Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Září 1939


Ještě před samotným vypuknutím nepřátelství, opustilo v průběhu srpna 1939 Německo větší množství hladinových lodí a ponorek, jež zamířily do svých přidělených operačních prostorů a čekaly na rozkaz k zahájení bojové činnosti. Jednalo se dvě obrněné lodě: Deutschland (Kpt.z.S. Wennecker) a Yorck (Kpt.zS Hoffmann), sedm pomocných křižníků: Orion, Atlantis, Widder, Thor, Pinguin, Komet a Kormoran (většina z nich sloužila zároveň také jako minonosky) a téměř 60 ponorek.
Ve stejnou dobu přistoupila Kriegsmarine ke zbudování tzv. minových obranných přehrad „Westwall“, jež měly chránit německé pobřeží a zároveň blokovat přístup nepřítele do Baltského moře.

1. září 1939 ve 04:45 začíná německá invaze do Polska, Kriegsmarine má nad miniaturním polským námořnictvem drtivou převahu (těsně před zahájením nepřátelství se tři polské torpédoborce: Grom, Blyskawica a Burza přesunou do Británie a uniknou tak zničení), jež je ještě umocněna podporou ze strany Luftwaffe, která již první den konfliktu ovládne oblohu nad bojištěm. O německé hegemonii na Baltu tak není pochyb.

3. září 1939 dosáhne ponorková flotila prvního většího úspěchu, jeden z mála člunů, jež zůstal na Baltu U 14 (Kptlt. Wellner) typ II potopí polskou ponorku Zbik (jedno ze dvou vyslaných torpéd selže). Je to první válečná loď jež padne za oběť Marschallovým mužům.
Ve stejný den, krátce po zahájení nepřátelství s Velkou Británií a Francií ponorka U 30 (Oblt.zS Lemp) typ VII, potopí bez varování britskou pasažérskou loď Athenia (13 581 brt), zahyne 112 osob a Německo tak dá celému světu jasně najevo, že zahájilo neomezenou ponorkovou válku.
Do konce měsíce německé čluny potopí (v drtivé většině útoky torpédy, palubní zbraně budou používat pouze na malé lodě, nebo na doražení svých obětí) 45 lodí s 163970 brt. Miny jež položí budou mít na svědomí dalších 5/20272 brt. Efektivitu ponorkové zbraně snižuje stále dosud plně nevyřešený problém s torpédy.

První opravdu spektakulární úspěch bude mít na svědomí U 39 (Kptlt. Glattes) typ IX, která 14. září nalezne v oblasti kolem Hebridských ostrovů loveckou skupinu v čele s letadlovou lodí Ark Royal, ze tří vystřelených torpéd dvě selžou nebo minou, nicméně jedno zasáhne a vážně britskou loď poškodí. Letadlová loď nabere téměř 700 tun vody (bude mít 2 mrtvé a 6 zraněných), vyřazena z boje bude do konce roku. U 39 se však ze svého úspěchu dlouho radovat nebude, protože ji zakrátko eskorta letadlové lodě poškodí a donutí vynořit. Člun tak bude ztracen a posádka padne do zajetí, zároveň se bude jednat o první ztracenou německou ponorku v této válce.
I přes poškození, jež Ark Royal utrpěla, měla vlastně štěstí, protože německá torpéda ještě stále nebyla 100% funkční a mnoho z nich mělo nějaké defekty. Podobné štěstí však neměla již další z britských letadlových lodí Courageous (Capt. Makeig-Jones), tu nalezla a potopila večer 17. září U 29 (Kptlt. Schuhart). Britská loď šla ke dnu s více jak 500 členy posádky, včetně kapitána, i přes velkou snahu doprovodu U 29 unikla.
Dalším ztraceným německým člunem v prvním měsíci války byla U 27 (Kptlt. Franz), ta dosud potopila během své první a zároveň poslední bojové plavby dva britské trawlery o 624 tunách. Ta nalezla 20.9. sz. od Skotska skupinu britských torpédoborců a neuvážlivě na jeden zaútočila, ze čtyř vystřelených torpéd tři selžou nebo minou, nicméně jedno vážně poškodí torpédoborec Fortune (24 mrtvých a 27 zraněných, vyřazen z boje na 5 měsíců). Další torpédoborce Faulknor, Fearless, Forester však člun zasypou vodními bombami a donutí vynořit (posádka padne do zajetí).

Společně s ponorkami přejde k zaminování britských vod i německá flotila torpédoborců, na Saalwächterův rozkaz začnou tyto ofenzívní operace, jakmile bude zcela dokončeno vybudování „Západního valu“. Na jeho vytvoření se bude podílet 5 lehkých křižníků, 16 torpédoborců, 10 torpédovek a 3 minonosky, plně dokončen bude až 20.9.1939.

Miny měly klást i německé pomocné křižníky, jednu z prvních minových přehrad zřídil Orion (FKpt. Weyher) před přístavem Aucland (228 min), čímž spotřeboval veškerou svou zásobu tohoto zbraňového systému a přešel nyní na čistě korzárské operace. Další pomocné křižníky jej budou brzy následovat, jakmile dorazí do svých operačních prostor.
V průběhu září jim padne za oběť pouze jediná nákladní loď (1/5051 brt), důvodem nízké úspěšnosti bylo, že většina kapitánů se pevně držela rozkazů Skl, jež jim nařizovalo, útočit až ve chvíli, kdy dorazí do svých vymezených operačních oblastí.

Mnohem větší naděje v prvním měsíci války Němci vkládali do svých obrněných lodí. Brzy se však ukáže, že tato přemíra optimismu byla zcela neoprávněná. Deutschland (Kpt.z.S. Wennecker) v září neznamená žádný úspěch a Yorck (Kpt.zS Hoffmann) bude již 11. září objeven nepřítelem. Stane se tak v centrálním Atlantiku, jižně od rovníku, kdy se zcela náhodně setká s britským těžkým křižníkem Cumberland (Capt.W. H. G.Fallowfield). V 06:52 dojde k optickému kontaktu obou lodí (v té době obrněná loď právě přebírala zásoby ze své zásobovací lodě), Kurt Hoffmann okamžitě nařídí „Altmarku“ se odpojit a prchat nejvyšší rychlosti do bezpečí a sám se rozhodne přijmout boj. Německá loď měla převahu nejen v palebné síle, nýbrž i v dostřelu svých těžších zbraní, boj byl jediná rozumná možnost, uniknout nebylo možné, protože britská loď byla rychlejší.

V 07:02 poprvé zasáhne Yorck nepřítele, projektil ráže 280 mm snadno pronikne pancéřováním věže A a vyřadí ji z činnosti, nicméně do 07:09 bude zasažen i Yorck.
Britský 203 mm probije trup obrněné lodi ve střední části pod čárou ponoru, vybuchne uvnitř a způsobí velké ztráty mezi posádkou lodě. Britská loď se bude pokoušet poslat zprávu o setkání s korzárem, nicméně Němci dokáží její vysílání poměrně úspěšně rušit, navíc již 07:14 zasáhne jeden z 280 mm granátů můstek a zničí stožár pro radiokomunikaci. Do 07:26 bude Cumberland v plamenech a v silném náklonu, Hoffmann jej nařídí dorazit a obrněná loď vyšle na vrak čtyři 533mm torpéda, byť zasáhne pouze jedno, bude to dostačující. Cumberland se v 07:37 převrhne a potopí, protože si Hoffmann nebude jist, zda nepřítel zachytil zprávy z křižníku o jeho poloze, nebude ztrácet čas zachraňováním přeživších a maximální rychlostí bude prchat z místa střetu (což zvedne ztráty mezi posádkou britské lodi na 636 mužů, zbylé přeživší zachrání až za několik dnů náhodně proplouvající neutrální obchodní loď).

Jeho loď bude poškozena, nejhůře na tom byly nástavby a vyřazena byla některá protiletadlová děla, do lodi se dostalo 400 tun vody, 27 mužů bylo mrtvých a 31 zraněných a omezena rychlost na necelých 26 uzlů. Za těchto okolností nezbylo německému veliteli, než ukončit misi a vrátit se domů.
Protože spojenci neměli zpočátku ani tušení, že Němci vyslali do Atlantiku své obrněné lodě, nebudou Yorck hledat, pátrání spustí až poté, co ztratí kontakt s křižníkem Cumberland, když budou nalezeni přeživší z jeho posádky (čtyři dny po jeho ztrátě) dojde z jejich strany k horečné činnosti, to bude však již pozdě, 26.9. dorazí Yorck domů.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 09 bře 2020, 18:12, celkem upraveno 1 x.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Říjen 1939

V průběhu prvního válečného měsíce se Němcům podařilo potopit na 60 lodí s výtlakem téměř 210 000 brt. Tohoto výsledku dosáhnou především díky ponorkám a minám, jejich vlastní ztráty budou dva čluny (U39 a U27).

Německé ponorky jsou poprvé v říjnu zformovány do útočných skupin, tzv. vlčích smeček, které se mají pokusit zaútočit na britské konvoje v sev. Atlantiku. Pro Marschalla s Dönitzem budou tyto akce jakýmsi pokusným balonkem, který pomůže získat zkušenosti a zlepšit taktiku. Konvoj HG-3 byl prvním, na který zaútočila trojčlenná smečka U 37 (KKpt. Hartmann), U 46 (Kptlt. Sohler) a U 48 (Kptlt. Schultze), byť neměl konvoj v době útoku zajištění eskortou, podařilo se člunům potopit pouze tři lodě (24 467 brt). Pro kapitány ponorek i BdU byla tato akce dobrým poučením, protože se ukázalo, že velitel člunu, jež má taktické velení nad smečkou, velmi brzy ztratí po zahájení útoku kontrolu nad ostatními členy a nemůže v průběhu bitvy jejich akce koordinovat.

V říjnu však stále plula většina obětí německých ponorek samostatně, docházelo sice k dalším mnohdy individuálním útokům na konvoje, nicméně efekt těchto akcí byl malý a také značně rizikový. Marschall při nich ztratí dva své čluny U 42 (Kptlt. Dau) a U 45 (Kptlt. Gelhaar), byť se obě ponorky dokážou při útocích prosadit, budou zničeny eskortou konvoje (OB-17 respektive KJF-3).

Ponorky budou dále pokračovat v minových operacích, Saalwächter tlačil Marschalla k tomu, aby zesílil tyto akce a stále je rozšiřoval. Šéf BdU navzdory protestům ze strany Dönitze velkoadmirálovi vyhoví, vymíní si však, že část těchto misí bude plánovat sám, nikoliv na taktické doporučení Skl. Jedním z nejdůležitějších rozhodnutí jež učiní bylo zaminování oblasti kolem Loch Ewe, původně tam měla být poslána pouze U 31 (Kptlt. Habekost), tu však brzy posílí dvě kačeny U 12 (Kptlt. Ropp) a U 16 (Kptlt. Wellner). Miny jež položí ponorky tak v říjnu budou zodpovědné za potopení 7 lodí o výtlaku 38 220 brt.

Již na začátku války doporučil Dönitz, aby se ponorková flotila pokusila udeřit na Scapa Flow, takový útok představoval pro útočníka poměrně vysoké riziko, mohl však přinést velmi dobré dividendy, kdyby uspěl. Marschall s plánem v jádru souhlasil, nicméně byl přesvědčený, že aby měl výraznější dopad, není možné použít pouze jediný člun. Byl ochotný riskovat vícero posádek, protože případný zisk se mu jevil jako ospravedlnitelný.

Podrobný průzkum britské základny ukázal díru v její obraně a Němci se rozhodli, že této příležitosti využijí. Byly vybrány dvě ponorky U 32 (Kptlt. Büchel) a U 47 (Kptlt. Prien) jež měly na základnu proniknout a koordinovaně zaútočit na Domácí flotilu. Oba kapitáni byli považováni za dostatečně zkušené a měli za sebou již poměrně úspěšné bojové plavby, U 32 se sice nedávno vrátila z mise (pokládala miny v Bristolském zálivu), nicméně Paul Büchel ujistil Marschalla, že člun i posádka úkol zvládnou. Oba čluny vyplují 8.10. a prakticky ve stejnou dobu vyplul do Severního moře operační svaz hladinových lodí pod velením admirála Boehma (obrněné lodě Goeben, Moltke, lehký křižník Köln a 9 torpédoborců Max Schultz, Paul Jacobi, Bernd von Arnim, Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck, Friedrich Eckoldt, Diether von Roeder, Karl Galster a Wilhelm Heidkamp) jehož cílem bylo vylákat Domácí loďstvo do dosahu bombardérů Luftwaffe a ponorek, jež operovaly v Severním moři.

Němcům se sice podařilo dostat britské lodě do dosahu svých bombardérů, nicméně letecké útoky žádné úspěchy nepřinesly a ponorky kontakty nezaznamenají, bude velkou ironií, že celá operace se vlastně obrátí proti Němcům, protože ve chvíli, kdy oba čluny proniknou do Scapa Flow, bude základna téměř prázdná, protože se Domácí flotila přesunula na rozkaz jejího velitele admirála Forbese do Loch Ewe.

Brzy ráno se oba čluny dostanou do Scapa Flow (každý použije trochu odlišnou trasu, Büchel se přesně řídil rozkazy BdU a Prien bude trochu improvizovat), nicméně když se přiblíží k obvyklému kotvišti flotily mezi ostrovy Burray a Cava, oba kapitáni propadnou skepsi, protože to bylo zcela prázdné. Teprve poté, co se oba čluny dostanou hlouběji do zátoky spatří své první cíle, ty si vezme na starost Prien a nechá svého kolegu, aby si našel vlastní kořist. Marschall nařídil oběma kapitánům spolupracovat a tak musel Prien s útokem čekat, dokud Büchel sám nenalezne nějaký hodnotný cíl. Čekal do 01:10, kdy U32 poslala krátkou lakonickou zprávu: „útočím!“, Prien na ni již netrpělivě čekal, v té době mířil na dvě velké lodě, o nichž předpokládal, že jsou to bitevní loď třídy R a bitevní křižník třídy R a prakticky okamžitě zaútočil i on.

Útok obou člunů byl překvapivý a úspěšný,Günther Prien pomocí dvou útoků potopí starou bitevní loď Royal Oak a mateřskou loď pro hydroplány Pegasus (kterou zaměnil s Repulse), Paul Büchel pošle ke dnu moderní lehký křižník Belfast, jedinou další velkou válečnou loď, která ten den na základně kotvila. Na britských lodí zahyne téměř 1400 námořníků, mezi mrtvými bude kontradmirál Blagrove, velitel 2. eskadry bitevních lodí. Oba čluny uniknou do bezpečí a v pořádku se vrátí do Německa.
Pro Marschalla i celou ponorkovou zbraň bude úspěch znamenat nejen zvýšení prestiže v rámci celého Wehrmachtu, nýbrž splnění vůdcových slibů ohledně dodávek oceli a dalších potřebných surovin pro stále se rozšiřující ponorkový program. Byť OKM úspěch poměrně přecení (bylo to spíše prestižní, než-li nějaké výrazné taktické natož strategické vítězství), odmění Marschalla i Dönitze Rytířským křížem (stejně tak kapitány obou člunů), navíc Marschall bude povýšen na viceadmirála a Dönitz na kontradmirála.
Byť byl admirál Forbes, velitel Domácího loďstva mnohými v prvních měsících války kritizován za přílišnou opatrnost, zachránila tato jeho vlastnost Royal Navy před katastrofou a Churchill si díky ní mohl udržet křeslo v admiralitě. Je velmi těžké odhadnout, jaké škody by mohly oba čluny způsobit, kdyby bylo kotviště plné…

Přesto nebyla tato pohroma poslední, jež Brity v říjnu postihla, když se měsíc chýlil ke konci (30.10.), nalezla ponorka (malá kachna typ II) U 56 (Kptlt. Zahn) před Firth of Forth britskou flotilu. Člun narazil na jádro Domácího loďstva (Hood, Nelson, Rodney – s Churchillem na palubě) a úspěšně zaútočil na vlajkovou loď Royal Navy, bitevní křižník Hood. Zahn vypálil ze svého člunu tři torpéda, dvě selhala nebo minula, nicméně třetí zasáhlo. Hood nabral téměř 1000 tun vody, měl na palubě 3 mrtvé a 16 zraněných a musel snížit rychlost na 20 uzlů (vyřazen z boje na 5 měsíců). U 56 byla okamžitě napadena eskortou a za necelou hodinu ji britské torpédoborce zničí, člun imloduje po zásahu vodní bombou (nikdo nepřežije). Marschall a BdU nebudou mít tušení o úspěchu ponorky a když se člun neohlásí, budou si myslet, že narazil na britskou minu, či beze stopy zmizel kdesi v Severním moři, teprve po válce se Němci dozví o jeho úspěchu a Zahn bude posmrtně povýšen.

V říjnu začnou klást miny během útočných operací i německé torpédoborce, první z těchto akcí byla namířena proti ústí řeky Humber. Torpédoborce Wilhelm Heidkamp, Hermann Künne, Friedrich Eckoldt, Diether von Roeder, Karl Galster a Hans Lüdemann pod velením kontradmirála Lütjense nakladou miny v ústí řeky v noci 17– 18.10. Toto pole se ukáže poměrně efektivní a do konce roku se na něm potopí 7 lodí s 25 825 brt.

S minovými operacemi začnou i německé pomocné křižníky:
Atlantis položí miny (92) u mysu Agulhas, což byl náhradní cíl, pakliže nepůjde naklást je u Kapského města. Jeho velitel Bernhard Rogge pak s lodí zamíří do Indického oceánu.
Pinguin naklade 340 min u australských přístavů Sydney a Hobart, Ernst-Felix Krüder se přesně řídil pokyny Skl a riziko se vyplatilo, protože na jednu z min 19. října narazil lehký křižník Adelaide, loď jež sloužila v australském námořnictvu od roku 1922 se během necelé hodiny potopila a vzala sebou pod hladinu 63 členů posádky.
Komet (Kpt.zS Eyssen) bude mít jeden z nejtěžších úkolů, protože loď měla položit miny před klíčovou námořní základnou Royal Navy v Asii – Singapurem. Pomocný křižník naklade minovou uzávěru v noci z 19/20. října (30 min) a jen s velkým štěstím se vyhne odhalení.

Všechna tato minová pole budou Brity poměrně brzy odhalena, krom australského křižníku se na nich potopí v příštích dnech a týdnech 6 menších lodí s 11075 brt a 9 dalších o 36 147 brt bude poškozeno + francouzský těžký křižník Dupleix, jež bude vyřazen na 4 měsíce (stal se obětí jedné z min, jež nakladl Komet). Hlavním kladem minových operací u těchto vzdálených destinací nebyla přímá škoda na potopených či poškozených lodích, nýbrž chaos a obavy, které narušily plavbu v oblasti, protože došlo k uzavření přístavů (byť pouze na několik dnů) a nutnost, aby sem spojenci přesunuli minolovky, jež pole vyčistí.

Pomocné křižníky v té době již přešly na lov spojeneckých obchodních lodí, prozatím nebyla jejich úspěšnost příliš vysoká, protože za celý říjen dokážou potopit pouze 5 nákladních lodí s 30 335 brt (Newton Beech 4651 brt, Ashlea 4222 brt, Huntsman 8196 brt, Trevanion 5299 brt, Martand 7967 brt), v příštích měsících se však jejich efektivita podstatně zvýší.

Obrněná loď Deutschland nalezla a následně potopila tři lodě v období mezi 5-14.10. o výtlaku 11 925 brt (včetně dvou neutrálů). Na nátlak Hitlera a z důvodu špatných podmínek jež nyní panovaly v sev. Atlantiku byla loď stažena zpět do Německa, kam dorazila po půlce listopadu.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 17 bře 2020, 13:41, celkem upraveno 1 x.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

Á, rozhodl jsi se pokračovat? :tssa:

Jinak ve druhém příspěvku, hned v 1. odstavci píšeš o ztrátě pouhých dvou člunů (U39 a U27), nicméně z textu se člověk dozví o ztrátě minimálně tří dalších (U42, U45 - obě zničeny eskortou konvoje a U56 - zničena při útoku na jádro Home Fleet).

Jinak mi přijde, že Němci svoje kapesní bitevní lodě (kolik jich aktuálně mají? Ale mám pocit, že už všechny) takřka nevyužívají, to jsem čekal větší nasazení.

Poslední věc - to i v reálu na začátku války byla britská blokáda takto děravá? Protože o dva roky později již bude mít Bismarc v OTL velké problémy prostřílet se vůbec VEN a tady si německé lodě plují pomalu jak na promenádě.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 09 bře 2020, 23:32 Á, rozhodl jsi se pokračovat? :tssa:

Jinak ve druhém příspěvku, hned v 1. odstavci píšeš o ztrátě pouhých dvou člunů (U39 a U27), nicméně z textu se člověk dozví o ztrátě minimálně tří dalších (U42, U45 - obě zničeny eskortou konvoje a U56 - zničena při útoku na jádro Home Fleet).
První odstavec je shrnutí září, až přijde listopad, v jeho prvním odstavci zas bude shrnutí za říjen...
Atlantis píše: 09 bře 2020, 23:32 Jinak mi přijde, že Němci svoje kapesní bitevní lodě (kolik jich aktuálně mají? Ale mám pocit, že už všechny) takřka nevyužívají, to jsem čekal větší nasazení.

Poslední věc - to i v reálu na začátku války byla britská blokáda takto děravá? Protože o dva roky později již bude mít Bismarc v OTL velké problémy prostřílet se vůbec VEN a tady si německé lodě plují pomalu jak na promenádě.
Mrkni na poslední kapitolu předchozího příběhu, tam je odpověď...

Byla a velmi, jen od dubna do prosince 1940 proplulo blokádou 5 pomocných křižníků a dvě velké hladinové lodě..., teoreticky měla spolupráce Royal Navy a francouzské flotily takovým výpadům zabránit, ale nefungovalo to a to ani v roce 1939, Deutschland se v pořádku vrátila, Scharnhorst a Gneisenau se dostanou až k Islandu, celá Home Fleet na ně bude pořádat hon a výsledek..., Němci uniknou... V 1941 měla Royal Navy mnohem lepší podporu ze strany Pobřežního velitelství, její lodě měly kvalitní radary a Němce v této technologii zcela předstihnou, což je trochu ironie, protože na začátku války jsou to právě německé lodě, jež měly tuto technologickou výhodu...
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Listopad 1939

V druhém válečném měsíci se Němcům podaří potopit 65 lodí s výtlakem téměř 240 000 brt. Většina obětí padne na vrub ponorkám, v drtivé většině se bude jednat o osaměle plující lodě. Útoky na konvoje, ať v rámci první smečky, či akce jednotlivců zatím nebudou příliš úspěšné, výjimku představovala akce U 45 (Kptlt. Gelhaar), jež sice dokázala z konvoje KJF-3 potopit tři velké lodě (Lochavon 9205 brt, Karamea 10 530 brt, Bretange 10 108 brt) o výtlaku 29843 brt, sama však byla zničena eskortou. Do konce října se nevrátí ještě U 42 (Kptlt. Dau) a U 56 (Kptlt. Zahn). Efektivitu německých akcí stále snižovala poruchovost torpéd a malý počet bojeschopných ponorek, to se však začalo pomalu měnit, na konci měsíce mohla BdU očekávat posily ve formě více jak 20 nových člunů, jejichž posádky právě dokončily výcvik na Baltu.


V listopadu musel Marschall vyčlenit větší množství svých člunů nejen na minové operace, nýbrž i na podporu hladinové flotily, přesto nebyly výsledky tak špatné, jak se obával. Jeho mužům padlo za oběť 36 lodí o výtlaku takřka 100 000 brt. Pozitivem bylo, že většina obětí připadala na malé kačeny nebo nové zelené posádky. Jedinou vlastní ztrátou během těchto akcí byla střední ponorka VII U 35 (Kptlt. Lott), jež podlehla 29.11. v Severní moři torpédoborcům Kashmir, Kingston a Icarus. Britové zajali její posádku a Marschall se tak o konci tohoto člunu dozvěděl přes Červený kříž.

Na začátku listopadu proběhla na berlínském Tirpitzufer rozsáhlá porada mezi hlavními představiteli OKM a BdU, Saalwächter si sem povolal své frontové velitele. Cílem setkání byl návrh Skl pro novou rozsáhlou operaci hladinových lodí, za účasti ponorkové flotily. Útok na Scapa Flow získal námořnictvu vůdcův respekt, nicméně to bohužel nestačilo, bylo zapotřebí nyní mnohem víc. Již koncem října předložila sovětská námořní delegace žádost o nákup nejnovějších zbraňových systémů - od protiletadlových děl (105 mm), těžkých námořních děl (380 mm), magnetických min, po velké hladinové lodě. V hledáčku Sovětů uvízl nový rozestavěný těžký křižník Blücher, jež byl dosud hotový z necelých 50%. Byť Saalwächter protestoval, Hitler jeho prodej schválil, protože Německo v tomto okamžiku nebylo v postavení, aby mohlo komunistům říci ne. Problémem bylo, že Blücher nebyl jedinou lodí, kterou Sověti budou žádat. Jejich nákupní seznam byl dlouhý, dostal se na něj také Roon a Admiral Graf Spee. Obě obrněné lodě byly krátce po přestavbě a právě procházely rozsáhlými testy na Baltu, brzy měly být i bojeschopné. Hitler se prozatím k prodeji těchto lodí nevyjádřil, nicméně OKW, OKH i OKL jej podpořilo, důvod byl jasný, Německo postrádalo tvrdou měnu na nákup surovin a Sověti byli ochotní pro říši nakupovat i ve třetích zemích klíčové komodity, jež sami dodat nemohli. Pro ostatní složky Wehrmachtu ztráta několika lodí nepředstavovala nějaký velký problém, nicméně Kriegsmarine to cítila úplně jinak. Saalwächter tedy potřeboval nějaké spektakulární vítězství, takové, jež by posílilo pozici nejen jeho vlastní složky, která se na triumfu proti Polsku příliš nepodílela, ale přesvědčilo i ostatní, že prodej lodí by byl velkou chybou, která by se mohla draze nevyplatit.

Plán pro novou operaci nebyl nikterak originální, svaz pod velením admirála Boehma by měl udeřit na některý z konvojů poblíž Islandu nebo na lodě hlídkové patroly (Northern Patrol), které se zde pohybují, zničit je a následně opětovně nalákat Domácí loďstvo do dosahu ponorek a Luftwaffe. Marschall byl ohledně plánu dost skeptický, již předchozí operace ukázala limity jeho složky, ponorky se nedostaly do kontaktu s nepřítelem. Na vině byla nejen špatná hlášení letectva, nýbrž i slabé technické parametry jeho člunů a nedostatek zkušeností jejich posádek. Útok na silně chráněný svaz válečných lodí navíc představoval pro jeho nové, zelené posádky velké riziko, nicméně chápal své povinnosti a souhlasil. Byl vydán rozkaz více jak třem tuctům ponorek rozmístěných v Severním moři, aby zaujaly předpokládané pozice pro útok. Vzhledem k velkému množství nováčků, jež posílili ponorkovou zbraň na přelomu října a listopadu, nechal Marschall vydat doporučení, aby se kapitáni při útocích na válečné lodě pokoušeli vždy soustředit pouze na jeden cíl a nezkoušet útočit na několik cílů současně. Doufal, že alespoň jedno torpédo ze salvy by mohlo být úspěšné, k vydání tohoto doporučení jej vedlo i to, že torpéda stále vykazovala chyby. Již na konci září zakázal používat magnetické roznětky a přejít na čistě kontaktní, které měly mnohem menší míru poruchovosti. Nicméně tento ústupek znamenal, že se ponorky vrátily ke zbrani, kterou používaly v letech 1914-1918, bylo to trpké poznání, prozatím však jiné řešení nebylo.

Velitel bitevního loďstva a zároveň šéf obrněných lodí admirál Boehm, měl v tuto chvíli k dispozici pouze dvě velké lodě (Moltke a Goeben), jež mohl pro takovou operaci použít. Obě plavidla měla dostatečnou rychlost, aby unikla britským bitevním lodím, jež jsou v té době ve službě, ne však bitevním křižníkům, natož těm francouzským, jež by je v otevřeném střetu jasně deklasovaly. Tyto lodě nebyly určeny k takovému druhu operací, problém byl, že vyslat je na dálkovou korzárskou misi nebylo též možné. Předčasný návrat Yorcku a Deutschlandu zpochybnil takové akce (Hitler se děsil, že by některá z lodí mohla být potopena, což se rovnalo nepřípustné ztrátě prestiže), potopení britského těžkého křižníku na nikoho velký dojem neudělalo. Celkově fiasko z nasení obou lodí na začátku války, bylo spíš vodou na mlýn těm, jež souhlasili s jejich prodejem. Přesto se Boehm snažil na celou operaci co nejlépe připravit, nicméně i on byl k celému podniku dost skeptický, možná dokonce více než jeho kolega z BdU.

Operace začne ve 13:30 21.11. (i přes zmatenou vnitřní politickou situaci, jež v té době panovala), kdy Goeben (Kpt.z.S. Netzbandt) a Moltke (Kpt. z. S. Heye) v doprovodu dvou lehkých křižníků (Köln, Leipzig), tří torpédoborců (Bernd von Arnim, Erich Giese a Karl Galster) opustí Jade. Němci budou mít výhodu v příznivém počasí, kdy silný severozápadní vítr a nízko visící mraky chránily lodě před nepřátelským leteckým průzkumem. Pozdě v noci se doprovod admirála Densche oddělí a obrněné lodě budou v misi pokračovat sami. Počasí se bude stále zhoršovat, což přinutí Boehma nechat snížit rychlost svých lodí mnohdy až na 12 uzlů, protože hrozilo, že jim běsnící moře způsobí vážné škody.

Až do odpoledních hodin 23. listopadu nenaleznou Němci žádné potencionální cíle, teprve v 16:07 zachytí Moltke nepřítele. Obrněná loď odhalila britský pomocný křižník Rawalpindí (Capt. Kennedy) a okamžitě k němu zamířila. Goeben, která byla od své sestry vzdálená téměř 20 km zakrátko udělá totéž. Moltke v 17:00 zahajuje palbu, je vzdálen necelých 8 km od britské lodi, ta zprvu žádá, aby se obrněná loď identifikovala, odpovědí na její žádost je salva 280 mm projektilů, krátce na to i ona začne střílet. Je to nerovný boj, granáty ráže 280 mm o váze více jak 300 kg budou snadno procházet trupem bývalé velké pasažérské lodě, kterou brzy pohltí plameny. Než se Goeben dostane na dostřel, je Brit vyřízený, Helmut Heye ve snaze urychlit jeho trápení, nechá do vraku vyslat čtyři torpéda, v 17:43 je po všem.
Boehm uvažuje o záchraně trosečníků, když dostává zprávu z Moltke, že její hlídka spatřila další loď, ta je prozatím mimo dostřel. Německý velitel má možnost vyřídit další potenciální cíl, otázka je, zda nový střet stojí za takové riziko. Jeho první oběť dokázala vyslat zprávu o kontaktu, Domácí loďstvo je tedy již informováno, zdržovat se zde je krajně nemoudré, jenže dosavadní úspěch jej neopravňuje ukončit misi. Rozhodne se udělat z Moltke návnadu, britská loď neví o Goebenu a viditelnost je mizerná…

Jak Boehm očekával, britský křižník se pustil za Moltke, přesto udržoval od něho bezpečný odstup a sledoval jej (Angličané skutečně nevěděli, že jsou zde dvě německé lodě), v 18:09 se dostal do dostřelu vlajkové lodě a Goeben zahájil palbu. Pro lehký křižník Newcastle (Capt. J. Figgins), jež zahlédne i druhou německou obrněnou loď, bude však již příliš pozdě. Němci zahájí palbu z necelých 14 km a již druhou salvou zasáhnou svůj cíl, britský lehký křižník se pokusí maximální rychlostí uniknout, ale není to možné. Slabé pancéřování lodi nebude s to odolat těžkým granátům, jež budou působit smrtelné škody, v 18:22 se k palbě na Newcastle připojí i Moltke a do 18:40 bude hotovo. Hořící vrak Newcastle je nyní na večerním nebi vidět hodně daleko a brzy jistě přiláká další britské lodě.

Německý admirál v 19:02 ukončuje akci a rozhodne se zamířit daleko na sever, kde rozhodne vyčkat, až se situace uklidní, předpokládá, že tam ho nepřítel hledat nebude, spíše bude předpokládat, že zamířil domů, do Německa. Nyní bude na ponorkové zbrani a Luftwaffe, aby splnily svou část povinnosti, jež jim uložilo Skl, on již udělat více nemůže.

V tom se však německý velitel spletl, protože v 19:14 zahájí Moltke palbu na dalšího nepřítele, jehož hlídky na lodi zachytí na vzdálenost téměř 20 km. Helmut Heye vyslyšel svůj lovecký instinkt a přijal okamžitě nový boj. Německá palba řízená radarem Seeakt je překvapivě přesná a obrněná loď zasáhne britskou loď již 19:16, Goeben okamžitě změní kurs a popluje své sestře na pomoc (obě německé lodě znovu udržovaly odstup mezi sebou 20 km). Novým soupeřem německých lodí byl starý a malý lehký křižník Delhi (Capt. L. H. K. Hamilton), pamětník Velké války, jež zachytil nouzové volání z napadených britských lodí. Tato malá a stařičká loď nebyla pro německý obrněný křižník opravdovým soupeřem. Již první těžký granát, jež loď zasáhl, ji prakticky zmrzačil a ty další ji změní na pouhý hořící vrak. Když k ní dorazí i Goeben, bude Delhi převrácený na bok a pomalu začne klesat pod hladinu.

Boehm nechá zvýšit rychlost na maximum a zamíří k severu, naštěstí jej žádná další loď nenalezne a Britové s Francouzi se skutečně budou domnívat, že pluje domů. Domácí loďstvo se pustí do honu za duchy a vpluje do německé pasti, Saalwächter tak dostane šanci, po které touží. On sám se s oběma loděmi vrátí domů až koncem měsíce.

Admirál Forbes opustí s hlavními silami Clyde ihned po zprávách o kontaktu a zamíří do prostoru mezi Faerskými ostrovy a Norskem, přibližně na úroveň Bergenu, kde chtěl Němce zachytit. Měl k dispozici bitevní lodě Nelson a Rodney, letadlovou loď Hermes, těžký křižník Devonshire a sedm torpédoborců. Křižníky Aurora, Edinburgh a Southampton jsou společně s torpédoborci Afridi, Gurkha a Kingston nasměrovány tak, aby hlídkovaly na úrovni norského Stavangeru a Shetland. Brest opustí francouzský svaz pod velením admirála Gensoula (bitevní křižník Dunkerque, lehké křižníky Georges Leygues a Montcalm, s velkými torpédoborci Mogador a Volta) a popluje k Islandu, k nim se připojí i další britské lodě. V admiralitě panuje obava, že Němci se pokusí proniknout do Atlantiku a narušit systém konvojů. Kromě toho jsou staré křižníky Caledon, Cardiff, Colombo, Diomede a Dunedin vyslány ke sledování prostoru mezi Faerské ostrovy a Shetlandy.

Protože počasí nestojí za nic, je Luftwaffe mimo hru a k útoku na britské lodě jsou tak připravené pouze ponorky. Marschall si nechal od odborníků xB-dienst, jež sledují komunikaci Britů vypracovat zprávu o poloze nepřátelské flotily, ta není samozřejmě úplná a je zde mnoho okének, nicméně velitel ponorek představu má. Nechá poslat svým kapitánům na moři poslední známé dispozice nepřítele a nyní mu nezbude, než doufat, že se na některý jeho člun usměje štěstěna a dostane se nejen do kontaktu, ale i do pozice pro útok.

Brzy ráno 25.11. se dostane do kontaktu s hlavními silami Domácího loďstva malá ponorka typu II U 15 (Kptlt. Frahm), byla jednou z deseti kačen, jež Marschall vyslal do akce. V 05:58 se člun propracuje do výhodné střelecké pozice a úspěšně zaútočí, Britové ponorku vůbec nezaregistrovali a budou útokem překvapeni. U 15 zasáhne dvěma torpédy starou letadlovou Hermes (původně měla být poslána mimo metropoli a přidat se k honu na německé korzáry, nicméně nedostatek lodí této kategorie přinutil admiralitu, ponechat ji u Domácího loďstva), ta ztratí chod a i přes velkou snahu posádky se krátce po 15:20 potopí (zahyne 43 námořníků). U 15 však nedostane příležitost svůj úspěch ohlásit, natož aby se z něj mohla její posádka radovat. Torpédoborec Faulknor ji ve spolupráci se svou sesterskou lodí Foxhound potopí necelých 10 minut od jejího útoku. Ponorka bude zničena pod hladinou a tak nikdo z posádky nepřežije, Britové budou mít protentokrát naprostou jistotu její zkázy, protože na hladině budou plavat nejen trosky, nýbrž i kusy lidských těl posádky německého člunu.

Forbes jež sice nečekal, že celá německá akce je plánovaná s úmyslem vylákat jej před torpédové hlavně ponorek. Rozhodně však nebude mít zájem dále pokoušet své štěstí, když snaha zachránit Hermes selže, odvolá celou akci a po zralé úvaze zamíří domů, bez ohledu na to, zda to v admiralitě vyvolá nelibost vůči jeho osobě.

Jádro Domácího loďstva již žádná německá ponorka nezachytí, nicméně další čluny se do kontaktu se spojeneckými loděmi dostanou. U 12 (Kptlt. Ropp) patřila také mezi ponorky typu II, ta zaujme výhodnou střeleckou pozici a 17:27 zaútočila na lehký křižník Colombo, leč minula a zakrátko ztratila s britskou válečnou lodí kontakt.

Dálková ponorka typu IX U 40 (Kptlt. Barten) se bude pohybovat v blízkosti Islandu, 26.11. kolem 10:00 ji doslova vpluje před její torpédomety svaz admirála Gensoula, Barten nebude váhat a zaútočí. Člun vypálí čtyři torpéda na lehký křižník Montcalm (Capt. PJ Ronarc'h), všechna však tuto loď minula, nicméně cíl si našla ve francouzském torpédoborci Volta (25 mrtvých/28 zraněných) a britském Echo (17 mrtvých/11 zraněných). Oba torpédoborce torpédo vážně poškodí, nicméně se dokážou vlastními silami dopravit zpět na nejbližší základnu. U 40 se okamžitě dostane do péče ostatních lodí eskorty a přes hodinu se jí bude anglo/francouzský doprovod věnovat, německý člun však nakonec, byť poškozen unikne. BdU však Barton mylně oznámí, že potopil britský lehký křižník.

Posledním člunem jež se během celé operace dostane do kontaktu s nepřítelem byla U 47 (Kptlt. Prien), ta nalezla 28.11.1939 v 13:34 britský těžký křižník Norfolk, který zasáhla na zádi jedním torpédem. I přes těžká poškození své lodě, byla posádka křižníku schopna udržet rychlost přes 23 uzlů a uniknout, byť se jej Prien snažil více jak dvě hodiny pronásledovat, nakonec svou marnou snahu musel vzdát. Norfolk měl po útoku 21 mrtvých/48 zraněných a v loděnicích si pobude 9 měsíců.

Marschall bude zpočátku považovat celou operaci spíše za fiasko, dokud xB-dienst nerozluští britskou zprávu, jež oznamovala ztrátu letadlové lodi Hermes, což se BdU dozví asi měsíc, od jejího potopení. Dojde mu, že za její zkázu je zodpovědný Frahm, jehož člun (U 15) se již neohlásil a nechá jej posmrtně vyznamenat Rytířským křížem.

Úspěchy pomocných křižníků v listopadu začnou oproti předchozím měsícům mírně stoupat, potopeno bude sice jen 5 lodí, nicméně o výtlaku 39 775 brt (Sirdhana 7745 brt, Llanstephan Castle 11293 brt, Africa Shell 706 brt, Mapia 7188 brt, Waimarama 12843 brt).

Nebude to však zadarmo, když 21.11. nalezne Widder (Kpt.z.S. von Ruckteschell) svou druhou oběť (Waimarama), podaří se britské lodi poslat zprávu o napadení, německý útočník se sice snažil svou kořist co nejdříve umlčet, leč neúspěšně. Již příští den se pomocný křižník setká s lehkým křižníkem Neptune, který zachytil volání o pomoc a spěchal na místo střetu. Hellmuth von Ruckteschell se bude před britskou válečnou lodí snažit předstírat, že jeho pomocný křižník je nevinná neutrální obchodní loď a podaří se mu nalákat Neptune k sobě až na vzdálenost 10 km. Capt. J. A. Vere Morse však nezanevře zcela na opatrnost a nechá si identitu lodě ověřit, asi za hodinu dostane zprávu, že zmíněný neutrál se ve skutečnosti pohybuje někde na druhé polokouli a okamžitě zahájí palbu. Protože však očekával, že narazil spíše na německou obchodní loď (zmátlo jej perfektní maskování korzára) nevzdálí se od svého soupeře. To se ukáže jako chyba, protože Widder byl schopen palbu do tří minut opětovat, přesto však nemohlo být o výsledku střetu pochyb, britský křižník korzára bez milosti rozstřílí a pošle po necelých 20 minutách boje pod hladinu, cena však nebude malá. Němcům se podaří Neptune osmkrát zasáhnout granáty ráže 150 mm a poměrně vážně poškodit (padne 19 a zraněno bude 26 členů posádky), což jej vyřadí téměř na 6 měsíců z boje. Z 364 mužů na palubě Widderu jich zahyne 298 (+ 103 zajatců z britských lodí), mezi nimi i Hellmuth von Ruckteschell a většina důstojníků lodi.

Pro Skl bude ztráta Widderu nepříjemným šokem, přeci jen nikdo nečekal, že se Britům některého z korzárů podaří objevit tak brzy. Němci měli nyní na světových oceánech 6 pomocných křižníků, po zbytek roku tyto lodě nemohly doufat v žádné posily, teprve na jaře budou akceschopné další dvě lodě.

Průběhu listopadového měsíce zvýšila Kriegsmarine svou útočnou minovou aktivitu, miny nekladly pouze ponorky, ale hlavní tíhu převzaly především torpédoborce. V noci z 12/13.11. torpédoborce Karl Galster, Wilhelm Heidkamp, Hermann Künne a Hans Lüdemann nakladou miny u ústí Temže. Lodě komodora Bonteho nebudou nepřítelem odhaleny a jimi vytvořené pole bude více než úspěšné. Krom mnoha jiných lodí najde v tomto poli konec i torpédoborec HMS Blanche, který se potopí již 13.11.
Další minovou uzávěru u ústí Temže položí torpédoborce Hermann Künne (velitel 5. divize torpédoborců FKpt. H. Hartmann), Bernd von Arnim a Wilhelm Heidkamp v noci z 17/18.11. Ani tuto noc nebudou Němci odhaleni a pole si vyžádá mnoho spojeneckých lodí.
Již následující noci 18.– 19.11. se německé torpédoborce Erich Steinbrinck (velitel 4. flotily torpédoborců FKpt. Bey), Hans Lody a Friedrich Eckoldt pokusí zaminovat ústí řeky Humber, i zde budou úspěšní.

Němce stále při těchto akcích bude limitovat nejen nedostatek min, nýbrž i malý počet bojeschopných torpédoborců, protože každá z těchto misí jim přinesla více než dobré výsledky. Reálně vzato byla efektivita jejich minových operací v listopadu natolik vysoká, že miny způsobily nepříteli takřka tolik obětí, jako ponorky a hladinové lodě dohromady…



8. listopadu 1939 v době, kdy Velkoněmecká říše bojovala svou spravedlivou válku o znovu získání svých právoplatných historických východních teritorií, došlo k atentátu na jejího vůdce Adolfa Hitlera, vrchního velitele Wehrmachtu a sjednotitele německých zemí. Přesně v 21:20 explodovala bomba v mnichovské pivnici, kde německý Führer právě promlouval ke svým spolubojovníkům. Síla výbuchu byla velmi silná, samotná exploze zničila velkou část budovy a usmrtila nebo zranila takřka 90 lidí. I přes maximální úsilí během záchranných prací, se podaří nalézt tělo Adolfa Hitlera až krátce po 22:00, německý Führer však bude po smrti…, s ním zemře mnoho straníků, včetně případného vůdcova nástupce Rudolfa Hesse, jež byl jedním z kandidátů na hlavu státu.

Saalwächter se dozví o atentátu asi za hodinu, a přestože nebude mít přesné informace (policejní velitel Mnichova vydal přísné informační embargo), nařídí vydat komuniké pro všechny jednotky Kriegsmarine (jak na frontě, tak mimo ni), kde se mimo jiné pravilo:

Děkuji svému námořnictvu, za jeho odvahu, bojového ducha a jeho smrtí pohrdající připravenost bojovat, kterou v této válce doposud prokázalo. A v tento pro Německo těžký okamžik, očekávám od každého bezpodmínečnou poslušnost, nejvyšší odvahu a oddanost až do naprostého konce. V tom spočívá naše čest. Shromážděni kolem našeho Führera nesložíme zbraně, dokud nebude dosaženo vítězství a míru.
Denní rozkaz Grossadmirál Alfred Saalwächter z 8. listopadu 1939.

Velmi zajímavé bylo, že se v denním rozkaze nezmínilo jméno toho dotyčného Führera...
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 18 bře 2020, 19:13, celkem upraveno 1 x.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

No pokud je Hess mrtvý (mimochodem, kdo ještě z vysokých pohlavárů? Heydrich? Goebbels? Rosenberg? Himmler? Někdo další?), tak o nástupci takřka nelze pochybovat (on by jím byl i kdyby Hess nezemřel, protože byl i oficiálně až druhý v pořadí nástupnictví) - Hermann Göring.
Což bude pro Kriegsmarine ještě zajímavé. Na jednu stranu tu asi bude roblém s letadlovými loděmi, na druhou, pokud bude Göring vládnout, by mohl velení Luftwaffe přenechat někomu jinému (Hans Jeschonek?), čímž by se spory mezi Luftwaffe a Kriegsmarine mohly do jisté míry i otupit.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 18 bře 2020, 10:47 No pokud je Hess mrtvý (mimochodem, kdo ještě z vysokých pohlavárů? Heydrich? Goebbels? Rosenberg? Himmler? Někdo další?), tak o nástupci takřka nelze pochybovat (on by jím byl i kdyby Hess nezemřel, protože byl i oficiálně až druhý v pořadí nástupnictví) - Hermann Göring.
Což bude pro Kriegsmarine ještě zajímavé. Na jednu stranu tu asi bude roblém s letadlovými loděmi, na druhou, pokud bude Göring vládnout, by mohl velení Luftwaffe přenechat někomu jinému (Hans Jeschonek?), čímž by se spory mezi Luftwaffe a Kriegsmarine mohly do jisté míry i otupit.
Heydrich, Goebbels, Himmler tam nebyli, takže žijí, Rosenberg je skutečně tak důležitý? Vím, že to byl hlavní stranický ideolog, ale měl opravdovou moc... Jinak v tomto si nechám velmi rád poradit, kdo by měl v té pivnici umřít, protože čím více mrtvých žab, které seděly na prameni, tím pro příběh lépe, za případné rady budu vděčný.
Hermann Göring bude nástupce, ale sotva bude moci přijmout titul Führera, ta slučovala funkci kancléře a prezidenta, něco mi říká, že tu mít nemůže. Možná nový říšský prezident, jenže kdo bude kancléř...? Z námořnictva nikdo, takže armáda? Kdo má dost respektu...? Z civilistů si nedokážu nikoho představit, Papen určitě ne, Joseph Goebbels také nemá šanci, prodejce vín, jež šéfuje ministerstvu zahraničí určitě ne, Göring jej nesnáší...,škoda že ne Todt, měl by alespoň malou šanci...?

Nominálně je vrchním velitelem Luftwaffe skutečně H.G. ale prakticky vše na starosti má Walther Wever (pořád žije), takže spolupráce s námořnictvem je mnohem lepší než v OTL, byť se to na frontě zatím příliš neprojevuje. H.G. bude potřebovat podporu nejen armády, ale i Alfreda Saalwächtera, určitě alespoň na začátku, než zkonsoliduje svou moc, takže si nemyslím, že bude vyvolávat spory, bude mít jiné starosti.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

Jak nebyli?
The high-ranking Nazis who accompanied Adolf Hitler to the anniversary of the Beer Hall Putsch on 8 November 1939 were Joseph Goebbels, Reinhard Heydrich, Rudolf Hess, Robert Ley, Alfred Rosenberg, Julius Streicher, August Frank, Hermann Esser and Heinrich Himmler. Hitler was welcomed to the platform by Christian Weber.
Bráno z Wikipedie

Jinak osobně bych rozhodně zlikvidoval Heydricha, když je šance. Pochopitelně kvůli tomu, co udělal v Čechách, druhak nicméně kvůli tomu, že to byl totální fanatik a nejspíš on by byl schopen vyzvat Göringa k boji o moc. Pokud chceš stabilní, méně fanatické Německo, jeho likvidace není od věci.
K němu bych klidně připojil i Himmlera. Bez všech "tří H" by se mohl německý nacismus přetransformovat přeci jen více ve vojenskou diktaturu, se všemi negativy a pozitivy z toho plynoucí.

A proč by Göring nemohl být Führerem? To absolutně problém není, byl označován za hlavního Hitlerova nástupce, s jeho ambicemi by zajisté chtěl získat tento titul a nějak nevidím důvody, proč by jej dostat nemohl. Německo s Hitlerovou smrtí nemusí nutně znovu zavést pozici prezidenta a říšského kancléře, může pokračovat v Hitlerem zavedeném modelu.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 18 bře 2020, 14:22 Jak nebyli? Bráno z Wikipedie
:D Děkuji, výhoda toho, kdo umí anglicky... :D

Jsi si jist, že by jej armáda skutečně přijala jako bezpodmínečného vrchního velitele a nekladla si podmínku v tom, že funkci kancléře by zastával někdo, pro ni více přijatelný... H.G. měl na svědomí likvidaci Wernera von Blomberga a Wernera von Fritsche, vojáci jej nemilovali dle mého názoru natolik, aby mu předali absolutní moc...

Z toho článku vyplývá, že tam byli ty největší svině, historie je skutečně někdy mrcha..., jak mohl být ten náš svět odlišný...
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

No, probíhá válka, a němečtí velitelé zase hodně ctili hierarchii moci. V reálu bylo potřeba roku a půl porážek na všech frontách než se odhodlali k akci proti Hitlerovi. Tzn. pokud je Göring, i díky Hitlerově nějaké "poslední vůli" prohlášen za jeho zástupce, IMO proti tomu drtivá většina nepůjde. To na druhou stranu neznamená, že toho nebudou chtít využít ve svůj prospěch. Jelikož je Göring letec a pozemní válce tedy úplně nerozumí, mohou si vynutit volnější rozhodování ohledně vojenských operací. Navíc pokud padne Himmler i Heydrich, je vcelku pravděpodobné, že to bude znamenat konec SS, resp. rozhodně konec vměšování se SS do armády a vytváření paralelní struktury (což se může týkat i "divizí" Luftwaffe).
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Listopad 1939 – Nástupnictví (část 1.)

Atentát z 8.listopadu, který se udál v Mnichově, přivedl vládnoucí garnituru Německa do chaosu. Tu noc nezemřel pouze Adolf Hitler a jeden z jeho potenciálních nástupců Rudolf Hess, nýbrž bylo usmrceno či zraněno mnoho vlivných a klíčových členů vlády. Zvlášť tvrdě bylo postiženo vedení Waffen-SS a samozřejmě NSDAP. Ještě tu noc byl na místo povolán Arthur Nebe (šéf Kripo), jež urychleně přijel z Berlína, setkal se zde s psychicky naprosto vyřízeným Christianem Weberem, jež zodpovídal za bezpečnost během celé akce (on byl výbuchem překvapivě pouze lehce zraněn). Byť se Nebe dostal do Mnichova, až několik hodin po atentátu, obrázek jež uviděl ho šokoval. Při prohlídce mrtvých, našel tělo svého šéfa Reinharda Heydricha, další z jeho nadřízených Heinrich Himmler byl převezen do Mnichovské nemocnice, nicméně zprávy, jež dostal nevypadaly dobře, šance, že se Reichsführer-SS dožije příštího dne byla malá. Smrt dalších stranických bossů na něj velký dojem neudělala, většinou těch lidí pohrdal, v tuto chvíli nebylo důležité, kdo tento útok provedl, nýbrž jak se správně nyní zachovat. Smrt tolika prominentních nacistů vytvořila obrovské mocenské vakuum, v tuto chvíli neměl Nebe nikoho nad sebou, byl svým vlastním pánem, jenže na jak dlouho… Ke komu se má nyní přiklonit, zde nebylo nad čím uvažovat, jediná síla v zemi, jež ho mohla chránit byla armáda (a že muž jako on měl spoustu nepřátel), okamžitě se spojil s von Brauchitschem a nezkresleně jej informoval o událostech v Mnichově a nabídl OKH své služby, ty byly přijaty a to byl začátek velmi pozitivní spolupráce armády a Kripo v následujících měsících.

Ještě za svého života Adolf Hitler určil v případě své smrti dva muže, jež měli zaujmout jeho místo, těmito muži byli Hermann Göring a Rudolf Hess, ten druhý zemřel 8. listopadu po jeho boku, do čela Německa se tak měl postavit nynější velitel Luftwaffe a bývalý ministr vnitra Pruska.

Hermann Göring patřil mezi loajální členy strany, byl vůdci oddán, byť vždy nesdílel veškeré jeho politické názory, mezi hlavní neshody, jež poškodily jeho vztah s Hitlerem byla nechuť jít do války s Polskem, kterou kancléř prosazoval. Göring si válku nepřál, měl zájem se s Poláky nějakým způsobem ohledně Gdaňsku dohodnout, stejně tak, jak se na podzim 1938 podařilo vyřešit krizi kolem Sudet v Mnichově. Tento jeho postoj uvítali mnozí vojáci, jež o válku (tak brzy nestáli), nicméně jeho vztahy s armádou zakalila tzv. Fritschova aféra, ta měla kořeny v roce 1938. Tehdy Göring velmi prahl po funkci velitele armády a v cestě mu stáli generálové Werner von Blomberg a Werner von Fritsch, jež nechal zdiskreditovat, protože mu oba byli překážkou. To se mu sice úspěšně podařilo, leč zamyšleného cíle nedosáhl, protože si onu funkci, po které tak moc toužil, přivlastnil sám Hitler, který Göringa jako cenu útěchy povýšil na polního maršála (druhý v celé zemi, za éry nacistů). Po celé aféře zůstala v armádě dost nepříjemná pachuť a její velení právem obviňovalo Göringa. Příliš nepomohlo ani to, že Werner von Fritsch, jež byl svými kolegy nesmírně respektován, zemřel během polské kampaně (obecně se vědělo, že to z jeho strany byla jistá forma sebevraždy a touhy se očistit) a vina za jeho smrt mířila nejen na Hitlera, ale především na Göringa. Z tohoto pohledu by se dalo říci, že jeho vztahy s armádou byly více než napjaté, rozhodně ne přátelské.

Sám Göring po zprávě o atentátu zpočátku nedokázal okamžitě jednat, přeci jen byl v šoku, když však 10. listopadu zemřel v Mnichovské nemocnici Heinrich Himmler, neměl krom armády již nikoho, kdo by mohl zpochybnit jeho právo nástupnictví. Přesto v atmosféře zmatku jež v celém Německu v té době panoval, bylo nyní jeho hlavním cílem získat spojence, jež by jeho nárok podpořili.

12. listopadu přijal Göring pozvání ze strany OKH do jeho ústředí v Zossenu, považoval to ze své strany za jistý ústupek, protože, on sám chtěl podobné setkání uspořádat buď na půdě říšského kancléřství, nebo ve svém sídle Carinhall v Braniborsku. Doprovázeli jej vysocí důstojníci Luftwaffe: Walther Wever, Albert Kesselring, Hellmuth Felmy, Erhard Milch a Hugo Sperrle, tedy muži, na které se spoléhal a jimž důvěřoval. Mnozí z nich navíc během polské kampaně přímo úzce spolupracovali s armádou, protože veleli leteckým flotilám a měli s důstojníky pozemního vojska poměrně korektní vztahy.

Když Göring dorazil do Zossenu byl velmi překvapen osazenstvem, jež tu na něj čekalo. Původně si myslel, že tu budou především špičky OKH a Alfred Saalwächter za námořnictvo, i účast šéfa Abwehru Wilhelma Canarise se dala očekávat, nicméně přítomnost sesazeného generála Ludwiga Becka, či bývalého prezidenta Říšské banky Hjalmara Schachta už v jeho očích vítaná vůbec nebyla. Za vojáky zde byli krom Waltera von Brauchitsche i Franz Halder, dále Fedor von Bock, Gerd von Rundstedt, Erwin von Witzleben a Wilhelm von Leeb, mezi přítomnými zde nechyběli i Fritz Todt, jež byl sice nominálně generálem Luftwaffe, nicméně jeho portfolio zájmů a funkcí bylo mnohem větší a také Ernst von Weizsäcker, státní tajemník na ministerstvu zahraničí.

Kdo tu však nebyl a to Hitlerova budoucího nástupce překvapilo, byla absolutní nepřítomnost členů OKW, hlavně Wilhelma Keitela, chyběl i Walter von Reichenau, to že je armáda vyjmula z jednání, dávalo něco tušit.

Göring pozdravil svou maršálskou holí všechny přítomné a posadil se, chtěl začít hovořit, když von Brauchitsch požádal o slovo a to také dostal. Upozornil všechny přítomné na okamžitou nutnost ukončení bojů ve válce, kterou nikdo nechtěl (tak brzy) a uzavření nějakého pro Německo přijatelného míru, kde by jejich zem neztratila tvář a mohla z této války vyjít příliš neoslabena. Dal jasně na srozuměnou, že armáda vzhledem k přicházející zimě nebude schopna začít novou generální ofenzívu na západě, kterou žádal Hitler, takový útok by skončil jedině katastrofou a nic dobrého by Německu nemohl přinést. Proto při nadcházejících mírových rozhovorech bude muset Říše obětovat většinu nově získaných východních provincií, pravděpodobně včetně Reichsgau Wartheland, bude-li to nezbytně nutné a zařídit přesun obyvatel německé národnosti na říšské území. Německo by mělo požadovat pouze provincii Reichsgau Danzig-Westpreußen, kvůli které vlastně de-facto do války vstoupilo.

S tím neměl Göring vlastně žádný problém, již učinil jisté kroky k jednání se západními spojenci a začal k nim pomalu vystrkovat mírová tykadla, překvapila jej však umírněnost požadavků ze strany armády. Obával se, že Heer bude žádat ponechat si mnohem více zabraných území, zdálo se mu, že armáda je docela rozumná.

Již chtěl něco říct, když von Brauchitsch předal slovo muži, jehož neměl vůbec rád…, z Hjalmara Schachta si sám před časem udělal nepřítele a byl docela zvědavý, co má tahle přemoudřelá bankovní krysa na srdci. Schacht hovořil poměrně věcně, mluvil o problémech německé ekonomiky, o zadlužení státu a o tom, že ani zabrání východních provincií problémy země nevyřeší a již nyní je jasné, že si tato území nebude moci Německo ponechat. Nebylo třeba poukazovat na viníky, jeden z nich seděl s nimi u stolu (ten hlavní, co ještě žil) a chtěl po nich požehnání, aby mohl zaujmout místo hlavy státu. Byl zde také problém obří korupce, jež byla mezi nejvyššími špičkami NSDAP standardem (opět se to týkalo především Göringa), jež byla jednou z příčin slabé finanční kondice státu.

Německo bylo navíc nyní zcela závislé na SSSR, vše potřebné bylo dodáno komunisty a bez jejich surovinových zdrojů by brzy zkolabovalo. Ostatní evropské trhy zdaleka nemohly pokrýt potřeby země, na toto téma mluvil Fritz Todt, který začal hovořit hned po finančníkovi. Sověti tak nyní vlastnili spínač k německé ekonomice a celá země se brzy mohla stát jejich loutkou, pakliže nepřijde nové vedení s nějakou schůdnou alternativou.

V ten okamžik promluvil Wilhelm Canaris, poukázal na nezbytnou nutnost potrestat viníky, jež přivedli Německo do této katastrofální situace a to neprodleně a nekompromisně. Tito zločinci jsou skvrnou země, jež musí odstraněna a předložil před Göringa desky se seznamem a složkami 20 obžalovaných a odsouzených, jež měl maršál, jako budoucí hlava státu ihned podepsat. Ten do seznamu nahlédl, rychle jej očima prolétl a bez mrknutí oka podepsal, pak jej posunul před Walthera Wevera, aby si jej prohlédnul. Všichni odsouzení byli viní z vlastizrady, vraždy, rozkrádání státního majetků a dalších těžkých deliktů (někteří i znásilnění), trestem byl rozsudek smrti pro všechny. Maršál tyto muže poslal na smrt s klidným srdcem, pouze Wilhelm Stuckart byl jediným člověkem, kterého by ze seznamu vyškrtl, ale neudělal to, věděl že toto jméno je na seznamu úmyslně, kvůli němu, nechal to tedy být. Těch ostatních vůbec nelitoval, např. Julius Streicher se zotavoval ze zranění po atentátu, stejně tak Hermann Esser, ti mu rozhodně chybět nebudou.

Zvláštní bylo, že na seznamu chybělo jméno člověka, kterého by tam klidně dopsal sám… Joseph Goebbels byl také během atentátu zraněn, poměrně vážně, nicméně již byl mimo ohrožení života, tak proč tam ten kulhavý skřet chyběl? Byl to Gauleiter Berlína a ministr propagandy, měl určitý vliv a mohl být nebezpečný, tak proč se jej nezbavit…

„Proč ne Goebbels?“, zeptal se.

Canaris se na maršála podíval a řekl: „protože ho ještě potřebujeme, bude to on, kdo ty zločince předhodí veřejnosti, my všichni co tu jsme to chápeme jako jistý akt spravedlnosti, nicméně i jeho čas přijde“. To vyznělo trochu zlověstně.

„Kdy dojde k zatýkáni?“

„Právě začalo, proskripce jsou nezbytné, zatčeným bude odebráno 90% majetku, Německo ty prostředky potřebuje. Váš podpis ohledně schválení, byl čistě formalita“.

„Je tento seznam jediný, nebo mám čekat, že budu muset podepsat i další?“


„Ne nezbytně, to ukáže až čas, atentát za nás vyřešil mnohé, nechceme být přece jako Sulla, nebo Stalin a brodit se v krvi…, jsme civilizovaný národ“.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

Já se teda přiznám, že Göringův (ne)postup tak nějak nechápu. Jelikož ho nepovažuji za vyčkávajícího idiota, tak, byť by byl v šoku, by IMO začal jednat podstatně rychleji (stačí se podívat na rychlost jednání z 20. července 1944, kdy první zprávy též říkaly, že je Hitler mrtev - u Göringa se žádná paralýza nekonala a v dubnu 1945 neměl problém žádat po Hitlerovi kompletní předání moci). První věcí (logicky) by měl být rozhlasový projev k národu, kde opláče milovaného vůdce a zároveň naznačí, že nástupcem je on. Druhou věcí by pak mělo být zajištění si loajality jednotlivých říšských gauleiterů a kontroly nad stranou (což by, s jmenovacím dekretem a nikým, kdo by vystupoval přímo proti němu, asi neměl být velký problém). Tzn. na schůzku 12. listopadu by šel Göring již jako de-facto uznaný vůdce, kontrolující jednat Luftwaffe, druhak NSDAP a i civilní administrativu, což rozhodně nejsou slabé karty, se kterými se dá hrát, primárně proto, že kdyby proti němu armáda chtěla zahájit puč, mohl by jí v klidu označit za zrádce a skutečné strůjce atentátu na vůdce (a generálové by s tím museli počítat)
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1953
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Atlantis píše: 21 bře 2020, 14:44Druhou věcí by pak mělo být zajištění si loajality jednotlivých říšských gauleiterů a kontroly nad stranou (což by, s jmenovacím dekretem a nikým, kdo by vystupoval přímo proti němu, asi neměl být velký problém). Tzn. na schůzku 12. listopadu by šel Göring již jako de-facto uznaný vůdce, kontrolující jednat Luftwaffe, druhak NSDAP a i civilní administrativu
Jo, taky mi přijde že trošku zapomínáš na stranu... nedal by se mezi čelními straníky najít někdo ke Göringovi do vedení? Bormann, třeba?

Jinak scénář zajímavý, osobně kvituji že se nebojíš zacházet víc i do politiky a nejedeš pouze po námořní linii
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Listopad 1939 – Nástupnictví (část 2.)

Göring si sám pro sebe přemítal: „mýlíte se admirále, přijdou další seznamy a ten kdo je napíše budu já. Mám ještě spoustu nepřátel a rozpomenout se na všechny mi chvíli potrvá, ale já jsem trpělivý. Očistím NSDAP, je to nezbytnost, v Říšském sněmu budou sedět pouze moji přátelé nebo ovečky, jež budou bečet, jak já jím poručím, v mých rukou bude pastýřova hůl“. A vy a armáda, pomyslel si: „jste prozatím nezbytní, protože vás potřebuji, ale věřte, až dostanu možnost, nechám vás vy starci s myšlením z minulého století všechny penzionovat, jste historie, nic víc.“

Mohu tedy počítat s podporou ozbrojených sil?

„A máme jinou možnost, než vás podpořit pane maršále“, odsekl nevrle Franz Halder. „Myslím, že asi v této situaci nám nic dalšího nezbývá.“
Walter von Brauchitsch řekne: „nejste a nikdy jste nebyl naší první volbou, ale stal jste se naší jedinou volbou, nemáme alternativu a vy to samozřejmě moc dobře víte.“
Göring se usmál: „uvidíte, že vaše důvěra jež je ve mně vložená, se brzy ukáže jako více než oprávněná, kdy mohu očekávat, že mi armáda složí přísahu věrnosti?“
„Nikdy“, řekl ostře Erwin von Witzleben, „Doba kdy armáda skládala přísahu jednotlivci je již dávno pryč a hned tak se nevrátí, nikdo, kdo tu z nás dnes sedí, nestojí o to opakovat von Blombergovu chybu, která uvrhla nás všechny do otroctví tyrana!“
„To, že nás donutil přísahat Hitlerovi, bylo katastrofální selhání a jemu to nad námi dalo neskutečnou moc, vy ji mít nebudete“.

Göring ztuhnul, chvíli nebyl schopen slova a nakonec ze sebe vysoukal nevěřícně: „Cože? To snad nemyslíte vážně?“

„Naprosto vážně“, řekl Ludwig Beck. „Přijmeme vás jako Hitlerova nástupce, jsme ochotni i předat vám funkci prezidenta se všemi výhodami, které obnáší, můžete vládnout pomocí dekretů jako kdysi Hindenburg, to strávíme, ale přísahu věrnosti vám nesložíme. Nově se bude přísaha věrnosti skládat ústavě a Německu. Vy nejste císař a ani Hitler, jež si ji i přes všechny své chyby svým způsobem zasloužil. A já nejsem von Blomberg, jež by znovu uvrhl armádu do otroctví.“

„Kdo tedy bude kancléř?“ Opáčil Göring, jež pomalu ale jistě začínal sinat vzteky.

„Nikdo“, odpověděl Canaris. „Ta funkce bude volná, Hitlerova osobnost a odkaz by stejně na delší dobu bránila, aby někdo mohl zaujmout jeho místo.“

A vicekancléř? „Tím bude von Witzleben, poslouží jako spojovací článek mezi vámi a armádou“.

„Tím by snad mělo být OKW...“, připomněl Göring.

„To samozřejmě stále bude fungovat dál, jen s jiným osazenstvem...“

To bylo zajímavé, Göring se opřel v křesle a zeptal se: „ Keitel a Jodl budou penzionováni?“
„Ne, rozhodně nebudou, nemáme v úmyslu se jich zbavit, ani Reichenaua ne, ale své funkce si udržet prostě nemohou, přeložíme je“, řekl von Rundstedt (který se dosud do diskuze nevměšoval).

Uklidíte, myslel si Göring sám pro sebe… „Kdo je nahradí, rád bych byl do tohoto rozhodnutí zapojen, protože se mě to jako budoucí hlavy státu bytostně týká...“
„To je věcí delší diskuze, nicméně jsme ochotni zvážit vaše návrhy a doporučení, dokonce je i akceptovat, budou-li rozumná a pro nás přijatelná, koho si přejete na tuto funkci?“ Franz Halder se zeptal bez okolků, chtěl vědět, koho si Göring chce vynutit na tuto pozici.

„Navrhuji Alberta Kesselringa, myslím, že tento důstojník bude přijatelný pro všechny, jeho podřízeného kolegu ať určí OKH“.

Všichni se podívali na jmenovaného muže, jež byl pouze schopen dostát své pozdější přezdívce a na všechny se lehce usmál, nebyl to však úsměv radosti, nýbrž jakési otupělosti a trpkosti, načež ze sebe vysoukal: „Velmi rád se této čestné funkce ujmu a bude se snažit ji plnit dle svých nejlepších schopností.“

Nikdo z armády neprotestoval, Albert Kesselring byl překvapivě dobrou volbou, v OKH neměl výrazné nepřátele a nebyl tedy důvod, říkat budoucí hlavě státu ne. Jeho kolegu vybere Franz Halder až za několik dnů, bude se rozhodovat mezi Friedrichem Paulusem a Erichem Marcksem, funkci dostane prvně jmenovaný.

„Kdo bude vrchním velitelem armády?“, tato otázka tížila Göringa velmi.
„Já“, odpověděl Ludwig Beck, bylo to jednohlasné.

„A SS, co bude s nimi?“
„Himmler a Heydrich jsou po smrti, brzy jim společnost v pekle budou dělat i Ernst Kaltenbrunner a Heinrich Müller, sám jste dnes podepsal jejich rozsudky…, nový Reichsführer-SS bude Paul Hausser, je to rozumný muž a chápe zcela novou situaci. Waffen-SS nikdy nepřesáhne sílu více jak tří divizí a bude sloužit k obřadním účelům a ochraně klíčových budov a členů strany, nikdo z nás nemá nic proti vytvoření vaší vlastní Pretoriánské gardy, nepodobné té, co měl Hitler.“ Walter von Brauchitsch mluvil věcně, v tuto chvíli byla armáda již nad věcí a SS nebyla opravdovou hrozbou, nyní když byl Hitler po smrti.

Porada trvala ještě hodinu, Göring přijal funkci prezidenta, prozatím mu to stačilo. Novým ministrem zahraničí se stal Ernst von Weizsäcker a Fritz Todt zdědil průmysl a válečnou výrobu (Robert Ley zemřel během atentátu v Mnichově).

O dva dny později, byl Hermann Göring poslanci Říšského sněmu jednohlasně zvolen novým prezidentem Německa.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Listopad 1939 – Nástupnictví (část 3.)

Ještě předtím, než byl Göring oficiálně schválen příslušnými orgány jako nová hlava státu, pokusil se z vlastní iniciativy sondovat možnosti, jak co nejrychleji uzavřít mír a ukončit válku. Přes Birgera Dahleruse poslal spojencům návrh na mírové rozhovory, jedinou podmínkou a zároveň ústupkem ze strany spojenců, jež by Německo žádalo, byl Gdaňsk a „polský koridor“ do Východního Pruska (byl ochotný obětovat prakticky celou provincii Reichsgau Danzig-Westpreußen).

Odpověď Londýna i Paříže však byla jasná, cena za ukončení nepřátelství znamenala:
- stažení Wehrmachtu z Polska a návrat hranic před 1. zářím 1939
- přiznání viny z rozpoutání útočné války
- zaplacení reparací Polsku za způsobené škody
- rozpuštění protektorátu Čechy-Morava a respektování Mnichovské dohody (o Memelu se zde vůbec nehovořilo)
- odzbrojení a respektování příslušných dohod, jež Německo podepsalo (např. Anglo-německá námořní dohoda…)

Tyto body byly součástí neoficiální odpovědi, tu dostal Göring již 12. listopadu večer, oficiální odpověď pro německou vládu předali spojenci až den po jeho nástupu do funkce, tedy 15.11., podmínky byly totožné.

16. listopadu nechala svolat hlava státu poradu špiček armády a nového vedení do Říšského kancléřství, kde mělo dojít k rozhodnutí, jak se Německo zachová a zda přijme spojenecké podmínky.
Odpověď spojenců byla pro většinu přítomných nesmírně trpkým zjištěním, z jejich pohledu nabídl Göring mnohem větší ústupky, než byli oni sami ochotni poskytnout a výsledek byl stejně negativní, dokonce horší, něž kdokoliv z nich čekal.

„Tak a co teď?“, řekl Göring.

„Moc možností nemáme, proto navrhuji, abychom přijali návrh spojenců a přistoupili na jejich podmínky, bude nás to bolet, nicméně nám stále zůstane Rakousko, Sudety a Memel...“, odpověděl Canaris, jež promluvil jako první.

„To je kapitulace a dokonce bezpodmínečná, nesouhlasím, nemáme důvod přijímat toto ultimátům, nejsme nutně v postavení, abychom padli na kolena. Spojenci nás mohli již dvakrát poměrně snadno rozdrtit, nejdříve v září, kdy byla naše armáda soustředěna proti Polsku a teď krátce po atentátu, kdy tu první dva dny panoval chaos a co udělali? Vůbec nic! Jestli to něco ukazuje, tak pouze na jejich slabost a nerozhodnost!“ nebral si servítky nový velitel Luftwaffe Walther Wever.

„Souhlasím s Waltherem Weverem, na moři jsme až v absurdní menšině a přesto jsme to my, kdo si dokáže udržet iniciativu a vítězit, přijat takové drakonické podmínky je nyní zbytečně předčasné. Spojenci nebudou mít žaludek na dlouhou válku, jsem si jistý, že především Britové se budou chtít z války co nejdříve vyvázat, musíme je pouze udržovat pod tlakem.“

„Při vší úctě velkoadmirále, bojím se, že trochu přeceňujete naše možnosti, nemáme zdroje ani schopnosti, jak vést dlouhodobou válku, naše závislost na Sovětech je až příliš očividná, Stalin se může obrátit proti nám.“ Poznamenal skeptický Canaris.

„To si nemyslím, Stalin nás potřebuje, situace ve které se teď ocitl celý náš kontinent mu naprosto vyhovuje, díky paktu o neutočení jsme mu poskytli volnou ruku, může si dělat co chce. A spojenci kvůli válce s námi mu v tom nebrání, využívá nás jako štít, pro své akce…, ne nevěřím, že nám teď bodne nůž do zad. Bude nás vydírat, vždyť to už ta komoušská svině dělá, ale to dokážeme vydržet… Navíc osobně jsem také proti přijetí těch požadavků, nejen že jsou příliš drakonické, ale především přímo likvidační, musíme se zde dohodnout na co nejlepší strategii, jak tuto válku vyhrát a uzavřít pro nás výhodný a přijatelný mír“. Göring mluvil klidně a vyrovnaně.

„Jak už jsme zmínili na minulém setkání, armáda nyní není v postavení, aby mohla provést úspěšnou generální ofenzívu na západě, rozhodně ne v tomto ročním období. Na jaře jsou šance vyšší, nicméně doposud nemáme spolehlivý plán. Problém je v tom, že čím déle budeme čekat, tím bude náš protivník silnější a připravenější, naše šance se tak rapidně snižují“. Toto bylo stanovisko OKH, jež prezentoval Walter von Brauchitsch.

„Když by spojenci udeřili na západní val, zastavíme je?“

„Kdyby byli tak hloupí a pokusili se o to, tak ano, nejen, že je teď odrazíme, ale pravděpodobně i dost oslabíme, ale bojím se pane prezidente, že takové štěstí mít nebudeme. Bohužel náš odvěký nepřítel se krčí za svými pevnostmi a tam také zůstane, nevěřím, že by podnikl nějakou vážnější útočnou akci.“ Shrnul vrchní velitel armády Ludwig Beck.

„S tímto hodnocením naprosto souhlasím, nepřátelské vzdušné síly nedělají na západě vůbec nic a nemůže za to v tuto chvíli pouze špatné počasí. Jediné na co se zmohlo jejich letectvo, je shazování letáků na naše města, je to nejenom známka jejich strachu z odvety, ale také nechuti leteckou válku více vyostřit. Přitom by naše města měla již hořet, kdyby spojenci přijali stejné měřítko na válku jako my, Luftwaffe a Heer v září doslova zápasily o to, kdo zničí Varšavu a má složka to vyhrála. Díky Hitlerovu rozkazu, jsme my všichni zahodili jakékoliv morální mantinely a porušili zákony války. Víte moc dobře, že jsem u Hitlera osobně protestoval proti útokům na Varšavu, bylo to nejen zbytečné vraždění Poláků, ale především oslabování mých leteckých jednotek. V průběhu září, jsme spotřebovali 90% zásob leteckých bomb a velká část byla použita na polské hlavní město, naprosto zbytečně, když jsme jej již obklíčili a mohli nechat snadno vyhladovět. Osobně žádám od svých podřízených chirurgicky přesné letecké údery na nepřátelské jednotky, ale o jaké přesnosti se dá mluvit, když posádky Ju 52 shazují zápalné bomby pomocí lopat z bočních nákladových dveří svého stroje...“ Podpořil Walther Wever názor generála Ludwiga Becka, na hodnocení činnosti spojenců.

„Pánové, je tu i další nesmírně důležitý aspekt, který nám brání ty podmínky přijmout. Naše země již nemá takřka žádné devizové rezervy, jsme téměř na nule. Kdybychom si neponechali žádnou z východních provincií, byla by to katastrofa, ale nějak bychom to snad ustáli, ale jestli přijdeme o zdroje v Protektorátu, tak je kolaps nevyhnutelný a to nemluvím o splácení nových válečných reparací. Celá válka s Polskem byla vedena za účelem nejen získání dalších zdrojů, ale hlavním Hitlerovým motivem, byla naprostá potravinová soběstačnost. Nově získané provincie Reichsgau Wartheland a Reichsgau Danzig-Westpreußen měly sloužit jako hlavní obilné sýpky Říše a již nyní se zde podnikají kroky, jež to mají umožnit. Naše ekonomika je v příliš zoufalém stavu, aby si bez Hitlerem připojených území mohla sama pomoci, mějte to prosím během vašeho rozhodování na zřeteli“. Připomněl prezident Říšské banky Hjalmar Schacht.

„Je dobré, abych vám všem řekl svůj názor ohledně Polska. Vy všichni co tu jste, nebo téměř všichni, jistě víte, že jsem o tuhle válku nikdy nestál a snažil jsem se jí vyhnout. Jestli se nám podaří spojence porazit, nemám osobní zájem na tom, aby Německo zabralo celé Polsko. Nechám zrušit Generální gouvernement a dám Polákům samostatnost, nechci tu zem okupovat. Mohou se stát naší loutkou a satelitem, ale začlenit tuto zem a národ do Říše nechci. Nemám vůbec Poláky v lásce, jsou neomalení, skoro jako negři a jediné co by na ně mohlo platit je bič a samozřejmě i nějaká ta poprava se může ukázat jako rozumná věc, ale z dlouhodobého hlediska tyto metody nefungují. Jsem přesvědčen, že začleněním tohoto prostoru bychom si spíše uškodili, než nějak pomohli...V obou zmíněných provinciích jsem již nařídil změnu vlády - Albert Forster a Arthur Greiser byli odvoláni, ani jeden není vhodný k řízení těchto pro Německo klíčových oblastí, prozatím doporučuji, aby zde odpovědnost převzala armáda. Což by mělo zabránit jistým zbytečným a nesystémovým etnickým čistkám, které zde proběhly a jež nám nic nepřináší. Pevně věřím, že zde armáda zajistí tolik potřebný klid a pořádek.“

„Děkuji pane prezidente za důvěru, jež vkládáte do armády, vážíme si ji. Je tu však ještě jedna věc co armádní velení tíží. Norimberské zákony brání většímu množství židů vstoupit do armády, což je podle nás zbytečná chyba. Werner von Blomberg nechal z armády propustit velké množství důstojníků a poddůstojníků s židovskou krví a Wehrmacht to zbytečně připravilo o mnoho schopných a kvalifikovaných lidí, jež nám teď chybí. Bylo by velmi rozumné, udělit těmto mužům výjimku a dovolit jim znovu nejen nabít svou čest, ale i sloužit své zemi a tím je i jejich rodiny rehabilitovat, čím by se na ně Norimberské zákony již nevztahovaly…“

„Chcete pro ně prostě další výjimku, chápu to tak správně generále Becku?“

„Ano, to přesně armáda chce, jedná se několik stovek mužů, neviděl bych v tom zas tak velký problém, nebo se mýlím, Adolf Hitler něco podobného odmítal, doufali jsme, že u vás najdeme pochopení pane prezidente.“

„O tom, kdo je žid rozhoduji jen já, tohle tu musí všichni pochopit, nicméně mám porozumění pro potřeby armády, bude-li se to týkat pouze několika stovek mužů, jsem ochotný přimhouřit oko. Nicméně výjimka se bude týkat pouze těch mužů, ne jejich rodin, ty ji dostanou jedině tehdy, projeví-li dotyčný dostatečnou loajalitu své zemi, zadarmo jim nic nedám. Přesto jsem ochotný, provést jisté úpravy v Norimberských zákonech, již brzy předložím návrh vládě, ten by měl zákony vykládat o něco volněji a méně rigidně“.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 29 bře 2020, 16:48, celkem upraveno 1 x.
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1510
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík »

Vypadá to zajímavě, jen přemýšlím nad tím, jestli by v té době spojenci požadovali ten mezinárodní tribunál. Co by je k tomu vedlo? Po WWI přece taky nikdo před žádný tribunál nešel, ne? A teď jsme, pokud to chápu správně, v situaci, kdy se válka ještě neprojevila až tak ničivě a Německé zločiny se z většiny buď ještě nestaly, nebo se o nich minimálně neví...
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1953
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Nu v Polsko, jak ostatně Gallien naznačuje, už došlo k různým nepěknostem za hranicí "běžných válečných krutostí"... na druhou stranu je otázkou, kolik z toho se na západě ví a hlavně koho to zajímá. Plus to lze svést na Hitlera a ssáky, kterých se už Göring vesměs zbavil/byl zbaven...
jinak se těším na porkačování :)
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

jjelen píše: 27 bře 2020, 08:37 Nu v Polsko, jak ostatně Gallien naznačuje, už došlo k různým nepěknostem za hranicí "běžných válečných krutostí"... na druhou stranu je otázkou, kolik z toho se na západě ví a hlavně koho to zajímá. Plus to lze svést na Hitlera a ssáky, kterých se už Göring vesměs zbavil/byl zbaven...
jinak se těším na porkačování :)
Tifík píše: 27 bře 2020, 07:57 Vypadá to zajímavě, jen přemýšlím nad tím, jestli by v té době spojenci požadovali ten mezinárodní tribunál. Co by je k tomu vedlo? Po WWI přece taky nikdo před žádný tribunál nešel, ne? A teď jsme, pokud to chápu správně, v situaci, kdy se válka ještě neprojevila až tak ničivě a Německé zločiny se z většiny buď ještě nestaly, nebo se o nich minimálně neví...
Ten tribunál jsem asi přehnal, jenže pořád musím vidět tu Varšavu, bylo to teroristický útok, zde nemůže fungovat prostě žádná sémantika ohledně útoků na vojenské nebo měkké cíle. Vím, že v reálu vyslanci obou hlavních spojenců Polska budou tyto útoky úmyslně zlehčovat, ale zase nevím, zda to bylo z jejich hlavy, nebo jim to někdo poradil. V příběhu jsem doufal, že spojenci by alespoň chtěli poukázat na nejvíce viditelný zločin, který nelze obhájit, ty etnické čistky, které v mém příběhu nová hlava státu zastaví, zatím nebyly, jak v OTL nebo zde, tak do nebe volající a viditelné, jako rozbombardované hlavní město zaručeného spojeneckého státu.

Zkuste mi poradit nějaká jména pro Göringův nový seznam ohledně Proskripcí, zatím jsem vybral tři: Christian Weber, Albert Forster a Arthur Greiser, byli to nejen monstrózní svině, ale především dost kradli..., úplně nejsem seznámen s touto problematikou ohledně NSDAP... Nechci tam dávat lidi jako Theodor Eicke, což jsou také zločinci, nicméně jejich smrt státní kase moc nepomůže...
Dík za pomoc.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 297
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Listopad 1939 – Nástupnictví (část 4.)

„Z tohoto důvodu, aby bylo možné takové úpravy v Norimberských zákonech ospravedlnit a prosadit, je nutné přijít s dalšími proskripcemi. Ve straně je stále příliš mnoho horlivých členů, jež odmítají naslouchat hlasu rozumu a nepochopili zcela novou dobu, v níž jsme se nyní všichni ocitli a bohužel pro ně nemají ani zájem se jí přizpůsobit. NSDAP je navíc stále prolezlá korupcí, proti které je nutné v těchto těžkých časech brojit a tou jsou právě tito nepřizpůsobiví nejvíce viní. Proto jsem připravil seznam dalších 20 straníků, jež nechovají sympatie k nové vládě a nejsou s ní vůbec solidární…“ Göring pokynul k jednomu ze svých pobočníků a ten obešel stůl a před každého předložil desky se seznamem a složkami těchto zmíněných vyvrhelů.

Canaris se do seznamu podíval a byl překvapen, jak moc se podobá tomu, jež mu vypracoval Hans Oster, ano jistě, ten Abwehru měl hodně přes 200 jmen a ne všichni na něm měli být popraveni, ale ta podobnost byla nečekaná. Snad jedno či dvě jména tam byla trochu navíc, nicméně neměl problém oplakat i je.

„Proč oni?" Otázal se Todt, a přečetl jména Alberta Forstera a Arthura Greisera. „Myslel jsem, že jsou pouze neschopní a fanatičtí…, navíc byli již zbaveni svých funkcí, jak jste nám před chvilkou již řekl.“

„Zpochybňují autoritu nové vlády a nesouhlasí s umírněností, která je v tuto chvíli nezbytná v našich východních provinciích, navíc jsou to zloději…“, řekl blahosklonně Göring.

„Spíš zpochybňují tvojí autoritu ty tlustý prase, nicméně čím víc těch hajzlů zlikviduješ, tím víc ti budu tleskat“, řekl si sám pro sebe Ludwig Beck a pak nahlas prohlásil:
„Naprosto souhlasím s panem prezidentem, již jsem od svých podřízených slyšel o mnoha zločinech, jež se tito dva muži dopustili na nově připojených územích, zde si nemyslím, že by měla být z naší strany nějaká shovívavost, o těch ostatních jménech si z valné většiny myslím totéž“.

„Přesto, neměli bychom na toto téma zavést alespoň nějakou diskuzi, úplně se mi nelíbí, poslat tyto muže na smrt bez spravedlivého soudu“, navrhl Gerd von Rundstedt.

„Při vší úctě generále, to si nemyslím, většinu těch lidí na tomto seznamu moc dobře znám, např. takový Christian Weber měl být již dávno za své zločiny potrestán a v jeho případě si dala spravedlnost opravdu načas. Patří mu de-facto celý Mnichov a městu vládne jako diktátor, je to zločinec nejhrubšího zrna, jež dlouhodobě okrádá náš stát a přesně kvůli takovým, jako je on, je naše ekonomika těsně před zhroucením!“ Nešetřil tohoto mocného Gauleitera Hjalmar Schacht.

„Mohu tedy očekávat vaší podporu v této věci?“ Zeptal se Göring.

„Měli bychom hlasovat, bude to lepší“, navrhl další z umírněných generálů Wilhelm von Leeb.

„Dobře tedy, budeme hlasovat…, kdo je proti plošnému rozsudku smrti pro obžalované na seznamu.“ Zeptal se vicekancléř Erwin von Witzleben, který z jeho pohledu pro již odsouzené, neměl ani špetku pochopení, natož aby k nim choval nějakou sympatii.
V místnosti zavládlo ticho, občas se na sebe někdo podíval, ale rozhodně se nedalo říci, že by muži na Göringově seznamu, mohli najít v místnosti nějakého obhájce, nebo zastánce… Trapné ticho prolomil až vicekancléř.
„Nikdo?“ Zeptal se. „Výborně, myslím si tedy, že můžeme postoupit k dalším bodům, jež dnes musíme vyřešit, čeká nás ještě mnoho práce.“ Z von Witzlebena přímo zářilo dobré rozpoložení, docela se v této situaci vyžíval.

„Práce - pán vicekancléř upozornil na něco nesmírně důležitého. A já bych to teď velmi rád rozvedl, v tuto chvíli je nutné, aby celá Říše přešla na totální válečnou výrobu, náš zesnulý vůdce Adolf Hitler byl silně proti tomu, protože žil v bludu, že dokážeme své nepřátele uchlácholit a uzavřít s nimi mír. Dnes všichni víme, že to tak jednoduché určitě nebude a válka rozhodně do vánoc neskončí. Abychom mohli přejít na zvýšenou výrobu a zvětšit naši efektivitu je nutné získat více práceschopných dělníků. Tzn. žádné úlevy, ani pro ženy, všichni Němci, jež budou schopní pracovat, by měli být okamžitě naverbováni do válečného hospodářství. Mluvil jste pane prezidente o výjimkách v Norimberských zákonech, perzekuce židů nám v této chvíli příliš nepomáhá, je nutné zapojit i je…a je zřejmé, že to nebude stačit, musíme přijít s dalšími možnými řešeními, které nám pomohou zefektivnit výrobu.“ Ze slov Fritze Todta byla jasné, že jej problémy hospodářství Německa velmi tíží.

„Můj kolega zde poukázal na naše velmi palčivé problémy, já bych měl také několik otázek a chtěl bych na ně znát odpověď… Tak předně - v posledních letech si Heinrich Himmler udělal díky vládě nad koncentračními tábory a tím ne zrovna zanedbatelném rezervoáru velmi levných pracovních sil dost výnosný business. Mám teď na mysli především kamenolomy a jeho spojení mnoha národními podniky, jež se podílejí na stavbě dálnic, ale to je jak všichni víme jen špička ledovce… A já se tedy ptám, jako prezident Říšské banky, kde ty prostředky, jež Waffen-SS získala jsou, a kdo s nimi nyní teď disponuje?"

Všechny pohledy, včetně toho Göringova se zaměřily na Canarise, ten si odkašlal a řekl:
„Rád bych vám dal odpověď pane ministře, ale je to trochu složitější, většina těch prostředků sloužila na chod Waffen-SS, nicméně část byla ulita do černých fondů ve švýcarských bankách a disponoval s nimi hlavně zesnulý Reinhard Heydrich. Původ těch peněz je známý, nicméně účel fondů je již složitější...“

„Prosím tak nás zasvěťte“, řekl Göring.

„Tyto fondy slouží na nelegální zahraniční operace SD, bohužel je příliš brzy, aby je Abwehr dokázal všechny zmapovat, Walter Schellenberg s námi spolupracuje a my tak již část těchto operací, máme pod kontrolou a zvažujeme, zda v nich pokračovat, nebo je přerušit. Jak říkám, zatím nebylo dost času, všechno náležitě přezkoumat.“

„Budiž admirále, já umím být trpělivý, ale rovnou říkám, že ty prostředky dostane Říšská banka a koncentrační tábory by měly přejít z jurisdikce Waffen-SS na Fritze Todta a jeho ministerstvo, na tom trvám.“
„S tím naprosto souhlasím.“ Prohlásila hlava státu.

„To zcela jako šéf Abwehru chápu a také podporuji, nicméně je zde jedna operace SD, o nichž si myslím, že byste měli být všichni informováni. Reinhard Heydrich podpořil před časem plán (operace Andreas), jež by měl vést ke krachu britské ekonomiky, nařídil, aby mu Kripo předalo pod jeho pravomoc všechny nejlepší padělatele, jež měla policie za mřížemi. Rozhodl se, že začne ve velkém padělat britskou měnu, zatím nejsou výsledky kdovíjak povzbudivé, nicméně myslím, že týmy vězňů, jež na úkolu pracují, mohou brzy uspět...“

„Jak chtěl ty falsy využít?“ Zeptal se Hjalmar Schacht.
„Jeho plán byl takový, že je Luftwaffe ve velkém bude shazovat nad Británií a tím se zhroutí jejich ekonomika, díky zamoření velkým množstvím falešných peněz,“ odpověděl Canaris.

„Smekám, jestli to bylo z jeho hlavy, ale jsem ostře proti takovému plánu, jestliže budete v operaci pokračovat admirále a pokud uspějete, mohla by tato falešná měna sloužit k posílení našich devizových rezerv za platby neutrálním státům, především Švýcarům, Švédům a Turkům, jež nás dřou na kost. Říšské bance by taková finanční injekce silné britské měny pomohla. Nemusím snad nikomu připomínat, že Marka nemá nyní v Evropě dostatečnou hodnotu a naše zlaté rezervy jsou minimální.“

Konference probíhala ještě několik hodin, Göring odsouhlasil většinu požadavků armády i námořnictva, podpořil i Fritze Todta s jeho plány na zvýšení výroby a dovolil pokračovat v operaci Andreas. Mohl a byl velkorysí, nová vláda mu schválila likvidaci jeho potenciálních i reálných nepřátel. A on tomu stádečku přeživších oveček v NSDAP poslal jasný vzkaz, jsem nedotknutelný, armáda mi schválí popravu kohokoliv z vás, vám tak nezbývá nic jiného, než stát v řadě a poslouchat a ten kdo z ní vystoupí..., no napsat další seznam nebude nyní složité...
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1953
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Teď si říkám, zda nejde Göring s tou očistou až moc rychle: zbavit se Himmlera a Heydricha asi dává smysl, ti představují hrozbu pro něj, ale menší ryby? Jasně, zbaví se konkurence a tlaku ze strany nacistických fanatiků ale zbyde mu pak ještě vůbec nějaký spojenec či protiváha proti wehrmachtu a abwehru?
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“