Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(56). Křehký mír (část 2.)
2.7.1940 (večer) – prezidentská kancelář Berlín


Na toto setkání se Göring vůbec netěšil, neměl svého hosta rád, prezident Říšské banky Hjalmar Schacht nikdy nepatřil mezi jeho oblíbence, a navíc neměl problém hlavu státu ostře kritizovat. Pravda byla taková, že kdyby mohl, okamžitě by jej z nové vlády, která vznikla po událostech v Mnichově vyhodil, jenže to zatím udělat nemohl. Schacht byl pracovitý, schopný a dalo by se říci, že v některých ohledech se dal považovat i za génia, jenže byl politicky nepružný, proto se ho Hitler zbavil a Göring tomuto rozhodnutí velmi rád zatleskal, ale to bylo tehdy, dnes byla jiná doba. Teď Schachta jeho režim, potažmo celá země potřebovala, bylo nutné zabránit ekonomickému bankrotu a ten byl více než reálný, Třetí říše dlužila, kam se podívala a její hlavní obchodní partner SSSR byl krajně nevypočitatelná veličina. Prezident tedy od setkání se svým ministrem čekal velké bolení hlavy, Schacht jej jistě bude nutit dělat rozhodnutí, která budou hodně nepříjemná a dotknou se všech v celé zemi. Göring tím, že převzal Hitlerův úřad (přesně řečenu jeho polovinu) se snažil zavděčit národu, jak jen mohl, potřeboval přízeň lidí, nejen k tomu, aby si udržel moc, ale popularita mu vždy dělala dobře a toho se jen těžko dokázal vzdát.

„Viděl jste podmínky, jež jsem nabídl Francii, to samé chci nabídnout Britům, myslím, že je v této situaci určitě přijmou.“

„Budu moc rád sdílet váš optimismus pane prezidente, ale raději bych tak nespěchal… Chtěl jste po mně abych vypracoval analýzu, jak si na tom stojí naše ekonomika v těchto dnech. Tak půjdu rovnou k věci, dlužíme asi 30 miliard marek, které nemáme a v blízké době mít ani nebudeme, pakliže nevytáhnete z rukou nějaký zázrak.“

Göring čekal špatné zprávy, ale tak špatné rozhodně ne, nicméně Schacht neměl nikdy tendence něco zlehčovat a šel tedy k jádru problému.

„Získal jsem pro Německo ty provincie, pomůžou řešit naší potravinou krizi, s nimi bychom měli být v tomto ohledu soběstační, Německo je opět sjednocené, máme dva další důležité přístavy, Gdaňsk a Gdyni. Hned jak to bude možné, nechám postavit dálnici, jež spojí říšská území s Pruskem, bude tak spousta pracovních míst…“

Pohled, kterým Hjalmar Schacht obdařil hlavu státu byl doslova všeříkající, malé dítě se vrátilo ze školy a chlubí se rodičům, co všechno dokázalo a co ještě dokáže…

„Je mi líto, ale nic z toho nám v blízké době nepomůže, když jste zmínil ty dálnice, k čemu nám vlastně jsou, běžná rodina v Německu nemá na automobil a naše civilní kamionová doprava je minimální. Nemáme ani dost nákladních vozů pro naše vojáky, Wehrmacht je z více jak 80% závislý na koních. Myslím, že by jsme měli raději investovat do rozšíření železnice, ale to je také běh na dlouhou trať. Obě provincie jsou důležité, dokonce velmi a za několik let budou ještě důležitější, potraviny sice budeme muset dovážet stále, ale rozhodně ne tolik jako v minulosti. Nicméně opakuji, všechny vaše úspěchy přinesou benefity v letech následujících, ne teď bezprostředně.“

„Tak co mi navrhujete? Poslouchám Hjalmare?"

„To, co jsem říkal již vašemu předchůdci, jenže Adolf Hitler mě neposlouchal a vy také ne, když jsme u toho. Je nezbytné okamžitě přestat zbrojit, demobilizovat armádu a začít s rozsáhlými investicemi do těžebního průmyslu a výroby paliv. Prakticky vše dovážíme, díky SSSR zatím přežíváme, komunisté chtějí naše technologie, zbraně, tím platíme za jejich suroviny, chvíli to tak může fungovat, ale jak dlouho, to je otázka. Musíme platit Švédům, Jugoslávcům, Rumunům a dalším, a ono není jak, do toho jste nám na krk uvázal Nory, dodáváme jim obrovské množství válečného materiálu a Oslo zaplatilo zatím jen zlomek ceny. Chápu, že v tomto ohledu vám jde o politiku, potřebujeme spojence, ale jestli se podaří uzavřít mír, musí nám norská strana okamžitě zaplatit.“

„Jakmile uzavřeme mír, rychle ukončím ty vysoké výdaje do zbrojení a armádu demobilizuji, ale nemohu to udělat hned, nejde to. Situace je geopoliticky složitá, nemůžeme ukázat ani náznak slabosti. Máte jiné návrhy?“

„Prodej zbraní samozřejmě a to okamžitě. Vezmu např. Holanďany, jsou ochotní nejen nechat si od nás postavit ty velmi drahé válečné lodě, ale okamžitě zakoupit i ty, které máme již hotové a používáme, Sověti také, dokonce si myslím, že potom touží mnohem víc. Po záboru Čech a Moravy a vytvoření Protektorátu, jsme velmi lacino přišli k důležitým podnikům, jako je Škodovka, kde mimochodem je váš bratr jedním z ředitelů. Ten podnik má zvuk, před naším zabráním obchodoval s Malou Dohodou, Hitler mohl lépe těchto kontaktů využít, a ještě více k nám připoutat Rumuny a Jugoslávce, neudělal to. Jejich armády používají výrobky z těchto závodů a jsou závislé na naší libovůli ohledně náhradních dílů, nicméně kvůli zbrojení nejde nic na export, nebo jen nepatrná část. Wehrmacht přitom již nyní používá kořistní válečný materiál z Rakouska i Československa a z malé části i Polska, což je zbytečně náročné pro jeho logistiku. Normálně o těchto věcech (vojenských) nemám velkého povědomí, ale informoval jsem se na OKW, jestli zredukujeme sílu a početní stav armády, okamžitě toto vybavení prodejme.“

„Nařídil jsem proskripce, z těch muselo přijít poměrně dost zdrojů, kam zmizely ty peníze?“

„Z proskripcí bylo získáno 97 milionů marek, ne že by to byla malá suma, nicméně v této chvíli pouhá kapka v moři. Všechny tyto zdroje jsem použil na nákup surovin ze Skandinávie, především železné rudy, kterou tak zoufale potřebujeme.“

Göringa suma překvapila, musel sám sobě přiznat, že neví, jestli to je málo, nebo moc, bylo docela smutné, že nařídil popravu mnoha svých bývalých stranických kolegů, ale ani neprojevil zájem se tím nějak dál zabývat. Tehdy vydal příkaz zabrat 90% jejich majetku a stejně to nestačilo. Chtě nechtě začal v hlavě skládat nový seznam, v posledním půl roce jej mnoho lidí zklamalo, nebo přímo rozčílilo natolik, že by je nechal i zavřít, tentokrát se chtěl ovšem vyhnout nejvyššímu trestu.

„Vím, nad čím právě teď uvažujete, znám vás velmi dobře, ale rovnou říkám, nebude to fungovat, ať necháte sebrat majetek komukoliv v Německu, budou to pouze drobné a my potřebujeme hotovost, velmi rychle, ve velkém množství.“

„Tak co tedy mám dělat?“

„Jediná možnost, jak zabránit kolapsu, je chtít reparace na Polsku, potřebujeme alespoň 10 miliard marek, ve zlatě, pokud možno. Dále je nutné chtít reparace pro Norsko, nejméně 2-3 miliardy, které pak může Oslo použít na splátky svého dluhu. Dostanu-li tuto částku, bude mít Říšská banka dostatek devizových rezerv, určitě to postačí na překlenutí toho nejhoršího období, tj. nejbližších dvou let.“

„Schachte, zešílel jste? Už tak nesmírně riskujeme, když žádáme ty provincie, původně jsem chtěl pouze Gdaňsk a koridor. My nejsme v pozici síly, abychom to mohli žádat, nikoho jsme neporazili, naše nepřátele pouze přestala válka bavit a nechtějí za ní utrácet peníze a životy svých lidí, to je vše. Můžou si to rozmyslet, jejich průmyslový potenciál je nedotčený, my meleme z posledního, máme zdroje tak na osm měsíců, víc ne. Copak to nechápete?“

„Já to chápu velmi dobře, lépe, než si myslíte, jen připomenu, že kdyby nedošlo k Mnichovu, Německo by zkrachovalo do konce roku 1938, Hitler vsadil vše na jednu kartu a vyhrál. Věřil na neochotu demokracie, jež prezentovaly vlády Francie a Británie bojovat za zem, kterou skoro nikdo nezná. Jste v situaci, která je obdobná, i vy musíte riskovat, nemáte na výběr. Já nejsem hazardér, vždy jsem se považoval spíše za chladného analytika a bankéře, ale má rada zní, musíte vsadit na to, že naši nepřátele raději obětují místo sebe Polsko, protože jiná možnost není.“

Göring riskoval a vyhrál, polské zlaté rezervy použité jako součást reparací zabránily bezprostřednímu bankrotu jeho říše.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(57). Křehký mír (část 3.)
Následky pro Kriegsmarine


Válka skončila a OKM muselo zhodnotit počínání námořnictva v konfliktu, na venek vypadalo vše skvěle, Kriegsmarine nezklamala důvěru, jež do ní byla vložena a stala se klíčovým prvkem německého vítězství. Cena nebyla malá, hladinová flotila ztratila jednu letadlovou loď (Graf Zeppelin), jednu obrněnou loď (Admiral Graf Spee), dva lehké křižníky (Leipzig, Köln) a pět torpédoborců (Max Schultz, Leberecht Maaß, Erich Koellner, Hermann Schoemann, Richard Beitzen), mnoho lodí bylo poškozeno a dočasně mimo provoz. Velké ztráty utrpěla i ponorková flotila, červen 1940 byl nejhorším měsícem války, BdU musela odepsat 8 člunů, z toho 7 během operací na severu Norska, což zvýšilo počet ztracených ponorek od začátku války na 28. Toto číslo v sobě skrývalo přibližně 600 mrtvých a pohřešovaných námořníků (nejsou započítáni zajatci, jež budou brzy repatriováni), z nichž více jak polovina patřila k předválečným posádkám. Přibližně na konci červencového měsíce měla BdU k dispozici 240 ponorek, z nichž plných 110 bylo plně operačních, byla to bezprecedentní síla, Marschall však nedostal příležitost ji bojově nasadit jako celek, protože konflikt mezitím skončil.

Nazírání OKM na ponorky i přes jejich velké úspěchy bylo nejednotné, tento zbraňový systém stál velké množství zdrojů a trvalo velmi dlouho, než dosáhl potřebné síly. Bylo zde mnoho faktorů, problémy s torpédy a jejich roznětkami, které se podařilo plně vyřešit až na jaře roku 1940, nedostatek nově vycvičených posádek, což zabránilo v nasazení většího počtu člunů, které byly již k dispozici a mnohdy i špatná předválečná taktika, kterou pomohla změnit až válečná zkušenost, která nutila provést úpravy pro výcvikový program.

V průběhu války, bylo rozhodnuto, že ve druhé polovině roku 1940 postaví loděnice dalších 120 ponorek (v drtivé většině typ VII B a C), to se nyní jevilo jako zbytečné. Došlo proto k rozhodnutí zredukovat objednávku na pouhých 23 ponorek (u většiny z nich byly již postaveny kýly, tak se měly tyto čluny alespoň dokončit). Objednávky na rok 1941 zatím nebyly vůbec zadány, což vedlo k ostrým protestům ze strany BdU, leč v drtivé míře neúspěšných.

Marschall se alespoň snažil prosadit vývoj nových typů ponorek, takových, jež by byly velmi rychlé při plavbě pod hladinou a schopností potopit se do hloubky nejméně 300 metrů. Žádal také vývoj U-tankerů, které považoval za nutné, vzhledem k nedostatečnému akčnímu rádiu svých člunů. OKM schválilo vývoj nových člunů, včetně dálkových podmořských U-křižníků (budoucí typ IX D2) a většinu požadavků šéfa ponorkové zbraně na vývoj a modernizaci také schválilo, odmítlo však zadat objednávky na stavbu dalších člunů pro roky 1941 nebo 1942. Rozpočet námořnictva byl značně zeštíhlen a nové vedení mělo velký zájem dokončit alespoň lodě, jež byly nyní rozestavěné, k čemuž nebylo zrovna jednoduché přesvědčit německou vládu, protože Göring dal prezidentu Říšské banky pravomoci k přerozdělování peněz v rámci Wehrmachtu (tímto svým rozhodnutím, chtěl, aby veškerý odpor a nepřátelství vojáků směřovalo na Hjalmara Schachta a nikoliv na něj, tato strategie nebude příliš úspěšná).

Hjalmar Schacht nebyl proti námořnictvu nějak zvlášť zaměřen, je však pravdou, že pod jeho jhem trpělo ze všech složek Wehrmachtu nejvíce. Výstavba hladinové i ponorkové flotily byla nesmírně drahá a z jeho pohledu bylo velmi jednoduché seškrtat rozpočet právě na výstavbě. Než začala válka, mělo námořnictvo dohodnutý program výstavby flotily, jež měl být realizován do podzimu roku 1941, nejpozději do jara 1942. Všechny jednotky z tohoto programu schválil Hitler a byly v rámci námořní smlouvy, jež Německo podepsalo v roce 1935 s Británií. Na začátku srpna 1939 předložil Alfred Saalwächter Hitlerovi memorandum o výstavbě hladinové flotily do roku 1945, jednalo se o tzv. plán Z. On sám s realizací plánu příliš nepočítal, protože nevěřil tomu, že konflikt s Polskem bude pouze regionální záležitostí (v tom se nespletl), nicméně v případě, že tomu tak skutečně bude, chtěl mít vůdcovu záruku, že Kriegsmarine po vítězné kampani dostane dostatek tolik potřebných zdrojů na své rozšíření, ty mu Hitler slíbil. V tuto chvíli se plán Z jevil ještě více nereálným než v roce 1939, většina návrhů na výstavbu byla Schachtem nemilosrdně odmítnuta. Program růstu flotily pro roky 1943-1946 obsahoval naprosto minimální stavební aktivitu, což byla pro OKM těžká rána.

Jen několik dnů po podepsání mírové dohody navštívil velkoadmirál Alfred Saalwächter hlavu státu v jeho sídle v Braniborsku, snažil se Göringa přesvědčit o nutnosti zachovat flotilu.

Göring seděl ve své pracovně a prohlížel si stavební plány pro flotilu v rámci plánu Z, ty mu dodal jeho námořní pobočník Karl-Jesko von Puttkamer, jež sloužil jako jeho spojnice s OKM (předtím tuto funkci zastával i za Hitlera) a ten s byl s ním v místnosti, vždy když hlava státu chtěla něco osvětlit, Puttkamer se jí svými znalostmi snažil pomoci. Ať byl Göring jakýkoliv, věděl moc dobře, že je to Kriegsmarine, kdo má hlavní podíl na vítězné válce, ale také si moc dobře uvědomoval, že jestli chce udržet i do budoucna mír s Brity, je nutné nedávat jim záminku v tom, aby viděli v Německu hrozbu. Doufal, že se mu podaří udržet mír dlouhodobě, neměl zájem o žádný další konflikt, ani lokální. Chtěl jediné, postupně zbavit armádu moci, přenést ji na nacistickou stranu a začít pomalu s výměnou velitelského sboru, nevěřil OKH a měl k tomu velmi dobré důvody.

Jeho Luftwaffe byla loajální, jenže se armádě nemohla rovnat, přesto již podnikl určité kroky, jak vliv OKH oslabit. Předně nechal pod pravomoc Luftwaffe převést leteckou pěchotu (nejsou myšleni výsadkáři), což byl ekvivalent jedné silné pěší divize, nechal zřídit další divizi výsadkářů. Doporučil také rozšíření námořní pěchoty ze dvou brigád (tyto jednotky se začnou formovat v březnu 1940) na plnohodnotnou divizi, ta bude též vyjmuta z pod pravomocí OKH a převedena pod OKW, nikoliv OKM. Snažil co nejvíce posílit prestiž OKW, protože zde měl svého člověka, kterému naprosto důvěřoval.

Námořnictvo byla úplně jiná otázka, bylo apolitické, Alfred Saalwächter a ostatní pro to dělali maximum, pro NSDAP bylo složité se zde zahnízdit, vliv v armádě strana měla, protože několik jejich vysokých představitelů, bylo oddanými straníky, námořnictvo stranickým námluvám odolávalo. Göring nikdy neměl šéfa flotily rád, již za Hitlera s ním měl mnoho konfliktů a ani po vstupu do úřadu prezidenta se jejich vztah příliš nezlepšil, nicméně Saalwächter jej jako hlavu státu respektoval, byť jistě nerad. Další problém byl v tom, že Saalwächter vedl svůj rezort poměrně úspěšně, plnil rozkazy a měl výsledky, jenže Göring věděl, že velkoadmirál musí jít, možná ne tak brzy, ale musí.

Důvodem nebylo jen omezení, které bude uvaleno na flotilu, ale také to, že ve funkci bude potřebovat někoho, kdo nebude mít blízko k armádě a zároveň nebude tak agresivní. Saalwächter byl sice dobrým přítelem Waltera Wevera, ale jeho loajalita patřila spíše armádě, měl s ní poměrně nadstandartní vztahy, bylo to dobře vidět při plánování operace Rentiér (invaze do Finska). Tehdy tomu nesmyslu, se kterým přišlo OKH poskytl naprostou podporu své složky, vůbec neváhal a šel by i nejspíš proti vůli Göringa, kdyby tehdy armáda neustoupila. To samé bylo při plánování invaze do Norska, i tu podporoval, nestál o dialog s Nory, nýbrž zastával názor na použití síly, proto byl nebezpečný. Bylo tedy zapotřebí někoho více ohebného, kdo se bude věnovat pouze námořnictvu a u toho zůstane, pokud možno dostat jej i z vlivu OKH.

Když byl Alfred Saalwächter uveden do pracovny, Göring si právě prohlížel plány bitevních křižníků třídy O, byly to nádherné lodě, nebo by alespoň měly být, ale sám moc dobře věděl, že nikdy postaveny nebudou.

Velkoadmirál hlavě státu zasalutoval a požádal ji o rozhovor mezi čtyřma očima, Göring mu vyhověl a propustil svého pobočníka, zůstali tak sami.

„Předně vám děkuji za přijetí pane prezidente, vím, že jste zde nechtěl být rušen…“

Göring nedbale mávl rukou a nabídl svému hostu místo k sezení na protější straně stolu, většinou nechával Saalwächtera stát v pozoru, když spolu hovořili, tentokrát to neudělá.

„Četl jsem zprávu říšského ministra Hjalmara Schachta, o přerozdělování zdrojů v rámci Wehrmachtu, musím s ní zdvořile nesouhlasit, ten návrh znamená pro můj resort smrt.“

„Je mi líto velkoadmirále, ale všichni se musíme v této pro nás těžké době uskromnit, i námořnictvo, víte moc dobře jak špatná je finanční kondice našeho státu. Nemůžu jinak než návrh, který Hjalmar Schacht vypracoval schválit, tohle není osobní útok proti námořnictvu, nemáme peníze, taková je realita, trpět bude celý Wehrmacht.“

„Má složka ovšem nejvíc… Zkuste alespoň zabránit prodeji obrněných lodí, to, že je slíbil Schacht Nizozemí, budiž, ale Sovětům, je to otázka naší vlastní bezpečnosti na Baltu.“

„Velkoadmirále, já z toho také nemám radost, ale SSSR zaplatí víc než Nizozemci a rychleji, Stalin projevil o ten nákup velký zájem a my komunisty potřebujeme, potrvá dost dlouho, než se zbavíme naší závislosti na jejich surovinách.“

„Už jsme se na toto téma spolu bavili, prosím, oni (komunisté) bez naší, respektive italské pomoci nedokážou vybudovat vlastní flotilu, nemají na potřebné Know-how, bez nás ani sami nedokončí Petropavlovsk (německý ex Blücher). Když jim prodáme hotovou moderní loď bude to strašlivá chyba, která nás bude v budoucnu mrzet.“

„Tak co navrhujete, protože my musíme komunistům skutečně dát něco hmatatelného, něco, co opravdu hodně chtějí, zvláště teď, když potřebujeme splatit naše úvěry.“

„Prodejte jim ta těžká děla ráže 280 mm pro jejich připravované bitevní křižníky a ráže 380 mm pro bitevní lodě. Ztráta těch čtyř trojitých 11 palcových věží nebude problém, zvláště teď, když Schacht zrušil výstavbu nových obrněných lodí v rámci plánu Z, více bude bolet prodej dvojitých 15 palcových, ale třída O se stejně stavět nebude… Sověti ty zbraně nejen, že nedokážou sami vyrobit, ale oni je nebudou schopni ani na své lodě instalovat, prodáme jim tedy něco, co nebudou moci použít.“

To Göringa zaujalo, bylo to nejen velmi rozumné, ale i pragmatické a svým způsobem i zábavné.

„Dobře tedy, pokusím se přesvědčit Schachta, že prodat Moltke a Roon SSSR není ten nejlepší nápad, místo toho jim nabídneme ta těžká lodní děla. Jenže Nizozemcům, stejně tak Norům válečné lodě prodáme, zde mě nepřesvědčíte velkoadmirále.“

Alfred Saalwächter rezignovaně pokrčil rameny… „Jsem rád i za toto malé vítězství pane prezidente. Nizozemí chce Deutschland a Admiral Scheer, potrvá jim nejméně 5-7 měsíců, než na obě lodě vycvičí posádky a následně je ihned přesunou do Pacifiku k obraně jejich kolonií. V tomto ohledu nemám strach, že by byla ohrožena naše bezpečnost. Holandské královské námořnictvo potřebuje nutně lodě, jež jsou schopny se postavit japonským těžkým křižníkům, což třída Deutchland splňuje, navíc se pro operace v Pacifiku velmi dobře hodí, díky svému dlouhému akčnímu rádiu. Norsko je náš bratr ve zbrani, prodej nemodernizovaného Emdenu, který jim bude sloužit jako školní loď není zas tak velké oslabení, mnohem horší je, že s ním ztratíme i čtyři velké torpédoborce, byť se jedná o naše nejstarší jednotky. K prodeji ponorek nemám námitek, byť si myslím, že je Schacht příliš benevolentní k přání Nizozemců, protože být to na mně, rozhodně bych jim těch 12 ponorek typu VII neprodal najednou, ale třeba po třech měsíčně.“

„Je dobře, že rozumíte nutnosti udržovat vřelé vztahy s Norskem, přináší to Německu mnohá pozitiva.“

Oba muži věděli, že je to pravda pouze z části, krátce po ukončení nepřátelství navrhl Göring Norům vstup mezi mocnosti OSY, bylo na to příliš brzy, jak se jej snažil varovat Weizsäcker, leč neúspěšně, Oslo dle jeho předpokladu nabídko odmítlo. Navíc norská vláda požádala oficiálně Berlín o stažení německých jednotek ze země k 31.7.1940, což Göring slíbil. V té době bylo na norské půdě 46 tisíc německých vojáků, námořníků a letců. OKW se snažilo s vedením norské armády jednat a termín prodloužit, neuspělo. Přesto Norové poskytnou Německu určité ústupky, Kriegsmarine i Luftwaffe budou moci používat norské námořní i letecké základny, nicméně počet německých „poradců“ v zemi nesmí přesáhnout 2 tisíce. Oslo také ocenilo pokračování zbrojních kontraktů, výpomoc s výstavbou infrastruktury a modernizací vojenských základen, především přístavů a baterií pobřežního dělostřelectva. Došlo k také dohodě, při které Němci slíbili spolufinancovat (20 % nákladů) stavbu obřích ponorkových bunkrů ve třech (od roku 1941 pěti klíčových norských přístavech). Každý z těchto ponorkových krytů měl tři haly, z nichž každá dokáže pojmout po 12 člunech, jejich strop měl ochranu 2 metrů silné vrstvy železobetonu a byl v době své stavby prakticky nezničitelný ze vzduchu. Tyto pevnosti se stanou domovem pro dvě německé ponorkové flotily (42 člunů) skupiny Störtebecker, jejímž hlavním úkolem byla ochrana Norska, případně blokáda Británie, pakliže by došlo k obnově nepřátelství.

„Jsem si plně vědom strategické důležitosti Norska, i klíčových námořních základen, které nám poskytuje, z nich máme nyní mnohem snadnější přístup do severního Atlantiku. Spolupráce s jejich námořnictvem je také dobrá, koupilo od nás 26 ponorek a na 40 menších válečných lodí (většina norské bojové flotily byla během války zcela zničena), hlavně minolovek, protiponorkových trawleru a rychlých člunů.“

„Mají zájem o jednu z našich školních letadlových lodí velkoadmirále, v tomto ohledu asi nebudete souhlasit s prodejem?“ Ta zpráva přišla dnes ráno a nebyla oficiální.

„To jsem nevěděl, nicméně to nedoporučuji, dokud nebudeme mít ve službě alespoň jednu novou velkou, pak nemám s prodejem problém. Nejbližší termín je léto příštího roku. A plán Z, co bude s ním?“

„To ukáže budoucnost, vím, že Hitler vám slíbil další dvě nové velké bitevní lodě (třída H-39), tři bitevní křižníky (třída O), čtyři letadlové lodě (třída „Jade“), dvě obrněné lodě (vylepšená třída „Moltke“), čtyři těžké křižníky (třída P) a osm lehkých křižníků (třída M) + 46 nových torpédoborců, o ponorkách nemluvně. Dle Schachta bude stát tato výstavba kolem tří miliard marek, víte moc dobře, že je nemáme a v dohledné době mít ani nebudeme. On sám je ochotný uvolnit na výstavbu flotily v letech 1942-1946 necelých 10 % celkové sumy, tj. asi 300 milionů marek, jeho návrh jsem podpořil.“

„S tímto rozpočtem mohu doufat v jednu letadlovou loď, tři lehké křižníky a 4-5 torpédoborců, to je maximum, což je na dobu čtyř let nedostačující.“

„Jestli chcete nabídnout svou rezignaci anebo mi tím hrozit, ubezpečuji vás velkoadmirále, že to na věci nic nezmění, nedokážu ze vzduchu vyčarovat potřebné finance a Schacht rovněž ne. Nejsem Hitler, abych sliboval něco, co je nemožné, z toho jsem už dávno vystřízlivěl.“
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(58.) Evropa po válce červenec – listopad 1940 (část. 1)

Göringův neúspěšný pokus připojit Norsko k mocnostem OSY se zpočátku nejevil jako nikterak velké selhání, protože německý prezident měl v ohni další želízko. Tím bylo Španělsko, Madrid se otevřeně radoval z výsledku evropské války a Franco měl zájem co nejvíce utužit své vztahy s Berlínem a Římem. Již 3.8.1940 podepsal jeho švagr a zároveň ministr zahraničí Ramón Serrano Súñer v Berlíně dokumenty zajištující vstup jeho země mezi mocnosti OSY. OSA Berlín-Řím-Madrid nyní vytvářela obkličovací kruh kolem Francie a dostávala tak Paříž do izolace, protože Philippe Pétaine odmítal nadále spojenectví s Británií. Göring byl více než ochotný zlepšit vztahy s Francií, šlo mu o jednotnou sílu na kontinentu a snažil se přesvědčit Mussoliniho, aby byl takové alianci nakloněný. To nebylo jednoduché vzhledem k italským ambicím na Balkáně a ve Středomoří, protože ty zde narážely na francouzskou sféru vlivu. Německo nyní nebylo v situaci, aby mělo sílu, natož nějakou další větší touhu prosazovat územní ambice, jednak proto, že ta nově připojená nebyla ještě plně zpacifikována, jednak proto, že ta, o které by měla případný zájem byla nedostupná, jak vojensky, tak politicky.

Italský pohled byl rozdílný, Mussolini ambice své země, natož ty svoje nenaplnil, po březnové anexi Albánie z minulého roku, se držel zpět a do probíhajícího konfliktu se nezapojil. Svou reputaci silně posílil tím, že sloužil jako mírový vyjednavač, ale krom prestiže tak pro svou zem nic nezískal, to hodlal napravit. Jeho nynějším cílem byla Jugoslávie, toužil po pobřeží Dalmácie, Slovinsku a obecně vzato měl v plánu celou zem rozdělit tak, aby její nástupnické státy proměnil na klienty své země. Nicméně, aby byl schopen toto realizovat potřeboval nutně podporu z Německa a ta nepřicházela. Krátce po připojení Španělska k OSE vyslal svého zetě a ministra zahraničí do Berlína, aby projednal společný postup na řešení otázky Jugoslávie. Mise, kterou Galeazzo Ciano vykoná bude pro Duceho zklamáním, protože Göring odmítne o nějakém novém dobrodružství byť jen uvažovat a dá italské straně byť zápornou, nicméně velmi upřímnou a korektní odpověď. Přesto cesta nebude úplným krachem, německý prezident bude stát o prohloubení hospodářské a technologické spolupráce, což bude přínosné v tom, že Itálie získá přístup k technologiím Třetí říše, včetně těch zbraňových. Göring navíc navrhne vytvoření společného vojenského štábu, který by v případné obranné válce koordinoval síly zemí OSY. Mussolini na naléhání svého zetě nabídku přijme, do čela této vojenské mise pak vyšle polního maršála Pietra Badoglia, toho v jeho funkci náčelníka generálního štábu italské armády nahradí Ugo Cavallero. Tím, že Itálie ovládne vojenskou složku Ocelového paktu, získá možnost více politicky ovlivňovat dění v OSE. Göring původně doufal, že funci v tomto společném štábu bude zastávat někdo z OKH, nabídl ji proto veliteli pozemního vojska, nicméně Walter von Brauchitsch ji odmítl, takže připadla italské straně.

Mussolini chápal, že Berlín v tuto chvíli nebude schopen jeho aktivity na Balkáně podpořit, on sám se setkal s Ernstem von Weizsäckerem v Římě na začátku září a dostal od něj stejnou odpověď. Přesto nebyl německý ministr zahraničí hluchý k italským prosbám a odkázal jej na Pierre Lavala, který nyní zastával funkci ministra zahraničí v Pétaineóvě vládě. Poukázal na změnu orientace Paříže a upozornil jej na snahy své země o zlepšení vztahu s bývalým odvěkým nepřítelem a doporučil to samé i Itálii. Francie se sice kompromitovala na Balkáně tím, že nesplnila své závazky vůči Rumunsku, nicméně její vztahy a vliv na Jugoslávii byl stále dost velký. Von Weizsäcker sice připomněl Ducemu, že Jugoslávie je klíčový německý obchodní partner a že vláda v Bělehradu je proněmecká, přesto je Berlín ochoten ji v krajním případě obětovat, je však v tomto ohledu nutná podpora Paříže a nejen ji. Říše se nyní snažila nalákat do Ocelového paktu i Rumunsko, které se cítilo zrazené spojenci a na námluvy Berlína reagovalo přátelsky, zvláště kvůli jeho strachu ze SSSR a Maďarska, bylo tedy otázkou času, kdy se připojí. Itálie měla na Bukurešť poměrně silný vliv, nicméně její sympatie patřila spíše Budapešti, což bylo právě opak toho co cítil Berlín. To byla další věc, ve které se Göring a Mussolini nedokázali shodnout, protože německý prezident považoval Miklóse Horthyho za Leichenfledderei (ve volném překladu: olupovač mrtvých) a odmítal podpořit jeho nároky na území Rumunska, Duce naopak maďarského regenta podporoval. Von Weizsäcker se také snažil italské vedení přesvědčit o nutnosti zlepšení vztahů s Bulharskem a Řeckem, to první nebyl problém, to druhé už bylo složitější, protože zde měla Itálie své územní a politické ambice. Mussolini z tohoto rozhovoru pochopil, že mu dá Berlín volné ruce pouze ve chvíli, kdy bude utvořena dostatečně silná aliance, která by Bělehrad izolovala a donutila k ústupkům bez použití vojenské síly.

Vzhledem k tomu, že italská armáda dosud dle Ugo Cavallera nebyla připravena na nějakou větší vojenskou kampaň (Itálie neměla prakticky žádné strategické rezervy paliv a surovin, stejně tak proces moderizace ozbrojených sil byl na úplném začátku), rozhodl se Mussolini tedy pro nevojenské řešení.

Jeho setkání s Lavalem proběhlo 14. 9. ve Florencii, Duce zde sondoval možnosti, za kterých by Francie byla svolná ponechat Itálii volnou ruku na Balkáně a hovořilo se i o francouzských podmínkách vstupu do Ocelového paktu. Lavalova návštěva byla čistě informativní a on i přes své hloboké sympatie k Římu a Ducemu osobně nemohl slíbit nic zásadního, nicméně potvrdil Mussoliniho přesvědčení, že Francie by mohla výrazně změnit svůj dosavadní politický směr. To jej vedlo a utvrdilo k rozhodnutí podporovat rozpad Jugoslávie zevnitř a vojenskou intervenci prozatím odložit. Slíbil více podpory lidem jako byl Ante Pavelić, jehož hnutí Ustaša mělo za cíl rozvrátit Jugoslávii a snažil se vyvolávat podporovat protisrbské nálady v dalších oblastech země. Přes tyto snahy mu nakonec bylo jasné, že musí vytvořit jednotnou frontu balkánských zemí proti Jugoslávii.

Maďarsko a Bulharsko nebyli překážkou, klíčem však byli Rumunsko a Řecko. Z toho důvodu jednostranně (bez konzultace s Berlínem) nabídl záruku nezávislosti Bukurešti (3.10.1940), s tím, že v případě potřeby přemístí na jeho hranice se SSSR vojenské jednotky, ta jeho nabídku s radostí přijala. Oficiálně byla záruka Rumunům namířena pouze proti hrozbě komunistů, neoficiálně i proti Maďarsku, což vyvolalo napětí mezi Římem a Budapeští. Německo záruku podpořilo o 10 dnů později a brzy se k němu připojilo i Španělsko, to co nikdo nečekal, bylo, že ji obnovila 25. října i Paříž, což byl výrazný signál Philippe Pétaine o zlepšení vztahů s mocnostmi OSY.

Rumunsko se tak 1.listopadu připojilo k Ocelovému paktu a stalo se součástí zemí OSY, to mělo pro vládu v Bělehradu fatální následky. Do té doby bylo totiž Rumunsko hlavním a dalo by se i říci posledním spojencem Jugoslávie v regionu, od této chvíle byla její izolace téměř úplná.

Nyní zbývalo Řecko, to nemělo s Bělehradem nikterak srdečné vztahy, nicméně nebylo pro Mussoliniho jednoduché, jeho vedení přesvědčit. Důvodem byly spory mezi Římem a Athénami, Berlín se v tomto ohledu snažil jakékoliv zjevné křivdy mezi oběma zeměmi urovnávat, leč klíčem byla Duceho ochota ustoupit. Před vypuknutím války mělo Německo a Řecko velmi korektní vztahy, nicméně to se cítilo ohroženo Itálií a Bulharskem, jeho vládě se podařilo získat záruku suverenity od Velké Británie, válka ovšem prokázala, že taková záruka nemá potřebnou hodnotu. Berlín se velmi snažil o připojení Řecka k OSE, dosud však narážel na italské veto, to se po listopadu roku 1940 změnilo.

7. listopadu 1940 navštívil osobně Duce Athény a jednal s řeckým diktátorem a předsedou vlády Ioannisem Metaxasem, poukázal na nutnost zlepšení vztahů obou zemí a veřejně prohlásil, že italským zájmem je suverenita a prosperita Řecka. Nabídl vojenskou a hospodářskou spolupráci, zmínil také možnost připojení Athén k OSE. Ioannis Metaxas byl zjevně překvapen změnou italské politiky vůči jeho zemi, byl sice výrazně probritský, nicméně chápal, že možnosti Británie plnit své sliby jsou limitovány a nemohl se na ně spoléhat. Nechtěl prozatím nic zásadního slíbit, přesto byl ochotný podepsat s Itálií pakt o neútočení na příštích 10 let, což považoval v daný okamžik za nesmírně výhodné pro svou zemi.

Řecko se tedy dosud drželo stranou mocností OSY, přesto dosáhl Mussolini alespoň toho, že případě války na Balkáně, budou Athény neutrální. Blížil se konec roku 1940 a změny, které postihly starý kontinent zdaleka ještě nebyly u konce, protože v listopadu do Berlína přicestuje druhý nemocnější muž SSSR a jeho zájmem nebude nic jiného, než rozšířit vliv Moskvy ve světě.
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1966
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Hmm, zajímavé, zajímavé!
Jaký je vývoj v Polsku?
Poláci jsou... inu Poláci, čekal bych, že se možná pokusí o odvetu. Jenže jsou sevřeni mezi Německo a Sajuz a nadto po válce silně vyčerpáni (určitě materiálně... možná i duševně?) Komunisté se mohou okusit zvýšit vliv ve zbídačelé zemi ale je otázkou, jak velkou mají v Polsku naději, navíc Stalin je opatrný a určitě nebude chtít nějakým dobrodružstvím popouzet příliš zbytek Evropy.
Něco podobného je Německo - opatrný Göring, na druhou stranu mu možná nebude proti mysli "dokončit" co Hitler začal - a ne-li jemu tak někomu dalšímu ve strně či armádě. Na druhou stranu mít nárazník proti Sovětům možná není tak špatné...
A nějaké zájmy tu mají samozřejmě i Britové a Francouzi a možná i Italové?
Jsem zvědav na Japonce a Dálný východ, i když předpokládám, že zatím tam jde vývoj dle nám známých kolejí. Japonští generálové nejou tak šílení aby útočili na koloniální mocnosti pokud je v Evropě mír. A bez akcí v Indočíně se budou vztahy s Washingtonem ubírat přeci jen jiným směrem (teda mám za to že v reálu byla "poslední kapkou" právě Indočína)
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

jjelen píše: 18 lis 2020, 17:37 Jaký je vývoj v Polsku?
Poláci jsou... inu Poláci, čekal bych, že se možná pokusí o odvetu. Jenže jsou sevřeni mezi Německo a Sajuz a nadto po válce silně vyčerpáni (určitě materiálně... možná i duševně?) Komunisté se mohou okusit zvýšit vliv ve zbídačelé zemi ale je otázkou, jak velkou mají v Polsku naději, navíc Stalin je opatrný a určitě nebude chtít nějakým dobrodružstvím popouzet příliš zbytek Evropy.
Něco podobného je Německo - opatrný Göring, na druhou stranu mu možná nebude proti mysli "dokončit" co Hitler začal - a ne-li jemu tak někomu dalšímu ve strně či armádě. Na druhou stranu mít nárazník proti Sovětům možná není tak špatné...
Polsko již není veličina, je to zničená a zbídačená země, pochybuji, že mělo ve zlatých rezervách 10 miliard marek, tzn. že Němci si odnesli vše co mělo nějakou cenu a stejně Varšava dluží. Zima roku 1940/1941 bude pro Poláky těžká, hladomor je vysoce pravděpodobný a Evropě to bude jedno...
Stalin by svým vměšováním do záležitostí Polska jasně porušil literu paktu Ribbentrop-Molotov, myslím, že mu za to Polsko nestojí, zatím konflikt s Berlínem nechce.
Göring nemá zájem o zbytek Polska, musel by se starat o 20 milionů uřvaných a rebelujících Poláků, nemluvně o více jak 2,5 milionech židů a těch má dost v Říši, vyhovuje mu stav věcí jak jsou. Polsko je nyní vlastně klientským státem, proč to měnit. Ten měkký polštář mezi Německem a SSSR je nejspíš výhodný pro oba režimy.
Vláda v Německu je sice lepší než v OTL, už mu nevládne egomaniak s komplexem nadřazenosti, nýbrž pouze oportunistická svině se zálibou žít v přepychu, nicméně ne masový vrah, navíc se jimi ani neobklopuje. Norimberské zákony prošly úpravou, už to není takové peklo jako v OTL, přesto jsou židé na území Třetí říše považováni za druhořadé občany.
jjelen píše: 18 lis 2020, 17:37 Jsem zvědav na Japonce a Dálný východ, i když předpokládám, že zatím tam jde vývoj dle nám známých kolejí. Japonští generálové nejou tak šílení aby útočili na koloniální mocnosti pokud je v Evropě mír. A bez akcí v Indočíně se budou vztahy s Washingtonem ubírat přeci jen jiným směrem (teda mám za to že v reálu byla "poslední kapkou" právě Indočína)
V OTL Japonsko na jaře roku 1940 začalo stahovat jednotky z Číny a přecházelo do defenzivy, junta hledala cestu jak se z "incidentu" vyvléknout, pouze totální zhroucení Francie, Holandska a oslabení Británie změnilo karty + samozřejmě toto: https://de.wikipedia.org/wiki/Automedon-Vorfall
V mém příběhu se nic takového neděje, problém je, že Čína nebude mít zájem jednat o míru, režim by ztratil tvář, to samé Tokio, válka tedy bude pokračovat, nicméně Japonsko rozhodně není v postavení zahájit nějakou další expanzi...
V Německu se opět uvažuje o obnovení kontaktů s Čínou jako obchodním partnerem, protože spojenectví s Japonském nic nepřináší, přesto je brzy odhadovat, jak se Berlín nakonec rozhodne.
Mela
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 153
Registrován: 04 srp 2014, 17:40

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Mela »

To vypadá že chceš s příběhem pokračovat což je jenom dobře. Původně si říkal že to napíšeš jen po ukončení války.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Mela píše: 19 lis 2020, 17:26 To vypadá že chceš s příběhem pokračovat což je jenom dobře. Původně si říkal že to napíšeš jen po ukončení války.
Mám karanténu, tak se snažím dělat alespoň něco co mě baví... :smile:
Mela
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 153
Registrován: 04 srp 2014, 17:40

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Mela »

Gallienus píše: 19 lis 2020, 17:28 Mám karanténu, tak se snažím dělat alespoň něco co mě baví... :smile:
Tak snad ti vydrží co nejdéle :D ať se podíváme aspoň do roku 1943+
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1514
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík »

Rozhodně to vypadá zajímavě - zajímá mě, kam tu Evropu dotočíš. Takže jen tak dál. :salute:
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1966
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Nu vida, tak jsou věci k nímž je karanténa přeci dobrá :twisted:

Ještě mne napadá co Itálie - momentální postavení kdy je totálně rozhozená rovnováha moci v Evropě, obě hlavní tradiční velmoci silně oslabené, Německo ale vlastně taktéž... poměrně dost prostoru k posilování vlivu a nějaké formě revizionismu (což už naznačuješ...)
Na druhou stranu o fašistické Itálii vím vlastně trestuhodně málo...
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(59.) Evropa po válce červenec – listopad 1940 (část. 2)

Návštěva sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova v Berlíně byla důsledkem změn, jež nastaly na politické mapě Evropy. Původní představa Moskvy byla, že nastávající válka mezi imperalisty obě strany oslabí a SSSR do konfliktu následně vstoupí, jako rozhodující síla, která bude moci diktovat podmínky, to se ovšem nestalo. Konflikt skončil příliš brzy a krom Polska, jež bylo vždy nepřátelské k SSSR, nebyla žádná z bojujících stran fatálně oslabena. Přesto bylo období tzv. evropské války pro Moskvu úspěšnou příležitostí, jak rozšířit svou sféru vlivu. Ta zcela a takřka beze zbytku využila litery paktu Molotov-Ribbentrop a zabrala uzemí Polska, Pobaltí, Rumunska (s bonusem Bukoviny, která ji nenáležela) a Finska (pouze zde nedosáhla na vše co zamýšlela). Nyní se Stalin ohlížel po možnostech jak pokračovat v expanzi, jeho hlavním cílem bylo opět Finsko a sním i Rumunsko, došlo však k událostem, které ho donutí dát prozatím rozkaz vyčkávat. Z tohoto důvodu pošle svého věrného přítele a druhého nejmocnějšího muže země za Göringem. Ten byl pro něj méně čitelný než-li Hitler a zdál se být opatrný a méně ambiciózní než zesnulý německý vůdce...

Jedním z hlavních problémů Stalina jež nastal po ukončení války byl vznik tzv. Skandinávského společenství, jehož zakladatelem bylo Norsko.

Když byli spojenci poraženi, začala se norská vláda obávat ambicí Německa a její důvěra k Berlínu byla velmi omezená. Byť nepanovala v této otázce absolutní shoda, požádalo Oslo Němce, aby odešli ze země, k překvapení čelních norských vládních činitelů to Německo skutečně udělalo a nedalo Norům důvod k jakékoliv stížnosti. Göring pak následně nabídl Norsku připojení k Ocelovému paktu, Oslo to odmítlo, přesto se snažilo s Berlínem vycházet a prohloubilo s ním vojenskou, politickou a hospodářskou spolupráci, která se jevila jako nesmírně výhodná.

Problémem norské vlády, která si chtěla udržet alespoň to pomyslné zdání neutrality bylo to, že konflikt znamenal velké vzepjetí „Nasjonal Samling“ jejíž členové patřili mezi ty, jež byli během války nejvíce vidět a slyšet. Mnoho straníků se v boji vyznamenalo a obecně si získali velký respekt veřejnosti, což dokázal jejich vůdce Vidkun Quisling velmi dobře využít. Nyní se on a jeho věrní mohli dostat do vlády, protože král slíbil po válce nové volby, které si žádala veřejnost. Vidkun Quisling silně kritizoval současnou vládu země, tvrdil, že bez německé pomoci by se Norsko neubránilo a stalo se pouhým nástrojem v rukou Britů a Francouzů. Dle něj nesla vláda zodpovědnost za absolutní nepřipravenost země na konflikt (což byla v jádru pravda) a upozorňoval na hrozbu rudých, která byla v očích veřejnosti velmi reálná. Jeho cíl byl jasný, získat post předsedy vlády, případně znovu funkci ministra obrany. Halvdan Koht, který byl stále ministrem zahraničí společně s předsedou vlády Johanem Nygaardsvoldem dělali vše proto, aby se jím Quisling nestal, v tom měli podporu velitele norské armády Kristiana Laakeho, který bývalého ministra obrany nesnášel a byl částečně zodpovědný za jeho odchod z funkce. Halvdan Koht nakonec dokázal přesvědčit Curta Bräuera, s nímž si vypěstoval velmi dobré vztahy během války, aby zasáhl ve prospěch norské vlády. Nebylo to zadarmo (jednou z podmínek bylo umožnit trvalý pobyt německých poradců v zemi v počtu dvou tisíc), ale německý velvyslanec přes svého nadřízeného moc Vidkuna Quislinga na norské politické scéně na čas výrazně omezil, Ernst von Weizsäcker totiž nabídl vůdci „Nasjonal Samling“ post velvyslance v Třetí říši a ten ji překvapivě přijal. Zpočátku se to jevilo jako to nejlepší řešení, bohužel se časem ukázalo, že opak je pravdou a Vidkun Quisling si na tomto postu dokázal získat poměrně silnou pozici, kterou využíval i na domácí scéně. Jako velvyslanec Norska ve Třetí říši měl pod kontrolou veškeré obchodní, vojenské a hospodářské dohody své země a získal tak vazby na nejmocnější lidi v Německu. Přestože byl Vidkun Quisling dočasně odklizen mimo Norsko, získal „Nasjonal Samling“ ve volbách téměř 14% hlasů, což byl velký úspěch a dostal se tak do vlády.

Johan Nygaardsvold, dokázal volby přežít a jeho cílem bylo udržet svou zem mimo OSU, neměl v zásadě nic proti úzkým obchodním vazbám na Německo, to považoval za jistou daň udržení si přátelských vztahů se silným sousedem. Pověřil proto Halvdana Kohta, aby se pokusil znovu projednat s Finskem a Švédskem otázku vzniku společné vojenské aliance, která by je učinila nezávislými a dostala jejich země z vlivu Berlína, Londýna a také Moskvy, která se v tuto chvíli jevila jako největší hrozba. Finská vláda souhlasila, upozornila ovšem, že následky Zimní války pro zem byly takřka fatální a Moskva ji vyhrožuje, že vstup do takové aliance bude znamenat obnovení nepřátelství, což si nyní Helsinky nebudou moc dovolit. Ze strany Finů byla jejich odpověď velmi korektní a upřímná, Oslo si uvědomovalo, že by to mohlo vyvolat novou válku, na kterou nebylo dle generála Kristiana Laakeho vůbec připraveno. Ten žádal více času a také finančních prostředků na modernizaci ozbrojených sil, ty mu byly také přislíbeny. Generál vládu pravdivě informoval na začátku srpna roku 1940, že teprve ke konci měsíce bude mít armáda ve zbrani 4 plně vybavené divize o síle 60 tisíc mužů s podporou téměř 250 bojových letounů (v drtivé většině německé výroby), což sice dostačuje na obranu severního Norska, nikoliv ovšem na obranu Finska… Ve své zprávě zcela realisticky uvedl, že i kdyby měl dost času na přemístění svých sil do Finska (což je silně nepravděpodobné) nebude společně s finskou armádou schopen ubránit Helsinky, ani další klíčová finská centra a případný útok Sovětů dokáže pouze zpomalit. Upozornil, že bez materiální pomoci Německa a politické ze Švédska je taková aliance z vojenského hlediska odsouzena ke zkáze. Johan Nygaardsvold získal od Berlína záruku suverenity, nicméně německá vláda ji poskytla před Brity, nikoliv Sověty, což mu Ernst von Weizsäcker velmi jasně vysvětlil, snaha Německa nedostat se do konfliktu s Moskvou byla více než očividná, zbývalo tedy Švédsko.

Krátce po Zimní válce podporoval tajně Hermann Göring vznik skandinávského obranného paktu, protože v tom viděl možnost, jak zabránit spojencům v intervenci na jejich půdě. Jak Oslo, Helsinky, tak Stockholm si toho byly vědomi, jejich reakce byla tehdy velmi obezřetná a vlády těchto zemí snahám Berlína nedůvěřovaly, to a strach Finska z obnovení nepřátelství, kterým hrozila Moskva znamenal, že se myšlenka nerealizovala. Nyní se situace změnila, Norsko jež předtím doufalo, že si udrží neutralitu za všech okolností, nyní ztratilo veškeré iluze a chápalo, že jestli si má svou suverenitu zachovat, je zapotřebí být odvážnější. Začalo tedy vyjednávat se Švédskem a to jak oficiálně, tak tajně, již v průběhu srpna poslalo přes území svého souseda do Finska na 3000 dobře vycvičených a zkušených „dobrovolníků“ a po moři jim vyslalo vojenskou výzbroj. Johan Nygaardsvold se osobně několikrát setkal se svým švédským protějškem a bral sebou na setkání i generála Laakeho, Norsko potřebovalo po svém sousedovi, když ne vstup do aliance, tak alespoň možnost vojenského průchodu (Johan Nygaardsvold věděl, že to Švédsko nedovolí, přesto o to žádal).

Švédi chápali moc dobře, že pouze vojenská porážka spojenců na norské půdě zabránila invazi do jejich země. Tohle uvědomění mělo velký vliv na jejich rozhodování, nikdo ve Stockholmu si nedělal iluze o tom, že když se Moskva rozhodne znovu napadnout Finy, rozhodně se sovětské armády nezastaví na švédských hranicích, navíc bylo mnoho Švédů (především vojáků - generálové Archibald Douglas a Axel Rappe), jež věřili, že ubránit jejich zem před komunisty je možné pouze ve Finsku, protože pak už to nebude reálné. Už během Zimní války prokázalo Švédsko Finsku velkou náklonnost, nejen vysláním takřka 8500 dobrovolníků, nýbrž i třetinou svého pěchotního vybavení (135 tisíc pušek a 350 těžkých kulometů) a téměř všemi letadly, kterými jejich vzdušné síly disponovaly. Tím ovšem jeho podpora končila, švédská vláda navzdory veřejnému mínění svých občanů odmítla tři oficiální žádosti Helsinek o zapojení se do války na obranu Finska a držela se striktně neutrality.

Švédská vláda dávala během rozhovorů najevo souhlas o vstupu do aliance, nicméně je podle ni nejprve nutné modernizovat armádu (ta byla v zoufalém stavu, protože od roku 1925 kdy prošla odzbrojením byla velmi slabá) a pak dohodu oficiálně zveřejnit, což by mohlo být tak na jaře příštího roku. To Johan Nygaardsvold odmítl, řekl, že Finsko tak dlouho nepřežije a žádal odpověď Švédů do konce srpna, upozornil je, že Norsko nabídne 26. srpna Helsinkám vstup do nově vytvořeného Skandinávského společenství a zároveň otevřeně vydá vojenskou záruku jeho suverenity, což může vyvolat konflikt ze SSSR, který bude hrozbou následně i pro jejich zem. Úmyslně tak představitele švédské vlády postavil před hotovou věc. Aby měla taková záruka smysl, bylo nutné, podpořit ji i tou švédskou, jedině to mohlo zabránit komunistům začít válku, dokonce ani Moskva by neriskovala konflikt tak velkého rozsahu. Především proto, že schopnosti Rudé armády byly v předchozích bojích hodnoceny jako velmi slabé a perspektiva dlouhé války nebyla nic, co by si Stalin přál. Švédsko nakonec souhlasilo, požádalo pouze o mírný odklad, přesto jak Oslo, tak Stockholm 1. září 1940 oznámily vznik nového Skandinávského uskupení a ve stejný den nabídly Helsinkám připojení, ty přijaly, ještě téhož dne vydala norská vláda povel k přesunu téměř 40 tisíc vojáků do Finska přes území svého souseda. Přesun jednotek trval více jak měsíc a brzy se k nim připojí na 19 tisíc vojáků švédské armády a do konce roku se jejich počet rozšíří o další mobilizované ročníky také na 40 tisíc.

Moskva byla pobouřena, vyjádřila ostrý protest a vyhlásila embargo na dovoz obilí a veškerého dalšího materiálu i surovin do zemí Skandinávského společenství, očekávalo se, že se k embargu ze solidarity a dle podmínek paktu Molotov-Ribbentrop připojí i Berlín, podobně jako v době Zimní války, leč k velkému zklamání Stalina a sovětského vedení se tak nestalo…

Dalším důvodem návštěvy Berlína, kterou měl uskutečnit lidový komisař zahraničí Molotov, byla situace kolem Rumunska, protože Stalin nebyl plně spokojen s územními ústupky Bukurešti k SSSR. Nyní bylo ovšem Rumunsko součástí států OSY a mělo záruku suverenity od všech jejich členů + Francie, z tohoto důvodu si přál Stalin vyřešit tuto otázku nenásilnou cestou.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(60.) Evropa po válce červenec – listopad 1940 Berlínské rozhovory (část. 1)

Jestli bylo něco, co krátce po ukončení nepřátelství Göringa děsilo, byl jím SSSR a německá ekonomická závislost na něm. Pověřil proto své ministry (hlavní zodpovědnost nesla trojice mužů: Walter Funk, Hjalmar Schacht a Fritz Todt), aby učinili potřebné kroky, jak tuto pro Třetí říši nepříjemnou situaci řešit, v tom jim měl co nejvíce vypomáhat ministr zahraničí Ernst von Weizsäcker. Jejich prvním krokem bylo obnovení obchodních kontaktů se zeměmi jižní a střední Ameriky, především s Venezuelou a Mexikem, jež byly před válkou hlavní dovozci ropy pro německé hospodářství. To nyní více než pomáhalo snížit závislost na sovětské a rumunské ropě, nevýhodou byla ovšem vzdálenost mezi obchodními partnery. Německá obchodní flotila během války naštěstí neutrpěla těžké ztráty (navíc si Němci začali pronajímat přeživší lodě norské tankerové flotily, které unikly právě do těchto zemí, kde jejich posádky hledaly azyl před spojenci), takže obchodování mohlo začít bezprostředně, horší to bylo se zaplacením. Peníze z reparací od Polska nestačily, proto jako v případě Sovětů muselo dojít k barterovému obchodu, Německo nabídlo zbraňové systémy a poradce, což bylo především pro Venezuelu výhodné, podobné dohody se snažil Weizsäcker a jeho podřízení rozšířit na celý kontinent, brzy bude úspěšný především v Argentině a Chile. Aby mohl tento pro Třetí říši velmi výhodný obchodní vztah fungovat, bylo zapotřebí udržet mír, Německo nemělo totiž prostředky, jak ochránit své obchodní trasy a flotilu.

Zcela nový trh (svou velikostí a významem) se pro Německo otevřel po září roku 1940 vznikem Skandinávského společenství, jež bude od poloviny října, k nemilému Weizsäckerovu a Göringovu překvapení zahrnovat i Dánsko, jež se k němu připojilo 14.10. Nikdo v Berlíně netušil, že Kodaň něco takového učiní a její rozhodnutí vyvolá jisté napětí v Berlíně. To brzy zmizí, hlavním důvodem totiž bude embargo jež SSSR uvalilo na Skandinávce a tím je vlastně svou hloupostí dotlačí do náruče Berlína. Třetí říše byla zcela závislá na švédské železné rudě, finském niklu a dřevu a jen s velkými potížemi získávala dostatek prostředků na jejich zaplacení, to se nyní mělo změnit.

Oslo jež se stalo vůdčí hnací silou tohoto nově utvořeného vojenského a politického uskupení doporučovalo vojenskou a hospodářskou spolupráci s Německem (z důvodu toho, že jeho vlastní ozbrojené síly byly vyzbrojeny z 80% německými zbraněmi a vybavením), velení jeho armády mělo zájem sjednotit výstroj a výzbroj společných armád, což by výrazně zjednodušilo případné bojové operace v době války. Göring tak získal klíč, jak se pomalu, ale jistě začít vymaňovat z hospodářské závislosti na SSSR. V průběhu září a října se Göring nebo Weizsäcker několikrát setkají se sovětským velvyslancem, kterým byl Vladimir Dekanozov, jež do funkce nastoupil v srpnu tohoto roku, ten žádal, aby se Německo připojilo k embargu uvalenému na země Skandinávie, oba tuto sovětskou prosbu během rozhovorů jasně odmítli, čímž vyvolali silnou nelibost Moskvy. Z tohoto důvodu bylo zřejmě, že musí dojít k vyjasnění vztahů mezí Třetí říší a SSSR, proto Němci přijali kladně žádost ohledně návštěvy Vjačeslava Molotova.

Sovětský emisar dorazil do Berlína 12. listopadu, kde na něj čekal Göring a Weizsäcker, od 12.7. kdy skončilo nepřátelství a Německo se vzpamatovávalo z války uběhly již čtyři měsíce, bylo to období změn, natolik důležitých, že ke své smůle sovětské vedení nepochopilo jejich význam.

Nyní v listopadu 1940 nebyli pro Göringa srdečné vztahy se Stalinem otázkou přežití jeho země. S tím se také začal měnit i prezidentův vztah ke svému moskevskému partnerovi. Od období, kdy bylo přátelství „zoufale“ vyžadováno za každou cenu, až k nynějšímu chladnému zjištění, zda je přátelství skutečně „nutné a výhodné“ pro německou stranu. Göring již rozhodně neměl v úmyslu platit za nevměšování komunistů do evropských záležitostí, určitě ne územím, které získala a přitom krvácela německá branná moc (v Polsku to bylo 16 tisíc mrtvých, tedy plných 80% celkových německých obětí ve válce), dodávkami nejmodernějších zbraňových technologií či průmyslových zařízení.

I přes změny, které nastaly si neodpustil Ernst von Weizsäcker k hlavě státu malou poznámku a připomněl ji, že v srpnu 1939, kdy Hitler čekal na dopis z Moskvy, byl připraven darovat Stalinovi i mnohem víc, než co Stalin vůbec žádal… A přečetl slova svého předchůdce:

„Führer mne zplnomocnil prohlásit nezainteresovanost Německa, pokud jde o území jihovýchodní Evropy až po Konstantinopol a Průlivy, pokud se to ukáže jako nezbytné...“

Na to hlava státu poznamenala: „Je tedy dobře, že o to v srpnu 1939 Stalin Hitlera nepožádal, jinak bychom byli dneska úplně v prdeli.“

Molotov dostal od Stalina pokyny a na ně měl získat německé odpovědi, jednalo se především o toto:

1. Protože pakt Molotov-Ribbentrop o rozdělení sfér vlivu téměř vyčerpal své možnosti (výjimkou bylo stále Finsko), bude nutné během jednání dosáhnout toho, aby do sféry vlivu SSSR byly zahrnuty:

a) Finsko, na základě smlouvy z roku 1939, Německo „musí“ odstranit všechny překážky, které poškozují zájmy SSSR v této zemi.
b) Dunaj, části přímořského Dunaje. Zmínit rovněž fakt, že Německo nekonzultovalo se SSSR otázku záruk a vstupu vojsk do Rumunska, stejně tak jeho připojení k OSE Berlín-Řím-Madrid.
c) Bulharsko, musí být na základě dohod s Německem a Itálií převedeno do sféry vlivu SSSR na témž základě záruk Bulharsku ze strany SSSR, jak to Německo a Itálie učinily ve vztahu k Rumunsku, to samozřejmě spolu s nutným vstupem vojsk Rudé armády do Bulharska.
d) Otázka Turecka nyní nemůže být v žádném případě řešena bez účasti SSSR, protože ten má zde závažné zájmy, především v oblasti průlivů.
e) Otázka dalšího osudu Maďarska, Jugoslávie i Rumunska, jako zemí mající blízký vztah k SSSR je pro nás velmi zajímavá a chtěli bychom, aby jste se s námi na tom domluvili.
f) Otázka ohledně Íránu nesmí a nemůže být řešena bez účasti SSSR, protože tam má závažné zájmy...

2. Je nutné zjistit záměry Německa ohledně zemí Skandinávie a změn, které se zde udály, přesvědčit Berlín o nutné spolupráci s Moskvou (embargo), případně možného společného vojenského zásahu obou zemí v tomto regionu.

3. Rozšíření obchodních závazků nejen na Německo, nýbrž i na ostatní země paktu, snažit se tím vynahradit Berlínu (a dalším) ukončení obchodování se zeměmi Skandinávie.

4. Vyřešit otázku případné koupě dalších válečných lodí a zjistit důvody odmítnutí prodeje.
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4819
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

To s tím že Hitler byl ochoten učinit až takovéhle ústupky je pravda? Z čeho čerpáš, nikdy jsem o tom neslyšel? Zahrnovalo by to jaké země? Rumunsko, Bulharsko a Turecko zcela jistě. Co Maďarsko, Jugoslávii a Řecko?
Jinak tohle je kurňa silnej námět na AH...

Co se týče Polska, tohle je hodně zajímavá otázka, protože Polsku vlastně, stejně jako o 150 let dříve, vrazili meč či dýku do zad skoro úplně všichni - Němci (nacisté), Sověti (komunisté) i Spojenci (demokraté) + pochopitelně neschopný Sanační režim, takže politicky i ideově skoro nikdo nezbyl. Jedni z mála, kdo pomohl, či neuškodil, byli pouze jižní sousedé, Rumunsko a Maďarsko. Osobní odhad - Polský lid si vydupe krále s tím, že mu v některých oblastech svěří takřka diktátorské pravomoci + se upne na církev, čímž se vymezí jak proti komunistům, tak i nacistům a liberálům západu. Cílem bude (jednou) osvobozující křížová výprava polského území.
Toto, souběžně s popisovanou politikou Německa, též dává jasnou volbu spojenectví - Maďarsko (s tím, že Poláci se nejspíš budou snažit přesvědčit Hortyho též k tomu, aby konečně Maďarsko přijalo krále, možná i k personální unii) a do určité míry i Rumunsko. To též dává dodatečnou vazbu na Itálii.
Celkově si ovšem Polsko i tak bude muset vybrat se kterým ze dvou smrtelných nepřátel se aspoň částečně dohodne - a jelikož Poláci podstatně více nenávidí Rusy, můj odhad je, že zkusí nějakou dohodu s Německem. Pokud to Göring zahraje chytře (záchrana před hladomorem 1940/41, pronájem Gdyně a "koridor" k ní + příslib území na východě - jednou...) může Polsko skončit nakonec ve velmi chladném, přesto ale svazku s Německem, jakožto menším zlem.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Johnson
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1233
Registrován: 21 pro 2007, 17:29
Bydliště: Vsetín

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Johnson »

Atlantis píše: 20 lis 2020, 19:34 To s tím že Hitler byl ochoten učinit až takovéhle ústupky je pravda? Z čeho čerpáš, nikdy jsem o tom neslyšel? Zahrnovalo by to jaké země? Rumunsko, Bulharsko a Turecko zcela jistě. Co Maďarsko, Jugoslávii a Řecko?
Jinak tohle je kurňa silnej námět na AH...
Já to četl v Soloninově knize 25.červen hloupost, nebo agrese.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Johnson píše: 20 lis 2020, 20:30 Já to četl v Soloninově knize 25.červen hloupost, nebo agrese.
Dal bych Ti bod, kdybych mohl... :D , je to skutečně zní. ale už jsem se s tím někde setkal předtím, jen si nedokážu vzpomenout kde..., ale tipoval bych wiki (anglickou/německou) občas tam narazím opravdu na zajímavé věci.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 20 lis 2020, 19:34
Jinak tohle je kurňa silnej námět na AH...
Zkus to napsat, budu se těšit...
Atlantis píše: 20 lis 2020, 19:34 Celkově si ovšem Polsko i tak bude muset vybrat se kterým ze dvou smrtelných nepřátel se aspoň částečně dohodne - a jelikož Poláci podstatně více nenávidí Rusy, můj odhad je, že zkusí nějakou dohodu s Německem. Pokud to Göring zahraje chytře (záchrana před hladomorem 1940/41, pronájem Gdyně a "koridor" k ní + příslib území na východě - jednou...) může Polsko skončit nakonec ve velmi chladném, přesto ale svazku s Německem, jakožto menším zlem.
Němci Poláky nenávidí možná víc než oni je, kolik generací ty národy žili spolu a pak najednou v roce 1918, kdy na tom bylo Německo nejhůře mu polští poddaní vrazí nůž do zad..., což mělo za následek rozdělení celé země. Tato vzpomínka je příliš živá, německý prezident pro ně nehne prstem, bude tam nějaká snaha od umírněných, jako je ministr zahraničí Ernst von Weizsäcker pomoci, ale ta nepadne na úrodnou půdu. V Polsku se brzy najde viník jejich neštěstí a to jsou židé, prakticky každá společnost v nich době nouze našla nástroj, na který mohla hodit veškeré své problémy... Historie je v tomto ohledu prostě svině a moc ráda se opakuje...
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

(61.) Evropa po válce červenec – listopad 1940 Berlínské rozhovory (část. 2)

Rozhovory, jež začaly dopoledne 12. listopadu se budou týkat zpočátku otázky Finska a jeho připojení do Skandinávského společenství. Molotov bude po německé straně jasně požadovat, aby Berlín vyhlásil embargo na dovoz nejen válečného materiálu, nýbrž i obilí, spotřebního zboží atd. Výměnou za to nabízel rozšíření obchodní spolupráce, Göring neodmítal dále obchodovat se SSSR, nicméně blokádu Skandinávie razantně odmítl. Připomněl velmi dobré vztahy mezi Berlínem a Oslem, kdy obě země bojovaly ve společné válce a také vzniklé bratrství obou národů ve zbrani.

„Nicméně pak bude muset použít Moskva ve vztahu k Finsku (a tím i ostatním zemím Skandinávie) vojenskou sílu, protože již déle nemůže snášet dvojakou politiku finské vlády, kterou se snaží štvát svůj lid proti SSSR.“

„Rozhodně si pane lidový komisaři zahraničí nepřeji novou válku na Baltu, taková válka by rozhodně neskončila rychle a mohla by vést i k zapojení Britů nebo případně Francouzů, kteří budou chtít nějak rehabilitovat svá předchozí politická a vojenská selhání. To by mělo za následek zapojení Německa do takového konfliktu, což je v tuto chvíli naprosto nepřípustné.“

„Je nutné, aby Třetí říše pochopila a také uznala, že Finsko patří do sovětské sféry vlivu, nemůžeme proto připustit, aby tato nově vzniklá imperialistická aliance nějakých monarchií, byla nebezpečím pro Leningrad a Murmansk, finská vláda má agresivní touhy a SSSR nemůže toto chování a hrozby, které ohrožují jeho bezpečnost ignorovat!“

Göringa tato debata unavovala, ten komouš ho nechtěl poslouchat neustále si mlel to své, von Weizsäcker jej varoval, že rozhovory budou složité, tohle bylo ovšem přes míru…

„Budiž je tedy vaše, Německo nebude rozhodně bránit sovětským ambicím ohledně Finska a bezpečnosti SSSR v této oblasti. Upozorňuji vás, že pakliže dojde k válce a vaší straně se tedy nepodaří vyřešit spory nevojenskou cestou, je v tom SSSR sám. Nemáme v oblasti žádné územní ambice, v tomto ohledu se budeme držet usnesení, které je zaneseno v paktu Molotov-Ribbentrop a budeme mimo takový konflikt.“

„Dojde tedy ze strany Německa k zavedení embarga, pakliže nebude jiná možnost a začnou boje?“

„Rozhodně ne, už jsem vám to jasně řekl, nemůžeme si dovolit přestat se Skandinávií obchodovat. Navíc vás varuji, jestli některá z vašich ponorek jako během Zimní války jakoby „omylem“ opět potopí některou z našich nákladních lodí, nařídím, aby do Skandinávie byly vysílány konvoje, které bude chránit Kriegsmarine a ta potopí každou loď, jež by přepravu ohrožovala..., bez ohledu na její národnost.“

„Mrzí mě, že v tomto ohledu nechcete pochopit zájmy SSSR, zvláště, když je váš předchůdce Adolf Hitler v paktu o neútočení potvrdil, to je velice nešťastné, vzhledem k našim dosavadním velmi přátelským vztahům...“

„Chci mít stále dobré vztahy mezi našimi dvěma národy a rád bych připomněl, že v průběhu Zimní války má země nedala SSSR žádný důvod stěžovat si na její chování v tomto konfliktu. Doufali jsme, že Moskevským mírem mezi oběma stranami, došlo k naplnění sovětských ambicí. Kdyby ne, tak proč by jinak SSSR uzavíral s Finy mír a hlavně za stávajících podmínek, které si sám zvolil. Zvláště ve chvíli, kdy jednoznačně v válce vítězil...“

„Má vláda si skutečně nemůže stěžovat na chování Německa během konfliktu, to nemohu popřít. Jenže okolnosti od března 1940 se změnily, finská vláda nenaslouchá hlasu rozumu a má touhy revanšovat se a tím ohrožovat bezpečnost SSSR. Její protisovětská rétorika stoupla zvláště nyní, kdy se připojila do té imperialistické frakce, jejíž touhou je zničit mírumilovný SSSR.“

Göring si sám pro sebe říkal, zda neměl tyto rozhovory ponechat raději v rukou svého ministra zahraničí, von Weizsäcker by to zvládal lépe…, protože na rozdíl od hlavy státu měl i víc trpělivosti.

„Musí přeci existovat nějaké řešení, naše zem má s tou vaší přeci mnoho společných zájmů, není možné zničit si dobré vztahy, které se pěstovaly během války, jen hloupým nedostatkem porozumění kvůli něčemu takovému jako je malé Finsko?“

„Bohužel pane říšský prezidente Finsko je pro SSSR klíčovou otázkou jeho národní bezpečnosti, ohrožení Leninova města je v tuto chvíli bezprostřední a mrzí nás, že to stále nechcete pochopit… Přesto je tu skutečně ještě mnoho otázek na projednání, např. ohledně Rumunska, ta Moskvu a soudruha Stalina velmi trápí...“

„Poslouchám.“ Řekl již mírně apatický Göring.

„Předně si myslíme a bylo velice nešťastné, že byla Rumunsku poskytnuta záruka suverenity, aniž by to Berlín konzultoval s námi, stejně tak jeho vstup do Ocelového paktu byl pro naši vládu překvapením. Moskva považuje takový krok za hodně unáhlený, zvláště když mezi ní a Bukureští ještě nejsou plně vyřešené územní spory...“

„Vaše vláda dostala v plné míře vše co jí náleželo dle klauzule paktu Molotov-Ribbentrop, která se týkala Rumunska, dokonce si SSSR vzal i Bukovinu, která nebyla v naší dohodě zmíněna, tak nerozumím vaší výtce. Duce dal záruku rumunské vládě z vlastního popudu, nekonzultoval ji se mnou, ani s nikým jiným ze svých partnerů v OSE. Nicméně ve chvíli, když tak učinil, jsme se rozhodli v rámci udržení soudržnosti mezi našimi zeměmi připojit, byla to otázka dobré vůle. Vstup Rumunska do Ocelového paktu doprovázela obava z územních ambicí Maďarska, ve vztahu k SSSR je Bukurešť přesvědčena, že došlo k urovnání sporů...“

„V rámci paktu jsou naše požadavky sice splněny, ale od chvíle, kdy byl podepsán, se věci změnily, je nutné tedy tuto otázku ještě otevřít a projednat ji. Stejně tak otázku ohledně Bulharska.“

„Ohledně Rumunska dala Třetí říše již své sliby jeho vládě a nebude je měnit, to není nyní na pořadu dne. Bukurešť je nyní klíčový partner v regionu a tvoří protiváhu Maďarsku a Jugoslávii, navíc patří do Duceho sféry vlivu, v tomto ohledu se musíte obrátit na něj. Co se Bulharska týká, nemáme zde nějak vyhraněné zájmy a není tak důvod, aby jeho vláda podepsala nějaký druh smlouvy a přátelství, či pomoci s tou vaší. To samé se týká Turecka a Íránu, ani zde nemáme problém ustoupit SSSR a ponechat tyto země ve vaší sféře vlivu, nicméně doufáme, že naše obchodní kontakty zde zůstanou zachovány...“

Molotov z toho jasně pochopil, že Göring se ho ústupky mimo svou zájmovou oblast snaží dostat od řešení otázky Finska a nasměrovat jinam.

„Vzhledem k tomu, že je nyní Maďarsko státem, jež sousedí se SSSR, bylo by také dobré probrat jeho osud, stejně tak budoucnost Jugoslávie, protože vláda v Bělehradu je velmi přátelská k Moskvě a cítí se nyní ohrožena událostmi, které probíhají na Balkáně...“

„Tomu rozumím a chápu, nicméně i Třetí říše a další státy OSY mají své zájmy v regionu, především Itálie, pro kterou je Balkán životně důležitý. Osobně jsem Ducemu dal slib, že zde nebudu zasahovat a Německo se nebude vměšovat do záležitostí Říma. Tuto dohodu s ním uzavřel již Adolf Hitler a já ji zcela respektuji. Přesto budu upřímný, má zem nemá v Maďarsku žádné územní ambice, jde jí pouze o náš obchod s Budapeští a o to, aby ona pochopila, že Rumunsko a Slovensko jsou pod naší ochranou. Co se Jugoslávie týká, máme sice obavu o německé menšiny v zemi, především tu ve Slovinsku, řídíme se však přáním Říma, který naše zájmy plně podporuje. Z tohoto ohledu vás musím opět odkázat na Mussoliniho.“

Bylo jasné, že první kolo jednání zatím žádnou ze stran neuspokojilo a že jestli má dojít k nové dohodě, bude muset některá ze stran ustoupit...
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1966
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen »

Atlantis píše: 20 lis 2020, 19:34Celkově si ovšem Polsko i tak bude muset vybrat se kterým ze dvou smrtelných nepřátel se aspoň částečně dohodne - a jelikož Poláci podstatně více nenávidí Rusy, můj odhad je, že zkusí nějakou dohodu s Německem. Pokud to Göring zahraje chytře (záchrana před hladomorem 1940/41, pronájem Gdyně a "koridor" k ní + příslib území na východě - jednou...) může Polsko skončit nakonec ve velmi chladném, přesto ale svazku s Německem, jakožto menším zlem.
To mi dává smysl, ale je otázka, jak s tím zacvičí vzpomínky na válku kdy bylo Německo hlavní nepřítel... ale tak možná že sovětské "okrádání mrtvol" bude vyvolávat srovnatelnou nenávist jako německá brutalita...?
Nu a pak je tu realpolitika, která může jít zcela mimo tyhle sentimenty, je otázka zda se ale Poláci vydají (nebo vůbec mohou vydat takovou cestou).
Pro Němce tohle opravdu může být výhodné, když by se Poláci "vymkly kontrole" vždycky se mohou proti nim dohodnout s Rusy případně Litevci a Ukrajinci...

A ano, dovedu si taky představit nějaký "katolicko-fašistický" blok (nebo "pod-blok") kde bude hrát hlavní roli Řím. V tuto chvíli jsou pro vznik něčeho takového relativně njevhodnější podmínky. Na druhou stranu, Německo, a´t v jakémkoliv stavu, je pořád hospodářsky nesmírně významné, pochybuji že tomu ekonomickému vlivu může Řím čelit (kdyby alespoň měli ropu z Libye :D), takže ta kooperace je asi nyní tou nejlepší a určitě nejsnažší cestou (jen, alespoň chvíli, možná bude Itálie o něco "rovnocennější partner" než za války...). Ostatně věřím, že už jen s africkými državami bude dost práce, nemluvě o rozšiřování vlivu v Jugoslávii (a Řecku?), které rozjíždí...
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4819
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis »

Jako ano, protižidovskou orientaci jsem očekával automaticky, ale zkusil jsem ji nezmiňvat a doufat. A jinak i kdyby Polsko odstranilo všechny své židy i Židy (na což IMO nemá), pořád to neřeší jeho problémy. Tzn. škoda, doufal jsem, že Göring i zde pojede tzv. realpolitik a tuto příležitost využije. Nicméně pořád je zde šance v podobě Itálie. Maďarsko by mohlo dodat potraviny (spolu s Rumunskem) výměnou za nějaké ústupky. A Itálie má teoreticky volné pole působnosti.

Mimochodem mám pocit, že z Molotova děláš tak trochu fanatika, kterým nebyl.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 334
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 23 lis 2020, 00:33 Jako ano, protižidovskou orientaci jsem očekával automaticky, ale zkusil jsem ji nezmiňvat a doufat. A jinak i kdyby Polsko odstranilo všechny své židy i Židy (na což IMO nemá), pořád to neřeší jeho problémy. Tzn. škoda, doufal jsem, že Göring i zde pojede tzv. realpolitik a tuto příležitost využije. Nicméně pořád je zde šance v podobě Itálie. Maďarsko by mohlo dodat potraviny (spolu s Rumunskem) výměnou za nějaké ústupky. A Itálie má teoreticky volné pole působnosti.
Problém je, že Polsko nemá s Rumuny ani Maďary společnou hranici, jediná možnost jak poslat potraviny, léky atd. je přes Německo, respektive Slovensko, to znamená s povolením Berlína. Což německá vláda nemá důvod dovolit, proč by to dělala... V Německu samotném není ekonomická situace také nějak dobrá, tohle není doba OTL, kdy mohli plundrovat země západní Evropy a Norsko s Dánskem. Jsem přesvědčený, že každou potravinou pomoc by Berlín nechal zabavit a použil ji pro sebe.
Atlantis píše: 23 lis 2020, 00:33 Mimochodem mám pocit, že z Molotova děláš tak trochu fanatika, kterým nebyl.
Nedělám, v knížce, jež zmínil Johnson je přepis rozhovoru mezi Molotovem a Hitlerem, upravil jsem ta jednání, v jádru je však chování sovětského vyslance stejné... Sověti přijeli vyjednávat do Berlína z pozice síly, jak v OTL, tak mém příběhu, proto se chovají, tak jak popisuji. Rozdíl je pouze v tom, že mé Německo je prostě slabší a Göring není v pozici Hitlera, on ty ústupky bude muset udělat, protože válku nechce.
Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“