla zde žádná zákonná možnost, jak ho odstranit od moci, krom puče a nejsem si jistý, zda by se něco takového realizovalo, či by to vůbec armáda podpořila, zvláště vzhledem k osobní přísaze, kterou mu složila… Vlády v Paříži a v Londýně se na rozdíl od nás musí starat o názory svých voličů a věřte mi, oni jsou hrubě nespokojeni s tím, jak jejich vedoucí představitelé tuto válku vedou. Nemohou se proti nám pochlubit žádným opravdu významným úspěchem, spojenci dali záruku Polsku, ale co pro něj udělali…, nic co by mu opravdu pomohlo. Prosím věřte nám, že když tvrdíme, že strategie, kdy nerozšiřujeme konflikt a neustále před světem opakujeme, že je to pouze válka mezi Říší a Polskem, že to u veřejnosti ve Francii a Anglii nenachází ohlas. Věříte, že se lidem, kteří povětšinou ani neví, kde nějaká Varšava nebo Gdaňsk vůbec je, chce v takové válce umírat. Británie dala záruku Polsku čistě pro to, že ji Hitler podvedl v Mnichově a ponížil, byla to zhrzená hrdost, nic víc. Hitler to nepochopil, myslel si, že je to bluf, ale mýlil se a nejen v tomto případě. Když vydržíme realizovat naší strategii dostatečně dlouho, věřím, že můžeme z této války vyjít bez ztráty tváře a získat i nějaké benefity. Nejsme jedinou hrozbou pro Evropu, Stalin prokázal, že je stejně nebezpečný, možná i více a politici v Londýně a Paříži nejsou slepí...“

Von Weizsäcker byl hodně přesvědčivý, přesto neměli umírnění ještě zcela vyhráno, armáda prokázala, že má zájem zastávat nyní mnohem větší roli na vládnutí a civilisté nemohli její zasahování zcela ignorovat. Göring také zřetelně pochopil, že pokud si má udržet prezidentské křeslo, musí Německo tuto válku vyhrát, protože porážka padne na jeho hlavu...
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Březen 1940

I přes ztrátu obrněné lodě Admiral Graf Spee a torpédoborce Leberecht Maaß během neúspěšné bitvy o konvoj HN-9B nebyl únor naprostým propadákem a Němcům se podařilo potopit velké množství lodí. Nejvíce se o tento úspěch zaslouží ponorky, jež budou mít na svědomí 200 000 brt obchodních lodí, po připočtení ztrát od min, hladinových lodí a letadel se zvýší celkové ztráty na 290 000 brt. Bylo to sice o něco méně než v lednu, přesto to z pohledu Němců nebyla špatná čísla, ponorková flotila přišla o tři čluny (U 16, U 33, U 63)…

Protože Alfred Saalwächter považoval stále magnetické miny za klíčovou zbraň k porážce spojenců, tlačil na zvýšení německých akcí před anglickým pobřežím. Torpédoborce měly zaměřit své úsilí především proti přístavům ve vých. Anglii, prioritním cílem bude Newcastle, sekundárním Blyth a Hartlepool…, ale ani jiné cíle neměly být ignorovány.

První z těchto akcí bude provedena již 2/3. března proti Newcastle, torpédoborce Bruno Heinemann, Wolfgang Zenker, Erich Koellner, Wilhelm Heidkamp a Theodor Riedel pod velením FKpt. Beye, kryté lehkým křižníkem Karlsruhe (Kpt.z.S. Rieve). Operace však nebude úspěšná, protože poblíž Horns Reef před vstupem do Helgolandského zálivu narazí Němci na britské torpédoborce Esk, Express, Icarus a Impulsive jež se chystaly provádět zcela obdobnou činnost. Všechny lodě krom Karlsruhe měly na palubě miny a riziko pro ně tak bylo nesmírné, přesto se Britové na Němce vrhnou a podaří se jim poškodit Z 8 a Z9, sami budou mít poškozený pouze Esk. Němce zachrání přítomnost lehkého křižníku, jež doslova rozstřílel Express a znovu poškodil Esk. Bey ať z hlouposti nebo nerozvážnosti zapomněl na opatrnost a místo návratu domů se rozhodl Brity pronásledovat. Němci sice odříznou Britům ústup a těžce poškodí Icarus, ale sami ztratí Z 13, který bude zasažen jedním torpédem vypáleným Impulsive. Torpédoborec přijde o celou příď a za necelých 20 minut klesne ke dnu (jen zázrakem neexploduje jeho náklad 60 magnetických min), takže ztráty mezi posádkou nebudou katastrofální (40 mrtvých/38 zraněných). Impulsive bude velmi nebezpečná, protože následně poškodí Z 21 i Z 6, navíc sama úspěšně unikne. Celý střet byl pro obě strany nesmírně chaotický a každá silně přecenila výsledky své střelby, Němci budou přesvědčeni, že dokázali potopit tři torpédoborce (ve skutečnosti jeden a dva vážně poškodit) a Britové budou hlásit potopení dvou torpédoborců + poškození lehkého křižníku a torpédoborce (potopen jeden torpédoborec a 4 středně poškozeni). Jak Němci, tak Britové mohli děkovat štěstí, že celá akce pro ně neskončila katastrofou, protože se tak velmi snadno mohlo stát. Kriegsmarine přišla o další torpédoborec a měla 100 mrtvých (včetně FKpt. Beye jehož zabila britská střepina) a pohřešovaných (dalších 90 námořníků bylo zraněno), čtyři torpédoborce byly dočasně vyřazeny (1-2 měsíce mimo službu). Royal Navy přišla o jeden torpédoborec a měla téměř 200 mrtvých a 100 zraněných (+ 22 námořníků z torpédoborce Express zachrání Němci).

OKM toto selhání od dalších akcí neodradí a naplánuje velkou minovou operaci proti North Foreland. Vzhledem k poloze cíle se jednalo o nesmírně rizikový podnik a byly zde určité pochybnosti o tom, zda by jej měly uskutečnit torpédoborce a ne raději některá z minonosek, jež by se mohly maskovat za neutrální obchodní lodě. Operace proběhne v noci z 8/9.3. za účasti torpédoborců Karl Galster, Anton Schmitt, Friedrich Eckoldt, Richard Beitzen a Friedrich Ihn pod velením komodora Bonteho, společně s nimi popluje lehký křižník Emden (KzS Werner Lange), který nebude sloužit jako doprovod torpédoborců, nýbrž minonoska (měl na palubě 120 min). Němci nebudou odhaleni a celá operace se setká s velkým úspěchem (nakladeno bude 244 min a 146 výbušných bóji), protože pole si vyžádá 10 lodí s 31 868 brt + mnoho poškozených.

Další akce byla namířena proti přístavu Blyth a proběhla v noci z 11/12.3. Torpédoborce Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck, Richard Beitzen a Hermann Schoemann (FKpt. Berger) v doprovodu lehkého křižníku Nürnberg (Kpt.z.S. Klüber) budou krátce po položení minového pole napadeni britskou ponorkou L 23 (Lt. F. J. Brooks), ta úspěšně torpéduje Hermann Schoemann, Z 7 bude po silné explozi ochromen a začne se rychle potápět. Němci útok nečekali a nebudou schopní hned adekvátně reagovat, protiútok Z 4 Brita sice poškodí, ale nezničí. Z 15 společně Z 14, který se k němu později připojí zachrání větší část posádky z potápějící se německé lodě. L 23 se stáhla z místa střetu a vynořila na hladinu, poručík Brooks si nejspíš myslel, že je v bezpečí a pokusil se nahlásit kontakt s nepřítelem svým nadřízeným. Ke své smůle se vynořil v blízkosti křižníku Nürnberg, který se držel v uctivé vzdálenosti od torpédoborců, hlídky na německé lodi spatří ponorku a Klüber ji maximální rychlostí taranuje, zkázu člunu přežije jediný námořník.

Minové pole nebude příliš produktivní, příští den se na něm potopí pouze ponorka Unity, což bude jeho jediný úspěch. Britové totiž naleznou přeživšího námořníka z L 23 a dozví se tak o událostech oné noci a o existenci pole, které jejich minolovky brzy vyčistí.

Protože Kriegsmarine ztratila již druhý torpédoborec v tak krátké době, bylo OKM prozatím nuceno odvolat do konce měsíce další podobné akce. Což se samozřejmě odrazí na menších ztrátách, jež spojenci v březnu na minách utrpí.

K 1.3.1940 dosáhl stav německé ponorkové flotily i přes ztráty, jež od začátku války utrpěla (14 ponorek) čísla 153. Tak vysoké expanze bylo dosaženo od března minulého roku a velká část ponorek byla postavena a především objednána již v době míru. Nyní měl Marschall slíbeno, že loděnice postaví 20 člunů měsíčně, což bylo takřka maximum, co dalo v nynějších podmínkách zvládnout. Jeho hlavním problémem se tak stal nedostatek zkušených námořníků, jež budou tvořit posádky těchto člunů. Již od listopadu minulého roku se rozhodl většinu nově postavených člunů ponechat na Baltu s úmyslem co nejvíce rozšířit výcvikový program, bohužel ani toto řešení příliš nepomáhalo, protože školní flotily postrádaly dostatek instruktorů s frontovými zkušenosti a výcvik tak probíhal pomaleji, než by si šéf ponorkové zbraně přál. Z tohoto důvodu mohl využívat pro bojové operace maximálně 50-60 ponorek, byl to hendikep, který výrazně snižoval efektivitu jeho složky, ale jiná alternativa zatím nebyla. Plné síly by měl dosáhnout za dvě měsíce, to bude mít k dispozici dvojnásobek frontových ponorek, zatím musel trpělivě čekat.

I přesto byly operace člunů v březnu velmi úspěšné, BdU opět poslalo několik dálkových ponorek na jih (U 44, U 40, U 41, U 64), kde byla obrana slabá a kořist hojná. Za březen tak ponorky potopí 51 lodí o výtlaku 160 000 brt, což bude méně než v únoru, ale i tak to byl slušný výsledek.

Ztráty nebudou těžké, za celý měsíc přijdou Němci pouze o jediný člun: U 22 (Kptlt. Jenisch), jež zmizela beze stopy kdesi v Severním moři.

V tomto měsíci zesílila svou činnost i Luftwaffe, výsledky však nebudou nikterak oslnivé, potopit se podaří 11 lodí s necelými 10 000 brt. Byť bude počet potopených lodí malý, letci si již dokázali osvojit potřebné návyky pro operace nad mořem a jejich schopnosti (zvláště navigace) se výrazně zlepší.

Pomocné křižníky v březnu potká nejhorší měsíc od začátku války, padne jim za oběť pouze jediná loď (Thurston 3072 brt). Navíc se Britům podaří jeden znich nalézt a potopit.

Atlantis (Bernhard Rogge) se potuloval v oblasti jižního Atlantiku kolem pobřeží Argentiny a hledal kořist, 14.3. pozdě večer se pomocný křižník setkal s britským křižníkem Hawkins (Capt. E.Rotherham), ten vyzval německou loď, aby udala totožnost. Rogge neznal spojenecké kódy na březen a hrál o čas, snažil se Brita dostat co nejblíže a vystavit jej palbě svých děl. Německá loď jež se vydávala za norského neutrála, byla v předstírání úspěšná, Hawkins se přiblížil na necelých 9 000 metrů a v 20:14 na něj Atlantis zahájil palbu, kdy již v první minutě zasáhl svůj cíl. Krátce po 20:22 vypálil na britský křižník torpéda, jedno se ujalo a zasáhlo záď lodě nepřítele. Hawkins palbu opětoval a také již brzy svého soupeře zasáhl, ten však na rozdíl od něj nebyl pancéřován a tak granáty ráže 190 mm snadno pronikaly palubou korzára (některé neexplodovaly). V 21:01 byly obě lodě v plamenech, Rogge vydal rozkaz opustit loď, již předtím vyslal zprávu své zásobovací lodi, aby se stáhla (byla od něj vzdálena pouze necelých 50 mil) a poslal i signál SOS, doufal, že jej Argentinci zachytí a zachrání jeho muže. Hawkins se i přes vážná poškození držel na hladině o téměř čtyři hodiny déle, ale i jeho osud se naplnil.

Na Atlantis zahyne 76 námořníků a 15 zajatců, zkázu lodě přežije 336 Němců a 51 zajatců, Hawkins se potopí s 38 muži, dalších 55 bude zraněno. Všechny přeživší námořníky zachrání neutrální, většinou argentinské lodě a trosečníky z obou plavidel tak bude čekat internace v této jihoamerické zemi.

Bude to poprvé v historii, kdy přestavěná obchodní loď dokáže potopit klasický křižník (byť ten patřil k jedné z nejstarších lodí, jež měla Royal Navy ve službě).
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 03 kvě 2020, 14:41, celkem upraveno 1 x.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Carinhall - 3. duben 1940

Říšský prezident Hermann Göring začátek měsíce trávil na svém sídle Carinhall v Braniborsku, chtěl si odpočinout od shonu, jež zažíval v Berlíně a měl zájem být se svou rodinou. Doufal v odpočinek a odreagování se při lovu zvěře, v posledních měsících stále pracoval a nyní chtěl vysadit. Již 3. dubna mu byla ovšem ohlášena návštěva, přijel za ním Walther Wever, který sebou vzal další hosty, byli jimi: Alfred Saalwächter, Wilhelm Canaris a Ernst von Weizsäcker. Göring na ně neměl vůbec náladu, teprve před čtyřmi dny zmizel z Berlína a válka jej opět dostihla…, protože jiný důvod k návštěvě tato skvadra míti nemohla. Nasadil si svou masku upřímného zájmu a přivítal příchozí ve své rezidenci a následně s nimi zamířil do pracovny, kde chtěl problém, kvůli kterému za ním přišli co nejdříve vyřešit a poslat milé hosty zpět do Berlína…, rychle se ukáže, že jejich příchod znamená konec jeho dovolené a brzký návrat do hlavního města.

„Tak co pro vás mohu udělat pánové, pevně doufám, že mi přinášíte pouze dobré zprávy.“ Sarkasmus v jeho hlase byl až příliš očividný…

„Můj pane, Abwehr má důvodné podezření, že spojenci chystají invazi do Norska, zachytili jsme zprávy o přípravě jejich pozemních sil pro tuto operaci, nepřátelské námořní síly jsou již na moři. Očekáváme, že nejpozději do týdne svou akci spustí...“ Oznámil Wilhelm Canaris stanovisko zpravodajců.

Göring mávl nedbale rukou… „Hloupost admirále, nic neudělají, je to opět válka nervů, chtějí nás vyprovokovat k nějaké akci, pouze se opakuje finský scénář, máte přehnané obavy, spojenci se na nic nezmůžou...“

„Hermanne, mysli si co chceš, ale fakta tentokrát ukazují něco jiného, nechal jsem provést průzkum přístavů ve východní Anglii a Skotsku, shromažďují vojáky na invazi. Jejich radiokomunikace se výrazně zvýšila a do Severního moře se přesouvají i lodě francouzského námořnictva. Hodně také zesílila jejich letecká průzkumná činnost nad oblastí severního Německa, především našich námořních základen. Moji stíhači se denně dostávají do kontaktu s jejich průzkumníky, Britové navíc začali s leteckým zaminováním našich pobřežních vod. Něco chystají a to něco přijde velmi brzy.“ Walther Wever uměl být přesvědčivý…

„Ernste prosím vás, vy snad nesdílíte tento názor, rád bych slyšel, že mí vojáci opět přehání.“ Göring se snažil zlehčit situaci.

„Bohužel nevím pane prezidente, ale vypadá to, že se spojenci opravdu připravují nějakým způsobem porušit neutralitu Norska, možná dokonce i Švédska. Pořád tlačí na Oslo, aby odmítlo povolit našim obchodním lodím používat norské výsostné vody, nicméně prozatím nemají úspěch. Je možné, že chtějí použít sílu a Nory k tomuto rozhodnutí přinutit, osobně se bojím, že je to velmi pravděpodobné...“

„A když to udělají, co můžeme dělat a jak se máme zachovat…?“

„Jestli jejich válečná flotila vpluje do Narviku, nikdo ji v tom nezabrání, Norové na to nebudou mít ani sílu, ani vůli. V tom přístavu je nyní kolem 20 našich obchodních lodí, jež čekají, až jim bude naložena švédská železná ruda, ty okamžitě ztratíme. Jejich posádky jsou jasně instruovány, aby svá plavidla raději zničily, když jim bude hrozit riziko zajetí, v tom se na ně můžeme zcela spolehnout. V norských vodách se pohybuje dalších nejméně 30 našich nákladních lodí, plují buď do Narviku, nebo z něj zpět do Německa, většina těchto lodí bude také v ohrožení a my je nebudeme moci ochránit. Očekávám těžké ztráty na naší obchodní flotile pane prezidente… OKM již připravilo protiopatření, nařídil jsem BdU urychleně přerušit operace v Atlantiku a přesměrovat všechny naše bojeschopné ponorky na sever Norska. Doufáme, že tyto čluny dokážou zachytit spojeneckou invazi včas a snad i způsobit nepříteli těžké ztráty… Nevýhodou je, že současné ponorky jsou omezeny technickými parametry, již v minulosti jsme se pokoušeli zachytit nepřátelskou flotilu do ponorkových léček, ale výsledky byly rozporuplné, navíc očekáváme těžké ztráty, protože nepřátelské zajištění bude silné. Velkým hendikepem těchto akcí bude to, že nebudeme znát přesnou polohu nepřátelských námořních svazů, oblast Narviku je mimo dolet letounů Luftwaffe...“

„Chcete mi tedy říct velkoadmirále, že námořnictvo nebude schopné případnou spojeneckou invazi odrazit, možná maximálně tu a tam potopíte nějakou loď, vždyť máte proboha téměř 200 ponorek!“

„Máme jich sotva 170 pane prezidente a jen třetina je bojeschopná, zbytek ještě není připraven k nasazení. Růst ponorkové flotily je příliš rychlý a my nemáme dost času na výcvik nových posádek. Problémem ovšem není počet ponorek, ale naše neznalost spojeneckých záměrů, nevíme kdy a pouze se dohadujeme kde… Útok samotný nemusí být zaměřen pouze proti Narviku, může mířit i na Bergen nebo Trondheim či další klíčové body v Norsku. Když Skl vypracovalo plány naší invaze do Norska, útok měl jít proti šesti klíčovým přístavům, od Osla po Narvik, spojenci mohou udělat totéž. Musíme vytvořit hlídkové linie našich ponorek tak, abychom mohli pružně reagovat na všechny alternativy. A když se podíváte na mapu, zjistíte, že těch 50-60 ponorek není zas tak velký počet, aby se celá oblast dostatečně pokryla a zabezpečila.“

„Jih až po Bergen pomůže pokrýt Luftwaffe, budeme sloužit jako oči námořnictva a dle možností útočit na spojenecké lodě, ale naše základny v severním Německu nám neumožní se dostat dál, budeme potřebovat pomoc od Norů, jejich letecké základny, především Solu u Stavangeru, když je získáme, pokryjeme velmi snadno celou zem až k Narviku...“

„Pomoc Norů bude asi problém, že Ernste?“

„Ano, to bude a velký pane prezidente. Neočekávám, že nás Norsko požádá o ochranu a rozhodně nám nenabídne svá letiště k útoku na spojence. Norové se případné invazi budou bránit, nejspíš tolik, kolik jim dovolí jejich hrdost a čest, ale odpor z jejich strany očekávám spíše symbolický, brzy se vzdají. Nebudou mít zájem zničit si svou zem válkou a navíc, oni nás považují za slabší stanu, přeci jen Německo bojuje samo, proti dvěma nejsilnějším zemím Evropy. Z jejich pohledu by spojenectví s námi byl jako svazek s mrtvolou.“

„Musíme získat Nory na svou stranu, nebo je alespoň donutit bojovat. Setkám se Vidkunem Quislingem, ten člověk již projevil ochotu s námi spolupracovat, pozvu ho do Berlína, snad nám to nějak pomůže.“

„Při vší úctě, je to moudré pane prezidente, je to sice bývalý ministr obrany, ale jeho hnutí nemá příliš velkou podporu norské společnosti, jeho podpora z vaší strany by mohla Oslo Německu ještě více odcizit.“

„Ne, nemám zájem podpořit to hnutí, jen doufám, že tato spřátelená fašistická strana by mohla mít vliv na rozhodnutí Norů klást odpor spojencům, „Nasjonal Samling“ má jistý vliv v norské armádě, určitě to chci využít, jen doufám, že není pozdě. Zítra se vrátím do Berlína a spojím s OKH, musíme se připravit.“

„Vím, že to nechcete slyšet, ale měli bychom mít pořád v záloze možnost spustit „Weserübung“, alespoň v její omezené formě. Bude nutné v případě kolapsu Norů urychleně obsadit jižní Norsko, z defenzivního hlediska to bude nezbytnost. Narvik ztratíme, ale je již duben a v květnu led kolem Lulea rozmrzne a železná ruda půjde opět přes Balt. To samozřejmě za předpokladu, že spojenci se spokojí pouze s Norskem a nevtrhnou i do Švédska, kde obsadí ta rudná naleziště...“

„Jistě jste si plány té operace přinesl sebou, že ano velkoadmirále…?“

Saalwächter se sehnul pro svůj kufřík a vytáhl z něj směrnici pro operaci „Weserübung“, tu položil na stůl před Göringa, ten ji otevřel a bez mrknutí oka podepsal, neunavoval se čtením, věděl co tam je…pak své hosty krom Walthera Wevera propustil, ten s ním zůstal v jeho pracovně.


„Musíš co nejdříve spustit „Hammer“ Walthere, rozumíš, jestli se spojenci vylodí v Norsku, okamžitě začni!“

„Ne, je příliš brzy, nejsme připraveni, potřebuji ještě alespoň měsíc, spíš ale dva. Chceš Brity srazit na kolena a porazit, ne jim pouze způsobit těžké ztráty, proto je nutné počkat.“

„Nemáme čas čekat, copak jsi to neslyšel, jestli začne invaze námořnictvo ji nezabrání, nemá na to prostředky.“

„Norská kampaň nebude mít na operaci vliv, to spíš bude mít vliv „Hammer“ na vše ostatní. Prosím věř mi, plánuji celou tu leteckou ofenzívu od jara 1939, kdy Hitler roztrhal Mnichovskou dohodu, to mi bylo jasné, že jdeme do války s Brity a Francouzi. Nezahoď takřka rok plánování tím, že nyní ztratíš nervy, potřebuji dokončit přezbrojení KG 5 na Do 19, v tuto chvíli jich máme trošek, za měsíc bude eskadra v plných stavech. Dokud nebudu mít dálkový nosič, který mi umožní pokrýt celé britské ostrovy a Irské moře, nesmíme ofenzivu spustit. Britové nemají v cílových oblastech takřka žádné zabezpečení, vše zaměřili na zóny, kde operuje námořnictvo, tzn. jih, východ Anglie a východ Skotska. Saalwächter je neustále udržuje v bdělosti, posílá tam své torpédoborce a ponorky, riskuje až za hranu, tím zvyšuje šance, aby „Hammer“ uspěl.“

„Doufám, že máš pravdu, protože jestli ne, nakopou nás spojenci oba až tuhle válku prohrajeme do prdele...“
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 06 kvě 2020, 11:38, celkem upraveno 1 x.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4829
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

Á, takže můj odhad byl správný...prostě necháme Brity, aby naběhli do Norska jako první (a byli ti zlí :mrgreen: ) a následně se spustí německá operace, přičemž může dojít k celé řadě věcí stejně, jako v OTL, jen s lepším výsledkem pro Němce.

Pokud Britové skutečně do Norska půjdou a Německo začíná reagovat až 3. dubna, myslím, že jejich šance na zisk severního a středního Norska jsou více než slušné. Otázka je, zda za této změněné situace chtějí i tak tuto operaci spustit?

Nu, osobně si myslím, že Britové by opravdu do Norska mohli chtít jít. Nyní to bude o to zajímavější, že Německo zjevně nechystá Fall Gelb, tzn. Francie bude dál bojovat a může vysílat jednotky do Skandinávie. Upřímně přemýšlím, jak reagovat za Spojence v létě? Itálie se dále nezapojí, to je jasné, nicméně možná zkusí své Řecké dobrodružství? (Británie má smlouvu s Řeckem z dubna 1939 o pomoci v případě napadení - ve smlouvě se praví, že vláda jeho veličenstva poskytne veškerou možnou podporu - nicméně nevím, jestli ji to zavazuje jít přímo do války na straně Řecka?) To by mohlo znamenat skutečně rozšíření Skandinávské fronty do Švédska s cílem získat švédské železo a odříznout tak od něj Německo. Terén středního a severního Norska a Švédska se dobře hodí pro defenzivní válku ve směru sever - jih (řada říčních linií), tzn. Spojenci by se tam pak mohli držet relativně dobře i proti početní přesile.

Netroufám si odhadnout, jak se to bude vyvíjet dále, protože aktuálně je ve hře hodně proměnných. Např. Itálie vůbec nemusí zkoušet Řecko, může se dohodnout s Maďarskem a Bulharskem a přepadnout Jugoslávii (výhodné v tom, že zde Britové žádnou smlouvu, co vím, nemají. Otázka je, zda ji pro změnu nemá Francie? :D ) Osobně být Mussolinim, instruuji Ciana, ať začne pořádné hovory s Bulhary, oba cíle jsou lukrativní i pro ně, byť by se nejspíš připojili až po počátečních úspěších.
Jelikož Německo nebude "zaměstnáno" tak moc na západě, je tu též otázka Rumunska a Sovětského svazu ohledně Besarábie - i když si myslím, že Německo zde bude muset ustoupit. Válka na dvou frontách je to poslední, co by nejspíš v Berlíně chtěli.

Jinak ale osobně nechápu neochotu spustit Fall Gelb. Spojenci nehodlají ustupovat, SSSR je nevyzpytatelý (což se o to víc ukáže po Besarábii), tzn. vyřadit Francii je holá nutnost. Manstein může přijít za Göringem i v OTL, nadto se tvrdí, že přepracování plánu začalo ještě před jeho návštěvou Hitlera.

Nicméně hlavní věc - obzvlášť teď, když to vypadá, že se do akce zapojují i Francouzi se svým námořnictvem: Proč se minují pouze anglické přístavy? Proč se nedělá stejný fokus (byť nejspíš pomocí ponorek) i ohledně francouzských přístavů, hlavně od Brestu po Dankergue? Vždyť tudy prochází drtivá většina výměny mezi Anglií a Francií, nehledě na to, že tam musí kotvit i francouzské válečné lodě. A nyní odtud bude plynout zásobování pro skandinávskou kampaň. Tzn. zaminovat oblast Doveru by měl být hlavní cíl.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 03 kvě 2020, 13:11 Netroufám si odhadnout, jak se to bude vyvíjet dále, protože aktuálně je ve hře hodně proměnných. Např. Itálie vůbec nemusí zkoušet Řecko, může se dohodnout s Maďarskem a Bulharskem a přepadnout Jugoslávii (výhodné v tom, že zde Britové žádnou smlouvu, co vím, nemají. Otázka je, zda ji pro změnu nemá Francie? :D ) Osobně být Mussolinim, instruuji Ciana, ať začne pořádné hovory s Bulhary, oba cíle jsou lukrativní i pro ně, byť by se nejspíš připojili až po počátečních úspěších.
Upřímně, pravda je taková, co se mého příběhu týká, nečekám, že se Itálie na něco vojensky zmůže. Jistě v OTL do války šla, ale to pokládám za ukázku čistého hyenismu, útok proti Řecku byla Duceho ješitnost, protože se chtěl před světem vyrovnat úspěchům německých zbraní. Zde, žádné velké úspěchy německé armády vyjma polské kampaně nejsou...
Atlantis píše: 03 kvě 2020, 13:11 Jelikož Německo nebude "zaměstnáno" tak moc na západě, je tu též otázka Rumunska a Sovětského svazu ohledně Besarábie - i když si myslím, že Německo zde bude muset ustoupit. Válka na dvou frontách je to poslední, co by nejspíš v Berlíně chtěli.
:shock:
https://www.youtube.com/watch?v=681_jg9 ... rt_radio=1
Atlantis píše: 03 kvě 2020, 13:11 Jinak ale osobně nechápu neochotu spustit Fall Gelb. Spojenci nehodlají ustupovat, SSSR je nevyzpytatelý (což se o to víc ukáže po Besarábii), tzn. vyřadit Francii je holá nutnost. Manstein může přijít za Göringem i v OTL, nadto se tvrdí, že přepracování plánu začalo ještě před jeho návštěvou Hitlera.
- Hermann Göring nemá nějak vysoké mínění o německé armádě jako celku, natož o jejím velitelském sboru, nevěří v úspěch této kampaně
- oficiální politika Německa je taková: jde pouze o naší válku s Poláky, do které zasáhl někdo cizí, my nejsme agresoři, nechceme celé Polsko, pouze naší historickou část, jež nám patřila před 1918
- většina zdrojů Říše jde na rozdíl od OTL k Luftwaffe a Kriegsmarine, Heer nemá v květnu 1940 ani náhodou 10 tankových divizí a jestli ano, tak ne na plných stavech...
Atlantis píše: 03 kvě 2020, 13:11 Nicméně hlavní věc - obzvlášť teď, když to vypadá, že se do akce zapojují i Francouzi se svým námořnictvem: Proč se minují pouze anglické přístavy? Proč se nedělá stejný fokus (byť nejspíš pomocí ponorek) i ohledně francouzských přístavů, hlavně od Brestu po Dankergue? Vždyť tudy prochází drtivá většina výměny mezi Anglií a Francií, nehledě na to, že tam musí kotvit i francouzské válečné lodě. A nyní odtud bude plynout zásobování pro skandinávskou kampaň. Tzn. zaminovat oblast Doveru by měl být hlavní cíl.
O čem myslíš, že je „Hammer“, nynější protiopatření spojenců jsou oblastech co jsi zmínil a nejen v nich minimální, protože Němci útočí masivně někde jinde, je to součást společné strategie OKM a OKL.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Říšské kancléřství, Berlín 5. duben 1940

Zprávy jež v posledních dvou dnech dostával Göring na svůj stůl, nebyly skutečně povzbudivé, rozvědka i letecký průzkum zaznamenaly přípravy nepřítele na invazi do Skandinávie. Zda bude cílem pouze Norsko, nebo sekera padne i na Švédy se z nich však vyčíst nedalo. Když skončila válka mezi Finy a SSSR, projevila vláda v Helsinkách velký zájem o vytvoření trojstranné obrané aliance zemí Skandinávie. Göringa tato myšlenka nesmírně zaujala a pověřil von Weizsäckera, aby takový svazek Německo neoficiálně podpořilo, protože v tom viděl skvělou šanci, jak udržet tyto země mimo konflikt. Chápal velmi dobře, že takové uskupení by bylo takřka neohrozitelné a mohlo snadno odolávat nátlakům cizích zemí (včetně Německa, což byl ochotný akceptovat), bohužel tato myšlenka se nerealizovala. Na vině byla Moskva, Stalin odmítl o něčem takovém jen uvažovat a dal Helsinkám ultimátum, že účast Finska v tomto spojenectví bude chápat jako porušení právě uzavřené mírové smlouvy a pohrozil obnovením nepřátelství. Finsko nemělo na výběr a nátlaku SSSR podlehlo, myšlenka obraného paktu zemí Skandinávie se tak stala mrtvě narozeným dítětem… Přesto však Göring neztrácel naději a doufal, že tuto alianci vytvoří alespoň Norsko a Švédsko, rozhovory dosud probíhaly, ale výsledek byl nejistý. Německá podpora tohoto spojení byla neoficiální a tajná, Göring si nepřál, aby někdo v Říši věděl o jeho záměrech, především ne armáda a von Weizsäcker tuto myšlenku zcela podporoval. Nyní bylo již jasné, že i tento plán nejspíš selže. Německý prezident potřeboval alternativu, něco čeho by se mohl chytnout, nějakou pomoc, tou měl být Vidkun Quisling, a ten měl brzy dorazit.

Když Nor dorazil do jeho kanceláře, čekal na něj Göring i von Weizsäcker, jejich názor se na zapojení tohoto muže sice výrazně lišil, ale vzhledem k tomu, že Německo tlačil čas, mohla být jeho pomoc užitečná…

„Jsem velmi rád, že jste dorazil Vidkune, především tak rychle. Nejprve se chci omluvit, vím, že jsme vás pozvali tak náhle, ale situace si to žádala, budu upřímný potřebujeme vaší pomoc, Německo ji potřebuje…“

„To já jsem velmi poctěn za pozvání do vaší země pane prezidente, bylo to opravdu náhlé, ale když na mě čekalo v Oslu vaše osobní letadlo, bylo mi jasné, že nemohu odmítnout pozvání hlavy státu Velkoněmecké říše...“

„Děkuji, velmi si toho cením. Nemáme příliš času, budu tedy upřímný, jistě víte o nátlaku spojenců na vaši vládu, kterou se snaží poštvat proti nám. Důležité je, že tento nátlak je zcela neúspěšný a proto naši nepřátelé chtějí proti Norsku použít sílu, nevíme přesně kdy, ale jisté je, že se tak stane brzy… Německo od vás a vašeho hnutí potřebuje, aby jste udělali maximum v podnícení odporu takového agresivního tahu proti norské suverenitě. Musíte se pokusit přesvědčit vaší vládu i lid o nutnosti odporu, nesmíte dovolit Britům a Francouzům okupovat Norsko bez boje…“

„Jestli taková invaze přijde, budeme bojovat, vím, že nynější vláda si chce udržet neutralitu za každou cenu, ale je tu něco, jako naše národní hrdost… Norský lid nepřijme okupaci, určitě ne bez boje, jak dlouhý takový boj a odpor bude vám však zaručit nemohu. Nejsme vojensky dostatečně silní, abychom mohli bez pomoci čelit takové bezprecedentní síle. Rád bych připomněl, že když jsem byl v Německu naposled a mluvil s Adolfem Hitlerem, nabízel jsem mu pomoc, pakliže by Německo bylo nuceno Norsko okupovat, byla odmítnuta...“

„Vůdce je mrtev a v našich politických názorech vždy nepanovala shoda. Chci abyste pochopil toto, Německo nemá zájem okupovat vaší zem, ani zde měnit silou nynější vládu, to si musíme zcela ujasnit. Potřebujeme vaší nezávislost, nejlépe neutralitu, ale to již brzy kvůli spojencům přestane platit. Vidkune, já umím být velmi vděčný a přitom i štědrý, dokážu si zapamatovat ty, kteří mi rádi pomohou. Když učiníte maximum proto, aby Norsko vzdorovalo, Německo mu rádo přijde na pomoc a společnými silami dokážeme útočníky vyhnat. Jsme vojensky dost silní, společně budeme ještě silnější, jako voják a ministr obrany tohle přeci musíte vidět.“

„Udělám osobně maximum proto, aby má zem bojovala v takové válce, jsem si jist i svým hnutím, protože „Nasjonal Samling“ chápe význam slova národní hrdost, ale opakuji, vše závisí na nynější vládě, pouze ona může rozhodnout o délce odporu… Bylo by dobré, kdyby Německo poslalo mé straně nějakou pomoc, ať finanční, nebo materiální, zbraně se též budou velmi hodit, bude dobré, aby mí stoupenci byli připraveni a měli s čím bojovat...“

„Dostanete vše potřebné, požádal jsem Friedricha Pauluse z OKW, aby si s vámi na toto téma promluvil, myslím, že budete spokojen...“

Rozhovor probíhal ještě necelou hodinu, pak Quisling odešel, Göring jej nechal odvést svým osobním vozem do Zossenu, kde si bude moci Nor promluvit s vojáky, snad to na něj učiní dojem… Když host odešel otočil se von Weizsäcker k prezidentovi a zeptal se:

„Vy skutečně věříte, že nám tento muž nějak pomůže?“

„Nejde o to v co věřím, ale jaké mám možnosti a v tuto chvíli nemáme moc na výběr, jestli nám Quisling bude užitečný nebo ne, ukáže čas, potřebujeme jakoukoliv pomoc...“
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Německá protiopatření v případě spojeneckých akcí proti Norsku

Byť neměl ještě koncem března Alfred Saalwächter Göringův souhlas s omezenými útočnými akcemi v rámci operace „Weserübung“, nařídil vypracování pohotovostních plánů a opatření, jež měly spojencům zabránit snadno převzít Norsko.

OKM pověřila BdU, aby přemístila hlavní část svých ponorkových sil do oblasti předpokládaných výsadků, kdy zejména Narvik a Trondheim byly pokládány za prvořadé cíle invaze. Ponorky měly operovat v blízkosti norských přístavů a vstupovat do fjordů, provádět průzkumnou činnost a masivně útočit na spojeneckou flotilu. Marschall po poradě se členy svého štábu nechal vypracovat plán operace „Hartmut“, protože žádost od OKM přišla relativně pozdě, mohl použít jen část svých sil, ta se nyní nacházela v domovských přístavech nebo se pohybovala v Severním moři. To snížilo na začátku dubna počet ponorek připravených pro „Hartmut“ na 35, což nebylo dostačující množství na pokrytí tak rozsáhlé oblasti. Po předložení tohoto plánů Skl došlo k její kritice BdU, protože kontradmirál Kurt Fricke nesouhlasil s použitím tak malého počtu ponorek a žádal, aby Marschall stáhl své dálkové čluny typu IX z operací v Atlantiku a výhradně investoval všechny své zdroje do operace „Hartmut“. Protože Skl získalo podporu velkoadmirála, bylo BdU nuceno tak učinit, Marschall musel přerušit veškeré akce a nasměrovat své čluny do Severního moře, jeho protesty ohledně tohoto rozhodnutí byly marné.

Je dobré rovnou poznamenat, že úspěchy ponorek typu IX, jež zasáhly do bojů kolem Norska na přelomu dubna a května nebyly příliš velké a jejich stažení bylo chybou, protože by ve svých operačních zónách u Španělska a Portugalska by byly mnohem úspěšnější.

Ponorkové skupiny a jejich rozdělení dle operačních oblastí:

1 (Westfjord): U 25, U 46, U 51, U 53, U 65 (5).
2 (Trondheim): U 30, U 34, U 36 (3)
3 (Bergen): U 9, U 14, U 26, U 60, U 62 (5)
4 (Stavanger): U 1, U 4 (2)
5 (Shetlandy): U 38, U 43, U 47, U 48, U 49, U 50, U 52, později U 37 (8)
6 (Pentland-Firth): U 13, U 19, U 29, U 57, U 58, U 59 (6)
8 (Lindesnes): U 2, U 3, U 5, U 6 (4)
9 (Shetland-Orkney): U 7, U 10 (2)

Skupina dálkových člunů stažena z jižní oblasti: U 40, U 41, U 44, U 64, tyto čluny se do boje v Norsku zapojí až koncem měsíce.

Ponorky BdU držené v záloze na začátku operace „Hartmut“: U 17, U 23, U 24, U 61, U 120, U 121

Strategická rezerva BdU (čluny na konci výcvikového programu, za určitých okolností bojeschopné již v průběhu dubna): U 99, U 100, U 101, U102 - VII B, U 122, U123, U 124 - IX B.

Ponorky (skupiny 1-9) mohly být použitelné vzhledem ke svému dosahu maximálně do konce měsíce dubna, pak musely být vystřídány. Marschal stále postrádal větší strategické rezervy, bylo velkou ironií, že na Baltu měl kompletní hotovou sérii moderních pobřežních ponorek typu II D (16 kusů), ale chyběly mu k nim vycvičené posádky, tyto čluny měly v průběhu května zcela nahradit zastaralé typy II A, B a C, jež se poté přesunou na Balt a začnou plnit úlohu školních lodí, na výměnu posádek však dosud nebyl čas… A to byla pouze špička ledovce, protože i další série člunů typů VII B (U 73 - U 76) a IX B (U 103- U 111) byla hotová, tyto ponorky čekaly na novou generaci kapitánů, jež přijdou ze starších ponorek, nebo na první důstojníky od veteránů, jež se osvědčili v boji…, a samozřejmě na mužstvo, jehož výcvik nyní na Baltu probíhal.

„Hartmut“ byl jen malou částí operace „Weserübung“, Alfred Saalwächter toužil po realizaci této akce prakticky od začátku války a byla to zprvu Hitlerova neochota a později Göringův odpor, co mu v její realizaci bránilo. On na rozdíl od nynější hlavy státu politické hledisko příliš na zřetel nebral a viděl pouze to své, operační. Norské pobřeží v německých rukou byl splněný sen námořnictva, již ve 20 letech většina jeho vrcholných představitelů jasně chápala, jeho strategickou důležitost, jež se technickým rozvojem zbraňových systémů (lodě, ponorky, letadla) ještě znásobila.

Kriegsmarine nyní nebyla v situaci, aby byla schopna provést původní plán v celém svém rozsahu, poslat invazní flotilu až k Narviku bylo nemožné, ale ostatní cíle, jako bylo Oslo, Bergen, Trondheim, Kristiansand a Arendal byly pořád reálné. Byť přípravy probíhaly na plno, nebyl si Saalwächter jistý, zda mu dají spojenci dost času je realizovat...
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Spojenecké přípravy a snaha rozšířit blokádu Německa i na Skandinávii

I přes záruky, jež dala Velká Británie a Francie polské vládě, neměla žádná z obou zemí smysluplný plán, jak Polsku pomoci v případě Hitlerovy agrese. Když Wehrmacht udeřil proti Polsku, spojenci uznali své závazky a vyhlásili Německu válku, jednou věcí však bylo učinit politické rozhodnutí, druhou podpořit jej i vojensky. Polsko se vojenské pomoci nedočkalo, byť Francie slíbila zahájit masivní ofenzívu proti Němcům na západě, svůj slib nedodržela (k menším útočným akcím došlo, nicméně velmi brzy se z německého území francouzské armády stáhly). Wehrmacht po vítězné polské kampani rychle přemístil své jednotky na západ a spojenci očekávali brzkou německou ofenzívu. K té však nedošlo, události v Mnichově, které během listopadového úspěšného atentátu na hlavu Třetí říše uvedly německou vládu a celou zemi ve zmatek, byly skvělou příležitostí, jak proti Německu udeřit, spojenci však k tomu nenašli odvahu.

Moc převzal v Německu Hermann Göring, stal se z něj říšský prezident, podařilo se mu získat podporu armády a s její pomoci zlikvidovat své nepřátele ve straně, NSDAP tak byla očištěna od těch, jež pro něj představovali hrozbu (byť v mnoha případech pouze hypotetickou). Göringovou snahou bylo uzavřít mír, což vlády Londýně a Paříži velmi ocenily, německé požadavky byly poměrně umírněné, nicméně v dané situaci pro spojence naprosto politicky nepřijatelné. Předložili proto nové německé vládě své, Polsko nesmělo ztratit žádné území na úkor Německa, měl být zrušen protektorát. Status quo v tomto regionu se muselo vrátit do doby před březnem 1939 (s výjimkou Memelu, který by si mohlo Německo ponechat), dále musela německá vláda převzít zodpovědnost za své agresivní činy a vyplatit Varšavě reparace za škody, které Němci způsobili.

Z pohledu spojenců bylo trvání na těchto podmínkách nezbytností, Německo muselo být výrazně oslabeno a odstraněna tak na delší dobu hrozba z jeho strany pro Evropu. Nikdo si však nepřál jej zcela srazit na kolena, nejen vzhledem k rozšíření vlivu SSSR na úkor Polska, kde nebyla žádná páka, jak donutit Stalina vrátit tato zabraná území. Při určování těchto podmínek nepanovala všeobecná shoda, mnozí žádali, aby byl trest pro Němce tvrdší, jiní naopak doufali v umírněnost a chtěli vyškrtnout požadavek reparací a viny… Berlín však spojenecký návrh odmítl a válka tak dále pokračovala.

Koncem listopadu udeřil SSSR na Finsko, využil současné války mezi evropskými velmocemi a snažil se o rozšíření své sféry vlivu. Pro mnohé umírněné to byl důkaz toho, že je lepší se s novou vládou v Berlíně domluvit a ukončit nepřátelství, ze kterého má prospěch pouze Moskva. Jejich hlas neměl podporu a místo toho byl SSSR vyloučen ze Společnosti národů, velký vliv na jeho válku s Finy to však nemělo.

Na jaře roku 1940 bylo stále jasnější, že spojenecká blokáda jejímž cílem je Německo vyhladovět se míjí účinkem a vzhledem k nechuti Francie zahájit na západě generální ofenzivu do hloubi říše, bylo zapotřebí přijít s alternativním plánem, jak válku co nejdříve ukončit. Spojenci chtěli využít konfliktu mezi Finy a SSSR, předně tu byl morální důvod bránit tuto zem před agresorem (jež byl vlastně spojencem jejich nepřítele), ale hlavním cílem bylo získání možnosti obsadit švédská naleziště železné rudy a zablokovat tak jejich dodávky do Německa. Což jak spojenci předpokládali, by vedlo ke zhroucení válečné mašinérie Třetí říše a přinucení nové vlády v Berlíně žádat o mír.

Pro spojence celá tato snaha o vytvoření nové fronty na severu skončila neúspěchem. Důvodů bylo mnoho, od nejednotnosti Londýna a Paříže, přes odpor Skandinávců, ale i strach Helsinek, že by je taková aliance dostala do konfliktu s Německem…, kdy záruky spojenců nebyly brány příliš vážně, protože obava o opakování osudu Polska byla velmi živá a reálná. Mír v Moskvě nakonec ukončil tyto debaty ohledně Finska a vedl k jistému rozladění mnoha členů spojeneckých vlád, protože prestiž obou zemí byla opět poškozena.

Na začátku roku vyvrcholila snaha Mussoliniho o zprostředkování míru, Londýn a především Paříž na tuto aktivitu reagovaly poměrně chladně. Přesto zde byl stále zájem ukončit nepřátelství, které ničilo jejich ekonomiky a mělo mnohem menší podporu veřejnosti. Vzhledem k stále proklamované německé výzvě, že mu jde pouze o Gdaňsk, nikoliv o celé Polsko a jeho touze po míru, se Ciano jež vedl tato jednání, snažil přesvědčil Paříž, že v případě alespoň nějakých ústupků by mohl Berlín mír skutečně uzavřít, což vedlo spojence k rozhodnutí nabídnout umírněné požadavky, jež mohly přijít na pořad jednání již v listopadu předešlého roku. To se setkalo sice s všeobecným odporem polské exilové vlády, ale Paříž s Londýnem je přesto prosadí, Němci je ovšem odmítnou… Italská snaha o zprostředkování míru tak skončí neúspěchem a spojenci budou hledat jinou alternativu, jak ukončit tuto válku.

Německo před vypuknutím konfliktu stáhlo domů své obchodní loďstvo, jejich prakticky nedotčená obchodní flotila, tak dokázala plnit závazky nejen na Baltu, ale i v Severním moři a nebyla odkázána na pomoc neutrálních flotil Švédska nebo Norska. Němci díky norské neutralitě velmi umně využívali těchto teritoriálních vod, které tak dle mezinárodního práva chránily jejich obchodní lodě. Spojenci tak se zlostí museli sledovat nepřerušovaný tok švédské železné rudy do Německa a neměli žádnou legální možnost jim v tom zabránit. Jejich nátlak na Oslo se nesetkal s úspěchem, protože norská vláda neměla nejmenší chuť Třetí říši provokovat a měla strach z německé odvety. Když v únoru došlo k incidentu s vězeňskou lodí Altmark, jež vezla stovky spojeneckých zajatců do Německa, pochopil Londýn, že Oslo úmyslně nechalo Němce porušit mezinárodní právo a nebylo ochotno se jim postavit, naopak silně protestovalo proti britskému zásahu, kdy Royal Navy narušila jejich výsostné vody.

Poněvadž panovala mezi Londýnem a Paříží shoda v tom, že je nutné konečně něco udělat a ne pouze reagovat na německé akce, padlo rozhodnutí zabránit transportům švédské železné rudy do Německa přes norský přístav Narvik. Ten byl důležitý tím, že v zimě nezamrzal a sloužil k tranzitu rudy v zimních měsících, kdy byl Balt zamrzlý. Jeho důležitost byla velká, nicméně spojenci silně přecenili jeho význam, kdyby z nějakého důvodu nemohl být Němci využíván, dokázal by jejich průmysl překlenout výpadek 3-4 milionů tun rudy, který přes něj putoval…, jejich válečná mašinérie by byla jistě oslabena, smrtelný úder by ji ovšem zasazen rozhodně nebyl. Tím by bylo obsazení až samotných nalezišť ve Švédsku.

Premise plánu spojenců vycházela z představy, že zaminují norské vody v oblastech, kudy docházelo k přepravě železné rudy. To by donutilo německé lodě vyplout na otevřené moře, kde by je Royal Navy buď potopilo, nebo v lepším případě i s jejich nákladem zajalo. Celá operace nesla název „Wilfred“, spojenci očekávali, že německou reakcí na zaminování norský vod, bude vpád do země, proto byl vypracován i plán „R-4“, výsadek spojenců v Norsku, ten měl být spuštěn ve chvíli, jakmile by Němci v Norsku přistáli nebo „dali najevo, že to chtějí udělat“.

V rámci „Wilfred“měla být zřízena tři minová pole: v oblasti Stadtlandetu, západně od Bud (jižně od Kristiansandu) a u jihovýchodního vjezdu do Vestfjordu u Hovdenu (severně od Bodo). Při realizaci „R-4“ se předpokládalo vysazení dvou praporů u Stavangeru, dvou u Bergenu, jednom v Narviku a v Trondheimu, všechny tyto jednotky měly být později doplněny až na sílu 18 000 mužů. Původně měly tyto operace začít již 5. dubna, ale britská vláda je odložila na 8. dubna.

Úspěch celého plánu silně závisel na předpokladu, že se Norové nepokusí klást odpor, a co je nejdůležitější, prakticky nebral v úvahu reakci ze strany Němců, která musela nutně přijít...
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1990
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

(ne)Klid před bouří? :twisted:
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Norská kampaň (část 1.)

Původně byla operace „Weserübung“ plánována tak, že německé námořnictvo dopraví armádní jednotky do šesti důležitých přístavů v Norsku. To nyní vzhledem k šibeničnímu časovému termínu nebylo možné, Alfred Saalwächter potřeboval ukončit přípravy do 7. dubna, kdy měly německé lodě vyplout. Cíle byly redukovány na tři klíčové body: Oslo, Bergen a Trondheim, ke každému z nich mířila bojová skupina ve složení z jedné obrněné lodi a lehkého křižníku v doprovodu čtyř torpédoborců. Skupinu pro Oslo pak jako vzdálené krytí podporoval svaz dvou cvičných (eskortních) letadlových lodí a jednoho lehlého křižníku a osmi torpédovek.

Složení operačních skupin pro operaci „Weserübung“:

Skupina I pro Trondheim (kontradmirál Hermann Densch): obrněná loď Yorck (Kpt.zS Hoffmann), lehký křižník Nürnberg (Kpt.z.S. Klüber) + torpédoborce Karl Galster, Anton Schmitt, Friedrich Eckoldt, Richard Beitzen, s 2 400 vojáky 181. pěší divize.
Skupina II pro Bergen (kontradmirál Hubert Schmundt): obrněná loď Deutschland (Kpt.z.S. Thiele), lehký křižník Karlsruhe (Kpt.z.S. Rieve) + torpédoborce Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck, Georg Thiele, Wolfgang Zenker, ty budou přepravovat 2 300 vojáků 69. pěší divize.
Skupina III pro Oslo (viceadmirál Hermann Boehm): obrněná loď Goeben (Kpt.z.S. Netzbandt), lehký křižník Köln (Kpt.z.S. Kratzenberg) + torpédoborce Diether von Roeder, Hans Lüdemann, Hermann Künne, Bruno Heinemann, jež mají na palubách 2 700 vojáků z 163. pěší divize.
Skupinu pro hlavní město podporoval svaz pod velením kontradmirála Oskara Kummetze: letadlové lodě Ausonia a Hannover, lehký křižník Königsberg (Kpt.z.S. Ruhfus) a torpédovky Albatros, Kondor, Möwe, Luchs, Greif, Seeadler, Leopard a Wolf.

Tyto válečné lodě opustily německé přístavy v rozmezí mezi 7-8. dubnem, v každém z určených cílů na ně již čekala cisternová loď, ze které dotyčná skupina doplní palivo a okamžitě zamíří domů. V první vlně tak mělo dorazit do Norska 7 400 německých vojáků, další měli následovat později vzduchem (měl být vytvořen letecký most) a samozřejmě po moři. OKM se spoléhalo na moment překvapení a doufalo, že Norové se nebudou moc bránit, její hlavní obavou byl strach z reakce Royal Navy, jež měla na moři drtivou početní převahu. Saalwächter neměl ani tak obavu z invaze samotné, jako z návratu svých lodí, kterou považoval za nejvíce rizikovou z celého tohoto skandinávského podniku…

5. dubna předložili představitelé spojeneckých vlád Oslu a Stockholmu nóty, ve kterých byl zdůrazněn nesouhlas s dodávkami železné rudy pro Třetí říši. V těch byla vyjádřena nezbytnost bránit své životní zájmy a vyhrazení podniknout v tomto směru nezbytné kroky. Byl to první krok k operaci „Wilfred“, protože již toho dne vyplul ze Scapa Flow svaz válečných lodí pod velením viceadmirála Williama Whitwortha (bitevní křižník Renown, lehký křižník Birmingham, torpédoborce Glowworm, Greyhound, Hyperion, Hero). Tento svaz měl krýt minové akce v oblasti Vestfjordu, které provedou torpédoborce Impulsive, Imogen, Ilex, Imperial. Další tři minové torpédoborce: Inglefield, Isis, Interpid zamíří k Stadtlandetu, kde bude vytvořeno další pole.

Ráno 05:15 vydali spojenci prohlášení o existenci minového pole i důvody, jež je vedli k jeho zřízení, Norská vláda podala silný protest a žádala jeho okamžité odstranění. V tomto okamžiku byla již německá flotila na cestě ke svým cílům.

Berlín 8. dubna ráno

V Berlíně krátce po oznámení o zřízení minových polí navštívil von Weizsäcker prezidenta Göringa a žádal jej, aby ještě přehodnotil nutnost operace „Weserübung“…

„Směrnice pro případ „Weserübung“ byla již podepsána, lodě vypluly ministře zahraničí, je mi líto, ale je pozdě, diplomacie byla vyčerpána.“

„Nejsem si jistý, stále je ještě možnost vyjednávat, norská vláda dala jasně najevo, že se jí nelíbí narušení její neutrality, chtějí ty miny odstranit, nejspíš tak sami brzy učiní, z tohoto pohledu spojenci udělali chybu. Asi jsem přecenil ochotu Londýna a Paříže jít do ozbrojeného střetu, možná, že je to celé opravdu pouze o kladení min a vyhnání našich lodí na otevřené moře. Začínám si stále víc myslet, že celé všechno to jejich snažení, je o tom nás vyprovokovat a udělat první krok… Bojím se, že jste měl tehdy pravdu, když jste říkal, že je to jen válka nervů a ukazování svalů...“

„Na to uznat svou chybu v úsudku je trochu pozdě, nemyslíte, co podle vás mám jako teď dělat? Nařídit flotile, aby se otočila…, a plula domů? Na moři je asi 30 válečných lodí, prakticky všechno, čímž v tuto chvíli Německo disponuje…, nemohu se spoléhat na vaší předtuchu nebo změnu názoru, potřebuji něco hmatatelného...“

„Můžeme přes Curta Bräuera zkusit s Nory opět vyjednávat, donutit je k tomu..., v tuto chvíli je to nejpříhodnější okamžik, lepší již nebude, aby nám dali záruku, že nedovolí další narušení jejich neutrality. Když by se spojenci o něco takového znovu pokusili, pak by Oslo použilo sílu… Pakliže to od nich dostaneme písemně, postavíme tak spojence před možnost války s touto zemí, jsem přesvědčen, že nebudou riskovat konflikt, kdyby ano, diplomaticky jen získáme a to nejen u Norů. Norsku bychom naopak dali od nás záruku, že budeme respektovat jeho svrchovanost, což dosud děláme, prosím pane prezidente, ještě čas...“

„Ernste vy máte strach a já to chápu, věřte mi však, že strach není dobrý rádce. Vy moc dobře víte, že já tuhle invazi nechtěl, nevěřím v její potřebu ani úspěch, ale nejsem v postavení, aby řekl armádě a námořnictvu ne, oni ji chtějí, potřebují. Myslí si, že je to cesta, jak zkrátit a především tuhle válku vyhrát. Když vám dám povolení, aby váš muž v Oslu, ten Curt Bräuer takovou dohodu vyjednal, co myslíte, že se změní, dostane to Nory na naší oběžnou dráhu? Sám jste mi již několikrát řekl, že norská vláda nás v případě spojenecké invaze nepožádá o pomoc a bez toho nemá taková dohoda význam. K čemu nám bude, když se Britům a Francouzům postaví, ale nám následně také, když do země přijdeme a my tam budeme muset přijít, je to vojenská nezbytnost.“

„Vím co jsem řekl, ale i v tomto se mohu mýlit, Norové jsou relativně mladý národ, je to demokracie, dokonce i krále si zvolili hlasováním. K našemu režimu sotva mohou chovat sympatie, ale od vašeho nástupu k moci dodržujeme své sliby a naše politika se změnila, sousedi Německa k tomu nejsou slepí, naopak kvitují to. Strach z ohrožení od nás pomalu opadá, smlouva s Holandskem, kterou jste osobně vyjednal, je toho důkazem. Oslo na nás hledí již jinak, než před půl rokem, vy nejste Adolf Hitler a ani se tak nechováte…, prosím vás, uvažte můj návrh, Bismarck také nepreferoval vždy agresi, uchyloval se k ní pouze v nezbytnosti, a tohle není skutečně případ, kdy je agrese nutná…“

Göring mlčel a s nevolí pozoroval ministra zahraničí, říkal si, jak by se choval von Ribbentrop, zda by radil stejně, nebo jen servilně plnil jeho vůli, měl určité okamžiky, kdy mu ten prodavač vína chyběl… Ne, von Weizsäcker má pravdu, ať byl jakýkoliv, šlo mu o Německo, ne o osobní pocty a proto byl tak upřímný, nepříjemný a Göring ho mnohdy nemohl vystát. To však nic neměnilo na tom, že udeřil na strunu, kterou si Göring velmi hýčkal, krom té dohody s Holanďany, jež bude brzy podepsána, neměl jako prezident žádný velký diplomatický úspěch. Jistě vyjednal návrat posádky křižníku Leipzig, ale to bylo spíše malé prestižní vítězství, bez nějaké významné výhody… Kdyby však došlo k úspěšné dohodě s Nory, mnohé by to změnilo, posílilo by to jeho postavení na mezinárodní scéně, pro většinu světa byl pouze mužem, jež nebyl v listopadu v Mnichově a on chtěl víc.

„Budiž, zkuste tedy vyjednávat, máte čas do večera, pak již nepůjde věci zastavit, víc pro vás nemohu udělat říšský ministře zahraničí...“

„Děkuji pane prezidente, udělám co bude v mých silách...“

Oslo 8. dubna poledne

Curt Bräuer mířil do budovy norské vlády, zpráva kterou před pár hodinami dostal prostřednictvím kurýra od ministra zahraničí von Weizsäckera jej vyděsila, znamenala totiž hrozbu války mezi Třetí říší a Norskem. Byl v pozici velvyslance od 3. listopadu minulého roku, události v Mnichově naštěstí neukončily jeho pověření, v tom byl von Weizsäckerovi vděčný. Jeho nový šéf naštěstí neprovedl v diplomatickém sboru říše žádnou výraznou čistku a on tak mohl v Oslu zůstat. Osobní zpráva od jeho šéfa obsahovala urgentní důležitost vyjednat s Nory dohodu, protože jestli se tak do večerních hodin nestane, přistane Wehrmacht v zemi a obsadí ji, bude-li to třeba i násilně.
Byť si nedělal o mezinárodní situaci iluze, žil v domnění, že nová německá vláda nemá zájem vojensky v Norsku zasáhnout. On sám doprovázel Göringa během jednání s Nory, během aféry kolem křižníku Leipzig, kdy se podařilo vyjednat jeho prodej a návrat posádky domů. Byl při mnoha jednáních o prodeji zbraní, dokonce se účastnil i převzetí a zkoušek bojových letounů (He 115 N), jež dodalo Německo do Norska. Ze strany Berlína byl od nástupu Göringa, především pak od ledna roku 1940 evidentní zájem s Nory vycházet, někdy měl i dojem, že se je nová vláda snaží i uplácet (což byla pravda, protože mnoho německých firem ve snaze získat zde zakázky to dělalo) a on to podporoval, jak jen mohl. Válka, která měla přijít byla v jeho očích čirým šílenstvím, veškerá jeho práce a snaha by byla marná, nesměl to dopustit. Brzy se setká s norským ministrem zahraničí, Halvdan Koht byl rozumný člověk, který toužil udržet svou zemi za každou cenu mimo tento konflikt, jestli má k dohodě dojít, musí získat Nora na svou stranu.

Halvdan Koht již na německého vyslance čekal, byl docela zvědavý, co bude chtít, již se objevovaly zprávy o výrazné námořní aktivitě ve vodách kolem Norska a on chtěl vysvětlení.

„Vítejte dr. Bräuer, co pro vás mohu udělat?“

„Dobrý den pane mistře Kohte. Jménem prezidenta Německé říše předávám norské vládě tuto nabídku.“ Bräuer mu předá složku.

„Co je to pane velvyslanče?“

„Berlín si přeje, aby mu norská vláda písemně potvrdila, že jakékoliv další vojenské narušení vaší neutrality ze strany spojenců, nebude z norské strany tolerováno a odpovíte v případně nutnosti silou zbraní. Nesmí se opakovat to, co dnes provedli spojenci ve vašich výsostných vodách. Co si mi říká, že se na tom ministr zahraničí jedné země a velvyslanec té druhé, dokáží tady a teď dohodnout...“

„Musím to prodiskutovat se svou vládou, pane velvyslanče.“

„V tom případě, zde na vás budu čekat...“

Asi po hodině se ministr zahraničí Koht vrátí…

„Norové jsou svobodný národ, tím bychom přestali být, kdybychom přijali požadavek ze strany Německa. Proto odpovídáme ne“.

„Víte co to znamená pane ministře…?“

„Neřekl váš zesnulý vůdce, že národ jež se podrobí cizímu agresorovi, si nezaslouží žít. Nestaneme se vaší loutkou, protože přesně to tento dokument znamená.“

„Německá říše pouze žádá, aby norská vláda odhodlaněji bránila svou suverenitu, to je vše, pochopte, Berlín potřebuje vaše diplomatické a závazné ujištění, že tomu tak bude, nemáme zájem zasahovat do vnitřních záležitostí Norska.“

„Slyšel jste komuniké mé vlády, která reagovala na položení těch minových polí, silně jsme se proti tomu, co spojenci provedli ohradili, bylo nejen hlasité, ale i dost jasné. Německé vládě musí stačit naše slovo, písemnou záruku ji dát nemůžeme, protože by to znamenalo jednostranný akt, který by popřel naší neutralitu. Navíc Berlín přeci musí chápat, že spojenci mají z norské neutrality obrovské výhody a vydělávají na ni více, než Německo, jen naše obchodní flotila jim nesmírně ulehčuje jejich postavení.“

„Pane ministře, prosím uvědomte si, že prezident Göring by se s ním spokojil, stejně tak já nebo můj nadřízený ministr von Weizsäcker, ale oni nerozhodují, to ujištění musí dostat německá armáda, snažně váš žádám, pochopte naší situaci. Nemohu Berlín informovat o odmítnutí norské vlády, důsledky by byly katastrofální pro oba národy, Německo by muselo začít jednat...“

„Chcete mi vyhrožovat dr. Bräuere?“

„Myslím, že jste všiml, že se zahraniční politika Německa po listopadových událostech výrazně změnila…, a k odpovědi na vaši otázku, já vám nevyhrožuji, pouze konstatuji, co se stane, pakliže odmítnete. V Říši není demokracie, vládne tam armáda, možnosti civilní vlády jsou velmi omezené. Vy zas pochopte to, že to co vám zde říkám, znamená z mé strany vlastizradu! Protože když nevydáte to komuniké a neujistíte Berlín, že budete bránit svou neutralitu silou, proti vnějšímu zasahování, jakémukoliv, dojde k válce. Ministře Kohte, mám malou dcerku, narodila se před několika měsíci, já si tuto válku nepřeji, ze srdce nepřeji, jsem šťastný, že jsem zde v Oslu a nemám zájem se procházet městem, které již zítra může vypadat jako Varšava… Ten dokument vaši vládu nezavazuje být spojencem Německa, dává pouze celému světu najevo, že použijete sílu k obraně své země a bude ochotní kvůli tomu i riskovat konflikt, protože budete v pozici oběti. Víte moc dobře, že spojenci vás nenapadnou, to máte tak malou důvěru k demokracii, norská vláda je demokratická, má není, mějte to prosím na paměti, ani jeden z nás si nepřeje krveprolití a to nastane, když odmítnete.“

Halvdan Koht si Curta Bräuera prohlížel, kdyby ten pohled mohl zabít, byl Němec patrně mrtvý, pak sebral složku s dokumenty určených norské vládě a řekl:
„Počkejte tu, brzy se vrátím.“
Za necelou půl hodinu byl zpět a podal dokument muži, který netrpělivě čekal na odpověď.

„Má vláda podepsala, máte co jste chtěl, teď prosím jdete...“

„Udělal jste správné rozhodnutí, zachránil jste mnoho životů...“

„Vypadněte, rozuměl jste, až příště navštívíte tuto budovu, v mém úřadu bude sedět někdo jiný, dnes je můj poslední den ve funkci, modlím se, abych rozhodnutí, k němuž jsem právě přesvědčil svou vládu nikdy nelitoval…“

Curt Bräuer chtěl odejít, ale pak se obrátil k ministrovi a řekl:
„Neděkuji vám za sebe, ale za svou ženu a dceru, velmi si toho vážím.“ Pak spěšně opustil ministrovu kancelář, spěchal, Berlín musel být neprodleně informován, snad nebude pozdě…

Berlín 8. dubna večer

Velkoadmirál Alfred Saalwächter mířil za prezidentem, Göring si jej urgentně zavolal, společnost mu dělal kontradmirál Otto Schniewind, jež byl šéf jeho štábu, bylo krátce před 18:00, kdy je vpustili do prezidentské kanceláře. Krom Göringa, jež se rozvaloval na Hitlerově křesle, zde byl pouze von Weizsäcker, který stál mlčky u okna. Saalwächter pozdravil oba přítomné svou maršálskou holí, Schniewind servilně zvedl ruku k nacistickému pozdravu, Göring to ocenil nedbalým pozdravem ze své strany, kdy lehce nadzvedl svou vlastní maršálskou hůl a vzal oba přítomné na vědomí.

„Co pro vás může námořnictvo udělat pane prezidente?“ Velkoadmirál byl zvědavý, co po něm hlava státu chce.

„Ukončuji operaci „Weserübung“, nařizuji návrat flotily domů, okamžitě...“

Saalwächter nevěřil vlastním uším, to nemohl být ani vtip a jestli ano, tak hodně špatný.
„Pane prezidente, je 18:03, naše invazní flotila dorazí zítra v 05:15 ke svým cílům, hodina H (Weserzeit) byla již pevně stanovena, nemůžu nechat své lodě jen tak otočit a plout domů…, navíc již došlo ke kontaktu s nepřítelem. Skupina I pro Trondheim narazila na britský torpédoborec, zničila jej, ale Brit ohlásil naší polohu, Royal Navy tak o nás již ví, trvám na tom dokončit operaci. Máme pořád šanci splnit vojenské zadání mise, později už to bude nemožné.“

„Politická situace se změnila velkoadmirále, norská vláda podepsala dokument, jež ji zavazuje bránit svou neutralitu, v případně jejího narušení ze strany spojenců, vojenské řešení z naší strany již není nutné.“

„Weizsäckere, mě nezajímá nějaký kus papíru, námořnictvo potřebuje ty norské základny, je to holá strategická nezbytnost, je mi ukradený co Norové chtějí nebo nechtějí, pakliže se nám postaví na odpor, rozdrtíme je...“

„Už jste dostal rozkaz velkoadmirále, tak jej splňte, jako voják by jste snad mohl chápat, že plnit je, patří k vaší povinnosti!“

„Vy mi nemáte co rozkazovat, od vás rozkazy nepřijímám, rozuměl jste Weizsäckere.“

Göringa tohle rozčilovalo, před Hitlerem by se Saalwächter okamžitě ohnul. Nikdy se přesně nedokázal rozhodnout, koho nesnáší víc, jestli von Brauchitsche nebo Saalwächtera… Obecně vzato nejspíš von Brauchitsche, nicméně v tuto chvíli jednoznačně Saalwächtera.

„Ten rozkaz jsem vydal já, tak jej laskavě splňte, nepřijímám žádnou diskuzi, doufám, že si rozumíme velkoadmirále, nemám problém přijmout vaši rezignaci, pakliže cítíte, že nemáte jinou alternativu...“

Saalwächter byl unavený a tohle všechno jej nesmírně zmáhalo, aniž by z Göringa spustil oči, řekl:
„Kontradmirále, slyšel jste rozkaz pana prezidenta, okamžitě zařiďte jeho splnění.“

Schniewind mu zasalutoval a následně nacistickým pozdravem úslužně vzdal čest hlavě státu a přítomnému ministrovi a spěšně odešel z místnosti.
„Je tu ještě něco, co může vrchní velitel námořnictva udělat?“ Zeptal s hořkostí v hlase Saalwächter.

„Jak velké je riziko, že Royal Navy dostihne naší flotilu?“

„Relativně malé, hrozba ze strany jejich hladinových lodí mě v tuto chvíli netrápí, větší starosti mi dělají jejich ponorky a letectvo, budeme potřebovat letecký deštník na cestě domů.“

„Luftwaffe se o to postará, nemějte obavy velkoadmirále, to je vše děkuji...“


V 18:47 se všechny tři invazní skupiny otočily a zamířily zpět na své základny v Německu, jestli von Weizsäcker doufal, že Norsko bude tímto rozhodnutím mimo konflikt, spletl se a nejen on. Následné události prokáží, že politické a vojenské představy a to jak spojenců, tak i Němců, bude nutné výrazně revidovat…, norská kampaň právě začala.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Norská kampaň (část 2.)

Ještě předtím, než byl vydán rozkaz k návratu německé flotily, došlo ke dvěma incidentům, jež budou mít pro další vývoj událostí značný význam. Tím prvním, který se udál kolem osmé hodiny ráno, byl střet torpédoborce Glowworm, který při pátrání po námořníkovi, jehož smetla bouře přes palubu náhodou narazil na německé invazní síly. Torpédoborce Karl Galster a Anton Schmitt brzy odpověděly na britskou palbu, ale rozbouřené moře jim bránilo udržovat stabilitu a přesněji zacílit, jejich sok na tom obdobně. Střet byl rozhodnut až ve chvíli, kdy se do něj zapojil i Yorck (Kpt.zS Hoffmann) a Nürnberg, které britský torpédoborec bez milosti rozstřílely, ten však již stačil nahlásit kontakt s invazním svazem.

Druhý incident nastal v poledních hodinách, když polská ponorka Orzel (LtCdr. Grudzinski) nalezla a potopila německou transportní loď s vojskem. Rio De Janiero (5261 brt) mířila do Bergenu a převážela jednotky 69. pěší divize a jejich výzbroj (protiletadlová děla, vozidla, koně a téměř 300 tun zásob), které byly součástí druhé vlny posil. Při potopení transportu zahynulo na 200 Němců, dalších 180 zachrání Norové. Tato událost později potvrdí obavu norské vlády a zároveň ukáže, že varování od německého vyslance Curta Bräuera bylo pravdivé a hrozba invaze bezprostřední…

Norská vláda vydala v pozdních večerních hodinách, tedy v době, kdy německá flotila již byla na cestě domů, oficiální komuniké, kde opět velmi ostře odsoudila narušení své neutrality ze stany spojenců a oznámila, že na jakýkoliv podobný pokus odpoví vojenskou silou, toto varování bylo mířeno i směrem k Berlínu.

Spojenci nezávisle na německých akcích mezitím pokračovali v plánu „R4“, u ústí řeky Clyde začalo naloďování vojáků na transportní lodě (jejich cílem byly Narvik a Trondheim), v Rosythu se přemísťovali na paluby 1. eskadry křižníků (Berwick, Devonshire, York a Penelope). K ochraně těchto sil měla být připravena 2. eskadra křižníků (Galatea a Arethusa, jež se nedávno vrátila z oprav po poškození, jež utržila během bitvy o konvoj HN-9B) + 11 torpédoborců pod velením viceadmirála Edward-Collinse. Pakliže by byl dodržen časový harmonogram celé operace, dorazily by spojenecké jednotky do norských přístavů, ještě před Němci, jež své akce plánovali na 9. duben.

Jestliže brali Němci hrozbu invaze do Norska ze strany spojenců velmi vážně, měli spojenci naopak velkou nedůvěru ohledně zpráv, že se o něco takového jejich nepřítel pokouší. Jejich vedení předpokládalo, že se jedná o dezinformace a obvyklou součást války nervů, jež byla v těchto měsících běžná. To se začalo pomalu měnit, když 7. dubna spatřila průzkumná letadla RAF část německé flotily v blízkosti Hornś Riffu, ty patřily skupině I a II a mířily na sever. Později téhož dne na tyto lodě provedla RAF neúspěšný letecký úder. Po této zprávě (dostal ji s více jak čtyřhodinovým zpožděním) nařídil velitel Domácího loďstva vyplout na moře. Scapa Flow opustily dvě bitevní lodě (Rodney, Valiant), jeden lehký křižník (Sheffield) a 10 torpédoborců a maximální možnou rychlostí zamířily k severovýchodu. Ve stejnou dobu opustila 2. eskadra křižníků Rosyth a zamířila směrem ke Stavangeru, kde měla hlídkovat. Rozkaz k realizaci plánu „R4“ však stále ještě nebyl vydán.

Po obou incidentech z 8. dubna, dostal admirál Forbes překvapivou zprávu, admiralita mu oznámila, že zrušila plán „R4“, 1. eskadra křižníků tak vysadila vojáky na břeh a urychleně vyplula na moře.

Ráno 9. dubna byla velká část Domácí flotily soustředěna mezi Bergenem a Stavangerem (k silám admirála Forbese se připojila 18. eskadra křižníků a 7 torpédoborců), britský velitel neměl přesné informace o nepříteli. Hlášení rozvědky i leteckého průzkumu byla nesmírně matoucí, Němci dosud na Norsko nezaútočili a jejich lodě se přes noc doslova vypařily. Nebylo tomu tak úplně, protože skupina I pod velením kontradmirála Hermanna Densche maximální rychlostí spěchala domů, její návrat ji nesmírně usnadňovalo špatné počasí, které panovalo v průběhu noci a po většinu rána nového dne, to chránilo německé lodě před odhalením. To se ovšem změnilo kolem 10:14, kdy tuto skupinu nalezl průzkumný letoun RAF a nahlásil polohu Němců, byť kvůli špatné komunikaci mezi Royal Navy a RAF trvalo další dvě hodiny, než bude Forbes informován. Ten se okamžitě pustil za prchajícím německým svazem a pokusil se jej dostihnout, vzdálenost mezi ním a nepřítelem byla necelých 70 mil.

Průzkumnou činnost nevykonávaly pouze letouny RAF, Luftwaffe vyslala velké množství strojů, které měly krýt návrat flotily a již brzy některé z nich nalezly Domácí loďstvo. Tato hlášení okamžitě aktivovala bombardéry X. leteckého sboru, kterým byl neprodleně vydán rozkaz ke startu, mezi 14:30 a 16:00 zamířilo směrem k britským lodím 41 He 111 z I. a II./KG 26, 47 Ju 88 z KG 30 a 26 Do 17 z I. a II./KG 50. Všechny tyto bombardéry operovaly ze základen v severním Německu. Byť budou prováděny letecké útoky s velkou intenzitou a britská obranná palba byla poměrně chaotická, dokážou Němci potopit pouze jeden torpédoborec (Gurkha) + lehce poškodit jednu bitevní loď a tři křižníky. Luftwaffe při útocích ztratí 4 Ju 88 a 2 Do 17, všechny osádky německých strojů zahynou. Samotný letecký úder však přiměje Forbese přerušit pronásledování, britský admirál si moc dobře uvědomoval, že se nachází v doletu nepřátelského letectva a on sám nedisponuje žádnou stíhací ochranou (měl pouze jednu letadlovou loď – Furious, a tu odmítl riskovat).

Britské pokusy zaútočit na lodě kontradmirála Hermanna Densche skončí neúspěchem, v 13:00 sestřelil pár Bf 110 z 1./ZG 76 britského zvěda (hydroplán Sunderland z 210. perutě), jež udržoval kontakt nad německým svazem a vyslané bombardéry Němce již nedokážou nalézt.

Přesto však neměli Němci ještě zcela vyhráno, protože jestli BdU plánovala operaci „Hartmut“, tak jejich nepřítel měl podobné plány a do oblasti Skagerraku, Kattegatu a Norska poslal své ponorky, pro případ toho, že by se Němci pokusili nějak reagovat na operaci „Wilfred“. Jednalo se o tyto čluny: Clyde, Sealion, Seawolf, Shark, Severn, Snapper, Spearfish, Sunfish, Triad, Truant, Triton, Thistle, Ursula, Tarpon, Sterlet a Trident, dále polský Orzel, a francouzské Amazone, Antiope a Sibylle. Ty podporovaly mimo jiné také minové ponorky Narwhal, Porpoise později i Swordfish, Tetrarch a Seal.

Úspěch ponorky Orzel byl již zmíněn, brzy jej rozšířila i Trident (LtCdr. Seale), které padl za oběť tanker Stedingen 8036 brt, ta také neúspěšně zaútočila na skupinu III. a minula obrněnou loď Goeben (Kpt.z.S. Netzbandt). Sunfish (LtCdr. Slaughter) zaútočila na krycí svaz kontradmirála Oskara Kummetze podařilo se jí torpédovat malou letadlovou loď Hannover, jež se jen s velkými obtížemi dokáže vrátit do přístavu, britský člun unikne. V průběhu měsíce dubna spojenecké ponorky napadnou velký počet německých lodí plujících do Norska a způsobí Němcům mnoho problémů.

Prvním německým člunem, který se dostane do kontaktu s nepřítelem byla U 19 (Kptlt. Schepke), ta nalezla v blízkosti Orknejí skupinu válečných lodí, bude však odhalena a napadena torpédoborcem Zulu. Škody na člunu budou minimální, nicméně U 19 ztratí kontakt. Pozdě večer 9. dubna se ponorce U 49 (Kptlt. von Gossler) podaří dostat do kontaktu s hlavními silami Domácího loďstva, bude to severozápadně od Bergenu, člun se však nedokáže propracovat do pozice pro útok.

V průběhu dne nabyli Britové přesvědčení, že invaze ze strany Němců byla odvolána a admiralita se připravila na stažení flotily zpět do Scapa Flow… Na severu, časně ráno 9. dubna nechal viceadmirál William Whitworth odeslat své torpédoborce ke krytí vjezdu do Vestfjordu na přístupech k Narviku. 2. flotila torpédoborců (Capt. Warburton-Lee) měla následně vplout do Narviku a zjistit, zda tam nepřítel nevysadil své vojáky, v poledne admiralita informovala britského velitele, že v přístavu se nachází nepřátelská loď. Zároveň dostal rozkaz ji buď zajmout, nebo potopit...
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 24 kvě 2020, 19:26, celkem upraveno 1 x.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Norská kampaň (část 3.)

V 16:30 9. dubna vplula 2. flotila torpédoborců (Hardy, Havock, Hostile, Hotspur a Hunter) do Ofotfjordu a následně zamířila přímo k přístavu Narvik. Ten byl plný lodí čekajících na náklad železné rudy, nebo již naložených a chystajících se brzy odplout. U vjezdu kotvila norská pobřežní obrněná loď Eidsvold, druhá obrněná loď Norge kotvila přímo v přístavu, jednalo se dvě ze čtyř lodí této kategorie, jimiž Norsko disponovalo. Eidsvold vystřelila před příď torpédoborce Hardy výstražný granát a signalizovala mu, aby zastavil, britský velitel uposlechl a odebral se společně s několika podřízenými na norskou loď vyjednávat. Jeho rozkazy, které měl z admirality byli poměrně jasné, měl zajmout nebo zničit nepřátelské lodě v přístavu, v něm kotvil důležitý německý tanker a mnoho nákladních lodí, jež chránila dosud norská neutralita. Později bude on, i jeho nadřízení vystaveni silné kritice, protože vystupovali z pozice síly a nechápali, že přítomností britských lodí překročili mez, kterou nebudou moci Norové akceptovat. Warburton-Lee ještě předtím, než se odebral na vyjednávání, nařídil ostatním torpédoborcům, aby prozkoumaly zbývající fjordy v Narviku a pokusily se vyhledat další německé lodě, tímto rozkazem své síly rozdělil.

Torpédoborec Havock plul mezi tím přímo do přístavu, jeho přítomnost vyvolala okamžitě zmatek mezi posádkami německých lodí, ty měly jasné příkazy potopit své lodě v případě, že jim bude hrozit zajetí (je velmi pravděpodobné, že Warburton-Lee takovou reakci ze strany Němců očekával, a doufal v ní, proto Havock vyslal). Chaos na sebe nenechal dlouho čekat, německé posádky se pokoušely své lodě dostat z přístavu a najet s nimi na mělčinu a následně je podpálit, jako první vzplála nákladní loď Bockenheim. Norge pod velením fregatního kapitána Askima okamžitě signalizovala britské lodi, aby se stáhla zpět na otevřené moře, ta však žádost ignorovala.

Aniž to kdokoliv z Norů nebo Angličanů tušil, vplula do Ofotfjordu i německá ponorka U 51 (Kptlt. Knorr), jež v rámci operace „Hartmut“ vyhledávala kořist, další člun U 25 (KKpt. Schütze) měl hlídkovat před vstupem do fjordu.

U 51 v 17:49 nalezla torpédoborec Hunter, britská loď neměla o přítomnosti německého člunu tušení a právě vplouvala do zálivu Bogen. Knorr vystřelil na Brita čtyři torpéda a nejméně dvěma jej zasáhl, následné výbuchy doslova torpédoborec rozervaly na kusy a on se během necelých pěti minut potopil. Jeho zkáza proběhla tak rychle, že posádka zasažené lodě ani nestačila vyslat zprávu o napadení.

Přibližně v té době již v Narvickém přístavu hořely tři německé nákladní lodě a posádky ostatních se připravovaly na jejich zničení, došlo k palbě na Havock, nestřílela však Norge, nýbrž vojáci 15. pluku, jež tvořil posádku v Narviku, jeho velitel plukovník Sundlo nařídil na britskou loď okamžitě zahájit palbu. Sundlo jež viděl, že Norge nic nedělá, zahájil ostřelování torpédoborce, většina střel šla mimo, nicméně několik granátů cíl zasáhlo (torpédoborec byl vzdálený necelé dva kilometry).

Posádka Havocku byla přesvědčena, že na ní zahájila Norge palbu, viditelnost nebyla příliš dobrá a navíc hustě sněžilo, Norge právě opouštěla své místo v přístavu a plula k torpédoborci, ten ji začal ostřelovat z děl ráže 120 mm. Askim nechal palbu opětovat a varoval Willocha, že byl napaden, tu samou zprávu mu poslal i Sundlo, který jej nepravdivě informoval, že Britové zahájili ostřelování německých lodí v samotném přístavu...

Mezitím vyjednávání mezi norským velitelem kapitánem Willochem a Warburton-Lee k ničemu nevedlo, Nor požadoval okamžité stažení Britů a opuštění norských výsostných vod. Brit zas žádal možnost zkontrolovat německé lodě, jež v přístavu kotvily. Willoch dělal vše proto, aby nedošlo ke konfliktu, jeho kolega jej informoval o tom co Britové provádí a on to musel tolerovat, nebyl v postavení, aby mohl zakročit. Již poslal zprávu vládě v Oslu a žádal o instrukce, ale zatím krom jasného rozkazu, aby se za každou cenu vyhnul boji, žádné další nedostal. To se změnilo, když dostal Askimovu a Sundlovu zprávu o napadení, okamžitě nechal britské parlamentáře zatknout a vyhlásil plnou bojovou pohotovost. Posádka obrněné lodě krátce po 18:16 zahájila palbu na Hardy, jež byl vzdálen necelých 6 mil, ten informován již posádkou Havocku byl připraven a palbu opětoval. K němu se přidal i Hostile, který byl poblíž, Britové se snažili přivolat i Hunter a Hotspur.

Eidsvold poškodila Hardy, nicméně v 18:22 byla zasažena torpédem z Hostile, krátce na to ji zasáhlo další přímo z Hardy, to však nebylo třeba, protože již první zásah byl smrtelný, stará obrněná loď se rychle převrátila a s většinou posádky (včetně čtyř Britů) se potopila (přežije pouze 8 námořníků). Norge jež sváděla boj s Havockem na mnoha místech hořela, granáty ráže 120 mm způsobily těžké škody, v 18:29 ji torpédoborec zasáhl dvěma torpédy a poslal ke dnu, tentokrát přežilo alespoň 40 mužů, včetně velitele.

Britové sice potopili dvě obrněné lodě, ale na diplomatickém poli toto „vítězství“ znamenalo katastrofu. Tu umocnily britské torpédoborce ještě tím, že se vrátily k přístavu a rozstřílely zde všechna německá plavidla (11), která zde kotvila. Sundlo poslal do Osla zprávu o britském útoku na Narvik a okamžitě žádal posily, protože věřil, že hrozba spojenecké invaze je akutní, zcela ve zprávě zamlčel, že to byl on, kdo zahájil na Havock palbu jako první a naopak obvinil z ní Brity. Pro vládu v Oslu znamenalo jeho hlášení katastrofu, nejenže zemřelo téměř 400 norských námořníků, země se tak ocitla ve válce se spojenci, což byla nejhorší noční můra, která mohla pro Norsko nastat.

Když se britské torpédoborce vracely zpět narazily na U 51, jež na ně čekala, Němci monitorovali radiový provoz a Knorr vypálil na nepřítele 4 torpéda, tři minula, jedno však trefilo Hardy, urvalo mu příď a loď zmrzačilo. Havock okamžitě na U 51 zaútočil a donutil ji stáhnout, nicméně nezničil ji. Hardy byl smrtelně poškozen, Hostile evakuoval jeho posádku a nakonec do ochromené a potápějící lodě vystřelil torpédo, to poslalo vlajkovou loď 2. flotily torpédoborců na dno Ofotfjordu.

První fáze bitvy o Narvik tak skončila...
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 07 čer 2020, 12:46, celkem upraveno 1 x.
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Norská kampaň (část 4.)

Události z večera 9. dubna zcela změnily nejen vojenskou, nýbrž i politickou situaci, Londýn již nemohl couvnout a s podporou Paříže dal Oslu ultimátum, žádal, aby norská vláda převzala odpovědnost a povolila vstup spojeneckých jednotek na své území. Spojenci nyní revidovali své plány, původní schéma pro „R4“ sice nemohlo být dodrženo, neznamenalo to však zřeknutí se myšlenky na vyslání pozemních jednotek do Norska. Již 10. dubna dostaly vojenské a námořní štáby pokyn připravit výsadek v prostoru Trondheimu a obsadit město, bude-li to nutné i silou.

Hlavním cílem spojenců zůstával stále Narvik, bylo rozhodnuto obsadit tento přístav a k tomuto úkolu vyčleněny dvě brigády (24. gardová a 146. pěší), protože převládl názor, že jeho zabrání bude snadnou záležitostí, budou vojáci 146. pěší brigády odeslány do Namsosu ve středním Norsku.

V oblasti severního a středního Norska měli spojenci naprostou nadvládu na moři, život jim prozatím mohla ztrpčovat pouze německá ponorková flotila. Luftwaffe bez možnosti přístupu k leteckým základnám v Norsku byla schopna účinně zasáhnout pouze na jihu země. V průběhu 10. dubna vyvinou Němci nesmírně velké diplomatické úsilí, ve snaze přesvědčit norskou vládu, aby jim povolila používat jejich letiště. Již dopoledne velvyslanec Curt Bräuer nabídne norským představitelům německou materiální, případně vojenskou pomoc, bude-li o ní norská vláda stát, ta bude podmíněna tím, že Oslo poskytne Němcům své letecké základny a podepíše z Berlínem pakt o neútočení. Rozhovory budou probíhat především mezi ním a ministrem Halvdanem Kohtem (král jeho rezignaci nepřijal) a předsedou vlády Johanem Nygaardsvoldem. Norové si nepřáli německou vojenskou přítomnost, Halvdan Koht byl více než ochotný vzdát se spojencům a nechat jimi svou zem obsadit, i přes katastrofu, která se udála v Narviku, většina členů kabinetu jeho názor sdílela, z jejich pohledu bylo pro Norsko lepší nechat se okupovat Británií a Francií, než-li Německem, protože spojenci by dříve či později nakonec odešli, což se Němcích říci nedalo… Učinit takové rozhodnutí nebylo jednoduché, Norsko by bylo vystaveno odvetě ze strany Němců a to by vedlo k jejich vlastnímu, tentokrát neodvolatelnému pokusu o invazi, nejspíše pouze do jižního Norsko. Což by skončilo devastací celé země, jedna věc byla přidat se na stranu spojenců i přes to co provedli, druhá vyhnout se zničení vlastní země, válečná mašinérie Třetí říše byla nemilosrdná a šel z ní strach, Oslo se mohlo snadno proměnit ve stejné ruiny jako Varšava a tato představa odpovědné činitele děsila.

Německý prezident Hermann Göring tlačil na prosazení této dohody, uvědomoval si moc dobře, že letecké základny v Norsku znamenají de facto konečnou pro přítomnost Royal Navy v Severním moři a jeho ovládnutí Německem. Odtud mohla Luftwaffe útočit mnohem efektivněji i na spojenecké obchodní lodě, nemluvně o připravovaných leteckých minových operací, jež se měly v rámci plánu „Hammer“ již brzy uskutečnit. Norové však přístup „prozatím“ odmítali poskytnout, ať Německo nabízelo sebevíce, odpověď ze strany jejich vlády byla dosud záporná, Ernst von Weizsäcker Göringa varoval, že na Oslo příliš tlačí a žádal, aby Curt Bräuer dostal více času, jenže času nebylo z pohledu hlavy Německa nazbyt.

Původně chtěl poslat do Osla jako vyjednavače von Weizsäckera, případně rovnou vicekancléře von Witzlebena, nakonec se rozhodl vydat se tam sám, představovalo to nesmírné riziko, ale byl ochotný jej akceptovat.

Hermann Göring dorazil do Osla večer 10. dubna, společně s Curtem Bräuerem se na německém velvyslanectví setkali s norským předsedou vlády. Johan Nygaardsvold lavíroval a kličkoval, snažil se získat čas, nemohl říci Němcům kategorické ne, protože věděl, že by vzápětí přišla jejich odveta, ale nemohl zase nic slíbit. Norsko stále nebylo se spojenci ve válce, neoficiálně již dostaly veškeré jednotky norské armády rozkaz, aby se v případě invaze spojenců nepokoušeli klást odpor a buď se jim vojáci měli vzdát, nebo se k nim přidat. Kdyby již tohoto dne do Norska dorazila armáda Britů a Francouzů, měl by Johan Nygaardsvold mnohem snadnější rozhodování a spojenci by vše vyřešili za něj, takto čelil nejhoršímu okamžiku svého života. Po více jak hodině dohadování ztratil Göring trpělivost a dal Norům ultimátum, buď ty základny a pakt podepíšou, nebo ať čekají reakci z německé strany a ta bude skutečně nemilosrdná, protože norská vláda odmítá čelit agresorovi, jak se zavázala ve smlouvě s Německem z 8. dubna.

Curt Bräuer ve snaze vyhnout se střetu, který by znamenal, že po něm již nebude žádná jiná alternativa než válka mezi Německem a Norskem, navrhl setkání Göringa a krále Haakona VII na neutrální půdě, tím mělo být velvyslanectví Dánska v Oslu. Setkání s králem mohlo problém vyřešit a sňalo by také z norské vlády břemeno rozhodnutí. Johan Nygaardsvold to chtěl odmítnout, nicméně svou vládu o německé žádosti informoval, král jež si uvědomoval velmi obtížnou situaci své země, byl ochotný se s Göringem setkat, v doprovodu velitele norské armády generála Kristiana Laakeho dorazil v 22:10 na dánskou ambasádu.

Kristian Laake již předtím krále jasně upozornil, že odpor proti Němcům bez spojenecké pomoci, kterou si nyní po tom, co se stalo v Narviku dokázal jen stěží představit, je beznadějný. 5. dubna byl na návštěvě na německém velvyslanectví (a sním téměř 200 prominentních Norů), tam viděl propagandistický film, o německém útoku na Polsko a vzhledem ke své zkušenosti, kdy sloužil v Prusku, během tamního pobytu, si nedělal absolutně žádné iluze o tom, jak by pro jeho zem odpor vůči Wehrmachtu dopadl… Nebyl to zbabělec, pouze pragmatik, král jej požádal o zhodnocení situace a on mu pravdivě odpověděl, později bude mnohými kritizován za přílišný defétismus, ale tato kritika nebude zcela na místě.

Král se s Göringem setkal o samotě, není dochován žádný záznam z toho jednání, to trvalo téměř hodinu, ani jeden z mužů jej nebudou nikdy komentovat, nebo se k němu vracet, pravdou ovšem je, že král dal souhlas o využití norských letišť ze strany Luftwaffe a podepsání paktu o neútočení mezi oběma národy. Norsko se tento den ocitlo ve válce s Británií a Francií, ne však jako spojenec Německa, nýbrž pouze jeho bratr ve zbrani. Göring přislíbil rozsáhlé dodávky válečného materiálu včetně vojáků a král nabídku přijal.

Ještě tuto noc dorazí do Osla generálové Franz Halder za OKH a Friedrich Paulus z OKW, jež budou jednat s generálem Laakem o obraně Norska před spojeneckou invazí.

V 01:00 11. dubna 1940 bude Norsko ve válce se spojenci.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4829
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

Ufff....ty teda jedeš. :D

S tím Norskem je to pomalu na zfilmování :tssa: Hlavně ono prvotní otočení invazních sil (které se nyní nejspíš budou otáčet znovu, k velkému "nadšení" velících důstojníků :lola: ), to krásně gradovalo. Jen by mě teda zajímalo jak Göring přesvědčil krále a jak to vlastně král mohl prosadit? (Mám pocit, že král v Norsku má fakt mizerné pravomoci, jakkoliv má asi vysokou morální autoritu...). Na druhou stranu být premiérem, nejspíš vyhlásím, že se prostě budu bránit proti každému, kdo zkusí vstoupit na posvátnou norskou půdu, udělám symbolický odpor vůči Spojencům a pak kapituluju do jejich ruk (on to teda chtěl udělat ještě příměji, ale) s výhružkou Německu, že obrana je prostě na Norsku a pokud zkusí invazi, radši se rovnou vzdávám Spojencům, ničím letištní plochy, které nejsou pod spojeneckou kontrolou + železnici do Narviku (jelikož se nebude jednat o překvapivý úder, mám na tyto přípravy čas). Je možné, že Německo vyhraje, ale všechno bude muset obnovovat a ptám se, zda mu to za to bude stát.

Poslední poznámka - britské přerušení pronásledování: V Tvé původní timeline britové pronásledovali Graff Zeppelin, navzdory leteckým úderům, až do faktického sebezničení. Zde stačí pár náletů a vzdávají se potenciálně ještě důležitější kořisti?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Podpraporčík
Podpraporčík
Příspěvky: 388
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 15 kvě 2020, 11:47 Ufff....ty teda jedeš. :D

S tím Norskem je to pomalu na zfilmování :tssa: Hlavně ono prvotní otočení invazních sil (které se nyní nejspíš budou otáčet znovu, k velkému "nadšení" velících důstojníků :lola: ), to krásně gradovalo. Jen by mě teda zajímalo jak Göring přesvědčil krále a jak to vlastně král mohl prosadit? (Mám pocit, že král v Norsku má fakt mizerné pravomoci, jakkoliv má asi vysokou morální autoritu...). Na druhou stranu být premiérem, nejspíš vyhlásím, že se prostě budu bránit proti každému, kdo zkusí vstoupit na posvátnou norskou půdu, udělám symbolický odpor vůči Spojencům a pak kapituluju do jejich ruk (on to teda chtěl udělat ještě příměji, ale) s výhružkou Německu, že obrana je prostě na Norsku a pokud zkusí invazi, radši se rovnou vzdávám Spojencům, ničím letištní plochy, které nejsou pod spojeneckou kontrolou + železnici do Narviku (jelikož se nebude jednat o překvapivý úder, mám na tyto přípravy čas). Je možné, že Německo vyhraje, ale všechno bude muset obnovovat a ptám se, zda mu to za to bude stát.
Možná, že rozkaz k návratu vypadá nerealisticky, ale jsem si jist, že historie je bohatá na případy, kdy byla nějaká vojenská operace z politického důvodu přerušena za 5 minut 12... :smile: , těžko říct, vlastně jsem tu flotilu ani nechat vyplout nechtěl. Nakonec jsem to udělal, chtěl jsem mít precedent pro Göringa, jeho politický úspěch, kdy porazí OKH, armádu a námořnictvo obecně, něco ve smyslu, kdybych vás poslechl, byla by to katastrofa, nechte raději politiku na mě a ty své zelené mozky strkejte raději do bitev, než na mezinárodní scénu, které nerozumíte...

Král, ano, zde je to hodně na vodě, jenže nikdo jiný mě nenapadl, potřeboval jsem pro Nory důvod bojovat, ne okamžitě kapitulovat... V OTL trvala norská kampaň 2 měsíce jen proto, že král odmítl německé ultimátům, kdyby se zachoval jako jeho bratr a Norsko se postavilo po bok Dánska, byla by celá země v německých rukou do tří týdnů, bez ohledu na snahy spojenců. Ti předvedli v průběhu celé kampaně naprostou a do nebe volající neschopnost..., byl to norský odpor, co zábor země ze strany Wehrmachtu oddaloval. Proč jsem to napsal takto, oproti OTL se Berlín od listopadu chová jinak, dodržuje smlouvy, nenapadl Dánsko..., ale především to nejsou Němci, kdo prolije norskou krev, jsou to spojenci, kteří jednají z pozice síly...
V OTL kdyby britská vláda neodložila „Wilfred“ z 5. na 8.dubna a Němci nic neudělali, mohl podobný incident jako byl ten v Narviku klidně nastat..., nepřijde mi to zas tolik přitažené za vlasy, zvláště tehdy, když velitel posádky v Narviku byl přívrženec „Nasjonal Samling“...
Atlantis píše: 15 kvě 2020, 11:47 Poslední poznámka - britské přerušení pronásledování: V Tvé původní timeline britové pronásledovali Graff Zeppelin, navzdory leteckým úderům, až do faktického sebezničení. Zde stačí pár náletů a vzdávají se potenciálně ještě důležitější kořisti?
Musíš si uvědomit, kdo velí flotile, Forbes byl opatrný velitel, v OTL nevzal v dubnu k norským břehům Furious, protože se obával vzdušných a ponorkových útoků, v mém příběhu Domácí flotila ztratila mnohem více lodí, něž v OTL... Barham a Nelson jsou potopeny, ne pouze vážně poškozeny. Forbes byl schopný, ale chyběla mu agresivita, jež měl naopak Tom Phillips dostatek, tomu pro změnu chyběla opatrnost a respekt před letectvem, to nacházelo oblibu u Winstona Churchilla, který jen tak mimochodem, když měl možnost, se Forbese na podzim 1940 zbavil a odvolal jej z postu velitele Domácího loďstva. A pak to nejdůležitější, srovnáváš schopnosti a sílu jedné poškozené letadlové lodi s +/- 60 stroji a sílu X. leteckého sboru (a nejen jeho, vlastně celé 5. letecké armády v severním Německu) s téměř 300 středních bombardérů..., alespoň pro mě nesrovnatelné.
Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“