V erbu orlice

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

Atlantis píše: 15 čer 2021, 15:55 To je kolikátá timeline s premisou: Vladislav, syn Václava I, neumírá? Jako takto, každá z nich se četla skvěle, tentokrát je to hutnější, což rozhodně vítám, protože mám méně času a člověk se ty podstatné věci dozvídá tak nějak přímo, nemusí pročíst několik stránek textu. Jen bych rád pokračování. Fakt chci vidět ten přemyslovský triumf, namísto pádu.
Pokračování určitě bude, akorát teď se peru se zkouškovým a věcmi s tím souvisejícími :D
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XVI. Kapitola
Polské zmatky


Po uzavření dohod v Chebu se pozornost Přemyslovců obrátila zpět k Slezsku. V průběhu léta se opět situace v Polsku změnila a nepříznivě vyvíjející se události vyvolávaly nutnost přemyslovského zásahu.

Po bitvě u Kostomłot Konrád Hlohovský otočil a rozhodl se přejít na stranu Boleslava Rogatky a Vladislava Opolského, své přeběhnutí si nechal štědře zaplatit.

Boleslav mu slíbil, že ho ustanoví svým spoluvladařem a že po jeho smrti Konrád zdědí knížecí stolec ve Vratislavi a tím pádem se stane vládcem v celém Dolním Slezsku.

Konrádův obrat, na začátku srpna se jeho lidem podařilo zajmout Jindřicha Lehnického a předali ho Rogatkovi znamenal zvrat v polských poměrech.

Krakovskému knížeti se ve spolupráci s Uhry dařilo zatlačovat jeho velkopolského rivala směrem k jeho sídlu v Poznani.

Vítězství Boleslava Stydlivého se zdálo být v polovině září roku 1249 na dosah ruky, právě v ten moment se ale v Polsku objevilo české vojsko.

20. září se Krakov, rezidence polských králů, ocitl v obležení a o tři dny později byl dobyt. Boleslav Stydlivý musel přerušit svůj postup na Poznaň a rychle se hnát zpět, aby zachránil své sídelní město.

Vladislav s krakovským knížetem a jeho tchánem však příliš nechtěl. Jeho cílem bylo přinutit je k dohodě, z níž by vyplynul pro České království zisk Slezska.

Tak se na začátku října rozjel kolotoč diplomatických jednání, především mezi Čechy a Uhry. Král Béla tak ostentativně dával najevo, že jeho rozhodnutí má větší váhu než jeho zetě.

Nakonec obě strany dospěly ke kompromisu, který jim v podstatných záležitostech vyhovoval. Vladislav se zřekl podpory Přemysla Velkopolského a výslovně prohlásil, že polským králem je pro něj Boleslav Stydlivý.

Krakovský kníže se na oplátku musel vzdát celého Slezska a slíbit, že on ani jeho potomci si nad ním nikdy nebudou nárokovat lenní svrchovanost.

Fakticky tak došlo k rozdělení Polska na českou a uherskou sféru vlivu. Zatímco České království získalo Slezsko, tak Uhrům připadl zbytek.

Bylo to poprvé, kdy si dva mocnější sousedé rozdělili v Polsku vliv a nemělo to být ani naposledy.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XVII. Kapitola
Slezská statuta


Po sjednání smíru s Bélou Uherským, se Vladislav vypravil do Slezska. Před mladým Přemyslovcem nyní vyvstal další a možná obtížnější úkol než bylo jednání s uherským králem.

Tím úkolem bylo řešení státoprávního uspořádání Slezska a uspořádání jeho vztahu k Českému království. Vladislav původně zvažoval, že toto území prostě připojí k Českému království. Tohoto záměru se však prakticky okamžitě zřekl.

Jednak by tím vznikl problém ve vztahu k říši, Konrád sice ústně vyslovil podporu tomu, aby Přemyslovci rozšířili svůj vliv východním směrem, ale explicitní souhlas v této záležitosti neexistoval.

Navíc při přímé anexi a prostém připojení by se stal de facto i de iure uzurpátorem, což by zcela jistě využili nepřátelé Přemyslovců v říši i mimo ní.

Vladislav a jeho otec si rozhodně nedělali iluze, že by smír uzavřený s Wittelsbachy a Arpádovci vydržel. Nyní však nebyla eskalace výhodná a bylo třeba zbytečně nevytvářet záminky pro rychlé obnovení konfliktu.

Způsob jakým Vladislav na přelomu podzimu a zimy 1249 ve Slezsku postupoval a vystupoval, svědčí o vysokém citu Přemyslovců, nebo minimálně jejich rádců, pro otázky státoprávního uspořádání.

Vladislav při své cestě do Vratislavi zdůrazňoval, že nepřichází jako nepřítel a uchvatitel, ale jako někdo, kdo má zájem na obnovení zemského míru.

V těchto deklaracích se skrývala ruka podaná kléru v čele s vratislavským biskupem a bohatnoucímu měšťanstvu, především vratislavskému patriciátu.

Právě tyto dvě skupiny nejvíce strádaly vlivem nekonečných sporů mezi Piastovci. Vladislav však nezapomínal ani na místní šlechtu, té sliboval zachování a potvrzení všech privilegií a majetků, za předpokladu, že přijmou za své uspořádání připravované Vladislavem.

Obojí splnilo svůj účel, když se na Boží hod vánoční (25. prosince 1249) ve Vratislavi sešli zástupci šlechty, kléru a měšťanstva, bylo to poprvé ve slezských dějinách, kdy k něčemu takovému došlo, bylo vše podstatné vyjasněno.

Za všeobecného souhlasu byl slezským knížetem zvolen Vladislavův stejnojmenný syn, narozen v létě roku 1249. Jelikož byl chlapec nezletilý, tak byla ustanovena regentská rada, v čele s chlapcovou babičkou Annou a vratislavským biskupem Tomášem.

Vladislav složil slib, že do složení regentské rady a vnitřních poměrů ve Slezsku nebude nijak zasahovat, pokud nebudou slezské země ohroženy od sousedních zemí.

Na oplátku bylo slíbeno, že slezským kníže bude vždy přítelem a spojencem českého krále a bude mu vždy nápomocen ve válce.

Když Vladislav na začátku roku 1250 opouštěl Vratislav, tak mohl být spokojen. Štýrska bylo sice ztraceno, z jeho hlediska prozatím, ale tato ztráta byla vynahrazena vytvořením přemyslovské sekongenitury ve Slezsku a byla tak položena základna pro další expanzi do Polska.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XVIII. Kapitola
Italská válka


Úspěšná kruciáda proti Egyptu změnila rovnováhu sil ve východním Středomoří. Francouzi totiž získali kontrolu nad úrodnou deltou Nilou a pod patronací papežství zde vytvořili Egyptské království.

Nejprve u Mansúry rozdrtili armádu vedenou sultánem a jádro egyptské vojenské moci, tvořily ho oddíly Mamlúků a následně se jim podařilo porazit i druhou egyptskou armádu.

Zatímco se francouzský král Ludvík, jehož si papež Inocenc vyvolil za nového protivníka Štaufů, zdržoval v Africe a upevňoval zde francouzskou pozici, Fridrich II. lámal odpor svých nepřátel v Itálii.

Po bitvě u Parmy byla síla Lombardské ligy prakticky nulová. Jádro její armády bylo pobito, nebo zajato. V Miláně, městě, které už od časů děda současného císaře bylo hlavním městem protištaufského odporu v Lombardii, proběhl ghibellinský převrat.

Jedno za druhým se severoitalská a středoitalská města vzdávala císařským oddílům. V polovině roku 1249 byla posledním vzdorujícím městem Boloňa.

Císařští triumfovali. Na svátek Tří králů (6. ledna) 1249 se Fridrich znovu nechal korunovat Železnou korunu, která byla symbolem říšské svrchovanosti nad severem Itálie, císař rovněž nechal ze Sicílie přivést svého stejnojmenného vnuka a vynutil si jeho prohlášení lombardským kralevicem.

Tento postup byl v souladu s dohodou, kterou císař dříve uzavřel s římským králem Konrádem, totiž, že Konrád bude vládnout na území Svaté říše římské a Fridrich, po jeho smrti jeho vnuk, v Itálii.

Moc papežství nad Itálií se hroutila. Inocenc IV. bil ze svého lyonského exilu na poplach. Vždyť o smír s císařem usilovaly už i toskánské komuny v čele s Florencií a ty se vždy císařské moci podvolovaly jen neochotně, pokud vůbec.

Král Ludvík ovšem s odpovědí na výzvy z Lyonu nepospíchal. Jistě, po ovládnutí nilské delty by tažení proti italským državám Štaufů, především Sicílii a Sardinii, dávalo smysl.

Ovšem, čím větší byla papežova tíseň, tím více mohl Ludvík a celá Francie získat. Do Lyonu tak putovaly zdrženlivé a vyhýbavé obavy, zatímco se Francouzi soustředili na upevňování své moci na Blízkém východě.
Naposledy upravil(a) Bunkr dne 04 lis 2021, 10:06, celkem upraveno 1 x.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Mela
Nadrotmistr
Nadrotmistr
Příspěvky: 204
Registrován: 04 srp 2014, 17:40

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Mela »

Úspěch 7. křížové výpravy může hodně zamotat s islámem ve světě. Ještě by si mohli Mongolové místo islámu vybrat křesťanství.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4857
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Atlantis »

Heh, tohle je docela skok - celou dobu České království + okolí + SŘR...a najednou je tu úspěšná 7. křížová výprava? Trochu mi to připomíná začátek 9. dílu Star Wars :D

Jinak druhý odstavec (řádek) je zjevně nedokončený: Zatímco se francouzský král Ludvík, jehož si papež Inocenc vyvolil za nového protivníka Štaufů, Fridrich II. lámal odpor svých nepřátel v Itálii.
CO dělal Ludvík?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

Křížová výprava byla v IX. Kapitole.

Ano, té věty jsem si teď také všiml, bylo to míněno tak, že Ludvík upevnil své postavení na Blízkém východě.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4857
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Atlantis »

No možná bys tu větu měl doplnit, fakt to moc jasné není (čímž se omlouvám za rejpání, ale nedá mi to)

A máš pravdu, je, při zpětném projíždění jsem to zjevně přehlédl...

Jen dotaz: To jsem možná též přehlédl - je nějaký důvod, proč 7. křížová výprava vyrazila o celý rok dříve?

A na konci IX. kapitoly dáváš, že sultán byl sice zajmut, nicméně u Káhiry je shromážděna druhá egyptská armáda - a najednou nic. To zajetí sultána stačilo? Nadto v reálu měl před sebou cca rok života, tipuji, že zajetí mohlo jeho skon ještě urychlit a v reálu se s tím Egypt zvládl vypořádat poměrně dobře.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

Atlantis píše: 15 říj 2021, 21:19 No možná bys tu větu měl doplnit, fakt to moc jasné není (čímž se omlouvám za rejpání, ale nedá mi to)

A máš pravdu, je, při zpětném projíždění jsem to zjevně přehlédl...

Jen dotaz: To jsem možná též přehlédl - je nějaký důvod, proč 7. křížová výprava vyrazila o celý rok dříve?

A na konci IX. kapitoly dáváš, že sultán byl sice zajmut, nicméně u Káhiry je shromážděna druhá egyptská armáda - a najednou nic. To zajetí sultána stačilo? Nadto v reálu měl před sebou cca rok života, tipuji, že zajetí mohlo jeho skon ještě urychlit a v reálu se s tím Egypt zvládl vypořádat poměrně dobře.
Díky za připomínky :smile:

Na jejich základě jsem kapitolu lehce doplnil a rozšířil, teď už by to mělo být jasnější.

Spíše než zajetí sultána jsou problém značné ztráty u Mamlúků, což v té době bylo nejen jádro egyptské vojenské síly, ale i faktičtí vládci Egypta, což by podle mého názoru mělo značný dopad.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XIX. Kapitola
Figurky na šachovnici


Ludvík Francouzský s pomocí papežství, které bylo v Itálii stále pod větším tlakem Štaufů, nepospíchal. Raději se věnoval upevnění francouzské moci ve východním Středomoří.

Úspěšná křížová výprava nesmírně zvýšila prestiž Kapetovců a úměrně s tím rostla i jejich cena na mocenské šachovnici Evropy.

Ludvík a jeho rádci měli s touto oblastí velké plány, jejichž základem bylo vytvoření Egyptského království na území delty Nilu, kterou se podařilo dobýt na Nevěřících.

Do čela tohoto nově se tvořícího útvaru, dosadil Ludvík svého druhorozeného syna Filipa, čímž z Egypta vytvořil kapetovskou sekongenituru.

Zároveň uzavřel spojenectví s kyperským králem Jindřichem I. a latinským císařem Balduinem II., který se s vypětím všech sil držel na císařském trůnu v Konstantinopoli a zoufale se snažil čelit náporu od Byzantinců z Nikájského císařství.

Rody obou panovníků pocházely z Francie a měly tak na Kapetovce úzkou vazbu a právě z ní vznikl nový křesťanský pakt, jehož cílem bylo zvrátit rovnováhu ve východním Středomoří ve prospěch katolíků.

Zatímco francouzský král spřádal velkolepé plány na ovládnutí severní Afriky, Svaté země, Sýrie a Malé Asie a papež ho nyní doslova prosil, aby něco podnikl proti Štaufům, kteří na konci roku 1249 definitivně zlomili odpor zbytků Lombardské ligy, tak ani štaufská diplomacie nezahálela.

Fridrich II. nebyl žádný hlupák a správně si domyslel, že francouzský úspěch v Egyptě je pro jeho zájmy velkou hrozbou.

Z Egypta totiž bylo možno snadno a rychle ohrozit Sicílii a Sardinii a z nich dále celou Itálii. Aby hrozbu pro svou italskou državu co nejvíce snížil, rozjel císař svou vlastní diplomatickou hru.

Jejím výsledkem bylo uzavření spojenectví s anglickým králem Jindřichem III. Tato aliance byla na Vánoce roku 1249 stvrzena zásnubami císařova vnuka Fridricha s Jindřichovou dcerou Markétou.

Spojenectví s Anglií bylo logickým řešením. Jindřich a jeho dvořané se stále nesmířili se ztrátou většiny svých držav ve Francii, k čemuž došlo za vlády Jindřichova otce. Ve spojenectví se Štaufy spatřovali možnost jak získat alespoň část ztraceného území zpět.

Zároveň Fridrichovi emisaři navázali kontakt s ajjúbovskými emíry v Sýrii a nikájským císařstvím. Snažili se přesvědčit, aby zaútočili na Latiny, respektive na Egypt a tak odvedli francouzskou pozornost od Itálie.

Na začátku roku 1250 se tak ve východním Středomoří fakticky zformovaly dva mocenské bloky. Na jedné straně stála Francie, Kypr, zbytky křižáckých států ve Svaté zemi a Latinské císařství.

Proti nim vznikalo podivné neformální spojenectví Štaufů, Ajjúbovců a nikákského císaře Jana II.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1561
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Tifík »

Bunkr píše: 11 lis 2021, 15:55
Fridrich II. nebyl žádný hlupák a správně si domyslel, že francouzský úspěch v Egyptě je pro jeho zájmy velkou hrozbou.

Z Egypta totiž bylo možno snadno a rychle ohrozit Sicílii a Sardinii a z nich dále celou Itálii. Aby hrozbu pro svou italskou državu co nejvíce snížil, rozjel císař svou vlastní diplomatickou hru.

Sice nejsem ve středověkých hranicích daleka tak kovaný, jako v těch dnešních (a i v těch mám značné mezery), ale proč by Francouzi v Egyptě byli pro Sicílii, natož Sardinii větším nebezpečím, než jsou pro ně Francouzi ve Francii?

Přičemž to samé platí pro Itálii - jak mohou Francouzi vázaní v Egyptě ohrožovat Itálii víc, než Francouzi, kteří Egypt vůbec nenapadli?

Docela bych chápal logiku "Francouzská vojska jsou pryč z Francie, pojďme si ukrojit kousek Francie", ale přístup založený na "Francouzi jsou v Egyptě, proto je Itálie v ohrožení" mi moc smysl nedává.

Takže co mi uniklo, nebo co jsem špatně pochopil?
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

Z Egypta máš dobrou výchozí pozici pro ovládnutí východní Středomoří, pokud vím, tak Alexandrie byla v té době největší přístav v oblasti.

Ze Sicílie je možné Egypt relativně snadno ohrozit, případně narušovat plavbu z Francie do severní Afriky a na Blízký východ.

Ze strategického hlediska mi tedy dává smysl na Sicílii zaútočit, jednak by tím došlo k zabezpečení námořní cesty, a pak si tím otevře cestu pro další expanzi do Itálie.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XX. Kapitola
Města pro krále


Ze Slezska se Vladislav vrátil do Prahy na začátku roku 1250. Z výsledkem tažení mohl být spokojen. Podařilo se mu toto území ležící mezi Čechami, Moravou, Polskem a Uhrami snadno zpacifikovat a zajistil ho tak pro svého druhorozeného syna Vladislava.

Přemyslovská moc se mohla opřít o podporu měšťanů, především vratislavských patricijů a církve reprezentované vratislavským biskupem.

Nyní nastal čas věnovat se záležitostem českým. Z titulu mladšího krále, který získal v létě 1248, měl být Vladislav spoluvladařem svého otce a podílet se tak na správě království.

Václav však v poslední době své panovnické povinnosti poněkud zanedbával a místo jejich plnění se oddával zábavám na hradech Zvíkov a Křivoklát. Bylo tedy zapotřebí, aby se někdo plnohodnotně ujal správy země.

Vladislav k tomuto úkolu přistoupil se vší vážností. Již při svém nastolení, s podporou Gertrudy, olomouckého biskupa Bruna a několika dalších důvěrníků, připravoval půdu pro upevnění královské moci.

Již od časů knížat byla na strategických bodech budována hradiště s trhovými osadami. Tato hradská soustava umožňovala po skoro dvě století Přemyslovcům vykonávat správu nad celou zemí.

Na začátku 2. poloviny 13. století byl však tento systém zastaralý a neefektivní. Od časů Břetislava I., který tento systém v přemyslovských zemích rozšířil, se situace dramaticky změnila.

Přibylo obydlených území a panovník už nebyl jediným a svrchovaným vlastníkem země. Své majetky držela šlechta a církev, ať už biskup, kláštery, kapituly, nebo jiné instituce.

I směry obchodních stezek se změnily a mnohá hradiště, která byla v knížecích časech centry obchodu, se nyní nacházela mimo něj.

Bylo tedy třeba konat.

Díky Gertrudě a předtím i Vladislavově matce Kunhutě Švábské, měli Přemyslovci kontakty s řadou německých zemí. Tam se dali snadno sehnat osadníci, ochotní ve jménu krále kolonizovat a budovat nové opěrné body panovnické moci.

Zároveň díky stříbru z jihlavských dolů existoval značný zdroj příjmů, z nichž bylo možno tuto proměnu přemyslovských zemí financovat.

Svou vizi začal Vladislav a jeho věrní realizovat na jaře roku 1250. Tehdy se ve středu pozornosti ocitly západní a jihozápadní Čechy.

Toto území mělo pro Vladislava velkou cenu, protože tvořilo hranici s Bavorskem, jehož vévoda Ota připravil Přemyslovce o Štýrsko.

Mít opěrné body v blízkosti hranice se zemí muže, jehož považovali za svého úhlavního nepřítele, by se v budoucí válce znamenitě hodilo.

Náhoda tomu chtěla, že v době, kdy se připravovala první realizace Vladislavova záměru, vypukl v rodě Drslaviců, jehož statky se nacházely v blízkosti inkriminovaného území, jakýsi spor o dědictví.

Vladislav toho využil jako záminky. Spor rázně ukončil, a aby zabránil jeho pokračování, tak se vypravil na cestu do západních Čech.

V průběhu pozdního jara a léta roku 1250 vyměřovali královští lokátoři plochu budoucích měst a z takto vyměřeného území vznikla města Tachov, Domažlice a Klatovy.

I správní centrum západních Čech se změnilo. Staré knížecí hradiště Plzeň mělo nevyhovující polohu, proto Vladislav nechal nedaleko od něj, na soutoku řek Mže a Radbuzy vyměřit plochu pro novou Plzeň.

Aby toho nebylo málo, tak i na stezce vedoucí z Bavorska podél Mže bylo několik dní od Prahy založeno nové město Brod, které je dnes známé jako Beroun.

Právě tím se rozjel proces označovaný jako proměna českých zemí.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XXI. Kapitola
Upevnit moc


Kromě zakládání měst a urychlení procesu kolonizace, ta probíhala již za Vladislavovým předchůdců, současné kroky ji urychlovaly, bylo pro mladšího krále otázkou jak dále upevnit. Reorganizace a nové budování královské domény samy o sobě nestačily.

Hlavním problémem, s nímž se musel již teď Vladislav potýkat, byl dualismus státní moci v království. Přesněji řečeno velký vliv šlechty na chod země.

Za posledních sto let se z kdysi kastelánů na knížecích hradištích, své úřady drželi z milosti knížete a nikoliv dědičně, staly rozvětvené šlechtické klany, které disponovaly vlastním majetkem a jejich ekonomická a tím i politická moc rostly.

Tito Vítkovci, Markvartici, Ronovci a další drželi nejvýznamnější zemské úřady a jejich prostřednictvím aktivně ovlivňovaly politiku a směřování země. Zároveň s tím rostlo jejich sebevědomí a pocit vlastní nepostradelnosti, vždyť bez nich by král nebyl nic.

Vladislav velmi dobře věděl, že jít do otevřené konfrontace s těmito velmoži by byla sebevražda, stejně tak byl nesmysl byl naráz a proti všem vést jakousi tichou válku.

Obojí by v konečném důsledku vedlo k otevřené domácí válce a rozvratu, nebo alespoň vážnému oslabení království. Zápolení se šlechtou a její, podle Vladislavova názoru přebujelou mocí, se muselo odehrát jinak.

Nejúčinnější variantou se nyní jevilo vyvolávat rozkol mezi jednotlivými klany šlechtických rodů, nebo alespoň jejich větvemi a posléze do tohoto konfliktu vstupovat.

Funkčnost této praxe naznačil Vladislavův zásah proti Drslavicům, z nějž pramenilo založení několika královských měst v západních Čechách. Tuto strategii Vladislav pochopitelně nehodlal opustit a zamýšlel jí aplikovat i nadále.

Zároveň bylo třeba mít na paměti, že mezi jednotlivými klany velmožů je třeba udržovat rovnováhu. Žádný z nich nesměl získat do držení většinu, nebo všechny významné zemské úřady a vytlačit z nich ty druhé. Tím by jeho moc příliš vzrostla a mohla by ohrozit i krále.

Právě toto hledání rovnováhy, tiché vyvolávání sporů a následně jejich ukončení, byly charakteristickým rysem celé Vladislavovy vlády.

Bylo ovšem třeba hledat modus vivendi s Václavem I., ten byl totiž králem a Vladislav byl oficiálně "jen" jeho spoluvladařem.

Byť se král Václav stáhl na své oblíbené hrady a o záležitosi svého království se zajímal stále méně, tak stále byl on tím hlavním vládcem království a mohl Vladislavovy minimálně komplikovat život.

Vladislav si toho byl dobře vědom a o všech svých krocích ho poctivě informoval. Dělal to zvláště důkladně na konci léta 1250, protože se chystal vyvolat konflikt mezi severočeskými rody Markvarticů a Ronovců, jejichž příslušníci se počítali mezi Václavovy oblíbence a řada z nich držela významné zemské úřady.

V oblasti kolem Jizery byl nejvýznamnějším opěrným bodem královské moci hrad Mladá Boleslav.

Z mocné pevnosti, stojící na ostrohu nad Jizerou, bylo možno nejen kontrolovat hrad, ale i důležitou obchodní stezku, která vedla z Prahy do Lužice.

Právě správcovství na tomto hradě a právo vybírat na stezce mýto od kupců, se stalo Vladislavovou pákou na Ronovce a Markvartice.

Na konci listopadu roku 1250 se Vladislav obrátil na Havla z Lemberka, předáka Markvarticů a nabídl pro jeho rod úřad kastelána v Mladé Boleslavi a s tím spojené výhody.

Pan Havel tuto nabídku přijal. Markvartici měli v oblasti Pojizeří své zájmy a především majetky. Bylo by tedy výhodné, si tyto pozice zajistit a upevnit, k čemuž by právě pozice boleslavského kastelána hodila.

Na Havlův návrh byl do Boleslavi dosazen mladý rytíř Jaroslav z Hruštice, člen jedné z méně významných linií Markvarticů.

Toto jmenování ovšem popudilo předáka Ronovců a žitavského kastelána Častolova. Ten jménem krále spravoval řadu let severní Čechy a díky tomu se zde dařilo rozšiřovat rodový vliv a z mýta že zmiňované cesty plynuly do Častolovy pokladnice značné příjmy.

Jaroslav z Hruštice a jeho markvartičtí příbuzní se tak proměnili v nevítanou konkurenci, která ohrožovala Častolovy zájmy.

Vladislav totiž postavil otázku správcovství severních Čech tak šikovně, že vlastně nebylo jasné, kdo je má spravovat.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XXII. Kapitola
Lvice proti ostrvi


Vladislavovy kroky kolem správcovství hradu v Boleslavi a otázka, kdo vlastně spravuje severní Čechy, to byla příčina ostrého sporu mezi Markrvartici a Ronovci.

Dva mocné severočeské klany a oblíbenci krále Václava nyní stáli proti sobě. Častolov z Žitavy, uražený tím, že Vladislav svěřil boleslavský hrad do správy Markvarticům a spojil s tím i výběr mýta na zemské stezce z Prahy do Lužice, se obrátil se stížností na staršího krále Václava.

Očekával, že mu Václav vyhoví, vždyť od jeho nástupu na trůn patřil Častolov mezi jeho oblíbence a důvěrníky. Nemožné se však stalo skutkem, Václav Častolova vyslechnout prostě odmítl a i nadále se zdržoval na Křivoklátu a Zvíkově, což byly jeho oblíbené hrady.

Častolov se znovu pokusil vynutit si přijetí u Vladislava, ten mu konečně v říjnu 1250 vyhověl. Co se na onom jednání vlastně stalo, se dodnes přesně neví. Jisté je jen jedno, že z Prahy odjel Častolov na své severočeské statky, z nich odepřel Vladislavovi poslušnost a jeho ozbrojenci začali útočit na markvartické statky.

Čeho tím chtěl jindy rozvážný velmož dosáhnout, se historikům nepodařilo objasnit. Byla to jen uražená pýcha, nebo snaha o něco většího?

Chtěl Častolov se svým bratrem Jindřichem vyvolat povstání Ronovců, v naději, že se k němu připojí další domácí rody? Chtěl snad sesadit z trůnu Vladislava a posadit na něj jeho mladšího bratra Přemysla?

Nic z toho se neví. Jedinou jistotou je, že severní Čechy zasáhla na konci roku 1250 krátká domácí válka, kterou ukončil až zásah vojska vedeného oběma králi.

Václav nechtěl dopustit rozvrat země a proto opustil svůj podivný poloexil a po Vladislavově boku vytáhl do pole. S příchodem královských do severních Čech celé to nepochopitelné povstání skončilo.

Častolova i Jindřicha před přísnými tresty zachránil pouze král Václav i tak se oba Ronovci ocitli v nemilosti a ztratili své výsadní postavení na královském dvoře.

Samozřejmě zdaleka ne všichni příslušníci rodu ostrve se ocitli v nemilosti. Nejvyšší purkrabí Smil z Lichtenburka se v úřadu udržel, do vzpoury svých příbuzných se nijak nezapojil, Vladislav si ho totiž prostě a jednoduše koupil.

Na Smilových panstvích se totiž podařilo objevit velká ložiska stříbra. Právo těžit drahé kovy a bohatnout na nich měl pouze panovník, jenže pan Smil dostal vyjímku, mohl těžit stříbro, pod podmínkou, že vytěženou rudu bude dodávat do královské mincovny v Jihlavě.

Aby do budoucna zabránil dalším konfliktům v severních Čechách, tak založili oba králové na vysoké čedičové homoli mezi ronovským a markvartickým panstvím hrad Bezděz a město Doksy, obojí jako královské zboží.

Zároveň byla správci Bezdězu svěřena pravomoc vykonávat dohled nad touto krajinou a rozsuzovat spory mezi zdejšími lidmi.

Markvarticům zůstalo kastelánství boleslavského hradu a s tím správa kolem řeky Jizery.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Bunkr
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1198
Registrován: 09 dub 2014, 15:27
Bydliště: Liberec

Re: V erbu orlice

Příspěvek od Bunkr »

XXIII. Kapitola
Džihád Saladinových potomků


Na začátku roku 1250 byla Sýrie rozdělena do čtyř emirátů, jimž vládl rod Ajjúbovců, což byli potomci velkého válečníka Saladina, který šedesát let předtím porazil křižáky v legendární bitvě u Hattínu a skoro je dokázal vytlačit z Palestiny.

Teď se situace rychle měnila a Saladinovo potomstvo se, nutno říci oprávněně, cítilo být ohroženo úspěchy křižáků. Úspěšná křížová výprava přivodila ještě hlubší krizi ajjúbovskému sultanátu v Egyptě a to byl dlouhé roky nejmocnější muslimský stát.

Mansúra a následný mír, který musel sultán Sálih uzavřít s francouzským králem Ludvíkem uzavřít, ale s mocí Egypta povážlivě zakývaly.

Křesťanům byla podstoupena nilská delta, sinajský poloostrov a především Jeruzalém. Na prvních dvou územích vzniklo Egyptské království, na jehož trůn usedl, přesněji řečeno byl dosazen Filip, druhorozený syn francouzského krále, jemuž se začalo říkat Egyptský.

Poražený severoafrický stát se propadl do hluboké krize. Ztráta delty Nilu s nejúrodnější půdou a přímého spojení se Středozemním mořem byly malými katastrofami a celé to navíc zhoršila smrt sultána Sáliha.

Ten se nikdy nezotavil z útrap spojených s válkou, onemocněl úplavicí a následným zajetím a nakonec brzy po svém propuštění zemřel, zlé jazyky na jeho dvoře začaly mluvit o otravě, ale to se nikdy neprokázalo.

Podstatné bylo, že o moc se začalo rvát několik dvorských klik, což vedlo k všeobecnému zmatku a nepokojům. Mamlúci, kteří dlouhé roky drželi vládu fakticky v rukou, byli oslabeni, jednak ztrátami ve válce, padla řada schopných mužů, kteří by dokázali vládu v krizi strhnout na sebe a ta nešťastná prohra navíc znamenala pořádný škraloup na jejich prestiži a k tomu všemu se navíc přidal fakt, že jejich předci nebyli rodilými Egypťany ale otrockými vojáky, koupenými, aby sloužili v sultánově vojsku.

Jeruzalém byl opět přičleněn k Jeruzalémskému království a znovu se do něj z Akonu přesunulo správní centrum země.

Na trůn byl dosazen Karel z Anjou, opět příbuzný krále Ludvíka, tentokrát se jednalo o jeho bratra. Titulem jeruzalémského krále se sice formálně honosili císař Fridrich a římský král Konrád, ale ani jeden z nich se o Svatou zemi nikdy příliš nestaral, takže se jich baroni v Jeruzalémského království rádi a velmi ochotně zbavili a na jejich místo dosadili právě Karla z Anjou, což se ukázalo jako šťastná volba vzhledem k událostem dalších let.

Syrští emíři se rozhodli, že křižáky je třeba ze Svaté země a potenciálně i z Egypta vypudit a to dříve než se zde pevněji usadí. Každý odklad byl výhodou pro křesťany a oslabením pro muslimy.

Nebylo tedy nač čekat a začátkem roku 1250 uzavřeli ajjúbovští emíři Damašku, Homsu, Hamá a Aleppa dohodu o spojenectví, která byla stvrzena vyhlášením džihádu proti Jeruzalému a Egyptu, tento krok posvětil chalífa v Bagdádu, jemuž byly formálně podřízeny všechny muslimské státy.

Tak začal džihád Saladinových potomků. Jejich jednotky začaly na křižáky útočit v průběhu února 1250, povedlo se dobýt několik hradů v pohraničí a byl oblehnut proslulý hrad Krak de Chevaliers, jenž byl držen rytířským řádem johanitů.

Karel z Anjou se ovšem ukázal jako rázný muž a nekompromisně vyrazil proti Nevěřícím, podporu mu poskytli Kypr a jeho bratr, Egyptské království pomoci nemohlo, neboť se ho stále nedařilo zcela pacifikovat a to zejména z důvodu odporů muslimského obyvatelstva v Alexandrii a na Sinaji.

Přesto měl Karel dostatek mužů k tomu, aby se syrskými emíry utkal.
"Svět potřebuje spravedlnost, nikoli dobročinnost."
Mary Wollstonecraft
Alberto di Casamatta konzul Středoitalské republiky Itálie 1796
[Richard I. Normanský vévoda Normandie Anglie 960
Paladin Konrád, regent krále Svatopluka I.,
Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“