Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 23 lis 2019, 15:36

Atlantis píše:
23 lis 2019, 15:14
jjelen: Právě proto ono divide et impera - nikdo z nich nesměl Japonsku takříkajíc "přerůst přes hlavu", stejně jako si Británie již stovky let hlídá, aby na kontinentu nevznikla jediná dominantní síla.
Tzn. prostě rozdrobit Čínu na co nejvyrovnanější celky a snažit se, aby se navzájem nesnášeli více, než by nesnášeli Japonsko, které by nad nimi mělo dominantní postavení.
Nedokážu posoudit nakolik Mandžutsko vyšlo a nevyšlo, nicméně separatisticky bylo ideální - klasičtí Číňané se do něj nesměli stěhovat snad až do konce 19. století, tzn. etnicky byli Mandžuové sice s Číňany spřízněny, nicméně jazykově i kulturně tvořili odlišnou skupinu - a myslím, že v tomto směru bylo cíle dosaženo. ProČínská povstání byla mezi roky 1933 - 1936 z většiny potlačena a Mandžutsko až do konce války bylo de-facto loajální loutkou/kolonií.
Další oblasti Číny, které by šlo separovat bylo logicky Vnitřní Mongolsko (což též Japonci udělali) a ano, pak by to bylo horší. Brát šlo následně spíše na jihu a západě Číny. Viz. Obrázek
Ahoj
Jen se chci zeptat, došla Ti ta zpráva ohledně Korálového moře...?
Pořád mi to ukazuje nepřečteno...?
Dík

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 23 lis 2019, 23:11

Zajímavé :) Já jsem si ji přečetl už před několika dny, tzn. nechápu, co klient píše. Jen toho mám tolik, že jsem se k ní ještě nestihl vyjádřit... :tdsa:

K Číně se zkusím vyjádřit zítra, jestli najdu čas.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 25 lis 2019, 13:38

Tak k Číně po Nankingu: Ano, tady je mírové řešení pro Japonce už velmi obtížné, přesto si pořád myslím, že cesty k řešení byly. Možnosti:
  1. Totální válka ze strany Japonska a jeho loutek: Japonská společnost, jakkoliv militaristická, vlastně dost dlouho nenajela na plně válečnou ekonomiku s mobilizací všeho, co šlo, pro válku. Japonsko mělo, dle sčítání z konce roku 1935, 69,5 milionu obyvatel, což znamená teoreticky 7mi milionovou armádu, nicméně IJA nikdy nedosáhla ani velikosti 2 milionů mužů ve zbrani, přičemž proti Číně bylo nasazena maximálně cca milion vojáků. Logicticky by sice další navýšení nejspíš znamenalo noční můru, ale tipuji, že další milion klidně mohl být ještě do Číny poslán, i kdyby jen na pacifikaci okupovaných teritorií. Tímto nárustem by se IJA přiblížila počtu vojáků Číny a pokud by byla vůle, Japonci by dané ztráty mohli ještě 2x kompletně nahradit. Totální kampaň by pak mohla paradoxně rychleji vyčerpat použitelnou živou sílu Číny, než živou sílu Japonců, a přivést tak buď režim Kuomintangu k pádu, nebo k jednacímu stolu za podmínek výhodných pro Japonsko
  • Diplomatická cesta: Upřímně, silně nepravděpodobná, ale možná. Nepravděpodobná ne pro neschopnost Japonska, ale pro nutnost věštění z "křišťálové koule" o budoucím vývoji. Japonsko vsadilo na spojenectví s Německem (a Itálií), protože to vypadalo, že dotyčné dva státy jsou schopny smést evropské koloniální mocnosti, jejichž kolonie Japonsko chtělo též. Naprosto logicky. Nicméně zas o moc víc společného s nimi Japonsko nemělo, tzn. nic mu nebránilo vydat se cestou podpory Británie (se kterou mělo dříve spojeneckou smlouvu) a Francie. Pokud by k tomuto došlo, je možné, že Itálie a Německo by o to více podporovaly Čínu - což je sice z krátkodobého hlediska pro Japonce nevýhodné, ale z dlouhodobého by to mohlo znamenat volnou ruku v Číně ze strany koloniálních mocností a ukončení podpory Čínské republice od týchž států. Japonsko by též netrpělo ropným embargem a mohlo dále vést válku v Číně (problém je, že tato varianta neřeší porážku Číny, pouze ji z dlouhodobějšího hlediska více oslabuje a Japonsko posiluje)
  • Kolaborace: Jak jsi sám psal, Čína na tom byla ve 2/2 30. let dost bídně a Kuomintang byl brán jako lepší alternativa než Japonci jen z toho důvodu, že Japonci se chovali fakt mizerně. Pokud by (např. právě v důsledku Nankingského masakru) přišla revize této politiky s cílem mít Číňany na okupovaném území jako loajální pracovní sílu (alá politika Německa v Protektorátu - uspokojte jejich materiální potřeby, ať jsou v klidu a makaj), byl by, ze strany průměrného Číňana, nějaký Nanking nejspíš brzy zapomenut a dotyční by byly ochotni pracovat pro novou "Čínskou" vládu, která by jim zajistila snesitelnější podmínky, než jejich protějškům pod původní vládou. Tím by byl zajištěn de-facto týl bojujících sil a nadto by se neklid naopak mohl začít šířit u protivníka (proč podporovat tuto vládu, když ta druhá dává svým obyvatelům lepší podmínky?)
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 25 lis 2019, 14:25

Atlantis píše:
25 lis 2019, 13:38
Tak k Číně po Nankingu: Ano, tady je mírové řešení pro Japonce už velmi obtížné, přesto si pořád myslím, že cesty k řešení byly. Možnosti:
  1. Totální válka ze strany Japonska a jeho loutek: Japonská společnost, jakkoliv militaristická, vlastně dost dlouho nenajela na plně válečnou ekonomiku s mobilizací všeho, co šlo, pro válku. Japonsko mělo, dle sčítání z konce roku 1935, 69,5 milionu obyvatel, což znamená teoreticky 7mi milionovou armádu, nicméně IJA nikdy nedosáhla ani velikosti 2 milionů mužů ve zbrani, přičemž proti Číně bylo nasazena maximálně cca milion vojáků. Logicticky by sice další navýšení nejspíš znamenalo noční můru, ale tipuji, že další milion klidně mohl být ještě do Číny poslán, i kdyby jen na pacifikaci okupovaných teritorií. Tímto nárustem by se IJA přiblížila počtu vojáků Číny a pokud by byla vůle, Japonci by dané ztráty mohli ještě 2x kompletně nahradit. Totální kampaň by pak mohla paradoxně rychleji vyčerpat použitelnou živou sílu Číny, než živou sílu Japonců, a přivést tak buď režim Kuomintangu k pádu, nebo k jednacímu stolu za podmínek výhodných pro Japonsko
  • Diplomatická cesta: Upřímně, silně nepravděpodobná, ale možná. Nepravděpodobná ne pro neschopnost Japonska, ale pro nutnost věštění z "křišťálové koule" o budoucím vývoji. Japonsko vsadilo na spojenectví s Německem (a Itálií), protože to vypadalo, že dotyčné dva státy jsou schopny smést evropské koloniální mocnosti, jejichž kolonie Japonsko chtělo též. Naprosto logicky. Nicméně zas o moc víc společného s nimi Japonsko nemělo, tzn. nic mu nebránilo vydat se cestou podpory Británie (se kterou mělo dříve spojeneckou smlouvu) a Francie. Pokud by k tomuto došlo, je možné, že Itálie a Německo by o to více podporovaly Čínu - což je sice z krátkodobého hlediska pro Japonce nevýhodné, ale z dlouhodobého by to mohlo znamenat volnou ruku v Číně ze strany koloniálních mocností a ukončení podpory Čínské republice od týchž států. Japonsko by též netrpělo ropným embargem a mohlo dále vést válku v Číně (problém je, že tato varianta neřeší porážku Číny, pouze ji z dlouhodobějšího hlediska více oslabuje a Japonsko posiluje)
  • Kolaborace: Jak jsi sám psal, Čína na tom byla ve 2/2 30. let dost bídně a Kuomintang byl brán jako lepší alternativa než Japonci jen z toho důvodu, že Japonci se chovali fakt mizerně. Pokud by (např. právě v důsledku Nankingského masakru) přišla revize této politiky s cílem mít Číňany na okupovaném území jako loajální pracovní sílu (alá politika Německa v Protektorátu - uspokojte jejich materiální potřeby, ať jsou v klidu a makaj), byl by, ze strany průměrného Číňana, nějaký Nanking nejspíš brzy zapomenut a dotyční by byly ochotni pracovat pro novou "Čínskou" vládu, která by jim zajistila snesitelnější podmínky, než jejich protějškům pod původní vládou. Tím by byl zajištěn de-facto týl bojujících sil a nadto by se neklid naopak mohl začít šířit u protivníka (proč podporovat tuto vládu, když ta druhá dává svým obyvatelům lepší podmínky?)
Opět hezky napsané, z mé strany takřka bez výtek, pouze k bodu jedna:
V Japonsku byl již v roce 1938 zaveden přídělový systém na spotřební zboží a o rok později též i na potraviny, zatím sice společnost nepociťovala v důsledku „Čínského incidentu hlad“, nicméně nedostatek potravin začal být reálný (tzn. necelé tři roky před Pacifickou válkou). Přejít na totální válku je sice možné, ale chvíli trvá než na ni přeorientuješ nejen průmysl, ale i společnost. Japonský národ byl neustále přesvědčován o úspěších císařských vojsk na kontinentu (permanentně se lidem lhalo) takže je dál balamutit nebyl problém a vzhledem k povaze celého národa i výchovy to bylo i jednoduché.

Nicméně tu máš pořád velké jenže, to spočívá v kvalitě branců, které povoláš, Japonci měli možná nejlepší lehkou pěchotu na světě (určitě jednu z nejlepších), jenže toho bylo docíleno mnohaletým „mírovým výcvikem“, kdy byly jednotky posílány do Mandžuska a Koreje, kde prováděly strážní službu a potlačovala se povstání a výcvik samotný byl nesmírně reálný, to se pak projevovalo během kampaně v Číně, kde se postupy a taktika ještě zdokonalily. Takže to co chci říci, jádro armády tvořili veteráni, poměrně vysoké procento, nyní nabereš dalších milion branců, klidně dva, vycvičit je bude noční můra a kvalita absolutně nevalná..., ona ta představa, že všichni Japonci v té době jsou samurajové je dost naivní, armáda třeba vůbec nechtěla povolávat vysokoškoláky, protože jejich použitelnost byla minimální. Nejlepší materiál byli kluci z venkova, prostí lidé s minimálním vzděláním, protože dle poddůstojníků se dali mnohem lépe vycvičit, nebyli zkažení a líní... Během války v Pacifiku byly právě tyto nové formace nasazovány (některé měly štěstí a byly poslány do Číny získat zkušenosti) a následně likvidovány až příliš snadno. Jistě jsou zde další faktory proč se tak dělo, nepřátelská vzdušná převaha, špatná výstroj, výzbroj, hlad... Jenže nevěřím předpokladu, že když najednou zdvojnásobíš expediční armádu v Číně, že to bude mít ten opravdu hmatatelný vliv, byť budeš mít klidnější zázemí díky většímu počtu druhosledových jednotek v týlu.

Mnohem reálnější je bod tři, bohužel pro Japonce i Číňany nebyl praktikován...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 28 lis 2019, 19:28

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 6.)

K večeru 22. prosince ztratí Japonci kontakt s americkým svazem bitevních lodí a křižníků mířících k Wake, dálkové hydroplány z pluku Yokohama již ve tmě nemohly lodě nepřítele sledovat a musely se stáhnout zpět na atol Roi. Inoue nasměroval k nahlášené pozici nepřítele všechny své akceschopné čluny z 27. ponorkové divize, následně uvědomil všechny podřízené o poslední známé poloze Američanů. Nejdříve chtěl znovu vydat rozkaz k ústupu a nařídit, aby se Kajioka opět stáhl na Marshallovy ostrovy, nakonec to neudělal. Důstojníci jeho štábu jej přesvědčili, že opětovný rozkaz k ústupu by znamenal pro 4. loďstvo ztrátu tváře a byl by ponížením, bylo by lepší, aby nechal Kajioku rozhodnout se na místě a tím také ponechat odpovědnost z případného nezdaru na něm.

Krátce po 20:25 nalezla americký svaz jedna z ponorek 27. divize, Ro 66 (Kurokawa Hideyuki), patřila ke trojici člunů, jež před několika dny na Inoueho rozkaz vystřídaly jednotky 26. divize hlídkující kolem Wake. Na palubě byl přítomný velitel 27. divize Fukaya Sokichi's, japonský člun vystřelil torpédovou salvu směrem ke svazu viceadmirála Williama S. Pye a podařilo se mu třemi torpédy smrtelně zasáhnout lehký křižník Raleigh, stará americká loď se naštěstí pro její posádku potápěla pomalu a ztráty nebyly těžké (36 mrtvých/ nezvěstných + 22 zraněných). Přestože doprovodné torpédoborce japonský člun před útokem nedokázaly zaregistrovat, odveta z jejich strany byla nemilosrdná. Torpédoborce Selfridge a Henley nejméně 10 minut zasypávaly Ro 66 hlubinnými bombami a v 20:36 ji zničily, japonský člun pod hladinou implodoval, trosky ponorky společně s kusy lidských těl, jež patřily její posádce toho byly důkazem, když je osvítily světlomety torpédoborců, jak plavou po hladině.

Pro Pye byl tento útok varováním, Japoncům se podařilo jeho lodě překvapit, jediné čím se mohl utěšovat bylo, že nepřátelský člun byl zničen dříve, než mohl ohlásit jeho pozici. Jeho situace nebyla dobrá v tom, že mu začalo pomalu docházet palivo a on se již nemohl dlouho v blízkosti atolu zdržovat. Musel nalézt oba japonské svazy co nejdříve (především ten s invazními jednotkami) a rychle je zničit. Byl si jist svou drtivou převahou, nicméně útok japonské ponorky byl varováním, že musí jednat nejen rychle, nýbrž být přitom i opatrný.

Mikawa jehož síly se také blížily k atolu se snažil během dne zkoordinovat japonské síly v jeho blízkosti. Poslal svým dvěma kolegům (zároveň podřízeným) zprávu, ve kterém jim naznačil svůj bitevní plán, dojde-li k případnému střetu s Američany. Ten z počátku příliš neočekával, uvěřil totiž zprávám Harových letců a byl přesvědčen, že nepřítel ustupuje, to se však změnilo po útoku amerických letadel na 5. divizi letadlových lodí, jež se nyní stahovala na Truk. Navíc se k němu dostanou zprávy od průzkumných letounů jež vyslalo 4. loďstvo a ty rozhodně nebudou ve znamení ústupu nepřátelské flotily, ba právě naopak. Z těchto zpráv pochopil, že Američané disponují drtivou převahou, riziko porážky v noční bitvě bylo poměrně vysoké, přesto ji byl ochotný vybojovat, věřil, že jeho muži mají lepší výcvik a japonská flotila je takticky vyspělejší.

Kontradmirál Kajioka se rozhodl zaútočit na atol časně z rána 23. prosince, překvapivý útok měl jeho silám poskytnout výhodu (proto zcela rezignoval na dělostřeleckou přípravu) a z tohoto důvodu ponechal u výsadkových lodí a transportů pouze dva torpédoborce a se zbytkem svého svazu zamířil směrem k ohlášené pozici amerických lodí. V jeho blízkosti se pohybovala 6. divize křižníků kontradmirála Gotō Aritoma, jež jej měla podporovat a chránit. Jak Gotō, tak Kajioka se pokusili řídit bitevním plánem jenž jim poslal Mikawa, ten byl nesmírně prostý, jejich úkolem bylo na sebe vázat pozornost Američanů, než k nim jejich velící dorazí. Vzhledem k drtivé palebné převaze nepřítele měly jejich lodě podnikat noční soustředěné torpédové útoky a opětovně se rychle stahovat, jejich hlavní výhodou byla vyšší rychlost vlastních lodí a kvalitní torpéda ráže 610 mm s dlouhým dosahem.

Lodě viceadmirála Williama S. Pye se dostanou do kontaktu s Kajiokou již 23:17, americký svaz popluje v jednoduchém složení, kdy torpédoborce Blue, Helm budou umístěni do čela svazu a za nimi poplují křižníky Minneapolis, Astoria, následované bitevními loděmi Arizona, Oklahoma, California, Tennessee a Nevada, v jejich závěsu poplují křižníky San Francisco, Helena a Honolulu s torpédoborci Selfridge, Henley, jež budou celou formaci uzavírat. Nevýhodou amerického admirála byl malý počet torpédoborců a ještě větší byl v nízké zkušenosti a připravenosti jeho posádek na noční boj, nicméně tuto druhou nevýhodu si Pye neuvědomoval, nebo ji nepovažoval za stěžejní pro následný střet.

Japonci díky svému lepšímu výcviku a také optice dokázali Američany objevit s dostatečným předstihem, Kajioka okamžitě po jejich spatření vydal všeobecný rozkaz k útoku pro všechny své lodě. K dispozici měl tři lehké křižníky (Júbari, Tatsuta a Tenryu) a čtyři torpédoborce (Oyte, MochizukiMutsuki a Yayoi), oba zbylé torpédoborce, které nechal u transportů byly ty, jež mu poskytlo 4. loďstvo, jako náhradu za ztracené Hayate a Kisaragi o které přišel během svého prvního a neúspěšného útoku na Wake. Japonci v 23:26 odpálí směrem k nepříteli 23 torpéd a okamžitě se po torpédové salvě začnou od Američanů stahovat pryč. Ti dokáží přítomnost Japonců zaznamenat až ve chvíli, kdy se japonské lodě začnou stahovat, jejich reakce bude pomalá a palba lodí nepřesná. Pye bude mít velké štěstí v tom, že i pro Japonce byl tento střet první opravdovou bitvou a jeho nepřítel odpálil svá torpéda příliš brzy a z velké vzdálenosti, přesto však dvě najdou svůj cíl. První projektil zasáhne torpédoborec Blue, torpédo udeřilo do středu lodi a vyvolalo obrovskou explozi, po níž se torpédoborec během několika minut s těžkými ztrátami mezi posádkou potopil. Druhé torpédo našlo svůj cíl v těžkém křižníku Minneapolis, exploze hlavice byla natolik silná, že doslova urvala část přídě lodě až k první dělové věži, křižník musel prudce zpomalit a vypadl z formace.

Útok vyvolal mezi Američany zmatek, lodě střílely na imaginární cíle a jejich posádky hlásily neexistující brázdy torpéd, kolem 23:41 si Pye uvědomí, že se stal obětí útoku udeř a uteč, hlášení, jež dostane o škodách naštěstí nebudou tak katastrofální, jak se zprvu obával. Musel si však chtě nechtě přiznat, že jej jeho soupeř dokázal pěkně potrápit, to však nic neměnilo na jeho plánu, lodě s invazními jednotkami byly vzdáleny ještě necelou hodinu plavby a musely být zničeny. Japonci svým útokem přišli o moment překvapení, nevěřil tomu, že jej znovu nachytají, nechal stáhnout Minneapolis v doprovodu torpédoborce Helm a dál pokračoval v misi. Kajioka během ústupu nechal znovu nabít své torpédomety a připravil se na nový úder, zlobil se na svého kolegu a nechápal, proč jej Gotō nepodpořil, nicméně nechtěl porušit radiový klid a doufal, že se tentokrát 6. divize křižníků k jeho útoku na Američany připojí. Chápal také, že již sotva dosáhne momentu překvapení, z prvního útoku vyvázl jeho svaz až (překvapivě) příliš snadno, druhý útok bude mnohem těžší, i z důvodu toho, že se tentokrát, bez ohledu na riziko, rozhodne zaútočit z mnohem větší blízkosti.

Druhý útok proti Američanům začne Kajioka v 00:27, úmyslně rozdělí svůj svaz na dvě poloviny, z nichž ta první zaútočí ze severu a druhá ze západu, on vedl západní, složenou pouze z křižníků. Ta se dostane k nepříteli o něco dříve, tentokrát budou posádky amerických lodí mnohem bdělejší a zaznamenají přiblížení jeho lehkých křižníků. Americká palba sice nebude kdovíjak přesná, bude však koncentrovaná a kole japonských lodí budou explodovat obrovské gejzíry vody od těžkých 356mm projektilů. Tentokrát půjde Kajioka až na dřeň a odpálí svá torpéda ve vzdálenosti necelých 6 000 metrů, během přiblížení sice nedostane žádný z jeho křižníků přímý zásah (nicméně i tak budou poškozeni blízkými výbuchy těžkých granátů), během obratu a pokusu se odpoutat však již ano. Jako první bude zasažena v 00:39 Tatsuta, protipancéřový granát ráže 203mm snadno pronikne její trupem a prolétne lodí, aniž by explodoval, nicméně další granáty, jež loď trefí během necelé další minuty, již budou fungovat velmi dobře. Lehký křižník se po zásahu 356mm projektilu zastaví, hořící loď bude doslova magnetem, jež bude přitahovat palbu Američanů, již 00:48 z ní bude jen potápějící se hořící vrak, který krátce po 01:00 zmizí pod hladinou. Ztráty mezi posádkou lodě budou těžké, zahyne 216 z 327 námořníků. Vlajková loď lehký křižník Júbari dostane první zásah v 00:42, zarámovala ji salva z jednoho amerického lehkého křižníku, granáty ráže 152mm vyřadí ovládání kormidla a učiní tak loď neovladatelnou. Nefungující kormidlo ji navíc navede k nepřátelským lodím a stane se tak velmi lákavým cílem jejich dělostřelců, v 00:51 se Júbari po obrovské explozi roztrhne a velmi rychle potopí, zahyne většina posádky včetně kontradmirála Kajioka Sadamichi a celého jeho štábu (307 z 328). Tenryu měl zpočátku štěstí a dokázal se většině granátů vyhnout, to však platilo pouze do 00:46, kdy i jej zasáhne těžký projektil 356mm. Ten exploduje na zádi u třetího komínu, který doslova urazí, loď bude nucena zpomalit a velmi brzy ji zasáhne nejméně 10 dalších granátů od kalibru 203 až po 127mm, jen díky tomu, že se Američané budou muset bránit dalším japonským útokům a ztratí o ni zájem, dokáže se těžce poškozená loď odplížit z dostřelu nepřátelských lodí.

Severní skupina složená z torpédoborců, které Kajioka úmyslně poslal zaútočit z jiné strany se na rozdíl od lehkých křižníků dokázala přiblížit k nepříteli nepozorovaně. Američané zaměřili svou pozornost na křižníky a za svou chybu měli nyní draze zaplatit. Z 24 torpéd (8 vyšlou křižníky) tentokrát zasáhne nepřítele 5, tři z nich trefí bitevní loď Oklahomu, na které vyvolají rozsáhlý výbuch jejího muničního skladiště pod věží A a následné sekundární exploze povedou k tomu, že se bitevní rozlomí a velmi rychle potopí. Zbylá torpéda zasáhnou bitevní lodě Arizona a California, na obou lodích dojde z zaplavení některých jejich částí, nicméně škody nebudou příliš vážné, budou však nuceny zpomalit.

Američané sice přibližující se japonské torpédoborce nezachytili, přesto jim však beztrestně vyváznout nedovolili. Všechny torpédoborce budou během ústupu zasaženy, nejhůře na tom bude Yayoi, granát ráže 152mm vyřadí obě hlavní zadní baterie děl ráže 120mm, několik dalších granátů (buď 152 nebo 127mm) poškodí trup a malý japonský torpédoborec začne nabírat vodu, podaří se mu však uniknout.

Těsně před 01:00, kdy se pozornost Američanů zcela zaměřila na prchající torpédoborce jež byly tím, co nyní zůstalo ze svazu kontradmirála Kajioky, se na scéně objevila 6. divize křižníků kontradmirála Gotō Aritoma. Ten ve snaze dostat nepřítele do kleští udeří z jihu, nicméně jeho plán selže, protože nestačí zaútočit včas, kdy právě naprostý krach časové koordinace vyústil v Kajiokovu smrt a stovek jeho podřízených. Těžké křižníky odpálily směrem k nepříteli 16 torpéd a následně zahájily palbu z děl ráže 203mm. Gotō měl o nepříteli velmi dobrý přehled, protože před 00:20 vyslal dva své hydroplány Aiči E13A na průzkum, ty teď nyní osvětlily celé bojiště světlicemi, které shazovaly a japonský admirál měl americkou flotilu jak na podnose. Kolem 01:12 si našla první japonská torpéda své cíle (z 16 jich uspěje 5), po jednom zásahu utrpí opět bitevní lodě Arizona a California, dvě zasáhla těžký křižník Astoria a poslední pak torpédoborec Henley, kterému exploze urvala záď. Byť bude mít Gotō podstatnou taktickou výhodu pramenící z momentu překvapení, poměr sil i přes škody, které Američané dosud utrpěli bude těžce v jeho neprospěch. Nejlepší co mohl japonský admirál nyní udělat, bylo využít zmatku v nepřátelských řadách a okamžitě ustoupit, nicméně on tak ve své hlouposti neučiní. Do 01:27 se Japoncům podaří zasáhnout mnoho nepřátelských lodí granáty ráže 203mm, nejhůře na tom bude lehký křižník Honolulu, který měl tu smůlu, že byl nejblíže japonským křižníkům, zle na tom byla i jeho sestra Helena, škody jež utrpí těžký křižník San Francisco a bitevní loď Nevada nebudou tak vážné.

V 01:27 však dostane těžký křižník Kako vážný zásah granátem ráže 357mm, ten vybuchne na zádi v blízkosti jeřábu lodi, střepiny pozabíjejí obsluhy obou torpédometů a vyřadí je z činnosti. Tento zásah měl být pro velitele 6. divize křižníků varováním, aby se svými loděmi stáhl, on tak však neučiní...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 29 lis 2019, 17:16

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 7.)

Vlajková loď kontradmirála Gotō, těžký křižník Aoba (Hisamune Yonejiro) bude poprvé zasažena v 01:33, granát kalibru 203mm zasáhne pagodovitou nástavbu její velitelské věže, škody prozatím nebudou vážné. Mnohem horší bude poškození z 01:35, kdy dva 357mm dopadnou na příď, vyřadí obě hlavní dělové věže a zredukují tak palebnou sílu lodě na pouhou třetinu. Vážná poškození utrpí v té době i těžké křižníky Furutaka, Kinugasa, jejich palebná síla zůstane prozatím nedotčena, lodě však začnou ztrácet rychlost v důsledku záplav po zásazích v jejich trupu. 01:43 vydá Gotō konečně rozkaz k odpoutání se od nepřítele, japonský admirál nejspíš pochopil, že tuto bitvu vyhrát nemůže, pro něj samotného bylo však již pozdě. Přesně v 01:46 zasáhne křižník Aoba další granát ráže 203mm, zničí můstek lodi a usmrtí většinu jeho osazenstva, včetně kontradmirála Gotō a jeho štábu.

Zmrzačená 6. divize křižníků se maximální možnou rychlostí odpoutá od víru bitvy a bude prchat na sever, Japonci budou mít obrovské štěstí v tom, že Americké lodě nebudou ve stavu je pronásledovat. Pro síly viceadmirála Williama S. Pye nyní také nebude jiná možnost než se ustoupit, pokračovat dal v misi by bylo šílenství, jeho flotila utrpěla těžké ztráty, on sám byl přesvědčen, nebo se tím alespoň utěšoval, že Japonci jsou na tom stejně zle. Jeho hlavní starostí bylo dát své lodě do hromady a spořádaně ustoupit, torpédoborec Henley byl těžce poškozen a jeho velitel mu hlásil, že loď bude nutné odtáhnout, pakliže Pye bude trvat na její zachráně. Těžký křižník Astoria byl v podobně vážném stavu a do lodi se dostalo již téměř 1 500tun vody, byl schopen plout rychlostí sotva 4 uzlů. Zprávy z ostatních lodí také nebyly vůbec povzbudivé. Pye se musel rychle rozhodnout, jak naloží s poškozenými loděmi, bohužel pro něj již na toto rozhodnutí nedostal dost času, Mikawa měl rozhodnout za něj.

Japonský admirál po celou noc spěchal maximální možnou rychlostí podpořit své podřízené, útržky zpráv jež obdržel, především od prchajících Kajiokových torpédoborců a následně i od velitelů křižníků 6. divize mu příliš nepomohou. Jeho obraz o situaci nebyl dobrý, byl si vědom pouze toho, že oba jeho podřízení jsou mimo hru a on se na ně nyní nemůže spolehnout. Oba jeho torpédoborce Tanikaze, Urakaze pluly před bitevními loděmi připraveni udeřit na nepřítele, tak se také v 02:07 stane. Hlídky na torpédoborcích zaznamenají americké lodě a brzy na ně vypálí 8 torpéd, následně informují Mikawu o kontaktu. Protože obsluhy torpédometů odpálí svá torpéda příliš brzy, žádný z projektilů nenalezne svůj cíl, navíc jejich útok Američany varuje. Ti zahájí na oba ustupující torpédoborce palbu a nevědomky tak krásně odhalí japonským bitevním lodím svou pozici. V 02:19 zahájí Hiyei a Kirishima palbu ze svých těžkých děl na vzdálenost necelých 17 km a velmi brzy si najdou jejich granáty cíl. První z jejich obětí bude California (vlajková loď viceadmirála Williama S. Pye), tou druhou pak bitevní loď Arizona (Franklin Van Valkenburgh), jež byla vlajkovou lodí velitele divize bitevních lodí kontradmirála Isaaca C. Kidda. Obě bitevní lodi byly již předtím vážně poškozeny japonskými torpédy a nabraly velké množství vody, jejich schopnost manévrovat a bránit se tak byla malá. Pye po zpozorování japonských bitevních lodí, o nichž doposud netušil, že jsou zde přítomny nařídí zbylým lodím svého svazu ústup. Je velmi pravděpodobné, že tváří tvář dalšímu japonskému svazu ztratil nervy a propadl panice. Již v 02:43 zahájily Tanikaze a Urakaze další útok torpédy a z 8 dlouhých kopí tentokrát našla svůj cíl 3, všechna zasáhla hořící bitevní loď California, která se po mnoha explozích převrátila a velmi brzy potopila. Navzdory tomuto úspěchu nebyla Mikawova situace ani zdaleka komfortní, protože jak Hiyei, tak Kirishima byly již obě také několikrát zasaženy (Tennessee, Nevada a Arizona nestřílely vůbec zle) a výsledek střetu byl na vážkách. Byl to však rozkaz k ústupu od viceadmirála Williama S. Pye, který vydal těsně před svou smrtí a následná zkáza jeho vlajkové lodě, co pohřbilo šance Američanů v této bitvě vyhrát. Kontradmirál Isaac C. Kidd, jako služebně nejstarší důstojník se tímto rozkazem řídil a se svou lodí kryl ústup amerických sil. Kolem 03:00 byla jeho vlajková loď celá v plamenech a Mikawa nařídil svým torpédoborcům zasadit ji ránu z milosti a pustil se za ustupujícími Američany. V 03:04 vystřelil Tanikaze do hořícího vraku bitevní lodi Arizona dvě torpéda, ty urychlila konec statečné lodi, jež se ve 03:14 potopila. Již mezitím Urakaze rozstřílel takřka bezbranný torpédoborec Henley. Mikawa nemusel na svou příští oběť čekat dlouho, ve 03:28 nalezl zmrzačený těžký křižník Astoria jež se šoural rychlostí sotva 4 uzlů. Obě jeho bitevní lodě s ním během necelé čtvrt hodiny udělaly krátký proces a poslaly jej pod hladinu. Po tomto snadném úspěchu nařídil japonský admirál ukončit pronásledování a zamířil k Wake.

Toto jeho rozhodnutí bude později velmi kritizováno, nicméně Mikawa k němu měl dobré důvody. Tím hlavním byla vysoká spotřeba munice na obou bitevních lodí 3. divize, během střetu vystřílely téměř 60% veškerých zásob do hlavních děl, druhým byl stav paliva a třetím byla absence vlastního vzdušného krytí. Věděl moc dobře, že 5. divize letadlových je na cestě na Truk a nemůže jej chránit, neměl přesné informace o pozici nepřátelských letadlových lodí a tvrzení Harových letců, že byly obě potopeny nyní považoval za více než pochybné. Neméně podstatné bylo i to, že invaze na atol právě probíhala (japonské jednotky se vylodí kolem 02:00), bylo jeho povinností je podpořit.

Zpráva o porážce americké záchranné flotily, jež měla obránce atolu vyprostit, bude pro posádku Wake poslední ranou. Američanům se sice podařilo japonský výsadek zastavit, neměli však již dost sil vrhnout jej zpět do moře (Japonci nechali oba transportní torpédoborce P-32 P-33 najet na břeh a tím je obětovat) a místním velitelům tak nezbyla jiná alternativa než kapitulace.

Kolem poledne pak Mikawa dostane zprávu od kapitána lehkého křižníku Tenryu, že veškeré pokusy zachránit jeho loď skončily neúspěšně a on vydal rozkaz ji opustit. Posádku křižníku vzal na palubu torpédoborec Mutsuki a Tenryu v 14:36 zmizí pod hladinou s 76 námořníky, jež nalezli smrt během noční bitvy. Vážně poškozený torpédoborec Yayoi ztratil v průběhu rána chod a Oyte jej bude muset odtáhnout zpět na atol Kwadžalein. Všechny těžké křižníky 6. divize budou vážně poškozeny, nejhůře Aoba a Kako, Mikawa je proto pošle na Truk, kde budou provizorně opraveny a následně zamíří na mateřské ostrovy, kde stráví několik měsíců v loděnicích.

Přeživší americké lodě díky nezájmu Japonců dorazí pozdě večer na setkání se svazem kontradmirála Fletchera, doplní palivo z jeho tankerů a společně zamíří zpět na Havaj. Americký velitel nemínil riskovat další bitvu, neměl představu o japonských silách, které proti němu nyní stojí a vzhledem ke ztrátám, jež Pacifická flotila utrpěla raději udělal vše proto, aby své lodě zachoval pro budoucí bitvy.

Když Jamamoto několik dní po bitvě celou operaci analyzoval, nemohl se ubránit dojmu toho, jak velkou příležitost Spojená flotila propásla. Američané mu doslova na stříbrném podnose nabídli možnost, aby zničil téměř veškeré jejich síly v Pacifiku, stačilo k tomu jediné, poslat celý Kido Butai k Wake a ne pouze Harovu 5. divizi letadlových lodí. Nesouhlasil sice s rozhodnutím, které Mikawa učinil, nicméně to byl pouze zástupný problém a on navíc věděl, že odtud z mateřských ostrovů se situace posuzuje jinak, než na palubě Hiyei, kdy má dotyčný velitel odpovědnost za úspěch celé invaze a přítomné flotily. Sám pro sebe si říkal, zda oběma stranám Wake za celou tu námahu a obří ztráty vůbec stál, kus šutru vzniklý sopečnou aktivitou, jehož jedinou opravdovou hodnotou bylo to, že jej matka příroda zrodila na tak strategicky položeném místě…

Pro Američany měla tato bitva příchuť nejen debaklu, nýbrž takřka národní katastrofy, prezident Roosevelt nařídil uvalit na zprávy o porážce tiskové embargo a veřejnost se nesměla dozvědět nic o rozsahu celé porážky. Zprávy měly hovořit o těžce vybojovaném patu, proti japonské přesile. Krátce po porážce amerického námořnictva v Bitvě o Wake nechal Roosevelt provést personální čistku ve velení Pacifického loďstva. Admirál Husband E. Kimmel byl považován za viníka katastrofy (admirálové William S. Pye a Isaac C. Kidd v bitvě zahynuli a tudíž byla vina svalena na někoho živého, navíc propaganda udělala z obou padlých hrdiny) a nahradil jej admirál Chester W. Nimitz. Dále bylo zrušen CINCUS (systém velení, které rotovalo mezi šéfem Pacifického a Atlantického loďstva), do čela amerického námořnictva se tak dost Ernest J. King, jež patřil k Rooseveltovým oblíbencům a byl jeho hlavním favoritem pro tuto funkci.

Jaké měla pro obě strany tato bitva důsledky je těžké říct, protože obě strany si zní vzaly ponaučení jak správné, tak chybné...
Jamamoto pochopil, že posílat na podporu invazních operací, jež mají jen nízkou oporu od vzdušných sil umístěných na souši, pouze dvě letadlové lodě, je nesmírně rizikový podnik a pro příště se měly těchto operací účastnit alespoň čtyři letadlové lodi. Chápal také, že byl zanedbán dálkový průzkum a tomu se chtěl v budoucnu vyvarovat.
Vítězství v nočním střetu ponechalo důstojníky Spojené flotily v iluzi, že jsou to oni, kdo tento způsob boje zvládá nejlépe, a není tudíž nutné na nynější taktice nic měnit. To byl však velký omyl, Japonci střet vyhráli díky lepšímu výcviku a neschopnosti jejich nepřátel využívat nové moderní technologie, jako byl radar (California byla jednou z lodí, jež jej měla instalovaný), to se však brzy změní a japonská převaha se začne pomalu vytrácet.

Američané si uvědomili, že složení letového parku na jejich letadlových lodí je chybné, neměli dostatek stíhaček, Fletcher po bitvě neměl ani jedinou a kdyby jej Japonci znovu napadli, mohl by se bránit pouze svým protiletadlovým dělostřelectvem. Když se štáb Pacifické flotily snažil analyzovat důvody noční porážky, dospěl k tomu, že Pye neměl dost torpédoborců a ty kterými disponoval, byly špatně rozmístěné a nemohly tak správně reagovat na akce nepřítele. Dále správně upozornil, že ponorkové nebezpečí bylo silně podceněno, což vedlo ke ztrátě Raleigh. Co však nebylo příliš probíráno, bylo selhání vzdušného průzkumu, protože nikdo z velících důstojníků neměl tušení o přítomnosti japonské 3. divize bitevních lodí.

Američané v průběhu bitvy ztratí:
3 bitevní lodě (Arizona, Oklahoma a California)
1 těžký křižník (Astoria)
1 lehký křižník (Raleigh)
1 eskortní letadlovou loď (Long Island)
2 torpédoborce (Blue a Henley)
1 bitevní loď (Nevada), 1 velká letadlová loď (Saratoga) 3 křižníky (Minneapolis, Helena, Honolulu) budou vážně poškozeny a na 5 měsíců vyřazeny z boje.
Zahyne nebo bude pohřešováno na 4 960 námořníků a letců – včetně dvou admirálů, bude se jednat o největší námořní porážku v historii USA.

Japonské ztráty:
3 lehké křižníky (Júbari, Tatsuta a Tenryu)
2 torpédoborce (Hayate, Kisaragi)
2 transportní torpédoborce (P-32 P-33)
1 ponorka (Ro 66)
Mnoho lodí bude vážně poškozeno včetně dvou mateřských letadlových lodí, čtyř těžkých křižníků a jednoho torpédoborce.
Zahyne nebo bude pohřešováno na 1 530 námořníků a letců – včetně dvou admirálů.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 30 lis 2019, 18:07

Bitva v průlivu Bangka 15.únor 1942

Ještě před pádem pevnosti Singapur se Japonci připravili zabrat ostrov Bangka a Palembang na jižní Sumatře. Obě tyto lokality měly obrovský strategický význam pro císařství, protože se zde nacházela významná ložiska cínu a nafty, včetně klíčové rafinérie, jež byla schopná produkovat vysokooktanový letecký benzín. Důležitost Bangky spočívala i v její výhodné strategické pozici pro následný útok na Batávii.

V rámci operace „L“ vyplul 9. února 1942 ze zálivu Kamranh invazní konvoj jež převážel jednotky 38. pěší divize, jehož vzdálené krytí obstarávalo Jižní expediční loďstvo (viceadmirál Ozawa Jisaburō), které vyplulo o den později. To se skládalo z 5 těžkých křižníků (Chokai, Kumano, Mikuma, Mogami, Suzuya) v doprovodu 3 torpédoborců (Uranami, Isonami, Ayanami), jeho součástí byla i lehká letadlová loď Ryujo, lehký křižník Yura a torpédoborec Shikinami pod velením kontradmirála Kakuta Kakuji. Blízké krytí invazních sil měl na starosti kontradmirál Hashimoto Shintarō, jemuž podléhal lehký křižník Sendai, torpédoborce Fubuki, Amagiri, Yugiri, Asagiri, minolovky W1, W2, W3, W4, W5 a stíhače ponorek Ch 7, Ch 8. Ozawa měl navíc podporu v leteckých jednotkách námořnictva i armády operujících z pozemních letišť. Hlavní část invazních sil vyplula až 11. února, jednalo se 13 transportních lodí s pěchotou (229. pěší pluk a 230. pěší prapor), ty chránil křižník Kashii (Kojima), fregatou Shimushu, torpédoborce Shirayuki, Hatsuyuki, Murakumo, Shirakumo a stíhač ponorek Ch 9.

Japonský postup částečně zpomalila živelná evakuace vojáků a civilistů, jež prchali z obleženého Singapuru, desítky neřku-li stovky malých lodí doslova přecpaly úzké vody kolem Bangky a Sumatry. Byť se válečné lodě Spojené flotily snažily zjednat pořádek a nemilosrdně potápěly vše na co narazily, došlo k mnoha zmatkům a zdržením, protože se konvoje s transporty musely vyhýbat hořícím vrakům a potápějícím se lodím. Japonské letouny se snažily vyčistit vody ještě před proplutím vlastní flotily, bohužel však enormní množství cílů snižovalo jejich efektivitu.

Spojenecké velení ABDA ve snaze zabránit invazi Japonců vyslalo úderný svaz pod velením nizozemského kontradmirála Karla Doormana. Toto nehomogenní uskupení složené z lodí několika národů, jež spolu předtím nikdy nespolupracovali ani necvičili mělo čelit Spojené flotile, jež měla nejen technologickou nýbrž i početní převahu, navíc se ji dostávalo luxusu vzdušné podpory, o které si mohl kontradmirál Karel Doorman pouze nechat zdát. Jeho svaz se skládal z křižníků De Ruyter, Java, Tromp (holandské lodě), Exeter (britská loď), Hobart (australská loď) a torpédoborců Banckert, Kortenaer, Piet Hein, Van Ghent (holandské lodě), Barker, Bulmer, John D. Edwards, Parrott, Pillsbury, Stewart (americké lodě). Úderný svaz opustil přístav Oosterhaven k večeru 14. února a zamířil k ostrovu Bangka, kde měl narazit na invazní loďstvo Japonců.

Situace se však již od počátku vyvíjela pro spojence nešťastně, protože ráno 15. února najel torpédoborec Van Ghent během plavby Gasparovým průlivem na skaliska, kde uvízl a nemohl být vyproštěn. Po marných pokusech o záchranu převzal posádku uvízlé lodě torpédoborec Banckert a odplul s ní do Surabaje (ještě předtím však Van Ghent zničil).

Spojenecké lodě v 09:20 spatřil průzkumný hydroplán z těžkého křižníku Chokai (vlajková loď viceadmirála Ozawy), japonský admirál okamžitě odklonil transportní lodě a sám s těžkými křižníky zamířil k jihu, rozhodnutý vybojovat s nepřítelem bitvu. Podle zprávy jeho nepřítel disponoval sice také 5 křižníky, jen jeden z nich však měl být těžký, což mu dávalo drtivou převahu v palebné síle. Doorman nevěda, co jej čeká udržoval střetný kurs k hlavním silám Jižního expedičního loďstva. Ve snaze co nejvíce protivníka oslabit nařídil Ozawa veškerým vzdušným silám v oblasti udeřit na nepřítele.

Ke kontaktu čelních japonských a spojeneckých lodí došlo již 10:43, kdy torpédoborce Uranami, Isonami, Ayanami zahájily palbu na ty holandské, posádky lodí Kortenaer a Piet Hein ji takřka okamžitě opětují. Doorman jež měl jen minimální zprávy o pozicích nebo síle nepřítele nabyl přesvědčení, že narazil na krycí síly japonského invazního konvoje a snažil se k němu za každou cenu probít. Své rozhodnutí nezměnil ani v 10:51, kdy mu hlídky na jeho vlajkové lodi nahlásili objevení nepřátelských křižníků. Zpočátku byli spojenci přesvědčeni, že proti nim stojí pouze dva těžké a dva lehké křižníky, protože došlo k chybě v identifikaci japonských lodí a očekávali tak rovnocennou bitvu, byl to však omyl. Japonci měli k dispozici 5 moderních těžkých křižníků s 50 děly ráže 203mm a spojenci pouhých 6 na britském křižníku Exeter.

Protože se holandský admirál snažil probít k domnělému konvoji, bylo jeho cílem co nejvíce snížit vzdálenost mezi ním a nepřítelem. Potřeboval protivníka dostat na dostřel svých lehčích děl, nicméně Ozawa mu takovou laskavost odmítl poskytnout a snažil se udržovat vzdálenost mezi oběma svazy alespoň 17 km. V 10:56 se japonským dělostřelcům podaří první úspěšný zásah, kdy 203mm projektil zasáhne lehký křižník Tromp, ten vyřadí záďovou věž hlavního dělostřelectva. Přestože byl spojenecký svaz silně nehomogenní, snažil se Doorman využít své převahy v torpédoborcích a poslal je v 11:02 zaútočit proti nepříteli, jakkoliv bylo toto rozhodnutí později kritizováno, moc možností holandský admirál neměl. Ozawa disponoval nejen značně silnějšími loděmi, nýbrž i rychlejšími a byl to on, kdo si od začátku střetnutí udržoval iniciativu. Z toho pohledu byl „sebevražedný“ útok (jak jej později budou nazývat američtí historikové) jedinou šancí na změnu poměru sil. Útok provedou torpédoborce Barker, Bulmer, John D. Edwards, Parrott, Pillsbury, Stewart (ty holandské stály zaměstnávaly pozornost Uranami, Isonami, Ayanami a dokázaly je odvést japonských křižníků) za použití kouřové clony odpálí 24 torpéd směrem k japonským těžkým křižníkům. Tento útok nebude úspěšný, protože Ozawa byl o pohybech nepřítele informován svými hydroplány a nezkušení Američané navíc provedli svůj útok z příliš velké vzdálenosti, takže měl japonský velitel dost času se torpédům vyhnout. Japoncům se během přiblížení podaří několikrát zasáhnout Parrott a Stewart, prvně jmenovaný ztratí chod a druhý bude moci plout rychlostí pouze 12 uzlů. Palba Japonců bude stále přesnější, do 11:20 se jim znovu několikrát podaří zasáhnout Tromp a také Hobart a Exeter. V 11:27 nechá Ozawa odpálit směrem k nepříteli 32 torpéd ze svých těžkých křižníků, mezitím ve snaze usnadnit svým dělostřelcům palbu (považoval ji dosud za silně neefektivní) snížil vzdálenost od nepřítele na 14 km. Z japonských torpéd si svůj cíl najdou pouze dvě, jejich příjemcem se stane lehký křižník Hobart (Harry Leslie Howden), dlouhá kopí rozervou jeho trup a přivedou k explozi muniční skladiště na zádi křižníku, ta způsobí během necelé čtvrt hodiny zkázu celé lodě. Po této katastrofě nařídí Doorman ústup zpět na základnu, to však nebylo vůbec snadné. Během odpoutání od japonských křižníků napadnou spojenecké lodě torpédoborce Uranami, Isonami, Ayanami jež v 11:46 ze vzdálenosti 7 km odpálily jejich směrem 12 torpéd. Zásah se jim zdaří pouze jeden. Torpédoborec John D. Edwards přijde po výbuchu dlouhého kopí o 10 metrů přídě a začne se potápět, velmi brzy jej japonské torpédoborce obklopí a rozstřílí. Stejný osud postihne i holandský lehký křižník Tromp, těžké křižníky Kumano a Mikuma se k němu přiblíží na 10 km a smetou jej záplavou granátů ráže 203mm z hladiny. Japoncům se během spojeneckého úprku podaří ještě potopit torpédoborce Parrott (padne za oběť Uranami) a Stewart (potopí jej těžký křižník Suzuya). Krátce po 12:10 Ozawa ukončí pronásledování nepřítele a zamíří zpět ke konvoji, nepřátelské lodě nyní ponechá na starost letectvu, které je bude napadat po několik příštích hodin a podaří se mu lehce poškodit torpédoborce Barker a Bulmer.

Neúspěch spojenců v Bitvě v průlivu Bangka znamenal nejen ztrátu pěti důležitých válečných lodí (a téměř 2000 námořníků) nýbrž i ztrátu Palembangu. Japonským výsadkářům se podařilo zmocnit letiště i rafinérií, jeho pád se uskutečnil ve stejný den, jako Singapuru a ostrova Bangka. Síly císařství nyní čekala invaze na Jávu a spojenci měli jen velmi omezené prostředky jak jim čelit.

Pozn. Ve skutečnosti k této bitvě nikdy z mnoha důvodů nedošlo, Ozawa byl mylně svým průzkumníkem informován, že součástí Doormanova svazu je i bitevní loď. Z tohoto důvodu se raději držel zpátky a sledoval nepřítele ze vzdálenosti 65 mil. Doorman naproti tomu žádné relevantní informace neměl a marně hledal japonský invazní svaz, po celý den byly jeho lodě bombardovány a teprve nedostatek paliva jej donutil svou misi přerušit a vrátit se na základnu. Po návratu čelil velmi ostré kritice od svých nadřízených, především od admirála Helfricha, kteří jeho rozhodnutí k návratu brali jako ztracenou příležitost uštědřit Japoncům těžké ztráty a zastavit jejich invazní operace v samém počátku. Při psaní tohoto příběhu jsem se rozhodl splnit jim tedy jejich přání, myslím si však, že by následný denní střet, který jsem zde popsal, nepřežila žádná spojenecká loď. Nicméně nechci, aby byl příběh příliš jednostranný a tak tedy Doorman unikl, aby pomohl bojovat někdy příště...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 02 pro 2019, 13:03

Ha, u Waku došlo přesně k tomu, před čím varuji u Kriegsmarine - příliš málo lehkých jednotek na obranu, v důsledku čehož je bitevní linie vystavena nájezdům sice slabších, ale početnějších lehkých sil nepřítele, které ji decimují svými torpédovými útoky. Každopádně ke stejnému závěru došla i americká vyšetřovací komise :D

Ale jinak dotaz: Pokud opravdu byly torpédové útoky takto smrtelně nebezpečné, proč v reálu při hladinových střetech si nedokážu vybavit žádnou větší loď (těžký křižník a výše) která by jimi byla potopena?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 02 pro 2019, 13:36

Atlantis píše:
02 pro 2019, 13:03
Ale jinak dotaz: Pokud opravdu byly torpédové útoky takto smrtelně nebezpečné, proč v reálu při hladinových střetech si nedokážu vybavit žádnou větší loď (těžký křižník a výše) která by jimi byla potopena?
USS Northampton - v bitvě u Tassafarongy (30.11.1942)
USS Houston - bitvě v Sundském průlivu (1.3.1942)
USS Astoria - v bitvě u ostrova Savo (9.8.1942)
USS Quincy - v bitvě u ostrova Savo (9.8.1942)
USS Vincennes - v bitvě u ostrova Savo (9.8.1942)

Haguro - 16.5.1945 v bitvě o Malacký průliv

a mnoho dalších...

Z bitevních lodí: Scharnhorst u Severního mysu, nebo Fuso a Jamaširo v úžině Surigao..., byť uznávám, že v tomto případě zde bylo více faktorů, odhadovaný počet zásahů u německé lodě je 6-8 torpéd, u těch japonských nevím.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 15 pro 2019, 17:15

Pohroma konvoje pro Timor (16.2.) a zkáza v Darwinu 19.2.1942 (část 1.)

Krátce po ukončení operací proti Rabaulu, Nové Guiney a Ambonu došlo k opětovnému setkání 1. a 2. divize letadlových lodí na Palau. Ztráty mezi leteckými jednotkami obou divizí byly malé a lodě si dosud zachovaly plnou bojeschopnost. Novým cílem Kido Butai byl klíčový spojenecký přístav v Austrálii Darwin. Přes něj přicházely posily spojencům na Filipíny a do Východní Indie, bylo tudíž nutné tuto základnu co nejdříve eliminovat, důvodem byla i jeho hrozba pro brzkou invazi císařských sil na Timor. Japonci monitorovali vody v této oblasti i přístav samotný, ten byl dle hlášení leteckého průzkumu a rozvědky doslova přecpán nepřátelskými loděmi a letadly.

Již 11. února opustilo 1. mobilní loďstvo Palau a zamířilo k ostrovu Ceram. Viceadmirál Nagumo měl k dispozici 4 velké mateřské letadlové lodi (1. a 2. divize – Akagi, Kaga, Hirjú a Sorjú), ty doprovázela 8. divize křižníků (Tone a Čikuma) a 1. eskadra torpédoborců vedená lehkým křižníkem Abukuma s torpédoborci TanikazeUrakazeIsokazeHamakazeKasurni, ArareKageroShiranuiAkigumo (17 a 18. divize torpédoborců).

Ostrov Timor byl pro spojence důležitý hlavně díky své strategické pozici, sloužil jako letiště pro mezipřistání posilových letounů pro letecké útvary ve Východní Indii, především stíhačky, jež byly nyní tou nejpotřebnější zbraní, bez kterých nebyla obrana kolonií možná. Z obavy (plně odůvodněné), že se Japonci brzy pokusí ostrov zabrat (již padl Ambon a Celebes) padlo rozhodnutí vyslat na něj urychleně posily, jež by byly natolik silné, aby případnou nepřátelskou invazi dokázali odrazit. Konvoj s posilami vyplul již 15. února z přístavu Port Darwin, skládal se ze 3 transportních lodí pod vlajkou USA (Meigs, Mauna Loa a Port Mar) a pobřežní lodi Tulagi jež patřila Austrálii. Lodě převážely 1 800 spojeneckých vojáků (v drtivé většině Australanů a Američanů), jejich eskortu tvořil americký těžký křižník Houston, torpédoborec Peary a australské šalupy Swan a Warrego.

Velmi brzy poté, co konvoj opustil Darwin jej našla letecká hlídka, létající člun H6K z tokoského pluku, který jej sledoval a pravidelně informoval své nadřízené o jeho poloze. Velitel eskorty kapt. Albert Rooks prosil Darwin o vyslání stíhaček, bohužel v tu dobu, zde spojenci měli k dispozici pouze dva P 40, jeden z nich však odlétl konvoji na pomoc. Následný střet pak znamenal zkázu obou strojů a smrt amerického letce, posádka H6K se dokázala dostat se svým těžce poškozeným strojem až k ostrovu Melville, kde padla do zajetí.

Zprávy od zvěda však vyburcovali Japonce k horečné činnosti a zničení konvoje tak mělo být pro tuto chvíli naprosto prioritní. Nechali odstartovat 35 G4M a 10 H6K (1. letecký a tokoský pluk) z Kindari (Celebes) a informovali Naguma o poloze a kursu nepřátelského konvoje. Bombardéry a létající čluny udeřily na konvoj v 11:00 z jeho pravé strany. I přes velké úsilí posádek letounů se Japoncům nepodařilo potopit ani jedinou spojeneckou loď (byť některé bomby dopadly nebezpečně blízko transportu Mauna Loa, jež byl poškozen), palba z lodí navíc 12 strojů poškodí, všechny se však dokáží vrátit zpět na svou základnu. Z obavy před dalšími útoky a poškození jednoho z transportů donutilo spojence k návratu do Darwinu, k jejich smůle však bylo již pozdě.

Kido Butai se pohyboval necelých 100 mil od nepřítele, byť Nagumo nechal poslat na průzkum několik hydroplánů z 8. divize křižníků, neměl dosud o přítomnosti konvoje tušení, dokud nezachytili radisté z jeho lodí zprávu z H6K a následně byl informován důstojníky z Kindari. Krátce po 12:20 se rozhodl udeřit na konvoj svými silami a nařídil start pro 188 palubních letounů (71 bombardérů D3A a 81 torpédových B5N s 36 stíhačů A6M), velením celé formace byl pověřen Micuo Fučida. Protože byl mylně informován, že konvoj je složen nejméně z tuctu lodí, poslal proti němu bezprecedentní sílu.

Japonští letci objeví konvoj až v 13:47, protože se celá formace během letu částečně rozpadla, dostanou se k cíli jako první střemhlavé bombardéry D3A z Hirjú a Akagi. Ty pod velením poručíků Mičio Kobajašiho a Takehiko Čijady, zaútočí společně na těžký křižník Houston, americká loď nebude pro veterány od Filipín vůbec snadným cílem a poměrně dlouho bude unikat zásahu. Teprve v 13:56 se Japoncům podaří první zásah, kdy 250kg bomba vybuchne na zádi v blízkosti hlavní dělové věže, kterou vyřadí z činnosti, velmi brzy se podaří loď zasáhnout znovu, celkem ji letci z Hirjú a Akagi zasáhnou pětkrát. Škody budou vážné, loď bude mít poškozený pohonný systém a rychlost klesne pod 10 uzlů, nejhorší budou zásahy bomb těsně vedle, protože dojde k proražení trupu a křižník začne rychle nabírat vodu.

V době kdy Houston čelil D3A, dorazí ke konvoji i 27 B5N z letadlové lodi Kaga, pod velením Takaši Hašigušiho, torpédové bombardéry se rozdělí na do tří letek a vrhnou se na transportní lodě, jež jsou nyní atakovány i 18 D3A ze Sorjú pod velení jednoho z nejlepších leteckých velitelů v celém císařském námořnictvu. Takašige Egusa provede se svými muži ukázkový útok a zaznamená 10 přímých z 18 možných zásahů a všechny tři transportní lodě zmrzačí, takže se stanou snadným cílem pro Hašigušiho torpédové bombardéry. Velmi brzy se celá bitva promění v masakr, konvoj bez leteckého krytí neměl šanci obstát proti desítkám útočících palubních strojů jež pilotovali v té době nejspíš nejlepší letci na světě. Tečku za celou, pro Japonce nesmírně lacině zaplacenou vítěznou bitvou udělají torpédové B5N z Akagi jež zasadí ránu z milosti již potápějícímu se těžkému křižníku Houston, americkou loď zasáhne nejméně 7 torpéd, jež urychlí její konec.

Během necelé půl hodiny se podaří potopit všech osm lodí konvoje, zahyne nebo bude pohřešováno na 3 000 vojáků a námořníků, bude se jednat o jednu z největších katastrof v dějinách Austrálie a další obří debakl spojenců. Japonské ztráty budou minimální, sedm strojů bude poškozeno, z toho dva natolik, že je bude nutné odepsat, jeden letec zahyne a čtyři další budou zraněni. Pro Naguma bude tato bitva znamenat největší triumf jeho kariéry.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 16 pro 2019, 23:20

Tak pokud pro Naguma zničení jednoho konvoje znamená největší triumf, pak buď
a) Brzo zemře
b) Prohlásí výrok ekvivalentní tomu, že Císař by měl abdikovat
c) To s Japonci půjde velmi záhy dost zkopce...
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 17 pro 2019, 00:29

Atlantis píše:
16 pro 2019, 23:20
Tak pokud pro Naguma zničení jednoho konvoje znamená největší triumf, pak buď
a) Brzo zemře
b) Prohlásí výrok ekvivalentní tomu, že Císař by měl abdikovat
c) To s Japonci půjde velmi záhy dost zkopce...
Máš křišťálovou kouli... :), a) i c) jsou správné odpovědi, velmi brzo přijde pro Japonce vystřízlivění, operace C již klepe na dveře...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 18 pro 2019, 10:49

Zajímavé. Ze dvou příčin:
1) Nagumo měl při nájezdu i v OTL poměrně slušnou přesilu (5 CV + 4 BB vs. 2CV + 1 CVL + 5 BB v hlavních lodích), v ITL to těžko může být horší (spíše lepší, Britové nejspíš něco odvolali zpět do Atlantiku po těch ztrátách, co jim Marschall uštědřil) a v reálu Cunningham dělal první poslední, aby se přímé konfrontaci vyhnul a mělo to být z britské strany čisté udeř a uteč. Tzn. marně přemýšlím co a jak se může natolik po...., že to bude stát Naguma krk (ať již obrazně nebo dolslovně)
2) Koho vlastně místo něho? Připravuješ si půdu, aby Kido Butai mohl vést Yamaguči?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 18 pro 2019, 12:29

Atlantis píše:
18 pro 2019, 10:49
Zajímavé. Ze dvou příčin:
1) Nagumo měl při nájezdu i v OTL poměrně slušnou přesilu (5 CV + 4 BB vs. 2CV + 1 CVL + 5 BB v hlavních lodích), v ITL to těžko může být horší (spíše lepší, Britové nejspíš něco odvolali zpět do Atlantiku po těch ztrátách, co jim Marschall uštědřil) a v reálu Cunningham dělal první poslední, aby se přímé konfrontaci vyhnul a mělo to být z britské strany čisté udeř a uteč. Tzn. marně přemýšlím co a jak se může natolik po...., že to bude stát Naguma krk (ať již obrazně nebo dolslovně)
2) Koho vlastně místo něho? Připravuješ si půdu, aby Kido Butai mohl vést Yamaguči?
viewtopic.php?f=139&t=11673&start=120

Nikdy jsem na tuto svou myšlenku nezanevřel...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 18 pro 2019, 12:44

Atlantis píše:
18 pro 2019, 10:49
Zajímavé. Ze dvou příčin:
1) Nagumo měl při nájezdu i v OTL poměrně slušnou přesilu (5 CV + 4 BB vs. 2CV + 1 CVL + 5 BB v hlavních lodích), v ITL to těžko může být horší (spíše lepší, Britové nejspíš něco odvolali zpět do Atlantiku po těch ztrátách, co jim Marschall uštědřil) a v reálu Cunningham dělal první poslední, aby se přímé konfrontaci vyhnul a mělo to být z britské strany čisté udeř a uteč. Tzn. marně přemýšlím co a jak se může natolik po...., že to bude stát Naguma krk (ať již obrazně nebo dolslovně)
2) Koho vlastně místo něho? Připravuješ si půdu, aby Kido Butai mohl vést Yamaguči?
Jamaguči bude velet silám pro MO, místo 5. divize se jí bude muset zúčastnit druhá, byť trochu posílená, neskončí to o moc lépe než ve skutečnosti, Port Moresby nepadne, Japonsko utrpí vážné ztráty. To neumožní Midway nebo dokonce FS, Japoncům nesmírně pomůže, že v červenci Marschall vyprovokuje 2. velkou bitvu o Barentsovo moře a Američané nebudou mít dost sil, jež by mohly urychlit Watchtower, císařství tak dostane trochu času, aby mohlo zesílit svou vnější obrannou linii...

Prostě se dříve Japonci probudí ze svého snu a nemoc z vítězství se stane pouhou prchavou vzpomínkou na úspěšný začátek války, kdy se vše dařilo..., nedám jim ani těch 6 měsíců, co slíbil Jamamoto Konoemu.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 18 pro 2019, 13:24

Zajímavá idea: To, že dostanou přes hubu ještě dříve než ve skutečnosti je v konečném důsledku ještě více posílí. Cool :clapping:
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 20 pro 2019, 13:47

Pohroma konvoje pro Timor (16.2.) a zkáza v Darwinu 19.2.1942 (část 2.)

Když dostal Nagumo zprávu o zničení konvoje, rozhodl se přerušit celou operaci a vrátit se s Kido Butai zpět na Palau. Nabyl přesvědčení, že již těžko dosáhne momentu překvapení, protože o něm nyní nepřítel ví a jeho opatrnost mu velela, aby raději příliš neriskoval. Navíc svůj úkol vlastně splnil, Timor žádné posily nedostane a spojenci jistě nebudou mít zdroje, které v tak krátké době mohou uvolnit k posílení jeho obrany. Útok na Darwin se mu nyní jevil jako zbytečné mrhání silami 1. mobilního svazu. Kolem 16:00, kdy žádný z jeho vyslaných průzkumných letounů nenavázal již dotyk s nepřátelskými silami ukončil operaci a zamířil zpět na základnu, štáb Spojené flotily o svém rozhodnutí informoval až na večer.

Jamamoto se dozvěděl o přerušení celé operace proti Darwinu brzy ráno 17.2. a byl na svého podřízeného velmi rozezlený. Okamžitě mu nařídil otočit svůj svaz zpět a udeřit na nepřátelský přístav maximální silou celého Kido Butai, v telegramu navíc Naguma lehce nadzvedl tím, že řekl: „Nečekali jsme, že se velitel 1. leteckého loďstva zalekne obrany nepřátelské základny, stáhne se zpět do bezpečí a vyklidí vody Timorského moře, jež tak předá opět do rukou nepřítele...“ Netřeba říkat, že Nagumo byl tímto rozkazem uražen, nicméně mu nezbývalo než opětovně změnit kurs svého svazu a řídit se původními plány, jeho osobní antipatie mezi ním a Jamamotem se však ještě více prohloubí.

Protože změny kursu vedly ke zdržení, bylo 1. mobilní loďstvo připraveno udeřit na Darwin až 19.2. Jistou výhodou pro Japonce bylo to, že spojenci jejich útok nečekali, po zničení konvoje byla sice v Darwinu vyhlášena plná bojová pohotovost a část lodí přístav opustila, když se však po několik dnů nic nedělo, bdělost se snížila. Reálně to však nic neznamenalo, i kdyby byla spojenecká obrana připravena, efekt by byl stejně malý, poměr sil byl v tento den tak drtivý ve prospěch Japonců, že o výsledku nemohlo být pochyb.

19.2. 1942 bylo v přístavu Darwin téměř 40 spojeneckých lodí různých typů a velikostí, včetně 7 obchodních lodí, dvou tankerů, nemocniční lodě a nosiče vodních letounů William B. Preston, jež byl bývalý přestavěný torpédoborec. Jednalo se tedy v drtivé většině o druhořadé cíle, jež však měly taktický význam. Obrana základny spočívala výhradně na bedrech spojeneckých dělostřelců a to jak na souši, tak na lodích. Stíhací jednotky umístěné na místních letištích nebyly určeny přímo k obraně přístavu, nýbrž se připravovaly k tranzitu přes Timor na Jávu, kde byly zoufale zapotřebí. Na letištích bylo rozmístěno několik bombardérů Hudson, kterým se podařilo uniknout s mnoha evakuovanými z Koepangu a množství starších letounů, včetně civilních.

Ráno 19.2. odstartovalo z palub letadlových lodí 184 letounů první útočné vlny (79 B5N, 69 D3A a 36 A6M) a zamířilo k Darwinu. Přestože dostalo velení RAAF dvě upozornění o přibližujících se útočnících, nikterak na ně nereagovalo a žádné varování před možnou hrozbou nevydalo, je sice nepravděpodobné, že by dokázalo zabránit zkáze, jež se k nim blížila, mnoho životů však mohlo být zachráněno.

Těsně před útokem na přístav se dostala do kontaktu s formací střemhlavých bombardérů a jejich doprovodem PBY, ta byla promptně sestřelena jedním A6M. Tato stíhačka pak ztratila kontakt s ostatními a dostala se nad Darwin jako první z celé formace. Japonský letec zakrátko spatřil formaci 5 P 40, jež zde hlídkovaly, protože měl výhodu větší výšky, okamžitě na ni zaútočil. Díky momentu překvapení a zbrklosti spojeneckých letců poměrně rychle tři P 40 sestřelí a další poškodí natolik, že se bude muset stáhnout. Ve chvíli příletu japonské formace, tak zbyl ve vzduchu jediný P 40 a ten zázraky dělat nedokázal…

Japonští letci utočili prakticky bez překážek, zaměřili se na kotviště, železniční překladiště a infrastrukturu přístavu. Zkázu přístavu dokonal zásah obchodní lodi Neptun, ta měla v útrobách 200 tun vodních bomb a po bombardování začala hořet, načež velmi brzy explodoval její náklad, který celou loď roztrhal a její kusy létaly nad celým Darwinem.

Pokus pěti dalších P 40 odstartovat a postavit se útočníkům nedopadl dobře, A6M je poměrně snadno všechny zlikvidovaly, za cenu jednoho vlastního stroje. D3A pak následně zaútočily na spojenecká letiště a zničily většinu zde dislokovaných strojů. V 10:40 bylo po všem a útočníci na cestě zpět ke svým lodím, podařilo se jim způsobit vážné škody, jejich ztráty představovaly dva D3A, jednu A6M a jednu B5N (posádku jedné D3A zachránil japonský torpédoborec, protože se se stojem dostala do blízkosti svazu), takřka 30 dalších letounů bylo poškozeno, většina se však dala opravit a brzy budou bojeschopné.

Pro Darwin to však nebyl konec, protože krátce před 12:00 se objevily střední bombardéry z 1. leteckého a kanojského pluku, celkem 54 G4M, jež přilétly z nově obsazených základen z Celebesu a Ambonu. Tyto stoje neměly prakticky žádnou oponenturu ze strany obránců a velmi přesně bombardovaly letiště RAAF a zničily to, co dokázalo přežít útok Nagumových letců.

Když se palubní stroje vrátily na své lodi, nechal si Nagumo předvolat velitele útočné formace Micuo Fučidu a chtěl vědět, zda je zapotřebí vyslat další útočnou vlnu. Fučida to nepovažoval za nutné, byl přesvědčen, že cíl byl vážně poškozen a po nějaký čas je Darwin jakožto námořní a letecká základna vyřazen. Byť Nagumo většinou dopřával sluchu svým podřízeným, byl tentokrát opačného názoru, než jeho letecký velitel (velkou roli v tom nejspíš hrála zpráva od Jamamota) a nařídil druhý útok. Genda a Kusaka (členové jeho štábu) nepovažovali také druhý útok za nutný, nicméně proti němu nějak zvlášť neprotestovali. Genda navíc doporučil vyslat ofenzivní hlídky, protože vracející se letci spatřili dle jejich názoru nepřátelský pomocný křižník.

Kolem 14:00 tak odstartovala druhá útočná vlna proti Darwinu, jednalo se 68 B5N v doprovodu 24 A6M, krátce po ní pak vzlétly z paluby Hirjú a Sorjú dvě letky po devíti D3A na lov nepřátelské lodi, jež byla objevena vracejícími se letci.
D3A po více jak hodině letu objeví obchodní loď Don Isidro a letci ze Sorjú pod velením poručíka Masai Ikedy ji velmi snadno potopí, letouny z Hirjú pak naleznou nákladní loď Florence D a také ji potopí.

Přílet druhé vlny nad Darwin byl pro obránce přístavu nejen šokem, ale doslova noční můrou, základna byla zcela ochromena z předchozích náletů a panoval zde naprostý chaos (ten dosáhl takového stupně, že část vojenského i civilního personálu utekla do blízké buše, a byť se zatoulali jen do vzdálenosti pouze několika mil, po čtyřech dnech jich bylo stále 278 nezvěstných…), obrana prakticky neexistovala. Japonské bombardéry se zaměří výhradně na přístaviště s cílem způsobit co největší škody, jejich bombardování bude opět velmi přesné.

Později se Fučida vyjádří, že letci druhé vlny by se více namáhali během předválečných leteckých cvičení, než zde a osobně považoval celý útok za zcela zbytečný a pouhý Nagumův rozmar. Japonské ztráty z náletu jsou minimální, pouze tři B5N budou poškozeny a jeden letec zraněn.

Ať bylo vyslání druhé vlny chybou či nikoliv, Darwin byl na téměř čtvrt roku vyřazen jako námořní základna, i v době kdy bude většina škod opravena, se spojenci přístav rozhodnou raději příliš nevyužívat, nestane se ani základnou pro ponorkovou flotilu natož velké hladinové lodě.

Bezprostředně po úderu na Darwin došlo k invazi na Timor. Síly pod velením kontradmirála Tanaky Raizó se skládaly z lehkého křižníku Jintsu a torpédoborců Yukikaze, Tokitsukaze, Amatsukaze, Hatsukaze (16. divize), Kuroshiwo , Oyashio, Hayashio (15. divize) a Umikaze. Ty chránily 9 transportních lodí jež měl na palubě 228. armádní pluk a 3.speciální prapor Yokosuka námořnictva. Tyto jednotky nenarazily na žádný odpor a velmi rychle splnily své úkoly a ostrov padl do japonských rukou.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 21 pro 2019, 02:38

Epilog č2.

Červen 1942 – Arktida

16. června navštívil vůdce Altafjord, jeho osobní letoun doprovázelo 12 Fw 190 z JG 5, když se stroj s Hitlerem na palubě přiblížil ke kotvišti flotily, převzaly jeho ochranu stíhačky z letadlových lodí. Každá z letadlových lodí Graf Zeppelin, Peter Strasser a Zieten poskytla jeden roj, jež pilotovali nejlepší muži jejich leteckých skupin. Vůdcův letoun se proletěl nad fjordem a Hitler tak v tento den mohl poprvé a naposled spatřit všechny své hračky pohromadě. Jak později řekne jeho politický poradce Walther Hewel: „flotila symbolizovala sílu Německa a my jsme se kochali pohledem na ni“. A že bylo na co se koukat, Altafrojd byl skutečným soustředěním moci povrchové síly Kriegsmarine, byly tu tři letadlové lodi (Graf Zeppelin, Peter Strasser a Zieten), čtyři bitevní lodi (Gneisenau, Tirpitz, Bismarck a Scharnhorst), pět těžkých (Lützow, Admiral Hipper, Seydlitz, Prinz Eugen a Admiral Scheer), dva lehké křižníky (Nürnberg, Köln) a 16 torpédoborců a 28 ponorek skupiny Wiking.

Hitler se svou svitou dostal ke kotvišti až dopoledne a jeden z místních člunů jej převezl na vlajkovou loď flotily Gneisenau, kde jej přivítal německý Nelson, Generaladmiral Marschall osobně. Tuto přezdívku mu dala britská propaganda jako posměšek, nicméně Josef Goebbels se toho chytl a z jeho nařízení se tak o německém admirálovi nesmělo ve sdělovacích prostředcích v říši mluvit jinak. Marschall hodně zchátral, zranění mu dvakrát nepřidala a Hewel později řekne: „připadal nám spíše více mrtvý než živý, nicméně to byl pouze vnější znak, v nitru byl živý až dost“. Přestože zranění Marschalla dost limitovala, doprovodil Hitlera během prohlídky své vlajkové lodi. Když se jej vůdce zeptal, proč si za vlajkovou loď zvolil Gneisenau a ne některou ze super-bitevních lodí, odvětí mu šéf flotily, že tato loď byla svědkem jeho největších triumfů a začal s ní válku a tu na ni chce také ukončit.

Po prohlídce lodi zavede Hitlera do své kajuty a předloží mu plány pro operace flotily, jež mají začít okamžitě poté, co rozvědka zaznamená další arktický konvoj, což se očekává na přelomu měsíce června a července. Marschall žádal od Hitlera absolutní volnost jednání a plnou podporu pro nasazení veškerých svých operačních sil. Vůdce ovšem lavíroval, velkoadmirál Erich Raeder jej právě před takovým požadavkem ze strany velitele flotily varoval. Dalo mu nesmírnou práci vůdci vysvětlit, že v tuto chvíli je nečinnost flotily na severu ze strategického hlediska naprostou nezbytností, protože jen pouhá její existence nutí spojence proti ní soustředit extrémně velké síly, což se odráží na operacích v Pacifiku ve prospěch Japonska nebo Středomoří na úkor schopností zabránit kolapsu nepřátelských sil v sev. Africe a invazi OSY na blízký východ. Za žádnou cenu, nesmí tak Hitler dovolit Marschallovi, aby se pokusil vyprovokovat rozhodnou bitvu, protože její výsledek ať bude jakýkoliv, bude z dlouhodobého hlediska pro síly OSY negativní.

Marschall věděl moc dobře, že OKM a Skl ztratilo odvahu a chce jeho lodě využít pouze v roli strašáků, to však nemohl přijmout. Měl k tomu mnoho důvodů, jedním z nich byla zoufalá palivová situace, byť dostala flotila palivové rezervy dokonce na úkor východní armády, nestačilo to. Měl palivo pouze na jednu velkou akci, pakliže chtěl flotilu nasadit jako celek, nemínil ji posílat do boje po částech. Od začátku války pracoval na tom, aby mohl soustředit flotilu na jedno místo a nasadit ji jako celek ve zničujícím úderu, a o to se nemínil nikým připravit. Navíc čím déle by čekal, tím více by se snižovala připravenosti posádek jeho lodí, protože prostě nebylo palivo na výcvik. Úroveň připravenosti jeho mužstva byla v tuto chvíli na maximu a on si toho byl velmi dobře vědom. Pak tu byl i další, osobní faktor, z jeho pohledu asi nejdůležitější. Cítil, že jej opouštějí síly, jeho zdraví bylo velmi podlomené, již brzy přijde chvíle, kdy bude muset odejít z funkce velitele flotily a toho neměl ani nejmenší chuť se dožít. Byť si tohle nikdy nepřál, za války se změnilo chápání jeho osoby a on vytvořil odkaz, stal se největším admirálem, kterého kdy Německo mělo, překonal Scheera, Hippera i Tirpitze, byl německým Nelsonem. Nechtěl odejít tak jako jeho předchůdci, on nemohl zemřít doma v posteli, ale na palubě své vlajkové lodě. Nebyl to však fatalismus nebo dokonce fanatismus, byla to touha ochránit svou zemi a porazit své nepřátele. Na začátku války se choval k nepříteli velmi rytířsky, to se však změnilo, nyní jeho hnacím motorem byla z velké části nenávist vůči Britům, co jej udržovalo při životě a to doslova.

Přesvědčit Hitlera, aby mu dal volnost jednání zde na severu, byla tedy naprostá nezbytnost, už neměl čas, a to v mnoha ohledech a sám to věděl. Vůdce se tak dostal pod nápor Marschallových argumentů, který se snažil poukázat na nezbytnost zničení arktických konvojů (v té době skupina armád Jih rozdrtila pokus stávky o obří ofenzívu ve svém sektoru, v tzv. Druhé velké bitvě o Charkov – operace Tannenberg) a usnadnit obranné boje východní armády, což bude znamenat možnost stažení dalších německých sil do Středomoří, zvláště teď, když konečně padla Malta do rukou OSY (za nesmírně vysokou cenu). Ujistil Hitlera, že flotila takový úkol zvládne a zasadí Anglosasům smrtelnou ránu. Vůdce váhal, Marschall na něj měl vždy poměrně silný vliv (pozitivní) a mnohdy jej dokázal odradit od mnoha jeho vlastních podniků a raději pak dát později na radu svého oblíbeného admirála, který nyní patřil v Německu mezi 10 nejpopulárnějších osobností celého národa. Jenže tu byla obava o jeho hračky, ztráta některé z nich znamenala nejen oslabení flotily, nýbrž, a to především ztrátu prestiže…, což bylo něco, čeho se Hitler děsil nejvíce. Marschall se rozhodl právě toto použít proti vůdci, na rovinu se jej zeptal: „Skutečně chcete být jako císař, můj vůdce a nechat flotilu zrezivět v přístavu a zničit ji nečinností?“ Hitler se zamračil a chvíli mlčel, pak řekne: „prosím podejte mi směrnici pro rozkazy flotily v Arktidě“, Karl-Jesko von Puttkamer, jeho pobočník mu je podá a Hitler je podepíše, Marschall dosáhl svého.

Krátce na to opustí Marschallovu kajutu a v doprovodu své svity se odebere na palubu Gneisenau, přesedne na torpédoborec Z 26 a ten propluje fjordem tak, aby si mohl prohlédnout i zbylé lodě flotily, především pak letadlové lodě. K večeru se vrátí na letiště a odletí zpět do Německa, nikdy Marschalla již neuvidí, stejně tak mnoho jeho podřízených a s nimi ztratí i velkou část své flotily. Na palubě letadla se pak svěří Waltheru Hewelovi, že má strach, zda rozhodnutí, jež učinil není chybné…

Druhá velká bitva v Barentsově moři – červenec 1942

Gneisenau byla těžce poškozená, přišla již o většinu hlavního dělostřelectva, na nepřítele mohla nyní pálit pouze z věže César na zádi lodě. V 15:48 ji zasáhl těžký projektil ráže 406 mm z bitevní lodi USS Washington, ten explodoval na již nefunkční věži Bruno, síla výbuchu byla nesmírná. Střepiny z granátu, kusy ocele pancéřování Wotan, jež kinetická síla výbuchu vyrvala z věže se rozletí na všechny strany a tyto úlomky zkropí velkou část předku lodě, včetně kapitánského můstku. Na můstku padne nebo bude zraněno prakticky veškeré jeho osazenstvo. Námořní kapitán Otto Fein velitel lodi, bude jako zázrakem nezraněn a jeho instinktivní reakcí bude najít Marschalla, ten bude ležet na zemi a na první pohled se nezdálo, že by byl těžce zraněn, pouze otřesen. Skloní se nad svým velitelem a řekne: „pane, musíte přenést velení, Gneisenau již nemůže sloužit jako vlajková loď, nablízku je těžký křižník Seydlitz“. Poslední Marschallova slova budou: „navrhuji viceadmirála Huberta Schmundta“, hodinu poté i přes velkou snahu lékařů zemře.
Po jeho smrti již nikdy nebude povrchová flotila Kriegsmarine představovat hrozbu, jež budila, když ji velel on.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 22 pro 2019, 14:16

OK, jsou Vánoce, takže předpokládám, že nám krásný, podrobný popis 2. bitvy o Barentsovo moře hodláš dát nejpozději 25. prosince jako krásný dárek a já Tě tak nebudu nucen prodat do Číny na orgány, protože takhle navnadit a nic víc, na to jsou i trestné prapory DRRA málo :whip:

A jsem zvědav, jaký bude v dané bitvě vlastně poměr sil. Na straně Německa jej už de-facto známe: 2 BB + 2 BC (ano, pořád je budu nazývat bitevními křižníky, bo rychlost a má definice, nicméně jako ústupek jsem ochoten je předefinovat jako dreadnoughty a Bismark s Tirpitzem jako superdreadnoughty (moc čtu Harringtonovou, vím)), 2 CV + 1 CVL, 5 CA, 2 CL a 16 DD podpořené 28 SUB...impresivní síla.
Ze strany Britů toho asi mnoho nebude, přeci jen jim Marschall vcelku dost pustil žilou a kromě bitevních lodí třídy KGV nic výhledově nemají dostavit. Tzn. to bude na američanech. Tady jde hlavně o letadlovky - pokud přijdou alespoň o 3, tak jsou na půl roku (a možná víc) takřka uzemnění.

P.S.: Co se týče naznačení Tvého vývoje v Pacifiku a Japonsku samém - pokud nevyjdou jak nájezd do Indického oceánu, tak Korálové moře, nebude to mít až příliš negativní vliv na pozici námořní frakce v Císařském generálním štábu? V OTL Midway způsobila pád námořní frakce, ze které se dotyčná nikdy nevzpamatovala a IGHQ zcela ovládla armáda. Nemůžou dvě za sebou jdoucí porážky (byť menšího rozsahu) udělat to samé?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 22 pro 2019, 18:26

Atlantis píše:
22 pro 2019, 14:16
OK, jsou Vánoce, takže předpokládám, že nám krásný, podrobný popis 2. bitvy o Barentsovo moře hodláš dát nejpozději 25. prosince jako krásný dárek a já Tě tak nebudu nucen prodat do Číny na orgány, protože takhle navnadit a nic víc, na to jsou i trestné prapory DRRA málo :whip:

A jsem zvědav, jaký bude v dané bitvě vlastně poměr sil. Na straně Německa jej už de-facto známe: 2 BB + 2 BC (ano, pořád je budu nazývat bitevními křižníky, bo rychlost a má definice, nicméně jako ústupek jsem ochoten je předefinovat jako dreadnoughty a Bismark s Tirpitzem jako superdreadnoughty (moc čtu Harringtonovou, vím)), 2 CV + 1 CVL, 5 CA, 2 CL a 16 DD podpořené 28 SUB...impresivní síla.
Ze strany Britů toho asi mnoho nebude, přeci jen jim Marschall vcelku dost pustil žilou a kromě bitevních lodí třídy KGV nic výhledově nemají dostavit. Tzn. to bude na američanech. Tady jde hlavně o letadlovky - pokud přijdou alespoň o 3, tak jsou na půl roku (a možná víc) takřka uzemnění.

P.S.: Co se týče naznačení Tvého vývoje v Pacifiku a Japonsku samém - pokud nevyjdou jak nájezd do Indického oceánu, tak Korálové moře, nebude to mít až příliš negativní vliv na pozici námořní frakce v Císařském generálním štábu? V OTL Midway způsobila pád námořní frakce, ze které se dotyčná nikdy nevzpamatovala a IGHQ zcela ovládla armáda. Nemůžou dvě za sebou jdoucí porážky (byť menšího rozsahu) udělat to samé?
Promiň, ale Trafalgaru německého Nelsona se nedočkáš, napíšu výsledek bitvy, to je však vše, nemíním bitvu rozepisovat, moc pracné..., ten střet bude výhradně US Navy versus Kriegsmarine, britská účast je minimální, Royal Navy má nového šéfa a Andrew Cunningham soustředí veškeré své zdroje do Středomoří..., kde se momentálně spojencům příliš nedaří...

Námořní frakce nejspíš ztratí vliv, nemyslím, že to však může mít nějaký výrazný význam, japonské ofenzivní možnosti jsou vyčerpané, bez námořnictva není šance rozšiřovat obranný perimetr císařství..., jedinou možností je obrana toho, co bylo získáno...
Armáda poskytne námořnictvu vojáky na vybojování defenzivní bitvy o Šalamounovy ostrovy, určitě budou tyto jednotky smysluplněji využity zde, než na Aleutách..., kde by ti vojáci byli odříznutí a pouze čekali na smrt.

Do konce roku již nic nenapíšu, je mi líto, jinak přeji všem hezké svátky a vše jen hodně pozitivního do Nového roku 2020.

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“