Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 12 zář 2019, 13:31

Prolog: Před Velkou Pacifickou válkou

Na jaře roku 1941 došlo k velkému sblížení mezi Velkoněmeckou říší a Japonským císařstvím, utužení vzájemného svazku zemí OSY bylo podpořeno velkorysou německou technologickou pomocí nejen v oblasti vojenství, nýbrž i petrochemického průmyslu. Před podpisem smlouvy obě země dosud vedly své vlastní, na sobě nezávislé války, to se změnilo po porážce Francie. Japonsko využilo slabosti režimu Vichy a získalo vojenskou kontrolu nad francouzskou Indočínou. Pro Japonce byla tato oblast nesmírně důležitá, protože usnadňovala jejich vojenské operace v Číně, kde císařská armáda od roku 1937 zabředla do téměř nekončící války. Tato válka, jež podle generála Hajime Sugiyami neměla trvat déle, než tři měsíce, se pomalu a jistě měnila doslova v noční můru. Jakákoliv šance zvítězit v tomto konfliktu nenávratně mizela s délkou jeho trvání. Byť se generální štáb v Tokiu snažil před vládou, veřejností i samotným císařem zastřít pravdu, krutou realitou bylo, že nyní již Čínský incident přerostl na něco tak obludného, co se armádě zcela vymklo z rukou. Najít cestu ven z této války již téměř nešlo, dohoda s Číňany nebylo možná, znamenala by ústupky a ty zase ztrátu tváře, jež by byla přiznáním nejen porážky, ale i neschopnosti. Jenže zabrání Indočíny armádou znamenalo přivolání sankcí ze strany USA a jejich loutek. Byť bylo embargo na dovoz paliva, železného šrotu a dalších surovin nesmírně bolestivé (Japonsko ani se všemi jím ovládanými oblastmi nebylo surovinově soběstačné), smrtelným se ukázalo zmražení japonských aktiv v amerických bankách. Japonská vláda tak přišla o prostředky k nákupu surovin ve třetích zemích, jež se k embargu dosud nepřipojily a financovat tak další pokračování války v Číně. Japonsko sice nebylo oficiálně s Čínou ve válce, ale jeho lid již v ní vlastně byl, netýkalo se to již pouze přídělového systému na spotřební zboží, nýbrž i na potraviny, tento problém byl stále viditelnější a těžko jej mohly zakrýt klamavé zprávy propagandy, jež popisovaly další vítězství císařských vojsk na kontinentu.

Když koncem června 1941 vypukla válka mezi Třetí říší a SSSR, dostalo se Japonsko i jeho vláda do velmi nepříjemné situace. Premiér Konoe nechal krátce po podpisu smlouvy s Německem, podepsat Matsuoku pakt o neútočení i se Stalinem. Japonsko prostě nebylo v situaci, kdy by mohlo vést další válku, Trojstranný pakt navíc jeho vládu nezavazoval k tomu, aby se připojila na stranu Němců v agresivní válce (byť bylo jasné, že se z jejich strany jedná pouze o preventivní úder). Taková válka by navíc z krátkodobého hlediska problémy ostrovní říše neřešila, spíše naopak by je prohloubila. Císařská vojska se navíc již s komunistickými hordami střetla v roce 1939 během dvou velkých pohraničních střetů, první vyhrála, druhý byl velmi tvrdě vybojovaný pat (Bitva u řeky Chalchyn). Právě druhý střet (naprosto regulérní bitva, jež byla svou intenzitou a rozsahem překonána teprve německou kampaní v Polsku) prokázala hluboké nedostatky v logistice Kuantungské armády i jejího velitelského sboru, což byla skvělá záminka pro Tokio, provést u této armády rozsáhlou personální čistku. Přesto bude podepsání paktu o neútočení se SSSR v očích mnoha vysoce postavených Japonců hodnoceno jako bezpáteřní zrada nově utužené aliance. Mezi ty, jež s podepsáním paktu nejvíce nesouhlasili byl generál Jamašita, jež se nedávno vrátil z návštěvy Německa a hluboce se styděl za zbabělost Konoeho vlády.

Konoeho vláda padla a nové vedení, které ji nahradilo, muselo přehodnotit dosavadní politický i vojenský směr, kterým se doposud Japonsko rozhodlo vydat. Z jejího pohledu byla válka proti koloniálním mocnostem zcela nevyhnutelná. Britové opět otevřeli barmskou cestu a tím umožnili zásobování Číňanů, a navíc se připojili k sankcím proti Japonsku (to de facto znamenalo nepřímé vyhlášení války), podobně hloupě se zachovali i Holanďané, kteří odmítali prodávat svou ropu, kterou Japonci zoufale potřebovali. Zabráním Tichomořských kolonií těchto států by se mohli vyřešit mnohé nejkřiklavější japonské problémy a získat tu tolik potřebnou surovinovou soběstačnost a nezávislost. Jenže taková válka by znamenala i konflikt s USA a ten by se nedal z dlouhodobého hlediska nikdy vyhrát. Bylo proto nutné našlapovat velmi opatrně, samotný císař neměl s válkou problém a byl ochotný k ní vydat svolení, nicméně měl zájem i s Američany jednat, věřil, že dohoda je možná a do války chtěl vstoupit až ve chvíli, kdy by se jiné možnosti vyčerpaly.

Když však USA vyhlásilo válku Německu, stalo se tak 12.11.1941, očekávalo se od Japonska, že do této války na straně obránce urychleně vstoupí. Hideki Tódžó si však uvědomil (a nejen on), že jestli má jeho země někdy vyjednat výhodnou smlouvu s Američany, tak je to nyní. Věřil, že i ten největší hlupák v Rooseveltově administrativě nebude mít zájem vést válku na dvou frontách. Stejného názoru byl i admirál Isoroku Jamamoto, velitel Spojeného loďstva, ten si konflikt s Amerikou vůbec nepřál a nové kolo jednání považoval za nejlepší cestu, jak se válce vyhnout. Nevěřil totiž v šanci na vítězství v takové válce, přesto se na ni připravoval.

Japonská námořní doktrína pro takovou válku preferovala postupné oslabování nepřítele cestou do svých výsostných vod a následné vybojování generální bitvy, podobnou strategii použil admirál Togo proti Rusům v roce 1905 a drtivě zvítězil. Jamamoto však na rozdíl od svých kolegů nevěřil v účinnost této strategie, protože byla nesmírně časově náročná, a čas měl být právě to, co pracovalo pro nepřátele jeho země. Byl přesvědčen, že šanci na úspěch má pouze mohutný a drtivý úder, který nepřítele oslabí natolik, aby Japonci uskutečnili své plány a vyhnali koloniální mocnosti z Asie. A tím tak postavit Američany před hotovou věc, s dostatečným argumentem následných těžkých ztrát, jež budou plynout z takového konfliktu.

Necelý týden od rozpoutání nepřátelství mezi evropskými zeměmi OSY a USA, se začalo ukazovat, že takový plán již brzy nebude možný. Americká flotila vyklízela Havaj a obecně celý Pacifik. Urychleně se začala přesouvat do Atlantiku, samozřejmě ne celá, nýbrž její nejhodnotnější část, tj. nejmodernější bitevní a letadlové lodě. Jamamoto velmi pečlivě studoval válku v Evropě a snažil se z ní vzít co nejvíce poznatků, které by Japoncům pomohli. Věděl, že velitel německé flotily Wilhelm Marschall dosáhl nad Brity mnoha pozoruhodných vítězství, především to poslední, bylo i z pohledu Japonska hodně důležité. Během Bitvy o Barentsovo moře se Němcům podařilo zničit podstatnou část britské Domácího loďstva (dvě letadlové lodě, jedna bitevní loď, šest torpédoborců + mnoho poškozených lodí), jejich samotné ztráty byly nepříjemné, ale ve srovnání s nepřátelskými více než přijatelné a udržitelné. Již před bitvou zaznamenala japonská rozvědka větší přesun amerických lodí z Pacifiku do Atlantiku, po ní a následném vstupu USA do války přesun ještě zesílil. Útok na Havaj, kde byla americká flotila soustředěna, tak ztrácel smysl. Musel by být proveden co nejdříve, aby z něj plynul dostatečný efekt, jenže to by pohřbilo jakoukoliv šanci na mír, ve který Jamamoto a další umírnění doufali, ocitl se tak v schizofrenní situaci. Na jedné straně se chtěl vyhnout válce, na straně druhé její oddalování pohřbívalo šance na možné vítězství, nebyla to pro něj lehká doba.

24. listopadu se Jamamoto setkal s náčelníkem generálního štábu Spojené flotily admirálem Osamim Naganem (i on zastával názor, že spojenectví s Německem je chybou a chtěl se vyhnout válce s USA), v přítomnosti dalších vysokých důstojníků námořnictva se hovořilo nejen o mírových rozhovorech ve Washingtonu, nýbrž i možné nadcházející válce. První letecká flotila, nebo také mobilní svaz (Kido Butai) se již soustředil na Kurilách, kde očekával rozkaz k vyplutí. Cílem šesti velkých mateřských letadlových lodí měla být americká základna Pearl Harbor na Havaji, rozkaz k vyplutí flotily již nešlo déle oddalovat a Jamamoto chtěl, aby Kido Butai urychleně zvedl kotvy a vyrazil, v případě úspěšných mírových rozhovorů měl misi přerušit a vrátit se domů. Zde však tvrdě narazil na opozici svých kolegů, celý plán útoku na Havaj byl prosazen proti vůli většiny vyšších důstojníků Spojené flotily (samotný velitel mobilního svazu Nagumo byl proti této operaci a byla mu doslova vnucena), zelenou dostal teprve, když Jamamoto pohrozil svou rezignací, pakliže nebude schválen. V té době se tento hazardní plán mohl jevit alespoň trochu smysluplně, nyní však ne, když USA přesunula do Atlantiku své nejlepší lodě. Podstoupit tak obrovské riziko, ve snaze zničit hrstku starších lodí se nejevilo v této chvíli vůbec modrým. Jamamoto si uvědomil, že prohrál, o zrušení Havajské operace bylo rozhodnuto již před touto konferencí a on s tím nemohl nic udělat, hrozit svou rezignací nemělo smysl, podruhé by to již nezafungovalo. Kido Butai měl nyní urychleně opustit své dosavadní kotviště v zálivu Hitokappu na ostrově Iturup a přesunout se na Formosu, odkud se bude moci připojit k případnému útoku proti Filipínám, pakliže skutečně vypukne válka (s tímto plánem Nagano a ostatní vždy počítali a nyní se k němu pouze vrátili). Vše nyní záviselo na japonských emisarech ve Washingtonu, kteří měli pro svou zem vyjednat zrušení sankcí a zajištění dosavadních územních zisků ve válce s Čínou.

Snaha těchto mužů vedených Kičisaburó Nomurou však neskončí úspěchem a Japonsku nezbude jiná možnost než naplnit své závazky vůči ostatním partnerům OSY.
7. prosince 1941 vypukne Velká pacifická válka, která nejen smete koloniální mocnosti, nýbrž změní celou JV Asii k nepoznání a vlastně nejen ji, protože jednou provždy ukončí nadřazenost a dominanci bílé rasy v celé oblasti. To následně umožní dosud porobeným asijským národům vybojovat si svou nezávislost.

Velká Pacifická válka prosinec 1941–březen 1942

Plány Japonců pro nadcházející konflikt budou velmi komplexní a námořnictvo společně s armádou uzavře velké množství bilaterálních smluv, které mají zajistit vzájemnou spolupráci v průběhu jednotlivých kampaních. Vzhledem k velké animozitě mezi oběma složkami ozbrojených sil císařství to bude absolutně nezbytné a je nutno říct, že námořnictvo armádu nezklame a splní všechny úkoly, jež mu z jeho smluvních závazků vyplývaly.

Na počátku války napadnou císařské jednotky Malajsii, Filipíny, Hongkong, později se budou rozbíhat operace proti Nové Guiney, Holandské východní Indii (dnešní Indonésii), Barmě a dalším oblastem. Císařským silám potrvá necelých 100 dnů, než tyto regiony zabere a ztráty budou pro ostrovní zemi více než přijatelné. Protože se tato práce zabývá především námořní válkou, budou zde popsány pouze některé významné střety mezi Spojenou flotilou a loďstvem spojenců (ABDA) a pozemní operace většinou taktně zamlčí.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 26 zář 2019, 17:58

Útok na Filipíny – velký Nagumův a Tsukaharův den

Zpočátku počítal původní plán útoku proti Filipínám (jejich obsazení vycházelo čistě z defenzivní nutnosti krýt bok útoku na jih, protože strategická pozice tohoto souostroví umožňovala Američanům přetnout spojení mezi mateřskými ostrovy a novými nově získanými zeměmi, ekonomicky mohla loutka USA císařství nabídnout jen velmi málo) s nasazením pouze 11. letecké flotily (viceadmirál Tsukahara) s podporou lehké letadlové lodě Ryujo ze 4. divize letadlových lodí [+ eskorta 2. flotily torpédoborců (lehký křižník Jintsu a torpédoborec Shiokaze) a 15 (Kuroshio, Oyashio, Hayashio, Natsushio), 16 (Hatsukaze, Amatsukaze, Yukikaze,Tokitsukaze) divize torpédoborců], vzdálené krytí poskytovala 5. eskadra křižníků (Nachi, Haguro, Myoko) kontradmirála Takagiho, celému lodní uskupení pak velel admirál Kubo. K vzdušným silám námořnictva se měli připojit i letecké jednotky pozemních sil (5. letecká armáda).

Po zrušení operace proti Havaji se k těmto silám připojil celý Kido Butai, úderná síla jeho šesti velkých letadlových lodí se měla zaměřit především na letecké základny a Nagumo měl útok společně s Tsukaharou koordinovat. K osobnímu setkání mezi oběma veliteli sice nedošlo, nicméně Genda a Kusaka probrali celý plán operace s důstojníky 11. letecké flotily. Bylo rozhodnuto, aby prvotní úder byl proveden z letadlových lodí a letecké síly z Formosy zaútočí později. Panovala vcelku odůvodněná obava, že větší množství letadel z mnoha různých jednotek by snížila efektivitu útočné operace, nicméně tím hlavním důvodem, proč neměl být útok proveden ve stejný čas bylo počasí, které se proti Japoncům mohlo spiknout a časový rozvrh tak zcela narušit (to se také stane a letouny 11. letecké flotily budou na mnoho hodin na Formose uzemněny, protože ostrov zahalí mlha).

Kido Butai byl v předvečer Pacifické války tím nejsilnějším a také nejlepším co měla Spojená flotila k dispozici. Skládal se ze tří divizí letadlových lodí [1.(Akagi a Kaga), 2. (Hirjú a Sorjú) a 5. (Šòkaku a Zuikaku)], ty nesly na palubě 423 strojů, podporovala jej 3. divize bitevních lodí (Hiyei a Kirishima), 8. divize křižníků (Tone a Čikuma) a 1. eskadra torpédoborců (lehký křižník Abukuma (kontradmirál Omori), torpédoborce Tanikaze, Urakaze, Isokaze, Hamakaze, Kasurni, Arare, Kagero, Shiranuhi, Akigumo). Lodím doprovodu velel viceadmirál Mikawa, letadlovým lodím pak Nagumo.

Japonci měli velkou výhodu v tom, že americká rozvědka nedokázala na začátku prosince jejich letadlové lodě sledovat. Dalším velkým plusem bylo to, že velitel amerických sil na Filipínách zakázal nejen vzdušný průzkum nad Formosou, nýbrž omezil i průzkumné lety kolem samotných ostrovů. Je sice nepravděpodobné, že by byl Kido Butai objeven v předvečer útoku, nicméně nemožné to nebylo (Nagumo měl rozkaz, aby během přiblížení k cílové oblasti potopil či sestřelil jakoukoliv loď nebo letadlo, jež by dostalo do jeho blízkosti, to se naštěstí nestalo).

Obrana Filipín byla svěřena do rukou generála MacArthura, ten velel směsici různých jednotek z nichž nejkvalitnější byla filipínská divize (která zahrnovala 31. pěší pluk, jednotku složenou výhradně z Američanů), jeho nátlak na Washington mu zajistil posily 108 lehkých tanků M-3 Stuart a 200. pobřežní dělostřelecký pluk. Jinak byly pozemní síly slabé, teoreticky mohl dát dohromady téměř 120 000 mužů, ale prakticky pro ně neměl ani výzbroj natož výstroj. Jeho hlavním trumfem byly letecké síly, k dispozici měl 265 strojů různých typů, od moderních P40B a E, či B17C a D po starší P35A nebo P26.

Původním úkolem obránců na Filipínách bylo získat čas a zaměstnat japonské síly na tak dlouho, než jim připluje na pomoc flotila z Havaje, tento plán se ukázal jako silně nereálný již ve 30 letech a po vypuknutí války v Evropě, ztratil jakýkoliv smysl. Rooseveltova administrativa vždy považovala Hitlerovo Německo za větší hrozbu a odmítala investovat větší finanční zdroje do obrany Filipín, navíc štáby armády i námořnictva jasně prezidenta varovaly, aby nereflektoval na politické hledisko je vojensky udržet, protože to nebylo možné. V létě 1941 se situace začala měnit, díky novým bombardérům B17 začali stratégové (ale i političtí vůdci) ve Washingtonu hledět na obranu Filipín poněkud optimističtěji, byl zde z jejich strany příslib přejít z defenzivních k ofenzivním operacím, což by změnilo strategickou situaci v Pacifiku. V doletu těchto bombardérů se nyní ocitla velká část mandátního území císařství, protože v té době panovala představa, že Japonci nemají nic, co by tyto na svou dobu obří stroje dokázalo sestřelit, začal být Washington mnohem sebevědomější. Padlo rozhodnutí, že nejpozději do konce února 1942 dostane MacArthur 130 těchto těžkých bombardérů, což mělo v té době znamenat bezprecedentní sílu. Byl vypracován plán „Rainbow“, který počítal s vysláním flotily, pakliže dojde k válce. K válce však došlo, nicméně proti Německu, MacArthur sice dostal příslib B17, nicméně na další posily se již nemohl spoléhat, Roosevelt se nyní snažil válku s Japonci co nejvíce oddálit, doufal, že je nějakými planými sliby dokáže od konfliktu udržet co nejdéle, to byla naivní představa, protože Američané nenabídli během rozhovorů žádné ústupky a vystupovali z pozice síly. Proti Japonsku hrál čas, jestli měla válka vypuknout, muselo se tak stát co nejdříve a to se také stalo, ke smůle obránců Filipín, kteří ji měli bojovat sami pouze s morální podporou Washingtonu, který je obětoval.

Útok na Filipíny začal brzy ráno v pondělí 8.prosince, kdy Kido Butai udeřil na spící a nepřipravené Američany. První vlnu tvořilo 90 horizontálních, 51 střemhlavých bombardérů, které doprovázelo 43 stíhaček (fregatní kapitán Fučida), druhá vlna se skládala z 54 horizontálních a 81 střemhlavých bombardérů v doprovodu 36 stíhačů (korvetní kapitán Šimazaki). Japonským letcům z první vlny se podařilo dosáhnout naprostého momentu překvapení, první bomby dopadnou na Američany krátce po 6:10, ve vzduchu se pak setkají pouze s minimálním odporem, obě letiště v okolí Manily Clark a Del Carmen byla vyřazena z provozu, stejně tak dopadne letiště Iba, letecké základny Nichols a Nielson budou také poškozeny, ale ne vyřazeny z provozu. Kolem sedmé hodiny ranní tak Japonci zcela ovládnou oblohu nad Luzonem a smetou celou strategii Washingtonu, kterou připravil pro Pacifik. Ztráty první vlny nebudou velké, na letadlové lodě se nevrátí tři A6M, dvě B5N a tři D3A, šest dalších strojů bude poškozeno natolik, že je po návratu budou muset odepsat a obsluhy je shodí do moře, opravitelně poškozených strojů bude 17.

Druhá vlna zaútočí především na lodě Asijského loďstva (admirál Thomas Hart) jehož síly kotvily v Manilském zálivu a jeho hlavní základnou byl přístav Cavite. Americký admirál již začátkem prosince 1941 odeslal značnou část svých sil do Nizozemské východní Indie. V době japonského útoku tak v zálivu kotvilo 29 ponorek a 4 torpédoborce, několik tendrů pro hydroplány a větší množství menších lodí od minolovek po hlídkové čluny. Samotný záliv byl i základnou 10. průzkumného křídla námořního letectva, jež mělo k dispozici 30 létajících člunů Catalina (PBY).

Byť byl mezi útokem první a druhé vlny rozdíl více jak hodiny, budou i zde Američané zcela nepřipraveni a škody budou katastrofální. Japonští letci budou velmi zklamáni, když v přístavu naleznou pouze větší množství z jejich pohledu pro ně druhořadých cílů, přesto letci pod velením korvetního kapitána Šimazakiho odvedou perfektní práci. Potopí nebo zmrzačí 21 ponorek (šest jich bude poškozeno tak těžce, že je v následujících dnech potopí vlastní posádky), zničí všechny Cataliny, drtivou většinu přímo na vodě, byť některé padnou ve vzduchu za oběť A6M, plus mnoho menších lodí, všechny čtyři torpédoborce budou poškozeny, nicméně nálet přežijí. V samotné Cavite zasáhne bomba skladiště torpéd (232 kusů- veškeré zásoby Asijského loďstva), obrovský výbuch zničí velkou část města, zničeny během náletu budou i doky a veškerá infrastruktura v přístavu. Ztráty druhé vlny budou dva A6M, dva B5N a sedm D3A, dalších 22 strojů bude poškozeno, tři natolik, že je bude nutné odepsat.

Po návratu druhé vlny se Nagumo rozhodne operaci ukončit a zbylé cíle na Filipínách přenechat jednotkám 11. leteckého loďstva. Jednotky viceadmirála Tsukahary zahájí útok se zpožděním i proti původnímu plánu, vzhledem k úspěchu letců Kido Butai to však nebude mít vliv na konečný výsledek. Velké množství středních bombardérů G3M a G4M z 1. leteckého pluku, pluku Takao a Kanoja, jež budou chránit A6M z pluku Tainan a 3.leteckého pluku zaútočí prakticky bez odporu. Tyto síly se dostanou nad Filipíny kolem 12:35 a dovrší zkázu, kterou tu zanechali letci z letadlových lodí. Během obou náletů bude zcela zničeno, neopravitelně poškozeno nebo sestřeleno více jak 100 amerických strojů, včetně většiny bombardérů B17. Ztráty 11. leteckého loďstva budou minimální, jedna G3M která havaroval během startu a tři A6M nad cílovými oblastmi.

Japoncům se během několika málo hodin podaří získat obrovské vítězství a odstranit hrozbu amerických vzdušných a námořních sil dislokovaných na Filipínách za cenu ztráty hrstky strojů a téměř 50 mrtvých letců.

Cesta na jih pro císařské síly tak bude otevřená...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 05 říj 2019, 13:55

Před Bitvou o atol Wake - prosinec 1941

I přes varování rozvědky a upozornění od britské vlády, byl japonský útok proti americkým mandátním územím pro Washington šokem. Přeci jen vládnoucí administrativa doufala, že se podaří Japonce udržet dost dlouho mimo konflikt za vágní sliby o zprostředkování míru v Číně a možném případném zrušení sankcí. Byť císařství nevyhlásilo USA válku před začátkem nepřátelství (což byla jen formalita, protože japonská vláda večer 6.prosince oficiálně uznala své závazky vůči Berlínu a Římu), cítila se americká veřejnost svou vládou podvedena, protože ta veřejně ujišťovala občany, že s Japonci dokáže vyjednat dohodu, a to se nestalo.

Když začala válka s Německem a brzy na to i s Itálií, došlo k pokusu o koordinaci válečného úsilí s Brity ze strany USA. Bylo prozatím dohodnuto, že Američané si vezmou na starosti část operací v Atlantiku, a především se ujmou konvojů do SSSR, za které budou odpovědní výhradně oni (bylo to spíše politické, než-li vojenské rozhodnutí). Royal Navy tak bude moci ušetřit velkou část svých sil a zaměřit se zcela na operace ve Středozemním moři. Velitel amerického Atlantického loďstva admirál Ernest King bude okamžitě požadovat posily pro ochranu konvojů do Murmansku. Síly, jež měl nyní k dispozici považoval zcela za nedostatečné, navíc všechny velké lodě pod jeho velením byly starší a proti moderním německým lodím (jejichž posádky byly navíc složené z veteránů, jež prakticky dosud nepoznali vážnější porážku) by neměly příliš šancí na úspěch. Rozhodně neměl zájem utrpět z rukou Němců ponižující porážku nepodobnou té, jež se dostalo Royal Navy během Bitvy o Barentsovo moře. Prezident Roosevelt jeho žádost podpoří (King mu osobně zaručí, že s posilami dostane do Murmansku každý vyslaný konvoj) a nařídí přesun části Pacifické flotily do Atlantiku. Po jeho dokončení měl mít King k dispozici pět letadlových a devět bitevních lodí (včetně všech lodí třídy Colorado s děly ráže 406mm, což byly v té době nejsilnější bitevní lodě amerického námořnictva), toto mamutí loďstvo mu dávalo nad silami Kriegsmarine dislokovanými v Norsku drtivou převahu (i ve chvíli, kdyby se Němcům podařilo dát dohromady všechny své lodě). Začátek války v Tichomoří však americké plány výrazně naruší, Harold Stark odmítne nadále oslabovat Pacifickou flotilu a nařídí návrat dvou letadlových lodí třídy Hornet. Protože se obecně, ze stany Američanů dostávalo více respektu k Němcům (přeci jen staly za Kriegsmarine poměrně hmatatelné výsledky) bylo rozhodnuto zaměřit hlavní úsilí námořnictva proti nim (ke schopnostem Japonců naopak panoval velký despekt, zčásti i podpořený rasismem).

Již relativně dlouho před vstupem do války začal v USA obří námořní program, jeho rozměry byly tak gigantické, že žádná jiná země na planetě by ho nedokázala finančně utáhnout. Mělo však trvat ještě nejméně jeden rok, než z něj bude moci americké námořnictvo profitovat. Byla proto přijata pro Tichomoří strategie omezených útoků proti Japoncům a následný rozsáhlý přechod do ofenzívy, až se pro ni nahromadí dostatek sil. Mnozí admirálové preferující agresivní postup s tím nesouhlasili a žádali o okamžité vyslání americké flotily k Filipínám, kde by s podporou letectva vybojovala rozhodnou bitvu hned na začátku konfliktu (plán „Rainbow“ připravený právě pro válku s Japonskem s tím počítal), jejich žádost zůstane naštěstí nevyslyšena.

Na začátku nepřátelství zůstanou Američanům v Pacifiku dvě velké letadlové (Lexington a Saratoga) šest bitevních lodí (Arizona, Oklahoma, Nevada, Pennsylvania, Tennessee a California) + velké množství křižníků a torpédoborců, zda jsou to dostatečné síly, ukáže čas.

Mela
Rotný
Rotný
Příspěvky: 139
Registrován: 04 srp 2014, 17:40

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Mela » 05 říj 2019, 16:20

Nastíníš trochu ten obří námořní program USA ?

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4779
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 05 říj 2019, 17:31

IMO stejný jako v OTL? Ono to samo o sobě bylo obří dost a dost...
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 05 říj 2019, 18:22

Atlantis píše:
05 říj 2019, 17:31
IMO stejný jako v OTL? Ono to samo o sobě bylo obří dost a dost...

Je stejný a ano, byl skutečně tak obrovský, že jej není třeba ještě navyšovat...
Byl přijat v červenci 1940, jedná se o tzv. zákon o loďstvu pro dva oceány, v té době mělo námořnictvo USA výtlak něco kolem 1 250 000 tun, ten se měl více jak zdvojnásobit. Stát to mělo 4 miliardy dolarů...
Fakt jsem se na ten zákon snažil na netu najít odkaz, ale prostě ani ťuk (asi špatně hledám), bude-li někdo úspěšnější, dejte jej sem, jen tak pro představu toho, jak Gargantuovský ten projekt měl být..., dík.


Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 04 lis 2019, 11:12

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 1.)

Takové vedení války se rovná poraženectví. Jestliže neuděláme něco s rozkazem velitele 3. divize bitevních (o ústupu), může to vést k popření bojového ducha císařského námořnictva. Nemůžeme si pomoci, ale nadále už nehodláme věnovat příliš pozornosti vznešené autoritě velitele 3. divize bitevních lodí… Musíme pronásledovat ustupujícího nepřítele všemi prostředky… Třetí divize bitevních lodí a jí podřízené síly se až dosud ukázaly jako slepice a musíme konstatovat, že postrádá tradičního ducha císařského námořnictva.

Námořní kapitán Jošitoke Miwa, člen štábu Spojeného loďstva, krátce po bitvě o atol Wake.


Japonský pokus zabrat atol Wake prakticky z chodu skončil pro Spojenou flotilu neúspěchem, přitom prvotní úder z 8. prosince provedený bombardéry G3M pluku Čitose startujících ze základen z Marshallových ostrovů byl pro obránce ostrova téměř smrtelný. Japonští letci (mnoho z nich veteráni z Číny) velmi umně využili nejen momentu překvapení, ale i v té chvíli panujících atmosferických podmínek (dešťové clony, která skryla jejich přílet) a zničily většinu leteckých sil obránců již na zemi a poškodili místní letiště. Američanům tak k obraně zůstanou pouze čtyři akceschopné stíhačky Wildcat.

Síly určené k obsazení Wake se k atolu dostanou 10. prosince a příští den zaútočí. Kontradmirál Kajioka měl pod svým velením poměrně slabé síly (ve srovnání s těmi, které vyčlenilo 4. loďstvo pro obsazení Guamu): lehký křižník Júbari (vlajková loď), torpédoborce Hayate, Oyte (29. divize torpédoborců), Kisaragi, Mochizuki, Mutsuki, Yayoi (30. divize torpédoborců), transportní torpédoborce P 32, P 33 (jež přepravovaly výsadkové jednotky) a 2 transportní lodě přepravující pěchotu, jež měla tvořit posádku atolu + blízké krytí složené z lehkých křižníků Tatsuta a Tenryu (18. eskadra křižníků) s podporou ponorek Ro-60 a Ro-61.

Kajiokův pokus o vylodění z rána 11. prosince skončí katastrofou, japonské námořní bombardování atolu bude neúspěšné a sami Japonci se dostanou do dostřelu amerických pobřežních baterií. Ty dokážou potopit torpédoborec Hayate a poškodit Júbari, následně napadnou eskadru američtí letci, kteří potopí torpédoborec Kisaragi a poškodí Tenryu. Japonský svaz se musí stáhnout na Kwadžalein a 4. loďstvo začalo shromažďovat posily pro nový útok.

Po zprávě o krachu invaze nařídí Jamamoto, aby se od 1. mobilního svazu oddělila 5. divize letadlových lodí (Šòkaku a Zuikaku) v doprovodu části 3. divize bitevních lodí (Hiyei a Kirishima) s eskortou torpédoborců TanikazeUrakazeIsokazeHamakaze a neprodleně plula podpořit síly 4. loďstva. Zbylé síly Kido Butai pak měly zaútočit dle původního plánu na spojenecké základny v Rabaulu, Lae a Port Moresby – 1. divize letadlových lodí, základny na Timoru a Ambonu pak měla zničit – 2.divize letadlových lodí. Z taktického hlediska se toto tříštění japonských sil mohlo zdát vcelku přijatelné a mohlo dávat i smysl, nicméně ze strategického, zvláště ve chvíli, když štáb Spojeného loďstva neměl nejmenší tušení, kde se v daný okamžik nachází hlavní síly nepřítele byl velmi unáhlený a nesl sebou riziko, že americké Tichomořské loďstvo (byť v tuto chvíli oslabené přesunem částí svých sil do Atlantiku) může dosáhnout v následném střetu numerické převahy nad Spojenou flotilou.

Přesně to se také u Wake v příštích dnech stane, protože zprávy o úspěšném odražení japonského útoku vyburcovaly admirála Kimmela k rozhodnutí, vyslat obráncům okamžitě pomoc a ta již byla na cestě...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 05 lis 2019, 16:51

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 2.)

Byť poskytl Washington určité vágní varování před japonským útokem, nebyla připravenost amerických jednotek v Pacifiku nejlepší. USA bylo sice ve válce s evropskými mocnostmi OSY, nicméně jen velmi málo vyšších důstojníků a to jak z řad armády nebo námořnictva bralo hrozbu ze strany Japonska vážně a jejich postoj k novému nepříteli byl velmi přezíravý. Jejich pohled částečně změnil zoufalý stav na Filipínách po prvotním úderu japonských vzdušných sil, přeci jen nikdo nečekal, že se obrana této přední americké výspy v Pacifiku zhroutí tak rychle. Námořní velení na Havaji mělo od Washingtonu přímý zákaz vyslat obráncům nějakou pomoc, především proto, že nebylo v danou chvíli co poslat, navíc riziko takové akce bylo nesmírně velké, v tomto ohledu měl admirál Kimmel svázané ruce. Nicméně dobré zprávy z Wake, mu dávali možnost učinit něco smysluplného, co mu Washington neměl důvod zakazovat.

Rozhodl se tedy poslat k atolu silný svaz pěti bitevních lodí (Arizona, Oklahoma, Nevada,Tennessee a CaliforniaPennsylvania byla v opravě), jedné velké (Saratoga), jedné lehké letadlové lodi (Long Island – byla vyslána ihned po vypuknutí nepřátelství s Německem do Pacifiku, kde měla dokončit její posádka výcvik a byla tudíž k dispozici pro tuto misi), křižníků Minneapolis, Astoria, San Francisco, Helena, Honolulu, Raleigh a torpédoborců Selfridge, Henley, Blue, Helm, Jarvis, Mugford, Patterson, Ralph Talbot, Ward pod velením viceadmirála Williama S. Pye, jež měl zničit námořní síly Japonců v blízkosti Wake, dostat na něj pozemní a letecké posily a následně evakuovat více jak 1200 amerických civilistů, kteří zde díky rozpoutání nepřátelství uvízli. Svaz doprovázela hydroplánová loď Tangier (vezla potřebné zásoby pro obránce) s tankery Neches a Pecos.

Pye měl dle velení Pacifické flotily disponovat značnou silou, aby mohl potřebný úkol provést, klíčem bylo dostat se k Wake dříve než druhá vlna japonských invazních sil, která se již nepochybně formovala na Marshallových ostrovech.

Operační skupina opustila Pearl Harbor již 13. prosince, Saratoga měla v té době na palubě 65 vlastních strojů (11 stíhačů Grumman F4F-3 Wildcat z VF-3, 43 bombardérů Douglas SBD Dauntless z VB-3 a VS-3 a 11 torpédových bombardérů Douglas TBD z VT-3 ) + 14 stíhaček Brewster F2A-3 Buffalo z VMF-221 jež měly sloužit jako posila pro posádku atolu, Long Island nesl 10 stíhaček Grumman F4F-3 Wildcat z VMF-211 a 19 bombardérů Douglas SBD z VMSB-232 všechny stoje byly určeny pro Wake.

Síly viceadmirála Williama S. Pye zpomalovaly oba tankery, kvůli nim mohl svaz plout rychlostí pouhých 12 uzlů, přesto se jeho lodě dostaly 19. prosince ráno necelých 600 mil od Wake, zde doplnily palivo (to trvalo až do odpoledne) a následně rychlostí 22 uzlů zamířili na pomoc obležené posádce, oba tankery v doprovodu torpédoborce Ward pak v závěsu za svazem pluly svou maximální rychlostí.

Nový japonský úder proti atolu měl začít v noci 22. prosince, kontradmirál Kajioka měl v plánu využít tmy a vylodit invazní síly bez předchozího dělostřeleckého ostřelování obránců. Doufal, že se mu podaří americkou obranu překvapit a rychle porazit...

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 09 lis 2019, 13:53

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 3.)

Japonská 5.divize letadlových lodí byla složena ze dvou nejnovějších a nejmodernějších lodí této kategorie, které mělo císařské námořnictvo k dispozici. Oba nosiče vstoupily do služby krátce před začátkem nepřátelství a jejich letecké skupiny budou složené z větší části nováčky bez bojových zkušeností. Výjimku budou tvořit pouze vyšší důstojníci (velitelé skupin a letek) jež budou veteráni s bojovou praxí z Číny. Původní plány jež počítaly s úderem na Havaj, tak přisoudí letcům z obou lodí útoky výhradně na pozemní cíle, operace proti Filipínám byly koncipovány podobně a byť letci během těchto náletů nezklamali, rozhodně nebyli nějak zvláště prověřeny jejich schopnosti, protože nepřátelská obrana byla slabá a nepřítel byl překvapen.

Krátce před začátkem nepřátelství měla každá z lodí na palubě tyto stroje:18 A6M, 27 D3A a 27 B5N (plus 12 dalších náhradních letounů jež byly rozloženy, po čtyřech od každého typu).

Ztráty jež utrpěla 5. divize byly poměrně malé, na lodě se nevrátí pouze tři stroje (2 D3A a 1 B5N – 7 mrtvých/pohřešovaných), další A6M bude po návratu tak těžce poškozen, že jej bude nutné odepsat, 10 dalších strojů je poškozeno, nicméně se daly opravit.

Velitelem 5. divize byl kontradmirál Hara Chūichi, jehož vlajkovou lodí se stala Zuikaku, tento muž nepatřil mezi letecké admirály a většinu své kariéry strávil ve štábních funkcích, případně působil jako námořní atašé ve Washingtonu, na moři velel pouze torpédoborci (Tsuga), respektive křižníku (Tatsuta), nastávající střet tak více než prověří jeho schopnosti.

Plán kontradmirála Hary byl jednoduchý, on natož jeho nadřízení neočekávali připlutí nepřátelské flotily a počítali tak výhradně s podpůrnou rolí během neutralizace obrany atolu. Letadlové lodi se měly proto se svým doprovodem pohybovat necelých 200 mil od Wake a chránit invazní síly kontradmirála Kajioky.

Japonské plány a představy vezmou za své již ráno 22. prosince, kdy bude napadena část vyslaných válečných lodí 4. loďstva, což vyvolá téměř paniku, protože s přítomností nepřátelské flotily nikdo nepočítal…

Americké lodě se dostanou do vzdálenosti 240 mil od atolu již časně ráno 22. prosince a viceadmirál William S. Pye nařídí vyslat tucet střemhlavých bombardérů SBD na bojový průzkum, kvůli bezpečnosti letců (velmi nezkušení) jež měli posílit obránce se rozhodne nechat je odstartovat až 190 mil od Wake, byť původně měla být vzdálenost delší.

Kolem 08:17 nalezne jeden z vyslaných střemhlavých bombardérů svaz čtyř těžkých křižníků (Aoba - vlajková loď, Furutaka, Kinugasa a Kako) pod velením kontradmirála Gotō Aritoma. Tyto síly působily jako vzdálené krytí Kajiokova invazního svazu a pluly necelých 40 mil severně od něj. Protože kromě těchto lodí neodhalil americký průzkum žádný další japonský svaz, rozhodne se Pye udeřit na tyto křižníky. V 09:26 odstartuje z paluby letadlové lodi Saratoga 31 střemhlavých a 11 torpédových bombardérů, útočná vlna poletí bez doprovodu, protože bombardéry budou čelit pouze protivzdušné obraně nepřátelských křižníků. Brzy poté se americký admirál oddělí se svými bitevními loděmi od letadlových a zamíří k nepřátelským lodím. Společně s bitevními loděmi odplují také všechny křižníky (Minneapolis, Astoria, San Francisco, Helena, Honolulu, Raleigh) a polovina torpédoborců (Selfridge, Henley, Blue, Helm), protože Pye předpokládal, že se 1. Mobilní svaz pohybuje stále někde v blízkosti Filipín a zbylé nepřátelské síly podporují invazi v Malajsii, byl přesvědčen, že nad Japonci dosáhne velmi snadného a rychlého vítězství. Tuto jeho představu nenarušila ani zpráva o zpozorování Kajiokova invazního svazu (tři křižníky, čtyři torpédoborce + transporty s vojskem), kterou dostane v 10:47, právě naopak, utvrdí jej v přesvědčení, že jej čeká velké vítězství.

6. divize křižníků bude napadena americkými bombardéry až 10:33 (posádky měly potíže japonský svaz nalézt), byť dosáhnou letci momentu překvapení, nebudou jejich výsledky (reálné) nikterak omračující. Lehce poškozeny budou křižníky Kako (jeden přímý a dva těsné zásahy – 14 mrtvých, 25 zraněných), Furutaka (jeden přímý a několik blízkých – 8 mrtvých, 31 zraněných), zbylá dva křižníky budou nepoškozeny, byť Aoba bude mít po útoku na palubě dva mrtvé a šest zraněných námořníků, jež usmrtí střepiny z bomb a palba palubních střelců. Americké ztráty budou minimální, jeden SBD a jeden TBD (čtyři mrtvý a nezvěstní letci), dalších sedm strojů bude poškozeno (5 SBD a 2 TBD). Nezkušení letci velmi nadhodnotí účinek svého útoku a budou hlásit potopení jednoho křižníku a poškození dvou dalších, hlavním pozitivem útoku bude objevení Kajiokova invazního svazu, na který letci narazí krátce po útoku během návratu na svou loď.

Kolem 14:10 přilétnou na Wake letecké posily jež odstartovaly z obou letadlových lodí, bude pro Japonce velkou ironií, že dorazí prakticky ve chvíli, kdy budou atol atakovat bombardéry G3M pluku Čitose (33 strojů). Byť část amerických strojů již přistála (téměř polovina bombardérů a téměř všechny F4F, bude ve vzduchu na Japonce čekat 14 F2A a 2 F4F (i když jen s minimem paliva). Přestože se i v předchozích dnech setkaly posádky japonských bombardérů s odporem stíhačů (max. však vždy pouze hrstky strojů) bude je toto poledne čekat těžká realita války. Američanům se sice nepodaří útok pluku Čitose zcela rozvrátit a bombardéry na zemi zničí a poškodí několik strojů (4+6), draze za to však japonské posádky zaplatí. Sestřeleno bude 5 G3M a 12 dalších bude vážně poškozeno, dva z těchto strojů budou po návratu na atol Roi pro rozsáhlá poškození odepsány. Američané ve vzdušném boji nad atolem přijdou o jednu F2A i s pilotem, další stroj bude poškozen, pilot s ním však dokáže úspěšně přistát.

Zprávy o přítomnosti letadlových lodí nepřítele donutí admirála Inoue (velitel 4. loďstva), aby nařídil zintenzivnit letecký průzkum kolem Wake, dálkové hydroplány H6K4 z pluku Yokohama začnou pročesávat celou oblast ve snaze objevit síly Američanů, k těmto strojům se přidají hydroplány z obou bitevních lodí (byť jejich start bude složitý, kvůli vysokému vlnobití).

Kontradmirál Hara bude nyní stát před rozhodnutím, jak dál pokračovat v akci, jeho hlavním úkolem bylo neutralizovat nepřátelskou obranu atolu, k bitvě s letadlovými loděmi mu jeho nadřízení žádné instrukce neposkytnou. Protože na něj Mikawa tlačil, aby něco udělal, nařídí start 51 B5N a 18 A6M s cílem zničit obranu Wake, věděl moc dobře, že tímto krokem upozorní Američany na svou přítomnost, nicméně on zatím neměl tušení, kde se nepřátelské lodě vyskytují, navíc zprávy letců z pluku Čitose budou jasným varováním, že z atolu se již opět stala nepotopitelná letadlová loď. Informoval Mikawu o svém rozhodnutí a ten jej promrtně schválil, navíc se s oběma bitevními loděmi oddělil od 5. divize a v doprovodu dvou torpédoborců plul plnou rychlostí k atolu, měl v plánu provést v noci jeho dělostřelecké ostřelování a zničit zcela jeho obranu, bez ohledu, zda bude útok palubních letounů úspěšný či nikoliv.

5. divize krátce před startem útočné vlny proti Wake.
https://www.youtube.com/watch?v=qOoqY9q6pg8
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 13 lis 2019, 16:26, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 13 lis 2019, 14:58

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 4.)

Japonské palubní bombardéry dorazily nad atol Wake kolem 15:52, velením bude pověřen korvetní kapitán Šimazaki, muž jež vedl druhou útočnou vlnu proti Filipínám. Velkou výhodou útočníků bylo, že obránci po odražení odpoledního náletu žádný další nečekali, přeci jen byl atol Roi hodně daleko a oni věřili, že tento den již jim nic nehrozí. Jejich schopnost se bránit byla tak minimální, ve vzduchu v daný okamžik hlídkovala pouze čtveřice F4F a další čtveřice strojů (2 F4F+2 F2F) držela pohotovost na letišti. To bylo během odpoledního náletu poškozené a doposud se jej nepodařilo uvést zcela do provozu. Američané zjistí přítomnost japonských strojů až ve chvíli, kdy začnou na letišti vybuchovat 250kg bomby. B5N provedou útok z výšky necelých 3000 metrů a přesnost jejich bombardování bude velmi dobrá. Zničí 14 strojů (8 stíhaček + 6 bombardérů) a 10 dalších poškodí (4 stíhačky + 6 bombardérů), největším úspěchem samotného náletu bude vyřazení letiště pro zbytek dne. Hlídkující stíhačky, jež nedokázaly přibližující se stroje protivníka zachytit, je napadnou až po samotném útoku, A6M ze Zuikaku jim však nedovolí se k bombardérům dostat. Japonci sestřelí 3 F4F výměnou za jeden A6M. Zera ze Šòkaku se postarala o stroje pohotovostního roje a všechna je zničí při jejich pokusu vzlétnout, za tento úspěch zaplatí ztrátou jediné A6M.

Útok kontradmirála Hary na Wake tak skončí velmi úspěšně, podaří se mu zničit nebo vyřadit z boje prakticky všechny letecké posily jež dorazily na atol z Havaje. To vše za cenu pouhých dvou A6M (i s piloty) a poškození tří B5N a jedné A6M (všechny od pozemní AAA). Nyní japonský velitel musel zaměřit svou pozornost k nové hrozbě, americké letadlové lodě byly někde poblíž a jeho prvořadým úkolem bylo nebezpečí, jež představovaly co nejdříve neutralizovat. V tomto ohledu byla jeho úloha mnohem složitější, protože zatím neměl tušení, kde se nepřítel nachází.

Jak admirál Pye, tak jeho podřízený kontradmirál Fletcher byli náhlým objevením japonských letadlových lodí šokováni, jejich nadřízení je ubezpečovali, že Kido Butai se pohybuje v blízkosti Filipín a podporuje invazní operace Japonců v této oblasti. Pye chtěl, aby mu jeho podřízený poslal na ochranu stíhačky, admirál dále uvažoval i o tom, že se raději se svým svazem stáhne zpět k letadlovým lodím, nakonec to neučiní. Japonci dosud neznali jeho pozici a on naopak znal polohu dvou jejich operačních svazů, jež nyní směřovaly k atolu. Správně si odvodil, že Japonci po náletu budou chtít zaútočit na oslabenou obranu Wake. Tento předpoklad byl správný, to, co Pye netušil bylo to, že Kajioka se rozhodl vylodit své síly již tuto noc. Pye na žádost Fletchera nařídil start deseti svých palubních hydroplánů, tyto stroje měly udržovat kontakt nejen s oběma dosud objevenými japonskými svazy, nýbrž i pátrat po nepřátelských letadlových lodích.

Obě strany vyvinou poměrně velkou snahu objevit letadlové lodě protivníka a jako první v ní uspějí Japonci. Jeden z dálkových hydroplánů z pluku Yokohama nalezne v 16:19 svaz kontradmirála Fletchera, byť jej palubní stíhačky dokáží sestřelit poměrně rychle, vyšle svým nadřízeným zprávu o poloze Američanů. Již v 16:40 se obě letadlové lodi 5. divize začnou otáčet proti větru a jejich paluby opustí 49 střemhlavých bombardérů D3A a 12 stíhaček A6M. Každý Val ponese jednu 250kg bombu.

Nicméně ani lodě 5. divize nezůstanou Američanům dlouho skryté, palubní letoun z bitevní lodi Nevada je objeví v 17:05, hydroplán bude posílat svá hlášení takřka 20 minut, než jej objeví hlídka tří A6M ze Šòkaku a ukončí jeho existenci, nicméně škoda již byla napáchána a Fletcher tak nyní ví, kde má Japonce hledat. Zpráva také Pye a jeho podřízeného uklidní, protože průzkumník hlásil přítomnost pouze dvou letadlových lodí a dvou torpédoborců, navíc nesprávně japonské lodě identifikoval (hlášení mluvilo o Sorjú a Ryujo). Z pohledu Američanů se tak mělo jednat o rovnocennou bitvu, původní obava, že se u Wake pohybuje celý Kido Butai tak byla zaplašena. Fletcher nařídí, aby Saratoga vypustila 40 SBD a 10 TBD v doprovodu 3 F4F, vyslat tak velký svaz letadel bude chvíli trvat, nicméně v 17:48 zamíří americké letouny k nahlášené pozici japonských letadlových lodí. Fletcher věděl, že jeho lodě byly objeveny a nechal stáhnout F4F, které vyslal chránit Pyeho svaz zpět na Saratogu, k odražení přicházejícího japonského úderu tak měl k dispozici 8 stíhaček.

Japonští letci naleznou své cíle v 18:17 a o necelých pět minut později zaútočí. Obě formace se rozdělí a zaútočí ze severu i jihu. Letouny ze Šòkaku se tak vyhnou pozornosti nepřátelských stíhaček a jedinou opozicí proti nim tak bude palba protiletadlových děl. Valy se zaměří především na Saratogu a třikrát ji zasáhnou, další tři bomby dopadnou těsně vedle. Long Island zasáhne pouze jediná bomba, další ji mine v bezprostřední blízkosti a vybuchne u zádě lodi, kde poškodí její šrouby. Šòkaku při útoku ztratí 2 D3A a 1 A6M, devět D3A bude poškozeno, stejně tak i dva A6M. Letecká skupina ze Zuikaku se bude muset probojovat skrze stíhací krytí, to sestřelí dvě A6M a pět D3A, nejméně pět dalších donutí přerušit útok. K lodím se dostane pouze 14 bombardérů a jejich útok se zaměří výhradně na Long Island. Přestože útok nebude ani zdaleka tak dobře koordinován, podaří se americkou loď zasáhnout dvakrát, několik dalších bomb pak dopadne v její blízkosti. Posádky japonských strojů silně přecení dosažené výsledky a budou hlásit potopení obou letadlových lodí. Hara těmto zprávám uvěří a ve stejně vítězném (a zároveň nepravdivém) duchu uvědomí nejen Mikawu, nýbrž Inoeho.

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 14 lis 2019, 15:36

Bitva o atol Wake - prosinec 1941 (část 5.)

V 18:33 pošle Fletcher svému nadřízenému zprávu, že obě jeho letadlové lodi jsou dočasně mimo provoz. Poškození Saratogy nebylo zdaleka tak vážné, byť ji zasáhly tři 250 kg bomby. Nejhorší škody způsobila ta poslední, jež zasáhla loď v blízkosti ostrova, prošla letovou palubou a explodovala v hangáru. Blízké zásahy sice poškodily na několika místech trup a loď nabrala určité množství vody, tyto škody však její bojeschopnost výrazně neomezily, přesto na téměř dvě hodiny nemohla Saratoga přijímat či odesílat letadla (kvůli poškození letové paluby dvěma zásahy na zádi, jež však budou provizorně opraveny). Ztráty posádky budou poměrně vysoké, 41 mrtvých a 47 zraněných. Loď navíc přišla o všechny své F4F (8 strojů), pět jich bylo ztraceno ve vzdušném boji s Japonci a zbylé tři musely pro poškození nebo nedostatek paliva přistát na moři, protože je nebyla schopná přijmout na palubu. V mnohem horším stavu byla malá Long Island, 250 kg bomby snadno proniknou její palubou a explodují v útrobách lodi, kde vyvolají rozsáhlé požáry. Závažnější škody však způsobí zásahy těsně mimo, na mnoha místech dojde k proražení trupu, navíc bude poškozen samotný pohonný systém lodi. Malá letadlová loď krátce po útoku ztratí rychlost a neschopna pohybu bude bojovat o svůj život. Její velitel (Donald B. Duncan) v 19:11 informuje kontradmirála Fletchera, že loď již nelze zachránit a posádka prohrála boj o její záchranu. Do 19:37 opustí všichni přeživší loď a 19:40 ji torpédoborec Patterson potopí dvěma torpédy (rána z milosti). Zahyne 72 členů posádky, dalších 29 jich bude zraněno.

Hara byl po zprávách z obou náletů jež provedly osádky jeho palubních letounů přesvědčen, že dosáhl drtivého vítězství. V tento den již neplánoval žádné další útoky, byť věděl, že Kajioka na Wake udeří již tuto noc. Invazní síly měly mít ochranu 3. divize bitevních lodí a těšit se z luxusu podpory jejich těžkých děl, to bylo z jeho pohledu více než dostačující, rozhodně neměl zájem riskovat své nezkušené posádky v nějaké noční akci, na kterou nebyli ani jeho letci vycvičeni. Nyní mu šlo především o to, aby jeho lodě převzaly vracející se letouny druhé vlny, letecké operace chtěl obnovit až zítřejšího rána, doufal ve zničení zbývajících amerických lodí v oblasti, v případě nutnosti byl ochotný znovu udeřit na Wake, pakliže jej invazní síly nezaberou během nočního úderu.

Vystřízlivění pro Japonce přijde krátce po 19:09, kdy se nad 5. divizí objeví takřka 60 nepřátelských letadel. Naštěstí se podaří osádkám Harových lodí je zaregistrovat v předstihu, nicméně ve vzduchu bude mít japonský admirál pouze dvě trojice A6M po jedné z každé lodi. Další dvě trojice budou držet pohotovost na palubě obou letadlových lodí a byť se dostanou do vzduchu včas, nebudou jejich piloti schopni nabrat dostatečnou výšku, aby byli schopní narušit útok amerických střemhlavých bombardérů.

Americký útok začne krátce po 19:17, pokus letecké hlídky šestice A6M rozbít formaci střemhlavých bombardérů nedopadne úspěšně. Japonští stíhači sice sestřelí 4 SBD před útokem a nejméně 4 další donutí útok přerušit, to však ani zdaleka nebude stačit, navíc se brzy dostanou do boje s doprovodnými F4F. Protiletadlová palba japonských lodí nebude příliš přesná ani silná, přeci jen Harovu divizi chránily pouze dva torpédoborce a schopnost doprovodu vytvořit palebnou clonu bude více než omezená. Letci střemhlavých SBD se zaměří výhradně na Šòkaku (její sestru ochránil kouř, který celou loď zahalil poté, co do ní vrazil jeden TBD), Jojima Takatsugu velitel lodi se zoufale snažil vyhnout americkým útokům a byť bude zpočátku úspěšný, v 19:26 ji zasáhne první bomba. Brzy se posádkám střemhlavých bombardérů podaří loď zasáhnout ještě třikrát. Útok torpédových TBD nebude zpočátku japonskou obranou vůbec zaregistrován, jejich posádky se rozdělí na dvě skupiny a každá zaútočí na jeden z nosičů. I přes příznivé okolnosti jež budou útok posádek TBD doprovázet neskončí jejich snaha úspěšně. Jak Zuikaku, tak její sestra Šòkaku se dokážou vyhnout všem vypuštěným torpédům (na vině neúspěchu letců bude nejen jejich chabý výcvik, nýbrž i vysoká poruchovost torpéd, jež jejich letouny ponesou), palba japonských AAA zbraní sestřelí jednu TBD a další poškodí, tento letoun se dostane do kolizního kursu s vlajkovou lodí a narazí do střední části lodě, poblíž protiletadlové baterie děl 127mm. Následná exploze vyřadí tuto zbraň, usmrtí obsluhu, požáry pak způsobí rozsáhlou explozi munice 127mm střel, jež způsobí jatka mezi havarijními četami jež bojovaly s ohněm. Zuikaku bude silně poškozená a zahalená kouřem, velitel lodi Yokokawa Ichibei nařídí snížit rychlost na 20 uzlů, aby co nejvíce usnadnil posádce boj s ohněm. A6M obou pohotovostních rojů se dostanou do boje ve chvíli, kdy Američané svůj útok končili. Jejich přítomnost nepřátelský úder nenaruší, donutí však posádky střemhlavých bombardérů tvrdě zaplatit za svůj úspěch. Za oběť jim padnou 4 SBD a nejméně 5 dalších jich poškodí, to vše za cenu jedné A6M (mrtvý pilot) a tří dalších poškozených. V 19:33 ukončí Američané útok a zamíří zpět domů na svou loď, během náletu přijdou o 10 SBD, 2 TBD a 2 F4F (a to jak následkem útoku stíhačů nebo protiletadlové palby). Japonská CAP ztratí 3 A6M (2 mrtvý piloti) a čtyři další budou poškozeni. Piloti A6M budou naprosto nerealisticky hlásit 23 sestřelů a snažit se tímto úspěchem zakrýt své selhání při obraně letadlových lodí.

Pohled amerických letců po bitvě bude překvapivě tentokrát mnohem realističtější než během předchozího náletu, byť letci budou hlásit potopení obou mateřských lodí, nebudou mít k tomuto odhadu obě japonské letadlové daleko. Požáry na Zuikaku se sice podaří do necelé hodiny dostat pod kontrolu, nicméně cena bude vysoká, zahyne nebo bude pohřešováno 98 a zraněno 117 námořníků. Když kolem 20 hod. loď začne přebírat vracející se stroje druhé vlny, dojde Hara k prozření, že jeho síly jsou pro zbytek bitvy zcela ochromeny. Zuikaku sice bude schopna všechny tyto letouny převzít (51 strojů, z toho 12 poškozených natolik, že je obsluhy raději shodí přes palubu: 8 D3A + 4 A6M) nicméně i tak bude zcela přeplněná. To však nebude hlavním problémem japonského velitele, protože polovina z navrátivší se útočné vlny bude poškozená a byť se tyto stroje dají opravit, nemůže je nyní použít, v tuto chvíli mu zbylo pouhých 51 (23 B5N + 12 D3A + 16 A6M) bojeschopných strojů.

Jeho největší starostí však bude Šòkaku, loď během útoku zasáhnou čtyři 1000 lb (450 kg) bomby a těžce ji poškodí (první bomba pronikla palubou a explodovala v letecké dílně, kde vyvolá požár, druhá pronikne do jedné ze strojoven lodi a vyřadí ji z provozu, třetí a čtvrtá pak dopadnou v blízkosti výtahu na zádi, nejenže zničí samotný výtah, nýbrž znemožní i letové operace lodi) požáry se podaří její posádce zvládnout až krátce kolem 01:20, teprve v tu dobu dostane Hara hlášení od kapitána lodi Jojima Takatsugu, že poškození jsou pod kontrolou. Cena i zde však bude hodně vysoká, 314 mrtvých/pohřešovaných a 66 zraněných námořníků. [Vážná poškození jež loď v průběhu bitvy utrpí, vyvolají otázky ohledně bezpečnosti a dosavadních postupů při likvidaci škod. Během náletu došlo ke vznícení leteckého paliva a nechybělo moc k tomu, aby došlo k její fatální ztrátě, kterému bylo zabráněno jen díky hrdinství posádky. V důsledku této neblahé zkušenosti padne rozhodnutí o změně umístění i zmenšení objemu nádrží leteckého paliva, navíc dojde k zabetonování prostor kolem samotných nádrží]. Hara odsouhlasí jeho žádost o stažení a po krátké poradě s důstojníky svého štábu se rozhodne k ústupu připojit, rozhodně neměl nejmenší chuť dále riskovat.

Tímto svým rozhodnutím připraví zbylé síly Spojené flotily o vzdušnou podporu, japonští admirálové jejichž svazy směřují k Wake se nyní mohou spoléhat pouze na dálkové hydroplány pluku Yokohama a bombardéry pluku Čitose ze základen umístěných na Marshallových ostrovech.

Americké stroje se vrátily na svůj nosič až za soumraku, byť bylo mnoho strojů poškozených dokázala Saratoga přijmout všechna vracející se letadla. Z 53 vyslaných letadel se jich na loď tedy vrátí 39, z toho dvě (SBD + F4F) bude nutné pro rozsáhlá poškození odepsat. Stejně jako jeho protějšek uvěří Fletcher hlášení svých letců a neprodleně o svém úspěchu informuje Pye, oba tak nabudou přesvědčení, že japonské letadlové lodě jsou zničené a oni ovládají bojiště (tento druhý předpoklad byl správný). Byť byla letecká skupina ze Saratogy výrazně oslabená (neměla již žádné stíhačky), pořád disponoval Fletcher určitou a nikterak bezvýznamnou silou. Nicméně se rozhodl (se svolením svého nadřízeného) dočasně ustoupit a zamířit k oběma připlouvajícím tankerům a doplnit pohonné hmoty a pak se následně znovu vrátit k Wake.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4779
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 15 lis 2019, 17:43

Japonci tedy ustupují definitivně? To by přineslo Američanům značnou výhodu. Ve světle tohoto rozhodnutí se prvotní výrok k bitvě z úst kapitána Miwy jeví silně podivně...

Jinak jsem zvědav na střet klasických hladinových sil - jestli bude noční, tak tím zajímavěji.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 16 lis 2019, 00:21

Atlantis píše:
15 lis 2019, 17:43
Japonci tedy ustupují definitivně? To by přineslo Američanům značnou výhodu. Ve světle tohoto rozhodnutí se prvotní výrok k bitvě z úst kapitána Miwy jeví silně podivně...

Jinak jsem zvědav na střet klasických hladinových sil - jestli bude noční, tak tím zajímavěji.
Bojiště opustila pouze Harova 5. divize letadlových lodí, na druhé straně se stáhl i Fletcher se Sárou, přeci jen měl pro Japonce velmi dobrý zvyk doplňovat palivo v tu nejnevhodnější dobu...
Vše skutečně směřuje k noční bitvě, Miwa je kecal od zeleného stolu, je v bezpečí na mateřských ostrovech, na rozdíl od něj Mikawa, Goto i Kajioka budou bojovat o život a rovnou říkám, že ne všichni ještě někdy Zemi Bohů spatří, některé čeká, stejně i mnoho jejich podřízených cesta do velkého prázdna...

Přesto Tě ubezpečuji, dobří vyhrají a špatní vezmou nohy na ramena, asi nějak takto...https://youtu.be/6CeigSy-lGU?t=27

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4779
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 19 lis 2019, 16:34

Já, být Tebou, ze slova dobří a špatní raději nepoužívám. Nebo bych za chvíli začal vytahovat hochy ze 731. jednotky, Nanking apod. Chápu, že tohle je převážně záležitost armády, nikoliv námořnictva, na druhou stranu obojí patřilo stejnému národu.

Ale hlavně že plánuju (už x let) vlastní timeline, zahrnující netriviálně i úspěšnější Japonsko :D

btw: Objevil jsem tuhle timeline...vcelku zajímavý přístup, který chci právě do té své timeline zakomponovat. A současně se zeptat - POD zde je, že letou Kawasaki H6K informuje, před svým sestřelením, domovskou základnu o nalezení amerických letadlových lodí a ta to následně předá Inouemu. Autor říká, že letoun sice zprávu odeslal, ale základna ji nepředala dál. Wikipedie (a některé další zdroje) však tvrdí, že letou žádnou zprávu vůbec nevyslal (a tedy by nebylo co předávat). Našel jsem zatím jen jeden zdroj tvrdící to, co říká autor. Nemáš k tomu nějaký hodnověrný zdroj, který by to dokázal rozseknout?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 19 lis 2019, 19:03

Atlantis píše:
19 lis 2019, 16:34
Já, být Tebou, ze slova dobří a špatní raději nepoužívám. Nebo bych za chvíli začal vytahovat hochy ze 731. jednotky, Nanking apod. Chápu, že tohle je převážně záležitost armády, nikoliv námořnictva, na druhou stranu obojí patřilo stejnému národu.

Ale hlavně že plánuju (už x let) vlastní timeline, zahrnující netriviálně i úspěšnější Japonsko :D

btw: Objevil jsem tuhle timeline...vcelku zajímavý přístup, který chci právě do té své timeline zakomponovat. A současně se zeptat - POD zde je, že letou Kawasaki H6K informuje, před svým sestřelením, domovskou základnu o nalezení amerických letadlových lodí a ta to následně předá Inouemu. Autor říká, že letoun sice zprávu odeslal, ale základna ji nepředala dál. Wikipedie (a některé další zdroje) však tvrdí, že letou žádnou zprávu vůbec nevyslal (a tedy by nebylo co předávat). Našel jsem zatím jen jeden zdroj tvrdící to, co říká autor. Nemáš k tomu nějaký hodnověrný zdroj, který by to dokázal rozseknout?
Politická korektnost není mou nejsilnější stránkou, nikdy však nebudu zpochybňovat zvěrstva Japonců, toho se z mé strany nedočkáš, nicméně má averze k hochům pod praporem hvězd a pruhů je větší...

Teď trochu stranou morální faktor, nicméně pověz mi prosím, jak porazit Čínu jinak než pomocí biologických, chemických zbraní, když nepoměr v živé síle byl pro agresora tak nevýhodný..., já otázku na tuto odpověď neznám, protože konvenční metodou to možné nebylo a hlad (bez ohledu na počty obětí) nebyl dost efektivní. Japonsko bylo poraženo pomocí jednak hladu, kobercovými nálety jež spálila jejich dřevěná města, tak pomocí atomovek... Jistě seli vítr a sklízeli bouři, jenže o tom co je morální a správné vždy rozhoduje pouze vítěz.

Tu časovou linku také čtu, teď Ti neodpovím, nicméně zítra snad ano, sice jsem si dnes chtěl číst Hostující profesory, ale raději se podívám na něco o Korálovém moři, jestli najdu odpověď však neslibuji...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4779
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 22 lis 2019, 00:00

K Číně: Divide et impera? Vím, že jsme se touhle otázkou s kámoši několikrát zabývali a vycházela nám prostě politika alá Británie pro Evropu. V tomto světle jsou Mandžutsko a Vnitřní Mongolsko naprosto správné kroky. Dalším z nich měla být právě podpora lokálních warlordů - Japonsko se tedy mělo angažovat s cílem co nejvíce oslabit centrální vládu a rozdrobit Čínu.
Další věcí bylo nezabřednout do dlouhodobého konfliktu, ale likvidovat Čínu v krátkých taženích s využitím drtivé síly. Mandžutská kampaň je toho ukázkovým příkladem. Následovala konsolidace daného území. Ve 37 to mělo být podobné. A vlastně i mohlo být. Krátce před Nankingem to vypadalo, že čínská vláda je ochotna přijmout minimálně větší část japonských požadavků, které zakrnovaly zřízení speciálních zón na severu a kolem Šanghaje a uznání Vnitřního Mongolska pod japonskou patronací. Nevím, jestli dobytí Nankingu mělo sloužit jako finální argument při vyjednávání, ale dopadlo jak dopadlo a Čína po tomto ztratila z valné části zájem o jakýkoliv mír. Nutno podotknout, že z Japonské strany ta ochota k míru též nebyla kdovíjak velká, což byla IMO chyba - válka prostě měla trvat "do prvního sněhu", Japonsko by si ukouslo další část území, zvětšilo sféru vlivu v Číně samotné a nechalo by Kuomintang, aby dál bojoval proti komunistům a sobě samému. Další kolo se pak mohlo uskutečnit na počátku 40. let, když by byla světová pozornost soustředěna na Evropu, tentokrát klidně s větším záborem (Haikou + Kanton na jihu, Peking a oblast jižně od něho na severu, např.) s ustanovením nějakých lokálních režimů (Shanxi na severu, Taiové na jihu). To už by dávalo slušný prostor pro celkovou ekonomickou dominanci nad Čínou.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 270
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 22 lis 2019, 01:04

Atlantis píše:
22 lis 2019, 00:00
K Číně: Divide et impera? Vím, že jsme se touhle otázkou s kámoši několikrát zabývali a vycházela nám prostě politika alá Británie pro Evropu. V tomto světle jsou Mandžutsko a Vnitřní Mongolsko naprosto správné kroky. Dalším z nich měla být právě podpora lokálních warlordů - Japonsko se tedy mělo angažovat s cílem co nejvíce oslabit centrální vládu a rozdrobit Čínu.
Další věcí bylo nezabřednout do dlouhodobého konfliktu, ale likvidovat Čínu v krátkých taženích s využitím drtivé síly. Mandžutská kampaň je toho ukázkovým příkladem. Následovala konsolidace daného území. Ve 37 to mělo být podobné. A vlastně i mohlo být. Krátce před Nankingem to vypadalo, že čínská vláda je ochotna přijmout minimálně větší část japonských požadavků, které zakrnovaly zřízení speciálních zón na severu a kolem Šanghaje a uznání Vnitřního Mongolska pod japonskou patronací. Nevím, jestli dobytí Nankingu mělo sloužit jako finální argument při vyjednávání, ale dopadlo jak dopadlo a Čína po tomto ztratila z valné části zájem o jakýkoliv mír. Nutno podotknout, že z Japonské strany ta ochota k míru též nebyla kdovíjak velká, což byla IMO chyba - válka prostě měla trvat "do prvního sněhu", Japonsko by si ukouslo další část území, zvětšilo sféru vlivu v Číně samotné a nechalo by Kuomintang, aby dál bojoval proti komunistům a sobě samému. Další kolo se pak mohlo uskutečnit na počátku 40. let, když by byla světová pozornost soustředěna na Evropu, tentokrát klidně s větším záborem (Haikou + Kanton na jihu, Peking a oblast jižně od něho na severu, např.) s ustanovením nějakých lokálních režimů (Shanxi na severu, Taiové na jihu). To už by dávalo slušný prostor pro celkovou ekonomickou dominanci nad Čínou.
Dobře napsáno, jen si myslím, že po Nankingu už nebyla možnost uzavřít mír, který by pro Čínu z jejího pohledu znamenal ztrátu tváře, Japonci by se museli stáhnout na hranice před invazí v roce 1937 a to bylo naprosto nepřijatelné pro Tokio, junta by to nikdy nepřipustila. Navíc by Čína díky vybičování nacionalistických tendencí žádala nejspíš i návrat Mandžuska a obnovení svého vlivu v Koreji, neuvažovali by realisticky, mír prostě možný nebyl.

Má otázka však směřovala trochu jinak, měl jsem na mysli, jak vyhrát, když už byla válka v plném proudu a stavidla vraždění se otevřela... Zpočátku se Japonci nechovali úplně jako smyslů zbavení a na Číňany se dívali spíš jako na levnou pracovní sílu, než-li škůdce, to se však měnilo v průběhu války. Tokio, spíš však junta nikdy nepřišli s nějakou inteligentní strategií, přitom možností, jak nechat místní kolaborovat bylo dost. Čínu zasáhlo několik velkých hladomorů (např. v roce 1942) a na vině nebyla pouze válka, ale naprostá neschopnost ústřední vlády, její zkorumpovanost a nezájem o vlastní lidi... Co udělali Japonci, aby místní lidi získali na svou stranu..., nic, nechali je po milionech umírat (byť někteří generálové uvolnili své potravinové rezervy a to umožnilo situaci trochu zmírnit) a přitom doufali, že ústřední vláda padne. Jenže ta se nezhroutila a válka dál pokračovala. Japonská snaha válku ukončit za pomoci zbraní hromadného ničení vyplynula pouze ze situace, ve které se jejich země ocitla, to není z mé strany obhajoba toho co dělali, jen konstatování...

Uživatelský avatar
jjelen
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1941
Registrován: 17 kvě 2010, 11:38

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od jjelen » 22 lis 2019, 21:34

Jo, tahle otázka mi taky trochu vrtá hlavou. V průběhu "totální války" už mě nic moc nenapadá, asi nijak
Jinak souhlas s Atlantisem: diplomacie, podpora různých separatistických hnutí - ale bylo by vůbec co podporovat, mimo pár set tisíc Ujgurů nebo Mongolů někde v pohraničí? Ono samotné jádro Číny bylo v téhle době možná heterogenní (nezačal s njěakou snahou o sjednocení - jazyka, kultury apod. - teprv Kuomintang?) je ale otázka, jestli by se na nějakých takových rozdílech dalo stavět. V Mandžusku to asi moc nevyšlo (i když možná za to mohla spíš politika Japonců než "čínskost" obyvatel? navíc Mandžusko bylo v tomhle trochu specifické), zrovna tak, dle wiki, jakýsi pokus o zaožení loutkového muslimského státu v severní Číně...
A podpora konkurujících si warlordů by taky nebyla jednoduchá, to v Manžusku taky nedopadlo moc slavně - navíc nebylo cílem většiny místních vládců sjednocení Číny? A jakmile k tomu dojde, byť pod přátelským nebo vůbec loutkovým režimem, je otázka času než Japonsko ztratí dominantní postavení...
Hetharie V.: Kancléř Jeho knížecí Jasnosti Jiřího Lormanwenského Marek z Lesohradu

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4779
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 23 lis 2019, 15:14

jjelen: Právě proto ono divide et impera - nikdo z nich nesměl Japonsku takříkajíc "přerůst přes hlavu", stejně jako si Británie již stovky let hlídá, aby na kontinentu nevznikla jediná dominantní síla.
Tzn. prostě rozdrobit Čínu na co nejvyrovnanější celky a snažit se, aby se navzájem nesnášeli více, než by nesnášeli Japonsko, které by nad nimi mělo dominantní postavení.
Nedokážu posoudit nakolik Mandžutsko vyšlo a nevyšlo, nicméně separatisticky bylo ideální - klasičtí Číňané se do něj nesměli stěhovat snad až do konce 19. století, tzn. etnicky byli Mandžuové sice s Číňany spřízněny, nicméně jazykově i kulturně tvořili odlišnou skupinu - a myslím, že v tomto směru bylo cíle dosaženo. ProČínská povstání byla mezi roky 1933 - 1936 z většiny potlačena a Mandžutsko až do konce války bylo de-facto loajální loutkou/kolonií.
Další oblasti Číny, které by šlo separovat bylo logicky Vnitřní Mongolsko (což též Japonci udělali) a ano, pak by to bylo horší. Brát šlo následně spíše na jihu a západě Číny. Viz. Obrázek
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“