Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 29 bře 2020, 10:37

jjelen píše:
28 bře 2020, 20:27
Teď si říkám, zda nejde Göring s tou očistou až moc rychle: zbavit se Himmlera a Heydricha asi dává smysl, ti představují hrozbu pro něj, ale menší ryby? Jasně, zbaví se konkurence a tlaku ze strany nacistických fanatiků ale zbyde mu pak ještě vůbec nějaký spojenec či protiváha proti wehrmachtu a abwehru?
Možná, ale mnozí z těch co nechá zlikvidovat jsou gangsteři s velkou politickou mocí, třeba Alberta Forstera neměl vůbec rád a měl s ním spory... Já to beru tak, že většina těch sesazených Gauleiterů jsou Hitlerovi muži, ne jeho, je lepší se jich zbavit teď, kdy to armáda schválí a dokonce mu přitom zatleská, než později, kdy by se dotyční mohli lépe chránit, vytvořit nová spojenectví proti němu. Nemyslím, že 20 jmen je na celou stranu hodně, on pošle přeživším vzkaz, jsem chráněný, podřiďte se. On byl za Hitlera mocný, ale není dobré jeho pozici přeceňovat, jeho přímý vliv na vůdce byl relativně malý, sám kdysi řekl: mohl jsem Hitlera ovlivnit asi tolik, jako dlažební kostky na kterých stál..., a já tomu co řekl i docela věřím.

Celou dobu trvání Třetí říše bojovali všichni o Hitlerovu přízeň, ten kdo k němu měl nejblíže, na tom byl nejlépe. Nedokážu si představit, když Hitler zemře, že by najednou Göring chtěl spolupracovat s takovým člověkem, jako byl Martin Bormann a zapomenout na předchozí křivdy..., lepší je nejvyšší stranické bosy zlikvidovat a nahradit je někým, koho si vybere on sám. Má funkci prezidenta, on ty lidi může do nových funkcí jmenovat, v OKW sedí jeho člověk - Albert Kesselring, mu byl vždy loajální, šéf Luftwaffe je také jeho muž a Fritz Todt též, jistě jsou ve vládě i tací co nemá rád - Hjalmar Schacht, jenže zrovna toho třeba potřebuje, tak by ho asi dokázal tolerovat. Armáda mu sice nepřísahala osobní věrnost, ale tu nedala ani Hindenburgovi, takže ji vlastně nepotřebuje, navíc si ji koupil, předal ji moc nad východními provinciemi, bude zde vojenská správa jako byla v OTL ve Francii, tím chytře přenesl odpovědnost na ni..., a udělal i další ústupky, viz. úprava Norimberských zákonů. Göring je pro mě oportunista a pokrytec, ne však hlupák, i ten jeho rasismus je takový všelijaký, reálně vzato Milch byl žid (poloviční) a přesto měl za války obrovské pravomoci, v tomto případě prostě účel světil prostředky.

Nemyslím si tedy, že by byl úplně bez spojenců, navíc opravdovou silou v zemi není NSDAP, ale armáda, kór v době války.
Ale ber to tak, že se jedná pouze o můj vlastní pohled, nejsem odborník na tu dobu a hlavně její politiku, nikdy jsem se o to nějak hluboce nezajímal, takže jsem rád za připomínky.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 17 dub 2020, 18:15, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1510
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík » 29 bře 2020, 14:41

Gallienus píše:
27 bře 2020, 14:05
Ten tribunál jsem asi přehnal, jenže pořád musím vidět tu Varšavu, bylo to teroristický útok, zde nemůže fungovat prostě žádná sémantika ohledně útoků na vojenské nebo měkké cíle. Vím, že v reálu vyslanci obou hlavních spojenců Polska budou tyto útoky úmyslně zlehčovat, ale zase nevím, zda to bylo z jejich hlavy, nebo jim to někdo poradil. V příběhu jsem doufal, že spojenci by alespoň chtěli poukázat na nejvíce viditelný zločin, který nelze obhájit, ty etnické čistky, které v mém příběhu nová hlava státu zastaví, zatím nebyly, jak v OTL nebo zde, tak do nebe volající a viditelné, jako rozbombardované hlavní město zaručeného spojeneckého státu.
Guernica snad nebyla podobným zločinem? A byl za ni někdo souzen, nebo se někdo snažil za to dostat odpovědné lidi před soud? Bylo snad významným bodem Norimberku bombardování Londýna? Já chápu tvé znechucení a touhu po tom směřovat k potrestání, ale máš podklad pro to, že tehdy existovala?

Celá válka je z definice teroristický útok - snažíš se násilím vnutit někomu druhému svou vůli. Problém je v tom, že útoky na měkké cíle jsou součástí všech válek na všech stranách - nálety na Londýn, bombardování Německých měst, Nagasaki, Hirošima, Tokyo... všechno stojí a stejné logice - snažíš se zlomit nepřátelskou vůli (a schopnost) k odporu a při tom ušetřit životy svých vojáků.

Ve válce se strašné věci prostě dějí a obyvatelstvo trpí. V každé válce od počátku existence lidstva. Ale před Norimberkem nikoho nikdy nenapadlo za to stavět představitele poražené mocnosti před soud. A ani tam nešlo primárně o bombardování měst, ale o organizované a proti defacto konkrétním jednotlivcům zaměřené kroky - koncentráky, vypalování vesnic...

Nejde mi o to za každou cenu možnost toho tribunálu vyvrátit, jen chci vědět na čem ji stavíš a proč ji považuješ za reálnou. Ví spojenci o jiných zločinech než o Varšavě? Stojí jim nějaké blbé město kdesi na východě za to riskovat vyostření konfliktu? Prostě bych chtěl vědět o jakém Německém zločinu, který by byl o tolik brutálnější něž hrůzy předchozích válek spojenci vědí?
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 29 bře 2020, 16:36

Tifík píše:
29 bře 2020, 14:41
Já chápu tvé znechucení a touhu po tom směřovat k potrestání, ale máš podklad pro to, že tehdy existovala?

Nejde mi o to za každou cenu možnost toho tribunálu vyvrátit, jen chci vědět na čem ji stavíš a proč ji považuješ za reálnou. Ví spojenci o jiných zločinech než o Varšavě? Stojí jim nějaké blbé město kdesi na východě za to riskovat vyostření konfliktu? Prostě bych chtěl vědět o jakém Německém zločinu, který by byl o tolik brutálnější něž hrůzy předchozích válek spojenci vědí?
Nemám proto žádný podklad, bral jsem to tak, že by potrestání žádala polská exilová vláda, ve Španělsku vyhrál viník, tak nebylo důvod to nějak řešit, tady je situace o něco odlišná. Nicméně provedu úpravu oné kapitoly a ten požadavek na trestní tribunál vyškrtnu.
Jediné další opravdu do očí bijící porušení mezinárodního práva, je neomezená ponorková válka, Německo slíbilo dodržování ponorkového protokolu a přestalo s tím na rozdíl od OTL v mém příběhu hned 3. září. Jediný problém je v tom, že spojenci udělají takřka totéž, a ani z jejich strany nebude zájem jej dodržovat...

Uživatelský avatar
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1510
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík » 30 bře 2020, 06:35

Gallienus píše:
29 bře 2020, 16:36

Nemám proto žádný podklad, bral jsem to tak, že by potrestání žádala polská exilová vláda, ve Španělsku vyhrál viník, tak nebylo důvod to nějak řešit, tady je situace o něco odlišná. Nicméně provedu úpravu oné kapitoly a ten požadavek na trestní tribunál vyškrtnu.
Jediné další opravdu do očí bijící porušení mezinárodního práva, je neomezená ponorková válka, Německo slíbilo dodržování ponorkového protokolu a přestalo s tím na rozdíl od OTL v mém příběhu hned 3. září. Jediný problém je v tom, že spojenci udělají takřka totéž, a ani z jejich strany nebude zájem jej dodržovat...
A nemyslíš, že by Polákům stačily ty reparace? Respektive myslíš, že by takové požadavky spojenci, kteří nebyli ochotní udělat nic víc, než shazovat letáky, podpořili? Je to tvoje varianta světa, takže třeba je tam něco, co mi uniká, třeba je tam motiv, nebo člověk, který by to chtěl a mohl prosadit, jen o něm já nevím (a třeba bylo něco takového i ve skutečnosti a já o tom taky nevím).

Chápu, že Španělsko nebyl ideální příklad, proto jsem uváděl i ten Londýn ve spojitosti s Norimberským tribunálem.

I když jsou obě věci dost drastické, tak pořád nevybočují z metod (moderního) vedení války natolik drasticky, aby byly skutečně bezprecedentní.
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4783
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Atlantis » 30 bře 2020, 21:26

Ono zase takto - Guernica se dostala na přední stránky řady světových periodik a celkově vedla k velkému rozhořčení nad fašismem a jeho metodami.
Nevím, jak to bylo s Varšavou, nicméně Spojenci to zde požadovat mohou z prostého důvodu: Oni sami zatím nic takového nepodnikli B)
Dost dobře se v Norimberku nemohlo argumentovat Londýnem, když samotný Norimberk měl po útoku z 2. ledna 1945 takřka kompletně srovnaný střed města se zemí a město za sebou takřka 20 velkých (nad 150 bombardérů, maximum bylo více jak 1200 bombardérů 21. února 1945) náletů. A to se pochopitelně nezmiňují japonská města, z nichž některá byla srovnána se zemí takřka na 100%. Tzn. opravdu nešlo obviňovat Němce za něco, co potom Spojenci udělali v mnohem větší míře.
To ovšem není případ ITL, kde se zatím takto "aktivně" projevila pouze jedna strana, kterou tudíž ta druhá obvinit s klidným svědomím může. :whip:
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Tifík
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1510
Registrován: 18 říj 2013, 17:54
Bydliště: Lundenburg, Mähren

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Tifík » 02 dub 2020, 06:18

Atlantis píše:
30 bře 2020, 21:26
Ono zase takto - Guernica se dostala na přední stránky řady světových periodik a celkově vedla k velkému rozhořčení nad fašismem a jeho metodami.
Nevím, jak to bylo s Varšavou, nicméně Spojenci to zde požadovat mohou z prostého důvodu: Oni sami zatím nic takového nepodnikli B)
Dost dobře se v Norimberku nemohlo argumentovat Londýnem, když samotný Norimberk měl po útoku z 2. ledna 1945 takřka kompletně srovnaný střed města se zemí a město za sebou takřka 20 velkých (nad 150 bombardérů, maximum bylo více jak 1200 bombardérů 21. února 1945) náletů. A to se pochopitelně nezmiňují japonská města, z nichž některá byla srovnána se zemí takřka na 100%. Tzn. opravdu nešlo obviňovat Němce za něco, co potom Spojenci udělali v mnohem větší míře.
To ovšem není případ ITL, kde se zatím takto "aktivně" projevila pouze jedna strana, kterou tudíž ta druhá obvinit s klidným svědomím může. :whip:
Atlantisi, asi si nerozumíme. :( Já nezpochybňuji, že spojenci mají možnost Němce před ten tribunál postavit. Já zpochybňuji to, že mají vůli je před něj postavit.

Zkus se na to nedívat optikou dneška, tedy doby, kdy jsou mezinárodní tribunály něčím normálním a zavedeným. Zkus se na to podívat dobovou optikou - tehdy byl mezinárodní tribunál něco naprosto bezprecedentního. Je Varšava něčím tak děsivým a strašlivým, tak bezprecedentním - a Guernica dokazuje, že není - aby to vyvolalo takové pobouření a nenávist, které by vedlo k ustavení takovéto instituce? To je to na co se ptám. :?: :salute:
Hetharie 4 (2.pokus):Konrád Východňanský, regent krále Svatopluka I. Kalwenského - leden až říjen 998
Wylam: legát Agateánského bratrstva Regozor, zvaný Železný; rytíř smrti Raileh, velitel Legie zkázy
Heharie 4: paladin Tomáš trážce Východu, Pán Velernova a Cestostráže stál, regent krále Svatopluka I. Kalwenského
Blackfyreovo povstání: Damon Lannister, lord Casterlyovy skály, pán Západních zemí, štít Lannisportu a strážce západu
Hetharie 3: kníže Hövdig Reger ze Starkfäste, kníže Brázdy a jeho syn Arvtak Regeri, pán Starkfäste a Självfältu


„Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“
Karel Kryl

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 02 dub 2020, 18:03

Prosinec 1939 (část 1.)

Listopad byl ve znamení zvýšené německé aktivity, kdy nejen ponorky, ale i hladinové lodě začaly provádět útočné minové operace u anglického pobřeží. Němcům se také podařil úspěšný krátký výpad jejich velkých hladinových lodí. Ponorková flotila dosáhla dalšího cenného prestižního úspěchu (potopení letadlové Hermes) a za celý měsíc Kriegsmarine zničila 70 obchodních lodí s téměř 265 000 brt. Tato čísla byla stále směšně nízká na to, aby byl nepřítel výrazněji oslaben, nicméně pro OKM byl stoupající trend nepřátelských ztrát povzbuzením a dával do budoucna poměrně vysoké naděje, zvláště ve chvíli, kdy vstupovaly do služby další nové čluny. Vlastní ztráty ponorkové flotily – dva čluny: U 15 (Kptlt. Frahm) a U 35 (Kptlt. Lott).

Vzhledem ke změně politického klimatu v zemi a částečnou demontáží předchozího vedení měl nyní Alfred Saalwächter záruku, že v tuto chvíli nedojde k prodeji žádných dalších velkých lodí do SSSR. Prezident Hermann Göring mu dal své slovo, že nebude námořnictvo za žádných okolností oslabovat, protože je to právě Kriegsmarine, která jako jediná složka Wehrmachtu bojuje v první linii proti nepříteli a má poměrně slušné úspěchy. OKW, které mělo také nové vedení, se nyní již tolik nestavělo proti požadavkům námořnictva, jako v minulosti. Albert Kesselring měl více než pochopení pro potřeby Kriegsmarine, nicméně i on byl omezen nedostatkem zdrojů a zázraky dělat nedokázal a rozhodně je nikomu ani nesliboval. Saalwächter, stejně jako Marschall žádali především o více ponorek, toho však mohlo být dosaženo pouze za cenu toho, že budou výrazně omezeny jiné projekty, jež by patřily armádě, případně Luftwaffe, to se nesetkávalo s pochopením OKH ani OKL. Vzhledem k tomu, že Hermann Göring podpořil armádní velení a odmítl v příštích několika nejbližších měsících byť jen uvažovat o západní ofenzívě, přijala se čistě defenzívní a vyčkávací strategie. Díky tomu mohla být alespoň malá část zdrojů přesměrována k námořnictvu, na úkor ostatních složek, bylo to stále zoufale málo.

Původně mělo námořnictvo od Hitlera slíbeno pro první polovinu příštího roku 80 nových ponorek, toto číslo bylo prosazeno proti vůli tehdejšího šéfa OKW Wilhelma Keitela, sama realizace takové výstavby, natož její zvýšení, byla dle Kesselringa v těchto podmínkách nereálná. Saalwächter byl tak postaven před klíčové rozhodnutí, jež se zdráhal od začátku války učinit, nicméně nyní již neměl alternativu. Aby získal potřebné prostředky nařídil zastavit stavbu velkých hladinových lodí, v tuto chvíli bylo v loděnicích po celém Německu rozestavěny mnohé klíčové válečné lodě, především bitevní a letadlové. Byl vydán rozkaz ukončit práce na všech velkých lodí s výjimkou tří: - letadlové lodi Graf Zeppelin a obou rychlých bitevních lodí třídy Scharnhorst, každá ze zmíněných lodí byla krátce před dokončením, letadlová loď měla vstoupit do služby v únoru a obě bitevní lodi při maximální prioritě na přelomu března/dubna 1940. To dalo Kriegsmarine dostatečné prostředky pro ponorkový program i jeho následné navýšení z 80 objednaných člunů na 120 a ze 100 pro druhou polovinu roku na 160.

Byť se Němcům podařilo navýšit výrobu ponorek, nebyl zde krátkodobý prostředek, jak pro ně připravit dostatek nově (a kvalitně) vycvičených posádek. Školní ponorkové flotily na Baltu, nedokázaly dodávat dost zkušených absolventů, problémem byl nejen v malém množství instruktorů (jen minimum jich mělo frontové zkušenosti a výcvik, tak postrádal nejnovější poznatky) ale i v počtu školních ponorek. Marschall s Dönitzem (v tomto ohledu se nedokázali příliš shodnout) problém nakonec vyřešili tak, že nové čluny budou ponechány na Baltu a předají se tak na určitou dobu školním flotilám. Toto rozhodnutí prosadil Marschall, chápal, že tak v prvních měsících války bude operovat pouze s malým množstvím ponorek a nebude mít k dispozici na moři nikdy více než 40 člunů (a to se mu dařilo jen zřídka, protože to bylo spíše optimistické číslo). Bylo také nezbytné, aby docházelo k častější rotaci zkušenějších posádek úspěšných ponorek, to však nabourávalo utužený předválečný kolektiv a vyvolávalo odpor kapitánů, takto postižených člunů a v neposlední řadě také dost snižovalo jejich efektivitu v boji. Marschall si všechna tato úskalí uvědomoval, jenže nebylo zbytí, tyto kroky musel učinit (i proti vůli šéfa svého štábu). Chápal také, že z krátkodobého hlediska to jeho složce může ublížit a rozhodně se tak může i výrazně snížit počet potopených nepřátelských lodí, nicméně z dlouhodobého hlediska to přinese dividendy a k tomu se upínal. Očekával, že podstatný nárůst jeho sil by mohl přijít na přelomu dubna/května roku 1940, kdy by mohl mít k dispozici více jak 140 ponorek v první linii, pakliže se ztráty podaří udržet v přijatelných mezích jako doposud.

Aby nepřišla Kriegsmarine o iniciativu, které se chopila hned na začátku války, rozhodl se Saalwächter dále pokračovat ve výpadech velkých hladinových lodí a pokoušet se Royal Navy lákat do ponorkových léček a do dosahu bombardérů Luftwaffe. Nařídil také, aby minové operace torpédoborců u anglického pobřeží podporovaly lehké křižníky (jako jejich bodyguardi) a více torpédoborců tak mohlo nést miny.

Na začátku měsíce se Skl pokusilo zopakovat úspěšný listopadový výpad admirála Boehma, neuvědomilo si však, že tuto hru mohou hrát i Angličané…

3. prosince vyslalo námořní velení obrněnou loď Roon společně s lehkými křižníky Köln a Leipzig v doprovodu 6. flotily torpédovek (Leopard, Seeadler, Iltis a Wolf) na krátký výpad ke Skagerraku pod velením viceadmirála Densche. Brzy ráno 4.12. nalezla německou flotilu britská ponorka Salmon (LtCdr. Bickford) a dvěma torpédy zasáhla Roon (Kpt.z.S. Woldag), jež byl těžce poškozen a jen s obtížemi se dokázal došourat zpět do Německa (bude mimo 8 měsíců), eskorta okamžitě na britský člun zaútočí a vážně jej poškodí, nezničí jej však. Salmon přesto neunikne, protože jej o několik hodin později nalezne ponorka U 36 (Kptlt. Fröhlich ) a potopí, pro Němce, respektive Skl to však bude pouze velmi malá útěcha.

Poškození obrněné lodi, jež se navíc nedávno vrátila do služby a patřila mezi nejmodernější jednotky Kriegsmarine nebude pro OKM dobrým znamením a Saalwächter pro zbytek měsíce raději další podobné operace zatrhne. Nechá však nadále v platnosti svůj rozkaz o podpoře minových operací ze strany lehkých křižníků, to bude v prosinci jediné větší nasazení jeho velkých hladinových lodí.

Vzhledem k neúspěchu operace „Nordmark“, jak byl výpad svazu admirála Densche nazýván, nebude Marschall nucen podporovat podobné akce a zaměří se tak čistě na ponorkovou válku. To mu umožní vícero operační volnosti a již brzy se dostaví poměrně slušné výsledky, za prosinec jeho muži potopí 40 lodí s výtlakem 110 000 brt + 14 dalších o 28 000 brt se stane obětí min, jež posádky člunů nakladou. Nejednalo se nikterak převratný nárůst tonáže, úspěch však pramenil i z jiného pozitiva, prosinec byl prvním (a zároveň také posledním) měsícem války, kdy Německo neztratilo na moři ani jediný člun, tzn. že všechny vyrobené čluny byly čisté přírůstky a ve štábu BdU (ale i OKM) to vyvolalo poněkud předčasný optimismus a naděje, že podobný stav nízkých ztrát se bude držet i v horizontu následných měsíců. To co bude hlavním důvodem německé radosti a svým způsobem i přecenění vlastních schopností bude událost, jež navždy změní vnímání ponorek nejen v Německu, ale i na celém světě…

28.12. ponorka U 30 (Kptlt. Lemp) nalezla 66 mil západně od Butt of Lewis (Vnější Hebridy- 58 ° 47 N / 08 ° 05W) skupinu britských válečných lodí ve složení bitevní lodi Barham (Capt HTC Walker) bitevního křižníku Repulse (Capt EJ Spooner) v doprovodu pěti torpédoborců (Fame, Icarus, Imogen, Isis a Nubian). Lemp byl ve více než výhodném postavení a měl možnost zaútočit na obě velké lodě. Přesto se však, maje na paměti Marschallův rozkaz o útoku pouze na jeden cíl, rozhodl udeřit pouze na Barham. Vypálil na britskou bitevní loď čtyři torpéda a v 15:45 věděl, že uspěl, posádka člunu zaslechla tři silné detonace, více však zjistit nestačila, protože ji napadla eskorta. U 30 přes hodinu bojovala o život a nakonec se ji podařilo vrátit do Německa, kde po svém hlášení přivítají posádku člunu jako národní hrdiny. Lemp byl přesvědčen, že se Barham potopila krátce po jeho útoku, v tom se mýlil. Německá posádka sice zaslechla tři silné exploze, nicméně jedno z torpéd explodovalo předčasně, pouze dvě zasáhla, naštěstí pro Němce to stačilo.

Barham byla těžce poškozena, první z torpéd ji zasáhlo na pravé straně mezi věžemi A a B, druhé těsně za věží B. Byl okamžitě vydán rozkaz zaplavit muniční skladiště pod věží B, to však nebylo třeba, protože do lodi se začalo hrnout obrovské množství vody, zprvu byl náklon pouze 7 stupňů, krátce po 16:12 se však zvýšil na 15 stupňů. Velitel lodi kapitán Walker nařídil, aby většina posádky opustila loď a přesedla na doprovodné torpédoborce Isis (Cdr JC Clouston) a Nubian (Cdr RW Ravenhill) a on sám s havarijním družstvem bojoval o záchranu lodě. V 17:06 mu bylo jasné, že tento boj prohrál, Barham nabrala již téměř 3000 tun vody a silně se nakláněla na pravobok, rozhodl se tedy vydat rozkaz opustit svou loď, za necelých 20 minut, se veterán od Jutska převrátil a společně se 17 muži jež zahynou během útoku potopil. Bylo to poprvé v historii, kdy ponorka dokázala potopit Super-dreadnoughts na otevřeném moři.

Lempovo hlášení, jež oznamovalo potopení Barham bude pro celou Kriegsmarine nejen nesmírným povzbuzením, ale zároveň ukázkou schopností její ponorkové flotily. Hermann Göring jakožto nový německý prezident zoufale potřeboval nějaký velký válečný úspěch a posádka U 30 mu jej poskytne. Jeho první reakcí bude okamžité vyznamenání Lempa Rytířským křížem (celá posádka dostane automaticky železný kříž 1. stupně) a pozvání posádky U 30 do Berlína, kde se jim dostane stejných ovací, jako jejich kolegům z ponorek U 32 a U 47 po návratu ze Scapa Flow. Nicméně toto bude jiné, protože tehdy to byl Hitlerův úspěch, nyní byl Göringa, který navíc moc dobře chápal, jakého ponížení se Angličanům tímto útokem dostalo a nechal Josepha Goebbelse tento triumf velmi dobře propagandisticky zhodnotit.

Britové se zpočátku zoufale snažili ztrátu Barhamu před světem utajit, nicméně vítězoslavné německé komuniké a to, že jejímu potopení přihlíželo několik posádek neutrálních lodí, jež proplouvaly kolem, jim ukázalo, že tato snaha je marná. Parlament chtěl, aby její ztrátu objasnila vyšetřovací komise, ta bude pracovat více jak měsíc a zcela sprostí kapitána Harolda Thomase Coulthard Walkera viny za její ztrátu. Obecně se čekalo, že po strašlivých prosincových ztrátách dojde v admiralitě doslova k zemětřesení, nestane se tak. Byť První lord admirality Winston Churchill musel sice tvrdě bojovat o svou pozici, kterou si nicméně udržel hlavně díky podpoře svého přítele Neville Chamberlaina.

Potopení Barhamu ještě nebude znamenat diskreditaci bitevní lodě jako takové, bude to však první velký náznak toho, že dny její dominance jako vládkyně moří jsou již u konce.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 06 dub 2020, 09:23

Prosinec 1939 (část 2.)

Jestli byla v této válce zbraň na kterou se Alfred Saalwächter opravdu spoléhal a považoval ji za klíč k německému vítězství, byla to magnetická mina. Již na začátku války dal prioritě její výroby naprostou přednost a s pokračujícími boji se na tom nic nezměnilo, právě naopak. Němce dosud stále svazoval nejen nedostatek tohoto zbraňového prostředku (a to i přes jeho zvyšující se výrobu), ale především jeho nosičů, protože možnosti ponorek byly silně omezené (nicméně zase mohly tuto zbraň dostat na místa, kam se hladinové lodě nedostaly) a navíc jich bylo málo. Proto hlavní tíhu musely nést torpédoborce, jejich kapacita byla kolem 60 kusů, ale omezoval je nejen nízký počet, ale i nedostatky v konstrukci, především malý akční rádius a špatné nautické vlastnosti, hlavně u typu 1934 a 1934A.

V noci ze 6/7.12. torpédoborce Hans Lody a Erich Giese, jež bude krýt lehký křižník Nürnberg (Kpt.z.S. Klüber) položí minovou uzávěru před přístavem Cromer. V tomto poli se potopí tři lodě o výtlaku 13 339 brt a několik dalších bude poškozeno. Během cesty zpět domů narazí německé uskupení na dva britské torpédoborce Juno a Jersey, díky lepší technice budou Němci ve výhodě a zpozorují nepřítele dříve, než budou sami odhaleni. Každá z lodí vypálí směrem k britským lodím čtyři torpéda a následně se stáhne. Tři torpéda zasáhnou Jersey, který se velmi rychle potopí, jeho sesterská loď bude předpokládat, že se stal obětí útoku ponorky a okamžitě na imaginární člun zaútočí vodními bombami, což ještě více usnadní Němcům ústup. Angličané tak stále nebudou mít tušení, že torpédoborce nepřítele kladou miny doslova před jejich prahem.

Další operace se odehraje z 12/13.12., tentokrát bude cílem německých lodí přístav Newcastle, torpédoborce Hermann Künne, Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck, Richard Beitzen a Bruno Heinemann, kryté lehkým křižníkem Köln, pod velením velitele torpédoborců (F.d.Z) komodorem F. Bontem vytvoří velmi produktivní minové pole, jež se stane do konce měsíce hrobem 12 lodí s výtlakem 26 487 brt (včetně mnoha neutrálů).

Další operace německých torpédoborců překazí počasí a jejich špatný technický stav, přesto nelze jejich mise hodnotit jinak než jako úspěch.

Ten opravdový úspěch, jež však bude před Němci po několik měsíců skrytý, budou mít na svědomí tři čluny [U 31 (Kptlt. Habekost), U 12 (Kptlt. Ropp) a U 16 (Kptlt. Wellner)], jež Marschall vyslat zaminovat Loch Ewe koncem října.

4. prosince ráno (07:52) najela na jednu z min položených U 31 (nakladla je 27. října) britská bitevní loď Nelson, jež byla v té době vlajkovou lodí velitele Domácího loďstva admirála Forbese. Bitevní loď se v doprovodu těžkého křižníku Devonshire a několika torpédoborců vracela na svou dočasnou základnu v Loch Ewe a výbuch magnetické miny ji těžce poškodil, nikdo z posádky nebyl zabit, zraněno však bylo 73 námořníků. Strojní zařízení lodě bylo nadále funkční a její velitel kapitán G. J. A. Miles se ji pokusil dostat co nejdříve na základnu, to se mu již nepodaří, protože v 08:12 vybuchla pod bitevní lodí další magnetická mina. Magnetické pole Nelsonu aktivovalo další minu (zda patřila U 31, U 12 či U 16 se již nikdy nedozvíme), ta explodovala pod zádí a zničila kormidlo a šrouby lodě, navíc těžce poškodila celou záď, obrovský kolos se nyní stal neovladatelným a v 08:14 najel na třetí minu… Ta vybuchla prakticky ve stejném místě, jako první a zlomila kýl lodě, jež byl předchozím výbuchem již silně narušený, do lodi začalo pronikat na mnoha místech obrovské kvantum vody a již 08:23 nabral Nelson téměř 4 000 tun, což znamenalo definitivu nad osudem lodi, kterou nešlo žádným způsobem ovládat a dostat tak do bezpečí. Kapitán Miles vydal krátce na to rozkaz k opuštění své lodi, která se v 08:37 převrátila zmizela pod hladinou, s ní šel ke dnu nejen její velitel, ale i dalších 57 námořníků, jež usmrtí exploze zbylých min, nebo ji nestačí za včas opustit.
Angličané dokáží ztrátu bitevní lodě před světem utajit téměř na 5 měsíců, Nelson bude teprve druhá moderní bitevní loď (po HMS Audacious) v historii válek, jež se stane obětí min.

Byť kladení min nebylo z pohledu mnoha členů ve vedení BdU považováno za příliš smysluplné a podle nich oslabovalo německé úsilí v ponorkové válce, byla Saalwächterovo tvrdé vyžadování těchto operací obrovským vítězstvím nejen Kriegsmarine, nýbrž i Německa (úspěch U 30, proti bitevní lodi Barham nastal během plavby, kdy měla za sebou kladení min před Liverpoolem...).

V prosinci na sebe konečně upozornila i Luftwaffe, která začala vykazovat určité úspěchy během útoků na nepřátelskou plavbu, za celý měsíc potopil X. Letecký sbor (X. Flieger-Korps) 10 (většinou malých a rybářských) lodí o výtlaku 2949 brt.

Toto letecké uskupení se mělo specializovat na útoky proti námořním cílům a od začátku války byly jeho výsledky poměrně za očekáváním, což bylo pro nového velitele Luftwaffe Walthera Weverera hořké poznání. Když na jaře roku 1939 jeho složka absorbovala většinu vzdušných prostředků jež vlastnila Kriegsmarine, zavázal se prostřednictvím Göringa, že bude s námořnictvem nejen úzce spolupracovat, nýbrž bude vyčleněna část jeho vzdušných sil na podporu jeho operací, jež bude OKM prosazovat. Protože sám z vlastních důvodů prozatím stopl leteckou minovou ofenzívu (nebyl to jeho rozmar, nýbrž k tomu měl mnoho velmi relevantních důvodů, proč takovou akci prozatím vůbec nezačínat), snažil se to kompenzovat jiným způsobem. To však nepřinášelo prozatím vůbec žádný kýžený efekt, jak útoky proti obchodním lodím, natož těm válečným zůstávaly silně za očekáváním a jejich charakteristika v prvních třech měsících se dala označit pojmy jako fiasko nebo propadák. Z analýzy operací jež si nechal vypracovat pochopil, že útoky výškových bombardérů proti rychle se pohybujícím a manévrujícím lodím jsou neefektivní a úspěch mohou zaručit pouze střemhlavé bombardéry, jak ukázala polská kampaň. Při ní Luftwaffe prakticky sama rozdrtila slaboučké polské námořnictvo (nutno ovšem objektivně říci, že kotvilo v přístavu), Ju 87 se ukázal jako velmi efektivní protilodní nástroj, pakliže byl nepřítel v doletu tohoto stroje a to o operacích v Severním moři neplatilo. Protože před jistou dobou zakázal, aby Ju 88 prošel úpravami díky kterým by mohl bombardovat ve střemhlavém letu, neměl nyní efektivní protilodní bombardér.

Tohoto problému si byl vědom částečně i před válkou, to mu ukázaly výsledky ze Španělska a dal tak zelenou vývoji torpédových bombardérů. Díky programu letadlových lodí mělo Německo již určitou dobu ve vývoji i výrobě palubní torpédový bombardér, nicméně letové charakteristiky Fieseler Fi 167 byly nízké a letoun sotva splňoval svou funkci, natož, aby zde byl prostor k jeho dalšímu využití. Protože nebyly prostředky ani čas, aby se mohl německý letecký průmysl (již tak silně přetížený) zaobírat vývojem pozemního dálkového torpédového bombardéru, rozhodl se Walther Wever použít pro tuto roli Do 17.

Dornier Do 17 byl víceúčelový letoun, jež prošel mnoha modifikacemi, nicméně jeho role jakožto torpédového bombardérů byla silně omezená, nejen pro malou účinnou nosnost, nýbrž i dolet. To, že byl vybrán tento stroj bylo hlavně z důvodu toho, že byl přístupný v relativně velkém množství a Wever nechtěl pro tuto roli obětovat He 111, nebo nové a rychlé Ju 88 (jež by byly pro tuto roli doslova ideálním kandidátem a nakonec později Do 17 nahradí). Přesto však i přes nedostatky tohoto stroje měla na jaře roku 1939 Luftwaffe k dispozici dvoumotorový torpédový bombardér, protože však mělo RLM jiné priority, byly dodávky stojů a posádek pro novou KG 50 silně opožděné a výcvik společně s rozšířením jednotky probíhal pomalu. Na začátku války měla mít KG 50 tři skupiny po 27 navalizovaných Do 17 (plus 6 strojů náhrad) a štáb o síle 9 bombardérů, ve výsledku měla celá eskadra pouze necelých 30 strojů a jen 22 z nich bylo bojeschopných. Teprve na konci prosincového měsíce se počet strojů jednotky začal blížit tabulkovým počtům a na jaře mohla být konečně nasazena k bojovým misím nad Severním mořem.

Wever uvažoval o zřízení další eskadry, jenže na konci roku roku 1939 neměl na takové rozšíření dostatek prostředků, takže tuto myšlenku musel zavrhnout.

Německé pomocné křižníky i přes ztrátu lodi Widder začnou být poměrně efektivní, byť jejich úspěšnost byla ze strany OKM pořád trochu za očekáváním. Za prosinec jim padne za oběť 7 lodí s výtlakem 62 129 brt (Doric Star 10 086 brt, Tairoa 7983 brt, Streonshalh 3895 brt, Delane 6054 brt, Shakespeare 5029 brt, Highland Monarch 14 139 brt, Andalucia Star 14 943 brt), především dvě poslední oběti budou velmi důležité, protože se bude jednat o velké pasažérské lodi. Highland Monarch padne za oběť pomocnému křižníku Thor a Andalucia Star se stane kořistí Kormoranu. Oba transporty budou na cestě z Jižní Ameriky do Británie a povezou stovky cestujících (mnohdy z neutrálních zemích), byť při jejich potopení dojde jen k malým ztrátám na životech, obraz Německa však bude poškozen, protože ani jeden kapitán nevezme trosečníky z řad cestujících na palubu své lodě (prostě nebyla kapacita, aby toho byla jejich loď schopna) a ponechá je v záchranných člunech na moři. Což v případě Highland Monarch bude znamenat takřka 8 dnů, než budou zachráněni (zemře dalších více jak 20 lidí). Němci budou po potopení těchto lodí vykresleni spojeneckou propagandou jako barbaři, na straně druhé bude potopení transportů i políčkem do tváře Royal Navy, protože je nedokázala ochránit…, lodě totiž nebyly součástí žádného konvoje a pluly samostatně.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 07 dub 2020, 10:23

Shrnutí – první čtyři měsíce války

Válka na moři již probíhala téměř 4 měsíce a síly Kriegsmarine byť v menšině dokázaly od počátku bojů nejen převzít iniciativu, nýbrž si ji i udržet, což bylo v určitém ohledu pro OKM dost překvapivé, vzhledem k poměru sil jež vládl na bojišti. Hlavními zbraněmi Němců jsou především ponorky a miny, velké hladinové lodě, včetně pomocných křižníků zůstanou hodně za očekáváním a jejich nasazení prozatím nepřinese kýžené výsledky. Spojenci od začátku bojů přijdou o dvě letadlové lodě (Courageous a Hermes), tři bitevní lodě (Royal Oak, Nelson a Barham) jeden těžký křižník (Cumberland) a čtyři lehké křižníky (Belfast,Adelaide, Newcastle, Delhi) + větší množství menších válečných lodí, včetně přibližně 290 obchodních lodí o výtlaku necelých 1 000 000 brt, zdaleka ne všech úspěchů jsou si Němci dosud vědomi. Ztráty Kriegsmarine nejsou zatím příliš vysoké, ztraceno nebo pohřešováno je 7 ponorek (U 39, U 27, U 45, U 42, U 56, U 15, U 35), což je přijatelná daň, za úspěchy, jež ponorková zbraň dosud dosáhla. Z velkých lodí není ztracena zatím žádná, byť Roon zkáze unikl jen o vlas, z pomocných křižníků přijdou Němci o Widder.

Konference v Carinhallu

Na konci roku pozve prezident Hermann Göring klíčové členy vlády na setkání, jež uspořádá ve svém sídle Carinhall v Braniborsku, účelem je rozbor dosavadního průběhu války a strategie, pro nový rok 1940, která má pomoci dostat Německo konečně z války za pro něj přijatelných podmínek. Göring si od setkání sliboval získání větší podpory ze strany armády, což by mělo ještě více posílit jeho postavení jako nové hlavy státu, zvláště ve chvíli, kdy prosadil určité ústupky v Norimberských zákonech a tedy návrat židů do Wehrmachtu, jak slíbil armádnímu velení.

Prosincové konference se zúčastnili generálové Ludwig Beck, Walter von Brauchitsch, Albert Kesselring a Franz Halder za armádu, velkoadmirál Alfred Saalwächter za námořnictvo, admirál Wilhelm Canaris za Abwehr, Ernst von Weizsäcker, Walter Funk, Hjalmar Schacht a Fritz Todt za ministerstvo zahraničí, průmyslu a obchodu. Erwin von Witzleben jež měl funkci vicekancléře byl pořád spíše voják, nicméně sloužil jako spojovací článek mezi civilní vládou a armádou. Göring měl oporu v přítomnosti velitele Luftwaffe Walthera Wevera, jež měl respekt armády i námořnictva a velmi dobře vycházel i s civilisty v nové vládě.

Začátek porady proběhl tak, že si Göring vyslechnul názory přítomných na probíhající konflikt, a sám si tak udělal obrázek o tom, jak na válku nazírají jednotlivé složky ozbrojených sil nebo civilní vlády. Uběhly již téměř dva měsíce od atentátu v Mnichově, který vedl k výrazné obměně vedení v zemi a jeho katapultoval do čela Německa, nyní bylo na něm, kam bude říše směřovat.

Když domluvil Wilhelm Canaris, který se o své názory podělil jako poslední, Göring všem poděkoval za jejich poznatky a požádal von Weizsäckera, aby přítomné seznámil mezinárodní situací, zvláště nyní, kdy paralelně s jejich válkou probíhal konflikt mezi SSSR a Finskem, jež trval již bezmála měsíc.

„Vzhledem k paktu o neútočení, jež podepsal můj předchůdce v Moskvě, se nyní říše musí distancovat nejen od Finska, nýbrž i od pobaltských států. Vláda v Helsinkách nás neoficiálně požádala o pomoc, bohužel naše odpověď musela být záporná, vydali jsme přísné nařízení všem našim konzulátům a ambasádám ve světě, aby se k tomuto konfliktu vyjadřovaly velmi opatrně a neudělaly nic, co by mohlo popudit Stalina, v tomto jsem se řídil žádostí pana prezidenta...“

„Jak dlouho si myslíte, že dokáží Finové komunistům vzdorovat?“, zeptal se Göring přítomných vojáků.

„To je těžké říci, pane prezidente, pravda je taková, že jsme nedávali Finům ani ten měsíc, který si dosud vybojovali, prokázali až neuvěřitelnou houževnatost a odvahu, kterou musím jako voják obdivovat. Ale mám-li být upřímný, do konce ledna by mělo být po všem, Sověti jsou příliš silní, aby mohl nastat jiný výsledek. Pakliže se spletu a Finové dokáží bojovat déle, pak jsou buď výborní vojáci, nebo je Rudá armáda v horším stavu, než kdokoliv z nás očekával, na straně druhé, jestli Stalin zaútočil bez důkladné přípravy a poslal své vojáky do boje v zimě, v nejhorších možných podmínkách, pak dosavadní výsledek bojů není zas tolik překvapivý...“ vyjádřil se bez okolků Ludwig Beck.

„Mám jistou obavu z nátlaku spojenců na Finsko, případně i Švédsko, již jsme zachytili určité signály, naši nepřátele mohou tento konflikt využít proti nám a pokusit se obsadit naleziště železné rudy ve Skandinávii a nás tak odříznout.“ Canaris dal najevo obavy, jež na této poradě sdílel snad každý.

„Budou ochotní riskovat válku se Sověty, to by bylo z jejich strany šílenství a Stalina by to nahnalo do našeho tábora…?“, tato otázka od Fritze Todta mířila zpět na Canarise.

„Je to skutečně možné, že to udělají, sice mi to také přijde šílené, ale rozhodně ne nereálné...“

„Nemám nejmenší chuť sdílet lože s komunisty, už to, že je máme za sousedy mi nedělá dvakrát dobře a běhá mi z toho mráz po zádech. Myslím, že to byl asi největší přehmat, tedy krom téhle války, co náš zesnulý vůdce Adolf Hitler udělal a my za něj všichni dosti bolestivě platíme. Aliance ze Sověty by znamenala hodně dlouhou válku s perspektivou milionů mrtvých a krajně nejistým výsledkem pro Německo. K takovému kroku jsem ochotný jedině tehdy, nebude-li prostě zbytí a všechny další možnosti budou vyčerpány. Byť musí být všem přítomným jasné, že taková aliance nám zaručuje prakticky nezranitelnost a v dlouhodobém výsledku by vedla nejspíš k porážce spojenců, je otázka, zda bychom se ovšem nesvezli s nimi.“ Nadnesl Göring svůj názor, jež víceméně našel souznění u všech přítomných.

„Jaké tedy máme možnosti? Máme vůbec jistotu, že se budou Švédi bránit, když spojenci z Finska vtrhnou do jejich země?“, otázal se Walter Funk von Weizsäckera.

„Bránit se nejspíš budou, ale asi ne moc dlouho, bohužel si nemyslím, že by švédská vláda měla zájem na zničení své země. Jejich hlavním cílem je udržet si neutralitu a za to jim musíme být vděční, ale pakliže spojenci použijí sílu, obávám se, že odpor bude krátký, alespoň to je názor ministerstva zahraničí. Nutné je také poznamenat, že v případě spojeneckého útoku rozhodně nečekám, že by nás požádali o pomoc, to je silně nepravděpodobné, to samé očekávám i ohledně Norska...“

„Je tu tedy šance pro náš preventivní úder, nebude-li žádná další alternativa, ale to bude možné až na jaře, přípravy ze strany Skl mohou začít okamžitě, pakliže bude vůle takovou operaci provést.“ Nadnesl velkoadmirál Alfred Saalwächter.

„Souhlasím s velkoadmirálem, myslím že je v našem zájmu takovou akci provést, máme na to kapacity a věřím, že to i dokážeme. Cena bude stát za riziko a strategické výhody držení Norska, případně i Švédska jsou naprosto zjevné...“

„Ne Waltre, je mi líto, ale nemůžeme si dovolit o něčem takovém byť uvažovat, chápu přínos takového preventivního útoku i vojenské a ekonomické benefity pramenící z jeho úspěchu, ale z politického hlediska by to znamenalo poslední hřebík do rakve mé snahy, jak vyjednat mír v této válce. Navíc bychom získali další nepřátele a to v zemích, s nimiž máme dosud velmi korektní vztahy...“ Göring byl v tomto ohledu neoblomný.

„Při vší úctě pane prezidente, nemohu v tomto bodě s vámi souhlasit, jestli spojenci zaútočí jako první, naše šance reagovat bude silně omezená a budeme velmi oslabeni. Spojenecké letecké, námořní a pozemní základny ve Skandinávii jsou de-facto konečná, protože budeme mít Brity a Francouze na vlastním dvorku. Balt je v tuto chvíli naše jezero a my jej ovládáme, to přestane platit a my budeme zcela odříznutí a to nejen od dodávek železné rudy!“ Vzdoroval Erwin von Witzleben, jehož slova našla oporu i u dalších přítomných, ne však všech.

„Vicekancléř má bohužel pravdu, byť také nejsem zastáncem rozšíření konfliktu, tak si myslím, že bychom měli být připraveni na všechny eventuality a začít s plánováním takových operací. Nikdo neví, jak se bude dál válečná nebo politická situace vyvíjet a kam nás to nasměřuje, ale mít operační plány invaze do Skandinávie nám určitě nemůže uškodit, alespoň to je můj názor za OKH...“, řekl Franz Halder.

„Budiž tedy, ať OKW ve spolupráci s ostatními složkami vypracuje plány těchto operací, budeme mít po ruce alespoň nějakou alternativu, ale znovu opakuji, nemůžeme si politicky dovolit již žádnou agresi. Naše výhoda spočívá v tom, že nic neděláme, míč je na straně spojenců, to Angličané s Francouzi nám vyhlásili válku, ne my jim, to oni jsou na tahu. Jestli si myslí, že nás srazí na kolena blokádou, tak se přepočítali, zatím fungujeme, jistě, máme problémy, to nelze popřít, ale naše rezervy díky SSSR jsou stále dostatečné. Jejich vlády jsou, nebo již brzy budou pod tlakem, že nic nedělají, dát záruky Polsku a nic neudělat, je skoro výsměch Polákům, kteří nám vzdorovali jen proto, že se spoléhali na slovo Londýna a Paříže. Kdyby Varšava v srpnu věděla, nebo jen tušila, jaký je potká osud, dala by nám Gdaňsk i koridor a možná by se s námi spojila do frakce...“

„Pane prezidente, je mi to líto, ale mýlíte se, nemůžeme si dovolit čekat, určitě ne příliš dlouho, naše rezervy jsou již téměř vyčerpané, na začátku války jsme měli zásobu nafty na 8 měsíců. Polská kampaň dala těmto strategickým zásobám dost zabrat a to jsme nemuseli obsazovat celou zem, nýbrž pouze polovinu… Ano, SSSR je pro nás nesmírně důležitý obchodní partner, ale válka trvá již 4 měsíce a my máme rezervy pořád sotva na těch 8 měsíců a to mluvím pouze o palivu, nedokázali jsme je vůbec navýšit. A nejde pouze o palivo, švédská ocel je pro nás absolutně nepostradatelná, jakýkoliv výpadek, byť jen krátkodobý nás nesmírně poškodí, naše zásoby manganu, chromu a wolframu, mědi, hliníku jsou také malé. Zdědil jsem po svém předchůdci Wilhelmu Keitelovi jeho rezort a chvíli mi trvalo proniknutí do problematiky, ale poznání skutečnosti, kterou mám možnost vidět každý den, se mi nelíbí a já nemůžu dělat, že ji nevidím. Všechny složky ozbrojených sil mají určité představy, jak vést válku a potřebují pro ně zdroje, já však nemám prostředky je všechny uspokojit a nemyslím si, že je to i možné. Přijali jsme na souši defenzívní strategii, myslím si, že tato volba je správná, nicméně na moři a ve vzduchu vedeme naprosto reálnou válku, která nás něco stojí a brzy může přijít doba, kdy OKW nebude mít jak Luftwaffe a Kriegsmarine podpořit, protože nebude čím, zvláště když přijdeme o zdroje ve Skandinávii. Proto jsem pro preventivní úder, pakliže se objeví náznak toho, že spojenci se chystají k akci.“

„Albert Kesselring má samozřejmě pravdu, ani já nejsem pro další agresivní tahy, bojím se však, že jinou možnost v zájmu přežití mít prostě nebudeme a invaze do zemí Skandinávie nám dá navíc příležitost, bojovat mimo německou půdu. Raději budu bojovat v Norsku, než-li v Německu…,“ řekl Walter von Brauchitsch.

Göring byl zklamaný, doufal, že něco jako další útočná kampaň za jeho vlády se realizovat nebude, pořád byl ve spojení s Birgerem Dahlerusem a snažil se sondovat změnu nálad Paříže či Londýna. Jednal i s Římem, Galeazzo Ciano jej nedávno navštívil a ujistil jej o Duceho podpoře a snaze vyjednat nějaký korektní mír, za což mu Göring poděkoval, cenil si toho, protože Hitler německé vztahy s Itálií vstupem do války poškodil. Podle všeho se Ciano snažil k tlaku na spojence zapojit i Madrid a Franco byl ochotný pomoci, byť jeho vlastní vztah s Göringem nebyl příliš dobrý, ale úspěch se zatím nedostavil. Původně chtěl přítomné o svých nových pokusech o vyjednání separátního míru informovat, ale nakonec tak neučinil, ty pokusy k ničemu nevedly a chlubit se neúspěchem bylo kontraproduktivní.

Nezbývalo nic jiného než prozatím čekat, ale jak všichni věděli, nemohlo to být moc dlouho, čas hrál skutečně proti Německu, ne proti spojencům, jak se snažil ostatní přesvědčit, možná, že další útočná válka je jediná šance, jak celou tuto šlamastiku ustát...
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 17 dub 2020, 18:18, celkem upraveno 2 x.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 11 dub 2020, 07:53

Leden 1940 – bitva o konvoj HN-6

Strategie pro nový rok 1940 měla být dle Skl čistě ofenzivní, Alfred Saalwächter byl rozhodnutý použít své velké hladinové jednotky, jejichž nasazení a výsledky silně zaostávaly za očekáváním, které se do nich před válkou vkládalo, což se nyní chtělo OKM a Skl změnit. Rozhodl se tedy v lednu poslat jednu z obrněných lodí do jižního Atlantiku na korzárskou misi a podpořit operace pomocných křižníků, tím chtěl dosáhnout většího rozmělnění sil nepřítele v Severním moři. Hlavní nápor většiny německé hladinové flotily zaměří právě sem, jejím cílem měly být spojenecké konvoje mezi Norskem a Británií, riziko bylo vysoké, nicméně zisky více než přijatelné. Těmito operacemi německý admirál sledoval ještě jeden cíl. Chtěl ukázat Norům, že Kriegsmarine dokáže ohrozit jejich pobřeží po celé délce a připomenout jim, že neutralita v tomto konfliktu je z jejich strany to nejlepší, co mohou dělat a že ochota s jakou pronajímají svou obchodní flotilu Britům se Třetí říši vůbec nelíbí...

Operace začala brzy ráno (04:10) 1.1. kdy ústí Jade opustily dva silné operační svazy hladinových lodí: Kampfgruppe Densch (Deutschland, Leipzig) a Lütjens (Admiral Graf Spee, Karlsruhe), jejich doprovod tvořilo šest torpédoborců z 1. flotily torpédoborců (1. Zerstörerflottille) ve složení Georg Thiele, Max Schultz, Richard Beitzen, Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck a Friedrich Eckoldt, pod velením FKpt. Bergera. Cílem německých lodí byl spojenecký konvoj HN-6, který vyplul z norského Bergenu mířil do skotského Methilu. Díky xB-dienst, která pečlivě monitorovala spojenecký rádiový provoz, mělo Skl poměrně slušné povědomí o trase tohoto konvoje, byť přesný časový harmonogram je pohybu nemělo. Saalwächter, který potřeboval úspěch se rozhodl nespoléhat pouze na hladinové lodě a do operace („Nordmark 2“) zapojil i BdU. Marschallova složka měla poskytnout půl tuctu ponorek, jež by měly hlídkovat na předpokládané trase konvoje a posloužit nejen k útoku, ale také jako oči pro hladinové lodě. Pomoci mohla i Luftwaffe, jež by konvoj našla a sledovala, ale tento faktor byl velmi nespolehlivý, vzhledem k špatnému lednovému počasí a Skl se na něj příliš nespoléhala.

Konvoj HN-6 se skládal z 36 obchodních lodí (v drtivé většině patřících skandinávským zemím, jež měla Británie pronajaté) a 4 torpédoborců (Eclipse, Encounter, Escapade, Exmouth) + polské ponorky Orzel blízké eskorty, tu měla 3. ledna posílit dvojice torpédoborců Fearless a Fury. Vzdálenou eskortu tvořily síly 2. eskadry křižníků (Edinburgh a Glasgow) společně s torpédoborci Eskimo a Tartar.

První německou lodí, jež se dostala do kontaktu s konvojem byla nová ponorka U 54 (Kptlt. Kutschmann) typu VII, jež nahlásila jeho pozici a kurs. V 11:47 provedl Kutschmann útok a podařilo se mu po vypálení čtyř torpéd zasáhnout tři lodě: norský Boreas 2801 brt, švédský Consul Bratt 1117 brt a britský Crown Arun 2372 brt, všechny tři se rychle potopily, nicméně německý člun na sebe upozornil a byl napaden eskortou. Escapade a Exmouth jej brzy díky sonaru objeví a 12:02 zničí, pro U 54 to bude její první a zároveň poslední bojová plavba, nikdo z Němců nepřežije. BdU jež díky signálům od U 54 nyní znalo pozici a kurs konvoje se k němu snažilo dostat další čluny a pokusit se kolem něho zformovat vlčí smečku. To se však nepodařilo, teprve v 16:38 se U 40 (Kptlt. Barten) dostane do výhodné střelecké pozice a zaútočí, německý člun vypálil čtyři torpéda a podařilo se mu jedním z nich zasáhnout norskou obchodní loď Dokka 1168 brt, jež bude těžce poškozena. Člun bude napaden torpédoborcem Eclipse a Barten následně ztratí kontakt s konvojem a už se mu jej nepodaří obnovit. Norská obchodní loď bude po jeho útoku smrtelně poškozena a Escapade převezme na palubu trosečníky a loď pošle ke dnu několika granáty ráže 120 mm.

Admirálové Hermann Densch a Günther Lütjens budou díky BdU dostávat předběžná hlášení o pohybu nepřítele a mají tak více než dostatečnou představu o situaci. Německý předpoklad byl, že do optického kontaktu s konvojem se oba svazy dostanou přibližně dopoledne 2.1., to se stane pokud nepřítel neprovede výrazné změny kursu. Hlavním cílem německých velitelů bylo dosáhnout momentu překvapení, ani jeden z nich nepreferoval noční útok, který oba pokládali za příliš riskantní, nicméně denní přiblížení zvětšovalo šanci brzkého odhalení a tím nebezpečí, že by Britové konvoj za včas dokázali rozpustit. Naštěstí pro Němce se spojencům nepodařilo odhalit vyplutí jejich lodí a britský letecký průzkum je během plavby též nezachytil.

V 10:57 nalezne konvoj plující rychlostí necelých 7,5 uzlů průzkumný hydroplán Arado Ar 196 z křižníku Leipzig, Němci tak budou mít jistotu, že dosáhly nejen momentu překvapení, ale budou mít i dost času své útoky zkoordinovat. Kampfgruppe Densch zaútočí ze severu a Kampfgruppe Lütjens z jihu, německý plán byl jednoduchý, pokusit se dostat konvoj do kleští a potopit co nejvíce obchodních lodí.

V 11:41 uvidí hlídky na torpédoborci Eclipse kouř od neznámých válečných lodí blížících se vysokou rychlostí ze severu a okamžitě jim popluje v ústrety a nahlásí své pozorování zbytku eskorty, v 11:55 zahájí německé lodě pod velením admirála Densche palbu na britský torpédoborec, bitva o konvoj HN-6 právě začala.

Po zpozorování útočníků se eskorta okamžitě pokusila postavit mezi německé lodě a své svěřence, obchodní lodě se nyní pokoušely maximální možnou rychlostí rozptýlit do všech světových stran a ztížit Němcům jejich lov, na to však bylo již pozdě. Eclipse, který jako první přijal boj se pokusil neúspěšně zaútočit na Deutschland (Kpt.z.S. Thiele), vypálil směrem k obrněné lodi čtyři torpéda a rychle se pokusil stáhnout, během ústupu je však zasáhlo několik granátů ráže 150 mm a torpédoborec začal ztrácet rychlost. Toho využila eskorta německých křižníků a rychle se za ním pustila, torpédoborce Georg Thiele, Max Schultz, Richard Beitzen britskou loď obklopí a bez milosti rozstřílí, tento snadný úspěch je však odvede od hlavního víru bitvy a jejich následná účast na likvidaci konvoje bude pramalá.

První obětí obrněné lodi Deutschland bude britský parník Majorca 1126 brt, která se dostane do dostřelu těžkého dělostřelectva lodi, granáty ráže 280 mm ji na vzdálenost 16 km rychle potopí a kapitán Thiele se brzy pokusí najít další kořist. Tou budou norské obchodní lodě Skarv 852 brt a Ulv 938 brt, jež brzy podlehnou záplavě granátů ráže 150 a 105 mm. Torpédoborec Escapade ve snaze zabránit Němcům v jejich řádění, se pokusí obrněnou torpédovat, jeho útok přinese ovoce, byť nebude úspěšný. Deutschland ve snaze vyhnout se torpédům prudce změní směr a delší dobu bude muset plout tak, aby její kurs byl paralelně s torpédy a tím se vlastně začne vzdalovat od konvoje…, tento manévr loď sice ochrání před zásahem, ale téměř čtvrt hodiny ji znemožní bojovat.

Další obětí mezi norskou enklávou konvoje bude Transport 1998 brt, tento parník podlehne křižníku Leipzig (Kpt.z.S. Nordmann), který po jeho potopení poškodí několik dalších lodí a brzy se pustí do boje s torpédoborcem Escapade, jehož odvážný útok „odehnal“ od konvoje Deutschland. Heinz Nordmann považoval britský torpédoborec doslova za osinu v zadku a chtěl jej co nejdříve zlikvidovat, než napáchá Němcům nějakou vážnou škodu. V 12:11 se mu konečně podaří britskou loď zasáhnout a vážně poškodit. Granát ráže 150 mm trefil strojovnu této malé válečné lodi a ta začne ztrácet rychlost, za necelých 5 minut bude německý velitel sledovat, jak se jeho hořící kořist převrací a potápí.

Útok Kampfgruppe Densch dosud nebude příliš úspěšný, nicméně naváže na sebe pozornost eskorty a vyvolá chaos mezi jejími svěřenci. Některé neutrální lodě nejspíš doufaly, že je Němci ušetří, vzhledem k tomu, že nepatří k jejich nepřátelům, v tom se však šeredně spletly. Německé lodě potápěly vše na co narazily, v tomto ohledu neporušovaly mezinárodní právo, protože účast v konvoji válčícího státu neutrály před nimi zbavovala ochrany a tyto lodě navíc vezly materiál do Británie (nehledě na to, že mnohé parníky byly britskou vládou pronajaté).

Krátce po 12:05 udeřila na konvoj z jihu i Kampfgruppe Lütjens, ta využila nejen nastávajícího zmatku, ale i toho, že torpédoborce, které byly na její straně konvoje zamířily proti lodím admirála Densche, čímž ji tak nikdo nebude bránit v útoku.

Admiral Graf Spee jež byl vlajkovou lodí Günthera Lütjense potopí v rychlém sledu tyto obchodní lodě: norské Kis 1268 brt, Ibis 1367 brt, Haukefjell 2495 brt, britskou Hague 974 brt, finskou Hektos 2108 brt a estonskou Cathrine 1885 brt. Karlsruhe (Kpt.z.S. Rieve) si připíše norskou Gaston Micard 982 brt, britskou Glen Tilt 871 brt. Lütjens na rozdíl od svého kolegy nepustí své torpédoborce z vodítka a nedá jejich velitelům volnou ruku, tím je připoutá k těžkým lodím. Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck a Friedrich Eckoldt se tak ke zlosti jejich kapitánů nezapojí do masakrování obchodních lodí, nicméně v budou v pozici, kdy mohou chránit oba křižníky a brzy to bude zapotřebí.

Vzdálená eskorta jež byla několik mil před HN-6 okamžitě po zprávách o napadení změní kurs a maximální možnou rychlostí vyrazí konvoji na pomoc, kolem 12:19 narazí na Kampfgruppe Densch, která bude rozptýlena a nepřipravená na příchod nového protivníka. Deutschland bude stále daleko a první německou lodí jež se s Brity střetne, tak bude Leipzig, jehož velitel nebude mít zájem jít proti přesile dvou stejně silných soupeřů, podporovaných ještě navíc dvěma velkými torpédoborci třídy „Tribal“. Heinz Nordmann začne maximální rychlostí prchat směrem v ústrety vlastní obrněné lodi a vysílat varování o objevení nepřátelské lodi, Densch odvolá své torpédoborce z lovu obchodních lodí konvoje, do kterého se konečně zapojily (potopí pouze finský parník Sarmatia 2417 brt) a povolá je k sobě a požádá svého kolegu Lütjense o pomoc.

Leipzig jež zoufale manévroval ve snaze vyhnout se salvám granátům ráže 152 mm, které jej budou rámovat a sám se pokoušel neúspěšně palbu opětovat z obou záďových věží, neustále signalizoval svou pozici a volal ostatní německé lodě směrem k sobě. Nordmann si moc dobře uvědomoval, že každá Kampfgruppe je mnohem silnější než nepřítel, který ho pronásleduje a chtěl využít příležitosti vybojovat vítěznou bitvu proti slabšímu soupeři. Přesto krátce 12:24 jej štěstí opustí a on dostane první z mnoha zásahů, projektil probije trup lodi na zádi a německý křižník začne při plné rychlosti nabírat vodu. V 12:31 se do boje na jeho straně zapojí i německé torpédoborce a provedou torpédový útok na britské křižníky, žádné z 12 torpéd se proti křižníkům neujme, nicméně jedno z nich trefí Eskimo, kterému urve příď a těžce jej poškodí, na oplátku se Britům mnohokrát podaří zasáhnout Max Schultz, který brzy ztratí chod a za krátko (v 12:40) se stane obětí torpédoborce Exmouth, jež do ochromené lodi vystřelí dvě torpéda. Ty svůj cíl spolehlivě zasáhnou a německý torpédoborec se po obrovské explozi rozlomí a zmizí pod hladinou (zahyne celá posádka, tedy více jak 300 námořníků).

Max Schultz tak získá pochybnou čest být prvním německým torpédoborcem, který Royal Navy v této válce potopí, přesto nebude jeho oběť zcela marná, na scéně se konečně objevila Deutschland. Ta zahájí palbu na vzdálenost 19 km, tedy mimo dostřel děl britských lehkých křižníků a donutí nepřítele začít ustupovat. Edinburgh ani Glasgow nebudou mít šanci postavit se obrněné lodi, jejíž těžké 280 mm granáty o váze více jak 300 kg mohou jediným zásahem každý z lehkých křižníků vyřídit a jejím kapitánům nezbude nic jiného, než ustoupit. Tentokrát to budou Angličané, kdo bude prchat a jejich ústup doprovázet obří gejzíry vody po dopadech 280 mm střel. Eskimo jež mohl plout stěží rychlostí 10 uzlů se tak nevyhnutelně stane obětí Němců, jež si na nebohé lodi zchladí žáhu za potopení Maxe Schultze, britský torpédoborec zasáhne doslova záplava granátů ráží 280, 150, 127 a 105 mm a v 12:56 jej pohltí vody Severního moře. Densch vzhledem k nevýhodě nižší rychlosti obrněné lodi vzdá pronásledování a soustředí se tak pouze na Eskimo.

Lütjens sice nepatřil mezi ty nejagresivnější ba dokonce ani příliš iniciativní velitele, měl však vlastnost, které si velkoadmirál Alfred Saalwächter vysoce cenil a to byla oddanost rozkazům, byť s nimi on sám nemusel mnohdy souhlasit. Jestli bylo něco v tento den oběma německým admirálům jasné, tak velkoadmirálova touha dosáhnout velkého vítězství, bez ohledu na možná rizika a získat tak potřebnou prestiž nejen pro Kriegsmarine, ale především pro její hladinovou flotilu. Tato mantra byla Saalwächterem neustále všem frontovým admirálům opakována a oni ji museli splnit, byť by riziko bylo z jejich pohledu jakkoliv nebezpečně vysoké.

Aniž by to Britové tušili, vplul jejich svaz přímo do náruče Kampfgruppe Lütjens, jež se navíc mohla opřít o výhodu vzdušného průzkumu, kdy hydroplán Arado Ar 196 patřící vlajkové lodi podával přesná hlášení o pohybech nepřítele. V 13:06 napadnou britské lodě německé torpédoborce, jež povede lehký křižník Karlsruhe, které jejich směrem vypálí 15 torpéd, všechny minou, nicméně prudké úhybné manévry a zmatek na straně Angličanů vykonají své. Edinburgh dostane v 13:10 první zásah granátem ráže 280 mm z obrněné lodi Admiral Graf Spee, ten dopadne mezi zadní dělové věže X a Y, které obě vyřadí z provozu. Druhý zásah v 13:11 zasáhne opět záď křižníku a probije trup a zničí oba šrouby na pravoboku a poškodí kormidlo, což bude pro loď znamenat konec. Glasgow sice schytá několik zásahů z děl ráže 150 mm od Karlsruhe, rychlostně však omezen nebude a podaří se mu úspěšně uniknout následován přeživšími torpédoborci. Ani Lütjens neprojeví dostatek agresivity (natož nějaké další větší iniciativy) a nechá nepřítele uniknout, zaměří se pouze na doražení křižníku Edinburgh. Později Saalwächter oběma svým podřízeným admirálům vytkne jejich neochotu pronásledovat nepřítele do jeho úplného zničení a bude celou tuto akci považovat za zmaření velké příležitosti, kdy mohla Kriegsmarine způsobit Britům další ponižující debakl.

Protože Densch patřil mezi muže staré školy (a nebyl prodchnut duchem ani ideami nacionálního socialismu), měl zájem projevit rytířskost a nařídil pokusit se zachránit trosečníky z torpédoborce Eskimo, jeho humanita se mu měla ovšem draze vymstít. Leipzig jež se společně s Z 4 přiblížil k místu potopení britské lodi musel zpomalit, aby usnadnil záchranné akce. V 13:20, kdy začal z vody vyzvedávat přeživší, se dostal do zaměřovače polské ponorky Orzel, jež dosud neměla možnost nějak bitvu ovlivnit. To se změnilo v 13:26, kdy odpálila torpéda na obě německé lodě, Z 4 mine, nicméně jedno zasáhne Leipzig přímo do středu lodě, výbuch prorazí trup a dojde k zaplavení obou předních kotelen, rychlost lodi nyní poklesla pouze 23 uzlů. Protiútok Z 2 a Z 4 se mine účinkem a polský člun, byť lehce poškozen snadno unikne. Němci zruší akci a okamžitě zamíří domů, za sebou nechají takřka zničený konvoj HN-6 a 1 500 mrtvých námořníků z více jak šesti národů, jejich vlastní ztráty jeden torpédoborec (Z 3), jedna ponorka (U 54) a takřka 400 mrtvých a nezvěstných.

Přesto však utrpení konvoje HN-6 nebude ještě zdaleka u konce, protože 3.ledna potopí ponorka U 58 (Kptlt. Kuppisch) švédský parník Svartön 2475 brt a 21.1. padne za oběť U 22 (Kptlt. Jenisch) britský hrdina bitvy o tento konvoj torpédoborec Exmouth (potopí se s celou posádkou).

Densch, který bude mít společně s Lütjensem jediný zájem a to dostat všechny své lodi domů, dostane v 15:57 zprávu od Heinze Nordmanna, že jeho loď nebude schopná zvládnout cestu zpět do Německa, záplavy jež vyřadily obě strojovny se sice dařilo zvládat, nicméně loď musela zpomalit a Leipzig začal za spojeným svazem obou Kampfgruppe hodně zaostávat. Navíc bylo jasné, že Britové jsou jim jistě v patách a lační po pomstě a on musí rychlost kvůli záplavám spíš snížit, než udržovat na 23 uzlech. Požádal proto svého nadřízeného o povolení zamířit do norského Stavangeru, kde by mohl provést nejnutnější opravy, nebo chtěl asistenci torpédoborce, jež převezme posádku Leipzigu a on nechá křižník potopit. Densch ponechá volbu na svém podřízeném a ten se rozhodne pro cestu do Norska…

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 11 dub 2020, 10:33

Aféra kolem křižníku Leipzig

Zprávy, jež Alfred Saalwächter v průběhu operace obdržel by mohl označit za více než dobré, nebýt dvou drobných kaněk, které mu udělají několik dalších vrásek na tváři. Předně nechápal nemohoucnost svých podřízených a nerozuměl tomu, proč dovolili Angličanům uniknout, měli všechny jejich lodě zničit, poměr sil byl v bitvě více než výhodný… A pak to rozhodnutí Heinze Nordmanna plout do Stavangeru, proboha co čekal, že tím získá? Byl večer a on mířil do Říšského kancléřství za prezidentem, Göring si jej zavolal, aby ho velkoadmirál seznámil se situací, kolem německé lodi.

Když dorazil do prezidentské kanceláře (jež předtím patřila Adolfu Hitlerovi) byl v ní krom Göringa také Ernst von Weizsäcker za ministerstvo zahraničí a Walther Wever, jež začal být prezidentovým stínem a podílel se na mnoha rozhodnutích nové hlavy státu. Jeho přítomnost Alfreda Saalwächtera trochu uklidnila, Wever byl rozumný muž a měl i dostatečný intelektuální nadhled, takže dokázal proniknout do mnoha oborů a svým způsobem se dal označit za renesančního člověka, navíc to byl přítel, jeden z mála, kterého měl v nové vládě.

Göring nechal velkoadmirála posadit a zeptal se: „Co se to sakra stalo? Nedal jsem všem jasně najevo, že nesmíte Skandinávce provokovat… A námořnictvo udělá pravý opak, vysvětlete mi to prosím, rád bych to tady s ministrem zahraničí pochopil...“

„Předeně se omlouvám za způsobené potíže, ale celá ta situace vyústila z chybného úsudku jednotlivce, již se pokoušíme zjednat nápravu…“

„Velkoadmirále, moji lidé v Oslu mi poslali zprávu, že kapitán Heinz Nordmann požádal norskou vládu o povolení prodloužení pobytu křižníku Leipzig v přístavu z 24 na 72 hodin za účelem oprav své lodi, což je porušením norské neutrality, jste si toho vědom? Musím vám rovnou říct, že taková žádost je v době války zcela odsouzena k neúspěchu, Norové nám nevyjdou vstříc a ani nemohou, rozhodně to po nich nemůžeme žádat. Pochopte, přesně tohle je situace, která je posouvá do tábora našich nepřátel, vím, že vám tyhle jemné nuance jako vojákovi unikají a nevyčítám vám to, ale tak to prostě je. Doporučuji tedy, aby loď okamžitě zvedla kotvy a Stavanger opustila, není-li to možné, pak je internace jediný způsob, jak tuto politování hodnou záležitost řešit.“

„Podle zpráv, které se ke mně dostali loď není ve stavu, aby cestu do Německa zvládla, navíc i kdyby se o to pokusila, neprorazí blokádou a Angličané ji cestou domů zničí… Vydal jsem již rozkazy BdU, aby poslalo před Stavanger ponorkové patroly, jež by mohly únik Leipzigu podpořit, nicméně to na výsledku nic nezmění, únik je vyloučen. Přesto chci ovšem říct, že s internací lodě nesouhlasím, navrhuji raději její samopotopení...“

„A co ji Norům prodat?“ Pronesl Walther Wever, který byl zcela nad věcí a tato záležitost se jej příliš nedotýkala.

Göring se podíval na Weizsäckera a zeptal se: „Je to možné, problém by to vyřešilo, nabídněte Norům tu možnost, žádejte pouze ústupek v tom, že posádka lodě bude přepravena zpět do Německa a nebude internována v jejich zemi. Je to rozumné a to pro obě strany a nikdo navíc neztratí tvář, mohou nám zaplatit v surovinách...“

„Při vší úctě pane prezidente, to je ještě horší nápad, než požádat Oslo o prodloužení pobytu, pochopte prosím, že kdyby norská vláda řekla ano, budou si spojenci myslet, že je Norsko v našem táboře a budou na něj tak hledět… Norové nejsou blázni, jsou si toho vědomi, odpověď z jejich strany bude záporná, jiná být ani nemůže.“

„Walthere, máš představu kolik dodáváme do Norska zbraní, alespoň přibližně, když budeš mluvit za tvůj vlastní resort?“ Otázal se Göring šéfa Luftwaffe.

„Jejich zájem o naše letadla je velký, jsou zde objednávky na cvičné Focke-Wulf Fw 44 Stieglitz a námořní hydroplány Heinkel He 115A-2, pod označením N (N jako norský), zatím jsme jim poslali 6 He 115, zbytek jsem nechal stopnout před několika dny, vzhledem k nynější situaci, kdy probíhá válka mezi SSSR a Finy.“

„Jejich zájem trvá…?“

„Samozřejmě, jejich letectvo je v bolestném stádiu přezbrojení a mají nejen zájem, ale i potřebu po nových letadlech. První volbou Norů jsme my, protože jsme nejblíže, druhou Itálie, která se nyní snaží ovládnout místní trh (zájem je především o italské bombardéry Caproni Ca.310 a Ca.312bis) a samozřejmě USA, které nabídlo své stíhačky Curtiss Hawk 75A-6 a mám pocit, že ve hře je i kontrakt na bombardéry Northrop-Douglas DB 8A-5.“

Všechny překvapila znalost, jakou Wever disponoval, Saalwächterův respekt k tomuto muži ještě stoupl a nejen jeho.

„Obnov ty kontrakty a rozšiř naší nabídku, snaž se přebít i tu, jež mají z USA, Itálie nám jistě také vyjde vstříc a i ona ji určitě rozšíří, pakliže Duceho požádám. Norové musí vidět, že budeme ochotní jim poskytnout mnohé, dokážeme být velkorysí, potřebujeme nové přátele, zrovna teď jich moc nemáme.“

„Ani mít nebudeme, pane prezidente, já chápu o co vám jde a věřte, že v době míru by to snad i fungovalo, nyní se tato snaha bohužel mine účinkem, Nory nelze koupit. Cokoliv jim nabídneme budou muset odmítnout, opravdu nemají jinou alternativu, byť o ty naše zbraně nebo technologie budou stát sebevíc...“

„Tak jim připomeňte Varšavu, Oslo je v doletu našich bombardérů a my na rozdíl od spojenců umíme shazovat víc než pouhé letáky. Dejte jim najevo, že přátelství s Třetí říši a proněmecká neutralita je v mnoha směrech výhodnější, než ta, kterou praktikují nyní. Pronajímají svou obří obchodní flotilu Britům, jejich loďstvo tankerů je jedno z největších na světě, na této válce rejžují prakticky od jejího začátku, je v jejich zájmu, aby to tak zůstalo, když jsou ochotní dělat ústupky spojencům, ať je udělají pro jednou také nám.“

„Vy jste asi zešílel velkoadmirále, chcete je zastrašit a vydírat, to jim rovnou můžeme vyhlásit válku, Norsko je suverénní země ne loutka, nemůžeme se k němu chovat jako ke Slovensku a vnucovat mu svou vůli. Taková politika se nám silně vymstí a obrátí celou Skandinávii proti Německu!“

„Možná, ale musím s velkoadmirálem souhlasit, tohle není nic jiného než o ukazování svalů a podplácení, v Oslu nesedí jen samí liberálové, je tam i několik rozumných hlav, jež chápou situaci ze správné perspektivy a jsou proněmečtí. Sjednejte mi schůzku s jejich předsedou vlády a já se vydám do Norska, osobně se pokusím s nimi vyjednat řešení, které snad dokáže uspokojit obě strany, vezmu sebou Hanse Jeschonneka za OKL a Fridricha Paulese z OKW. Vysvětlím Norům, že nestojíme o nic jiného než jejich neutralitu a ústupek v této situaci, který dokážeme ocenit.“ Tím Göring debatu ukončil a Ernsta von Weizsäckera i oba vojáky propustil.

3. ledna brzy ráno pak Göring odletěl do Osla, kde vedl rozhovor s norskými představiteli, Norové neměli nejmenší chuť Němce provokovat a byli si více než bolestně vědomi složité situace, ve které se jejich země nachází. Nakonec byl prodej lodě schválen a německá posádka se mohla vrátit zpět do své vlasti, výměnou za to, Norsko dostalo přístup k mnoha německým zbraňovým systémům, které mohlo nejen zakoupit, ale i stavět a vyrábět, protože od Němců získalo licenci.

Tento krok norské vlády v Londýně a Paříži silně odsoudily a jejich pohled na Norsko začal být stále více podezřívavý...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 13 dub 2020, 14:54

Leden 1940

Bitva o konvoj HN-6 přinese oběma stranám mnoho poučení, Němci pochopí především to, že k podpoře svých hladinových lodí je třeba nasadit více ponorek a také je nutná spoluúčast ze strany Luftwaffe, jež by měla zajistit lepší průzkum. Protože náhlé objevení krycího svazu konvoje, o němž neměl ani jeden z německých admirálů tušení, vedla ke ztrátě Z 3 a částečně i Leipzigu. Reálně se Němcům podařilo z konvoje potopit 5 lodí (9933 brt) pomocí ponorek a 13 lodí (19 281 brt) díky hladinovým lodím, což nebylo vůbec zlé, vzhledem k tomu, že se jednalo o první takovou kombinovanou operaci. I ztráty spojenecké eskorty byly těžké, potopen byl jeden lehký křižník (Edinburgh) a tři torpédoborce: Eclipse, Escapade a Eskimo (k potopení torpédoborec Exmouth dojde až mnohem později a nebude to mít souvislost s bitvou o tento konvoj).

Povzbuzeni úspěchem svých hladinových lodí, rozhodnou Němci se ještě více vystupňovat minovou ofenzívu torpédoborců proti anglickým přístavům.
V noci ze 6/7.1. se 1. flotila torpédoborců (FKpt. Berger) Friedrich Ihn, Erich Steinbrinck a Friedrich Eckoldt společně s 2. skupinou torpédoborců Wilhelm Heidkamp, Richard Beitzen a Hermann Schoemann pokusí zaminovat ústí Temže, během akce bude krýt torpédoborce lehký křižník Karlsruhe (Kpt.z.S. Rieve). Na těchto minách se potopí 6 lodí o výtlaku 21 617 brt a torpédoborec Grenville, Angličané opět nedokáží německé lodě odhalit.

Z 10/11.1. provedou Němci rozsáhlou minovou operaci proti přístavu Newcastle, za účasti torpédoborců Wilhelm Heidkamp, Karl Galster, Anton Schmitt, Friedrich Eckoldt, Richard Beitzen a Friedrich Ihn pod velením komodora Bonteho, krytých lehkým křižníkem Nürnberg (Kpt.z.S. Klüber). Tato mise však skončí fiaskem, protože v Němci vytvořeném minovém poli se potopí pouze malý rybářský parníček Lucida 251 brt.

Mnohem smysluplnější bude operace torpédoborců Bruno Heinemann, Wolfgang Zenker a Erich Koellner, kterým velel FKpt. Bey, jejichž cílem bylo přístavní město Cromer. V tomto poli se potopí 3 lodě s 11 155 brt.

Další mise torpédoborců znemožní špatné počasí, nicméně v únoru plánovalo Skl tyto akce ještě zesílit, protože jejich potenciál byl obrovský.

Miny ovšem nekladly pouze Němci, nýbrž i Angličané, během dvou akci (9./10.1. a 13./14.1.) torpédoborce Intrepid a Ivanhoe vytvoří dvě pole v blízkosti tzv. „Západní valu“ (Westwall), tedy v místech, kudy německé hladinové lodě a ponorky proplouvaly do Severního moře. Během poslední mise brzy ráno 14.1. na oba torpédoborce narazí ponorka U 12 (Kptlt. Ropp), jež se právě předčasně vracela z bojové plavby, protože ji postihla havárie ve strojovně. Ropp jež oba torpédoborce správně identifikoval jako nepřátelské, okamžitě zaútočil a podařilo se mu potopit Ivanhoe, nicméně svůj úspěch i zpozorování, že se nepřítel pohybuje v bezprostřední blízkosti „Západní valu“ BdU nenahlásil. Jeho člun, ani ne za hodinu od střetu s nepřítelem narazí na jednu z min, jež tu Angličané položí, U 12 se okamžitě potopí a nikdo její zkázu nepřežije. Němci tak nebudou mít tušení o existenci tohoto pole a brzy za to zaplatí.

Ve snaze podpořit operace pomocných křižníků na světových mořích, tlačil Alfred Saalwächter na další nasazení obrněných lodí jako dálkových korzárů. Padlo tedy rozhodnutí vyslat do jižního Atlantiku Moltke (Kpt.z.S.Heye), jež byla plně bojeschopná a měla za sebou úspěšný listopadový výpad proti Northern Patrol. Obrněná loď vyplula v noci z 16/17.1 a ráno 17.1 narazila na jednu z min jež položily britské torpédoborce před „Západním valem“, škody byly vážné, Moltke nabrala téměř 1600 tun vody a jen s velkými problémy se dokázala doplazit zpět do přístavu. Poškození ji vyřadí na 10 měsíců, ztráty mezi posádkou budou naštěstí malé 4 mrtvý/15 zraněných.

14. ledna opustil Německo také pomocný křižník Togo, jež měl zamířit do Indického oceánu a zapojit se zde obchodní války, doprovod mu měla po část trasy (až k Islandu, kde se měla oddělit a začít s vlastními operacemi, tzn. kladením magnetických min před Loch Ewe) dělat i U 31 (Kptlt. Habekost). Celá operace však skončila katastrofou, protože německé lodě 16.1. narazily na britský svaz s křižníky Manchester a Newcastle v doprovodu torpédoborců Maori, Gipsy, Inglefield, Icarus, Tartar, Karthoum, Kandahar, Kashmir, Kimberley a Kelvin. Britové byli na rutinní patrole, kdy hledali německé lamače blokády a okamžitě na Togo zaútočí. Pomocný křižník neměl šanci vzdorovat britské přesile a během necelých 10 minut klesl pod hladinu s více jak 350 muži posádky. U 31 pro něj nemohla nic udělat, přesto se Habekost rozhodl zaútočit na nepřítele a podařilo se mu jedním torpédem zasáhnout torpédoborec Gipsy a těžce jej poškodit. Německá ponorka se následně pokusila uniknout, byla však zničena, i zde nikdo nepřežil. Gipsy musel být necelé tři hodiny poté, co byl torpédován posádkou opuštěn (3mrtvý/15zraněných) a potopen torpédoborcem Kashmir, protože nebyla šance jej zachránit. Další nepříjemnou skvrnou na britském vítězstvím bylo poškození torpédoborců Kelvin a Kimberley, jež cestou zpět na základnu měly kolizi.

Po většinu měsíce si Marschall mohl užívat svobody vlastních operací a nemusel s výjimkou útoku na konvoj HN-6 plnit rozmary Skl. Byť část ponorek přesměroval k minovým akcím, měl nyní možnost úspěšně experimentovat a zkoušet spojeneckou obranu a protiopatření v oblastech, kam posílal své čluny jen velmi zřídka. Takovou oblastí byl Biskajský záliv společně s španělským a portugalským pobřežím. Tam zamířila dálková ponorka typu IX U 44 (Kptlt. Mathes) jež využila téměř nulového zabezpečení této oblasti a potopila 8 lodí o výtlaku 30 885 brt, z nichž dvě patřily do francouzského konvoje 56-KS. Tento úspěch nemohla BdU výrazně rozšířit, protože neměla dost bojeschopných dálkových ponorek, nicméně bylo jasné, že tato oblast skýtá mnoho lákavých cílů, její nevýhodou byla vzdálenost od mateřských ponorkových základen.

Velmi produktivní bojovou plavbu provedla v lednu i U 55 (Kptlt. Heidel), jež se podařilo potopit 4 (neutrální) lodě s 5827 brt v průběhu 18-22.1. Koncem měsíce (30.1.) pak Heidel narazil na spojenecký konvoj OA-80G a potopil z něj další dvě lodě s 10 111 brt, jeho člun byl však poškozen protiútokem eskorty. Německá ponorka nemohla uniknout, protože Brity podporoval létající člun Sunderland ‚Y’ patřící do stavu 228. perutě RAF, který neustále hlásil polohu Němců, v této bezvýchodné situaci nařídil Heidel posádce opustit svou loď a sám s ní šel úmyslně ke dnu.

Leden byl i přes vysoké ztráty v řadách ponorkové zbraně velmi produktivním měsícem, podařilo se potopit 69 lodí s výtlakem takřka 150 000 brt a dalších 9 lodí s 51 747 brt se stalo obětí min, jež ponorky nakladly.

Úspěchy pomocných křižníků na světových oceánech v lednu výrazně proti předchozímu měsíci poklesnou, potopit se jim podaří pouze dvě lodě o výtlaku 22 450 brt (City of Marseilles 8317 brt, Highland Princess 14 133 brt), ztracen bude Togo.

Byť nebylo v tomto měsíci počasí příliš příznivé, dokážou letci podléhající X. Leteckému sboru (poprvé je bojově nasazena i KG 50) potopit 10 obchodních lodí, dva tankery a tři trawlery o celkovém výtlaku téměř 30 000 brt.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 19 dub 2020, 18:28

Otázka Finska

Koncem ledna 1940 navzdory všem předpokladům stále pokračoval konflikt mezi Finskem a SSSR. Ze zpráv jež Göring dostával a to nejen ze strany Abwehru, nebo ministerstva zahraničí vyplývalo, že nějaká spojenecká akce v této oblasti je na spadnutí. To mohl být problém, jestli vláda v Helsinkách podlehne vábení či nátlaku spojenců, bude mít Německo nového nepřítele v této severské zemi a zřejmě i nového spojence v mocném a nepředvídatelném SSSR. K 31. lednu proto svolal poradu na kterou pozval především vojáky, z politiků se ji bude účasnit pouze Ernst von Weizsäcker za ministerstvo zahraničí.

Porada se bude konat na půdě OKH v Zossenu, za vojáky zde budou přítomni Walter von Brauchitsch, Franz Halder, Ludwig Beck, Albert Kesselring a Friedrich Paulus, ty bude doplňovat Wilhelm Canaris za zpravodajskou službu a Alfred Saalwächter za námořnictvo. Göringa doprovázel vicekancléř Erwin von Witzleben a Walther Wever.
Slovo si vezme hned z úvodu von Weizsäcker a bude hovořit o nejnovějších zprávách konfliktu mezi SSSR a Finskem.

„Dnes mi náš vyslanec v Moskvě hrabě Schulenburg poslal Stalinovu nótu, jež adresoval vládě v Helsinkách. Hovoří se zde, že SSSR je ochotný se zbavit „Kuusinenovy vlády“ a uzavřít mírovou dohodu, s legální finskou vládou. Dle jeho názoru mají komunisté bezprostřední obavu z rozšíření konfliktu a jeho eskalace. V té nabídce jsou územní požadavky SSSR jen velmi vágní..., já osobně s názorem Schulenburga souhlasím. Věřím také, že tato diplomatická demarše nesvědčí o ničem jiném, než o snaze ukončit válku a jde jim nyní pouze o to, aby si SSSR zachoval tvář, protože začínají mít strach… Ten strach pramení z toho, že již brzy mohou bojovat i proti Británii a Francii.“

„Budou ochotní Finové ten Stalinův návrh přijmout?“, zeptal se Göring.

„Moc rád bych řekl, že jej přijmou, ale s jistotou to tvrdit nemohu, je tu mnoho pro mě neznámých. Předně nevíme co vlády v Londýně a Paříži již Helsinkám slíbily a jaké přesně jsou jejich záměry, zda jsou skutečně ochotné riskovat konflikt SSSR, jen aby nám ublížili či nikoliv. Finsko není v takové pozici, aby si mohlo dovolit dohodu šmahem odmítnout, přeci jen Švédi dali jasně najevo, že jsou v tom Finové sami a pomoc od nich čekat nemohou. Otázkou je, zda vláda v Helsinkách neztratila soudnost, protože oni ten konflikt zatím vyhrávají a je možné, že z jejich strany přijdou k SSSR nereálné požadavky, které pohřbí šanci na dohodu.“

„Máme a známe nějaké podrobnosti ohledně záměrů spojenců?“, otázal se Göring pro změnu Canarise.

„Bohužel toho nevíme o mnoho víc než před měsícem, nezdá se, že by z jejich strany panovala nějaká horečná vojenská nebo diplomatická činnost, spíše mi přijde, že pouze sondují situaci. Je možné, že se vše změní dle toho, jak se zachová vláda v Helsinkách ohledně Stalinova návrhu. Jestli Finsko nabídku zavrhne, mohou spojenci přijít s něčím, co se bude Finům jen velmi těžko odmítat.“

„To bude znamenat, že Finsko se stane naším nepřítelem, ať si to bude vláda v Helsinkách přát či nikoliv a my budeme nuceni neprodleně vojensky zasáhnout. Taková možnost se mi vůbec nelíbí, nicméně na ni musíme být připraveni...“, řekl von Witzleben.

„Jsme na něco takového připraveni, zvláště teď v zimě?“

„OKW společně s ostatními složkami Wehrmachtu v průběhu ledna připravilo plán operace „Rentiér“. Spustit ji můžeme 48 hodin po vašem rozkaze, bude to náročná výzva, nicméně jsem si jistý, že ji zvládneme.“ Prohlásil sebejistě Ludwig Beck.

„Jak velká to bude akce?“

„Jedná se o obojživelnou operaci, základem je obsazení Aalandských ostrovů, které posouží jako základna pro naše vzdušné síly a posléze invaze na finskou pevninu. Kriegsmarine bude muset v této akci nasadit většinu svých bojeschopných velkých lodí, včetně cvičných letadlových lodí. Na určitou dobu stáhneme naše síly ze Severního moře a omezíme tam naše aktivity, jiná možnost zde není. Máme výhodu v naprosté nadvládě na Baltu a to i ve vzduchu. Finské zabezpečení v místech předpokládaných výsadků je malé, Sověti nejsou něčeho takového schopní a většina jejich pokusů skončila krachem, což Finy v tuto chvíli svádí obranu zde podcenit. Přesto to nebude jednoduché, námořnictvo ani armáda tento druh operací nikdy společně neprováděly a je tu obava ze špatné koordinace mezi oběma složkami. Rovnou také říkám, že nemáme žádné specializované prostředky potřebné pro tento druh operací, takže riziko ztrát je velké. Námořnictvo nicméně úkol splní a dopraví pozemní síly bezpečně do místa určení.“

„Děkuji velkoadmirále, toho si armáda velmi váží. Pane prezidente, v první vlně chceme vysadit na břeh předvoj dvou divizí o síle přibližně 4000 mužů, do týdne bychom mohli mít na pevnině obě naše divize zcela kompletní. Jak správně řekl Alfred Saalwächter, tento druh operací nikdy nebyl pro žádnou naší složku prioritní, proto postrádáme specializované prostředky a správně vycvičenou pěchotu. To byla nejspíš chyba, proto jsme se rozhodli vytvořit alespoň dvě brigády námořní pěchoty, k operaci však použijeme pěší a horské divize, které jsou nyní k dispozici. Protože nemáme představu, jak silný výsadek budou mít ve Finsku spojenci, rozhodlo se OKH vyčlenit pro operaci „Rentiér“ celkem sedm divizí (pět pěších, dvě horské) XXI. armádního sboru, v záloze bude XXXI. armádní sbor (dvě pěší a jedna motorizovaná divize). Počítáme i s podporou Luftwaffe, jež nám slíbila pluk padákových myslivců, který by měl podpořit útok na Aalandské ostrovy. Obě tato armádní tělesa tvoří 20. armádu, jejíž velení převezme generál pěchoty Nikolaus von Falkenhorst, je to schopný velitel a v Polsku si vedl slušně, navíc během Velké války sloužil ve Finsku a zná místní terén a lidi. Z tohoto důvodu věříme (OKH), že bude správnou volbou. Jediné co nás znepokojuje, je to, jak se zachovají Sověti, budeme se s nimi muset nějak dohodnout a naše operace společně správně koordinovat, přeci jen je Finsko podle paktu jejich sféra vlivu...“ ukončil svou řeč Walter von Brauchitsch.

Göring poslouchal výklad svých vojáků a nakonec řekl: „Souhlasím s plánem, proti vojenskému řešení nemám námitek, nicméně k jeho realizaci dám povel pouze ve chvíli, kdy první spojenecký voják vkročí na finskou půdu, v ten okamžik bude již jedno, zda to bude se souhlasem vlády v Helsinkách, či nikoliv. Co se komunistů týká, již jsem požádal Molotova o setkání, ze strany SSSR není zatím žádná jasná odpověď. Musíme je donutit, aby s námi začali víc komunikovat, chovají se jako Pštros, co strčil hlavu do písku... Canaris vás seznámí s poznatky, které na toto téma má...“

„Po listopadových událostech jsou Sověti velmi obezřetní, co se týká jednání s námi. Krátce po skončení polské kampaně došlo k několika setkáním Gestapa a NKVD, cílem bylo především zlepšit spolupráci na potlačení místního odboje. Nyní SSSR zatím další jednání stopl, Abwehr pro ně není nejspíš tak zajímavý partner jako bylo Gestapo a SD.“

„O co v těch setkáních přesně šlo admirále, velmi by mě to zajímalo?“ Zeptal se Ludwig Beck.

„Zatím se jednalo hlavně o osudu polských zajatců, Sověti slíbili, že do naší pravomoci předají téměř 43 tisíc vojáků, jež mají nyní pod svou kontrolou. Jedná se v drtivé většině o prosté vojáky, bez důstojníků, ty si chtějí ponechat, naše strana s tím souhlasila. Nechci, co se týká těch ostatních věcí moc zabíhat do podrobností, přeci jen šla tato jednání mimo Abwehr a já o nich vím více pouze díky smrti Himmlera a dalších špiček Waffen-SS. Mohu pouze říci to, že by pošpinili čest Německa a nás všech…“

„Jednali o spolupráci na etnických čistkách, které jsme nyní zatrhli…?“ Otázal se vicekancléř.

„Ano.“ Zněla jasná Canarisova odpověď.

Johnson
Poručík
Poručík
Příspěvky: 1225
Registrován: 21 pro 2007, 17:29
Bydliště: Vsetín

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Johnson » 20 dub 2020, 13:30

Ono spojencům ani tak nešlo o Finsko samotné, ale spíš o to, že nejlepší cesta do Finska vede přes švédská naleziště železné rudy...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 20 dub 2020, 13:53

Johnson píše:
20 dub 2020, 13:30
Ono spojencům ani tak nešlo o Finsko samotné, ale spíš o to, že nejlepší cesta do Finska vede přes švédská naleziště železné rudy...
Vskutku, ale to na přípravách a plánech OKH nic nemění, armádě je politické hledisko ukradené, Finové budou tak jako tak považováni za nepřátele. Pokud spojenci do jejich země přijdou bez pozvání, rozhodnutí již nebude na vládě v Helsinkách, ale na vládách v Londýně, Paříži a samozřejmě v Berlíně..., která se dle toho zachová.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 20 dub 2020, 19:58

Důsledky neúspěchu…

Alfred Saalwächter stál v pozoru před říšským prezidentem Hermannem Göringem, věděl proč má hlava státu špatnou náladu a krach operace „Wikinger“ mu ji rozhodně nezlepšila. Šéf Kriegsmarine očekával bouři, jež se brzy snese na jeho hlavu, dnes bude bleskosvodem Göringovy zlosti, chápal to a již se na vše i duševně připravil.

„Jak mi vysvětlíte ztrátu té lodi velkoadmirále, počet našich velkých válečných lodí se dá spočítat na prstech mých rukou a vy jste byl ochoten ji riskovat…, a pro co? Vždyť ty konvoje z Norska mají velmi pochybnou strategickou hodnotu a po prvním úspěchu námořnictva proti nim, vám přeci muselo být jasné, že Britové jim poskytnou velmi silnou ochranu. Přijde mi, že si námořnictvo přímo říkalo o porážku, copak Skl nevidělo to obří riziko?“

„V každé válce jsou ztráty, jinak by to nebylo válka, ale pouhá pře se strkanci a šťouchanci, pane prezidente... Věděli jsme moc dobře o riziku, ale považovali jsme jej za více než přijatelné. Bitva o HN-9B neskončila naším úspěchem, ale o katastrofě zde mluvit rozhodně nemůžeme, i nepřítel utrpěl dost citelné ztráty, byť si je na rozdíl od nás může spíše dovolit. Od začátku války jsme měli poměrně velké štěstí, nechybělo moc a již jsme mohli přijít o tři další velké lodě: Yorck, Roon a Moltke, nicméně se tak nestalo. Naši nepřátele dělali chyby a my je trestali, poučili se a začínají nám rány oplácet, ale taková je již válka. Nemohli jsme a ani nedoufali, že Britové budou opakovat pořád stejné chyby, rychle se přizpůsobili a my musíme udělat totéž. Když my dokážeme pomocí našich ponorek a torpédoborců zaminovat jejich přístavy, nemůžeme si myslet, že oni s tím nezačnou také, již to provádějí, sice ne s takovou intenzitou a v měřítku, jako to děláme my jim, ale to je pouhá otázka času, než se nám vyrovnají. To samé je i s hrozbou pro jejich konvoje, k ochraně proto nasadili své velké lodě, představovalo to pro ně značné riziko, ale podstoupili jej a vyplatilo se jim. Chápu vaše zklamání ze ztráty obrněné lodi Admiral Graf Spee, i pro mě je to rána, ale musíme ji přijmout, nemůžeme si dovolit nečinnost, ta nás zničí, ne ztráty lodí, byť je považujete za nepřijatelné.“

„Vy to stále nechápete, ta loď byla ztracena za mojí vlády, ne Hitlerovy, ale mojí, je to má ztráta prestiže, kterou nepocítím jen já, ale celé Německo. Zatrhl jsem prodej této lodě Sovětům, přiznám se, že teď toho začínám litovat. Její cena byla 82 milionů marek, jen abych vám to připomněl a SSSR byl ochotný nám poslat suroviny v hodnotě 90 milionů, ty teď kotví na dně Severního moře a žerou je ryby. Naše vztahy se SSSR jsou po listopadových událostech a sovětské invazi do Finska doslova na bodu mrazu. Myslím, že se k vám ta informace určitě dostala, přesto ji připomenu, SSSR neplní závazky z obchodní smlouvy…, posílají nám již několik týdnů jen část toho, co máme slíbeno, začínám mít takový pocit, že nás komouši hodí přes palubu. A nebo je ten Stalin prostě jenom tak debilní, protože v tuto chvíli mu hrozí válka se západem a on místo toho, aby nás posílil a zmenšil riziko pro sebe, dělá pravý opak. Moskva navíc odmítá s Berlínem komunikovat, Schulenburg se nemůže vůbec dostat k Molotovovi, musí jednat pouze s nějakými poskoky, kteří nejsou schopni zodpovědět naše otázky a z jejich strany jsou jen samé slaboduché výmluvy...“

„Nesmíme jim již prodat žádnou z našich velkých lodí, dostali již více, než měli. Už to, že jsme jim předali kompletní dokumentaci k bitevním lodí třídy Scharnhorst a Bismarck, byla velká chyba. Jejich loďařský průmysl není schopen bez naší pomoci takové lodě postavit, natož je vystrojit a vyzbrojit. SSSR dostal plány k magnetickým minám (i jejich prototypy), těžkým dělům ráže 380 mm a všechna děla těch menších ráží mu již byla dle přání jeho námořní komise poslána, včetně trupu těžkého křižníku Blücher, jež stejně bez pomoci našich techniků nebudou schopní dostavit. Můj resort jim od začátku války dělá pouze ústupky a naše vláda ukazuje svou slabost, prodej dalších zbraní, technologií, nebo dokonce hotových lodí ji pouze prohloubí!“

„Hezké velkoadmirále, takto okázale a nabubřele mluvit můžete pouze proto, že se staráte jen o své námořnictvo a vše ostatní jde mimo vás, ale já to tak jednoduché rozhodně nemám, naopak. Hitler mi přenechal zemi, jež vstoupila do války, na kterou nebyla připravena a jež si její lid vůbec nepřál… Vzpomínáte na rok 1914, to jsme věřili, že zvítězíme a byli jsme plní odhodlání, nadšení i entuziasmu, uznávám, že jsme byli všichni v té době nejen mladí, ale i hodně blbý a naivní, a brzo jsme z toho také vystřízlivěli, ale září 1939 bylo jiné, žádné nadšení, pouze skepse a obavy z budoucnosti. Prosil jsem Hitlera, aby to soukolí jež nás vedlo k válce zastavil, s Poláky se dalo dohodnout, šlo to, jsem o tom naprosto přesvědčený, ale on se o můj názor nezajímal, ignoroval mě a poslal na dovolenou… Místo toho poslouchal toho parazita von Ribbentropa, jež ho přesvědčil, že spojenci pro Polsko nic neudělají. Je sice pravda, že pro něj nic neudělali, ale pořád s nimi válčíme a konec války je po více než pěti měsících stále v nedohlednu a my prohráváme, bez SSSR prohrajeme najisto. Naši takzvaní spojenci či přátele pro nás nic neudělají, jsme v tom sami, tak mi tu nedělejte kázání o tom, že má vláda se Sovětům prodává. V tuto chvíli jsme jejich děvkou, ale věřte tomu nebo ne, my nemáme moc na výběr, nebo vy snad víte o jiné alternativě, jak se z této situace dostat…, moc rád bych si ji poslechl.“

„To bohužel nevím pane prezidente, ale pochopte zas prosím mě, námořnictvo dělá co může, bojujeme jak nejlépe dokážeme a i přes dílčí neúspěchy vítězíme. Vím, že vás ztráta Admirala Graf Spee hodně bolí, ale opakuji, je to jen loď, když vyhrajeme, postavíme mnoho dalších, lepších a silnějších. Pro Brity jsou však jejich ztráty na moři úplně něčím jiným než pro nás, i kdybychom ztratili všechny své velké lodě a já je klidně i obětuji na oltář vítězství Německa, neznamená to pro nás porážku. My nejsme ostrov, máme své problémy, jde nás vyhladovět a srazit na kolena, ale Britům lze udělat totéž a snadněji. Za Velké války jsme k tomu byli blízko, ale náš záměr nevyšel, selhali jsme. Od chvíle, co jsem převzal flotilu vím, že naším jediným nepřítelem na moři jsou Britové a na tuto válku jsem se celou dobu připravoval. Hitler mi nedal dost času, to vlastně ani mým kolegům z ostatních složek Wehrmachtu, ale máme plán, toho se držíme a věřím, že výsledky se dostaví. Navíc Royal Navy nebojuje pouze s námi, ale obrazně řečeno s celým světem, pakliže chce Británie udržet pohromadě své impérium. Jak jste řekl, uběhlo již více než pět měsíců a jejich ztráty jsou vysoké, zničili jsme jim mnoho velkých lodí a věřte mi, opravdu je to zasáhlo, více než nás a to nejen na prestiži… A bez dominance jejich flotily na světových oceánech se britská říše zhroutí, my jsme z jejich pohledu hrozbou na kontinentu a částečně i jejich metropoli, ale nejsme hrozba pro jejich impérium, tou je Japonsko a USA. Dřív nebo později strach o udržení jejich námořní dominance převládne, protože z Royal Navy ukrajujeme stále větší kousky a Londýn bude ochotný přistoupit na mír.“

„Obdivuji vaše nadšení velkoadmirále, ale připomínám vám, že čas je právě ten luxus, který naše země postrádá, bez zdrojů SSSR dokážeme bojovat se stejnou intenzitou jako dosud pouze 7 měsíců, pak snad vydržíme nějak ještě 5 dalších, ale to je maximum. Dokážete srazit Brity na kolena za těch 12 měsíců? To je to, co chci vědět, protože já nemohu snít, v této pozici kterou mám to nejde. Je ten váš plán realizovatelný v tomto časovém horizontu…?“ Göring byl unavený a bylo jasné, že chce již tento rozhovor, který mu začal být krajně nepříjemný ukončit.

„S pomocí Luftwaffe je tento plán velmi reálný“. Prohlásil Walther Wever, který byl s nimi v prezidentské kanceláři a dosud neřekl ani slovo.

Göring po něm šlehl pohledem a řekl: „skutečně Walthere, nezdá se mi, že by dosavadní výsledky činnosti mých letců nad mořem něco takového prokázali...“

„Jakmile zahájíme operaci „Hammer“ srazíme Brity na kolena a budou nás prosit o mír…, potřebujeme jen čas, když ho dostaneme, zvítězíme.“

„Hm, tak čas, a kolik jej chceš?“ pronesl posměšně Göring. „Už jsem přeci řekl, že jej zrovna moc nemáme...“

„Tři měsíce, maximálně čtyři a budeme připraveni udeřit vší silou, máte mé slovo pane prezidente.“

Göring na něj zamířil svou maršálskou holí a chtěl něco říci, nakonec si to zřejmě rozmyslel a jen mlčel, nakonec dal oběma mužům najevo, aby odešli a ti uposlechli.

Uživatelský avatar
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1941
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen » 21 dub 2020, 09:36

Tak si říkám proč by mělo Německo vlastně vyhlašovat válku Finsku či proti němu bojovat... je reálné že by si spojenci mohli na Alandách postavit základnu? (přinejmenším lodě tam nemají moc jak dostat) Pro Německo z toho plynou jen samé obtíže, diplomatické (další stupňování agrese, spolupráce se Stalinem nepřidá na popularitě u pravičáků...), navíc další tříštění sil... a žel. rudu ze Švédska obsazení Aland taky nezajistí... Uvažovalo se o něčem takovém vůbec? Nějaké plány bych čekal že vznikli, ale jestli to nebylo spíš něco na úrovni US army plánů pro případ zombie apokalypsy :D
Ale je super že nevedeš válku v "našich" kolejích a přinejmenším zvažuješ další možnosti! Jo a že Německo není/nejeví se být v téhle době tou nezadržitelnou mašinou z HoI
Jsem zvědav, co přinese jaro...
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 21 dub 2020, 17:48

jjelen píše:
21 dub 2020, 09:36
Tak si říkám proč by mělo Německo vlastně vyhlašovat válku Finsku či proti němu bojovat... je reálné že by si spojenci mohli na Alandách postavit základnu? (přinejmenším lodě tam nemají moc jak dostat) Pro Německo z toho plynou jen samé obtíže, diplomatické (další stupňování agrese, spolupráce se Stalinem nepřidá na popularitě u pravičáků...), navíc další tříštění sil... a žel. rudu ze Švédska obsazení Aland taky nezajistí...
Z důvodu toho, že mu možná Londýn a Paříž nedají žádnou další možnost, útok na Finsko není zaměřen proti Finům, ale proti spojencům, je to čistě preventivní úder. Ten přijde ve chvíli, kdy Němci dostanou Casus belli, jak jsem zmínil, není to již pouze v rukou vlády v Helsinkách. Majitel Aalandských ostrovů ovládá Botnický záliv a to znamená lepší kontrolu nad švédským pobřežím a dovozem železné rudy, mnohem lepší pozice než by měl SSSR na poloostrově Hanko, proto jsou tak důležité a to nejen z pohledu námořnictva.
jjelen píše:
21 dub 2020, 09:36

Jsem zvědav, co přinese jaro...
Tak to jsme už dva... :roll:

Uživatelský avatar
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1941
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od jjelen » 22 dub 2020, 16:10

Gallienus píše:
21 dub 2020, 17:48
To dost dobře nechápu. Finové, i kdyby se spojenectvímMajitel Aalandských ostrovů ovládá Botnický záliv a to znamená lepší kontrolu nad švédským pobřežím a dovozem železné rudy, mnohem lepší pozice než by měl SSSR na poloostrově Hanko, proto jsou tak důležité a to nejen z pohledu námořnictva.
Nejsem si jist, jak to myslíš.
Finům na něco takového chybí prostředky a nejspíš i vůle, spojenci by možná měli obojí, jenže se na Alandy mohou dostat jedině: 1 po moři, Skageragk a Kattegat, které ale Němci drží uzavřené/poměrně snadno je uzavřít mohou 2. po zemi, přes Norsko/Švédsko - a tedy přes naleziště rudy.
První možnost není moc reálná, když zkusí č. 2. Němci mohou držet ostrovy a bude jim to houby platné, neb spojenci už stejně ovládli doly.
Teda tak to vidím já.
Ale plán na obsazení Aland i s tím vším co popisuješ mi naopak dává dokonalý smysl pro případ úplné porážky Finů Sověty
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 273
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Vítězná Kriegsmarine – válečné roky

Příspěvek od Gallienus » 22 dub 2020, 18:56

jjelen píše:
22 dub 2020, 16:10
První možnost není moc reálná
Víš, kdysi jsem si myslel totéž, než jsem před lety narazil na toto: (https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Catherine), v OTL se tato šílenost neuskutečnila z mnoha důvodů, v mém příběhu však může být realizována..., kde myslíš, že by měla ta flotila na Baltu kotvit, nechci ukazovat prstem, ale předpokládám, že Aalandské ostrovy jsou dost pravděpodobné.

Proč tu sebevražednou hloupost spustit, důvodů je několik:
- německá obchodní flotila není oproti OTL oslabena, Němci ji stáhnou domů před vypuknutím konfliktu
- díky dostatečnému množství nákladních lodí mohou na Baltu zvýšit lodní obrat a nespoléhat se na neutrály a neprojímají si jejich lodě (dost ušetří...)
- spojenci to samozřejmě vědí, po jejich blokádě je Balt jediná možná námořní spojnice, kde může Říše bez rizika obchodovat a je na tomto obchodě zcela závislá, nejde jen o železnou rudu ze Švédska, ale např. dřevo a nikl z Finska

A ano, máš pravdu v tom, že vlastnit ty ostrovy je pro Říši velmi výhodné i vzhledem k velmi napjatým vztahům se SSSR, z Hanko by mělo Baltské loďstvo velmi blízko k přetnutí obchodních tras mezi Německem a Švédskem...
Jenže ten, kdo ovládá ty ostrovy není hrozbou jen Finsku nebo Německu, ale též Švédsku, je to další z věcí, na kterou plánovači v OKH myslí, nemusí dojít pouze k operaci „Rentiér“, hned po ní může přijít na řadu „Polární liška“..., je dobré mít po ruce alternativy a to nejen na ty zombie :smile:

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“