Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8944
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Vals » 16 kvě 2020, 07:11

Obecně příběh skvělý, pouze jedna poznámka - ponorky tam potápí jeden torpédoborec za druhým. Měl jsem za to, že takové případy byly dost vzácné. Trefit torpédem torpédoborec bylo pro ponorky takřka nemožné. Přece jenom je to malý cíl, hodně rychlý a obratný a navrch velmi nebezpečný, když se salva nepovedla...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 16 kvě 2020, 11:47

Vals píše:
16 kvě 2020, 07:11
Obecně příběh skvělý, pouze jedna poznámka - ponorky tam potápí jeden torpédoborec za druhým. Měl jsem za to, že takové případy byly dost vzácné. Trefit torpédem torpédoborec bylo pro ponorky takřka nemožné. Přece jenom je to malý cíl, hodně rychlý a obratný a navrch velmi nebezpečný, když se salva nepovedla...
Děkuji za pochvalu, k otázce, operace „Hartmut“ je koncipována tak, že cílem jsou především válečné lodě, kdysi mě tato operace nesmírně fascinovala, mnoho historiků tvrdí, že zde mělo Německo velkou šanci pustit Royal Navy žilou, leč nevyšla. Ta operace nebyla strategickým pochybením, jak někteří tvrdí (https://www.cbdb.cz/kniha-150985-hitler ... s-19391942), naopak, Němcům se sešlo všechno, perfektně rozmístěné ponorky, špatné protiponorkové zabezpečení nepřítele, přehršel cílů..., jenže selhala technika, torpéda byla zmetková. Konsenzus mezi historiky napříč spektrem národností je asi tento, zasaženy mohly být tyto cíle: 1 bitevní loď, 7 křižníků, 7 torpédoborců, 5 velkých vojenských transportů, to vše pouze v dubnu, protože koncem měsíce BdU čluny stáhne... Kdysi jsem si dal velkou práci a ty lodě si vyhledal, zajímalo mě, kdo přesně unikl zkáze, útok U 51 proběhl i v OTL, torpéda selhala, nyní má Knorr štěstí a fungují správně...

Útoky na torpédoborce a eskortní plavidla obecně nebyla příliš častá, na začátku války ano, ale selhávala torpéda..., když po pádu Francie přišly první šťastné časy, byly útoky na doprovod velmi vzácné, za prvé bylo málo doprovodných lodí a kapitáni ponorek se necítili tak moc ohrožení (v té době válku vedlo asi dva tucty expertů, velmi dobrých kapitánů), za druhé proč ta nechuť útočit na doprovod, musela se přenastavovat torpéda, především jejich hloubka, ve kterých měla plout. Eskorty měly mezi 1000-maximálně 2000 tun, nebylo jednoduché je trefit, nejen pro zmiňovanou hbitost, ale hlavně pro jejich malý výtlak... V období mezi lednem a červnem 1941 nepotopí ponorky ani jedinou eskortní loď, překvapivé, leč pravdivé, nicméně od července téhož roku se útoky proti eskortám stávají během konvojových bitev nezbytností, stále větší množství doprovodných lodí nutí kapitány prostřílet si cestu k nákladním lodím... Z hlavy ti nepovím přesná čísla, ale přibližně ve druhé polovině roku 1941 Němci zničí víc jak dvacet doprovodných lodí, od torpédoborců (6-7), šalup a korvet. Později během války Němci vyvinou torpéda určená čistě k ničení eskortních lodí, efektivita této zbraně nebude příliš vysoká, ale nějaké úspěchy mít bude...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 18 kvě 2020, 13:15

Norská kampaň (část 5.)

Brzy ráno 11. dubna 1940 začal z rozkazu Walthera Wevera fungovat rozsáhlý letecký most mezi Německem a Norskem. Jako první přelétly na norská letiště bombardéry X. leteckého sboru pod velením generálporučíka Hanse Geislera, na letiště Oslo/Fornebu navíc začala přistávat transportní letadla Ju 52/3m, které měly na palubách výsadkáře z 1. a 2./FJR 1, kteří byli prvními vojáky Wehrmachtu jež dorazí do Norska. Po nich jak vzduchem, tak po moři budou následovat jednotky 163. pěší divize generálmajora Erwina Engelbrechta, jejichž přesun i s vybavením potrvá necelých 5 dnů. Později do země dorazí ještě 69. pěší divize, ale ta se s nepřítelem nestřetne, jejím úkolem bude strážní činnost v jižním Norsku. Klíčovou leteckou základnou pro Němce byl Stavanger, jeho letiště Sola mělo výtečnou strategickou pozici, jako první na letišti přistály dálkové Bf 110 ze 3./ZG 76, spolu s nimi dorazilo 13 Ju 52/3m z KGzbV 1, měly na palubách jednotky 3. praporu 1. výsadkového pluku, jejichž úkolem bylo zabezpečit oblast a podpořit norské obránce. Již brzy je následovalo více jak 100 Ju 52/3m z KGzbV 104 a KGzbV 106, ty přepraví velké množství válečného materiálu a letecké obsluhy, které budou mít na starost stroje, jež brzy dorazí. Nedostatek transportních Ju 52/3m nutil velení Luftwaffe používat i velké čtyřmotorové letouny jako byly Ju 90 a Fw 200, většina těchto strojů byla zabavena Lufthanse a nesla stále i její nátěr.

Německou výhodou bylo, že přicházeli do Norska jako bratři ve zbrani, sice nechtění, ale potřební a Norové se s nimi snažili spolupracovat, přesto zde byly problémy. Norské letecké základny postrádaly potřebnou infrastrukturu a bylo třeba je předzásobit, což bude určitý čas trvat, zásobování po moři sice začne co nejdříve, ale hlavní tíhu na začátku kampaně ponese především transportní letectvo.

Úkoly jednotek Luftwaffe vyčleněných pro operace v Norsku byly tyto:
- ochrana norského vzdušného prostoru, především hlavního města a klíčových námořních nebo leteckých základen
- podpora námořních operací, útoky na nepřátelskou flotilu a průzkum
- podpora norských a německých jednotek v případě spojenecké invaze
- udržování stálého leteckého mostu mezi oběma zeměmi

Oficiálně Hans Geisler a jeho muži podléhali norskému vrchnímu velení, neoficiálně spadaly pod 5. leteckou armádu.

Zatímco se Němci horečně snažili posílit svou vojenskou přítomnost v Norsku, spojenci se připravovali na invazi do této země. Byť vedoucí představitelé neustále na vojáky naléhali, aby bylo urychlena vojenská akce, podařilo se první vojáky v Norsku vysadit až 14. dubna. Jejich cílem byl Namsos, kde se vylodí vojáci 146. pěší brigády (operace „Maurice“), odtud měli pokračovat směrem ze severu na Trondheim, další jednotka (148. pěší brigáda) se měla vylodit v Åndalsnes jižně od klíčového přístavu. Obě lokality byly zachyceny dle plánu, ale spojenci nepostupovali dostatečně rychle a rázně, přestože odpor Norů byl minimální, ti totiž neměli v oblasti téměř žádné jednotky.

14. dubna se spojenecké jednotky, konkrétně 1. prapor skotské gardy vylodil v Harstadu, odpor norských jednotek byl malý a přístav byl rychle obsazen. Brzy měl dorazit i zbytek 24. gardové brigády, zde však došlo k neshodám ve spojeneckém velení, admirálové (především lord Cork and Orrey) žádali přímý útok na Narvik, generál P. J. Mackesy, jež velel pozemním silám, takovou akci odmítal, žádal posily a chtěl přístav obsadit útokem z několika směrů. Jeho váhání však dalo Norům čas přivést posily (6. norská divize) a upevnit obranu.

Díky pomalé reakci spojenců a jejich nedostatečné agresivitě při vykonávání svých plánů, dostali Němci dostatek času na konsolidaci sil. Luftwaffe již záhy odhalila spojenecké námořní síly a začala na ně útočit, bylo rozhodnuto nejdříve zlikvidovat nepřátelské jednotky ve středním Norsku a následně pak ty na severu.

Mezitím v rámci operace „Hartmut“ 35 německých ponorek začalo svůj životní lov...

Již 10. dubna zaznamenala ponorková flotila výrazné úspěchy proti Royal Navy, U 4 (Kptlt. Hinsch) potopila britskou ponorku Thistle (LtCdr. Haselfoot), která ji den předtím neúspěšně napadla. U 25 (KKpt. Schütze) zaútočila ve vodách kolem Narviku na britské torpédoborce, zasáhla Bedouin a těžce jej poškodila, torpédo trefilo příď lodi a utrhlo ji před první dělovou věží, torpédoborec se však podařilo odvléci. U 25 unikla protiútoku a stáhla se. Spojenecká protiponorková opatření byla relativně slabá a brzy za to budou jejich námořnictva draze platit.
11. dubna se U 48 (Kptlt. Schultze) dostane do ideální střelecké pozice v blízkosti Trondheimu, kdy v průběhu dne provede dva útoky proti těžkým křižníkům Devonshire, Berwick a York. Podaří se jí jedním torpédem zasáhnout Berwick, křižník bude vážně poškozen a na 5 měsíců vyřazen z boje.
Další velký úspěch přijde 13. dubna, kdy U 37 (KKpt. Hartmann) nalezne a potopí lehký křižník Sheffield, loď zasáhnou tři torpéda a velmi rychle se potopí (téměř 500 mrtvých a nezvěstných).
14. dubna jen o vlas unikne torpédu z U 46 (Kptlt. Sohler) britská bitevní loď Warspite a příští den pak stejné štěstí potká i její setru Valiant, která se vyhne torpédu z U 38 (Kptlt. Liebe), ani v jednom případě, eskorta těchto lodí nezaznamená přítomnost německých člunů před útokem. 15. dubna však budou mít štěstí i Němci, ponorka U 65 (Kptlt. v. Stockhausen) nalezne důležitý konvoj NP.1 a podaří se jí potopit velký vojenský transport Batory 14 287 brt, který zasáhne dvěma torpédy. Velká loď se bude potápět pomalu a většinu vojáků i posádky tak zachrání doprovod. Již předtím na konvoj zaútočila i U 34 (Kptlt. Rollmann), její útok proti torpédoborci Afridi, však selže. Velký úspěch zaznamená U 47 (Kptlt. Prien), která napadne spojenecké transporty u Harstadu, čtyřmi torpédy zasáhne kotvící a právě vykládající Reina del Pacifico 17 707 brt, který se potopí s těžkými ztrátami na životech.
Tyto úspěchy však nebudou zadarmo, protože torpédoborce Fearless a Brazen 15.4. naleznou a potopí U 49 (Kptlt. von Gossler), Britové zajmou téměř celou posádku, navíc se zmocní operačních map a rozkazů BdU pro německé čluny v rámci operace „Hartmut“, z jejich strany však bude již pozdě na výrazná protiopatření.
16. dubna napadla U 13 (Kptlt. Schulte) severně od Shetland skupinu spojeneckých torpédoborců a podařilo se jí potopit Broke. Německý člun byť poškozen unikl.
19. dubna dojde k velkému množství kontaktů a také útoků, které budou velkým vítězstvím Marschallových mužů a nejúspěšnějším dnem celé norské kampaně. První obětí ponorek tohoto dne, se stane brzy ráno lehký křižník Effingham, který jihozápadně od Lofotských ostrovů potopí U 38 (Kptlt. Liebe), U 65 (Kptlt. v. Stockhausen) pronikne do Vaagsfjordu a potopí lehký křižník Enterprise. Další útoky budou směřovány proti francouzskému konvoji FP.1B, jež mířil s do Namsosu a vezl vojenský materiál pro 5. brigádu Alpských střelců. Jako první udeří U 34 (Kptlt. Rollmann), té se podaří potopit lehký křižník Emile Bertin (KAdm. Derrien), zahyne většina posádky, včetně velícího admirála, U 46 (Kptlt. Sohler) zaútočí později a potopí torpédoborec Maillé-Brézé, oba německé čluny uniknou.
Vrcholem německých úspěchů tohoto dne se stane útok U 47 (Kptlt. Prien) proti bitevní lodi Warspite , ta v doprovodu torpédoborců Havock, Hostile, Hero a Foxhound opouštěla Vestfjord a vracela se do Rosythu, Prien ji zasáhne dvěma torpédy a zmrzačí. Britské torpédoborce budou bušit do U 47 vodními bombami téměř dvě hodiny, nicméně Němci uniknou. Bitevní loď najede na skaliska ve snaze vyhnout se potopení, velmi brzy bude jasné, že kvůli zhoršující se válečné situaci spojenců nebude možné loď zachránit. 30. dubna vyhodí posádka veterána od Jutska do povětří. Warspite bude největší a nejdůležitější lodí, jež spojenci během celé kampaně ztratí…
Dalším větším úspěchem proti spojenecké flotile bude potopení torpédoborce Blyskawica ponorkou U 9 (Oblt.zS Lüth), k tomu dojde 20. dubna v Severním moři, polská loď se po zásahu dvou torpéd rozlomí a do 10 minut s více jak 140 muži posádky potopí. U 9 sice bude poškozená, nicméně unikne odvetě nepřítele. 21. dubna nalezne a potopí U 26 (Kptlt. Scheringer) nákladní loď Cedarbank 5159 brt, jež vezla výzbroj a výstroj 148. brigádě do Åndalsnes, na stejný konvoj zaútočí i U 36 (Kptlt. Fröhlich) a potopí torpédoborec Jackal.
25. dubna poblíž Åndalsnes zaútočila U 23 (Kptlt. Beduhn) na těžký křižník York a potopila jej dvěma torpédy, zásah jednoho z torpéd vyvolal explozi muničního skladu pod věží A, zkáza lodě nastala během několika minut, zahyne více jak 600 námořníků, U 23 unikne.
Posledního úspěchu během norské kampaně dosáhne U 44 (Kptlt. Mathes), jež bude jednou z odvolaných dálkových ponorek, jejímž úkolem bylo podpořit operaci „Hartmut“, ta 26. dubna nalezne v Severním moři nákladní loď Riverton 5378 brt a potopí ji.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 18 kvě 2020, 18:17, celkem upraveno 2 x.

Uživatelský avatar
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1941
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen » 18 kvě 2020, 14:01

Docela by mě zajímalo co Dánové... jasně, určitě se snaží udržet neutralitu zuby nehty, ale se severním mořem proměněným v bojiště a německými silami mířícími na sever všude kolem...
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 18 kvě 2020, 18:08

jjelen píše:
18 kvě 2020, 14:01
Docela by mě zajímalo co Dánové... jasně, určitě se snaží udržet neutralitu zuby nehty, ale se severním mořem proměněným v bojiště a německými silami mířícími na sever všude kolem...
Jsou potichu jako myšky a nedělají nic, co by mohlo Berlín provokovat, a ten je naštěstí dost inteligentní, aby to tak nechal, nikdo z Němců nemá zájem, dát spojencům záminku obsadit Island (a Faerské ostrovy), protože by to hodně negovalo jejich těžce získané, velmi výhodné základny v Norsku...
Kodaň chápe, že by v případě německé invaze neměla žádnou šanci se ubránit a spoléhat se na záruky spojenců může opravdu již jen sebevrah...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 18 kvě 2020, 18:38

Norská kampaň (část 6.)

Všechny spojenecké akce během norského tažení se vyznačovaly buď nerozhodností, nebo se jednalo o improvizace, které neměly příliš dobrou šanci na úspěch. Zpočátku, kdy Norové nekladli spojeneckým vojákům příliš velký odpor, převládal jak ve vojenském, tak i politickém vedení názor, že nebude problém dlouhodobě udržet střední a severní Norsko, již brzy mělo přijít vystřízlivění. Nebude to pouze hrozba přicházející zpoza hladiny, ale i ta ze vzduchu, jež se stane noční můrou spojeneckých námořních a pozemních jednotek.

Výsadek u Åndalsnes jež proběhl silami 148. pěší brigády se záhy dostal do problémů, postup jednotek byl pomalý, protože všude ležel hluboký sníh a vojáci neměli potřebnou výstroj, která by jim umožnila v tomto terénu se pohybovat. Brzy proto měla dorazit jednotka francouzských Alpských střelců, od kterých se očekávalo, že si s terénem poradí lépe. Přísun posil a postup k Trondheimu začínala blokovat Luftwaffe, která neúnavně útočila na lodě i vojáky. Britové se proto rozhodli, že neutralizují hrozbu z její strany, byl vydán rozkaz, aby RAF neustále útočila na Solu u Stavangeru a snažila se ho vyřadit z činnosti, navíc bylo rozhodnuto, zcela letiště zničit námořním ostřelováním.

Brzy ráno 17. dubna zahájil těžký křižník Suffolk v doprovodu torpédoborců Kipling, Janus, Juno a Hereward námořní ostřelování přístavu Stavanger (operace „Duck“). Těžký křižník oblast ostřeloval 80 minut, Hudson z 233. perutě shodil nad městem světlice a zápalné bomby, což mělo míření námořníkům usnadnit, navíc Suffolk nechal katapultovat svůj Walrus ze 700. perutě, ten byl však záhy sestřelen Ju 88C ze Z/KG 30. Škody na letišti byly po ostřelování relativně malé, v přístavu však byly zničeny 4 He 115 z 1./KüFlGr 106 a 4 He 59D z KgrzbV 108. Britové nyní rychlostí 30 uzlů začali ustupovat na širé moře, Luftwaffe je brzy dostihla…

Jako první přilétly nad britský svaz He 111 z I./KG 26 a letcům se podařilo dvakrát těžký křižník zasáhnout, po nich přilétly Ju 88 z II./KG 30 a podařil se jim další zásah, v 11:25 pak udeřilo 16 Do 17 z I./KG 50, torpédové bombardéry chránilo 8 He 112 z 2./JG 4, jež byla jedinou stíhací jednotkou vybavenou jednomotorovými stíhačkami, které byly dosud umístěné na letišti Sola. Suffolk v té době nabral již přes 2000 tun vody a plul rychlostí sotva 15 uzlů. Nad křižníkem se Němci střetli s 12 bombardéry Blenheim ze 107. perutě, ty právě mířily ke Stavangeru, kde měly opět bombardovat Solu. Britští letci si zahráli na stíhače a napadli Do 17, jejichž formaci se jim podařilo rozbít, v tu samou chvíli je ovšem napadla jejich eskorta. Většina posádek torpédových bombardérů odhodila své torpédo na zdař bůh a prchala do bezpečí, 5 bombardérů však pokračovalo v útoku, podařilo se jim jednou zasáhnout Suffolk a Kipling, torpédoborec se takřka okamžitě rozlomil a potopil, těžký křižník byl zmrzačen a ztratil chod. V 11:40 bylo jasné, že křižník nelze zachránit, torpédoborce převzaly jeho posádku a Janus vypálil do vraku dvě torpéda, jež urychlila zánik lodě. Ve vzdušném boji nad loděmi Němci sestřelili 5 Blenheimu a sami ztratí jeden Do 17 a jednu He 112. Pokus vyřadit Solu tak skončil draze zaplaceným neúspěchem. Suffolk se stal první velkou válečnou lodí, která padne za oběť Luftwaffe.

Dalším spojeneckým pokusem, jak zastavit dominanci Luftwaffe bylo přepravení 263. perutě do Norska. Spojenci bohužel nedisponovali žádným letištěm a tak museli být stíhačky umístěny na povrchu zamrzlého jezera Lesjaskog. 18 zastaralých stíhacích dvojplošníků Gladiator odstartovalo z paluby letadlové lodi Glorious a dorazilo na své „letiště“ 24. dubna. Podmínky na jejich nové letecké základně byly naprosto katastrofální, neexistovalo žádné materiální zabezpečení, žádné zásobníky s pohonnými hmotami, žádná kyselina do mobilních startovacích baterií a jen jeden jediný zbrojíř pro všechny letadla… 25. dubna srovnala toto „letiště“ Luftwaffe se zemí a zničila všechna letadla na zemi, celá operace netrvala ani jeden den…

Jedinou další šancí, jak se bránit hrozbě ze vzduchu bylo vyslání protiletadlových šalup a křižníků, poslední možností pak letadlové lodě, jenže jejich letový park byl naprosto žalostný.

24. dubna bylo v přístavech pod kontrolou spojenců (Åndalsnes a Molde) vyloženo dalších 2000 vojáků posil (15. pěší brigáda). Zvýšená námořní aktivita okamžitě vyvolala reakci ze strany Luftwaffe a ta udeřila. OKL se při konzultacích s Nory sice snažila dát příslib, že Němci ušetří civilní objekty, ale v reálné situaci tomu tak nebylo. Walther Wever dal svým letcům naprosto volnou ruku a ti útočili na všechny cíle, i ty civilní. 27. dubna byly oba přístavy doslova vymazány z povrchu a spojenci přišli o své klíčové zásobovací základny. Již tento den padlo rozhodnutí o evakuaci jejich jednotek ze středního Norska…

Během rozsáhlých vzdušných úderů z 24. dubna byl potopen z větších lodí protiletadlový křižník Curacoa, který zasáhlo 5 bomb o hmotnosti 250 kg a 30. dubna byla potopena i šalupa Bittern. Samotná evakuace začala v noci na 1. květen a byla celou dobu pod drobnohledem ze strany Luftwaffe, jež ovládala oblohu. Potopeno bude velké množství malých lodí, včetně šalupy Pelican, žádná z dalších velkých lodí potopena nebude, byť několik se jich podaří poškodit. Přesto spojenci úspěšně evakuují téměř 5 600 svých vojáků z Åndalsnes.

Mnohem složitější a náročnější byla evakuace z Namsosu, Luftwaffe opět neúnavně útočila na spojenecké lodě, Němci začali velmi umně kombinovat taktiku při které využívali jak výškové, tak střemhlavé a torpédové bombardéry, jejich nálety tak budou koordinované a smrtelně nebezpečné.

Hlavní tíha útoků půjde zpočátku na spojenecké křižníky admirála Johna Cunninghama, letcům se podaří zasáhnout Montcalm třemi bombami a jedním torpédem, takže francouzská loď ztratí chod, kolem 10:10 ji posádka opustí a torpédoborec Nubian ji dorazí torpédem. Další útoky německých letadel se zaměří především na zadní voj torpédoborců, první obětí bude Bison, jehož zasáhla bomba do předního muničního skladiště, loď se rychle potopila se ztrátou 136 námořníků. Afridi, který pomáhal zachraňovat přeživší z Bisonu byl také brzy napaden a Ju 87 potopen. I pře tyto hořké ztráty se podaří evakuovat drtivou většinu spojeneckých vojáků.

Úspěšná evakuace spojeneckých jednotek jen stěží mohla zakrýt skutečnost, že operace spojenců ve středním Norsku skončila porážkou. Evakuace tak zabránila pouze tomu, že se neproměnila v katastrofu…

Zrak celého světa se nyní upínal k Narviku, ten byli spojenci odhodláni obsadit a udržet.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 19 kvě 2020, 12:36

Norská kampaň (část 7.)

Zossen 2. květen 1940

V době probíhající norské kampaně se Göring setkal se zástupci OKH a OKM, opět sebou z civilistů vzal von Weizsäckera, který mu v poslední době sloužil jako opora, při jednáních s armádou. Vicekancléř von Witzleben mu naopak příliš nepomáhal, pořád to byl spíše voják a upřednostňoval mnohdy vojenské řešení, před tím politickým, přesto však patřil k umírněnějším a pakt o neútočení s Nory podpořil.

Poradu začal monolog generála Franze Haldera, který popsal dosavadní průběh norské kampaně a pozitivně zhodnotil přínos námořnictva a letectva, jež prokázaly své schopnosti. Armáda se sama zdaleka nemohla pochlubit ničím nikterak spektakulárním, OKH poprvé vedlo cosi na způsob alianční kampaně, což bylo pro Němce něco nového. Göring dal jasný pokyn, aby se s Nory vycházelo a doufal v plodnou spolupráci, to se snadno řeklo, ale hůře realizovalo. Přesto partnerství fungovalo, nebyl to sňatek z lásky, ale z holé nezbytnosti, třecí plochy se snažil urovnávat von Witzleben, který naštěstí pochopil, že mít v Norech spolubojovníky je pro Německo to nejlepší řešení.

„Nyní když spojenci evakuovali střední Norsko očekáváme, že jejich síly se zaměří na obsazení Narviku a likvidaci tamních norských jednotek. Je možné, že se následně pokusí vstoupit do Švédska a zabrat naleziště železné rudy… Na druhou stranu je pro OKH divné, že Narvik stále není v jejich rukou, norské síly jsou zde v menšině…, popravdě musím říct, že celá kampaň ze strany spojenců je vedena opravdu špatně, což je pro nás jen dobře.“

„Nesmíme předpokládat, že naši nepřátelé budou stále tak pomalí a neefektivní, armáda oceňuje aktivitu Kriegsmarine a Luftwaffe, jež jsou naprosto klíčové, jak řekl kolega Halder. Je nutné jejich zapojení ještě zesílit, hovořil jsem s generálem Kristianem Laakem a ten mi dal jasně na srozuměnou, že si jeho vláda nepřeje, abychom poslali do Norska další divizi. V tuto chvíli tam máme dvě, z nichž pouze jedna je zcela kompletní, nemám z tohoto rozhodnutí radost, ale musím jej respektovat. 163. pěší divize generálmajora Erwina Engelbrechta tak nese hlavní tíhu bojů, podporují ji sice norské jednotky, jež jsou složené z lidsky nesmírně kvalitního materiálu, ale jsou špatně vybavené, také většina branců byla teprve nedávno povolána. Navíc z příkazu naší vlády, který se snažíme dodržovat (šlo o slib Göringa norskému králi Haakonu VII) je plná ¼ našeho vojenského materiálu, jež do země dorazí po moři nebo vzduchem předána norské straně… Bohužel to není pro naše jednotky v poli příliš výhodné, byť chápeme, že politicky je to nezbytné.“

„Děkuji generále Becku, že chápete politickou nezbytnost tohoto rozhodnutí o sdílení zbraní a technologií. Spojenci donutili Norsko, aby bojovalo a to je pro nás klíčové, dali nám dar, který si musíme hýčkat. Hovořil jsem s ministrem Schachtem, ten toto spojenectví podporuje, před vypuknutím nepřátelství, bylo Norsko zcela v ekonomickém vlivu Velké Británie, to teď neplatí. Je zapotřebí, aby se Norové stali zcela závislí na dodávkách našich zbraní, technologií, spotřebních výrobků i potravin, tím se zvýší šance dostat je do našeho tábora… Nemusím vám vojákům vysvětlovat, že když je plně vyzbrojíme, tak to budeme pouze my, na koho se obrátí, až budou potřebovat náhradní díly a další materiál pro údržbu tanků, letadel, lodí… Prosím mějte to na paměti, až pocítíte nevoli, když část materiálu, který dorazí do Norska nepůjde k našim vojákům.“

„Plně souhlasím s ministrem zahraničí, smlouva, kterou prezident Göring vyjednal je pro nás výhodná, nečekal jsem, že se něco takového podaří, ale jsem tomu velmi rád...“ Erwin von Witzleben pokynul směrem k hlavě státu.

No alespoň něco, myslel si Göring, být to na vás generálech, tak naši vojáci chcípají v tom norským sněhu a místní je tam vraždí někde ze zálohy, teď nás naopak podporují. Von Weizsäcker a Schacht mají pravdu, když chtějí Nory učinit na nás závislými, ta myšlenka se mi líbí, možná, že brzy začne spojenecká blokáda fungovat opačným směrem, usmál se sám pro sebe.

„Ministr zahraničí má pro nás nové a velmi pozitivní zprávy, mnohé z nás asi překvapí, myslím, že zcela změní situaci...“ Göring tuto větu pronesl skoro až žoviálně a na tváři měl úsměv od ucha k uchu, všichni přítomní se podívali na von Weizsäckera.

„Jistě všichni víte, že SSSR již určitou dobu neplnil své závazky, to se před časem změnilo. Dostal jsem zprávu z Moskvy, od našeho velvyslance hraběte Schulenburga, byť je staršího data, je opravdu zajímavá, především, když si ji dáme do souvislostí s předchozími událostmi, přečtu vám výňatek.“

„Má návštěva u Molotova se neuskutečnila do 11. dubna (bylo mi bráněno se sním setkat), takže k ní došlo až po naší skandinávské operaci, která měla pomoci Norsku před spojenci. Během rozhovoru se ukázalo, že sovětská vláda úplně otočila. Neočekávané pozastavení dodávek ropy, obilí bylo označeno za nemístnou horlivost podřízených úřadů, která bude neprodleně uvedena do pořádku… Pán Molotov byl samá laskavost, ochotně si vyslechl všechny naše stížnosti a slíbil věci napravit. Z vlastního popudu se dotkl řady otázek, které nás zajímají, a vyslovil se o jejich kladném řešení. Musím se přiznat, že jsem byl touto změnou dočista ohromen.
Z mého hlediska lze tento obrat věcí vysvětlit jediným způsobem: Naše skandinávská operace musela přinést sovětské vládě obrovskou úlevu a takříkajíc z ní sejmout obrovské břemeno obav… Pokud Angličané a Francouzi hodlali obsadit Norsko a Švédsko, pak lze s určitostí předpokládat, že sovětská vláda o jejich plánech věděla a zjevně jimi byla vyděšena. Sovětské vládě vystavovalo před očima zjevení Angličanů na pobřeží Baltského moře, což by podle ní znamenalo znovuotevření otázky Finska. Nejvíc je jistě děsila hrozba, že budou zavlečeni do války se dvěma významnými velmocemi. Tuto obavu jsme zjevně rozptýlili. Jen tím lze vysvětlit úplnou změnu chování pana Molotova. Dnešní článek v Izvěstijích s palcovými titulky o naší skandinávské kampani působí jako jeden hluboký úlevný výdech.“


„Musím podotknout, že s názorem svého podřízeného naprosto souhlasím, hrabě zcela přesně vystihl situaci...“

„Svině jedny komoušský, proklínám Hitlera za ten pakt a všechny problémy, jež nám tím způsobil, měli jsme tenkrát místo invaze do Polska, té zemi zaručit nezávislost. Je mi zle, když jen pomyslím na to, že s nimi máme společnou hranici…“ vicekancléřova reakce byla prudká, ale naprosto upřímná.

„Co se stalo, stalo se, teď musíme především rozdrtit spojence v Norsku a ukončit tuto válku. Naši nepřátelé dokázali evakuovat své jednotky ze střední Norska navzdory našim snahám, to se již nesmí opakovat. Chci aby se ta kampaň proměnila v noční můru Londýna a Paříže, Wehrmacht ji musí změnit na obří mlýnek na maso a umně s ním točit, to je přivede k mírovému stolu. Nebudou mít žaludek na válku s perspektivou dalších statisíců mrtvých vojáků, jednu generaci jsme si všichni zlikvidovali ve Velké válce, jen idiot by něco takového opakoval znovu...“

Göringova slova byla varováním i východiskem z této situace.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4779
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis » 19 kvě 2020, 21:26

Já se obávám, že u Göringa je to trochu bláhové snění. Sice též nechápu, proč Spojenci stále ještě nedrží Narvik (v OTL dorazily první britské síly k Narviku již 14. dubna, následovány 28. dubna podstatně mohutnějším expedičním sborem z Francie), nicméně někdo by se ve spojeneckém štábu už mohl chytit za nos a udělat slušnější operaci. Např. nyní, když proudí tuny dodávek do Norska, proč neudělat pořádnou minovou operaci právě před vjezdem do Norských přístavů? Když mohou Němci minovat anglické pobřeží, nic nebrání dělat totéž jejich protivníkům (a Spojenci s tím i začli, tzn. je jen logické tyto operace nyní rozšířit)

Nicméně i když západ nejspíš Norskou kampaň i tak projede, nic jim nebrání obsadit ostrovy Svalbard a Jan Mayen a posílit jimi svoji blokádu Německa (a nyní též Norska) a dál sedět zakopáni za Maginotovou linií. Pokud Německo nespustí Fall Gelb, či neudělá něco tomu ekvivalentního (nevím, jestli operaci Hammer trochu nepřeceňuješ), může se válka klidně ještě táhnout řadu měsíců.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1510
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík » 20 kvě 2020, 08:56

Velmi pěkné čtení! :salute: Rozhodně to rozjíždíš zajímavě a jsem zvědavý, jak to dopadne.

Já bych měl pro změnu otázku na ponorky - téměř pokaždé dosáhne nějakého úspěchu Prien, ale tak nějak mám pocit, že nevidím zbylá "slavná jména", jako je Topp, Schepke (i když ten ještě na svou chvíli slávy v OTL čekal, uznávám), Kretschmer, stalo se s nimi něco?
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 20 kvě 2020, 18:41

Tifík píše:
20 kvě 2020, 08:56
Velmi pěkné čtení! :salute: Rozhodně to rozjíždíš zajímavě a jsem zvědavý, jak to dopadne.

Já bych měl pro změnu otázku na ponorky - téměř pokaždé dosáhne nějakého úspěchu Prien, ale tak nějak mám pocit, že nevidím zbylá "slavná jména", jako je Topp, Schepke (i když ten ještě na svou chvíli slávy v OTL čekal, uznávám), Kretschmer, stalo se s nimi něco?
Kptlt. Prien má úspěch, protože se v OTL operace „Hartmut“ zúčastnil, kdežto tichý Otto právě předal svou kachnu U23 Kptlt. Beduhnovi, který se během kampaně proslavil potopením těžkého křižníku York..., budoucí velitel U 99 má tedy zatím smůlu. U 19 (Kptlt. Schepke) nalezly britské torpédoborce, přesně jako v OTL, nechtěl jsem nic měnit, Schepke byl zahnán a vrátil se bez úspěchu na základnu, již brzy dostane U 100 a bude velmi úspěšný, Topp zatím čeká na svou velitelskou funkci, již záhy dostane vlastní člun.
Atlantis píše:
19 kvě 2020, 21:26
Sice též nechápu, proč Spojenci stále ještě nedrží Narvik (v OTL dorazily první britské síly k Narviku již 14. dubna, následovány 28. dubna podstatně mohutnějším expedičním sborem z Francie), nicméně někdo by se ve spojeneckém štábu už mohl chytit za nos a udělat slušnější operaci. Např. nyní, když proudí tuny dodávek do Norska, proč neudělat pořádnou minovou operaci právě před vjezdem do Norských přístavů? Když mohou Němci minovat anglické pobřeží, nic nebrání dělat totéž jejich protivníkům (a Spojenci s tím i začli, tzn. je jen logické tyto operace nyní rozšířit)
Protože „Hartmut“..., oni to dělají, přesně jako v OTL, jen jsem se ještě nedostal k tomu to napsat, možná v příští kapitole, nevím, uvidím.
Atlantis píše:
19 kvě 2020, 21:26
Nicméně i když západ nejspíš Norskou kampaň i tak projede, nic jim nebrání obsadit ostrovy Svalbard a Jan Mayen a posílit jimi svoji blokádu Německa (a nyní též Norska) a dál sedět zakopáni za Maginotovou linií. Pokud Německo nespustí Fall Gelb, či neudělá něco tomu ekvivalentního (nevím, jestli operaci Hammer trochu nepřeceňuješ), může se válka klidně ještě táhnout řadu měsíců.
Skutečně ji projede...

Hammer nebo Icarus, jež přijde před ní, jsou strategicky dobře promyšlené operace, ale jejich efekt bude skutečně malý, tedy alespoň ve srovnání se žlutým v OTL, to je bez diskuse. Hammer je skvělá myšlenka, ale nelze ji nikdy realizovat v celém jejím rozsahu, je to tří stupňová operace a Německo je schopné splnit jen tu první část, ty zbývající jsou mimo jeho možnosti, nejen politicky, ale hlavně vojensky.

Válka skončí brzy, důvod je prozaický, napsal jsem 130 str., původně měl mít příběh tak 40-50, zas je to bohužel kniha :shock: , chci to skončit, mám nápad, jak se z toho elegantně vyvléknout, a myslím, že konec bude dost realistický, na rozdíl od Shōri no byōki to dokážu ukončit jak chci, z čehož mám i radost...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 22 kvě 2020, 16:18

Norská kampaň (část 8.)

Ještě před norskou kampaní, se štáby námořnictva a letectva rozhodly naplánovat kombinovanou operaci obou složek Wehrmachtu a pokusit se zničit podstatnou část britského Domácího loďstva. Jak Walther Wever, tak velkoadmirál Alfred Saalwächter byli zastánci tohoto plánu a popoháněli své štáby na urychlení příprav. Premise operace „Icarus“ byla prostá, jednalo se o útok na britskou námořní základnu ve Scapa Flow. Útok původně měly vést pouze těžké čtyřmotorové strategické bombardéry Dornier Do 19 z KG 5, každý z bombardérů ponese 6 těžkých bomb SD 1000. Protože Luftwaffe zatím postrádala kvalitní dálkovou stíhačku, jež mohla bombardéry doprovázet, požádala o pomoc námořnictvo. To mělo přispět nasazením své jediné moderní letadlové lodi a její letecké skupiny. Důvod k rozhodnutí nasadit stíhací eskortu vyplynul z poznání, jež Němci získají během vzdušných bitev nad Helgolandským zálivem z prosince 1939. Tehdy RAF při pokusech bombardovat německou flotilu utrpělo těžké ztráty od německých stíhačů, ty podporoval radarový výstražný systém (sice ještě v plenkách, ale již smysluplně fungující). Wever díky analýze těchto bitev pochopil, že bez doprovodného stíhače, by šance posádek jeho bombardérů uspět byly malé, rozhodně tyto akce ukázaly, že bombardéry vždy neprorazí...

Luftwaffe měla dvě stíhačky dlouhého doletu, jednomotorovou He 112 a dvoumotorový Bf 110, navíc ze stádia vývoje byl Focke-Wulf Fw 187 pomalu převáděn na hromadnou výrobu a měl zcela u frontových jednotek nahradit právě Bf 110, ale zatím byl zkoušen pouze u I./ZG 3, potrvá ještě několik týdnů, než se výroba rozjede naplno. Teoreticky by Bf 110 mohl Do 19 při jejich letu doprovázet, ale musel by nést přídavné palivové nádrže, stal by se tak nesmírně zranitelným a sotva by dokázal ochránit sebe, natož své svěřence.

Plán se vyvíjel mnoho týdnů, uvažovalo se, že německá operační skupina v čele s letadlovou lodí Graf Zeppelin se bude pohybovat přibližně 300 mil západně od Norska, na úrovni Stavangeru (který měl být základnou KG 5) a v určitou dobu odešle své He 112, jež se připojí k bombardérům, doprovodí je nad Scapa Flow a následně se vrátí zpět na loď. Později bude tato myšlenka zavržena ve prospěch jiného plánu. OKL navrhne útok na základnu přímo z letadlové lodi, ta se, se svou eskortou přiblíží 200 km od cíle a vyšle 18 Ju 87 a 12 He 112 své vlastní útočné vlny. Cílem palubních letců bude ochromit britské letadlové lodě v přístavu a případě nutnosti na sebe navázat pozornost obránců. Toho využijí těžké bombardéry a zaútočí na Domácí flotilu… Tento plán se však nesetkal s porozuměním OKM, které nemělo v úmyslu obětovat své námořní letce a učinit z nich návnadu pro stíhačky RAF. Wolfram von Richthofen, jež byl v té době šéfem vývojového oddělení technického odboru, navrhoval pozastavení operace, dokud nebude k dispozici Fw 187, jehož technické parametry, dávaly šanci bombardéry doprovodit a námořnictvo tak z plánu vyjmout, jenže to by akci odložilo až na červenec…

To narazilo na odpor jak Wevera, tak velkoadmirála Saalwächtera, kteří preferovali co nejčasnější zahájení operace, proto padlo rozhodnutí provést diverzní akci, jež by od operace „Icarus“ odpoutala pozornost alespoň části stíhacích sil RAF. Touto diverzí měl být nálet 27 Ju 88 z III./KG 30 na letiště Wick, to mělo být dočasně vyřazeno z provozu a rychlé dvoumotorové bombardéry měly následně prchat maximální rychlostí domů. Počítalo se s prvkem překvapení a následným zmatkem na britské straně, kdy by mohla být reakce ze strany velitelství stíhacího letectva pomalejší. Přeci jen se jednalo o první velký německý denní útok na britskou půdu.

Ještě 2. května na setkání vojenských špiček na poradě v Zossenu, byl plán předložen ke schválení Göringovi…

„Proč nepoužijete torpédové bombardéry, šance na zásah proti kotvícím lodím bude velká…, snadno je tak zmrzačíme…?“

„Přemýšleli jsme o tom, ale z technického hlediska je to pro nás zatím nemožné, v kotvišti flotily nelze použít letecké torpédo, je to kvůli jeho hloubce, pane prezidente.“ Odpověděl na Göringův dotaz Hans Jeschonnek, jenž měl celou operaci a její koordinaci s námořnictvem na starost.

„Popravdě se mi vůbec nelíbí myšlenka, že pošleme naší jedinou velkou letadlovou loď přímo v ústrety nepřítele, riziko je obrovské, nebylo by moudřejší použít raději ty malé, cvičné? Přeci jen jsou to přestavěné obchodní lodě, jejich případná ztráta nás nebude tolik bolet…, a zadání mise splní i tak.“

„Bohužel to není možné, jednak jsou pomalé a především je Hannover těžce poškozená po útoku britské ponorky a Ausonia nemá potřebnou kapacitu.“

Göring nebyl z operace vůbec nadšený a nezamlouvala se mu, neměl nejmenší chuť riskovat tu hrstku velkých lodí co mělo Německo k dispozici, stejně tak své těžké čtyřmotorové bombardéry…

„Dobře tedy, pokračujte v plánování „Icara“, ale o jeho provedení rozhodnu až na konci norského tažení, v tuto chvíli ne, je možné, že do té doby přijdete ještě s nějakými alternativami tohoto plánu.“

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 23 kvě 2020, 15:03

Norská kampaň (část 9.)

V průběhu dubna dostával Marschall hlášení o útocích ponorek na spojenecké válečné lodě v rámci operace „Hartmut“, jeho reakcí na tyto zprávy, nemohlo být nic jiného než hrdost na své muže. Těm se podařilo potopit jednu bitevní loď (Warspite), jeden těžký (York), čtyři lehké křižníky (Sheffield, Effingham, Enterprise, Emile Bertin), 6 torpédoborců (Hunter, Hardy, Broke, Maillé-Brézé, Blyskawica, Jackal) a jednu ponorku (Thistle) + několik transportních a nákladních lodí, mnoho válečných lodí se podařilo poškodit. Vlastní ztráty budou dva čluny: U 49 (Kptlt. von Gossler) a U 1 (Kkpt. Deecke), která s největší pravděpodobností narazila na jednu z min položených britskou ponorkou Narwhal.

Ztráta dvou člunů v porovnání s úspěchem, jehož ponorková zbraň dosáhla byla nicotná, nicméně BdU vidělo a chápalo výrazné opotřebení, jak posádek tak ponorek. Dalších devět člunů bylo poškozeno, z toho dva vážně, navíc byly v průběhu operace další ponorky napadeny těmi spojeneckými, jež operovaly ve Skagerraku, Kattegatu a u norského pobřeží. Útoky proti německým člunům začaly již 5.4., kdy Clyde jen těsně minula U 2, 16.4. minula Porpoise (Cdr. Roberts) U 3 a Orphée 21.4. provedla neúspěšný útok na U 51, jsou jasným varováním, že ztráty mohly být mnohem těžší a vážnější.

Marschall chtěl obětovat květen a celý tento měsíc věnovat regeneraci svých sil, mužstvo potřebovalo odpočinek a ponorky musely projít údržbou a opravami. Mnoho veteránských posádek mělo předat své postarší čluny školním flotilám a přejít na nové moderní ponorky, první důstojníci úspěšných kapitánů měli obdržet svá vlastní plavidla. Tento proces byl poměrně časově náročný a mohl klidně trvat i měsíc, na jeho konci by měla ponorková zbraň již téměř 100 frontových ponorek, což byla velká síla, ale udělat to nemohl...

Jeho přání nebylo ovšem průchodné, nejen vojensky ze strany OKM, tak politicky, protože Göring naopak trval na zesílení ponorkových operací na severu Norska. Ponorková zbraň nedosáhla proti spojenecké evakuaci ze středního Norska takřka ničeho a nezabránila ji, což bylo považováno z pohledu hlavy států za neodpustitelné selhání… Německý prezident nebyl ochoten pochopit, že německé čluny nemohou být prostě všude, a že v tomto případě selhala komunikace, protože BdU začala své čluny stahovat (z důvodu poškození, nedostatku paliva, či torpéd) a náhrady nedorazily za včas. Marschall v jádru neměl problém pokračovat v druhé fázi operace „Hartmut“, nechtěl v ní ovšem nasadit všechny své akceschopné síly, jeho záměrem bylo odeslat alespoň část ponorek do Atlantiku a tím rozdrobit nepřátelské úsilí na několika místech. Naštěstí velkoadmirál Alfred Saalwächter chápal smysl takové strategie, dovolil tedy, aby dálkové čluny typu IX byly vyjmuté z operace „Hartmut“.

Již koncem dubna se proto začala formovat smečka „Iltis“ (tchoř) jež byla složená zprvu pouze třemi čluny U 122 (Kkpt. Looff), U 123 (Kptlt. Moehle) a U 124 (Kkpt. Büchel), ty později na začátku května a v jeho průběhu podpoří U 37 (Kptlt. Oehrn), U 38 (Kptlt. Liebe), U 40 (Kptlt. Barten), U 41 (Kptlt. Mugler), U 43 (Kptlt. Ambrosius), U 44 (Kptlt. Mathes), U 64 (Kptlt. Schulz) a U 65 (Kptlt. v. Stockhausen).

Dönitz doufal, že u spojenců akce těchto ponorek vyvolají stejnou nevoli, jako je zápach tchoře pro toho, kdo se jej pokusí napadnout, Marschall s ním tuto naději sdílel a brzy se ukáže, že úspěchy této smečky předčí jejich nejoptimističtější odhady. Za necelý měsíc se těmto 10 dálkovým člunům podaří potopit 67 lodí o výtlaku 330 000 brt, ztracena bude pouze jediná - U 44 (Kptlt. Mathes), ta bude potopena na začátku června, během útoku na silně chráněný konvoj transportních lodí s vojskem (US-3), celá posádku člunu zahyne.

V rámci druhé fáze operace „Hartmut“ vyšle BdU do Severního moře ponorky U 7 (Oblt.z.S. Salman), U 9 (Oblt.z.S. Lüth), U 13 (Kptlt. Schulte), U 60 (Kptlt. Schewe) a U 62 (Oblt. z.S. Michalowski).

Do oblasti severního Norska k Narviku bude nasměrováno dalších osm člunů: U 28 (Kptlt. Kuhnke), U 36 (Kptlt. Fröhlich), U 46 (Oblt.z.S. Endrass), U 47 (Kptlt. Prien), U 57 (Oblt.z.S. Topp), U 99 (Kptlt. Kretschmer), U 100 (Kptlt. Schepke), U 101 (Kptlt. Frauenheim) ve srovnání s dubnem se bude jednat o směšně malé síly, ale v tuto chvíli maximum, co bude mít BdU k dispozici.

Na začátku června bude mít Marschall k dispozici již relativně velké síly, ale květen bude jedním z nejhorších měsíců, co se počtu akceschopných člunů týkalo, bude také ve znamení těžkých ztrát, protože spojenecká protiponorková opatření se po katastrofálních dubnových ztrátách, kdy byla hrozba německých člunů podceněna zlepší…

Ponorkovou kampaň nevedlo pouze Německo, nýbrž i jeho nepřátelé, o útocích spojeneckých ponorek na ty německé jsme se již zmínili, jejich hlavním úkolem však byla blokáda námořních spojů mezi Říší a Norskem, vedená přes Skagerrak a Kattegat.

Úspěšná byla Triton (LtCdr. Pizey) ta potopila 10.4. parníky Friedenau (5219 brt), Wigbert (3648 brt) a jejich eskortu V 1507/ Rau 6. 11.4. potopila Sealion (LtCdr. Bryant) parník August Leonhard (2593 brt), Triad (Cdr. Oddie) nákladní loď Ionia (3102 brt), 12.4. potopil Snapper (Lt. King) palubními zbraněmi malý tanker Moonsund (322 brt), a 14.4. parník Florida (6150 brt), 15.4. pomocné minolovky M 1701/ H. M. Behrens I (525 brt) a M 1702/ Carsten Janssen (472 brt). Seawolf (LtCdr. Studholme) potopila 18.4. parník Hamm (5874 brt), Sterlet (Lt. Haward) 14.4. školní dělostřeleckou loď Brummer. 23.4. potopila Tetrarch (LtCdr Mills) stíhač ponorek UJ B/ Treff V (330 brt).

Krom ponorky Thistle (LtCdr. Haselfoot) potopené 10. dubna U 4. Ztratili spojenci dále Tarpon (LtCdr Caldwell), který 10.4. podlehl vodním bombám Schiff 40/ Schürbeck a Sterlet (Lt Haward) zničenou 18.4. stíhači ponorek UJ 125, UJ 126 a UJ 128 (12. UJ-Flotila).
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 24 kvě 2020, 19:27, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4779
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis » 24 kvě 2020, 01:18

To letectvo je celkem zajímavé - kde nastala změna? V praxi se Fw 187 nijak neprosadil, na základě rozhodnutí Luftwaffe, že nechtějí těžký stíhací letoun, který nemá krytou zadní polosféru. Proč zde ta změna?
To samé Do-19. Mám pocit, že tohle nemá co dělat s Hitlerem, kdyby Göring a Luftwaffe chtěli, tak si tento letoun do výroby prosadili.
Jinak nemá zde Graff Zeppelin poměrně malou leteckou skupinu? Ve své prvotní timeline jsi mu dal přes 50 strojů, zde jich má pouze 30?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 24 kvě 2020, 08:54

Atlantis píše:
24 kvě 2020, 01:18
To letectvo je celkem zajímavé - kde nastala změna? V praxi se Fw 187 nijak neprosadil, na základě rozhodnutí Luftwaffe, že nechtějí těžký stíhací letoun, který nemá krytou zadní polosféru. Proč zde ta změna?
To samé Do-19. Mám pocit, že tohle nemá co dělat s Hitlerem, kdyby Göring a Luftwaffe chtěli, tak si tento letoun do výroby prosadili.
Změna je v tom, že žije Walther Wever, to má za následek Wolframa von Richthofena stále ve funkci šéfa vývojového oddělení technického odboru Luftwaffe, žádné jeho převelení do Španělska jako v OTL (ne, že by tam nebyl platný) a nahrazení tímto diletantem (https://cs.wikipedia.org/wiki/Ernst_Udet). Wolfram von Richthofen byl nesmírně schopný a pro tuto funkci se i velmi hodil, na rozdíl od svých kolegů měl technické vzdělání (byl inženýr) a dané problematice rozuměl. V OTL to byl on, kdo podpořil vývoj Fw 187, očekávám tedy, že jej dokáže i celkem snadno prosadit do hromadné výroby. Walther Wever v OTL nesnášel Bf 110 a považoval jej za chybu, nemyslím si však, že by mohl celý ten projekt úplně zabít, dokud nebude mít alternativu. Tím, že nemáš Udeta jako šéfa technického oddělení se zbavuješ šíleností jako je nutnost Ju 88 co musí umět bombardovat střemhlav, to samé u He 177. Do 19 je dítě Walthera Wevera, nevěřím, že by nebyl k dispozici, kdyby žil..., problém s tímto letadlem je někde jinde, protože jeden Do 19 znamená 6 Ju 87, či 4 Do 17 nebo 2,5 He 111 které nebudou postavené na jeho úkor, je to nesmírně drahé letadlo, proto nebyl tento projekt v OTL podporován... Wever byl inteligentní a uměl velmi dobře jednat s Hitlerem, který si ho vážil, byl to straník (chápal pragmaticky nutnost být členem NSDAP) jako třeba Reichenau, ale na rozdíl od něj byl respektovaný a uznávaný. Nechal založit vojenskou akademii, což bylo dost smysluplné, bohužel po jeho smrti to Göring celé ukončil a celá myšlenka se stala mrtvě narozeným dítětem, uvažoval jsem, že to v příběhu zmíním, ale už tak hrozně nabobtnal, že se jej nyní snažím spíš osekávat, jak jen to jde, navíc přeci jen píšu o Kriegsmarine, ne o Luftwaffe...
Atlantis píše:
24 kvě 2020, 01:18
Jinak nemá zde Graff Zeppelin poměrně malou leteckou skupinu? Ve své prvotní timeline jsi mu dal přes 50 strojů, zde jich má pouze 30?
Přečti si kapitolu o německých letadlových lodích, tam najdeš odpověď...
Jedná se o útočnou vlnu, ne však o celou leteckou skupinu lodě, torpédové bombardéry nelze použít, jak bylo zmíněno, proto nebudou nasazeny, Ju 87 jsou navalizované základní verze, nemají potřebný dolet, aby mohly čekat ve vzduchu, až dalších 18 jejich bratří odstartuje z lodi, budou rádi když doletí ke Scapa Flow, provedou útok a budou mít palivo na návrat, proto je útočná vlna relativně malá...(ponesou pouze bomby o hmotnosti 250 Kg).

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 25 kvě 2020, 10:07

Norská kampaň (část 10.)

Pro spojence byl duben roku 1940 ve znamení série katastrof, veškeré jejich plány a přípravy na ně, se ukážou buď jako mylné, nebo špatně provedené. Bylo nutné revidovat své představy a přijít s novou odvážnější strategií, proto se koncem měsíce sešla Anglo-francouzská nejvyšší válečná rada, konference se konala nejdříve v Paříži ve dnech 22-23.4. a následně v Londýně 27. dubna.

Během té druhé padlo konečné rozhodnutí o evakuaci středního Norska, což vyvolalo na straně Francouzů odpor. Především jejich nový předseda vlády Paul Reynaud byl velmi zklamán britským chováním (zuřil a svému okolí řekl: „lituji těch starých mužů v Londýně, kteří nevědí, jak riskovat“), protože před několika dny dostal z jejich strany ujištění, že oblasti kolem Trondheimu budou obsazeny a udrženy. Obě strany se navzájem obviňovaly, Francouzi budou přesvědčení, že Albion je zákeřný a Britové považovali své spojence za „velmi temperamentní“.

Přesto navzdory neshodám a rozdílnému pohledu na strategii, bylo nutné začít problémy řešit. Jedním z hlavních bodů pro spojence nyní byl osud obrovské norské obchodní flotily, bylo nutné co nejvíce těchto lodí zaujmout, případně nutnosti potopit, aby se nemohly dostat do rukou Němců. Šlo především o tankery, které byly klíčové. Když vypuklo nepřátelství s Norskem, Oslo vydalo pokyn, aby se jejich lodě, jež byly roztroušené po celém světě nepokoušely o návrat domů, nýbrž vyhledávaly útočiště v neutrálních přístavech, kde by byly před spojenci v bezpečí. Ti měli velkou výhodu v tom, že mnoho norských lodí kotvilo v jimi kontrolovaných přístavech a zabrat je, bylo celkem snadné. Jen málokterá posádka dokázala svou loď poškodit, nebo dokonce potopit…, zajmout norské lodě tak bylo z pohledu spojenců prioritní.
Důležité bylo také blokovat zásobování německých sil v Norsku a zastavit zvyšování jejich vojenské přítomnosti v zemi, o to se staraly spojenecké ponorky a RAF. Znovu přišla na přetřes operace „Royal Marine“, kterou dosud francouzská strana blokovala, tu naopak silně podporoval Winston Churchill, který v ní viděl příležitost, jak způsobit kolaps německé říční dopravě na Rýnu a tím donutit Němce přesunout přepravu na již tak přetížené německé železnice. Po delší diskuzi nakonec Francouzi ustoupili britskému tlaku a svolili, že operace začne 10. května.

Winston Churchill se snažil získat také podporu pro odvážnější spojenecké operace v Norsku, jakmile měl být obsazen Narvik a situace na severu země by se stabilizovala, žádal okamžité obnovení ofenzívy na jih. Chtěl obsadit Trondheim, Bergen a Stavanger, následně, nebo zároveň, jakmile dojde k větší akumulaci spojeneckých jednotek obsadit švédská rudná naleziště, což by pro Němce znamenalo smrtelnou ránu. První část jeho plánu, na znovu obsazení střední Norska měla poměrně vysokou podporu ze strany Francie, která slíbila větší zapojení svých námořních sil, útok proti Švédsku však narazil na bariéru naprostého odporu. Jak Londýn, tak Paříž odmítali riskovat válku s další neutrální zemí, již konflikt s Norskem je nesmírně poškodil a diplomaticky jim ublížil. Sebral jim podporu jak v očích neutrálních zemí, tak vlastní veřejnosti. Sympatie neutrálních zemí získalo naopak Norsko, jako oběť nevyprovokované agrese, ta se ještě zvýšila, když norská vláda odmítla podepsat jakékoliv spojenectví s Německem (pakt o neútočení byl mnohými považován za nutné zlo, tedy krok, který muselo Norsko učinit).

Paul Reynaud a francouzská strana obecně podporovali operaci „Pike“, protože v SSSR viděli spojence Němců, který je nejen podporuje dodávkami surovin, nýbrž je i jejich kumpánem na znásilňování východní Evropy. Generál Maurice Gamelin již 22. února předložil francouzskému předsedovi vlády memorandum, ve kterém doporučoval takový útok, který by vedl ke zničení ropných polí v okolí Baku:

„Závislost na dodávkách ropy z Kavkazu je základní slabinou ruské ekonomiky. Ozbrojené síly jsou na tomto zdroji zcela závislé, stejně tak i jejich motorizované zemědělství. Více než 90 procent těžby ropy a 80 procent její rafinace je umístěno na Kavkaze (především Baku). Přerušení dodávek ropy v jakémkoli velkém měřítku, by proto mělo dalekosáhlé důsledky a mohlo by dokonce vést ke zhroucení všech vojenských, průmyslových a zemědělských systémů Ruska.“ - Gamelin.

Přípravy na tuto operaci probíhaly po skončení Zimní války, nyní se jejich intenzita ještě zvýšila, šlo o průzkumné lety v oblasti těžby ropy a mapování cílů. Analýza získaných dat prokázala, že ropná infrastruktura v Baku a Batumi je obzvláště zranitelná leteckými útoky, protože na oba cíle bylo možné zaútočit z moře. Z tohoto důvodu by byl těžší cíl v Grozném bombardován jako první, aby mohlo být využito momentu překvapení.

Operace nebyla ze strany Londýna příliš podporována, zvláště nyní, kdy se zdálo, že SSSR již Třetí říši přestává zásobovat a odmítá ji pomáhat, přesto britský válečný kabinet nechal vojenské štáby pod dohledem leteckého komodora Johna Slessora, pokračovat v přípravách, pro případ nutnosti jejího provedení. I kdyby došlo mezi spojenci ke shodě o její realizaci, nemohla být spuštěna dříve než v polovině června, konec měsíce byl nejrealističtějším termínem.

Posledním bodem bylo také potvrzení rozhodnutí, že RAF bude bez jakékoliv diskuse na toto téma bombardovat Porúří, pokud Němci napadnou Nizozemsko nebo Belgii a slib Francie, že k této kampani jejich vzdušné síly připojí, i za cenu toho, že to vyvolá odvetu ze strany Luftwaffe pro ti ní.

[Odkazy: (https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Royal_Marine), (https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Pike)]

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“