Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 07 čer 2020, 08:33

jjelen píše:
06 čer 2020, 22:27
edit: co pěkného si myslel Hitler o Francovi jsem slyšel, o poměru Göringa ke Španělům doteď ne :D
V této práci najdeš podrobnosti (https://www.cbdb.cz/kniha-154725-franco ... -biography), je to sice docela cihla, ale dobré čtení, před lety jsem ji četl, velmi pěkně je zde popsáno setkání Hitlera a Caudilla, ještě zajímavější jsou vzájemné obchodní vztahy obou zemí a vojenská spolupráce...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis » 07 čer 2020, 13:23

U toho Reynauda - za tohle pomílení vděčím vanille HOI2, která nechávala Daladiera jako premiéra vždy až do pádu Francie - ty módy, které to pak začali historicky vést správně, již tuto mílku nedokázaly změnit :D Přemýšlím kolik dalších historických nepřesností díky paradoxáckým hrám ještě mám...

Jinak jak to, že Spojenci nemají v Narviku či jeho blízkosti žádné letiště se stíhačkami? Co letiště Banak? Bardufoss? Salangen? Tromsø (byť tam čistě pro hydroplány)? Všechny postavené před válkou a IMO by nebyla nijka velká práce je zabrat. To Spojenci neudělali (a v tom případě z jakého důvodu, když je jim jasné, že stíhací ochranu potřebují), nebo co se stalo?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 07 čer 2020, 15:37

Atlantis píše:
07 čer 2020, 13:23
Jinak jak to, že Spojenci nemají v Narviku či jeho blízkosti žádné letiště se stíhačkami? Co letiště Banak? Bardufoss? Salangen? Tromsø (byť tam čistě pro hydroplány)? Všechny postavené před válkou a IMO by nebyla nijka velká práce je zabrat. To Spojenci neudělali (a v tom případě z jakého důvodu, když je jim jasné, že stíhací ochranu potřebují), nebo co se stalo?
Snad jako odpověď pomůže toto (nedokážu tak rychle psát :( ):

Norská kampaň (část 13.)

Ještě před vypuknutím války se spojenci, zodpovídala za obranu severního Norska 6. pěší divize, té velel generálmajor Carl Gustav Fleischer. Byla to pravděpodobně nejlépe na válku připravená norská jednotka, důvodem bylo, že k její mobilizaci došlo v průběhu Zimní války, kdy se Oslo obávalo ambicí Moskvy v regionu a chtělo mít zabezpečený sever země. Zpočátku neměl generál Fleischer od své vlády přesné instrukce, jak se má zachovat v případě invaze spojenců, po událostech v Narviku a potopení obou obrněných lodí, jež přístav střežily, nechal vyhlásit plnou bojovou pohotovost. Sundlo, který měl obranu přístavu na starost žádal posily, protože se obával bezprostřední invaze Britů a Francouzů. Po 11. dubnu, kdy Norsko vstoupilo do války, stále Fleischer doufal, že bude možné nějakým způsobem vyjednat kompromisní mír a dojde k dohodě… Z pohledu nejen jeho, ale i mnohých podřízených nebyli spojenci považováni za nepřátele, pro většinu Norů na severu jím byli jednoznačně Sověti, jejichž útok se brzy očekával a veškerá obrana byla zaměřena proti němu.

Když se 14. dubna vylodila spojenecká vojska v Harstadu, ve kterém bylo umístěno velitelství 6. divize, nařídil Fleischer jeho vyklizení a stažení svých jednotek do vnitrozemí, jeho síly budou klást jen minimální odpor. Toto rozhodnutí bylo chybné, protože spojenci neměli schopnosti dobývat dobře bráněný přístav, je tedy možné, že by je Norové dokázali odrazit a vrhnout do moře. Díky tomuto rozhodnutí získali spojenci výhodné logistické centrum pro další operace. Zpočátku Fleischer očekával, že nepřítel bude jeho jednotky pronásledovat, ale nestalo se tak, spojenci neměli ani vybavení, natož dost rozhodnosti k takovému činu, to umožnilo Norům konsolidovat své síly.

Oslo i Berlín (hlavně ten) bylo postupem Fleischera velmi pobouřeni, Franz Halder dokonce navrhne generálu Kristianu Laakemu jeho odvolání a nahrazení někým ráznějším, ten to však odmítne a svého podřízeného podrží, dá mu nicméně najevo, že další ústupy již nejsou možné. Němci zpočátku operace na severu víceméně ignorovali, protože Norové o jejich přítomnost zde nestáli, navíc vzhledem k početní slabosti německých sil v zemi nebylo ani čím přispět. Hlavním podpůrným prostředkem v obraných bojích 6. divize se tak staly německé ponorky a Luftwaffe.

Již brzy přišlo norské velení za generálem Nikolausem von Falkenhorstem s požadavkem, kterého OKH vyslalo do Osla jako prostředníka, aby Luftwaffe vytvořila letecký most pro jednotky bránící Narvik. Byly požadovány nejen dodávky vojenského materiálu, ale byl i zájem o německé jednotky. Původně chtělo OKH Nory trochu vycukat, ale von Witzleben to nedovolil a nařídil okamžitou pomoc.

Ta začala již 25. dubna, na sever Norska létali především Ju 52/3m, jež na padácích shazovaly zásoby a v květnu i vojáky (jednalo se tři roty 1. praporu z 1. výsadkového pluku), v Rombaksfjordu a Beisfrordu přistávaly Do 24 a Ju 52/See, ty dopravily 3. rotu 138. pluku horských myslivců, což byla elitní jednotka s bojovými zkušenosti z Polska. Reálně se jednalo o kapky v moři, nicméně přítomnost Němců na severu byla důležitá. OKH poslalo k Norům generála Eduarda Dietla, jež měl na Fleischera dohlížet a pokusit se ho přimět nalézt „svou vojenskou čest“ jak to eufemisticky nazval Franz Halder. Nor samozřejmě z přítomnosti německého generála nebude mít velkou radost, ale k jeho překvapení mu Dietl nebude mluvit do velení a nikdy nezpochybní jeho autoritu. Dietlova přítomnost bude dobrá v tom, že jeho zprávy posílané do Berlína budou naprosto realistické a tím se zmírní kritika Němců k Fleischerovu velení a uznání nutnosti rozšíření leteckého mostu a dalších posil (1. a 2. rota 137. pluku horských myslivců z 2. horské divize + 48. horský protitankový prapor s děly ráže 37 mm).

Po poměrně dlouhou dobu nebyl spojenci letecký most narušován, jak transportní letadla, tak hydroplány neměly prakticky žádnou oponenturu ve vzduchu, jediné nebezpečí představovaly lety nad fjordy plných spojeneckých válečných lodí, jež střílely na vše, co bylo ve vzduchu a samozřejmě počasí (v té době se mezi spojeneckými vojáky a námořníky rozšířil vtip o tom, že když na obloze uvidí letadlo, je určitě německé a když žádné nevidí, tak je jistě spojenecké…).

Britové měli sice v blízkosti Narviku a jeho okolí tři letadlové lodi (Ark Royal, Furious a Glorious), jejich letový park byl zastaralý a stíhačky Gloster Gladiator nebo stíhačky/bombardéry Blackburn Skua dokázaly sotva ochránit válečnou flotilu před akcemi německých bombardérů, natož ještě narušit letecký most pro norskou armádu. Dalším důvodem proč Němci neměli potíže při jeho udržování byl fakt, že spojenci plně nedocenili jeho význam a brali celou věc pouze jako snahu Němců morálně Nory posílit, to byla chyba, která se jim nevyplatila.

Přesto spojenci museli nějakým způsobem vyřešit problém, který Luftwaffe představovala, bylo tedy rozhodnuto obnovit 263. peruť, jež byla před měsícem zcela zničena a poslat ji opět na daleký sever. Jednotka byla stále vybavena dvouplošníky Gloster Gladiator, který byl jen o málo rychlejší, než standardní německý bombardér He 111. To vedlo k nátlaku na RAF a ta poskytla ještě 46. peruť, ta byla již vybavena moderními stíhačkami Hurricane. Jako první do Norska dorazila 263. peruť (21.5.) a za základnu ji sloužilo letiště Bardufoss, 46. peruť ji následovala 26.5. a umístěna byla na letišti Skånland. Potřeba stíhacího krytí byla pro spojence naprosto očividná, důvodem tak pozdního příletu těchto strojů byla nejen malá ochota RAF je poskytnout, ale především to, že k dispozici nebylo žádné připravené letiště. Ta musely spojenecké jednotky nejdříve obsadit a připravit (mnohdy na nich bylo až 40 cm sněhu a bez materiálního zabezpečení nebylo možné je tak rychle uvést do provozu).

Již 23. května se dostala 263. peruť poprvé do boje a 24. si připsala první sestřel, kdy se jí podařilo sestřelit Bf 110 z I./ZG 76, ten musel nouzově přistát u zamrzlého jezera v blízkosti Thysfjordu, posádku stroje zachránili norští vojáci. Později během dne se podařilo sestřelit jeden He 111 z KG 26, posádka Oblt. Paula Hartmuta havarovala v blízkosti Storholmenu a byla zachráněna Nory, stoj byl zcela zničen. Dalším cílem Gladiatorů se stalo jezero Hartvigvann, kde bylo tucet Ju 52/3m od KGrzbV 102, jež zde uvízly poté, co roztál led a nemohly odstartovat, většina jich bude zničena…

Objevení britských stíhaček, bylo pro velení X. leteckého sboru nemilým překvapením, do té doby si němečtí letci užívali naprosté vzdušné převahy a mohli dle libosti útočit jak na pozemní, tak námořní cíle. Bylo rozhodnuto posílit stíhací doprovod jak bombardérů, tak především transportních letadel, krom Bf 110 se nyní měly o ochranu starat i He 112 z JG 4.

Ta měla na severu pouze jednu skupinu, konkrétně I./JG 4, štáb eskadry a zbylé dvě skupiny zůstaly v severním Německu a bránily námořní základny a podporovaly akce německých bombardérů nad mořem. He 112 měl jako jediná jednomotorová stíhačka Luftwaffe potřebný dolet (1200 km) s přídavnou nádrží dokonce téměř 1400 km, což mu umožňovalo létat až k Narviku. JG 4 se jako jediná jednotka výhradně specializovala na dálkové doprovodné mise, jediným problémem Němců bylo, že počet bojeschopných stojů jednotky byl 23 (+14 neschopných letu) a náhrady přicházely velmi pomalu. Skupina tak neměla sílu ani kapacitu chránit všechny letouny směřující k Narviku, část doprovodu tak zůstával na bedrech Bf 110, jež se pro tento úkol příliš nehodil.

25. května sundaly Gladiatory průzkumný Fw 200 z 1./KG 40 a v průběhu dne pak dva hydroplány BV 138 z KGrzbV 108...
26.května jim padl za oběť Do 17F z 1.(F)/123…

Němci jež si byli vědomi hrozby pro své posádky okamžitě zvýšili počet svých akcí nad Narvikem a bez milosti útočili na Bardufoss, ve snaze zlikvidovat spojenecké stíhačky nejlépe na zemi, jak se jim to s úspěchem podařilo minulý měsíc ve středním Norsku. Tyto akce z 26. května nebudou příliš úspěšné, protože 2./KG 26 dokáže na letišti zničit pouze dva dvouplošníky. Mnohem úspěšnější bude úder KGr 100 na lodě v přístavu (bombardéry bude doprovázet 8 He 112 z JG 4), podaří se potopit několik lodí, mezi nimi protiletadlový křižník Curlew, jeho ztráta bude obzvláště bolet, protože jako jedno z mála plavidel Royal Navy měl kvalitní letecký radar a s jeho zkázou spojenci dočasně přišli o svůj výstražný systém.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis » 07 čer 2020, 16:14

Jak to jen říci? Příliš málo a příliš pozdě? Být Royal Navy, vysílám silnou kritiku, protože být tu ty stíhačky již 18. května, Resolution nemusela jít ke dnu...
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 15 čer 2020, 13:45

Norská kampaň (část 14.)

Na přelomu dubna a května roku 1940 došlo v britské vládě k politické krizi, ta měla vrchol na začátku měsíce. Nespokojenost s dosavadním průběhem války a počínáním vrcholných představitelů vedla k pádu ministerského předsedy Neville Chamberlaina a jeho nahrazení Winstonem Churchillem. Norská debata probíhala mezi 7. a 9. květnem, byla významná v tom, že vláda byla silně kritizována nejen opozicí, ale i vlastními vlivnými členy z řad konzervativců, postavení Neville Chamberlaina byla natolik neudržitelné, že rezignace byla jedinou cestou, jak zabránit vládní krizi. Opozice po jeho odchodu nakonec souhlasila, že bude vládu dále podporovat, byť ji povede opět někdo z konzervativců. Winston Churchill nebyl zpočátku jasnou volbou, přeci jen jeho podpora nebyla vysoká a byl kritizován za vysoké ztráty, jež Royal Navy ve válce utrpěla, ale měl podporu Chamberlaina jako šéfa strany, který přesvědčil krále, že nynější První lord admirality je nejlepší volbou. Další jeho výhodou bylo, že hlavní oponent na funkci ministerského předsedy lord Halifax pravdivě poukázal na to, že jako člen Sněmovny lordů nedokáže účinně vládnout, navíc panovalo obecné přesvědčení, že o tuto funkci nestojí (nebyl si jist, zda má tolik síly, aby přijal na svá bedra tak velkou zodpovědnost). Winston Churchill jakožto nový premiér se snažil zintenzivnit spojenecké operace proti Německu a být při nich více agresivnější, k tomu měl díky své nové funkci mnohem lepší předpoklady.

Jeho hlavním záměrem zůstávalo stále Norsko, chtěl co nejdříve obsadit Narvik, vyčistit sever země a připravit nástupní podmínky pro úder na jih. Později chtěl silou obsadit švédská rudná naleziště, zvláště teď, kdy rozmrzl led na Baltu a Němci se nemuseli spoléhat na dopravu rudy z Narviku. Pro tuto část plánu však stále neměl dostatečnou podporu ani své vlády, natož Paříže, jež s něčím takovým nesouhlasila.

Jedním z prvních kroků bylo urychlené odvolání generála P. J. Mackesyho a jeho nahrazení někým ráznějším a odvážnějším. Tímto mužem byl Claude Auchinleck jež převzal velení 13. května 1940.

V noci z 12/13.5. se vylodili spojenečtí vojáci v Bjerkviku (dva prapory Cizinecké legie), norský odpor byl tuhý a trvalo dva dny bojů, než se jej podařilo zlomit, což bylo možné hlavně díky intenzivní podpoře spojeneckých válečných lodí. Konečný útok na Narvik byl naplánován na 26. květen, stíhačky RAF měly zajistit vzdušnou ochranu a jednotky se pak vylodí po mohutném námořním odstřelování.

Bohužel pro spojence se situace vyvíjela stále hůře, z jihu se do oblasti Narviku blížili němečtí a norští vojáci, jež měli vyprostit 6. divizi. Pokusy tento postup zastavit skončily neúspěchem a nakonec vždy evakuací jednotek, jež se vyprošťovacím silám pokusí postavit. Luftwaffe ovládala oblohu a nemilosrdně útočila na vše, co bylo v jejím dosahu, Němci a Norové ve středním Norsku rozšiřovali nynější letecké základny a připravovali další, provizorní polní. Ještě do poloviny května měla Luftwaffe problémy výrazně navýšit své operace na severu, protože neměla dostatečnou logistickou podporu, ta se nyní s každým dalším dnem zlepšovala, což umožňovalo nasadit více letadel, včetně střemhlavých bombardérů Ju 87.

K dominanci Luftwaffe pomáhala i neochota spojenců poslat do Norska více stíhaček, prozatím RAF uvolnilo pouze dvě perutě (a to na přímé nařízení britského kabinetu). Hugh Dowding odmítal oslabovat obranu Británie na úkor jiných bojišť a Norsko považoval za periférii, tato strategie byla chybná, protože byla jednou z hlavních příčin krachu celé kampaně. Bez leteckého krytí byly akce pozemních i námořních sil odsouzeny k nezdaru a navíc to vedlo k podrytí morálky spojeneckých jednotek.

Dalším obrovským problémem byly německé ponorky, protože v květnu začala druhá fáze operace „Hartmut“. Ponorky nejen že útočily na spojenecké lodě na volném moři, nýbrž vstupovaly přímo do fjordů a potápěly vše na co narazily. Marschall instruoval své kapitány o nutnosti útočit na spojence bez ohledu na riziko a žádal od nich maximální odhodlání a nasazení, což se ve výsledku více než projevilo (a také na rozdíl od dubna i ve ztrátách, jež ponorková zbraň utrpěla).

Prvních úspěchů dosáhne malá kachna U 9 (Oblt.z.S. Lüth), která 9.5. v Severním moři potopí francouzskou ponorku Doris, a 11.5. estonský parník Viiu 1908 brt a britský Tringa 1930 brt.

V Severním moři budou operovat ponorky s malým akčním rádiem a jejich úkolem bude na sebe vázat pozornost a odčerpávat spojenecké síly z Norska. Z větších úspěchů je dobré zmínit potopení torpédoborce Grafton 29.5., ten padl za oběť U 62 (Oblt. z.S. Michalowski) a torpédoborce Vimy, který podlehl U 60 (Kptlt. Schewe).
Na oplátku Němci ztratí U 13 (Kptlt. Schulte), která byla potopena před přístavem Lowestoft britskou minolovkou Weston při pokusu zaútočit na pobřežní konvoj FN 184 31. května.

Hlavní nápor německých ponorek směřoval proti spojencům na severu Norska...

Potopení torpédoborce Somali, ponorkou U 57 (Oblt.z.S. Topp) 15. května bylo již zmíněno, další útok proběhl 18.5., kdy Luftwaffe potopila bitevní loď Resolution. Pozdě večer se do blízkosti svazu, jehož byla bitevní loď před svým potopením součástí, dostala U 28 (Kptlt. Kuhnke) a poslala ke dnu torpédoborec Vansittart dvěma torpédy, zahynulo více jak 120 mužů posádky a téměř 300 zachráněných z Resolution. Torpédoborce Wren a Fortune pak více než tři hodiny útočily na U 28 a ta jen s velkým štěstím unikla zničení. Člun byl tak vážně poškozen, že musel ukončit hlídku a zamířil domů.

18. 5. nalezla U 47 (Kptlt. Prien) velký spojenecký (polský) transport Sobieski 11 030 brt, který opouštěl Harstad, loď měla na palubě posádky z potopených lodí a zraněné vojáky. Prien zasáhl transport třemi ze čtyř torpéd salvy a ten se do 20 minut potopil, zahynulo téměř 400 přepravovaných a členů posádky. U 47 odhalila svým útokem pozici a byla okamžitě napadena eskortou a zničena vodními bombami necelou čtvrt hodinu po zkáze své vlastní oběti. Prien byl v době smrti považován za nejlepšího z ponorkových kapitánů a byl v čele nejen co se týká vyznamenání, ale též popularity. Patřil k miláčkům propagandy a když se ani po dvou týdnech U 47 neohlásila, zakázal Hermann Göring o jeho smrti informovat veřejnost, ta se dozví o ztrátě ponorky až necelý měsíc po ukončení nepřátelství.

19.5. nalezla U 99 (Kptlt. Kretschmer) britské parníky Balmaha 1428 brt a Cyclops 9076 brt doprovázené torpédoborci Matabele a Warwick, jež opustily Harstad a mířily do Clyde. Kretschmer zaútočil v 08:17 a zasáhl oba parníky, Balmaha se potopila takřka okamžitě, Cyclops se držel na hladině ještě dvě hodiny, než selhaly všechny pokusy jej zachránit, nakonec loď krátce po 10:20 potopila eskorta. U 99 se dostala pod těžký útok a Warwick ji donutil ponořit se do dosud nevídané hloubky 203 metrů. Kretschmer se děsil toho, že člun imploduje, naštěstí plášť člunu vydržel a posádka U 99 byť otřesena, dokázala uniknout. Přežití ponorky v takové hloubce vedlo Marschalla a BdU k nařízení, nechat provést nové testy hloubkových ponorů během zkoušek nejnovějších ponorek na Baltu a doporučit posléze zvýšení maxima ze 150 metrů (záruka od loděnic) na 190 metrů.

20. května potopila U 100 (Kptlt. Schepke) parník Royal Ulsterman 3244 brt, ten opustil Scapa Flow a plul do Harstadu, kde měl vyložit zásoby pro spojenecké jednotky, eskorta nedokázala reagovat. Ve stejný den zaútočila U 36 (Kptlt. Fröhlich) na poblíž Harstadu na francouzský lehký křižník Gloire a potopila jej, naštěstí se loď potápěla pomalu a zahynulo pouze 16 členů posádky, německý člun unikl. 23.5. potopila U 101 (Kptlt. Frauenheim) velký francouzský torpédoborec Milan, ten se po zásahu dvou torpéd rozlomil a rychle potopil, zahynulo na 170 námořníků, německý člun bez problémů unikl.

26. května začal spojenecký útok na Narvik, brzy ráno začaly přístav ostřelovat spojenecké válečné lodě: lehký křižník Southampton, protiletadlové křižníky Coventry a Cairo, torpédoborce Firedrake, Fame, Beagle. Na ostřelování okamžitě odpověděla Luftwaffe a udeřila na lodě, podařilo se jí lehce poškodit křižník Southampton a středně Cairo, leč zastavit ho letci nedokázali. Kolem 10:12 se do blízkosti protiletadlového křižníku Cairo dostala U 57 (Oblt.z.S. Topp) a zasáhla jej dvěma torpédy, jedno z nich přivedlo k výbuchu skladiště munice a starou loď to doslova roztrhalo. Její zánik přežila jen hrstka mužů, mezi mrtvými byl nejen velitel lodě, ale také lord Cork, velitel námořních sil v oblasti Narviku. U 57 se dostala pod těžký útok eskorty a jen s velkou dávkou štěstí unikla zničení, to jí však opustilo ještě ten den večer, kdy najela za špatné viditelnosti na nezmapovaný útes v Beisfjordu a ztroskotala. Topp nařídil opustit loď a pokusil se s posádkou doplavat ke břehu, když tam dorazil, zjistil, že mu chybí 8 mužů (utopili se). Jeho cílem bylo dostat se k Norům, v tomto ohledu měl štěstí a za několik hodin jej nalezla jedna z jejich hlídek a vyvedla do bezpečí. Aniž to německá posádka věděla, U 57 se zcela nepotopila a do rána zůstala její část uvízlá na podmořském útesu, spojenci ji druhý den objevili, ale jejich pokus dostat se na palubu ponorky selhal a rozbouřené moře nakonec stáhlo člun pod hladinu.

27.5. potopila ponorka U 46 (Oblt.z.S. Endrass) nákladní loď Devon City 4928 brt, ta mířila z Harstadu zpět do Scapa Flow. O několik hodin později ji padl za oběť parník Corminster 1703 brt.

Posledním úspěchem ponorek operujících na severu Norska v květnu roku 1940 byl britský parník Royal Scotsman 3244 brt eskortovaný torpédoborci Vanoc a Witherington, ten opustil 28.5. Clyde a mířil se zásobami do přístavu Harstad. I přes poměrně silnou eskortu dokázala 29.5. U 100 (Kptlt. Schepke) jejich chráněnce potopit a byť poškozená uniknout.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 16 čer 2020, 17:53, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 16 čer 2020, 11:01

Norská kampaň (část 15.)

2. červen 1940 - Carinhall v Braniborsku

Krátce po dopoledni dorazil polní maršál Walther Wever a generál Hans Jeschonnek do rezidence hlavy státu, kam se Hermann Göring rád stahoval a užíval si zde klidu a odpočinku od práce, kterou začal pomalu a jistě nenávidět.

Prezidentův dveřník je vpustil do pracovny, kde na ně hlava státu již čekala. Když oba důstojníci vešli do přepychově zařízené místnosti seděl Göring za stolem a měl ruce ponořené v míse plné diamantů, které neustále proséval mezi prsty. Vojáci si udržovali uctivý odstup a pozorovali hlavu Německa při jeho uklidňujícím rituálu. Hermann Göring příchozí nevzal na vědomí, věnoval se pouze svým milovaným blýskavým kamínkům, hrát si s nimi mu působilo nesmírnou rozkoš, dělalo mu dobře se jich dotýkat, uklidňovalo jej to a pomáhalo zapomenout na palčivou bolest v tříslech. Nutně potřeboval dávku morfia, bolest začala být nesnesitelná, jenže když by si jej vzal, jeho mysl přestane být jasná a on teď musel být soustředěný. Diamanty byly kratochvíle, jedna z mála co mu zbyla, samozřejmě měl i jiné věci co mu přinášeli potěšení, např. umění, jeho sbírka byla úžasná…, nebo lov, který na něj působil nesmírně blahodárně, být nimrodem bylo pro něj spíše posláním, než zálibou. Jenže krom diamantů a morfia už nic jiného nedokázalo tu odpornou bolest přehlušit.

Jeho podřízení stáli v pozoru a čekali, čas se neuvěřitelně vlekl, mohli tam stát i hodinu, než je Göring konečně zaregistroval.

„Co potřebujete?“ Vyštěkl na ně.

„Jsme připraveni spustit operaci „Icarus“, do dvou dnů můžeme udeřit, kooperace s námořnictvem je vyřešena, stačí váš souhlas pane prezidente.“ Walther Wever kývl směrem ke svému podřízenému a Hans Jeschonnek vyndal z kufříku směrnici pro Icara a položil ji na stůl před Göringa.

Ten si složku vzal, začal v ní listovat a pročítat si ji, po chvíli ji zase položil na stůl a podepsal, ten plán měl již dávno prostudovaný a ve směrnici nebylo nic nového, co mohlo jeho názor změnit. Byl proti celému tomu podniku, navíc věděl, že jeho realizace znamená odložení operace „Hammer“ na neurčito, ale nechal to být. Walther Wever měl nejspíš pádné důvody, proč zatím leteckou minovou ofenzívu nezačínat. Göring podal složku Hansi Jeschonnekovi a ten ji rychle uklidil zpět do kufříku, načež se opět vzdálil.

„Jak si vedeme v Norsku?“

„Velmi dobře, Norům se podařilo odrazit pokus spojenců zabrat Narvik, zatlačili je zpět do moře. Navíc se obrana spojenců na jihu prakticky zhroutila, naše vyprošťovací síly by měli nejpozději do týdne dorazit do Harstadu, již brzy bude konec…, zvítězíme.“

„Dobře Walthere, tentokrát nesmí nikdo uniknout, potopte každou loď, která popluje tam i zpět, je mi jedno kolik mužů a strojů ztratíme, ale chci drtivé vítězství, rozhodnou bitvu. Paříž i Londýn se budou otřásat a jejich vlády padat, až se veřejnost dozví o ztrátách. Chci, aby pro ně byla norská kampaň synonymem katastrofy, krvavé lázně co se změnila v národní tragédii…, cena je mi ukradená… Přijdou nové vlády a nám postačí jen minimální známka slabosti jedné z nich a bude konec téhle proklaté války.“

„Mluvil jsem s Alfredem Saalwächterem, Kriegsmarine konečně vyřešila problémy s nedostatkem ponorkových posádek, již teď směřuje na sever Norska nejméně 40 ponorek, které budou operovat ve velmi omezeném prostoru. Spojence čeká peklo, koordinace obou složek je nejlepší od začátku války, slibuji, že nikdo neunikne...“

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 16 čer 2020, 17:52

(50.) Norská kampaň (část 16.)

Těžké boje o Narvik probíhali mezi 26-28. květnem, pokus spojenců zabrat jej útokem z moře nevyšel. Norové přístav dokázali udržet a vrhnout invazní síly do moře, velkou zásluhu na jejich úspěchu měla Luftwaffe, především jednotky střemhlavých bombardérů Ju 87 Stuka, jež operovaly z letištních ploch u Mosjöenu, letci od StG 1 vykonali na 200 bojových letů a stali noční můrou spojeneckých vojáků a námořníků.

Neúspěch pokusu obsadit Narvik z moře byl obrovskou ranou nejen pro morálku spojeneckých vojáků, ale byl i zlomem v dosavadních bojích na severu. Harstad byl po mnoha náletech Luftwaffe doslova vymazán z povrchu a spojenci potřebovali logistické centrum, ze kterého by mohli dále vést své operace. Klíčovým pro další průběh kampaně se stalo zhroucení jejich obrany na jihu a neschopnost zastavit, nebo alespoň výrazně zpomalit postup jednotek 163. pěší divize pod velením generálmajora Erwina Engelbrechta, která se s norskou podporou neúprosně blížila k Harstadu. Generál Claude Auchinleck, který po smrti lorda Corka měl nejvyšší velení požádal svou vládu 29.5. o dovolení vyklidit severní Norsko a evakuovat spojenecké jednotky…

Tato zpráva byla pro Londýn i Paříž šokem, vědělo se obecně, že situace je zlá, obě vlády již vydaly příslib posil (přeci jen to byla jediná aktivní fronta proti Němcům) a doufalo se, že i změna velení která proběhla, přinese zlepšení. Winston Churchill pro něhož byla celá norská kampaň něco jako vlastní dítě (byl to on, kdo ji rozpoutal) odmítl o evakuaci byť jen uvažovat a slíbil poslat k Norsku hlavní síly Royal Navy (i na úkor oslabení Středomořské flotily a jiných destinací impéria), jež se měly postarat o krytí konvojů s posilami, navíc dal RAF ultimátům a nařídil vyslat k Narviku další stíhací perutě, což vedlo k jeho ostrému sporu s Hughem Dowdingem. Ten byl ochoten vzdát se pouze dalších dvou perutí (žádná neměla Spitfiry), to bylo dle premiéra i kabinetu málo, Hugh Dowding pohrozil rezignací pakliže bude vysláno více perutí, Churchill ji přijal. 30. května měly být do oblasti Narviku převeleny další čtyři stíhací perutě RAF, bylo však již příliš pozdě. Navíc mělo nyní Bombardovací velitelství útočit na cíle v Norsku i s rizikem, že budou zasaženy civilní objekty, cílem měla být především letiště a infrastruktura země, i toto rozhodnutí bylo učiněno příliš pozdě.

Do 31. května byly obě perutě RAF operující na severu Norska zničeny, jak 46., tak i 263. vykrvácely v boji s JG 4 a ZG 76, He 112 se stal postrachem spojeneckých letců (nebyl to žádný technologický zázrak, výkonnostně byl jen lehce lepší než Hurricany, ale bylo jich mnohem víc) a vybojoval pro Luftwaffe na severu vzdušnou převahu. Většina spojeneckých stíhaček byla zničena ve vzduchu, zbylé na zemi, Němci neúnavně bombardovali obě letiště a v posledních dnech května je promění doslova na měsíční krajinu. Bez leteckého deštníku neměli spojenci možnost zastavit letecký most pro norské obránce, každý den létaly desítky (30. května dokonce 102) transportních letadel a hydroplánů, jež dopravovaly zásoby a válečný materiál společně s německými a norskými posilami. Hodnocení generála Auchinlecka o brzkém zhroucení spojenecké obrany bylo naprosto reálné a bylo chybou Londýna a Paříže, že odmítli naslouchat hlasu rozumu a upřednostnily politické hledisko.

Ve snaze ulehčit spojeneckým jednotkám situaci na frontě provedlo Domácí loďstvo útok na letiště v oblasti Mosjöenu. Brzy ráno 31. května vzlétlo z palub letadlových lodí Ark Royal a Glorius 40 strojů (12 Skua II – 800., 10 Swordfish I – 820. peruť/ 9 sea Gladiator – 802., 9 Swordfish I – 823. peruť). Kolem 6:17 se spojenci dostali nad cíl a provedli úspěšný útok, na letištní ploše se podařilo zničit 9 Ju 87, 4 Bf 110, 1 Ju 52/3m a 1 He 112 + 10 dalších strojů různých typů poškodit. Sami přišli pouze o dva stroje (jeden sea Gladiator a jeden Swordfish I) jež sestřelil německý a norský flak. Byť letci sami nálet dost přecenili, jednalo se o velký úspěch, protože letiště bylo na téměř 24 hodin vyřazeno z činnosti a Němci se opět museli vrátit tvrdě na zem, protože předpokládali, že spojenci jsou zcela vyřízení.

Pokusy Luftwafffe nalézt a zničit letadlové lodě skončí neúspěchem, dojde sice k několika kontaktům, ale většina bombardérů se s nepořízenou vrátí zpět. Domácí flotila zamíří ke Scapa Flow, kde doplní palivo a zásoby, jejím dalším úkolem bude doprovodit velký posilový konvoj k Harstadu.

Na začátku června začala RAF konečně provádět útoky proti norským cílům, jednalo se jak o denní, tak noční nálety. Tyto akce budou realizovány poměrně malými silami, ve dne maximálně jednou perutí (spíše však letkou, nebo jen rojem) v noci nikdy více než dvěma perutěmi. Všechny tyto útoky se ukážou jako silně neefektivní a jejich následkem budou akorát vysoké ztráty útočících letounů ve dne (v noci byly ztráty minimální, Luftwafffe měla v Norsku jen jednu letku nočních stíhačů, navíc její taktika pro boj v noci byla dosud v plenkách a spoléhala se spíše na štěstí, než na cokoliv jiného). Jediné co tyto akce přinesou, bude nenávist Norů vůči Britům a Francouzům, což je ještě více sblíží s Německem.

3. června se Norům konečně podařilo zcela zprovoznit letiště Banak na severu země, již brzy na něm začaly přistávat transportní Ju 52/3m, letecký most měl konečně svou vlastní cílovou základnu a zásoby nemusely být již shazovány pomocí padáků. To silně zefektivnilo přísun posil a materiálu, několik dnů předtím dovolila švédská vláda, aby zranění norští a němečtí vojáci, kteří byli posláni na území Švédska (Norové na severu měli velmi omezené podmínky, jak se o zraněné starat) byli propuštěni z internace a mohli se vrátit domů, to samé se týkalo německých letců, jež zde museli nouzově přistát. Jednalo se naprosto jasné porušení neutrality a spojenci neměli žádnou možnost, jak toto rozhodnutí švédské vlády zvrátit.

Konec byl již blízko...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 19 čer 2020, 14:40

(51.) Norská kampaň (část 17.)

Unternehmen Icarus (1.)

Jen několik hodin poté co Göring podepsal směrnici o provedení operace „Icarus“ vyplula německá flotila na moře. Lodě admirála Boehma a Densche opustily norské přístavy Bergen a Stavanger a zamířily do Severní moře. Ke spojení obou svazů došlo krátce po 05:30 ráno 4. června 250 km od domovské námořní základny Royal Navy Scapa Flow na Orknejských ostrovech, za hodinu v 06:30 se Graf Zeppelin začala otáčet proti větru a vyslala 18 Ju 87 a 8 He 112 směrem ke kotvišti nepřátelské flotily. Každý střemhlavý bombardér nesl jednu 250 kg bombu, letci byli jasně instruováni, že jejich prioritními cíli jsou nepřátelské letadlové lodě, ty měly být za každou cenu zneschopněny a vyřazeny z boje.

Již předtím vzlétla z letišť v severním Německu I./KG 30, cílem 27 Ju 88 byla letecká základna Wick na severu Skotska. Útok měly posádky rychlých bombardérů provést z nízké letové hladiny (nesly bomby SC 50 se zpožděnou roznětkou) a pokud to bude možné, ochromit provoz letiště, v horším případě na sebe navázat alespoň pozornost obránců a usnadnit tak útoky námořních letců a strategických bombardérů z KG 5. Ty odstartovaly z letišť v Bergenu a Stavangeru přibližně ve stejnou dobu, a měly nad svůj cíl dorazit asi 15 minut po letcích z Graf Zeppelin, alespoň takový byl německý plán…

4. června kotvila ve Scapa Flow podstatná část Domácího loďstva, včetně posil odvolaných z různých koutů impéria a lodí francouzského spojence. Admirál Sir Charles Forbes připravoval své síly na doprovod velkého posilového konvoje, jež měl plout na sever Norska, přípravy měly být hotové do 5.6. Na kotvišti se nacházely z velkých válečných lodí tyto síly:

2. eskadra bitevních lodí - Rodney (vlajková loď, Capt F H G Dalrymple-Hamilton) + Valiant (Capt H B Rawlings OBE).
Eskadra bitevních křižníků: Repulse (Capt E J Spooner DSO), Hood (Capt I G Glennie).
Letadlové lodě: Ark Royal (Capt C S Holland), Argus a Glorius (Capt. D'Ogly-Hughes).
1.2. a 18. křižníková eskadra: Devonshire (Capt J M Mansfield), Norfolk (Capt A J L Phillips), Sussex (Capt A R Hammick), Cardiff (Capt P K Enright), Galatea (Capt B B Schofield), Birmingham (Capt A C G Madden), Manchester (Capt H A Packer).
A nejméně 20 torpédoborců ze čtyř flotil (3.4.6. a 8.) + mnoho podpůrných lodí.

Na moři byl svaz viceadmirála Whitwortha s bitevním křižníkem Renown (vlajková loď, Capt C E B Simeon) a letadlovou Furious (Capt T H Troubridge) v doprovodu 18. a 21. flotily torpédoborců (10). Tyto síly měly dorazit do Scapa Flow odpoledne a připojit se k Forbesově flotile.

Německé bombardéry, které dosáhly letiště Wick nebyly během příletu odhaleny a podařilo se jim obránce překvapit, úspěšně zaútočily a maximální možnou rychlostí spěchaly domů. Letištní plochu se jim však nepodařilo zcela vyřadit, nejméně polovina bomb neexplodovala a Britové začali okamžitě jednat. Stíhačky se pustily za prchajícími bombardéry a dva se jim podařilo sestřelit.

O necelou čtvrt hodinu později udeří námořní letci na Scapa Flow, během útoků nenarazí ve vzduchu na žádný odpor a posádkám Ju 87 se podaří pětkrát zasáhnout své cíle. Krátce po příletu nad kotviště flotily (již předtím nad něj dorazilo Arado Ar 196 z obrněné lodi Goeben, jež potvrdilo lokalizaci cílů z předešlého dne, kdy Luftwaffe provedla průzkum nad touto námořní základnou), se střemhlavé bombardéry rozdělily do tří letek po šesti strojích a každá si vybrala za cíl jednu z letadlových lodí. Argus dostal dva přímé zásahy a bomby poškodily letovou palubu a způsobily požáry ve strojovně. Ark Royal dostane také dva zásahy, jedna z bomb dopadne v blízkosti ostrova lodě a druhá na zádi, škody nebudou vážné, byť zahyne 57 námořníků. Glorius byla zasažena v blízkosti jejího výtahu, bomba jej vyřadila a dočasně zabránila letovým operacím.

Škody jež námořní letci způsobí nebudou příliš vážné, žádná z letadlových lodí nebyla poškozena natolik, aby ji hrozilo potopení, nejhůře na tom byla Argus, nicméně Němci od tohoto útoku nečekali žádné fatální následky.

Když se začaly německé stroje formovat kvůli návratu, objevily se nepřátelské stíhačky. Němci v důsledky palby britských AAA zbraní ztratí 2 Ju 87 a dvě další budou poškozené, útok stíhačů odnesou oba poškozené stroje a dva He 112, RAF přijde o dva Hurricany, další Ju 87 a He 112 se zřítí cestou zpět na letadlovou loď, žádného německého letce se nepodaří zachránit.

Ve chvíli, kdy RAF zkřížila ve vzduchu zbraně s letci z Graf Zeppelin, dostavily se na scénu Do 19 z KG 5. Těchto 57 velkých čtyřmotorových strategických bombardérů mělo mírné zpoždění proti původnímu plánu (12 minut), ale v konečném výsledku to nehrálo příliš důležitou roli. Britské stíhačky měly plné ruce práce s námořními letci a jen malá hrstka z nich se pokusila na Do 19 zaútočit (bez úspěchu), ty tak měly opozici především v protiletadlové palbě vedené jak z lodí, tak ze souše.

Posádky těžkých bombardérů mohly využít příznivého počasí, jemné cáry mraků jim nebránily ve výhledu a jejich skupina se rozvolnila na jednotlivé roje jež si individuálně vybíraly cíle. Ty trojice strojů letících ve formacích obráceného V pak pomocí těžkých bomb SC 1000 provedly útok. Každý Do 19 nesl šestici těžkých bomb, dohromady tak během útoku bylo shozeno 342 kusů SC 1000, osádkám se podařilo 5 přímých zásahů což bylo méně než 2% (plánovači očekávali úspěšnost kolem 5-7%), dalších nejméně 16 bomb dopadlo v bezprostřední blízkosti svých cílů (ty se ukážou jako nejvíce smrtící).

Navzdory husté protiletadlové palbě a individuálním útokům několika stíhaček Hurricane vyváznou těžké bombardéry beze ztrát, pouze několik Do 19 bylo poškozeno, všechny se však dokážou vrátit na své základny v Norsku (byť jeden bude muset být po nouzovém přistání odepsán).

Z velkých lodí budou zasaženy tyto:

Letadlová loď Argus dostane dva přímé zásahy a jedna z bomb dopadne v její blízkosti, SC 1000, která zasáhla letovou palubu na zádi snadno projde skrze ni a exploduje v útrobách lodi, vyvolá rozsáhlé požáry a následně i povede k výbuchu leteckého paliva. Malá letadlová loď během dvou hodin prakticky vyhoří a krátce po poledni se převrhne na bok. Bude totální ztrátou, protože oprava nebude možná.

Bitevní loď Rodney, jež byla vlajkovou lodí Domácího loďstva zasáhne bomba mezi věže A a B hlavního dělostřelectva na přídi. Naštěstí nedokáže proniknout palubou a exploduje na ní, vyřadí obě věže děl ráže 406 mm a usmrtí 30 členů posádky. Oprava lodě bude trvat 4 měsíce.

Bitevní křižník Hood dostane přímý zásah na zádi, 1000 tunová bomba projde velmi snadno palubou a exploduje v kormidelní strojovně, zničí kormidlo, šrouby a zabije 16 námořníků. Hood bude muset být tři týdny po náletu odtažen a mimo provoz zůstane 7 měsíců.

Těžký křižník Sussex dostane zásah do středu trupu, mezi druhý a třetí komín, bomba pronikne do kotelen lodě a způsobí rozsáhlé požáry a jatka mezi posádkou. Křižník bude v opravě téměř 10 měsíců.

Blízké zásahy bomb se ukážou jako nesmírně efektivní a smrtící především pro malé lodě. Mezi jejich oběti budou patřit torpédoborce Jaguar, Bourrasque, Orage (všechny francouzské) + britské Wren a Worcester.

Poškodit se díky nim podaří bitevní Valiant (měsíc mimo službu), letadlové lodě Ark Royal (měsíc mimo službu), Glorius (sedm měsíců v opravě) a křižníky Birmingham, Manchester, Primauguet, s nimi i 7 torpédoborců (dva francouzské).

Během náletu zahyne nebo bude pohřešováno na 1 438 námořníků a vojáků (téměř 300 z řad Francouzů), Luftwaffe a Kriegsmarine dosáhne bezprecedentního úspěchu a během necelé hodiny změní poměr sil na moři. Přesto ještě nebyl konec, německé lodě čekala dlouhá cesta zpět na své základny v Norsku…, a Royal Navy, RAF i FAA se chtělo pomstít.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 20 čer 2020, 10:59, celkem upraveno 2 x.

Uživatelský avatar
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1945
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen » 19 čer 2020, 21:11

Jak velká rána to je pro spojence, oč výhodnější posici má teď Kriegsmarine v S. moři a Atlantiku?
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 20 čer 2020, 11:11

jjelen píše:
19 čer 2020, 21:11
Jak velká rána to je pro spojence, oč výhodnější pozici má teď Kriegsmarine v S. moři a Atlantiku?
Bez letadlových lodí je velmi složité zásobovat, nebo evakuovat spojenecké jednotky z Norska, spojenci mají pořád číselnou převahu, tu však vyvažuje Luftwaffe a samozřejmě ponorková flotila, jež díky svému početnímu růstu je nyní konečně silným hráčem.

Brzy dojde k velké bitvě, Whitworth je v postavení zastavit Boehma a Densche, Němci mají převahu, ale jejich velké lodě jsou nové a posádky zelené, Britové mají výhodu pozice a momentu překvapení na své straně... Byť si to Alfred Saalwächter nepřál, jeho podřízení budou muset vybojovat generální bitvu, což může trochu negovat úspěch celé operace „Icarus“.

Rozhodnuto tedy ještě není..., ale konec války je na blízku.

Uživatelský avatar
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1945
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen » 20 čer 2020, 11:54

Gallienus píše:
20 čer 2020, 11:11
Rozhodnuto tedy ještě není...
To si nemyslím, leda že by Icarus úplně zničil morálku spojencům, což není moc pravděpodobné...
Říkám si jak z toho Němci mohou vůbec vyváznout. Pokračovat ve válce se Göringovi nechce a je to vcelku pochopitelné, leč zvládně Německo hlavně ekonomicky "bílý mír"? (dobře, asi ne úplně bílý, ale s masivními reparacemi asi počítat nemůže... v nejlepším případě si udrží nějakým způsobem Polsko - a i o tom bych pochyboval - což bude asi málo, i kdyby je mohlo uplně bezmezně drancovat...)
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 20 čer 2020, 13:58

jjelen píše:
20 čer 2020, 11:54
To si nemyslím, leda že by Icarus úplně zničil morálku spojencům, což není moc pravděpodobné...
Říkám si jak z toho Němci mohou vůbec vyváznout. Pokračovat ve válce se Göringovi nechce a je to vcelku pochopitelné, leč zvládně Německo hlavně ekonomicky "bílý mír"? (dobře, asi ne úplně bílý, ale s masivními reparacemi asi počítat nemůže... v nejlepším případě si udrží nějakým způsobem Polsko - a i o tom bych pochyboval - což bude asi málo, i kdyby je mohlo uplně bezmezně drancovat...)
Přijde masivní výprodej, Alfred Saalwächter půjde od válu, stejně jako mnoho generálů, nebudou to čistky, jako v SSSR, ale penzionování bude rozsáhlé. Německo musí prodávat zbraně, hodně zbraní a kupců bude mnoho, Čína, Španělsko, země Skandinávie, SSSR, Rumunsko... Z Polska si Němci ponechají pouze Gdaňsk a Poznaň, zbytek opustí (samozřejmě si předtím odnesou vše, co není přišroubované), ale ekonomicky to pro ně nebude mít zásadní význam. Válka ještě neskončila, Londýn a Paříž zatím ručník do ringu nehodily, brzy to ale přijde... Zlom je na konci června, v červenci dojde k mírové konferenci, buď Florencie, nebo Řím, ještě jsem se nerozhodl, pak bude ukončeno nepřátelství. Pax Germania však v Evropě nenastane, Göringova říše bude tvrdě bojovat o to, aby nezbankrotovala...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 21 čer 2020, 11:26

(52.) Norská kampaň (část 18.)

Unternehmen Icarus (2.)

V 07:28 nalezl Hudson z 269. perutě RAF německé válečné lodě, které identifikoval jako jednu letadlovou loď, dvě bitevní lodě, 5 křižníků a 12 torpédoborců. CAP německé letadlové lodí britský stoj nezaznamenal, radisté na lodích již ano. Němci vyhlásili poplach a informovali nepozorné letce, těm trvalo takřka 10 minut než průzkumníka najdou a sestřelí, škoda však byla napáchána. RAF bude chvíli trvat, než uvědomí velení Royal Navy, nicméně tentokrát budou obě složky jednat velmi pohotově. Svaz viceadmirála Whitwortha byl dle zprávy průzkumníka vzdálen od Němců necelých 100 mil, co mu umožnilo na ně zaútočit. Admirál nechal okamžitě odstartovat 18 torpédových bombardérů Swordfish a sám se svou vlajkovou lodí v doprovodu čtyř torpédoborců zamířil k pozici nepřítele. Od palubních letců očekával, že Němce zpomalí a on je pak snadno porazí. To, že zpráva průzkumníka hlásila přítomnost bitevních lodí považoval za omyl v chybné identifikaci německých lodí, protože rozvědka ujistila admiralitu, že Scharnhorst a Gneisenau nejsou stále hotové a do služby se dostanou nejdříve v srpnu. Reálně tomu tak skutečně mělo být, ale Němci výcvikový program obou lodí urychlí a bez ohledu na riziko je pošlou do boje předčasně.

Jak silný byl vůbec německý svaz to britský admirál přesně netušil, očekával střet s jednou, možná dvěma obrněnými loděmi, jež by chránily letadlovou loď a samozřejmě i několik lehkých křižníků a nejméně tucet torpédoborců… Předpokládal, že palebná převaha bitevního křižníku Renown bude stejně výrazná, jako když jeho sestra během bitvy o HN-9B potopila obrněnou loď Admiral Graf Spee, což byl velmi jednostranný střet.

Svaz admirála Boehma a Densche byl mnohem silnější, než jejich oponent tušil, krom letadlové lodě Graf Zeppelin, se skládal z rychlých bitevních lodí Scharnhorst a Gneisenau, obrněných lodí Goeben, Yorck a Deutschland, lehkých křižníků Köln, Karlsruhe, Nürnberg a 12 torpédoborců: Wilhelm Heidkamp, Karl Galster, Anton Schmitt, Friedrich Eckoldt, Richard Beitzen, Friedrich Ihn, Bruno Heinemann, Wolfgang Zenker, Erich Steinbrinck, Theodor Riedel, Diether von Roeder a Hans Lüdemann.

Boehm jež měl operační velení, nepředpokládal výskyt silného nepřítele mimo základnu Scapa Flow, protože žádné ze čtyř vyslaných výzvědných Ar 196 nehlásilo hrozbu a cítil se tedy bezpečně, jeho prioritou bylo převzít v pořádku stroje vracející se útočné vlny a okamžitě plout zpět do Norska.

Krátce po 10:10, kdy Graf Zeppelin převzala všechny své přeživší stroje ukončil operaci a vydal rozkaz k návratu, se náhle z poza slunce vynořilo 18 torpédových bombardérů Swordfish z letadlové lodi Furious. Britové dosáhli absolutního momentu překvapení, německý CAP opět nestihl dostatečně rychle reagovat a obě dvojice He 112 se dostanou do pozice pro útok až ve chvíli, kdy většina torpédových bombardérů již zaútočila. Stejně neefektivní jako stíhači se ukáže palba flaku z německých lodí.

Torpédové bombardéry se rozdělily buď do dvojic či rojů a tyto malé formace pak útočily na jednotlivé velké německé lodě, útok jim usnadnil absolutní chaos v německé flotile a výhoda momentu překvapení.

Jako první bude zasažena obrněná loď Deutschland, torpédo ji zasáhne do přídě, necelých 10 metrů před hlavní dělovou věž A, dojde k rozsáhlým záplavám a snížení rychlosti na 16 uzlů.

Další obětí bude Richard Beitzen, který byl v bezprostřední blízkosti letadlové lodě a schytal torpédo, jež bylo určeno ji. To zasáhlo torpédoborec ve středu trupu a ten se jen zázrakem nerozlomil, přesto bylo poškození natolik vážná, že hodinu po útoku bude opuštěn a Karl Galster pošle vrak pod hladinu.

Köln, jež byl vůdčí lodí svazu (plul před oběma bitevními loděmi) dokáže vymanévrovat nejméně tři torpéda, když jej 10:16 zasáhne projektil do zádi, pod věž Bruno, zde dojde k rozsáhlým záplavám a následnému snížení rychlosti křižníku. Köln na rozdíl od své sestry neprošel modernizací a strukturálním posílením trupu, bude těžce poškozen a schopen vyvinout rychlost pouze necelých 10 uzlů.

Letadlová loď byla prioritním cílem, od jednoho zásahu torpédem ji ochránil svou obětí Richard Beitzen, od dalších dvou ji už nikdo nepomohl. Oba přišly do středu lodi z pravoboku, kdy se vyhýbala jiné útočící dvoji dvouplošníků a při její maximální rychlosti přes 30 uzlů způsobily katastrofální škody. Do lodi se dostalo téměř 3000 tun vody a Graf Zeppelin měl náklon 7 stupňů, její nezkušená a narychlo vycvičená posádka neměla dostatek schopností, jak si se škodami poradit a pronikání vody se podařilo zastavit až kolem 11:40. Kapitán letadlové lodě Leo Kreisch nemohl udělat nic víc, než snížit rychlost pod 10 uzlů, to sice pomohlo snížit pronikaní vody, ale loď samotnou ohrožovalo. Jeden ze Swordfishů, kterému se podařil úspěšný zásah navíc narazil do ostrova lodě, exploze jeho leteckého paliva vyvolala rozsáhlé požáry a ty usmrtily na 47 mužů a dalších 102 jich zranili (mezi mrtvými byl kontradmirál Oskar Kummetz velitel 1. divize letadlových lodí a většina příslušníků jeho štábu, Leo Kreisch nebyl v době útoku na můstku a proto přežil).

Britové vyváznou poměrně lacino, dva torpédové bombardéry sundá flak a tři další se stanou obětí letecké hlídky (nicméně až poté, co zaútočily), dva další stroje bude nutné po návratu odepsat, ale jejich posádky přežijí.

Viceadmirál Boehm žádal okamžitě po útoku na svůj svaz, aby Graf Zeppelin provedla protiútok a napadla nepřítele, brzy však po zprávách z letadlové lodě vystřízlivěl a vrátil se tvrdě do reality. Nechal odstartovat další čtyři Ar 196 a snažil se získat co nejlepší představu o situaci, nevěřil, že útok přišel ze souše, někde v blízkosti musel být britský operační svaz.

Němci měli poměrně štěstí, protože jedno Ar 196 dokázalo dohnat vracející se britské bombardéry a sledovat je až ke své lodi. Tento letoun (patřil lehkému křižníku Karlsruhe) ohlásí přítomnost letadlové lodě a bitevního křižníku s velkým počtem torpédoborců.

Po této zprávě nařídí Boehm kontradmirálu Denschovi, aby ustoupil do Norska a sám s oběma bitevními loděmi, jednou obrněnou lodí (Yorck byla vlajkovou lodí jeho podřízeného) a lehkým křižníkem Nürnberg a čtyřmi torpédoborci (Wolfgang Zenker, Erich Steinbrinck, Theodor Riedel, Diether von Roeder) zamíří v ústrety nepříteli. Rozhodl se zničit nepřátelský svaz, jestli jeho zvěd správně odhadl sílu nepřítele, bude mít nad Brity převahu více jak 2:1, navíc byly jeho lodě výrazně lepší, modernější a lépe chráněné, problémem byl slabý výcvik posádek bitevních lodí.

Nebylo překvapivé, že obě strany měly dostatek sebedůvěry pro nadcházející boj, jak Britové, tak Němci se zakrátko střetnou v první bitvě bitevních lodí této války a její výsledek pak zcela změní směr doktrín obou jejich námořních flotil i uvažování jejich stratégů a plánovačů.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 283
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 25 čer 2020, 16:38

(52.) Norská kampaň (závěr) + epilog

Kolem 14:20 na sebe narazily oba svazy, Němci měli převahu 12 x 380 + 6 x 280 oproti 6 x 381 mm dělům britského bitevního křižníku. Whitworth nebyl v postavení, aby mohl ustoupit, německé lodě byly rychlejší a tak přijal boj. Zpočátku nebyla německá převaha příliš znatelná, protože oběma bitevním lodím trvalo poměrně dlouho, než se zastřílely (nejlépe střílel Goeben, jehož granáty nalezly cíl během necelé minuty boje), nicméně o výsledku nemohlo být pochyb. Krátce po 14:49 byla většina hlavních děl bitevního křižníku Renown mimo provoz a do lodi se dostalo téměř 2000 tun vody, především díky granátům, které probily trup. Whitworth se nemohl spolehnout ani na své torpédoborce, tři byly již potopeny a čtvrtý poškozený se dal na útěk (úspěšný, Němci jej nepronásledovali). Boehm, který neměl zájem riskovat poškození svých velkých lodích (Gneisenau dostala dva zásahy 381mm granáty a Scharnhorst jich obdržel dokonce 5) nařídil podpůrným lodím dorazit Renown, lehký křižník a torpédoborce vystřelily směrem k vraku 16 torpéd a v 15:01 se britská loď po mnoha silných explozích převrátila a potopila. Krom 12 námořníků zahyne celá posádka včetně velícího admirála.

Boehm dosáhl skvělého vítězství, ale to mělo velmi hořkou pachuť, protože cestou zpět do Noska se podaří britské ponorce potopit lehký křižník Köln a necelých 80 mil od Bergenu prohraje posádka letadlové lodě Graf Zeppelin svůj boj o záchranu lodi. Drtivou většinu mužstva se podaří zachránit, ale ztráta jediné bojeschopné velké lodi této kategorie bude pro Kriegsmarine katastrofou.

Po útoku na Scapa Flow a zkáze flotily dokonce i Winston Churchill pochopí, že je nutné evakuovat spojenecká vojska z Norska, v průběhu 8-10. června se Royal Navy pokusí s maximálním nasazením zachránit co nejvíce vojáků a dostat je do bezpečí. To povede k tzv. Velké bitvě o severní Norsko, flotila dvou letadlových lodích, jedné bitevní lodi a bitevního křižníku, 8 křižníků a 20 torpédoborců a 10 velkých rychlých transportních lodí se bude pokoušet zabránit katastrofě, jež potkala spojenecké jednotky v Norsku.

Bez leteckého krytí (letadlové lodě přijdou o většinu stíhaček již první den bitvy, letouny Skua II a sea Gladiator nebudou mít šanci proti německým He 112 jež budou chránit bombardéry),bude po tři dny Luftwaffe a ponorky bez ustání útočit a nemilosrdně potápět spojenecké válečné a transportní lodě. Pozdě večer 9. června pak napadne zbytky spojeneckého svazu německá hladinová flotila, jež snadno dorazí mnoho poškozených lodí, které nedokázala zničit Luftwaffe. Bitva vyústí v katastrofu grandiózních rozměrů.

Němci potopí jednu letadlovou loď, jednu bitevní loď, 3 křižníky a 6 torpédoborců 8 transportních lodí, podaří se evakuovat pouze 2000 vojáků, dalších 2000 jich během evakuace zahyne (+ 3500 námořníků). Po krachu pokusu zachránit spojenecká vojska, dojde 11.6.1940 k jejich kapitulaci, do zajetí padne 21 000 vojáků mnoha národností, Francouzů, Britů, Skotů, Irů, Poláků…

Německé ztráty nebudou malé, téměř 80 zničených letadel a dalších 60 poškozených (150 mrtvých a pohřešovaných letců – elita protilodních posádek Luftwaffe) a 7 ponorek (300 mrtvých a pohřešovaných posádek). Přesto se jednalo bezprecedentní vítězství, jež mělo obrovské vojenské a strategické důsledky…, jež velmi brzy vyústí i v ty politické.

20. června padne vláda Winstona Churchilla, konzervativci ztratí podporu a novou vládu se pokusí vytvořit socialisté napříč vládnoucím spektrem, jejich vůdci získají podporu ostatních a pravděpodobně by taková vláda byla i funkční, nebýt událostí z 24.6.

V ten den dá Moskva vládě Rumunska ultimátum, aby podstoupila SSSR oblast Besarábie do 28. června, jinak bude nucena použít vojenskou sílu. Bukurešť se obrátí na Londýn a Paříž se žádostí o pomoc (Rumunsko mělo od vlád těchto zemí zaručenou suverenitu, stejně tak jako Varšava). Paříž se chtěla agresi SSSR postavit, nová vláda socialistů, která právě získala moc v Londýně to odmítne, měla zájem se SSSR vyjednávat a dostat jej na svou stranu v této válce. To vyvolá rozkol mezi Francií a Británií, navíc toto rozhodnutí podryje autoritu nové britské vlády, která již 26.6. padne, což vyvolá další vládní krizi… Do čela nového kabinetu nastoupí lord Halifax, ten bude mít podporou Chamberlaina jako šéfa strany konzervativců, který navíc přesvědčí krále o jeho jmenování. Přesto bude pro Rumuny již pozdě, bez podpory zvenčí neměla Bukurešť jinou možnost, než agresi Moskvy ustoupit a předat ji území, které si SSSR nárokoval.

Paříž byla rozčarována jednáním Londýna a došlo k vládní krizi, pravice, díky níž měl Paul Reynaud podporu mu ji nadále odmítne poskytnout a bude žádat změnu. Dojde k pádu vlády, prezident Albert Lebrun nebude mít jinou možnost a jmenuje hrdinu z Velké války maršála Philippe Pétaine premiérem. Ten pohrdal nynější vládou a bylo mu zle z moci levice, celou tuto válku považoval za chybu a měl zájem ji co nejdříve ukončit, v tom jej podporovala armáda a muži jako byli Pierre Laval a François Darlan. Maršál usedl do úřadu premiéra 1.7.1940 a hned druhý den poslal emisary do Říma za Ducem ve snaze vyjednat mír mezi Francií a Velkoněmeckou říší, udělal to, aniž by informoval Londýn, který tak postavil před hotovou věc.

Halifax se o těchto jednáních dozvěděl velmi rychle, nemusel být génius, aby pochopil, že aliance se rozpadla. Spojenci dali záruku Varšavě, Německo a SSSR si Polsko rozdělily, od smrti Hitlera se Němci pokoušeli uzavřít mír a SSSR jak hyena polykal území okolních států, stalo se přesně to, co si konzervativci nepřáli, válka dala komunistům prostor a možnosti, jak znásilnit pomalu ale jistě celou Evropu. Kdyby došlo k jejich alianci s Německem, byla by to katastrofa, síly na kontinentu se měnily, rovnováha sil neexistovala. Sám Halifax byl proti této válce, nechápal přesně, proč bojovat kvůli Polsku a doporučil své nové vládě udělat to samé co Paříž, 3.7. vyšlou do Florencie svou mírovou delegaci i Britové.

Berlín uvítal snahy o ukončení nepřátelství, Göring zopakoval německé požadavky, provincie Gdaňsk a Poznaň, dále reparace od Varšavy ve výši 10 miliard říšských marek, buď ve zlatě nebo v naturáliích a odškodnění ve výši 2 miliard marek pro Norsko, za škody, které v zemi spojenci jako agresoři způsobili.

Dohoda byla ujednána rychle, již 10. července 1940 došlo k zastavení nepřátelství a 14.7. byl oficiálně uzavřen mír. Varšava přijala pod nátlakem spojenců německé podmínky, navíc musela uznat, že vinu na rozpoutání konfliktu nese polská vláda, jako agresor. Do 31.7. se jednotky Wehrmachtu stáhnou z polského území, krom zmíněných nárokovaných provincií, Polsko bylo zmenšeno na sotva necelých 40% své předválečné rozlohy a bylo ponecháno na milost a nemilost Berlínu a Moskvě...

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“