Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 13 bře 2020, 22:56 Právě bych čekal, že tu jeho čest víc oceníš B)

Jinak dej mi příklady oné Ozawovi nadřazenosti...Filipínské moře i Leyte jsou příklady japonských porážek a to dost jednostranných, nikde tam nevidím ani taktickou, ani strategickou nadřazenost.
Studoval jsi někdy některou tu bitvu? Ozawa neměl nikdy šanci žádnou z nich vyhrát, mně jde o jeho chování, jak uvažoval, jak se připravoval... Jestli chceš úspěchy tohoto admirála, velel Jižnímu expedičnímu loďstvu a splnil všechny požadavky, jež mu budou uloženy..., Kido Butai převzal až v listopadu 1942.

Sebevražda není vždycky čestná, je spousta jiných možností...:

Tadamichi Kuribayashi zemřel během Banzai útoku se svými muži, Matome Ugaki sedl do letadla a zahynul v jednotkách kamikadze..., jejich smrt císařství nic nepřinesla, ale zemřeli spolu se svými muži... Mnohem lepší než někde v jeskyni na Saipanu, kde by si rozpárali břicho a nechali se střelit podřízenými do hlavy viz. Nagumo, samozřejmě je to všechno o úhlu pohledu. Nikdy jsem netvrdil, že kdyby Jamaguči převzal zbytky Kido Butai po Midway, že by byly výsledky lepší, ale kvůli jeho rozhodnutí se to nikdy nedovíme...
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis »

Obě - na Wikipedii :mrgreen:

Minimálně ve Filipínském moři bych, pokud má být tak dobrý, nějak čekal víc. Letecké síly byly přibližně v poměru, v jakém byly u Midway, námořních sil tentokrát měli více Američané - a výsledek takřka totožný s Midway. V čem je to tedy lepší než Nagumův/Jamagučiho výsledek?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 14 bře 2020, 12:55 Obě - na Wikipedii :mrgreen:

Minimálně ve Filipínském moři bych, pokud má být tak dobrý, nějak čekal víc. Letecké síly byly přibližně v poměru, v jakém byly u Midway, námořních sil tentokrát měli více Američané - a výsledek takřka totožný s Midway. V čem je to tedy lepší než Nagumův/Jamagučiho výsledek?
Tuhle otázku nemyslíš vážně..., že ne?

Američané více lodí, více letadel, lepší letadla (mnohem lepší), zkušení letci, perfektní radarové vybavení (jak na lodích, tak letadlech), předem varováni svou rozvědkou, mající výhodu pozice...
Ozawa je v menšině, má špatná letadla, nekvalitně vycvičené letce, mizernou protiponorkovou ochranu, novou vlajkovou loď s nevycvičenou posádkou, nádrže jeho lodí jsou naplněny těkavou nezpracovanou surovou naftou, jeho bitevní plán je naprosto k ničemu, protože jeho podřízení na Marianách mu neustále lžou o výsledcích útoků proti Američanům a jejich vzdušné síly již prakticky neexistují... A on těm lžím věří, nečeká, že by mu ty idioti lhali, protože tohle má být generální bitva.
Výhody jednoznačně na straně Američanů, Ozawa si jde pro porážku, jen o tom neví, není šance jak bitvu vyhrát...

Midway:
Japonsko posílá Kido Butai, v té době nejlépe vycvičenou a vybavenou skupinu letadlových lodí, jehož letci a letadla jsou na vrcholu výkonnostní křivky (lépe na tom již nikdy nebudou)...
USA má výhodu pozice, znalost nepřátelských záměrů, poměr letadel je přibližně 4:3 v jejich prospěch, jejich letci dobře vycvičení, nemají však tolik bojových zkušeností, mají technologickou výhodu v radaru, letecké vybavení rovnocenné tomu nepřátelskému.
Výhody i nevýhody na obou stranách stejné, bitva mohla skončit jakkoliv...

Promiň, ale jestli nevidíš ten rozdíl, nemá cenu se o tom bavit...
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis »

Ale jo, já to chápu, jen rýpu, žes pořád nenapsal nic konkrétního, v čem bys uvedl jeho klady. Tak se Tě snažím vyprovokovat ke konkretizaci.

Jinak byla šance, aby Japonci odhalili, že jim protivník prolomil kódy? U Němců vím o několika případech, kdy jim to mohlo (a možná i mělo) docvaknout, ale u Japonců si nejsem jist.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Tak dobře, proč nemám rád Naguma, Gendu, Jamamota nebo Nagana a respektuji Ozawu.

Tak předně, Nagumo nikdy Kido Butai vlastně ani nevelel, on se na tom můstku Akagi tak nějak pouze vyskytoval. Všechnu práci za něj vykonával Genda, případně Kusaka, což byl takový přitakávač, nic víc. Genda byl fregatní kapitán, měl zkušenosti z Číny a určité taktické schopnosti, to nezpochybňuji. Jenže dělal během doby, kdy sloužil na Akagi Nagumovu práci a na to neměl, cokoliv vypracoval, jeho šéf schválil, nebyla tam žádná diskuze, prostě nic… Opakuji, byl to fregatní kapitán, on de-facto velel. Jak bych to přirovnal, to máš jako když podplukovník velí ne divizi, ale přímo sboru, to nemůže fungovat.

Tvůj opěvovaný Jamaguči, čím je tak výjimečný, tím, že na rozdíl od Naguma prosazoval útok na Havaj? Že dělal doslova vše proto, aby se jej 2. divize mohla účastnit. Mám ho uctívat za tu slavnou větu, když se dozvěděl, že je z akce vyjmuta jeho divize kvůli nedostatečnému akčnímu dosahu, a on řekl: Mé lodě se zúčastní, i kdybych měl domů se Sorjú doplachtit… Dobře, nadchnul se tím plánem, ale co z toho, když ten plán vlastně neměl ten potřebný strategický dosah… Během války neprokázal žádnou výjimečnost, šedá myš, proč ho opěvovat.

Ozawa převzal Kido Butai (jeho trosky) v listopadu 1942, dostal Nagumovo dědictví po bitvě o Santa Cruz, to obsahovalo dvě těžce poškozené letadlové lodě a na 200 mrtvých letců. Když se pokoušel dát to všechno dohromady, přišel do toho Jamamoto se spásně geniální myšlenkou, že zahájí operaci I. Jenže ouha, neměl žádné letecké rezervy, všechny je nechal zmasakrovat na Šalamounkách, ale on si poradil, sebral Kido Butai takřka 200 letadel i s posádkami a nechal je vykrvácet během následných bojů. Ozawa opět začínal od začátku, v té době již chybělo palivo na výcvik a ten byl proto velmi špatný.

Když se schylovalo k rozhodné bitvě a Spojená flotila dala dohromady horko těžko 9 letadlových (a jen stěží dokázala naplnit jejich paluby dostatkem strojů a pilotů), byl vypracován plán koordinovaných úderů z Marian a Ozawových letadlových lodí proti Američanům. Ozawa plul naproti porážce, jen o tom nevěděl, neustále během plavby dostával informace od leteckých velitelů na Marianách o úspěšných útocích proti Američanům, vlastní ztráty bagatelizovány. On dokonce udělá tu chybu, že pošle těm idiotům (není lepší příměr) vzkaz, kdy zaútočí, aby došlo ke koordinaci společných leteckých útoků…, Američané ji samozřejmě dešifrují…

Ozawa nikdy nedostal možnost projevit své schopnosti, když by měl skutečnou moc, kterou měl Nagumo, ani v mém příběhu ji mít, pakliže se donutím popsat kampaně na Šalamounových ostrovech nebude, ale rovnou říkám, povede si lépe.

Proč nemám rád Jamamota…, všude se můžeme dočíst, že byl proti válce s USA, budiž, snad je to i pravda, prý chápal sílu Američanů, kterou ostatní neviděli… Pak je tu tedy otázka, proč se na ní lépe nepřipravil, již od porážky Francie, mu muselo být jasné, že jeho zem skončí v posteli s Německem, tzn. válku s Brity a Holanďany, ve chvíli, kdy se vede stále kampaň v Číně. Proč proboha, když měl ještě stále palivo, nerozšířil výcvikový program pro své letce (armádě radit nemohl, ale námořnictvo ovládal), nezaložil další učiliště, nezvýšil počty absolventů a nesnížil ty kreténské požadavky pro nové piloty…
Obecně vzato jsou Němci silně kritizováni za špatný a málo efektivní výcvikový program pro své letce, budiž, jenže ten nikdy nebyl plánován tak, aby pokrýval ztráty v dlouhodobé kampani... A i přesto, že byl podle mnohých tak špatný a neefektivní, fungoval velmi dlouho. Kdyby do války nevstoupilo USA, ten program by zvládal požadavky na něj kladené, protože by stačil jak na RAF, tak VVS. Japoncům se výcvikový program zhroutil již po roce 1943.

Proč nezlepšil protiponorkou obranu, on studoval válku v Evropě, copak neviděl problémy Britů, vždyť Japonsko je také ostrov…

Proč nepřipravil své ponorky na hromadné údery a to jak v Indickém oceánu tak u záp. pobřeží USA, kdy mohl nepříteli ublížit mnohem víc, než nějakým spektakulárním úderem na Havaj…

A mnoho dalších, stejné výtky i u Nagana, Ozawa je pro mě taková bílá vrána, já prostě nevidím žádné výrazné pochybení, když velel, to co měl splnit vždy splnil (pakliže to šlo) a když prohrál, těžko by kdokoliv jiný dokázal vybojovat lepší výsledek.

Toto téma nyní považuji za uzavřené.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Gallienus píše: 29 led 2020, 23:19 K té magistrále, úplně si to přesně nepamatuji, ale mám takový pocit, že byla její kapacita rozšířena až během války a v roce 1942 šlo přes Vladivostok poměrně málo pomoci...
Někde mám vypsaný objem celkových dodávek v každém roce i s místem tranzitu, jenomže si nepamatuji, v jaké to bylo knize...
Přesto si stojím zatím, že severní trasou šlo v roce 1942 největší množství pomoci...
Tak jsem ty informace našel, sice ne ze svých zdrojů, ale nevadí a ten rok 1942 jsem si pamatoval docela dobře...

https://www.alternatehistory.com/forum/ ... t-20888377
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis »

Jj, objevil jsem též. Je zajímavé, kolik toho již v roce 1942 šlo přes Irán, mám za to, že se tu tak nějak bralo, že Irán začal být významější až později. Škoda, že se to nebere po čtvrtletích, nebo (ideálně) měsících. A jinak ano, severní cesta přepravila největší objem, i tak to ale bylo ani ne 40% (38,7%) celkového objemu.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
821
Major
Major
Příspěvky: 2830
Registrován: 16 zář 2008, 16:45
Bydliště: Pressburg

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od 821 »

Nechce sa mi reagovat na vsetko tak si len rypnem do Midway. :mrgreen:

V com mali japonci lepsie CV? Mensia kapacita hangarov, biedny damage control. Lietadla mali tiez lepsie americania(osobne by som radsej sedel v F4F alebo P-40 ako v Zere). Jedina vyhoda bol dolet(v Pacifiku fakt dolezite) ktory bol ale na ukor inych veci ako ochrana a strukturalna pevnost.
És per Catalunya, per la llibertat...
Que moriràs lluitant, si cal!
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4802
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis »

Zero dokázalo F4F celkem slušně přemanévrovat, přestoupat (oblíbená taktika) a v případě nouze tuším i uletět. V tomhle jednoznačně výhoda na straně Japonců. Nevím jak P-40, ale ty snad ani na letadlovkách nebyly, nebo se pletu?

Já bych jako hlavní slabinu opravdu viděl onen prachbídný damage control, protože američané často zvládli zachránit i totální vrak, japonce naopak poslalo ke dnu i jediné torpédo. O to horší, že damage control se IMO dá nacvičovat i pokud loď sedí v přístavu.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)
821
Major
Major
Příspěvky: 2830
Registrován: 16 zář 2008, 16:45
Bydliště: Pressburg

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od 821 »

Zero bolo lepsie manevrovatelne len na nizkych rychlostiach, ked zacali vyuzivat americania energiu na boj(kua nevim jak to slovensky inak napisat) tak koniec. Roll rate bol horsi u Zera na vsetkych rychlostiach, turn na vysokych rychlostiach tiez horsi. V podstate ako american si sa nesmel nechat zatiahnut do boja na malej rychlosti a bez potencionalnej energie. Zero lepsie stupalo ale zas nie o tolko aby mohol unikat stupanim z boja a v dive nemal sancu uniknut.

Ad damage control https://www.youtube.com/watch?v=iC6LN3U5ELk
És per Catalunya, per la llibertat...
Que moriràs lluitant, si cal!
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Atlantis píše: 24 zář 2020, 22:39 Já bych jako hlavní slabinu opravdu viděl onen prachbídný damage control, protože američané často zvládli zachránit i totální vrak, japonce naopak poslalo ke dnu i jediné torpédo. O to horší, že damage control se IMO dá nacvičovat i pokud loď sedí v přístavu.
Ano, i ne...

Midway je specifický, tam došlo k porušení takřka všech bezpečnostních pravidel a to úmyslně, protože prostě nebyl čas je dodržovat, ono sundat z B5N 800 kg trhavo-tříštivou bombu a nahradit ji torpédem, které neváží o mnoho méně za pomoci jednoduchého kladkového vozíku není žádná sranda (Akagi 18, Kaga 27 B5N). Kdyby ty bomby odvezly zpět do opancéřovaných muničních skladů..., rozhodně by se Kaga neproměnila na obří kráter po erupci (jen pro zajímavost, všechny japonské lodě pošle ke dnu doprovod). Akagi i Hirjú šlo navíc zachránit, jenže byl vyhlášen všeobecný ústup a ty lodě nemohly být odtaženy, ohrožena by byla loď, co by je táhla...

V tomto snímku (https://www.youtube.com/watch?v=123ihd2 ... nel=ashton) ve 24 minutě je nádherně vidět práce zbrojířů na Akagi, ono fakt není prdel rychle ta letadla přezbrojit, chtěl jsem to najít Youtube, ale nezdařilo se...
Našel jsem jen toto: https://youtu.be/2tNZCjFqaAg?t=106

Je moc hezké přirovnat to k Američanům..., hm docela by mě zajímalo jaký by byl osud Franklinu u Okinawy, kdyby neměli Američané naprostou vzdušnou a námořní dominanci v oblasti, trochu Ti napovím stejný jako Hornetu, Lexingtonu a Princetonu ... (je pravděpodobné, že by nepřežila ani Bunker Hill), kdyby se Američané ocitli na straně poražených jako Japonci a museli ustoupit, Bitva u ostrovů Santa Cruz je názornou ukázkou toho, jak se musíš zachovat, když jsi prohrál a mít zde Japonci jen trochu větší štěstí, i velká E by ukončila svou existenci zde...
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

821 píše: 25 zář 2020, 07:30 Zero bolo lepsie manevrovatelne len na nizkych rychlostiach, ked zacali vyuzivat americania energiu na boj(kua nevim jak to slovensky inak napisat) tak koniec. Roll rate bol horsi u Zera na vsetkych rychlostiach, turn na vysokych rychlostiach tiez horsi. V podstate ako american si sa nesmel nechat zatiahnut do boja na malej rychlosti a bez potencionalnej energie. Zero lepsie stupalo ale zas nie o tolko aby mohol unikat stupanim z boja a v dive nemal sancu uniknut.

Ad damage control https://www.youtube.com/watch?v=iC6LN3U5ELk
Do podzimu 1942 záleželo výhradně na pilotech, větší japonská zkušenost dokázala vyrovnat technický hendikep, během misí na Šalamounkách však Japonci vyčerpali své rezervy a byl konec, problém Zera je především slabý motor, jinak konstrukce je v pořádku. Můj osobní problém není v letadle ale v doktríně, kterou mělo jak námořnictvo, tak i armáda. Tzn. žádná pasivní ochrana jejich stíhaček a to ať palivových nádrží nebo kabiny, dokonce letci nemají za sedačkou ani pancéřový plát, který by je chránil... Kolik desítek letců takto zbytečně zahynulo..., žádná rádia pro komunikaci, pouze palubní vysílačky na spojení s lodí a nakonec ta nechuť používat padáky... Ale tady jsou na vině sami letci, hloupost spojená s arogancí, lépe to nelze popsat...
821
Major
Major
Příspěvky: 2830
Registrován: 16 zář 2008, 16:45
Bydliště: Pressburg

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od 821 »

Lepsi vycvicenost IJN pilotov nespochybnujem, rozporujem len tvrdenie o nadradenosti lodi a lietadiel co proste nie je pravda. Si to nakoniec aj sam potvrdil
větší japonská zkušenost dokázala vyrovnat technický hendikep
. Ale to je nakoniec nanic ako sa aj ukazalo. Dvojka leader/wingman ktora vie co robi sa ubrani pred sebelepsim pilotom. Takze mat 5000 dobre vycvicenych pilotov je vyhodnejsie ako 500 akrobatov.

Este k tej konstrukcii, ja netvrdim ze Zero je mizerne lietadlo, len horsie ako F4F a P-40. Ja som ti vymenoval v com bolo Zero horsie. Skusim to rozpisat trochu viac, samozrejme to plati ked si drzis energiu a neplacas sa pomaly, na padovke niekde pri zemi a pilot neni uplny amater a pozna silne a slabe stranky strojov.
- turn rate na vyssich rychlostiach(horizontalna zatacka) - polomer je vacsi ako F4F/P-40 tak american dokaze predsadit a Zero nedokaze uniknut
- roll - dolezite pre manevre ako noznicky - Zero nedokaze sledovat F4F/P-40 tak bud prerusi utok alebo sa necha vytlacit pred seba
- pevnost draku - Zero nevydrzalo take pretazenie ako F4F/P-40 , tym padom nemoze uniknut ani uspesne prenasledovat v klesani

btw. obe, Akagi aj Kaga mali skupinu po 27 B5N
És per Catalunya, per la llibertat...
Que moriràs lluitant, si cal!
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Gallienus píše: 14 bře 2020, 15:38 Midway:
Japonsko posílá Kido Butai, v té době nejlépe vycvičenou a vybavenou skupinu letadlových lodí, jehož letci a letadla jsou na vrcholu výkonnostní křivky (lépe na tom již nikdy nebudou)...
USA má výhodu pozice, znalost nepřátelských záměrů, poměr letadel je přibližně 4:3 v jejich prospěch, jejich letci dobře vycvičení, nemají však tolik bojových zkušeností, mají technologickou výhodu v radaru, letecké vybavení rovnocenné tomu nepřátelskému.
Výhody i nevýhody na obou stranách stejné, bitva mohla skončit jakkoliv...

Promiň, ale jestli nevidíš ten rozdíl, nemá cenu se o tom bavit...
Myslíš toto 821?

Výkonnostní rozdíl mezi A6M a F4F jsi zmínil, souhlasím, ale atol bránily i F2F a ty dopadly velmi zle...
Srovnání mezi B5N a TBD Devastator mi přijde správné, americký letoun je horší, možná ne o moc, ale je...
D3A je skutečně horší než SBD Dauntless, ale japonské stroje v bitvě létali s doprovodem a i ten protiútok z Hirjú měl určitou ochranu a Val při zteči nezklamal, z 6 strojů co se probijí obranou dva zasáhnou cíl, skvělý výkon...

Všechna literatura, kterou jsem četl odkazuje na to, že Akagi nesla 18 B5N, napiš mi prosím svůj zdroj, dík.
821
Major
Major
Příspěvky: 2830
Registrován: 16 zář 2008, 16:45
Bydliště: Pressburg

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od 821 »

Výkonnostní rozdíl mezi A6M a F4F jsi zmínil, souhlasím, ale atol bránily i F2F a ty dopadly velmi zle...
Na zaciatku vojny boli F2A aj na Lexingtone a ostatne aj japonci mali stale v prvej linii A5M2 na Marsaloch/Karolinach/Marianoch a CV/CVL ktore sa neucastnili utoku na PH, tie by zas neobstali ani proti tym F2A. U Midway neviem, hladat sa mi to nechce, naozaj tam mali Brewsteri?

Tak som pohladal a zda sa ze u Midway mala Akagi naozaj len 18 B5N ale na zaciatku vojny urcite 27. Tak bud uz vtedy mali problem nahradzovat straty alebo cast mala ine ulohy; prieskum, ASW.
És per Catalunya, per la llibertat...
Que moriràs lluitant, si cal!
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

821 píše: 25 zář 2020, 10:22 Na zaciatku vojny boli F2A aj na Lexingtone a ostatne aj japonci mali stale v prvej linii A5M2 na Marsaloch/Karolinach/Marianoch a CV/CVL ktore sa neucastnili utoku na PH, tie by zas neobstali ani proti tym F2A. U Midway neviem, hladat sa mi to nechce, naozaj tam mali Brewsteri?

Tak som pohladal a zda sa ze u Midway mala Akagi naozaj len 18 B5N ale na zaciatku vojny urcite 27. Tak bud uz vtedy mali problem nahradzovat straty alebo cast mala ine ulohy; prieskum, ASW.
Obranu na atolu měly na starost především F2F, jednalo se o jednotku jež měla bránit Wake, ale ten padl dříve, než dorazila pomoc, tak ji převelely na Midway.

Japonsko jen velmi problematicky nahrazovalo ztráty, všechny letadlové lodě měly výrazně redukované počty leteckých skupin, je to k neuvěření, ale těch 6 měsíců vítězství pouze zakrývalo smutnou skutečnost, že jejich průmysl nedokázal doplňovat ztráty.

Pro představu:
Od prosince 1941 do konce března bylo v Japonsku vyrobeno 316 stíhaček všech typů, které používalo námořnictvo, za tuto dobu přišla JNAF o 300 strojů...
Palubních bombardérů bylo vyrobeno 123, ztraceno 146, taktických pozemních 219, ztraceno 182...

A to ještě nepřišlo období porážek.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Bitva v Korálovém moři (část 1.)

Většina japonských sil určených pro operaci „MO“ opustila své základny na Truku a Rabaulu na konci dubna, protože byla 2. divize letadlových lodí pověřena tranzitem letadel pro nové letecké základny v Rabaulu, mohla do Korálového moře dorazit až 6. května. Den předtím se připojila k Takagiho silám, japonský velitel tak disponoval silou pěti letadlových lodí, z nichž tři byly velké mateřské.

Jako první byla v rámci operace „MO“ obsazeno Tulagi, kam dorazila skupina, které velel kontradmirál Kijohide Šima, ten začal s přípravami na zřízení letecké základny pro hydroplány, které měly provádět dálkové lety pro pozdější obranné i útočné operace námořnictva v regionu.
Přítomnost Japonců na Tulagi odhalila nejen spojenecká rozvědka, nýbrž i letecký průzkum Australanů a kontradmirál Fletcher byl záhy informován, ten i přestože neměl své síly pohromadě (tankování paliva na Lexingtonu probíhalo velmi pomalu) se rozhodl okamžitě udeřit.

Yorktown udeřil na nepřipravené Japonce brzy ráno 4. května a jeho letci dosáhli momentu překvapení, podařilo se jim potopit jeden torpédoborec (Kikuzuki) a několik menších plavidel, další se podařilo poškodit. Zahynulo 87 Japonců a dalších 36 bylo zraněno, Američané přišli o tři letadla (jeden SBD a dva F4F, všechny letce se podaří zachránit).

Byť mohl být nálet považován za úspěšný, alespoň z taktického hlediska, byl spíše ukvapeným a nemoudrým, upozornil totiž japonské velení, že v se v této oblasti pohybuje americká letadlová loď a Fletcher již nemohl počítat s momentem překvapení.

Japonci i Američané v průběhu následujícího dne vyvinou poměrně velké úsilí, aby našli svého soka, leč ne zcela úspěšně. Což především z pohledu Japonců byla hodně promarněná příležitost, protože nepřítele objevil dálkový čtyřmotorový Mavis z Rabaulu, ten sice padl za oběť hlídce F4F, ale viceadmirál Shigeyoshi Inoue, který celé operaci „MO“ velel, o tom své podřízené na moři neinformoval…, i když jemu i jeho štábu muselo být jasné, že když se letoun nevrátil, s velkou pravděpodobností může za jeho zkázu nepřítel. Američané na tom byli obdobně, protože ráno 6. května naleznou bombardéry B 17 startující z Port Moresby japonské lehké letadlové lodě, které chránily křižníky 6. divize, bylo to krátce předtím, než se připojily k hlavnímu svazu. Útok výškových bombardérů vyšel naprázdno, stejně tak kontakty dalších průzkumných letounů s jednotlivými japonskými svazy. Armádní letci totiž postrádali zkušenost v letech nad mořem a jejich hlášení byla velmi nepřesná, protichůdná a dost matoucí, takže je Fletcher nebral příliš v potaz a řídil se nejnovějšími zprávami rozvědky, jež obdržel z Havaje. Ty mu jasně oznamovaly, že nepřítel (invazní svaz) propluje následujícího dne Jomardovým průlivem a budou jej krýt nejméně dvě velké mateřské letadlové lodě. Zamířil proto se svými loděmi přes Korálové moře na západ, kde se rozhodl čekat na nepřítele.

Ráno 7. května nechal Fletcher od svých sil oddělit TF 44 (křižníky HMAS Australia, Hobart a USS Chicago + torpédoborce Perkins a Walke), ten posílil ještě jedním torpédoborcem a kontradmirálu Gracemu nařídil, aby plul dál na západ a střežil Jormadův průliv, kde očekával nepřátelské síly. Japonci TF 44 objeví a 25. letecká flotila jej neúspěšně napadne, navíc jeho přítomnost vystraší Inoueho, jež nařídí, aby se invazní svaz stáhl, dokud mu letadlové lodě neudělají volný a bezpečný průchod, což se nestane…

Byť byl na japonské straně Takagi formálně velícím admirálem, převzal Jamaguči taktické velení a nařídil od brzkého rána rozsáhlý vzdušný průzkum, k tomu využil především hydroplány těžkých křižníků 5. a 6. divize a B5N lehkých letadlových lodí. Přítomnost americké letadlové jej zneklidnila, útok proti Tulagi byl dostatečným varováním, na rozdíl od většiny důstojníků 4. loďstva byl k celé operaci dost skeptický a neúspěch operace „C“ byl v jeho mysli stále dost živý, navíc nyní byla zodpovědnost pouze na něm, což bylo od začátku války poprvé, protože doposud byl pouze v Nagumově stínu (reálně však Gendově).

Fletcher se zachoval obdobně a i on poslal na průzkum své zvědy, již záhy po oddělení TF 44 dostal zprávu, že letoun z Yorktownu nalezl dvě letadlové lodě a 4 těžké křižníky v blízkosti ostrova Deboyne. Nechal proto odstartovat na 93 strojů z obou letadlových lodí (18 F4F, 53 SBD a 22 TBD), byl přesvědčen, že nalezl hlavní japonské síly a věřil, že disponuje dostatečnou silou je zničit, jeho závěr byl zcela správný.

Naproti tomu jeho soupeři měli mnohem obtížnější rozhodování, kolem 07:22 nalezla jedna B5N ze Šóho americké lodě, brzy přišlo hlášení, že se jedná o letadlovou loď, křižník a několik torpédoborců… Jamaguči se rozhodl okamžitě zaútočit a nechal vyslat 76 strojů (18 A6M, 36 D3A a 22 B5N) na jih. V 08:20 jeden z hydroplánů 6. divize nalezl další lodě (jednalo se Fletcherův svaz), zvěd z křižníku Furutaka hlásil další letadlové lodě a křižníky. Jamaguči byl touto zprávou překvapený a dospěl k závěru, že nepřítel své síly rozdělil, navrhl proto Takagimu pokračovat v útoku jižním směrem, nicméně doporučoval obrat celého svazu na severozápad, toto rozhodnutí bylo podpořeno dalším kontaktem od průzkumníka z křižníku Kinugasa v 8:30. Toto pozorování jej navíc vedlo k rozhodnutí vyslat druhou útočnou vlnu. V té první vyslala každá velká letadlová loď 6 A6M, Hirjú a Sorjú po 18 D3A a Šókaku zbylých 22 B5N, Jamaguči neměl zájem a vlastně ani nechtěl využívat posádky letadel lehkých letadlových lodí, protože jejich výcvik a zkušenost byla na velmi nízké úrovni, takže jeho síly pro druhou vlnu byly velmi omezené. Nechal proto necelou hodinu po startu první vlny odstartovat dalších 76 letadel, ve složení: 18 A6M (opět po 6 z každé velké letadlové lodě), 22 D3A ze Šókaku a 36 B5N ze své druhé divize. Stejně jako jeho oponent doufal, že dosáhne rychlého a celkem snadného vítězství.

Jeho přání již brzy nepřežila setkání s realitou, protože kolem 09:15 nalezla první vlna místo americké letadlové lodě pouze jeden torpédoborec a tanker (Sims a Neosho), ani další pátrání nepřineslo úspěch a proto se velitel formace Takašige Egusa rozhodl zaútočit alespoň na lokalizované cíle. Nařídil torpédovým bombardérům vrátit se zpět na loď i s výzbrojí a během několika minut v perfektně provedeném útoku obě lodě se svými muži potopil.

Selhání první vlny bylo prvním vážným japonským neúspěchem tohoto dne, mnohem horší bolení hlavy měl Jamaguči ve 09:57, kdy hydroplán Kawanishi E7K2 z křižníku Kako poslal urgentní zprávu o zpozorování nejméně 100 nepřátelských letadel mířících k japonskému svazu. Další podrobnosti již Japonci nedostanou, protože posádka zvěda se odmlčela (stroj byl sestřelen F4F). Hlášení vyburcovalo japonskou stranu k horečné činnosti, v té chvíli měl CAP Jamagučiho letadlových lodí sílu 12 A6M a 4 A5M, před několika minutami letadlové lodě poslaly do vzduchu druhou vlnu a byl vydán rozkaz ke startu všech dostupných stíhaček, těch však bylo zoufale málo.

Když v 10:37 dorazila americká formace k japonskému svazu dostaly obsluhy do vzduchu dalších 22 A6M, jež se pohybovaly na letové hladině 2500-3000 metrů, posledních 8 A6M jež měli Japonci k dispozici právě startovalo…

Zda to bude dostatečná síla k odražení nepřítele se teprve ukáže...
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Bitva v Korálovém moři (část 2.)

V okamžiku amerického útoku na Takagiho úderný svaz pluly letadlové lodě admirála Jamagučiho ve formaci diamant. V čele byla jeho 2. druhá divize, za ní plula Šókaku, kterou stínoval torpédoborec Akebono, formaci uzavíraly lehké letadlové lodě 3. divize. Těžké křižníky 5. a 6. divize se snažily manévrovat tak, aby odlákaly pozornost útočníků od letadlových lodí, tato snaha i jejich poměrně silná barážová palba se ukázala jako vesměs neúčinná. Mnohem více pomohlo japonským obráncům počasí, Mobilní svaz vstoupil do oblasti nízké oblačnosti, která nakrátko ukryla lodě 2. divize, ne však Šókaku a lodě 3. divize, které ponesou hlavní nápor útočníků.

Jako první se dostanou do kontaktu s obranou letadlových lodí letci z Lexingtonu, CAP letadlových lodí nebude schopen rozbít nepřátelskou formaci a zaplete do boje proti F4F. Letci se zaměřili výhradně na Šókaku, za prvé byla největší japonskou lodí a za druhé nejlépe viditelná, posádka lodě pod velením kapitána Jojima Takatsugu tak čelila hned po svém uvedení do provozu, další těžké zkoušce, ale na rozdíl od bitvy u Wake, již měla dostatek zkušeností, jak se hrozbou vypořádat, nebo si to alespoň myslela…

V 10:41 se „Létající jeřáb“ vyhnul prvním dvěma bombám o váze 450 kg a během dalších 5 minut se kapitánu Takatsugu podařilo vyhnout nejméně 6 dalším, útok letců z VS-2, tak skončil neúspěšně. SBD z VB-2 zahájili útok v 11:01 a na rozdíl od sesterské jednotky měly více štěstí, jedna 450 kg bomba zasáhla japonskou loď na zádi v 11:03, pronikla letovou palubou a vyřadila baterie protiletadlových děl, které zde byly umístěné, přičemž zabila 33 námořníků. Druhá bomba dopadla jen tři metry od zadního výtahu i ta prošla velmi snadno skrz letovou palubu a vybuchla těsně nad hladinou ponoru, což vedlo k poškození šroubů na pravoboku, takže loď musela prudce snížit rychlost, protože se začala otáčet doprava. V 11:06 dostala Šókaku další dva přímé zásahy, obě 450 kg bomby vybuchly na letové palubě v prostoru mezi ostrovem a komíny lodě, pronikly do hangárů a způsobily rozsáhlé strukturální škody, nicméně požáry se podařilo poměrně brzy zvládnout. „Létající jeřáb“ vypadl z formace a rychlostí 19 uzlů se v doprovodu Akebono stahoval z víru bitvy, měl na palubě 58 mrtvých a 114 zraněných, jeho stín byl poškozen několika velmi blízkými dopady bomb a měl 9 mrtvých členů posádky. Pro zbytek bitvy nebude „Létající jeřáb“ schopen letových operací.

V té době se na scéně již objevily i letouny z Yorktownu a svou pozornost zaměřily na lodě 3. divize (Šókaku v této chvíli na mnoha místech hořela a byla zahalena kouřem, Američané byli přesvědčeni, že se potápí). Tentokrát se japonský CAP postaral o to, že většina letců útočila samostatně a nekoordinovaně, protože se jejich formace podařilo alespoň částečně rozbít. Šóho byla zasažena v 11:12, kdy 450 kg bomba dopadla mezi aretační zařízení a přední výtah, snadno pronikla letovou palubou a vybuchla v hangáru, další dvě bomby dopadly na levoboku přídě, v bezprostřední blízkosti lodě, což vedlo k proražení trupu a následným záplavám. Druhý přímý zásah obdržela letadlová loď v 11:18, kdy 450 kg bomba trefila přímo přední výtah, který zcela zničila. Stejně jako Šókaku byla i Šóho zcela prázdná, všechna její letadla byla ve vzduchu (B5N na průzkumu, stíhačky v boji) a posádka lodi připravená. Byť byla poškození lodě poměrně vážná a nemohla přijímat či odesílat letadla, bezprostřední riziko potopení zde nebylo. Na lodi padlo 59 námořníků a 66 jich bylo zraněno.

Zuihó unikla během útoku vážnějšímu poškození, Američané ji věnovali jen minimum pozornosti a těch několik málo leteckých útoků snadno vymanévrovala, střepiny z bomb však usmrtí 3 členy posádky a 14 dalších zraní.

Přibližně do 11:20 se Jamagučiho 2. divize mohla těšit z luxusu ochrany počasí, nyní se oblačnost začala trhat a Američané ji objevili, útoky začaly takřka okamžitě.
Sorjú (Ryusaku Yanagimoto) se dostala pod útok torpédových bombardérů z Lexingtonu, TBD z VT-2 přiblížily ze dvou stran. CAP strašlivým způsobem selhal a posádky TBD tak musely čelit pouze palbě protiletadlových zbraní, jež nebyla příliš efektivní. Kapitán Yanagimoto s lodí skvěle manévroval a vyhnul se všem útokům z levoboku, nicméně v 11:26 se podařilo letcům z Lexingtonu jeho loď dvakrát zasáhnout a to na pravoboku. První úder byl zasazen přímo pod ostrov lodě, ten druhý mezi oba trupové komíny, exploze byly velmi silné a vyvolaly rozsáhlé záplavy. Loď zpomalila na pouhých 8 uzlů a začala se naklánět na pravobok, brzy se náklon zvýšil na 12 stupňů, což donutilo velitele lodi snížit znovu rychlost, tentokrát na 5 uzlů. „Zelený drak“ byl těžce poškozen a ve stavu latentní hrozby potopení.

Útok TBD z Yorktownu proti Hirjú (pro tuto operaci si ji překvapivě Jamaguči zvolil za vlajkovou loď) byl neefektivní a navíc špatně provedený, žádné z torpéd nezasáhlo svůj cíl a letci ve svém úkolu selhali.

Přesto opouštěly osádky amerických strojů bojiště jako vítězové, hlásily potopení dvou velkých nepřátelských letadlových lodí a další pravděpodobně, nutno říci, že jejich hlášení nebylo nikterak přehnané a daleko od reality. Škody jež způsobily znamenaly vyřazení tří letadlových lodí, z nichž jedna na tom byla opravdu zle. Jejich vlastní ztráty nebyly malé, ale z pohledu dosaženého výsledku více než obhajitelné, navíc se jim podařilo zle oslabit japonský CAP.

Jestliže bude Jamaguči po bitvě za něco opravdu silně kritizován, a ne že by to byla pouze jeho vina, tak to bude naprosté selhání japonské vzdušné obrany. Toto selhání se projevilo nejen u Cejlonu, ale i Wake, kde bylo víceméně ignorováno a v tento den se tato nedbalost vrátila Japoncům i s úroky…

Základním japonským problémem bylo, že se opět nechali překvapit, nebýt varování zvěda z křižníku Kako, který jen náhodou narazil na Američany, neměl by Jamaguči čas posílit své stíhací krytí, bez toho varování, by byly z velkou pravděpodobností vyřazeny i Hirjú a Zuihó. Japonské lodě stále neměly letecké radary, což byl dlouhodobý problém, protože lidé jako byl Ryusaku Yanagimoto, kteří prosazovali technologické inovace byli umlčováni vyššími důstojníky, mezi které patřil i Shigeyoshi Inoue, který formálně velel celé operaci „MO“.

Dalším problémem byla kvalita japonského flaku, především zbraní pro obranu proti útokům z nižší letové hladiny, kanony ráže 25 mm (Type 96 25 mm AT/AA Gun) byly zoufale neefektivní, což znamenalo že hlavní odpovědnost za obranu musel nést CAP.

CAP tak nesl tíhu obrany, ten byl závislý na A6M, a i přes všechny výhody, kterými tento stroj disponoval, byl vše ne jen kvalitním záchytným stíhačem, nikdy nebyl pro tento úkol uzpůsoben a v takovém nasazení selhával. Důvodů bylo několik: jednak slabá výzbroj, A6M měly sice kanony (byly první japonskou jednomotorovou stíhačkou co je nesla), ale ty se pro tento úkol nehodily, japonská verze (kopie) německých MG FF měla malou kadenci a nízkou úsťovou rychlost, navíc bubnový zásobník byl na 60-80 nábojů na zbraň, což bylo málo. Další nevýhodou stroje byla malá schopnost absorbovat poškození, americké půl palcové kulomety namontované jako obranná výzbroj bombardérů měly velký efektivní dostřel a účinnost byla větší, než u zbraní japonského stroje, takže ve chvíli, kdy byli letci závislí pouze na 7,7 mm kulometech puškové ráže, byli jejich stroje ve značné nevýhodě, k tomu když se připočetla 0 pasivní ochrana stroje, byly výsledkem těžké japonské ztráty na letadlech a pilotech. Dalším velkým japonským problémem byla absence radia na komunikaci v roji nebo ve větších formacích, především v žáru vzdušné bitvy, nedostatků bylo mnoho, ale tyto v daný okamžik nejvíce Japonce boleli.

Jak vlastně byl v tento den úspěšný japonský CAP není možné dodnes zcela přesně určit, faktem zůstává, že se mu nepodařilo rozbít formace nepřátelských bombardérů a zcela narušit jejich útok. Těsně před začátkem amerického útoku chránilo Jamagučiho letadlové lodě 38 stíhaček (z toho 4 A5M), ty byly ve výšce kolem 3000 m, dalších 8 A6M právě startovalo. Když přiletěla první nepřátelská letadla (jednalo se o stroje z Lexingtonu) měli teoreticky všechny výhody na své straně obránci, ale nebylo tomu tak. Doprovod ve formě F4F dokázal velmi úspěšně část japonských sil odklonit a překvapivě pouze malá část A6M se dostala k bombardérům (jednalo se hlavně o veterány z 2. divize), stíhací piloti z lehkých letadlových lodí neuměli nebo nedokázali spolupracovat (chybějící rádia na tom měla podíl), většina z nich neměla ani dost zkušeností. To se projevovalo při útocích na bombardéry, Američané dokázali pevně držet formace a útoky ze zadní polosféry nebyly úspěšné (veteráni útočili z boku, ze předu a stran). Svou roli sehrálo i počasí, to sice po určitou část náletu ochránilo lodě 2. divize, ale také americké torpédové bombardéry, kteří skryti v nízké oblačnosti prolétly takřka neviděni přes japonskou obranu. Té trvalo poměrně dlouhou dobu, než se zkoordinovala a svou efektivitu zvýšila až při útoku na stroje z Yorktownu.

V průběhu bojů přišel CAP o 10 A6M a dvě A5M (dvě další A6M a dvě A5M bude nutné pro těžké poškození odepsat a obsluhy je shodí přes palubu, aby nezabíraly místo, pro vracející stroje z obou útočných vln), zemře nebo bude pohřešováno 8 pilotů (6 z nich ze 3. divize) dalších 5 bude zraněno.

CAP nahlásí sestřelení 53 Amerických letadel, tzn. více jak polovinu útočníků, flak přidá dalších 11 strojů, což bude celkové nepřátelské ztráty dle Japonců činit 64 letadel…

Skutečné ztráty z Lexingtonu a Yorktownu budou o poznání menší, na lodě se nevrátí 19 letadel (6 F4F, 8 SBD a 5 TBD), další 4 stroje bude nutné pro rozsáhlá poškození odepsat (2 F4F, 1 SBD a 1 TBD).
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Bitva v Korálovém moři (část 3.)

V době, kdy bojovaly japonské letadlové o přežití se k těm americkým přibližovala druhá útočná vlna pod velením Heidžiro Abe (Sorjú), tento důstojník vedl před necelým měsícem velmi úspěšný útok proti Formidable a byl specialistou na torpédové útoky. Útočná vlna Japonců byla poměrně nevyvážená, protože polovinu letců ze Sorjú tvořili čerstvý absolventi leteckých učilišť a posádky střemhlavých bombardérů ze Šókaku nebyly v boji od prosince 1941, kdy došlo k bitvě u Wake. Pouze posádky B5N z Hirjú pod velením Jošimasa Kasunokiho se daly považovat za veterány, jejich ztráty během operace „C“ nebyly tak vážné a nováčků přišla pouze hrstka. Piloti A6M byli dobře vycvičení a většina z nich byla veteráni dosavadních kampaní (opět vyjma těch ze Šókaku).

Japonci dorazili k americkým lodím kolem 11:22 a v 11:35 začnou s útokem, Abe a Kasunoki se rozdělí a každý zamíří k jednomu z nepřátelských nosičů, D3A udělají totéž. Útočníky zvýhodní chyba radarových operátorů na amerických lodí, kteří pošlou svůj CAP na nižší letovou hladinu. F4F tak budou níž než útočníci a torpédové bombardéry je přelétnou, toto pochybení navíc usnadní A6M práci a díky výškové převaze udrží obránce od bombardérů.

Abe povede svých 18 B5N proti Lexingtonu, útok provede ze dvou směrů a letcům se podaří dva zásahy. První torpédo zasáhlo loď na levoboku v blízkosti nádrže na letecký benzín. Nezajištěné benzínové výpary se posléze rozšířily do okolních oddílů. Druhé torpédo explodovalo v přívodním vodovodu, čímž se snížil tlak vody do tří předsunutých komor a vynutilo tak odstavení příslušných kotlů. Loď ještě mohla se svými zbývajícími kotli plout rychlostí 24 uzlů. Záplavy měly za následek náklon 7 stupňů. Šigeru Takahaši jež velel D3A docílil dalších tří zásahů, jedna bomba o hmotnosti 250 kg zasáhla ostrov lodě a další dopadla v blízkosti baterie protiletadlových děl na levoboku, přibližně v místech mezi zásahy obou torpéd. Poslední bomba dopadla v blízkosti lodního jeřábu za ostrovem lodi. Žádný ze zásahů se nezdál bezprostředně fatální, záplavy se brzy podařilo zastavit a náklon lodi částečně vyrovnat, letová paluba nebyla vyřazena a loď mohla přijímat i odesílat letadla.

Útok na Yorktown vedený Kasunokim byl proveden prakticky stejným způsobem, i zde se B5N rozdělily a útočily ze dvou stran. Americká loď čelila japonskému odhodlání a dostala také dva torpédové zásahy do svého středu, opět byl zasažen levobok. Škody byly velmi vážné, došlo k zaplavení strojoven a vyřazení lodních generátorů, což loď po určitou dobu zbavilo elektrické energie, navíc došlo ke zaklínění kormidla a náklonu lodě o 26 stupňů. K tomu bylo nutné připočíst škody od střemhlavých bombardérů, které zasáhly loď dvakrát přímo a dvakrát těsně vedle. Přímé zásahy bomb o hmotnosti 250 kg vyvolaly požáry v hangárech a ty v těsné blízkosti lodi zvýšily pronikání vody a její náklon.

Američané v průběhu bitvy sestřelí jednu A6M, tři D3A a tři B5N, dalších 10 strojů bude vážně poškozeno a 6 z nich následně po přistání na nosičích svrženo přes palubu (jedna A6M, jedna D3A, čtyři B5N). Jejich vlastní ztráty budou 5 F4F.

Obě americké letadlové byly poškozené, z nichž jedna velmi vážně, Lexington následně převzal vracející se stroje, 4 budou shozeny přes palubu, protože oprava nebude možná. Fletcher, který se i přes poškození své letadlové rozhodl v bitvě pokračovat, věřil, že Japonci utrpěli větší ztráty a jsou na ústupu, musel svůj názor kolem 13:00 revidovat, protože na Lexingtonu došlo k rozsáhlé explozi. Ta byla způsobena proražením palivových nádrží, výpary se rozšířily prakticky celým podpalubím, zpočátku se dařilo požáry zvládat a loď byla schopna udržet si rychlost 24 uzlů, ale v 15:12 došlo k dalším explozím a loď musela výrazně zpomalit. Jeho prvotní plán, zahájit další letecký útok proti Japoncům tak nemohl realizovat, nyní měl jedinou starost, zachránit oba nosiče. Neměl na výběr a vydal rozkaz k všeobecnému ústupu.

Na japonské straně přijal Jamaguči Kasunokiho hlášení s obrovskou úlevou, velitel perutě torpédových bombardérů mu hlásil potopení jedné letadlové lodě (dle jeho názoru Saratogy) a těžké poškození další, pravděpodobně Enterprise a dožadoval se zahájení nového útoku. Jamaguči o tomto návrhu uvažoval, ale nakonec jej zamítl, protože by se letci vraceli za tmy, navíc zbyly mu pouze dvě bojeschopné letadlové lodě a necelých 100 letadel, které musel využít na podporu operace proti Port Moresby, rozhodl se proto již neútočit a raději se dočasně stáhnout. Informoval svého nadřízeného o úspěchu letců a navrhl mu noční útok hladinových lodí proti ustupujícím Američanům.

Takeo Takagi jeho návrh přijal a nařídil, aby se 5. a 6. divize křižníků oddělily od letadlových lodí a v doprovodu torpédoborců Shiratsuyu, Shigure a Sazanami maximální možnou rychlostí pustily za nepřítelem. Rozdělil své síly na dvě části, jeho 5. divize a Nishimurova 6. divize měly vzít americký svaz do kleští a zcela jej zničit.
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 298
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus »

Bitva v Korálovém moři (část 4.)

V pozdních odpoledních hodinách se situace na straně Američanů výrazně zhoršila, požáry na Lexingtonu se vymkly kontrole a bylo nutné vydat rozkaz opustit loď. To byla pro Fletchera těžká rána, protože zprávy z Yorktownu, který na tom byl po útoku Japonců mnohem hůř, byly také zlé. Podařilo se sice částečně zprovoznit jeho stroje a zabránit dalšímu pronikání vody, nicméně loď mohla plout sotva rychlostí čtyř uzlů… Americký admirál ji byl i přes zvyšující se riziko stále ochotný zachránit, byl si vědom, že ztráta dvou letadlových lodí by silně oslabila pozici spojenců v regionu a vzhledem k nutnosti udržovat v Atlantiku tři letadlové lodě, nemohla Pacifická flotila čekat žádné posílení, dokud se nevrátí Saratoga z opravy, což mělo být nejdříve v polovině června…

Krátce po 20:20 byl hořící Lexington potopen torpédy doprovodu a Fletcher umístil oba své operační svazy v blízkosti ochromené letadlové lodě. Zatím jej nepřítel nechával překvapivě na pokoji, původně očekával, že bude vystaven dalšímu leteckému úderu, když se tak nestalo, nabyl přesvědčení, že japonská flotila je na tom stejně zle jako ta jeho a potvrdilo se tak hlášení letců, že jejich útok byl více než úspěšný.

Mezitím aniž to americký admirál tušil, se k jeho silám rychlostí přes třicet uzlů blížily dvě divize těžkých křižníků a tři torpédoborce. Fletcher nechal úmyslně v bezprostřední blízkosti Yorktownu pouze tři torpédoborce, aby mu asistovaly a případě nutnosti převzaly posádku lodě, nebude-li šance ji zachránit, zbytek jeho sil byl vzdálený necelých 20 mil, prozíravost tohoto rozhodnutí se brzy ukáže.

Kolem 22:19 zachytí operátoři radaru na torpédoborci Hammann, jež byl společně s torpédoborci Morris a Anderson určen k ochraně letadlové lodi kontakt ve formě několika se rychle blížících lodích. Fletcher dostane tuto zprávu takřka bezprostředně a zamíří k místu kontaktu.

Jeho oponent Takeo Takagi, vítěz nad spojeneckými silami, jež porazil v Javském moři neprozřetelně plul do americké pasti. Nejenže silně podcenil sílu nepřítele, nýbrž odmítl čekat na síly kontradmirála Shōji Nishimury, jež se blížily z jihu, navíc byla 6. divize mnohem silnější než jeho vlastní 5. divize.

V 22:57 se Takagiho lodě dostanou do kontaktu s eskortou letadlové lodi, torpédoborce na něj začnou střílet a pokusí se udržet jeho dva těžké křižníky a dva torpédoborce co nejdále od Yorktownu. Torpédový útok amerických lodí Takagi poměrně snadno vymanévruje a brzy začne získávat výhodu, díky své palebné převaze. Do 23:08 jeho těžké křižníky vážně poškodí torpédoborec Anderson, který ztratí chod po zásahu nejméně sedmi granátů ráže 203 mm z převážně z Takagiho vlajkové lodě Myoko. I ostatní americké torpédoborce budou poškozeny, ne však nikterak vážně. V tuto chvíli se zdálo, že osud Yorktownu je zpečetěn, ale v 23:14 ozářila obzor na západ od japonských lodí soustředěná palba nejméně 10 lodí operačních svazů TF 17 a TF 11, jež právě dorazily na místo střetu. První salvy šly sice mimo, nicméně do pěti minut se většina amerických lodí zastřílela a Myoko a Haguro se ocitly pod těžkou palbou. Objevení Američanů nikdo z Japonců nezaznamenal a Takagiho reakce tak nebyla a nemohla být dostatečně adekvátní. Oba těžké křižníky se snažily přenést palbu na nově zjištěné cíle, ale na to potřebovaly několik minut a ty jim Fletcher odmítl poskytnout.

První byla zasažena vlajková loď v 23:19, Myoko dostala zásah granátem ráže 203 mm do své pagodovité nástavby a ten vyvolal požáry, což loď ozářilo a stala se tak doslova magnetem pro další granáty. Přibližně 23:27 dostal tento těžký křižník nejméně 12 zásahů granáty ráže 203 mm a 10 ráže 127 mm a byl celý v plamenech, přišel o všechny tři přední dělové věže a byl neovladatelný. V té době byl již viceadmirál Takeo Takagi společně s většinou svého štábu po smrti. Zemřel dřív, než mohl poslat žádost o pomoc ke svému podřízenému.

Kontradmirál Shōji Nishimura dostane zprávu o střetu s nepřítelem až ve 23:17, odesilatelem bude torpédoborec Shigure. Takagi se jej ve své hlouposti ani neobtěžoval upozornit, že našel nepřátelskou letadlovou loď a díky tomuto zanedbání odsoudil k smrti nejen sebe, nýbrž i stovky svých podřízených.

Nishimura byl necelých 18 mil od místa střetu a z hlášení věděl, že nepřítel bude stejně početně silný, možná dokonce silnější než jeho vlastní divize, přesto plul maximální možnou rychlostí svému nadřízenému na pomoc.

Osud Myoko byl zpečetěn krátce po půlnoci, v 00:06 se hořící těžký křižník začal převracet, dostal nejméně 30 přímých zásahů granáty ráže 203 mm a víc jak 20 ráže 127 mm, nepřátelské lodě jej doslova rozstřílely. V 00:17 se vlajková loď 5. divize převrhne a potopí, zahyne na 500 námořníků, včetně velitele lodi. Američané křižník potopí výhradně dělostřelbou, protože dle dostupných záznamů nebyl zaznamenán žádný zásah torpédem.

Její setra Haguro byla také těžce poškozena, z pěti věží ráže 203 mm ji fungovala již pouze jediná, přesto se stále držela na hladině, i ona dostala bezpočet zásahů (nejméně 17 granáty ráže 203 mm a 16 ráže 127 mm). Od potopení ji zachránila až 6. divize křižníků, která se objevila na bojišti těsně před půlnocí.

Američané měli sice na některých svých lodích radary, ale ne všichni jejich operátoři byli dostatečně kvalifikovaní, a tak připlutí Nishimury nikdo nezaznamenal a Fletcher se nechal překvapit stejně, jako před necelou hodinou Takagi.

Japoncům se tedy podařil moment překvapení, navíc měl Nishimura výhodu i v tom, že jeho divize prošla těžkou zkouškou během bitvy o Wake, kdy se podílela na japonském vítězství, posádky lodí tak měly zkušenosti z reálné noční bitvy, což se mělo velmi vyplatit. Japonské těžké křižníky zahájily palbu až ve chvíli, kdy vypustily směrem k Američanům na 24 torpéd, drtivá většina jich minula, ale dvě našla své cíle.

První zasáhlo torpédoborec Hammann, kterému v 00:05 utrhlo příď, až k jeho dělové věži a loď zcela ochromilo, druhé zasáhlo torpédoborec Phelps přímo do středu, což přivedlo k výbuchu jedno z jeho skladišť munice a ten se následně po silné explozi rozlomil a potopil. Byť dosáhl kontradmirál Shōji Nishimura velmi prospěšného taktického momentu překvapení, nedokázal se v bitvě samotné plně orientovat. Zaprvé neznal plnou sílu nepřátelského svazu a neměl zájem riskovat bitvu, při které by byl zničen, osud Takagiho vlajkové lodi mu byl dostatečným poučením. Jeho připlutí zkáze Myoko nezabránilo a on se rozhodl krátce po jeho potopení odpoutat od nepřítele. Bohužel pro něj k tomu již nedostane příležitost, protože v 00:33 zasáhne jeho vlastní vlajkovou loď těžký křižník Aoba granát ráže 203 mm, který zabije nejen jeho, ale i téměř všechny přítomné na můstku lodě. Signál k odpoutání se od nepřítele tak nebyl vyslán a kapitáni ostatních těžkých křižníků 6. divize pokračovali v boji. Fletcher se poměrně rychle probral z překvapení jež mu Nishimura uštědřil a rozhodl se dál pokračovat v boji, věřil, že převaha je na jeho straně a chtěl oba japonské svazy zcela zničit.

Na rozdíl od obou křižníků 5. divize, jež nedostaly vlastně příležitost, aby mohly prokázat své střelecké a bojové umění, střílely těžké křižníky 6. divize velmi dobře. Do 01:00 se jim podařilo vážně poškodit dva americké těžké křižníky a s nimi i dva torpédoborce. Na japonské straně na tom byla nejhůře Aoba a také Furutaka byla poškozena několika zásahy, Kako a Kinugasa zatím nebyly vůbec zasaženy.

Poškození vlastních těžkých křižníků a dosavadní průběh bitvy od chvíle, kdy se do ní zapojily další japonské lodě nakonec přesvědčili Fletchera, aby i on raději dal povel k ústupu. Yorktown, který využil toho, že Japonci měli jiné starosti, se pomalu vlekl pryč a již byl mimo bezprostřední ohrožení od nepřátelských hladinových lodí. Odpoutání Američanů proběhlo mezi 01:10 - 01:20, Japonci nepřítele nepronásledovali a začali se sami také pomalu stahovat. Protože v bitvě na japonské straně padli oba vlajkový důstojníci, převzal bezprostřední velení kapitán Yuji Takahashi z Kako, nařídil zformovat přeživší síly obou divizí a pustit se za ustupujícím nepřítelem. Japoncům potrvá takřka hodinu, než dají své lodě dohromady, Takahashi měl bojeschopné pouze tři křižníky a jeden torpédoborec, dva těžké křižníky a dva torpédoborce byly vážně poškozeny a musely se stáhnout.

Pronásledování ustupujících Američanů nebude příliš úspěšné, japonské lodě naleznou pouze zmrzačený torpédoborec Hammann, který se vlekl do bezpečí rychlostí tří uzlů a bez milosti jej rozstřílejí, bude to jejich poslední úspěch v bitvě.

Zprávy, které Jamaguči obdrží, budou znamenat, že noční bitva skončila katastrofou, Spojená flotila potopila pouze dva torpédoborce, výměnou za dva těžké křižníky 5. divize (Haguro musel být pro rozsáhlá poškození opuštěn, ve 04:36 dosáhl náklon lodě 19 stupňů a křižník nabral 3 500 tun vody), další lodě byly vážně poškozeny.

Tváří tvář reálné situaci, která nastala, vydal na vlastní zodpovědnost rozkaz k všeobecnému ústupu. Zbyly mu pouze dvě letadlové lodě a on nevěřil, že je to dostatečná síla k potlačení obrany Port Moresby, dalším důvodem k jeho rozhodnutí byla obava o osud poškozených lodí. Šókaku byla brzy ráno, když plula pouze v doprovodu torpédoborce Akebono zpět na Truk napadena bombardéry B 17 a jen s velkým štěstím se vyhnula dalšímu poškození, chápal, že ztráta jakékoliv další lodě by byla pro císařství katastrofální. Operace „MO“ skončila.

Fletcher měl podobné problémy, vyhrál sice noční bitvu a Japonce na hlavu porazil, ale Yorktown byl stále jeho hlavní starostí. Posádce letadlové lodě se podařilo zvýšit rychlost na osm uzlů, což byl takový malý zázrak, za který byl nesmírně vděčný, děsil se ovšem případných japonských leteckých nebo ponorkových útoků, ty naštěstí nepřišly.

Bitva v Korálovém moři skončila, bylo to poprvé, kdy se spojencům podařilo zastavit japonskou útočnou operaci tak velkého rozsahu. Američané v bitvě dosáhli nejen taktického, nýbrž i strategického vítězství. Japonský postup dál na jih byl výrazně zpomalen a brzy se ukáže, jak fatální měla tato bitva následky.

Hodnocení bitvy je jednoznačné, japonský neúspěch, když Jamamoto počítal zisky a ztráty byl si velmi bolestivě vědom, že Spojená flotila je na několik měsíců zbavena schopnosti provádět rozsáhlé útočné operace. Jeho ambiciózní plán „MI“, ve kterém chtěl nalákat americké letadlové lodě do rozhodné bitvy a zároveň obsadit atol Midway musel být odložen na neurčito, stejně jako operace „FS“, jež měla rozšířit moc impéria až k Nové Kaledonii a ohrozit samotnou Austrálii. V tuto chvíli mu zbyly z kdysi tak mocného Mobilního svazu pouze dvě bojeschopné letadlové lodě (Hirjú,Kaga), jež doplňovaly tři lehké, což nebyla dostatečná síla, se kterou by mohl riskovat další bitvu. Spojená flotila navíc přišla o dva moderní těžké křižníky (první ztráty lodí této kategorie ve válce) a další dva vysoké vlajkové důstojníky (tři zahynuli před necelým měsícem v Indickém oceánu). Neúspěchem také skončila jeho snaha prosadit svého přítele Tamona Jamaguči do čela Kido Butai, Nagano z něj chtěl udělat obětního beránka a ospravedlnit tak selhání svého resortu v očích císaře a armády, což Jamamoto nedovolil, nicméně musel podpořit do funkce, jež se uprázdnila po Nagumově smrti Ozawu.

Při setkáních a jednáních s armádou se snažil jak on, tak Nagano bagatelizovat rozsah porážky, když je však armádní velení požádalo, aby byla operace „MO“ znovu spuštěna v červnu, museli přiznat, že v tuto chvíli nemá Spojená flotila síly na její úspěšnou realizaci…

Pro Američany bitva znamenala obrovskou vzpruhu a morální povzbuzení, které ještě podpořilo úspěšné vyváznutí letadlové lodi Yorktown (bude čtyři měsíce mimo službu). Již brzy rozvědka odhalila, že japonské velení připravilo plán na obsazení Port Moresby ze souše, to bylo jasným důkazem spojeneckého námořního vítězství a zastavení japonského postupu. Nyní se Američané připravovali na svou vlastní ofenzívu, již brzy měli mít dostatek sil k její realizaci. King slíbil Tichomořské flotile rozsáhlé posily, jakmile bude vyřešena situace v ohledně konvojů do SSSR a hrozba německé flotily v Norsku konečně neutralizována…


Tak to je konec mého příběhu, původně jsem si myslel, že popíšu i kampaň na Šalamounových ostrovech, ale těch 7, možná 8 bitev by vydalo na dalších nejmíň 50 str. a do toho se mi už opravdu nechce… Byl můj příběh alespoň trochu reálný? Rád bych řekl, že ano, byť jeho základní POD je vystavěn na jasné smyšlence…
Doufám tedy, že vyprávění o trochu jiné pacifické válce bavilo, případně inspirovalo a že někdo také něco napíše…

Petr K.
Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“