Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 01 led 2020, 20:26

Konec nemoci z vítězství (část 1.)

Prolog

V 10:41 9. dubna 1942, poručík Sumi Nono věděl, že brzy skončí jeho letová hlídka, byl ve výšce kolem 3 600 metrů a připravoval svůj A6M k návratu na „Létajícího Draka“. Byl součástí dopolední obranné hlídky (CAP) a ta byla dnes nudnou rutinou, trochu záviděl svým druhům, jež se zúčastnili náletu na Cejlonské Trincomalee, nebo útoku na britskou letadlovou loď, jež byla zjištěna v 07:55 posádkou jednoho z mnoha zvědů, jež vyslalo Kido Butai pátrat po nepřátelské flotile (oním zvědem byl letoun č.3 z bitevní lodě Haruna). Již se připravoval snížit otáčky motoru a začít pomalu klesat se svým strojem, když na obloze spatřil 9 teček, byly sice ještě daleko, ale prakticky hned mu bylo jasné, že se jedná o dvoumotorové stroje. Byť z této vzdálenosti mohl stěží odhalit typ letounu, příliš na tom nezáleželo, protože v této oblasti se mohlo jednat pouze o stroje protivníka. Ihned palubní vysílačkou informoval letového dispečera na své mateřské letadlové lodi, že spatřil nepřítele a opět proklel osud, že jeho stroj nemá palubní rádio na komunikaci se svými druhy (v tu dobu bylo ve vzduchu 20 A6M – 6 ze Sorjú, 8 z Hijrú a po třech z Akagi a Zuikaku). Zvýšil výkon motoru Reisenu a zamířil v ústrety nepřátelským strojům. Rozhodl se pro čelní útok, v tento okamžik to bylo to nejlepší, co mohl udělat, doufal, že se mu podaří nepřátelskou formaci rozbít a zkomplikovat tak její útok.

V 10:47 se vzdálenost mezi ním a nepřítelem snížila pouze na několik stovek metrů a japonský stíhač zmáčkl spoušť, většinou se snažil používat své kulomety puškové ráže k trasování palby a podle toho pak teprve používal své kanony, na to však teď neměl čas. Nestřílel dlouho, cíl udržel v zaměřovači pouze několik sekund a pak musel prudce změnit směr letu své A6M jinak by se srazil s cílem. Těch několik sekund, co střílel na nepřítele, bylo určeno pravému bombardéru levého véčka. Stoj se mu podařilo trefit, tím si byl Sumio naprosto jistý, protože když se otočil, div si nevyvrátil krk, uviděl, jak bombardér vypadl z formace. Ve stejnou chvíli ucítil i prudkou bolest v rameni a na hýždích, nejdřív si plně neuvědomil, co se stalo, došlo mu to až ve chvíli, kdy si povšiml díry ve skle pilotní kabiny, nepřátelským palubním střelcům se jej podařilo zasáhnout. Uvědomění zranění pro něj znamenalo, že adrenalin z útoku velmi rychle zmizel a Sumio křičel bolestí, tu ještě posílil vztek, byl přeci potomek samurajů, on se nebojí bolesti, tak co tu řve jak malé dítě! Přesto trochu zalitoval, že jeho stroj nemá za sedačkou pancéřový plát, jež by právě něčemu podobnému zabránil, slyšel, že u pilotů Luftwaffe jsou takové věci u jejich stíhaček normou, teď chápal i proč. Rozhodl se znovu na přítele zaútočit, tentokrát to bude z boku, neměl nejmenší chuť útočit ze zadní polosféry a vystavovat se tak koncentrované palbě střelců bombardérů. K tomu ovšem nedostal příležitost, motor Nakadžima Sakae začal stávkovat, Sumiovi došlo, že i on byl během útoku zasažen a poškozen, raději snížil otáčky a pozorně naslouchal, jak se bude pohonná jednotka chovat. Nepřátelské bombardéry byly již daleko, mimo dosah jeho zbraní, nicméně on viděl, jak k nim směřuje nejméně tucet Reisenů letecké hlídky, svůj úkol splnil, nyní se musel vrátit zpět na loď, doufal, že motor to vydrží.

Když se strojem klesal na přistání uviděl výjev, jež jej vyděsil, „Rudý zámek“ a „Šťastný jeřáb“ oba hořely jak nějaká obří vatra, proměnily se ve dva velké krátery sopek, jež postihla erupce. „Létajícího Draka“ naštěstí podobný osud nepostihl, dispečer mu povolil přistání a Sumio tak zakrátko učiní, když mu členové letecké obsluhy budou pomáhat dostat se ze stíhačky, omdlí. Zranění jej vyřadí takřka na měsíc z boje a tím se vyhne účasti v Bitvě o Korálové moře, na svou loď se vrátí až v polovině června a do boje se sní dostane již v srpnu, během kampaně na Šalamounových ostrovech, kde zahyne.


Nájezd do Indického oceánu a útok na Cejlon byl štábem Spojené flotily označen jako operace „C“, dva velmi silné operační svazy císařského námořnictva měly zničit nebo potlačit jakoukoliv nepřátelskou námořní bojovou sílu a ochránit tak nově vybudované základny podél Malajské bariéry. Sekundárním úkolem pak bylo narušení dopravy v Bengálském zálivu, kam přicházely posily a zásoby pro britské a imperiální jednotky, jež s těmi čínskými zadržovaly postup japonské 15. armády. Klíčovými přístavy v celé oblasti tak byly Kalkata, Chittagang a Akyab, zvláště od konce března, kdy japonské jednotky prolomili obranu na linii mezi Prome-Toungoo nabylo zásobování přes tyto přístavy na důležitosti. Dalším důvodem této operace bylo i politické hledisko, Japonci chtěli ukázat Indům, že jejich britští páni, jež jim dosud vládli, nejsou ani zdaleka tak mocní jako kdysi, jakékoliv podrytí síly Evropanů, tak bylo ku prospěchu. Protože i Indie měla v budoucnu patřit do společné sféry velké prosperity a blahobytu, kde by se všechny asijské národy mohly radovat pod japonským vedením a nadvládou.

Proto 26. března opustil Kido Butai kotviště v zálivu Staring na Celebesu a zamířil do Indického oceánu směrem k Cejlonu. Nagumo měl k dispozici čtyři velké letadlové lodě (Akagi, Hirjú, Sorjú, Zuikaku) a jednu lehkou (Zuihó). Důvodem, proč se operace nezúčastní Kaga byl ten, že došlo k poškození jejího trupu, když najela na podmořský útes, k tomu přistoupila havárie ve strojovně a letadlová loď byla tak odeslána na mateřské ostrovy k opravám. Šókaku stále nebyla ještě plně bojeschopná po poškozeních, jež utrpěla během bitvy o Wake. Z tohoto důvodu dostal Nagumo jako posilu lehkou Zuihó. Celý útočný svaz doprovázely čtyři bitevní lodě ze 3. divize (Kongo – Mikawova vlajková loď, Haruna, Hiei, Kirishima) a 8. eskadra křižníků (Tone – vlajková loď kontradmirála Abe, a Chikuma) s doprovodem torpédoborců vedených lehkým křižníkem Abukuma (kontradmirál Omori)- Urakaze, Tanikaze, Isokaze, Hamakaze (17. divize), Kasumi, Arare, Kagero, Shiranuhi (18. divize) a Akigumo. Naguma podporovala flotila tankerů a skupina dálkových ponorek (I-7, I-2, I-3, I-4, I-5, I-6), jež měly sloužit nejen k útoku nýbrž i jako zvědi.

Druhou skupinu válečných lodí vedl viceadmirál Ozawa – těžké křižníky Chokai, Kumano (7. eskadra křižníků, kontradmirál Kurita), Mikuma, Mogami a Suzuya, letadlová loď Ryujo (4. divize letadlových lodí, kontradmirál Kakuta), lehký křižník Yura a torpédoborce Fubuki, Shirayuki, Hatsuyuki a Murakumo (11. divize), ta měla nejdříve poskytnout krytí invazních sil určených k obsazení Andamanských ostrovů a následně se přesunout do Bengálského zálivu, kde měl rozvrátit spojeneckou námořní dopravu.

Oponentem Japoncům v tomto střetu měl být viceadmirál Sir James Somerville, ten převzal velení nad nově posílenou Východní flotilou. I přes krizi ve Středomoří nechala admiralita poslat do Indického oceánu poměrně výrazné posily, přesto se britský admirál necítil být v pozici, aby mohl vyzvat Naguma k přímému střetu. Disponoval sice třemi letadlovými loděmi (Formidable, Indomitable a Hermes), nicméně kvalita jejich letců byla malá, jednotky FAA bestiálně vykrvácely během bojů na konci léta a podzimu minulého roku v Arktidě. Náhrady, jež přišly postrádaly jak kvalitu, tak i zkušenost a tito letci nebyli ani zdaleka rovnocenní japonským veteránům. Co se alespoň trochu zlepšilo, byl letový park FAA, stíhací Fulmar byl z palub letadlových lodí již stažen a nahrazen mnohem modernějším a výkonnějším Martletem (americký F4F Wildcat), jež doplňovala navalizovaná verze Hurricanů. U bombardérů se situace výrazně nezlepšila, protože páteř jednotek torpédových letounů stále tvořily dvouplošníky Swordfish a Albacore.

Flotilu dále podporovaly dvě bitevní lodě (modernizovaná Warspite a moderní, nově opravený Prince of Wales), dva těžké křižníky (Cornwall, Dorsetshire) a čtyři lehké křižníky (Emerald, Enterprise, Caledon a holandský Jacob van Heemskerck) + 13 torpédoborců (Griffin, Decoy, Fortune, Scout, Paladin, Panther, Hotspur, Foxhound a Napier, Nestor, Norman, Vampire (RAN – poslední čtyři jsou australské) + holandský Isaac Sweers.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 02 led 2020, 05:56

Druhá velká bitva v Barentsově moři – červenec 1942

Rozložení sil před bitvou:
Němci:
Kampfgruppe Marschall: Gneisenau, Bismarck, Seydlitz + 4 torpédoborce (Hans Lody, Erich Steinbrinck, Theodor Riedel, Hermann Schoemann)
Kampfgruppe Ciliax: Tirpitz, Scharnhorst, Admiral Hipper + 4 torpédoborce (Karl Galster, Richard Beitzen, Paul Jacobi, Friedrich Ihn)
Kampfgruppe Schniewind: Graf Zeppelin (60/24 Fw 190T, 18 He 78 a 18 Ju 87), Peter Strasser (66/30 Fw 190T, 18 He 78 a 18 Ju 87), Zieten (28/16 Fw 190T a 12 He 78), Nürnberg, Köln + 4 torpédoborce (Z 24, Z 25, Z 26, Z 27)
Kampfgruppe Schmundt: Prinz Eugen, Lützow, Admiral Scheer + 4 torpédoborce (Z 28, Z 29, Z 30, Z 31)
+ 28 ponorek skupiny Wiking

Ztráty během operace „Ostfront“: jedna bitevní loď (Bismarck), dvě letadlové lodě (Graf Zeppelin, Zieten), jeden těžký (Admiral Hipper), jeden lehký křižník (Köln), čtyři torpédoborce (Richard Beitzen, Theodor Riedel, Hermann Schoemann a Z 26) + 3 ponorky (U 88, U 355, U 457)
Padne či bude pohřešováno 3 400 námořníků (včetně 120 letců), čtyř admirálů (Wilhelm Marschall – posmrtně povýšen na velkoadmirála, Otto Ciliax, Hellmuth Heye – nový šéf Marschallova štábu, Ernst Lindemann – povýšen posmrtně na kontradmirála).

Američané: (RAdm Hewitt)(RAdm. Giffen)
Letadlové lodě: Wasp, Hornet, Ranger
Bitevní lodě: Washington, Colorado, Maryland, West Virginia, Arkansas, New York, Texas
Těžké křižníky: Tuscaloosa, Wichita, Augusta
Lehké křižníky: Brooklyn, Savannah, Memphis, Omaha
Torpédoborce: Mayrant, Rhind, Rowan, Wainwright, Plunkett, Livermoore, Greer, McDougal, Moffett, Winslow, Gwin, Meredith, Monssen, Davis, Jouett, Somers
+ podpůrné britské síly (torpédoborce, korvety, minolovky, trawlery, protiletadlové lodi, ponorky)

Konvoj PQ 17 byl složený z 33 obchodních lodí, jednoho tankeru a tří záchranných lodí. Jeho eskortu tvořila skupina spojeneckých válečných lodí: torpédoborec Middleton, minolovky Halcyon, Salamander, protiponorkové trawlery Ayrshire, Lord Austin, Lord Middleton, Northern Gem. Tu podporovalo další uskupení: torpédoborce Keppel (FCdr. Broome), Offa, Fury, Ledbury, Wilton, korvety Lotus, Poppy, Dianella, La Malouine, protiletadlové lodě Pozarica, Palomares a ponorky P614, P615.

Blízkou eskortu těžkých lodí měl na starost kontradmirál Giffen, ten disponoval třemi staršími bitevními loděmi (Arkansas, New York, Texas – vlajková loď), jednou letadlovou lodí (Ranger), jedním těžkým (Augusta) a dvěma lehkými křižníky (Memphis, Omaha) + čtyři torpédoborce (Mayrant, Rhind, Rowan, Wainwright).
Dálková skupina těžkých lodí byla složena: čtyři bitevní lodě (Washington, Colorado, Maryland, West Virginia), dvě letadlové lodě (Wasp, Hornet), dva těžké (Tuscaloosa, Wichita) a dva lehké křižníky (Brooklyn, Savannah) + 12 torpédoborců (Plunkett, Livermoore, Greer, McDougal, Moffett, Winslow, Gwin, Meredith, Monssen, Davis, Jouett, Somers). Těmto silám velel kontradmirál Henry Kent Hewitt.

Německý plán pro bitvu byl poměrně prostý, Kampfgruppe Marschall měla na sebe nalákat hlavní nepřátelské síly a umožnit dalším dvěma bojovým skupinám (Kampfgruppe Ciliax + Kampfgruppe Schmundt ), dostat se ke konvoji a zničit jej. Po zničení konvoje, spíše však jeho rozbití - Marschall předpokládal, že o přeživší lodě se postará Luftwaffe a ponorky (tento odhad byl správný), se obě skupiny připojí k té vlajkové a vybojují rozhodnou bitvu. Kampfgruppe Schniewind se měla držet mimo dosah spojeneckých hladinových lodí (šťastný únik Graf Zeppelin měli všichni dosud na paměti) a útočit leteckými údery na nepřátelské válečné lodě, především bitevní a letadlové lodě, s cílem jich co nejvíce poškodit a zneschopnit. Marschall doufal ve výhodu větší rychlosti svých lodí a zkušenějších posádek, nicméně jak už to bývá, časový plán celé operace selhal, Ciliax nedokázal dostatečně rychle zničit blízké krytí PQ 17 (navíc během bitvy padne) a jeho nadřízený bude tak čelit hlavním silám Američanů sám (i on nalezne smrt na palubě své vlajkové lodě), nicméně části jeho Kampfgruppe se podaří uniknout...



Ze strategického hlediska dosáhne Wilhelm Marschall velkého vítězství, nepůjde jen o ztráty, jež způsobil nepříteli na jeho válečných lodích, nýbrž i anihilací celého konvoje PQ 17 a především nákladu jenž vezl. Roosevelt dal před jeho vysláním osobní záruku Stalinovi, že konvoj propluje a jeho zničení, neznamenalo pouze ztrátu tváře amerického prezidenta, nýbrž i nutnost toto selhání ze strany spojenců napravit. Byť King, a nejen on, budou po této katastrofě žádat zastavení konvojů na této trase, americký prezident o tom odmítne diskutovat. Další konvoj měl vyplout co nejdříve bez ohledu na riziko, to se však lehce řeklo a méně snadněji dalo provést. Němcům zbylo stále ještě dost lodí a Kriegsmarine i přes velké ztráty nebyla poražena, Marschall i jeho zástupce byli sice po smrti, nicméně Němci měli hodně schopných mužů, jež je měli a také mohli nahradit. Americké námořnictvo v tuto chvíli nemělo dostatek bojeschopných lodí, aby mohlo dalšímu konvoji zajistit adekvátní bezpečnost, která by byla zapotřebí. Stahovat síly z Pacifiku King rozhodně nechtěl, ne teď, tak krátce po bitvě v Korálovém moři, když byl japonský postup zastaven a císařství přešlo do obrany. Chtěl na Japonce udeřit co nejdříve, dokud jsou stále oslabení, cítil krev a příležitost, jeho soupeř byl zraněný, nemohl si dovolit čekat moc dlouho. Němci jej však připravili o dvě letadlové, tři bitevní lodě, nemluvně o mnoha menších podpůrných plavidlech. Starost o konvoje do SSSR již nemohla zůstat pouze na bedrech Američanů, bylo potřeba, aby se opět začali podílet i Britové.

To byl však kámen úrazu jeho strategie, Cunningham odmítal stáhnout své síly ze Středomoří, před krátkou dobou totiž padla do rukou OSY Malta a centrální Středomoří bylo pod nadvládou nepřítele. Velmi brzy bylo jasné, že OSA zahájí generální ofenzívu (byla plánována tak, že po pádu Tobruku, dojde k invazi na Maltu a následně k útoku na Egypt a Blízký východ) a on chtěl za každou cenu udržet kontrolu ve východním a západním Středomoří. Ze zpráv z Ultra bylo jasné, že Hitler a Duce vyvíjejí poměrně velký tlak na Franka a také na Turecko, což mohlo zcela změnit strategickou rovnováhu sil nejen v oblasti, nýbrž i ve světě, kdyby se některá z těchto zemí připojila k silám OSY (i kdyby obě země zůstali neutrální, je více než pravděpodobné, že by nyní stále snáze podléhaly německému nátlaku ohledně dodávek strategických surovin, především wolframu a chromu, jež byly pro válečnou mašinérii třetí říše klíčové). Royal Navy byla pro španělského diktátora dosud více než dostačujícím prostředkem k zastrašení, pobřeží jeho země bylo nesmírně zranitelné námořním ostřelováním a blokádou, Turci na tom byli obdobně. Stažením flotily by spojenci vyslali vzkaz o své slabosti, navíc šéf Royal Navy považoval konvoje do Ruska za nesmírně nákladný mlýnek na maso.

Ze strategického i taktického hlediska dělali spojenci přesně to, co si Němci, přesněji Skl a OKM přálo, jejich flotila neměla jiné využití než na severu. Její nečinnost nebyla rozhodující, stačila totiž i pouhá přítomnost, a to byl pro spojence obrovský problém. Již několikrát Cunningham žádal o zastavení těchto konvojů, nový britský ministerský předseda na to však neměl odvahu, a i Američané něco takového odmítli. Nemluvně o Sovětech a především Stalinovi, jež, jen návrh na něco takového označil za zradu protifašistické aliance, kde právě SSSR nesl hlavní tíhu bojů a potřeboval spojeneckou pomoc ve chvíli, kdy zastavil nápor Němců a začal s osvobozováním své země. Světové veřejné mínění bylo na straně Sovětů a pro některé lidí na západě (naštěstí jich nebylo mnoho), začal být komunismus téměř něco jako náboženství.

Podle oficiální politické linky Sověti Němce zastavili a donutili přejít do defenzívy, Cunningham však ze zpráv Ultra věděl, že Hitler podlehl nátlaku námořních a leteckých špiček a přesměroval své zdroje do Středomoří, za účelem nejen podpořit skomírajícího slabšího aliančního partnera, nýbrž si zajistit bezpečnou a nárazníkovou oblast pro dlouhodobé vedení války. Šlo tu nejen o zmíněné Španělsko a Turecko, ale i o arabský svět, jež se chtěl zbavit britské nadvlády, anglický admirál nemusel být génius, aby pochopil, že taková strategie povede ke zhroucení celého impéria (smrtelné rány mu již z dlouhodobého hlediska v Asii zasadilo Japonsko, to však ještě prozatím nikdo netušil). Američanům bylo možná něco takového upřímně jedno, jemu však nikoliv, musel myslet na zájmy své země, těmi byla samozřejmě porážka zrůdného Hitlerova režimu, nicméně ne za cenu zničení britské říše. Jenže britský admirál musel chtě nechtě poslechnout nařízení svojí vlády a poslat k Domácí flotile rozsáhlé posily, jež by nahradily ztráty, jež utrpěly síly Američanů.

Britská vláda chápala varování, jež ji dal Cunningham, věděla to celou dobu sama, nepotřebovala nikoho, aby ji upozornil na něco, co je tak zjevné. Jenže Británie byla slabá, její pozice světové mocnosti se stala minulostí a závislost na Američanech již byla absolutní. Schopnost Londýna určovat strategii již byla takřka nulová, všechna důležitá rozhodnutí přicházela z Washingtonu a Whitehall to od okamžiku vstupu USA do války věděl a akceptoval.

Z vojenského hlediska zničení PQ 17 vážně poškodilo i SSSR, přeci jen obrovské množství válečného materiálu, jenž skončilo na mořském dně, namísto překladišť v Murmansku a Archangelsku, odkud by pravděpodobně směřovalo na severní front k jednotkám snažícím se vyprostit Leningrad chybělo. To urychlilo, nebo alespoň výrazně napomohlo ke kolapsu sovětské ofenzívy v tomto sektoru východní fronty. Selhání Mereckova pak nesmírně napomůže pádu Lenigradu, jehož ztráta bude pro SSSR nejen velkou psychologickou ranou, nýbrž i obřím strategickým oslabením.

I z politického hlediska dosáhl Marschall svým vítězstvím mnohého, vztahy mezi nepřáteli jeho země se ještě více zhoršily, vzájemné obviňování a nedůvěra se prohloubily. Stalin se otevřeně radoval z pomalého, nicméně jistého zhroucení britského impéria a svým způsobem z toho měla radost i vládnoucí administrativa ve Washingtonu.

Ať byl Marschallův Trafalgar jakkoliv velkolepý, nic však nezměnil na společné strategii nepřítele, že jeho země musí být zničena jako první…

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 06 led 2020, 14:07

:clapping:
Jsou to mizerné střípky, ale i tak je to prostě úžasné :worship: Člověk si jen představuje ten gigantický souboj US-Navy a Kriegsmarine.
Nicméně si skoro říkám, zda pravdu tentokrát přeci jen neměl Raeder s tím, že flotila čistě svojí přítomností plnila svoji úlohu zcela dostatečně, protože tyto síly pak Spojencům chyběli všude jinde. Protože zatímco za WW1 Reichsmarine sice vázala celou britskou Home fleet, tak to vlastně nic neznamenalo, protože k dispozici pořád byly ještě Francouzské lodě, (po 1915) italské lodě a i tak Britové měli stále ještě rezervu, se kterou mohli též operovat ve zbytku světa zcela volně, protože druhá strana prostě žádné lodě neměla. Proto ve WW1 sedět a nic nedělat bylo opravdu chybným krokem a císařství mělo jít raději do potenciálně prohrané bitvy, ale zkusit Home Fleet rozbít a tím si uvolnit ruce (otázka zda by to bylo po vstupu Itálie do války realizovatelné, je věc jiná).
Kdežto zde jsou síly Spojenců extrémně napjaté, Britové přišli o nemalou část své flotily, zbytek mají nalifrovaný ve středomoří, Američané též nemají (zatím) tolik lodí, aby jim bylo jedno, kde je mají, navíc u Waku utrpěli citelné ztráty, tzn. jenom to držení sil zde je pro ně nemalá zátěž. Z tohoto pohledu tedy flotilu opravdu nemá cenu vysílat.
Na druhou stranu Marschall jde do Druhé bitvy v Barentsově moři až ve chvíli, kdy Japoncům dojde dech jak na západě (operace C), tak na východě (bitva v Korálovém moři) a kdy tedy vázáním sil nepřítele na tomto místě již nelze nic dalšího získat (pro německé spojence), tzn. z tohoto pohledu má střet smysl.
Výsledek IMO pro Němce ne úplně ideální: Ztratili 1 CV + 1 CVL (bratru 57% své letecké síly v letadlových lodích), 1 BB, 1 CA + 1 CL + 4 torpédoborce proti US-Navy (2 CV, 3 BB + neznámý počet dalších lodí). Co je tam IMO důležité (a co nepíšeš) jsou ovšem poškození. Ze stručného přímého popisu bitvy, co jsi uvolnil, je např. Gneisenau zralá na mnohaměsíční generálku v docích a tipuji, že netriviální zbylá část flotily též. A jelikož Spojenci mají ULTRA + špiony minimálně v Norsku, nemělo by jim činit potíže poměrně záhy zjistit SKUTEČNOU sílu Kriegsmarine (která bude nejspíš o dost menší než původní síla minus ztráty). Tzn. bitva tak klidně mohla dopadnout jako plichta, americké ztráty jsou vykompenzovány reálným oslabením německé flotily v Norsku a možná se toho zas tak moc přesouvat nemusí.

Předposlední věc: Též nechápu, proč se konvoje stále posílají severní trasou, když je takto exponovaná, narozdíl od mnohem bezpečnější jižní trasy (do Persie a následně na Kavkaz) - jelikož zde Němci zastavili postup kdesi před Rostovem a Japonci byli se ztrátami odraženi u Cejlonu, tak této trase nikde nehrozí přerušení. I v OTL šlo 75% dodávek materiálu pro SSSR touto trasou a to i ve chvíli jejího ohrožení německým postupem na Kavkaz a naopak podstatně slabší hrozbou pro Severní trasu. Tzn. zde bych na jih převedl fakticky vše a germánům ukázal vztyčený prostředník :D

Poslední věc: Pád Leningradu ve 42 je IMO spíš politickým, než hospodářským triumfem, protože (pokud si dobře pamatuji) až do otevření pozemního koridoru do města (leden 1943) se toho z města moc ven nedokázalo dostat a použití to nalezlo hlavně v Leningradu samotném.

P.S.: Opět nový britský ministerský předseda? :mrgreen: Ty toho Churchilla vážně nemáš rád. Ale marně přemýšlím proč by měl padnout, protože IMO Británie za něj prostě neměla vhodnou náhradu.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 06 led 2020, 17:00

Atlantis píše:
06 led 2020, 14:07
:clapping:
Předposlední věc: Též nechápu, proč se konvoje stále posílají severní trasou, když je takto exponovaná, narozdíl od mnohem bezpečnější jižní trasy (do Persie a následně na Kavkaz) - jelikož zde Němci zastavili postup kdesi před Rostovem a Japonci byli se ztrátami odraženi u Cejlonu, tak této trase nikde nehrozí přerušení. I v OTL šlo 75% dodávek materiálu pro SSSR touto trasou a to i ve chvíli jejího ohrožení německým postupem na Kavkaz a naopak podstatně slabší hrozbou pro Severní trasu. Tzn. zde bych na jih převedl fakticky vše a germánům ukázal vztyčený prostředník :D

Poslední věc: Pád Leningradu ve 42 je IMO spíš politickým, než hospodářským triumfem, protože (pokud si dobře pamatuji) až do otevření pozemního koridoru do města (leden 1943) se toho z města moc ven nedokázalo dostat a použití to nalezlo hlavně v Leningradu samotném.

P.S.: Opět nový britský ministerský předseda? :mrgreen: Ty toho Churchilla vážně nemáš rád. Ale marně přemýšlím proč by měl padnout, protože IMO Británie za něj prostě neměla vhodnou náhradu.
Winston byl nahrazen po první bitvě (podzim 1941) a tím novým, v té době již několik měsíců sloužícím ministerským předsedou, jsem myslel tohoto muže: sir Stafford Cripps (https://en.wikipedia.org/wiki/Stafford_Cripps), měl jsem to asi lépe napsat... Nejde o to zda mám Churchilla rád či ne, pouze si myslím, že je silně přeceňován a má velmi nezaslouženou aureolu génia..., která je vše jen ne pravdivá, nicméně opět pouze můj osobní názor, který nikomu nevnucuji... Spojenci by vyhráli válku i bez něj...

S tím Leningradem máš v tomto ohledu pravdu, nepopírám, ale pomysli na to, že jeho pád umožňuje spojení mezi Finskem a Německem po souši, skupina armád sever není vázána k tomuto městu a může své rezervy (nemluvě o těžkém dělostřelectvu) poslat jinam (čert vem, že jsou nemobilní, Němci stejně nemohou útočit). Největší prospěch ze zabrání města, tak má vlastně Finsko (je zcela zničena Baltská flotila), Hitler se nemůže vymlouvat, že nelze dodat přislíbené zásoby (byť v OTTL Němci dodají Finům dostatek obilí, aby v zemi nikdy nebyl hlad a vše šlo po moři). Z tohoto hlediska si myslím, že OSA dosáhla posledního a mezního úspěchu.

Proč konvoje posílat stále severní trasou? Upřímně, já to nikdy nechápal ani v OTTL, jenže to bylo vždy politické hledisko, nikdy vojenské..., trasa přes Persii se mohla ve velkém používat snad až od léta 1943 a byli to spojenci, kdo tam musel vybudovat infrastrukturu, protože tam nic nebylo. Vladivostok měl v roce 1942 také malou kapacitu, nemluvně o transsibiřské magistrále, jež musela být modernizována... Stalin preferoval severní trasu a spojenci ho neměli zájem dráždit, byla zde obava ze separátního míru mezi nacisty a komunisty, i další ohledy. Je obrovskou ironií, že ani Murmansk a Archangelsk neměly potřebnou kapacitu, nemluvě o blízkých železnicích a trvalo týdny, než se náklad podařilo dostat na frontu a to většinou šel k Mereckovovi...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 06 led 2020, 20:31

Atlantis píše:
06 led 2020, 14:07
:clapping:
Jsou to mizerné střípky, ale i tak je to prostě úžasné :worship: Člověk si jen představuje ten gigantický souboj US-Navy a Kriegsmarine.
Pozn. k bitvě
Graf Zeppelin byla potopena vzdušným úderem z amerických letadlových lodí Hornet a Wasp, zasáhlo ji jedno torpédo a šest 1000 librových bomb.

Zieten byla těžce poškozena vzdušným úderem, zasáhly ji dvě 1000 librové bomby (opět Hornet a Wasp), na cestě zpět do fjordu Alta ji zasáhne dvěma torpédy ponorka P.614, Němcům se nepodaří loď zachránit…

Bismarck bude potopen v souboji s bitevními loděmi Maryland a West Virginia, Ernst Lindemann bude se svou lodí vázat pozornost nepřítele na sebe a tím částečně umožní zbytku Kampfgruppe Marschall uniknout (velkou roli ve vyvázání se z bitvy bude hrát úder německých letců, jež poškodí několik amerických lodí).

Admiral Hipper bude těžce poškozen po boji s blízkou eskortou konvoje PQ 17, další škody mu zasadí letci z nepřátelských letadlových lodí a ránu z milosti mu uštědří sovětská ponorka K-21 (největší úspěch sovětské ponorkové flotily během celé války), jež však vzápětí podlehne Z 20, který křižník chránil.

Köln zmrzačí letci z americké letadlové lodi Wasp, zasáhne jej jedna 1000 librová bomba a dvě torpéda (byl určený jako bodyguard letadlové lodi Graf Zeppelin), nakonec jej potopí Z 27, jež předtím zachrání většinu jeho posádky.

Theodor Riedel a Hermann Schoemann budou potopeni během sebevražedného útoku na americké bitevní lodě, ve snaze získat čas k úniku pro svou Kampfgruppe.

Richard Beitzen potopí americký těžký křižník Augusta během střetu s blízkou ochrannou konvoje PQ 17.

Z 26 bude potopen americkými letci z letadlových lodí Hornet a Wasp, sloužil jako bodyguard letadlové lodi Zieten.

Sice z těch několika střepů nesložíš mozaiku, všech by bylo potřeba asi na 20 str. textu, ale představu mít snad budeš..., když ne, tak fantazie je také úžasná věc :smile:

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 07 led 2020, 15:02

Moje odhady (bokem): Předpokládám, že minimálně 2 (spíše však všechny tři) potopené bitevní lodě US Navy jsou ty, které chránili konvoj (tzn. Arkansas, New York a Texas), přeci jen zde nejspíš Němci dokázali dosáhnout parity, ne-li převahy v síle. To na druhou stranu znamená, že tato ztráta, jakkoliv pro američany nepříjemná, zase není TAK bolestná, jako kdyby přišli např. o USS Washington (vlastně jedinou BB, která není v té chvíli starší 20ti let (v případě Arkansasu dokonce 30ti...)). Též to vlastně znamená, že takřka všechny moderní lodě (Severní Karolína, Jižní Dakota, Indiana, 'Mesečůsec' i Alabama) posílají do Pacifiku - což se zase nelze divit, už tam přišli o 3 bitevní lodě. Je otázka, jestli Alabama přeci jen nezamíří do Atlantiku? Aktuální stav je tedy +6 nových BB a -6 BB v boji = 0. Další bitevní loď (Iowa) sice bude záhy hotová, ale uvedení do služby bude až na poč. roku 43. Což mě vlastně přivádí k otázce, zda nebude nějaký nástupce třídy Iowa, resp. rozšíření programu. V OTL nebylo potřeba, protože bitevních lodí bylo dost, zde byly ovšem jejich počty už slušně zredukovány a naopak nepřítel jich má více než v OTL.

Jinak k zbytku: Ano, o Cripsovi jsi psal, ale ano, byla to pro mě spíš taková zmínka a navíc jej skoro vůbec neznám, tak to zapadlo. Promiň.

Co se týče Leningradu - výhod to má podstatně víc (nejenom přímé pozemní spojení - to se dalo obstarat i přes Dánsko - Norsko - Švédsko), já tady narážel na onu poznámku, že pád Leningradu byl pro SSSR obřím strategickým oslabením. Jak píši, význam měl spíš politický a jako vazač části nepřátelských sil, ale zas tak významné to město nebylo. Nicméně co je důležitější je, že se tím uvolnila FINSKÁ armáda (Finové se celou dobu války vymlouvali, že nemohou podnikat žádné další větší akce proti SSSR, protože mají vojska u Leningradu), což může reálně znamenat Finskou ofenzivu v Karélii (Němci na ni budou nepochybně tlačit, možná ji nějak i podpoří uvolněnými silami) s cílem přetnout železnici do Murmanska - pokud by se ovšem odehrála na podzim/zimě 1942 (a uspěla), tak Murmansk bude odříznut od spojení a přestane mít smysl posílat konvoje severní cestou až do jara, kdy rozmrzne Archangelsk (ten na tom byl z hlediska kapacity o poznání lépe za války, mám pocit, že i z hlediska spojení, ale roli tu hrála i vzdálenost a ono zamrzání), což je dvousečné, protože pak by Spojenci mohli stáhnout své síly jinam, když už by konvoje nepluly. Na druhou stranu méně konvojů é méně materiálu pro SSSR - ach ta strategická dilemata :mrgreen:

Každopádně nyní bude středomoří opravdu významným bojištěm, protože Spojenci nejspíš ještě víc budou chtít co nejvíce zprovoznit konvojovou trasu přes Indický oceán a Persii, už jen kvůli tomuto nebezpečí a aby mohli materiál začít posílat mimo dosah sil Osy (Vladivostok z tohoto pohledu tak vůbec nepřipadá v úvahu, chtěl bych vidět Spojenecké konvoje plující kolem Japonska :lola: ), což na druhou stranu by mělo znamenat tlak Osy ve směru Suez - Palestina - Irák - Irán, aby přerušili tuto trasu.

Čímž se dostávám k poslednímu bodu a sice: Itálie je na tom lépe než v OTL a význam letadlových lodí se jasně prokázal i u Němců, nakolik je šance, že by Italové dokončili ty svoje (mám pocit, že relativně blízko dokončení byly alespoň dvě - jedna reálná a jedna přestavovaná), aby je mohli též použít (a Spojencům tím ještě více zavařit)?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 07 led 2020, 19:29

Atlantis píše:
07 led 2020, 15:02
Moje odhady (bokem): Předpokládám, že minimálně 2 (spíše však všechny tři) potopené bitevní lodě US Navy jsou ty, které chránili konvoj (tzn. Arkansas, New York a Texas), přeci jen zde nejspíš Němci dokázali dosáhnout parity, ne-li převahy v síle. To na druhou stranu znamená, že tato ztráta, jakkoliv pro američany nepříjemná, zase není TAK bolestná, jako kdyby přišli např. o USS Washington (vlastně jedinou BB, která není v té chvíli starší 20ti let (v případě Arkansasu dokonce 30ti...)). Též to vlastně znamená, že takřka všechny moderní lodě (Severní Karolína, Jižní Dakota, Indiana, 'Mesečůsec' i Alabama) posílají do Pacifiku - což se zase nelze divit, už tam přišli o 3 bitevní lodě. Je otázka, jestli Alabama přeci jen nezamíří do Atlantiku? Aktuální stav je tedy +6 nových BB a -6 BB v boji = 0. Další bitevní loď (Iowa) sice bude záhy hotová, ale uvedení do služby bude až na poč. roku 43. Což mě vlastně přivádí k otázce, zda nebude nějaký nástupce třídy Iowa, resp. rozšíření programu. V OTL nebylo potřeba, protože bitevních lodí bylo dost, zde byly ovšem jejich počty už slušně zredukovány a naopak nepřítel jich má více než v OTL.
Je to tak, na dně Barentsova moře skončily tito tři staří veteráni (Arkansas, New York, Texas), dále pak Hornet, Ranger + Memphis, Omaha a torpédoborce Mayrant, Rhind, Wainwright, Plunkett, Livermoore, Greer, McDougal. Britské lodě budou zničeny prakticky všechny, nicméně žádná z nich není větší než torpédoborec.

Co se týká poškození: velmi zle je na tom Colorado, téměř 10 měsíců mimo, Wasp 3 a Maryland 4 měsíce, Washington, West Virginia budou vyřazeny na dva měsíce, několik dalších lodí je poškozeno, do dvou až tří měsíců však budou bojeschopné.

Ty moderní americké bitevní lodě, jež jsi zmínil nejsou zdaleka bojeschopné, připravené k podzimu 1942 na boje v oblasti Šalamounových ostrovů budou pouze tři...

Z německých lodí je mimo téměř na 7 měsíců Gneisenau, z přeživších dopadla nejhůře, obě zbylé bitevní lodě utrpěly pouze malé škody, stejně tak většina křižníků. Německá flotila je skutečně oslabená, ne však zničená, pořád je hrozbou, reálně je to však již pouze papírový tygr, není palivo a jediné co teď může dělat, je sedět v přístavu a z jeho bezpečí dělat ramena na nepřítele...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 10 led 2020, 17:37

Jop, ty BB (obzvláště Arkansas) asi tolik mrzet nemusí, zato Hornet a Ranger bolí podstatně víc (škoda, že to nebyl Hornet a Wasp, která byla v té chvíli nejmodernější letadlovou lodí US Navy vůbec). Nicméně i tak na tom v počtu letadlových lodí nejsou Spojené státy vlastně hůř, než byly v OTL (kde v tuto dobu byly chudší o Lexington a Yorktown) - nevím teda, jak dopadlo Korálové moře, ale dle Tvých náznaků pro US-Navy lépe než v OTL, tzn. předpokládám přežití obou letadlových lodí, což znamená, že aktuálně mají 5 velkých letadlových lodí (Wasp, Yorktown, Enterprise, Lexington a Saratogu), což nejspíš bude znamenat 2 v Atlantiku a 3 v Pacifiku?
Bokem: nechápu proč nové bitevní lodě nejsou bojeschopné - už byly všechny uvedeny do služby, nikoliv jen spuštěny na vodu, tzn. předpokládám, že mají za sebou veškeré testy, výcvik posádky atd.

A jinak nakolik vlastně Spojenci vědí, že německá flotila již vlastně ani nemá palivo pro akce? IMO by jim ULTRA měla napovědět. Nebo zde došlo k nějakému vývoji?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 11 led 2020, 15:22

Atlantis píše:
10 led 2020, 17:37
Jop, ty BB (obzvláště Arkansas) asi tolik mrzet nemusí, zato Hornet a Ranger bolí podstatně víc (škoda, že to nebyl Hornet a Wasp, která byla v té chvíli nejmodernější letadlovou lodí US Navy vůbec). Nicméně i tak na tom v počtu letadlových lodí nejsou Spojené státy vlastně hůř, než byly v OTL (kde v tuto dobu byly chudší o Lexington a Yorktown) - nevím teda, jak dopadlo Korálové moře, ale dle Tvých náznaků pro US-Navy lépe než v OTL, tzn. předpokládám přežití obou letadlových lodí, což znamená, že aktuálně mají 5 velkých letadlových lodí (Wasp, Yorktown, Enterprise, Lexington a Saratogu), což nejspíš bude znamenat 2 v Atlantiku a 3 v Pacifiku?
Bokem: nechápu proč nové bitevní lodě nejsou bojeschopné - už byly všechny uvedeny do služby, nikoliv jen spuštěny na vodu, tzn. předpokládám, že mají za sebou veškeré testy, výcvik posádky atd.

A jinak nakolik vlastně Spojenci vědí, že německá flotila již vlastně ani nemá palivo pro akce? IMO by jim ULTRA měla napovědět. Nebo zde došlo k nějakému vývoji?
Bitva v Korálovém moři v mém příběhu nebude žádné americké pronikavé vítězství, které se obejde beze ztrát. Spíše naopak, nicméně i Spojená flotila na tom bude po bitvě dost bledě a Jamaguči přijde o možnost velení nad Kido Butai, protože ponese odpovědnost za selhání…, jestli zaslouženou, to nechme stranou… Tato bitva otevře dveře pro Ozawu, jež si ponechá velení nad 1. mobilním loďstvem, a to až do konce války.

Ty bitevní lodě, jež jsi zmiňoval, tak pouze čtyři z nich v OTTL viděly nějakou akci, možná byly připravené (fakt teď z hlavy nevím, musím to dohledat), nicméně z určitých důvodů drženy mimo bojovou zónu. Růst americké flotily v především 1942/43 byl obrovský, co si pamatuji, tak z knih, co jsem četl, docházelo k neustálému obměňování posádek velkých lodí (od torpédoborce výš). Tzn, že hned po návratu z bojové mise (teď je jedno, jestli se loď vrátila na západní či východní pobřeží) byla odvelena až 1/3 či ¼ posádky a nahrazena naprosto zelenými rekruty, a ti odvelení „veteráni“ tvořily jádra posádek nových lodí… Možný důvod, proč tedy např. Indiana neviděla na podzim 1942 boj, je v tom, co jsem tu napsal… Jinak naprosto stejným problémem trpěla německá ponorková zbraň a to již v roce 1941, kdy masivní ponorkový program nemohl plně využít svůj potenciál, protože nebylo dostatek kvalitně vycvičených posádek (i přes to, že se výcvikový program neustále zkracoval).

Položme si otázku jinak, ohledně toho, co vědí spojenci, mrkni na složení eskorty pro PQ 18 v OTTL a pak to srovnej s tím, co proti tomu mohlo Německo postavit… Eskorta je extrémně předimenzovaná, oni věděli, že Němci mají problémy s palivem, nikdo se na to ovšem nechtěl spoléhat a neměl zájem riskovat. Ty konvoje byly nesmírně cenné, cennější snad byly pouze ty na Maltu (spíš ale významem, než-li tím nákladem), celý PQ 17 měl hodnotu větší (peněžní), než Bismarck a Tirpitz dohromady a stejně bych to ještě mohl vynásobit dvěma…, to jenom pro představu.

Uživatelský avatar
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1945
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od jjelen » 13 led 2020, 18:13

Severní cesta konvojů - no, mimo to že je nejkratší jestli na tom Stalin tak nebazíroval i proto, že byla nejnebezpečnější - oslabení potenciálních budoucích nepřátel :twisted: :twisted: :twisted: :twisted: :twisted: :twisted:
A přes Vladivostok snad zásoby šli, Japonci ne-Japonci (na lodích se sov. vlajkou), předpokládám...?
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 18 led 2020, 02:28

Tak věřil bych, že Stalin by bral oslabení budoucích nepřátel, ale těžko v okamžiku, kdy SSSR stále ještě bojuje o holé přežití (Němci sice přestali v drtivé většině postupovat, nicméně ustupovat se jim též nějak nechce a pokud se západní spojenci zhroutí/uzavřou mír/budou dostatečně ze hry, Němci mohou obnovit ofenzivní akce - což může být např. v okamžiku, kdy bude moci Osa zaútočit i z Iránu a možná se pak připojí i Turek. Tzn. teď bych asi ještě oslabení nechtěl.

Jinak jak já, tak Gallienus se ohledně Vladivostoku poněkud pleteme. Ano, Sovětské lodi jej mohli používat, tzn. využití měl a kupodivu ne malé, protože přes něj celkově prošlo cca 50% všech dodávejk z USA do SSSR, tzn. i transibiřská magistrála to evidentně zvládala. Z tohoto pohledu jsou arktické konvoje vlastně ještě nesmyslnější.

Jinak ještě k jednotlivým cestám: Trasa přes Irán se začala ve větší míře používat od léta 1942 (což se začne nejspíš i zde), nicméně opravdové využití přineslo až vybudování další železnice z Iránu do SSSR, protože jednu z linek blokovali Němci obsazením Rostova na Donu - nicméně mám pocit, že zde to neudělali?
Druhá zajímavost je, že i americké lodi mohly využívat pacifickou cestu v podobě alternativy plutí kolem Aljašky, skrz Beringovu úžinu a následně severovýchodní cestou. Pochopitelně jen v létě (červen - září). To se ztížilo po japonském zabrání části Aleut. Nicméně jelikož zde bude císařství zatlačeno do defenzívy ještě před touto akcí, mohla by (obzvláště po událostech v Barentsově moři) tato trasa nabýt na poměrně slušném významu.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 26 led 2020, 22:21

Pokračování? :)
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 29 led 2020, 23:19

Atlantis píše:
26 led 2020, 22:21
Pokračování? :)
Snad brzy, uvidím jak na tom budu s časem...

K té magistrále, úplně si to přesně nepamatuji, ale mám takový pocit, že byla její kapacita rozšířena až během války a v roce 1942 šlo přes Vladivostok poměrně málo pomoci...
Někde mám vypsaný objem celkových dodávek v každém roce i s místem tranzitu, jenomže si nepamatuji, v jaké to bylo knize...
Přesto si stojím zatím, že severní trasou šlo v roce 1942 největší množství pomoci...

Mám jen toto:(https://en.wikipedia.org/wiki/Lend-Leas ... SR-WW2.jpg), jenže to je celkový obraz, ne rozdělení podle roků...

Toto je velmi poučné (použito z wikipedie):

Nikita Chruščov , který během války sloužil jako vojenský komisař a prostředník mezi Stalinem a jeho generály, se ve svých pamětech přímo zabýval významem pomoci při půjčování půjček:

Chtěl bych vyjádřit upřímný názor na Stalinovy ​​názory na to, zda se Rudá armáda a Sovětský svaz mohly vyrovnat s nacistickým Německem a přežít válku bez pomoci Spojených států a Británie. Nejprve bych chtěl vyprávět o některých poznámkách, které Stalin učinil a několikrát opakoval, když jsme mezi sebou „volně diskutovali“. Upřímně prohlásil, že kdyby nám USA nepomohly, válku bychom nevyhráli. Kdybychom museli bojovat proti nacistickému Německu jeden na druhého, nemohli bychom se postavit proti tlaku Německa a my bychom ztratili válku. Nikdo o této záležitosti nikdy nepromluvil oficiálně a nemyslím si, že Stalin nechal žádný písemný důkaz o svém názoru, ale zde uvedu, že v rozhovorech se mnou několikrát poznamenal, že to byly skutečné okolnosti. Nikdy se nedotkl zvláštního rozhovoru na toto téma, ale když jsme byli zapojeni do nějakého uvolněného rozhovoru, projížděli mezinárodní otázky minulosti a současnosti a kdy bychom se vrátili k předmětu cesty, kterou jsme prošli během války to říkal. Když jsem poslouchal jeho poznámky, plně jsem s ním souhlasil a dnes jsem toho ještě víc.

Mela
Rotný
Rotný
Příspěvky: 139
Registrován: 04 srp 2014, 17:40

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Mela » 30 led 2020, 01:47

Hezký důkaz ale i tady se najdou lidi co věří že by SSSR zvládlo Německo porazit i bez pomoci spojenců.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 06 úno 2020, 13:00

Mela píše:
30 led 2020, 01:47
Hezký důkaz ale i tady se najdou lidi co věří že by SSSR zvládlo Německo porazit i bez pomoci spojenců.
Otázka je, co definuješ jako pomoc. Pomoc byla i to, že Spojenci s Německem neuzavřeli mír a aktivně proti němu vedli válečné operace. A ano, v tomto případě si i já myslím, že i bez materiální pomoci ze strany Spojenců by bylo Německo Sovětským svazem a Spojenci poraženo. Proč?
1) Sovětský svaz si pomoc mohl pořád i kupovat. Ano, ne v takovém rozsahu, ale měl netriviální zlaté rezervy (rozmnožené např. o zlato Rep. Španělska či Pobaltských států), kterými mohl za část materiálu platit
2) Výhoda materiální pomoci od Spojenců spočívala v tom, že se sovětský průmysl mohl orientovat z drtivé části na zborojní výrobu - nicméně to neznamená, že by bez této pomoci nebyl schopen tyto požadavky sám uspokojit. Zbrojní výroba by v takovém případě byla pochopitelně nižší, nicméně pokud zvládl Sovětský svaz ustát Stalingrad s taktikou jedna puška na dva vojáky, IMO už zvládne ustát takřka cokoliv.

Nadto tlak ze strany západních spojenců na Německo setrvale rostl (a nejinak tomu bude i v OTL), Osa dosáhla krátkodobé převahy na počátku konfliktu, nicméně nevyřazení Británie a zapojování dalších a dalších zemí do protifašistické aliance bylo nad síly Osy to ekonomicky dorovnávat. V námořnictvu, jakkoliv se může Osa snažit, je situace v Atlantiku po polovině roku 43 jasná - nové druhy zbraní pro ASW zlikvidují velkou část hrozby německých ponorek a nové letadlové lodě (jak třída Essex, tak eskortní letadlové lodě) se stanou dostatečnou ochranou i pro konvojový systém (dokonce i pro Arktické konvoje, pokud bychom braly tyto), což umožní Spojencům nerušené zásobování vlastních sil, ať již v Africe či na blízkém/středním východě. A to je pouze námořnictvo. Ve 43 dojde k zapojení amerických bombardovacích svazů do bombardování Německa, což podváže sílu Luftwaffe na všech frontách kvůli obraně "Vaterlandu" a jakkoliv mohou být americké ztráty nepříjemné, z dlouhodobého hlediska opět tahají za kratší konec provazu Němci, kteří prostě nebudou stíhat dodávat dostatek letadel proti tomuto stále mohutnějícímu přívalu (za rok 1940 bylo v USA vyrobeno jen 46 těžkých bombardérů. Pro rok 41 jich bylo již 282, ve 42 2513 a ve 43 již 9574. Stíhaček za stejné období pak 1157 (40), 4036 (41), 10 721 (42) resp. 23 621 (43). Pro porovnání Německo za stejné období vyrobilo 2735 (40), 3744 (41), 5358 (42) resp. 10 059 (43) stíhaček), nehledě na vycvičenost pilotů. A pochopitelně přijde i stále mohutnější nástup US Army včetně stovek a stovek jejich tanků a děl, sice kvalitativně slabších, ale v počtech, kterým opět Německo nemá šanci konkurovat (26 608 US tanků ve 42, resp. 37 198 ve 43 vůči 5530 německých tanků ve 42, resp. 11 601 ve 43).
Za tohoto vývoje vlastně stačí Sovětům jen čekat, až budou Němci nuceni odvelet netriviální část sil jinam a pak drtivě udeřit a klidně to hrát na opotřebovávací válku, protože i jejich oslabená produkce prostě tu Německou, minimálně v obrněncích a dělech, bude spolehlivě válcovat. Stažení části Luftwaffe pak zajistí paritu ve vzduchu (kde za kratší konec opět tahají Němci), čímž se dorovná i tato nevýhoda a Sověti se mohou dát znovu na postup.

Tzn. za situace, jaká je v OTL, i kdyby Spojenci nyní kompletně přerušili dodávky veškerého materiálu do SSSR, má Sovětský svaz vítězství jisté. Není jisté jak velké to bude vítězství, kdo bude první v Berlíně atd., ale Německo prohraje a SSSR bude stát na straně vítězů.
A věřím, že i bez podpory západních spojenců od samého počátku války mezi Třetí říší a Sovětským svazem, jen tím, že by Spojenci aktivně pokračovali ve válce, by pohodlně stačilo Sovětskému svazu k vítězství, pokud by ustál první půlrok války (jako že na 90% ano)

Nadto spoléhat se na názory Chruščova, který se snažil demontovat Stalinův kult a tedy jej ukázat jako slabého a neschopného, není úplně ideální.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 06 úno 2020, 13:34

Konec nemoci z vítězství (část 2.)

Viceadmirál Sir James Somerville ze zpráv rozvědky věděl o blížící se flotile Japonců, bohužel pro něj však zpravodajci špatně odhadli datum japonského útoku. Několik dnů britský admirál, jež držel své síly pohromadě marně křižoval kolem Cejlonu a trpělivě čekal, nepřítel však nepřicházel. Po poradě se svým štábem nabyl přesvědčení, že Nagumo operaci zrušil a výpad do Indického oceánu odvolal, z tohoto důvodu odeslal část svých sil zpět do Cejlonských přístavů a se zbytkem svazu odplul na Addu Atol, jež byl 690 mil od Colomba a sloužil jako provizorní kotviště spojeneckých námořních sil v oblasti.

Byť měl britský admirál pověst agresivního velitele, jež si udělal velmi dobré jméno ve Středomoří, neměl za této situace nejmenší chuť vrhat své lodě do bitvy se Spojenou flotilou. Východoindická flotila byla slepencem narychlo povolaných lodí jež byly staženy ze všech koutů impéria a on neměl dosud čas, aby je připravil na boj s Japonci, proto byl velmi rád, že nepřítel nepřijde. Zde bylo z jeho strany přání otcem myšlenky a on i jeho muži budou potrestáni za špatný odhad situace, jež učinil.

Zpočátku se spojenci na Japonce dívali s despektem, nicméně série námořních střetů, jež vyústily v několik katastrofálních debaklů rychle proměnila jejich vnímání schopností těchto žlutých ďáblů. Pravdou bylo, že bitva v úžině Bangka z 15.února 1942 a následná bitva v Jávském moři (Java, De Ruyter, Kortenaer, Electra, Jupiter) + z ní vyplývající střet v Sundském moři (Danae, Perth, Evertsen) a Baweanu (Exeter, Encounter, Pope) znamenal praktickou anihilaci téměř veškerých námořních sil ABDA. Po těchto bitvách uspořádala Spojená flotila loveckou výpravu na přeživší spojenecké lodě a s pomocí letadel operujících z pozemních základen se pokusila proměnit jejich ústup v katastrofu.

Somerville se těchto porážek nezúčastnil, neměl na ně vliv a nenesl ani zodpovědnost – tu měl někdo jiný. Dokázal si však odvodit japonské výhody, viděl homogenitu jejich flotily, soudržnost a společný cíl, který jeho nepřítele spojoval. Spojenci operovali poprvé společně, čtyři různé národy, jiná tradice, jazyk a doktrína, bez dlouhodobé námořní spolupráce nemohly skončit jejich akce jinak než katastrofou. Byl rozhodnutý připravit své síly a až přijde čas, na Japonce udeřit a vrátit jim všechna ponížení i úroky…

Přítomnost Japonců u Cejlonu zaznamenal odpoledne 4. dubna spojenecký letecký průzkum, Catalina objevila Kido Butai s jeho doprovodem. Statečná posádka létajícího člunu se snažila co nejdéle udržet kontakt s nepřátelským svazem a přesně identifikovat jeho plavidla. Japonský CAP na něj okamžitě uspořádal hon, 12 A6M (3 z Akagi, 3 z Zuikaku a 6 z Hirjú) jej štvaly po obloze takřka sedm minut, než se jejich hořící oběť zřítila do moře (část posádky stroje zachránil torpédoborec Isokaze). Po zprávě od zvěda vyhlásily Britové plnou bojovou pohotovost, hrozba japonské invaze byla z jejich pohledu bezprostřední, navíc byl vydán rozkaz k okamžitému vyplutí všech lodí z Colomba a Trincomalee na volné moře a rozptýlení. Viceadmirál Somerville rychle opustil kotviště na Addu a maximální možnou rychlostí vyplul k Cejlonu.

5. dubna brzy ráno se letadlové lodě Kido Butai začaly otáčet proti větru a z jejich palub odstartovala útočná vlna proti přístavu Colombo. Úderný svaz byl od cíle vzdálený 120 mil, formace palubních letounů byla složena z 53 B5N (18 ze Sorjú, 18 z Hirjú, 17 z Akagi), 19 D3A (všechny ze Zuikaku) a 36 doprovodných A6M (po 9 z každé velké letadlové lodě), celkovým velením byl pověřen Micuo Fučida.

Prvními obětmi japonského útoku se stala šestice dvouplošníků Swordfish z 788. perutě patřící do stavu letadlové lodi Hermes, jež byly převeleny na ostrov a v danou chvíli přelétaly z jednoho letiště na jiné, méně exponované. Tuto formaci nalezly A6M z Hirjú a velmi rychle ji zmasakrovaly.
Japonský úder se zaměřil na letiště (D3A) a přístav (B5N), ve vzdušném boji dokázali piloti A6M ochránit jim svěřené bombardéry a útoky britských stíhaček odrazit, přesto se na mateřské lodi nevrátilo 6 D3A a 1 A6M, dalších 7 D3A, 5 B5N a 3 A6M bude poškozeno. Krom zmíněných torpédových bombardérů ztratí Britové 19 Hurricanů a několik dalších bude poškozeno. Přístav samotný byl sice poškozen, ztráty lodí však nebudou vysoké, potopen bude pomocný křižník Hector a torpédoborec Tenedos, několik dalších plavidel bylo poškozeno.

Pokus obránců zaútočit na Kido Butai se mine zcela účinkem, protože 11. peruť Blenheimů dostane naprosto mylné souřadnice a nepřítele vůbec nenalezne. Britové však vyvinou poměrně velké úsilí, aby Japonce nalezli, z ostrova i z obou velkých pancéřových letadlových lodí vzlétne velké množství průzkumných letounů a některé z nich se dostanou do dotyku s nepřítelem. Jako první nalezne Nagumův svaz Catalina z 205. perutě, CAP ze Zuihó, Zuikaku a Hirjú (3x3 A6M) ji v 08:42 sestřelil dřív, než stačila poslat zprávu o zpozorování. Později nalezne trojice A6M z Hirjú dva torpédové Albacore z 827. perutě (Indomitable) a jeden z nich sestřelí. Brzy nalezne Japonce další Albacore z 827. perutě, tomu se také podaří uniknout a poslat zprávu o pozici nepřítele (byť letoun bude po souboji s A6M poškozen a posádka zraněna).

Nebudou to však pouze Britové, kdo hledal své nepřátele, Nagumo nechal vyslat větší množství průzkumných letounů s cílem objevit pro své letce nějaké potenciální cíle a krátce po 11:00 se na něj usmálo štěstí. Zvěd č.4 z těžkého křižníku Tone nalezl prchající křižníky Cornwall a Dorsetshire, jež se snažily připojit k hlavním silám admirála Somerville. Nagumo takřka ihned po zprávě o zpozorování nechal změnit kurz svých lodí a vyslat údernou formaci 53 D3A pod velením Takašige Egusy (18 z Hirjú, 18 z Sorjú a 17 z Akagi). Tyto střemhlavé bombardéry udeří na britské těžké křižníky mezi 14:40 a 14:55, nepřítel bude bez leteckého krytí a japonským letcům tak bude v cestě stát pouze palba jejich protiletadlových děl. Přesnost bombardování bude vysoká, bude zaznamenáno nejméně 30 přímých zásahů 250kg bombou do obou lodí a mnoho těsných. Japonci nezaplatí za potopení obou těžkých křižníků žádnou ztrátou, protože všechny D3A se v pořádku vrátí zpět na své letadlové lodě.

V 15:27, kdy Nagumo mohl společně se svým štábem oslavovat úspěch Egusových letců, nalezla jedna z 12 vyslaných B5N ze Zuihó (Nagumo na Gendovo doporučení nevyužíval její leteckou skupinu k útočným bojovým akcím, protože letci nebyli tak dobře vycvičení jako veteráni z Kido Butai) britskou flotilu. Zpráva její posádky hovořila o zpozorování jedné velké letadlové lodi a bitevní lodi v doprovodu několika křižníků a torpédoborců, další podrobnosti se na Akagi již nedostaly, protože zvěd padl za oběť nepřátelským stíhačům. Nagumo měl tak poprvé od začátku bojů možnost vybojovat bitvu s nepřátelskou letadlovou lodí. Chtěl uspět tam, kde jeho podřízený kontradmirál Hara (velitel 5. divize) u Wake selhal. Nařídil neprodleně připravit ke startu kombinovanou útočnou vlnu a udeřit, problém byl však v tom, že se dosud nevrátily D3A z útoku na britské křižníky a na Zuikaku bylo stěží k dispozici 10 akceschopných D3A. Čekat na návrat Egusových letců v sobě neslo riziko, že by se japonské letouny z útoku na nepřátelskou flotilu vracely za tmy (přistání a vyzbrojení D3A z 1. a 2. divize by trvalo několik hodin). Rozhodl se tedy na ně nečekat a zaútočit s letouny jež má nyní k dispozici, protože byla útočná formace silně nevyvážená a převládaly v ní zranitelné torpédové B5N na Gendův návrh jim nařídil poskytnout větší ochranný doprovod ve formě 36 A6M.

V 15:52 se letadlové lodě Nagumova svazu začaly otáčet proti větru a jejich paluby opouštěla útočná vlna 45 B5N (16 ze Sorjú – Heidžiro Abe, 15 z Hirjú – Jošimasa Kasunoki a 14 z Akagi - Micuo Fučida), 10 D3A ze Zuikaku a 36 A6M po 9 z každé velké letadlové lodi (velitel doprovodu Šigeru Itaja z Akagi).

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 284
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 06 úno 2020, 13:57

Atlantis píše:
06 úno 2020, 13:00
Otázka je, co definuješ jako pomoc. Pomoc byla i to, že Spojenci s Německem neuzavřeli mír a aktivně proti němu vedli válečné operace. A ano, v tomto případě si i já myslím, že i bez materiální pomoci ze strany Spojenců by bylo Německo Sovětským svazem a Spojenci poraženo. Proč?
1) Sovětský svaz si pomoc mohl pořád i kupovat. Ano, ne v takovém rozsahu, ale měl netriviální zlaté rezervy (rozmnožené např. o zlato Rep. Španělska či Pobaltských států), kterými mohl za část materiálu platit
2) Výhoda materiální pomoci od Spojenců spočívala v tom, že se sovětský průmysl mohl orientovat z drtivé části na zborojní výrobu - nicméně to neznamená, že by bez této pomoci nebyl schopen tyto požadavky sám uspokojit. Zbrojní výroba by v takovém případě byla pochopitelně nižší, nicméně pokud zvládl Sovětský svaz ustát Stalingrad s taktikou jedna puška na dva vojáky, IMO už zvládne ustát takřka cokoliv.

Nadto tlak ze strany západních spojenců na Německo setrvale rostl (a nejinak tomu bude i v OTL), Osa dosáhla krátkodobé převahy na počátku konfliktu, nicméně nevyřazení Británie a zapojování dalších a dalších zemí do protifašistické aliance bylo nad síly Osy to ekonomicky dorovnávat. V námořnictvu, jakkoliv se může Osa snažit, je situace v Atlantiku po polovině roku 43 jasná - nové druhy zbraní pro ASW zlikvidují velkou část hrozby německých ponorek a nové letadlové lodě (jak třída Essex, tak eskortní letadlové lodě) se stanou dostatečnou ochranou i pro konvojový systém (dokonce i pro Arktické konvoje, pokud bychom braly tyto), což umožní Spojencům nerušené zásobování vlastních sil, ať již v Africe či na blízkém/středním východě. A to je pouze námořnictvo. Ve 43 dojde k zapojení amerických bombardovacích svazů do bombardování Německa, což podváže sílu Luftwaffe na všech frontách kvůli obraně "Vaterlandu" a jakkoliv mohou být americké ztráty nepříjemné, z dlouhodobého hlediska opět tahají za kratší konec provazu Němci, kteří prostě nebudou stíhat dodávat dostatek letadel proti tomuto stále mohutnějícímu přívalu (za rok 1940 bylo v USA vyrobeno jen 46 těžkých bombardérů. Pro rok 41 jich bylo již 282, ve 42 2513 a ve 43 již 9574. Stíhaček za stejné období pak 1157 (40), 4036 (41), 10 721 (42) resp. 23 621 (43). Pro porovnání Německo za stejné období vyrobilo 2735 (40), 3744 (41), 5358 (42) resp. 10 059 (43) stíhaček), nehledě na vycvičenost pilotů. A pochopitelně přijde i stále mohutnější nástup US Army včetně stovek a stovek jejich tanků a děl, sice kvalitativně slabších, ale v počtech, kterým opět Německo nemá šanci konkurovat (26 608 US tanků ve 42, resp. 37 198 ve 43 vůči 5530 německých tanků ve 42, resp. 11 601 ve 43).
Za tohoto vývoje vlastně stačí Sovětům jen čekat, až budou Němci nuceni odvelet netriviální část sil jinam a pak drtivě udeřit a klidně to hrát na opotřebovávací válku, protože i jejich oslabená produkce prostě tu Německou, minimálně v obrněncích a dělech, bude spolehlivě válcovat. Stažení části Luftwaffe pak zajistí paritu ve vzduchu (kde za kratší konec opět tahají Němci), čímž se dorovná i tato nevýhoda a Sověti se mohou dát znovu na postup.

Tzn. za situace, jaká je v OTL, i kdyby Spojenci nyní kompletně přerušili dodávky veškerého materiálu do SSSR, má Sovětský svaz vítězství jisté. Není jisté jak velké to bude vítězství, kdo bude první v Berlíně atd., ale Německo prohraje a SSSR bude stát na straně vítězů.
A věřím, že i bez podpory západních spojenců od samého počátku války mezi Třetí říší a Sovětským svazem, jen tím, že by Spojenci aktivně pokračovali ve válce, by pohodlně stačilo Sovětskému svazu k vítězství, pokud by ustál první půlrok války (jako že na 90% ano)

Nadto spoléhat se na názory Chruščova, který se snažil demontovat Stalinův kult a tedy jej ukázat jako slabého a neschopného, není úplně ideální.
Ten názor Chruščova nemusí být vypovídající, ale šmahem ho odsoudit, no nevím, ten člověk patřil mezi 5 nejmocnějších lidí tehdejšího SSSR, věděl jak je situace špatná...

Jinak nepochopil jsi, proč jsem to tam napsal, v mém příběhu OSA padne, dokonce dřív, než tomu je ve skutečnosti, již jsem to kdysi zmínil, že válka bude kratší.
Ten odkaz z wiki je tu proto, že před časem se tu vedla debata, jak by dopadla válka 1:1 Německo versus SSSR a já jsem prosazoval názor, že nacisté by tu válku neprohráli..., neříkám, vyhráli, ale pat by ustáli, bez Adolfa jsem si jist vítězstvím na 80%.

Nemá cenu vypisovat možnosti a přínos USA, jejich průmyslová kapacita je nepřekonatelná, vítězství OSY po jejich vstupu do konfliktu je nemožné, za žádných okolností..., možná tak s pomocí mimozemských technologií, ale to je už sci-fi, a byť ho mám rád, na tohle téma nic psát nechci :D

Ještě malý postřeh, když jsi vypsal ty možnosti přínosu USA, dám také jednu perličku, v červenci 1943 bylo v Anglii (jenom zde, o jiných bojištích nemluvím) dislokováno více stíhaček něž měla Luftwaffe na všech bojištích dohromady..., jestli toto není ukázka materiální převahy, pak již nevím co.

Mela
Rotný
Rotný
Příspěvky: 139
Registrován: 04 srp 2014, 17:40

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Mela » 07 úno 2020, 15:01

Atlantis píše:
06 úno 2020, 13:00

Abych to upřesnil tak by SSSR bez Lend-Lease nebylo schopno vytlačit Němce za původní hranice před válkou. Jen toho jídla co jim spojenci navozili. Bez něj by pomřeli hlady nebo by museli převést zdroje a žádná z velkých ofenzív by se nekonala. Do konce roku 1942 SSSR ztratilo kolem 40% pracovních sil, 47% sklizně a orné půdy. Třeba při bitvě o Moskvu bylo zhruba 40% středních či těžkých tanků Britských. Za 1942 dodali spojenci 4800 tanků, poměr LL/Německo 95.5%.
Bez zapojení spojenců by mohlo být hotovo do konce roku 43.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 09 úno 2020, 14:10

[scrollbar=]
Gallienus píše:
06 úno 2020, 13:34
Konec nemoci z vítězství (část 2.)

Viceadmirál Sir James Somerville ze zpráv rozvědky věděl o blížící se flotile Japonců, bohužel pro něj však zpravodajci špatně odhadli datum japonského útoku. Několik dnů britský admirál, jež držel své síly pohromadě marně křižoval kolem Cejlonu a trpělivě čekal, nepřítel však nepřicházel. Po poradě se svým štábem nabyl přesvědčení, že Nagumo operaci zrušil a výpad do Indického oceánu odvolal, z tohoto důvodu odeslal část svých sil zpět do Cejlonských přístavů a se zbytkem svazu odplul na Addu Atol, jež byl 690 mil od Colomba a sloužil jako provizorní kotviště spojeneckých námořních sil v oblasti.

Byť měl britský admirál pověst agresivního velitele, jež si udělal velmi dobré jméno ve Středomoří, neměl za této situace nejmenší chuť vrhat své lodě do bitvy se Spojenou flotilou. Východoindická flotila byla slepencem narychlo povolaných lodí jež byly staženy ze všech koutů impéria a on neměl dosud čas, aby je připravil na boj s Japonci, proto byl velmi rád, že nepřítel nepřijde. Zde bylo z jeho strany přání otcem myšlenky a on i jeho muži budou potrestáni za špatný odhad situace, jež učinil.

Zpočátku se spojenci na Japonce dívali s despektem, nicméně série námořních střetů, jež vyústily v několik katastrofálních debaklů rychle proměnila jejich vnímání schopností těchto žlutých ďáblů. Pravdou bylo, že bitva v úžině Bangka z 15.února 1942 a následná bitva v Jávském moři (Java, De Ruyter, Kortenaer, Electra, Jupiter) + z ní vyplývající střet v Sundském moři (Danae, Perth, Evertsen) a Baweanu (Exeter, Encounter, Pope) znamenal praktickou anihilaci téměř veškerých námořních sil ABDA. Po těchto bitvách uspořádala Spojená flotila loveckou výpravu na přeživší spojenecké lodě a s pomocí letadel operujících z pozemních základen se pokusila proměnit jejich ústup v katastrofu.

Somerville se těchto porážek nezúčastnil, neměl na ně vliv a nenesl ani zodpovědnost – tu měl někdo jiný. Dokázal si však odvodit japonské výhody, viděl homogenitu jejich flotily, soudržnost a společný cíl, který jeho nepřítele spojoval. Spojenci operovali poprvé společně, čtyři různé národy, jiná tradice, jazyk a doktrína, bez dlouhodobé námořní spolupráce nemohly skončit jejich akce jinak než katastrofou. Byl rozhodnutý připravit své síly a až přijde čas, na Japonce udeřit a vrátit jim všechna ponížení i úroky…

Přítomnost Japonců u Cejlonu zaznamenal odpoledne 4. dubna spojenecký letecký průzkum, Catalina objevila Kido Butai s jeho doprovodem. Statečná posádka létajícího člunu se snažila co nejdéle udržet kontakt s nepřátelským svazem a přesně identifikovat jeho plavidla. Japonský CAP na něj okamžitě uspořádal hon, 12 A6M (3 z Akagi, 3 z Zuikaku a 6 z Hirjú) jej štvaly po obloze takřka sedm minut, než se jejich hořící oběť zřítila do moře (část posádky stroje zachránil torpédoborec Isokaze). Po zprávě od zvěda vyhlásily Britové plnou bojovou pohotovost, hrozba japonské invaze byla z jejich pohledu bezprostřední, navíc byl vydán rozkaz k okamžitému vyplutí všech lodí z Colomba a Trincomalee na volné moře a rozptýlení. Viceadmirál Somerville rychle opustil kotviště na Addu a maximální možnou rychlostí vyplul k Cejlonu.

5. dubna brzy ráno se letadlové lodě Kido Butai začaly otáčet proti větru a z jejich palub odstartovala útočná vlna proti přístavu Colombo. Úderný svaz byl od cíle vzdálený 120 mil, formace palubních letounů byla složena z 53 B5N (18 ze Sorjú, 18 z Hirjú, 17 z Akagi), 19 D3A (všechny ze Zuikaku) a 36 doprovodných A6M (po 9 z každé velké letadlové lodě), celkovým velením byl pověřen Micuo Fučida.

Prvními obětmi japonského útoku se stala šestice dvouplošníků Swordfish z 788. perutě patřící do stavu letadlové lodi Hermes, jež byly převeleny na ostrov a v danou chvíli přelétaly z jednoho letiště na jiné, méně exponované. Tuto formaci nalezly A6M z Hirjú a velmi rychle ji zmasakrovaly.
Japonský úder se zaměřil na letiště (D3A) a přístav (B5N), ve vzdušném boji dokázali piloti A6M ochránit jim svěřené bombardéry a útoky britských stíhaček odrazit, přesto se na mateřské lodi nevrátilo 6 D3A a 1 A6M, dalších 7 D3A, 5 B5N a 3 A6M bude poškozeno. Krom zmíněných torpédových bombardérů ztratí Britové 19 Hurricanů a několik dalších bude poškozeno. Přístav samotný byl sice poškozen, ztráty lodí však nebudou vysoké, potopen bude pomocný křižník Hector a torpédoborec Tenedos, několik dalších plavidel bylo poškozeno.

Pokus obránců zaútočit na Kido Butai se mine zcela účinkem, protože 11. peruť Blenheimů dostane naprosto mylné souřadnice a nepřítele vůbec nenalezne. Britové však vyvinou poměrně velké úsilí, aby Japonce nalezli, z ostrova i z obou velkých pancéřových letadlových lodí vzlétne velké množství průzkumných letounů a některé z nich se dostanou do dotyku s nepřítelem. Jako první nalezne Nagumův svaz Catalina z 205. perutě, CAP ze Zuihó, Zuikaku a Hirjú (3x3 A6M) ji v 08:42 sestřelil dřív, než stačila poslat zprávu o zpozorování. Později nalezne trojice A6M z Hirjú dva torpédové Albacore z 827. perutě (Indomitable) a jeden z nich sestřelí. Brzy nalezne Japonce další Albacore z 827. perutě, tomu se také podaří uniknout a poslat zprávu o pozici nepřítele (byť letoun bude po souboji s A6M poškozen a posádka zraněna).

Nebudou to však pouze Britové, kdo hledal své nepřátele, Nagumo nechal vyslat větší množství průzkumných letounů s cílem objevit pro své letce nějaké potenciální cíle a krátce po 11:00 se na něj usmálo štěstí. Zvěd č.4 z těžkého křižníku Tone nalezl prchající křižníky Cornwall a Dorsetshire, jež se snažily připojit k hlavním silám admirála Somerville. Nagumo takřka ihned po zprávě o zpozorování nechal změnit kurz svých lodí a vyslat údernou formaci 53 D3A pod velením Takašige Egusy (18 z Hirjú, 18 z Sorjú a 17 z Akagi). Tyto střemhlavé bombardéry udeří na britské těžké křižníky mezi 14:40 a 14:55, nepřítel bude bez leteckého krytí a japonským letcům tak bude v cestě stát pouze palba jejich protiletadlových děl. Přesnost bombardování bude vysoká, bude zaznamenáno nejméně 30 přímých zásahů 250kg bombou do obou lodí a mnoho těsných. Japonci nezaplatí za potopení obou těžkých křižníků žádnou ztrátou, protože všechny D3A se v pořádku vrátí zpět na své letadlové lodě.

V 15:27, kdy Nagumo mohl společně se svým štábem oslavovat úspěch Egusových letců, nalezla jedna z 12 vyslaných B5N ze Zuihó (Nagumo na Gendovo doporučení nevyužíval její leteckou skupinu k útočným bojovým akcím, protože letci nebyli tak dobře vycvičení jako veteráni z Kido Butai) britskou flotilu. Zpráva její posádky hovořila o zpozorování jedné velké letadlové lodi a bitevní lodi v doprovodu několika křižníků a torpédoborců, další podrobnosti se na Akagi již nedostaly, protože zvěd padl za oběť nepřátelským stíhačům. Nagumo měl tak poprvé od začátku bojů možnost vybojovat bitvu s nepřátelskou letadlovou lodí. Chtěl uspět tam, kde jeho podřízený kontradmirál Hara (velitel 5. divize) u Wake selhal. Nařídil neprodleně připravit ke startu kombinovanou útočnou vlnu a udeřit, problém byl však v tom, že se dosud nevrátily D3A z útoku na britské křižníky a na Zuikaku bylo stěží k dispozici 10 akceschopných D3A. Čekat na návrat Egusových letců v sobě neslo riziko, že by se japonské letouny z útoku na nepřátelskou flotilu vracely za tmy (přistání a vyzbrojení D3A z 1. a 2. divize by trvalo několik hodin). Rozhodl se tedy na ně nečekat a zaútočit s letouny jež má nyní k dispozici, protože byla útočná formace silně nevyvážená a převládaly v ní zranitelné torpédové B5N na Gendův návrh jim nařídil poskytnout větší ochranný doprovod ve formě 36 A6M.

V 15:52 se letadlové lodě Nagumova svazu začaly otáčet proti větru a jejich paluby opouštěla útočná vlna 45 B5N (16 ze Sorjú – Heidžiro Abe, 15 z Hirjú – Jošimasa Kasunoki a 14 z Akagi - Micuo Fučida), 10 D3A ze Zuikaku a 36 A6M po 9 z každé velké letadlové lodi (velitel doprovodu Šigeru Itaja z Akagi).
[/scrollbar]

Zeptám se jen, které události jsou jako v OTL a které se staly jinak? Vím, že Japonci svaz A nikdy neobjevili - nicméně zde nejspíš není žádný svaz A a svaz B, protože nejsou žádné pomalé bitevní lodě, kvůli kterým byl svaz vytvořen, tzn. pouze dojde k určitému rozdělení flotily. Ale víc mě fakt zajímají ty události.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4789
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 09 úno 2020, 14:39

Gallienus píše:
06 úno 2020, 13:57
Ten názor Chruščova nemusí být vypovídající, ale šmahem ho odsoudit, no nevím, ten člověk patřil mezi 5 nejmocnějších lidí tehdejšího SSSR, věděl jak je situace špatná...

Jinak nepochopil jsi, proč jsem to tam napsal, v mém příběhu OSA padne, dokonce dřív, než tomu je ve skutečnosti, již jsem to kdysi zmínil, že válka bude kratší.
Ten odkaz z wiki je tu proto, že před časem se tu vedla debata, jak by dopadla válka 1:1 Německo versus SSSR a já jsem prosazoval názor, že nacisté by tu válku neprohráli..., neříkám, vyhráli, ale pat by ustáli, bez Adolfa jsem si jist vítězstvím na 80%.

Nemá cenu vypisovat možnosti a přínos USA, jejich průmyslová kapacita je nepřekonatelná, vítězství OSY po jejich vstupu do konfliktu je nemožné, za žádných okolností..., možná tak s pomocí mimozemských technologií, ale to je už sci-fi, a byť ho mám rád, na tohle téma nic psát nechci :D

Ještě malý postřeh, když jsi vypsal ty možnosti přínosu USA, dám také jednu perličku, v červenci 1943 bylo v Anglii (jenom zde, o jiných bojištích nemluvím) dislokováno více stíhaček něž měla Luftwaffe na všech bojištích dohromady..., jestli toto není ukázka materiální převahy, pak již nevím co.
Nepochybně za své vlády patřil. Nicméně nemám pocit, že by byl až tak významný za Stalina, byť určitou pozici měl. Nicméně, co je hlavní, Chruščov, po získání moci, spustil destalinizaci SSSR, tzn. se mu hodilo cokoliv, co by bývalého vládce SSSR očernilo, např. i ono "podívejte se, Stalin vedl Sovětský svaz tak mizerně, že nebýt pomoci Západu, tak bychom se ani neubránili Fašistům. A toho máme oslavovat?".

Jinak jsem trochu překvapen dřívějším pádem, Osa si zatím IMO vede rozhodně lépe než v OTL (úspěšná operace Herkules = pád Malty, následná ofenzíva v sev. Africe směr Blízký východ a stažení Spojeneckých sil z této oblasti, což minimálně zajistí lepší dostupnost surovin z Turecka a pravděpodobně ještě více; pád Leningradu = přímé pozemní spojení s Finskem, uvolnění armád Osy a Finska, což povede k vyšší stabilizaci fronty a možná i k Finské ofenzívěm která by mohla přetnout trať do Murmansku; stabilizovaná východní fronta na pevných obranných liniích, které bude pro Sověty velmi těžké překonat; dřívější vystřízlivění Japonska a větší zaměření se na obranu při reálně menších ztrátách IJA než v reálu...), tzn. marně přemýšlím čim to, že nastane konec války dříve než v OTL? Já chápu, že nechceš nechat padat na Japonská města atomovky, ale zároveň moc nevidím cestu, jak té nadílce hřibů zabránit...
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“