Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 179
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 23 lis 2019, 15:36

Atlantis píše:
23 lis 2019, 15:14
jjelen: Právě proto ono divide et impera - nikdo z nich nesměl Japonsku takříkajíc "přerůst přes hlavu", stejně jako si Británie již stovky let hlídá, aby na kontinentu nevznikla jediná dominantní síla.
Tzn. prostě rozdrobit Čínu na co nejvyrovnanější celky a snažit se, aby se navzájem nesnášeli více, než by nesnášeli Japonsko, které by nad nimi mělo dominantní postavení.
Nedokážu posoudit nakolik Mandžutsko vyšlo a nevyšlo, nicméně separatisticky bylo ideální - klasičtí Číňané se do něj nesměli stěhovat snad až do konce 19. století, tzn. etnicky byli Mandžuové sice s Číňany spřízněny, nicméně jazykově i kulturně tvořili odlišnou skupinu - a myslím, že v tomto směru bylo cíle dosaženo. ProČínská povstání byla mezi roky 1933 - 1936 z většiny potlačena a Mandžutsko až do konce války bylo de-facto loajální loutkou/kolonií.
Další oblasti Číny, které by šlo separovat bylo logicky Vnitřní Mongolsko (což též Japonci udělali) a ano, pak by to bylo horší. Brát šlo následně spíše na jihu a západě Číny. Viz. Obrázek
Ahoj
Jen se chci zeptat, došla Ti ta zpráva ohledně Korálového moře...?
Pořád mi to ukazuje nepřečteno...?
Dík

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4722
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 23 lis 2019, 23:11

Zajímavé :) Já jsem si ji přečetl už před několika dny, tzn. nechápu, co klient píše. Jen toho mám tolik, že jsem se k ní ještě nestihl vyjádřit... :tdsa:

K Číně se zkusím vyjádřit zítra, jestli najdu čas.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4722
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 25 lis 2019, 13:38

Tak k Číně po Nankingu: Ano, tady je mírové řešení pro Japonce už velmi obtížné, přesto si pořád myslím, že cesty k řešení byly. Možnosti:
  1. Totální válka ze strany Japonska a jeho loutek: Japonská společnost, jakkoliv militaristická, vlastně dost dlouho nenajela na plně válečnou ekonomiku s mobilizací všeho, co šlo, pro válku. Japonsko mělo, dle sčítání z konce roku 1935, 69,5 milionu obyvatel, což znamená teoreticky 7mi milionovou armádu, nicméně IJA nikdy nedosáhla ani velikosti 2 milionů mužů ve zbrani, přičemž proti Číně bylo nasazena maximálně cca milion vojáků. Logicticky by sice další navýšení nejspíš znamenalo noční můru, ale tipuji, že další milion klidně mohl být ještě do Číny poslán, i kdyby jen na pacifikaci okupovaných teritorií. Tímto nárustem by se IJA přiblížila počtu vojáků Číny a pokud by byla vůle, Japonci by dané ztráty mohli ještě 2x kompletně nahradit. Totální kampaň by pak mohla paradoxně rychleji vyčerpat použitelnou živou sílu Číny, než živou sílu Japonců, a přivést tak buď režim Kuomintangu k pádu, nebo k jednacímu stolu za podmínek výhodných pro Japonsko
  • Diplomatická cesta: Upřímně, silně nepravděpodobná, ale možná. Nepravděpodobná ne pro neschopnost Japonska, ale pro nutnost věštění z "křišťálové koule" o budoucím vývoji. Japonsko vsadilo na spojenectví s Německem (a Itálií), protože to vypadalo, že dotyčné dva státy jsou schopny smést evropské koloniální mocnosti, jejichž kolonie Japonsko chtělo též. Naprosto logicky. Nicméně zas o moc víc společného s nimi Japonsko nemělo, tzn. nic mu nebránilo vydat se cestou podpory Británie (se kterou mělo dříve spojeneckou smlouvu) a Francie. Pokud by k tomuto došlo, je možné, že Itálie a Německo by o to více podporovaly Čínu - což je sice z krátkodobého hlediska pro Japonce nevýhodné, ale z dlouhodobého by to mohlo znamenat volnou ruku v Číně ze strany koloniálních mocností a ukončení podpory Čínské republice od týchž států. Japonsko by též netrpělo ropným embargem a mohlo dále vést válku v Číně (problém je, že tato varianta neřeší porážku Číny, pouze ji z dlouhodobějšího hlediska více oslabuje a Japonsko posiluje)
  • Kolaborace: Jak jsi sám psal, Čína na tom byla ve 2/2 30. let dost bídně a Kuomintang byl brán jako lepší alternativa než Japonci jen z toho důvodu, že Japonci se chovali fakt mizerně. Pokud by (např. právě v důsledku Nankingského masakru) přišla revize této politiky s cílem mít Číňany na okupovaném území jako loajální pracovní sílu (alá politika Německa v Protektorátu - uspokojte jejich materiální potřeby, ať jsou v klidu a makaj), byl by, ze strany průměrného Číňana, nějaký Nanking nejspíš brzy zapomenut a dotyční by byly ochotni pracovat pro novou "Čínskou" vládu, která by jim zajistila snesitelnější podmínky, než jejich protějškům pod původní vládou. Tím by byl zajištěn de-facto týl bojujících sil a nadto by se neklid naopak mohl začít šířit u protivníka (proč podporovat tuto vládu, když ta druhá dává svým obyvatelům lepší podmínky?)
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 179
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 25 lis 2019, 14:25

Atlantis píše:
25 lis 2019, 13:38
Tak k Číně po Nankingu: Ano, tady je mírové řešení pro Japonce už velmi obtížné, přesto si pořád myslím, že cesty k řešení byly. Možnosti:
  1. Totální válka ze strany Japonska a jeho loutek: Japonská společnost, jakkoliv militaristická, vlastně dost dlouho nenajela na plně válečnou ekonomiku s mobilizací všeho, co šlo, pro válku. Japonsko mělo, dle sčítání z konce roku 1935, 69,5 milionu obyvatel, což znamená teoreticky 7mi milionovou armádu, nicméně IJA nikdy nedosáhla ani velikosti 2 milionů mužů ve zbrani, přičemž proti Číně bylo nasazena maximálně cca milion vojáků. Logicticky by sice další navýšení nejspíš znamenalo noční můru, ale tipuji, že další milion klidně mohl být ještě do Číny poslán, i kdyby jen na pacifikaci okupovaných teritorií. Tímto nárustem by se IJA přiblížila počtu vojáků Číny a pokud by byla vůle, Japonci by dané ztráty mohli ještě 2x kompletně nahradit. Totální kampaň by pak mohla paradoxně rychleji vyčerpat použitelnou živou sílu Číny, než živou sílu Japonců, a přivést tak buď režim Kuomintangu k pádu, nebo k jednacímu stolu za podmínek výhodných pro Japonsko
  • Diplomatická cesta: Upřímně, silně nepravděpodobná, ale možná. Nepravděpodobná ne pro neschopnost Japonska, ale pro nutnost věštění z "křišťálové koule" o budoucím vývoji. Japonsko vsadilo na spojenectví s Německem (a Itálií), protože to vypadalo, že dotyčné dva státy jsou schopny smést evropské koloniální mocnosti, jejichž kolonie Japonsko chtělo též. Naprosto logicky. Nicméně zas o moc víc společného s nimi Japonsko nemělo, tzn. nic mu nebránilo vydat se cestou podpory Británie (se kterou mělo dříve spojeneckou smlouvu) a Francie. Pokud by k tomuto došlo, je možné, že Itálie a Německo by o to více podporovaly Čínu - což je sice z krátkodobého hlediska pro Japonce nevýhodné, ale z dlouhodobého by to mohlo znamenat volnou ruku v Číně ze strany koloniálních mocností a ukončení podpory Čínské republice od týchž států. Japonsko by též netrpělo ropným embargem a mohlo dále vést válku v Číně (problém je, že tato varianta neřeší porážku Číny, pouze ji z dlouhodobějšího hlediska více oslabuje a Japonsko posiluje)
  • Kolaborace: Jak jsi sám psal, Čína na tom byla ve 2/2 30. let dost bídně a Kuomintang byl brán jako lepší alternativa než Japonci jen z toho důvodu, že Japonci se chovali fakt mizerně. Pokud by (např. právě v důsledku Nankingského masakru) přišla revize této politiky s cílem mít Číňany na okupovaném území jako loajální pracovní sílu (alá politika Německa v Protektorátu - uspokojte jejich materiální potřeby, ať jsou v klidu a makaj), byl by, ze strany průměrného Číňana, nějaký Nanking nejspíš brzy zapomenut a dotyční by byly ochotni pracovat pro novou "Čínskou" vládu, která by jim zajistila snesitelnější podmínky, než jejich protějškům pod původní vládou. Tím by byl zajištěn de-facto týl bojujících sil a nadto by se neklid naopak mohl začít šířit u protivníka (proč podporovat tuto vládu, když ta druhá dává svým obyvatelům lepší podmínky?)
Opět hezky napsané, z mé strany takřka bez výtek, pouze k bodu jedna:
V Japonsku byl již v roce 1938 zaveden přídělový systém na spotřební zboží a o rok později též i na potraviny, zatím sice společnost nepociťovala v důsledku „Čínského incidentu hlad“, nicméně nedostatek potravin začal být reálný (tzn. necelé tři roky před Pacifickou válkou). Přejít na totální válku je sice možné, ale chvíli trvá než na ni přeorientuješ nejen průmysl, ale i společnost. Japonský národ byl neustále přesvědčován o úspěších císařských vojsk na kontinentu (permanentně se lidem lhalo) takže je dál balamutit nebyl problém a vzhledem k povaze celého národa i výchovy to bylo i jednoduché.

Nicméně tu máš pořád velké jenže, to spočívá v kvalitě branců, které povoláš, Japonci měli možná nejlepší lehkou pěchotu na světě (určitě jednu z nejlepších), jenže toho bylo docíleno mnohaletým „mírovým výcvikem“, kdy byly jednotky posílány do Mandžuska a Koreje, kde prováděly strážní službu a potlačovala se povstání a výcvik samotný byl nesmírně reálný, to se pak projevovalo během kampaně v Číně, kde se postupy a taktika ještě zdokonalily. Takže to co chci říci, jádro armády tvořili veteráni, poměrně vysoké procento, nyní nabereš dalších milion branců, klidně dva, vycvičit je bude noční můra a kvalita absolutně nevalná..., ona ta představa, že všichni Japonci v té době jsou samurajové je dost naivní, armáda třeba vůbec nechtěla povolávat vysokoškoláky, protože jejich použitelnost byla minimální. Nejlepší materiál byli kluci z venkova, prostí lidé s minimálním vzděláním, protože dle poddůstojníků se dali mnohem lépe vycvičit, nebyli zkažení a líní... Během války v Pacifiku byly právě tyto nové formace nasazovány (některé měly štěstí a byly poslány do Číny získat zkušenosti) a následně likvidovány až příliš snadno. Jistě jsou zde další faktory proč se tak dělo, nepřátelská vzdušná převaha, špatná výstroj, výzbroj, hlad... Jenže nevěřím předpokladu, že když najednou zdvojnásobíš expediční armádu v Číně, že to bude mít ten opravdu hmatatelný vliv, byť budeš mít klidnější zázemí díky většímu počtu druhosledových jednotek v týlu.

Mnohem reálnější je bod tři, bohužel pro Japonce i Číňany nebyl praktikován...

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 179
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 28 lis 2019, 19:28

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 6.)

K večeru 22. prosince ztratí Japonci kontakt s americkým svazem bitevních lodí a křižníků mířících k Wake, dálkové hydroplány z pluku Yokohama již ve tmě nemohly lodě nepřítele sledovat a musely se stáhnout zpět na atol Roi. Inoue nasměroval k nahlášené pozici nepřítele všechny své akceschopné čluny z 27. ponorkové divize, následně uvědomil všechny podřízené o poslední známé poloze Američanů. Nejdříve chtěl znovu vydat rozkaz k ústupu a nařídit, aby se Kajioka opět stáhl na Marshallovy ostrovy, nakonec to neudělal. Důstojníci jeho štábu jej přesvědčili, že opětovný rozkaz k ústupu by znamenal pro 4. loďstvo ztrátu tváře a byl by ponížením, bylo by lepší, aby nechal Kajioku rozhodnout se na místě a tím také ponechat odpovědnost z případného nezdaru na něm.

Krátce po 20:25 nalezla americký svaz jedna z ponorek 27. divize, Ro 66 (Kurokawa Hideyuki), patřila ke trojici člunů, jež před několika dny na Inoueho rozkaz vystřídaly jednotky 26. divize hlídkující kolem Wake. Na palubě byl přítomný velitel 27. divize Fukaya Sokichi's, japonský člun vystřelil torpédovou salvu směrem ke svazu viceadmirála Williama S. Pye a podařilo se mu třemi torpédy smrtelně zasáhnout lehký křižník Raleigh, stará americká loď se naštěstí pro její posádku potápěla pomalu a ztráty nebyly těžké (36 mrtvých/ nezvěstných + 22 zraněných). Přestože doprovodné torpédoborce japonský člun před útokem nedokázaly zaregistrovat, odveta z jejich strany byla nemilosrdná. Torpédoborce Selfridge a Henley nejméně 10 minut zasypávaly Ro 66 hlubinnými bombami a v 20:36 ji zničily, japonský člun pod hladinou implodoval, trosky ponorky společně s kusy lidských těl, jež patřily její posádce toho byly důkazem, když je osvítily světlomety torpédoborců, jak plavou po hladině.

Pro Pye byl tento útok varováním, Japoncům se podařilo jeho lodě překvapit, jediné čím se mohl utěšovat bylo, že nepřátelský člun byl zničen dříve, než mohl ohlásit jeho pozici. Jeho situace nebyla dobrá v tom, že mu začalo pomalu docházet palivo a on se již nemohl dlouho v blízkosti atolu zdržovat. Musel nalézt oba japonské svazy co nejdříve (především ten s invazními jednotkami) a rychle je zničit. Byl si jist svou drtivou převahou, nicméně útok japonské ponorky byl varováním, že musí jednat nejen rychle, nýbrž být přitom i opatrný.

Mikawa jehož síly se také blížily k atolu se snažil během dne zkoordinovat japonské síly v jeho blízkosti. Poslal svým dvěma kolegům (zároveň podřízeným) zprávu, ve kterém jim naznačil svůj bitevní plán, dojde-li k případnému střetu s Američany. Ten z počátku příliš neočekával, uvěřil totiž zprávám Harových letců a byl přesvědčen, že nepřítel ustupuje, to se však změnilo po útoku amerických letadel na 5. divizi letadlových lodí, jež se nyní stahovala na Truk. Navíc se k němu dostanou zprávy od průzkumných letounů jež vyslalo 4. loďstvo a ty rozhodně nebudou ve znamení ústupu nepřátelské flotily, ba právě naopak. Z těchto zpráv pochopil, že Američané disponují drtivou převahou, riziko porážky v noční bitvě bylo poměrně vysoké, přesto ji byl ochotný vybojovat, věřil, že jeho muži mají lepší výcvik a japonská flotila je takticky vyspělejší.

Kontradmirál Kajioka se rozhodl zaútočit na atol časně z rána 23. prosince, překvapivý útok měl jeho silám poskytnout výhodu (proto zcela rezignoval na dělostřeleckou přípravu) a z tohoto důvodu ponechal u výsadkových lodí a transportů pouze dva torpédoborce a se zbytkem svého svazu zamířil směrem k ohlášené pozici amerických lodí. V jeho blízkosti se pohybovala 6. divize křižníků kontradmirála Gotō Aritoma, jež jej měla podporovat a chránit. Jak Gotō, tak Kajioka se pokusili řídit bitevním plánem jenž jim poslal Mikawa, ten byl nesmírně prostý, jejich úkolem bylo na sebe vázat pozornost Američanů, než k nim jejich velící dorazí. Vzhledem k drtivé palebné převaze nepřítele měly jejich lodě podnikat noční soustředěné torpédové útoky a opětovně se rychle stahovat, jejich hlavní výhodou byla vyšší rychlost vlastních lodí a kvalitní torpéda ráže 610 mm s dlouhým dosahem.

Lodě viceadmirála Williama S. Pye se dostanou do kontaktu s Kajiokou již 23:17, americký svaz popluje v jednoduchém složení, kdy torpédoborce Blue, Helm budou umístěni do čela svazu a za nimi poplují křižníky Minneapolis, Astoria, následované bitevními loděmi Arizona, Oklahoma, California, Tennessee a Nevada, v jejich závěsu poplují křižníky San Francisco, Helena a Honolulu s torpédoborci Selfridge, Henley, jež budou celou formaci uzavírat. Nevýhodou amerického admirála byl malý počet torpédoborců a ještě větší byl v nízké zkušenosti a připravenosti jeho posádek na noční boj, nicméně tuto druhou nevýhodu si Pye neuvědomoval, nebo ji nepovažoval za stěžejní pro následný střet.

Japonci díky svému lepšímu výcviku a také optice dokázali Američany objevit s dostatečným předstihem, Kajioka okamžitě po jejich spatření vydal všeobecný rozkaz k útoku pro všechny své lodě. K dispozici měl tři lehké křižníky (Júbari, Tatsuta a Tenryu) a čtyři torpédoborce (Oyte, MochizukiMutsuki a Yayoi), oba zbylé torpédoborce, které nechal u transportů byly ty, jež mu poskytlo 4. loďstvo, jako náhradu za ztracené Hayate a Kisaragi o které přišel během svého prvního a neúspěšného útoku na Wake. Japonci v 23:26 odpálí směrem k nepříteli 23 torpéd a okamžitě se po torpédové salvě začnou od Američanů stahovat pryč. Ti dokáží přítomnost Japonců zaznamenat až ve chvíli, kdy se japonské lodě začnou stahovat, jejich reakce bude pomalá a palba lodí nepřesná. Pye bude mít velké štěstí v tom, že i pro Japonce byl tento střet první opravdovou bitvou a jeho nepřítel odpálil svá torpéda příliš brzy a z velké vzdálenosti, přesto však dvě najdou svůj cíl. První projektil zasáhne torpédoborec Blue, torpédo udeřilo do středu lodi a vyvolalo obrovskou explozi, po níž se torpédoborec během několika minut s těžkými ztrátami mezi posádkou potopil. Druhé torpédo našlo svůj cíl v těžkém křižníku Minneapolis, exploze hlavice byla natolik silná, že doslova urvala část přídě lodě až k první dělové věži, křižník musel prudce zpomalit a vypadl z formace.

Útok vyvolal mezi Američany zmatek, lodě střílely na imaginární cíle a jejich posádky hlásily neexistující brázdy torpéd, kolem 23:41 si Pye uvědomí, že se stal obětí útoku udeř a uteč, hlášení, jež dostane o škodách naštěstí nebudou tak katastrofální, jak se zprvu obával. Musel si však chtě nechtě přiznat, že jej jeho soupeř dokázal pěkně potrápit, to však nic neměnilo na jeho plánu, lodě s invazními jednotkami byly vzdáleny ještě necelou hodinu plavby a musely být zničeny. Japonci svým útokem přišli o moment překvapení, nevěřil tomu, že jej znovu nachytají, nechal stáhnout Minneapolis v doprovodu torpédoborce Helm a dál pokračoval v misi. Kajioka během ústupu nechal znovu nabít své torpédomety a připravil se na nový úder, zlobil se na svého kolegu a nechápal, proč jej Gotō nepodpořil, nicméně nechtěl porušit radiový klid a doufal, že se tentokrát 6. divize křižníků k jeho útoku na Američany připojí. Chápal také, že již sotva dosáhne momentu překvapení, z prvního útoku vyvázl jeho svaz až (překvapivě) příliš snadno, druhý útok bude mnohem těžší, i z důvodu toho, že se tentokrát, bez ohledu na riziko, rozhodne zaútočit z mnohem větší blízkosti.

Druhý útok proti Američanům začne Kajioka v 00:27, úmyslně rozdělí svůj svaz na dvě poloviny, z nichž ta první zaútočí ze severu a druhá ze západu, on vedl západní, složenou pouze z křižníků. Ta se dostane k nepříteli o něco dříve, tentokrát budou posádky amerických lodí mnohem bdělejší a zaznamenají přiblížení jeho lehkých křižníků. Americká palba sice nebude kdovíjak přesná, bude však koncentrovaná a kole japonských lodí budou explodovat obrovské gejzíry vody od těžkých 356mm projektilů. Tentokrát půjde Kajioka až na dřeň a odpálí svá torpéda ve vzdálenosti necelých 6 000 metrů, během přiblížení sice nedostane žádný z jeho křižníků přímý zásah (nicméně i tak budou poškozeni blízkými výbuchy těžkých granátů), během obratu a pokusu se odpoutat však již ano. Jako první bude zasažena v 00:39 Tatsuta, protipancéřový granát ráže 203mm snadno pronikne její trupem a prolétne lodí, aniž by explodoval, nicméně další granáty, jež loď trefí během necelé další minuty, již budou fungovat velmi dobře. Lehký křižník se po zásahu 356mm projektilu zastaví, hořící loď bude doslova magnetem, jež bude přitahovat palbu Američanů, již 00:48 z ní bude jen potápějící se hořící vrak, který krátce po 01:00 zmizí pod hladinou. Ztráty mezi posádkou lodě budou těžké, zahyne 216 z 327 námořníků. Vlajková loď lehký křižník Júbari dostane první zásah v 00:42, zarámovala ji salva z jednoho amerického lehkého křižníku, granáty ráže 152mm vyřadí ovládání kormidla a učiní tak loď neovladatelnou. Nefungující kormidlo ji navíc navede k nepřátelským lodím a stane se tak velmi lákavým cílem jejich dělostřelců, v 00:51 se Júbari po obrovské explozi roztrhne a velmi rychle potopí, zahyne většina posádky včetně kontradmirála Kajioka Sadamichi a celého jeho štábu (307 z 328). Tenryu měl zpočátku štěstí a dokázal se většině granátů vyhnout, to však platilo pouze do 00:46, kdy i jej zasáhne těžký projektil 356mm. Ten exploduje na zádi u třetího komínu, který doslova urazí, loď bude nucena zpomalit a velmi brzy ji zasáhne nejméně 10 dalších granátů od kalibru 203 až po 127mm, jen díky tomu, že se Američané budou muset bránit dalším japonským útokům a ztratí o ni zájem, dokáže se těžce poškozená loď odplížit z dostřelu nepřátelských lodí.

Severní skupina složená z torpédoborců, které Kajioka úmyslně poslal zaútočit z jiné strany se na rozdíl od lehkých křižníků dokázala přiblížit k nepříteli nepozorovaně. Američané zaměřili svou pozornost na křižníky a za svou chybu měli nyní draze zaplatit. Z 24 torpéd (8 vyšlou křižníky) tentokrát zasáhne nepřítele 5, tři z nich trefí bitevní loď Oklahomu, na které vyvolají rozsáhlý výbuch jejího muničního skladiště pod věží A a následné sekundární exploze povedou k tomu, že se bitevní rozlomí a velmi rychle potopí. Zbylá torpéda zasáhnou bitevní lodě Arizona a California, na obou lodích dojde z zaplavení některých jejich částí, nicméně škody nebudou příliš vážné, budou však nuceny zpomalit.

Američané sice přibližující se japonské torpédoborce nezachytili, přesto jim však beztrestně vyváznout nedovolili. Všechny torpédoborce budou během ústupu zasaženy, nejhůře na tom bude Yayoi, granát ráže 152mm vyřadí obě hlavní zadní baterie děl ráže 120mm, několik dalších granátů (buď 152 nebo 127mm) poškodí trup a malý japonský torpédoborec začne nabírat vodu, podaří se mu však uniknout.

Těsně před 01:00, kdy se pozornost Američanů zcela zaměřila na prchající torpédoborce jež byly tím, co nyní zůstalo ze svazu kontradmirála Kajioky, se na scéně objevila 6. divize křižníků kontradmirála Gotō Aritoma. Ten ve snaze dostat nepřítele do kleští udeří z jihu, nicméně jeho plán selže, protože nestačí zaútočit včas, kdy právě naprostý krach časové koordinace vyústil v Kajiokovu smrt a stovek jeho podřízených. Těžké křižníky odpálily směrem k nepříteli 16 torpéd a následně zahájily palbu z děl ráže 203mm. Gotō měl o nepříteli velmi dobrý přehled, protože před 00:20 vyslal dva své hydroplány Aiči E13A na průzkum, ty teď nyní osvětlily celé bojiště světlicemi, které shazovaly a japonský admirál měl americkou flotilu jak na podnose. Kolem 01:12 si našla první japonská torpéda své cíle (z 16 jich uspěje 5), po jednom zásahu utrpí opět bitevní lodě Arizona a California, dvě zasáhla těžký křižník Astoria a poslední pak torpédoborec Henley, kterému exploze urvala záď. Byť bude mít Gotō podstatnou taktickou výhodu pramenící z momentu překvapení, poměr sil i přes škody, které Američané dosud utrpěli bude těžce v jeho neprospěch. Nejlepší co mohl japonský admirál nyní udělat, bylo využít zmatku v nepřátelských řadách a okamžitě ustoupit, nicméně on tak ve své hlouposti neučiní. Do 01:27 se Japoncům podaří zasáhnout mnoho nepřátelských lodí granáty ráže 203mm, nejhůře na tom bude lehký křižník Honolulu, který měl tu smůlu, že byl nejblíže japonským křižníkům, zle na tom byla i jeho sestra Helena, škody jež utrpí těžký křižník San Francisco a bitevní loď Nevada nebudou tak vážné.

V 01:27 však dostane těžký křižník Kako vážný zásah granátem ráže 357mm, ten vybuchne na zádi v blízkosti jeřábu lodi, střepiny pozabíjejí obsluhy obou torpédometů a vyřadí je z činnosti. Tento zásah měl být pro velitele 6. divize křižníků varováním, aby se svými loděmi stáhl, on tak však neučiní...

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 179
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 29 lis 2019, 17:16

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 7.)

Vlajková loď kontradmirála Gotō, těžký křižník Aoba (Hisamune Yonejiro) bude poprvé zasažena v 01:33, granát kalibru 203mm zasáhne pagodovitou nástavbu její velitelské věže, škody prozatím nebudou vážné. Mnohem horší bude poškození z 01:35, kdy dva 357mm dopadnou na příď, vyřadí obě hlavní dělové věže a zredukují tak palebnou sílu lodě na pouhou třetinu. Vážná poškození utrpí v té době i těžké křižníky Furutaka, Kinugasa, jejich palebná síla zůstane prozatím nedotčena, lodě však začnou ztrácet rychlost v důsledku záplav po zásazích v jejich trupu. 01:43 vydá Gotō konečně rozkaz k odpoutání se od nepřítele, japonský admirál nejspíš pochopil, že tuto bitvu vyhrát nemůže, pro něj samotného bylo však již pozdě. Přesně v 01:46 zasáhne křižník Aoba další granát ráže 203mm, zničí můstek lodi a usmrtí většinu jeho osazenstva, včetně kontradmirála Gotō a jeho štábu.

Zmrzačená 6. divize křižníků se maximální možnou rychlostí odpoutá od víru bitvy a bude prchat na sever, Japonci budou mít obrovské štěstí v tom, že Americké lodě nebudou ve stavu je pronásledovat. Pro síly viceadmirála Williama S. Pye nyní také nebude jiná možnost než se ustoupit, pokračovat dal v misi by bylo šílenství, jeho flotila utrpěla těžké ztráty, on sám byl přesvědčen, nebo se tím alespoň utěšoval, že Japonci jsou na tom stejně zle. Jeho hlavní starostí bylo dát své lodě do hromady a spořádaně ustoupit, torpédoborec Henley byl těžce poškozen a jeho velitel mu hlásil, že loď bude nutné odtáhnout, pakliže Pye bude trvat na její zachráně. Těžký křižník Astoria byl v podobně vážném stavu a do lodi se dostalo již téměř 1 500tun vody, byl schopen plout rychlostí sotva 4 uzlů. Zprávy z ostatních lodí také nebyly vůbec povzbudivé. Pye se musel rychle rozhodnout, jak naloží s poškozenými loděmi, bohužel pro něj již na toto rozhodnutí nedostal dost času, Mikawa měl rozhodnout za něj.

Japonský admirál po celou noc spěchal maximální možnou rychlostí podpořit své podřízené, útržky zpráv jež obdržel, především od prchajících Kajiokových torpédoborců a následně i od velitelů křižníků 6. divize mu příliš nepomohou. Jeho obraz o situaci nebyl dobrý, byl si vědom pouze toho, že oba jeho podřízení jsou mimo hru a on se na ně nyní nemůže spolehnout. Oba jeho torpédoborce Tanikaze, Urakaze pluly před bitevními loděmi připraveni udeřit na nepřítele, tak se také v 02:07 stane. Hlídky na torpédoborcích zaznamenají americké lodě a brzy na ně vypálí 8 torpéd, následně informují Mikawu o kontaktu. Protože obsluhy torpédometů odpálí svá torpéda příliš brzy, žádný z projektilů nenalezne svůj cíl, navíc jejich útok Američany varuje. Ti zahájí na oba ustupující torpédoborce palbu a nevědomky tak krásně odhalí japonským bitevním lodím svou pozici. V 02:19 zahájí Hiyei a Kirishima palbu ze svých těžkých děl na vzdálenost necelých 17 km a velmi brzy si najdou jejich granáty cíl. První z jejich obětí bude California (vlajková loď viceadmirála Williama S. Pye), tou druhou pak bitevní loď Arizona (Franklin Van Valkenburgh), jež byla vlajkovou lodí velitele divize bitevních lodí kontradmirála Isaaca C. Kidda. Obě bitevní lodi byly již předtím vážně poškozeny japonskými torpédy a nabraly velké množství vody, jejich schopnost manévrovat a bránit se tak byla malá. Pye po zpozorování japonských bitevních lodí, o nichž doposud netušil, že jsou zde přítomny nařídí zbylým lodím svého svazu ústup. Je velmi pravděpodobné, že tváří tvář dalšímu japonskému svazu ztratil nervy a propadl panice. Již v 02:43 zahájily Tanikaze a Urakaze další útok torpédy a z 8 dlouhých kopí tentokrát našla svůj cíl 3, všechna zasáhla hořící bitevní loď California, která se po mnoha explozích převrátila a velmi brzy potopila. Navzdory tomuto úspěchu nebyla Mikawova situace ani zdaleka komfortní, protože jak Hiyei, tak Kirishima byly již obě také několikrát zasaženy (Tennessee, Nevada a Arizona nestřílely vůbec zle) a výsledek střetu byl na vážkách. Byl to však rozkaz k ústupu od viceadmirála Williama S. Pye, který vydal těsně před svou smrtí a následná zkáza jeho vlajkové lodě, co pohřbilo šance Američanů v této bitvě vyhrát. Kontradmirál Isaac C. Kidd, jako služebně nejstarší důstojník se tímto rozkazem řídil a se svou lodí kryl ústup amerických sil. Kolem 03:00 byla jeho vlajková loď celá v plamenech a Mikawa nařídil svým torpédoborcům zasadit ji ránu z milosti a pustil se za ustupujícími Američany. V 03:04 vystřelil Tanikaze do hořícího vraku bitevní lodi Arizona dvě torpéda, ty urychlila konec statečné lodi, jež se ve 03:14 potopila. Již mezitím Urakaze rozstřílel takřka bezbranný torpédoborec Henley. Mikawa nemusel na svou příští oběť čekat dlouho, ve 03:28 nalezl zmrzačený těžký křižník Astoria jež se šoural rychlostí sotva 4 uzlů. Obě jeho bitevní lodě s ním během necelé čtvrt hodiny udělaly krátký proces a poslaly jej pod hladinu. Po tomto snadném úspěchu nařídil japonský admirál ukončit pronásledování a zamířil k Wake.

Toto jeho rozhodnutí bude později velmi kritizováno, nicméně Mikawa k němu měl dobré důvody. Tím hlavním byla vysoká spotřeba munice na obou bitevních lodí 3. divize, během střetu vystřílely téměř 60% veškerých zásob do hlavních děl, druhým byl stav paliva a třetím byla absence vlastního vzdušného krytí. Věděl moc dobře, že 5. divize letadlových je na cestě na Truk a nemůže jej chránit, neměl přesné informace o pozici nepřátelských letadlových lodí a tvrzení Harových letců, že byly obě potopeny nyní považoval za více než pochybné. Neméně podstatné bylo i to, že invaze na atol právě probíhala (japonské jednotky se vylodí kolem 02:00), bylo jeho povinností je podpořit.

Zpráva o porážce americké záchranné flotily, jež měla obránce atolu vyprostit, bude pro posádku Wake poslední ranou. Američanům se sice podařilo japonský výsadek zastavit, neměli však již dost sil vrhnout jej zpět do moře (Japonci nechali oba transportní torpédoborce P-32 P-33 najet na břeh a tím je obětovat) a místním velitelům tak nezbyla jiná alternativa než kapitulace.

Kolem poledne pak Mikawa dostane zprávu od kapitána lehkého křižníku Tenryu, že veškeré pokusy zachránit jeho loď skončily neúspěšně a on vydal rozkaz ji opustit. Posádku křižníku vzal na palubu torpédoborec Mutsuki a Tenryu v 14:36 zmizí pod hladinou s 76 námořníky, jež nalezli smrt během noční bitvy. Vážně poškozený torpédoborec Yayoi ztratil v průběhu rána chod a Oyte jej bude muset odtáhnout zpět na atol Kwadžalein. Všechny těžké křižníky 6. divize budou vážně poškozeny, nejhůře Aoba a Kako, Mikawa je proto pošle na Truk, kde budou provizorně opraveny a následně zamíří na mateřské ostrovy, kde stráví několik měsíců v loděnicích.

Přeživší americké lodě díky nezájmu Japonců dorazí pozdě večer na setkání se svazem kontradmirála Fletchera, doplní palivo z jeho tankerů a společně zamíří zpět na Havaj. Americký velitel nemínil riskovat další bitvu, neměl představu o japonských silách, které proti němu nyní stojí a vzhledem ke ztrátám, jež Pacifická flotila utrpěla raději udělal vše proto, aby své lodě zachoval pro budoucí bitvy.

Když Jamamoto několik dní po bitvě celou operaci analyzoval, nemohl se ubránit dojmu toho, jak velkou příležitost Spojená flotila propásla. Američané mu doslova na stříbrném podnose nabídli možnost, aby zničil téměř veškeré jejich síly v Pacifiku, stačilo k tomu jediné, poslat celý Kido Butai k Wake a ne pouze Harovu 5. divizi letadlových lodí. Nesouhlasil sice s rozhodnutím, které Mikawa učinil, nicméně to byl pouze zástupný problém a on navíc věděl, že odtud z mateřských ostrovů se situace posuzuje jinak, než na palubě Hiyei, kdy má dotyčný velitel odpovědnost za úspěch celé invaze a přítomné flotily. Sám pro sebe si říkal, zda oběma stranám Wake za celou tu námahu a obří ztráty vůbec stál, kus šutru vzniklý sopečnou aktivitou, jehož jedinou opravdovou hodnotou bylo to, že jej matka příroda zrodila na tak strategicky položeném místě…

Pro Američany měla tato bitva příchuť nejen debaklu, nýbrž takřka národní katastrofy, prezident Roosevelt nařídil uvalit na zprávy o porážce tiskové embargo a veřejnost se nesměla dozvědět nic o rozsahu celé porážky. Zprávy měly hovořit o těžce vybojovaném patu, proti japonské přesile. Krátce po porážce amerického námořnictva v Bitvě o Wake nechal Roosevelt provést personální čistku ve velení Pacifického loďstva. Admirál Husband E. Kimmel byl považován za viníka katastrofy (admirálové William S. Pye a Isaac C. Kidd v bitvě zahynuli a tudíž byla vina svalena na někoho živého, navíc propaganda udělala z obou padlých hrdiny) a nahradil jej admirál Chester W. Nimitz. Dále bylo zrušen CINCUS (systém velení, které rotovalo mezi šéfem Pacifického a Atlantického loďstva), do čela amerického námořnictva se tak dost Ernest J. King, jež patřil k Rooseveltovým oblíbencům a byl jeho hlavním favoritem pro tuto funkci.

Jaké měla pro obě strany tato bitva důsledky je těžké říct, protože obě strany si zní vzaly ponaučení jak správné, tak chybné...
Jamamoto pochopil, že posílat na podporu invazních operací, jež mají jen nízkou oporu od vzdušných sil umístěných na souši, pouze dvě letadlové lodě, je nesmírně rizikový podnik a pro příště se měly těchto operací účastnit alespoň čtyři letadlové lodi. Chápal také, že byl zanedbán dálkový průzkum a tomu se chtěl v budoucnu vyvarovat.
Vítězství v nočním střetu ponechalo důstojníky Spojené flotily v iluzi, že jsou to oni, kdo tento způsob boje zvládá nejlépe, a není tudíž nutné na nynější taktice nic měnit. To byl však velký omyl, Japonci střet vyhráli díky lepšímu výcviku a neschopnosti jejich nepřátel využívat nové moderní technologie, jako byl radar (California byla jednou z lodí, jež jej měla instalovaný), to se však brzy změní a japonská převaha se začne pomalu vytrácet.

Američané si uvědomili, že složení letového parku na jejich letadlových lodí je chybné, neměli dostatek stíhaček, Fletcher po bitvě neměl ani jedinou a kdyby jej Japonci znovu napadli, mohl by se bránit pouze svým protiletadlovým dělostřelectvem. Když se štáb Pacifické flotily snažil analyzovat důvody noční porážky, dospěl k tomu, že Pye neměl dost torpédoborců a ty kterými disponoval, byly špatně rozmístěné a nemohly tak správně reagovat na akce nepřítele. Dále správně upozornil, že ponorkové nebezpečí bylo silně podceněno, což vedlo ke ztrátě Raleigh. Co však nebylo příliš probíráno, bylo selhání vzdušného průzkumu, protože nikdo z velících důstojníků neměl tušení o přítomnosti japonské 3. divize bitevních lodí.

Američané v průběhu bitvy ztratí:
3 bitevní lodě (Arizona, Oklahoma a California)
1 těžký křižník (Astoria)
1 lehký křižník (Raleigh)
1 eskortní letadlovou loď (Long Island)
2 torpédoborce (Blue a Henley)
1 bitevní loď (Nevada), 1 velká letadlová loď (Saratoga) 3 křižníky (Minneapolis, Helena, Honolulu) budou vážně poškozeny a na 5 měsíců vyřazeny z boje.
Zahyne nebo bude pohřešováno na 4 960 námořníků a letců – včetně dvou admirálů, bude se jednat o největší námořní porážku v historii USA.

Japonské ztráty:
3 lehké křižníky (Júbari, Tatsuta a Tenryu)
2 torpédoborce (Hayate, Kisaragi)
2 transportní torpédoborce (P-32 P-33)
1 ponorka (Ro 66)
Mnoho lodí bude vážně poškozeno včetně dvou mateřských letadlových lodí, čtyř těžkých křižníků a jednoho torpédoborce.
Zahyne nebo bude pohřešováno na 1 530 námořníků a letců – včetně dvou admirálů.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 179
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 30 lis 2019, 18:07

Bitva v průlivu Bangka 15.únor 1942

Ještě před pádem pevnosti Singapur se Japonci připravili zabrat ostrov Bangka a Palembang na jižní Sumatře. Obě tyto lokality měly obrovský strategický význam pro císařství, protože se zde nacházela významná ložiska cínu a nafty, včetně klíčové rafinérie, jež byla schopná produkovat vysokooktanový letecký benzín. Důležitost Bangky spočívala i v její výhodné strategické pozici pro následný útok na Batávii.

V rámci operace „L“ vyplul 9. února 1942 ze zálivu Kamranh invazní konvoj jež převážel jednotky 38. pěší divize, jehož vzdálené krytí obstarávalo Jižní expediční loďstvo (viceadmirál Ozawa Jisaburō), které vyplulo o den později. To se skládalo z 5 těžkých křižníků (Chokai, Kumano, Mikuma, Mogami, Suzuya) v doprovodu 3 torpédoborců (Uranami, Isonami, Ayanami), jeho součástí byla i lehká letadlová loď Ryujo, lehký křižník Yura a torpédoborec Shikinami pod velením kontradmirála Kakuta Kakuji. Blízké krytí invazních sil měl na starosti kontradmirál Hashimoto Shintarō, jemuž podléhal lehký křižník Sendai, torpédoborce Fubuki, Amagiri, Yugiri, Asagiri, minolovky W1, W2, W3, W4, W5 a stíhače ponorek Ch 7, Ch 8. Ozawa měl navíc podporu v leteckých jednotkách námořnictva i armády operujících z pozemních letišť. Hlavní část invazních sil vyplula až 11. února, jednalo se 13 transportních lodí s pěchotou (229. pěší pluk a 230. pěší prapor), ty chránil křižník Kashii (Kojima), fregatou Shimushu, torpédoborce Shirayuki, Hatsuyuki, Murakumo, Shirakumo a stíhač ponorek Ch 9.

Japonský postup částečně zpomalila živelná evakuace vojáků a civilistů, jež prchali z obleženého Singapuru, desítky neřku-li stovky malých lodí doslova přecpaly úzké vody kolem Bangky a Sumatry. Byť se válečné lodě Spojené flotily snažily zjednat pořádek a nemilosrdně potápěly vše na co narazily, došlo k mnoha zmatkům a zdržením, protože se konvoje s transporty musely vyhýbat hořícím vrakům a potápějícím se lodím. Japonské letouny se snažily vyčistit vody ještě před proplutím vlastní flotily, bohužel však enormní množství cílů snižovalo jejich efektivitu.

Spojenecké velení ABDA ve snaze zabránit invazi Japonců vyslalo úderný svaz pod velením nizozemského kontradmirála Karla Doormana. Toto nehomogenní uskupení složené z lodí několika národů, jež spolu předtím nikdy nespolupracovali ani necvičili mělo čelit Spojené flotile, jež měla nejen technologickou nýbrž i početní převahu, navíc se ji dostávalo luxusu vzdušné podpory, o které si mohl kontradmirál Karel Doorman pouze nechat zdát. Jeho svaz se skládal z křižníků De Ruyter, Java, Tromp (holandské lodě), Exeter (britská loď), Hobart (australská loď) a torpédoborců Banckert, Kortenaer, Piet Hein, Van Ghent (holandské lodě), Barker, Bulmer, John D. Edwards, Parrott, Pillsbury, Stewart (americké lodě). Úderný svaz opustil přístav Oosterhaven k večeru 14. února a zamířil k ostrovu Bangka, kde měl narazit na invazní loďstvo Japonců.

Situace se však již od počátku vyvíjela pro spojence nešťastně, protože ráno 15. února najel torpédoborec Van Ghent během plavby Gasparovým průlivem na skaliska, kde uvízl a nemohl být vyproštěn. Po marných pokusech o záchranu převzal posádku uvízlé lodě torpédoborec Banckert a odplul s ní do Surabaje (ještě předtím však Van Ghent zničil).

Spojenecké lodě v 09:20 spatřil průzkumný hydroplán z těžkého křižníku Chokai (vlajková loď viceadmirála Ozawy), japonský admirál okamžitě odklonil transportní lodě a sám s těžkými křižníky zamířil k jihu, rozhodnutý vybojovat s nepřítelem bitvu. Podle zprávy jeho nepřítel disponoval sice také 5 křižníky, jen jeden z nich však měl být těžký, což mu dávalo drtivou převahu v palebné síle. Doorman nevěda, co jej čeká udržoval střetný kurs k hlavním silám Jižního expedičního loďstva. Ve snaze co nejvíce protivníka oslabit nařídil Ozawa veškerým vzdušným silám v oblasti udeřit na nepřítele.

Ke kontaktu čelních japonských a spojeneckých lodí došlo již 10:43, kdy torpédoborce Uranami, Isonami, Ayanami zahájily palbu na ty holandské, posádky lodí Kortenaer a Piet Hein ji takřka okamžitě opětují. Doorman jež měl jen minimální zprávy o pozicích nebo síle nepřítele nabyl přesvědčení, že narazil na krycí síly japonského invazního konvoje a snažil se k němu za každou cenu probít. Své rozhodnutí nezměnil ani v 10:51, kdy mu hlídky na jeho vlajkové lodi nahlásili objevení nepřátelských křižníků. Zpočátku byli spojenci přesvědčeni, že proti nim stojí pouze dva těžké a dva lehké křižníky, protože došlo k chybě v identifikaci japonských lodí a očekávali tak rovnocennou bitvu, byl to však omyl. Japonci měli k dispozici 5 moderních těžkých křižníků s 50 děly ráže 203mm a spojenci pouhých 6 na britském křižníku Exeter.

Protože se holandský admirál snažil probít k domnělému konvoji, bylo jeho cílem co nejvíce snížit vzdálenost mezi ním a nepřítelem. Potřeboval protivníka dostat na dostřel svých lehčích děl, nicméně Ozawa mu takovou laskavost odmítl poskytnout a snažil se udržovat vzdálenost mezi oběma svazy alespoň 17 km. V 10:56 se japonským dělostřelcům podaří první úspěšný zásah, kdy 203mm projektil zasáhne lehký křižník Tromp, ten vyřadí záďovou věž hlavního dělostřelectva. Přestože byl spojenecký svaz silně nehomogenní, snažil se Doorman využít své převahy v torpédoborcích a poslal je v 11:02 zaútočit proti nepříteli, jakkoliv bylo toto rozhodnutí později kritizováno, moc možností holandský admirál neměl. Ozawa disponoval nejen značně silnějšími loděmi, nýbrž i rychlejšími a byl to on, kdo si od začátku střetnutí udržoval iniciativu. Z toho pohledu byl „sebevražedný“ útok (jak jej později budou nazývat američtí historikové) jedinou šancí na změnu poměru sil. Útok provedou torpédoborce Barker, Bulmer, John D. Edwards, Parrott, Pillsbury, Stewart (ty holandské stály zaměstnávaly pozornost Uranami, Isonami, Ayanami a dokázaly je odvést japonských křižníků) za použití kouřové clony odpálí 24 torpéd směrem k japonským těžkým křižníkům. Tento útok nebude úspěšný, protože Ozawa byl o pohybech nepřítele informován svými hydroplány a nezkušení Američané navíc provedli svůj útok z příliš velké vzdálenosti, takže měl japonský velitel dost času se torpédům vyhnout. Japoncům se během přiblížení podaří několikrát zasáhnout Parrott a Stewart, prvně jmenovaný ztratí chod a druhý bude moci plout rychlostí pouze 12 uzlů. Palba Japonců bude stále přesnější, do 11:20 se jim znovu několikrát podaří zasáhnout Tromp a také Hobart a Exeter. V 11:27 nechá Ozawa odpálit směrem k nepříteli 32 torpéd ze svých těžkých křižníků, mezitím ve snaze usnadnit svým dělostřelcům palbu (považoval ji dosud za silně neefektivní) snížil vzdálenost od nepřítele na 14 km. Z japonských torpéd si svůj cíl najdou pouze dvě, jejich příjemcem se stane lehký křižník Hobart (Harry Leslie Howden), dlouhá kopí rozervou jeho trup a přivedou k explozi muniční skladiště na zádi křižníku, ta způsobí během necelé čtvrt hodiny zkázu celé lodě. Po této katastrofě nařídí Doorman ústup zpět na základnu, to však nebylo vůbec snadné. Během odpoutání od japonských křižníků napadnou spojenecké lodě torpédoborce Uranami, Isonami, Ayanami jež v 11:46 ze vzdálenosti 7 km odpálily jejich směrem 12 torpéd. Zásah se jim zdaří pouze jeden. Torpédoborec John D. Edwards přijde po výbuchu dlouhého kopí o 10 metrů přídě a začne se potápět, velmi brzy jej japonské torpédoborce obklopí a rozstřílí. Stejný osud postihne i holandský lehký křižník Tromp, těžké křižníky Kumano a Mikuma se k němu přiblíží na 10 km a smetou jej záplavou granátů ráže 203mm z hladiny. Japoncům se během spojeneckého úprku podaří ještě potopit torpédoborce Parrott (padne za oběť Uranami) a Stewart (potopí jej těžký křižník Suzuya). Krátce po 12:10 Ozawa ukončí pronásledování nepřítele a zamíří zpět ke konvoji, nepřátelské lodě nyní ponechá na starost letectvu, které je bude napadat po několik příštích hodin a podaří se mu lehce poškodit torpédoborce Barker a Bulmer.

Neúspěch spojenců v Bitvě v průlivu Bangka znamenal nejen ztrátu pěti důležitých válečných lodí (a téměř 2000 námořníků) nýbrž i ztrátu Palembangu. Japonským výsadkářům se podařilo zmocnit letiště i rafinérií, jeho pád se uskutečnil ve stejný den, jako Singapuru a ostrova Bangka. Síly císařství nyní čekala invaze na Jávu a spojenci měli jen velmi omezené prostředky jak jim čelit.

Pozn. Ve skutečnosti k této bitvě nikdy z mnoha důvodů nedošlo, Ozawa byl mylně svým průzkumníkem informován, že součástí Doormanova svazu je i bitevní loď. Z tohoto důvodu se raději držel zpátky a sledoval nepřítele ze vzdálenosti 65 mil. Doorman naproti tomu žádné relevantní informace neměl a marně hledal japonský invazní svaz, po celý den byly jeho lodě bombardovány a teprve nedostatek paliva jej donutil svou misi přerušit a vrátit se na základnu. Po návratu čelil velmi ostré kritice od svých nadřízených, především od admirála Helfricha, kteří jeho rozhodnutí k návratu brali jako ztracenou příležitost uštědřit Japoncům těžké ztráty a zastavit jejich invazní operace v samém počátku. Při psaní tohoto příběhu jsem se rozhodl splnit jim tedy jejich přání, myslím si však, že by následný denní střet, který jsem zde popsal, nepřežila žádná spojenecká loď. Nicméně nechci, aby byl příběh příliš jednostranný a tak tedy Doorman unikl, aby pomohl bojovat někdy příště...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4722
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 02 pro 2019, 13:03

Ha, u Waku došlo přesně k tomu, před čím varuji u Kriegsmarine - příliš málo lehkých jednotek na obranu, v důsledku čehož je bitevní linie vystavena nájezdům sice slabších, ale početnějších lehkých sil nepřítele, které ji decimují svými torpédovými útoky. Každopádně ke stejnému závěru došla i americká vyšetřovací komise :D

Ale jinak dotaz: Pokud opravdu byly torpédové útoky takto smrtelně nebezpečné, proč v reálu při hladinových střetech si nedokážu vybavit žádnou větší loď (těžký křižník a výše) která by jimi byla potopena?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 179
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 02 pro 2019, 13:36

Atlantis píše:
02 pro 2019, 13:03
Ale jinak dotaz: Pokud opravdu byly torpédové útoky takto smrtelně nebezpečné, proč v reálu při hladinových střetech si nedokážu vybavit žádnou větší loď (těžký křižník a výše) která by jimi byla potopena?
USS Northampton - v bitvě u Tassafarongy (30.11.1942)
USS Houston - bitvě v Sundském průlivu (1.3.1942)
USS Astoria - v bitvě u ostrova Savo (9.8.1942)
USS Quincy - v bitvě u ostrova Savo (9.8.1942)
USS Vincennes - v bitvě u ostrova Savo (9.8.1942)

Haguro - 16.5.1945 v bitvě o Malacký průliv

a mnoho dalších...

Z bitevních lodí: Scharnhorst u Severního mysu, nebo Fuso a Jamaširo v úžině Surigao..., byť uznávám, že v tomto případě zde bylo více faktorů, odhadovaný počet zásahů u německé lodě je 6-8 torpéd, u těch japonských nevím.

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“