Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 151
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 12 zář 2019, 13:31

Prolog: Před Velkou Pacifickou válkou

Na jaře roku 1941 došlo k velkému sblížení mezi Velkoněmeckou říší a Japonským císařstvím, utužení vzájemného svazku zemí OSY bylo podpořeno velkorysou německou technologickou pomocí nejen v oblasti vojenství, nýbrž i petrochemického průmyslu. Před podpisem smlouvy obě země dosud vedly své vlastní, na sobě nezávislé války, to se změnilo po porážce Francie. Japonsko využilo slabosti režimu Vichy a získalo vojenskou kontrolu nad francouzskou Indočínou. Pro Japonce byla tato oblast nesmírně důležitá, protože usnadňovala jejich vojenské operace v Číně, kde císařská armáda od roku 1937 zabředla do téměř nekončící války. Tato válka, jež podle generála Hajime Sugiyami neměla trvat déle, než tři měsíce, se pomalu a jistě měnila doslova v noční můru. Jakákoliv šance zvítězit v tomto konfliktu nenávratně mizela s délkou jeho trvání. Byť se generální štáb v Tokiu snažil před vládou, veřejností i samotným císařem zastřít pravdu, krutou realitou bylo, že nyní již Čínský incident přerostl na něco tak obludného, co se armádě zcela vymklo z rukou. Najít cestu ven z této války již téměř nešlo, dohoda s Číňany nebylo možná, znamenala by ústupky a ty zase ztrátu tváře, jež by byla přiznáním nejen porážky, ale i neschopnosti. Jenže zabrání Indočíny armádou znamenalo přivolání sankcí ze strany USA a jejich loutek. Byť bylo embargo na dovoz paliva, železného šrotu a dalších surovin nesmírně bolestivé (Japonsko ani se všemi jím ovládanými oblastmi nebylo surovinově soběstačné), smrtelným se ukázalo zmražení japonských aktiv v amerických bankách. Japonská vláda tak přišla o prostředky k nákupu surovin ve třetích zemích, jež se k embargu dosud nepřipojily a financovat tak další pokračování války v Číně. Japonsko sice nebylo oficiálně s Čínou ve válce, ale jeho lid již v ní vlastně byl, netýkalo se to již pouze přídělového systému na spotřební zboží, nýbrž i na potraviny, tento problém byl stále viditelnější a těžko jej mohly zakrýt klamavé zprávy propagandy, jež popisovaly další vítězství císařských vojsk na kontinentu.

Když koncem června 1941 vypukla válka mezi Třetí říší a SSSR, dostalo se Japonsko i jeho vláda do velmi nepříjemné situace. Premiér Konoe nechal krátce po podpisu smlouvy s Německem, podepsat Matsuoku pakt o neútočení i se Stalinem. Japonsko prostě nebylo v situaci, kdy by mohlo vést další válku, Trojstranný pakt navíc jeho vládu nezavazoval k tomu, aby se připojila na stranu Němců v agresivní válce (byť bylo jasné, že se z jejich strany jedná pouze o preventivní úder). Taková válka by navíc z krátkodobého hlediska problémy ostrovní říše neřešila, spíše naopak by je prohloubila. Císařská vojska se navíc již s komunistickými hordami střetla v roce 1939 během dvou velkých pohraničních střetů, první vyhrála, druhý byl velmi tvrdě vybojovaný pat (Bitva u řeky Chalchyn). Právě druhý střet (naprosto regulérní bitva, jež byla svou intenzitou a rozsahem překonána teprve německou kampaní v Polsku) prokázala hluboké nedostatky v logistice Kuantungské armády i jejího velitelského sboru, což byla skvělá záminka pro Tokio, provést u této armády rozsáhlou personální čistku. Přesto bude podepsání paktu o neútočení se SSSR v očích mnoha vysoce postavených Japonců hodnoceno jako bezpáteřní zrada nově utužené aliance. Mezi ty, jež s podepsáním paktu nejvíce nesouhlasili byl generál Jamašita, jež se nedávno vrátil z návštěvy Německa a hluboce se styděl za zbabělost Konoeho vlády.

Konoeho vláda padla a nové vedení, které ji nahradilo, muselo přehodnotit dosavadní politický i vojenský směr, kterým se doposud Japonsko rozhodlo vydat. Z jejího pohledu byla válka proti koloniálním mocnostem zcela nevyhnutelná. Britové opět otevřeli barmskou cestu a tím umožnili zásobování Číňanů, a navíc se připojili k sankcím proti Japonsku (to de facto znamenalo nepřímé vyhlášení války), podobně hloupě se zachovali i Holanďané, kteří odmítali prodávat svou ropu, kterou Japonci zoufale potřebovali. Zabráním Tichomořských kolonií těchto států by se mohli vyřešit mnohé nejkřiklavější japonské problémy a získat tu tolik potřebnou surovinovou soběstačnost a nezávislost. Jenže taková válka by znamenala i konflikt s USA a ten by se nedal z dlouhodobého hlediska nikdy vyhrát. Bylo proto nutné našlapovat velmi opatrně, samotný císař neměl s válkou problém a byl ochotný k ní vydat svolení, nicméně měl zájem i s Američany jednat, věřil, že dohoda je možná a do války chtěl vstoupit až ve chvíli, kdy by se jiné možnosti vyčerpaly.

Když však USA vyhlásilo válku Německu, stalo se tak 12.11.1941, očekávalo se od Japonska, že do této války na straně obránce urychleně vstoupí. Hideki Tódžó si však uvědomil (a nejen on), že jestli má jeho země někdy vyjednat výhodnou smlouvu s Američany, tak je to nyní. Věřil, že i ten největší hlupák v Rooseveltově administrativě nebude mít zájem vést válku na dvou frontách. Stejného názoru byl i admirál Isoroku Jamamoto, velitel Spojeného loďstva, ten si konflikt s Amerikou vůbec nepřál a nové kolo jednání považoval za nejlepší cestu, jak se válce vyhnout. Nevěřil totiž v šanci na vítězství v takové válce, přesto se na ni připravoval.

Japonská námořní doktrína pro takovou válku preferovala postupné oslabování nepřítele cestou do svých výsostných vod a následné vybojování generální bitvy, podobnou strategii použil admirál Togo proti Rusům v roce 1905 a drtivě zvítězil. Jamamoto však na rozdíl od svých kolegů nevěřil v účinnost této strategie, protože byla nesmírně časově náročná, a čas měl být právě to, co pracovalo pro nepřátele jeho země. Byl přesvědčen, že šanci na úspěch má pouze mohutný a drtivý úder, který nepřítele oslabí natolik, aby Japonci uskutečnili své plány a vyhnali koloniální mocnosti z Asie. A tím tak postavit Američany před hotovou věc, s dostatečným argumentem následných těžkých ztrát, jež budou plynout z takového konfliktu.

Necelý týden od rozpoutání nepřátelství mezi evropskými zeměmi OSY a USA, se začalo ukazovat, že takový plán již brzy nebude možný. Americká flotila vyklízela Havaj a obecně celý Pacifik. Urychleně se začala přesouvat do Atlantiku, samozřejmě ne celá, nýbrž její nejhodnotnější část, tj. nejmodernější bitevní a letadlové lodě. Jamamoto velmi pečlivě studoval válku v Evropě a snažil se z ní vzít co nejvíce poznatků, které by Japoncům pomohli. Věděl, že velitel německé flotily Wilhelm Marschall dosáhl nad Brity mnoha pozoruhodných vítězství, především to poslední, bylo i z pohledu Japonska hodně důležité. Během Bitvy o Barentsovo moře se Němcům podařilo zničit podstatnou část britské Domácího loďstva (dvě letadlové lodě, jedna bitevní loď, šest torpédoborců + mnoho poškozených lodí), jejich samotné ztráty byly nepříjemné, ale ve srovnání s nepřátelskými více než přijatelné a udržitelné. Již před bitvou zaznamenala japonská rozvědka větší přesun amerických lodí z Pacifiku do Atlantiku, po ní a následném vstupu USA do války přesun ještě zesílil. Útok na Havaj, kde byla americká flotila soustředěna, tak ztrácel smysl. Musel by být proveden co nejdříve, aby z něj plynul dostatečný efekt, jenže to by pohřbilo jakoukoliv šanci na mír, ve který Jamamoto a další umírnění doufali, ocitl se tak v schizofrenní situaci. Na jedné straně se chtěl vyhnout válce, na straně druhé její oddalování pohřbívalo šance na možné vítězství, nebyla to pro něj lehká doba.

24. listopadu se Jamamoto setkal s náčelníkem generálního štábu Spojené flotily admirálem Osamim Naganem (i on zastával názor, že spojenectví s Německem je chybou a chtěl se vyhnout válce s USA), v přítomnosti dalších vysokých důstojníků námořnictva se hovořilo nejen o mírových rozhovorech ve Washingtonu, nýbrž i možné nadcházející válce. První letecká flotila, nebo také mobilní svaz (Kido Butai) se již soustředil na Kurilách, kde očekával rozkaz k vyplutí. Cílem šesti velkých mateřských letadlových lodí měla být americká základna Pearl Harbor na Havaji, rozkaz k vyplutí flotily již nešlo déle oddalovat a Jamamoto chtěl, aby Kido Butai urychleně zvedl kotvy a vyrazil, v případě úspěšných mírových rozhovorů měl misi přerušit a vrátit se domů. Zde však tvrdě narazil na opozici svých kolegů, celý plán útoku na Havaj byl prosazen proti vůli většiny vyšších důstojníků Spojené flotily (samotný velitel mobilního svazu Nagumo byl proti této operaci a byla mu doslova vnucena), zelenou dostal teprve, když Jamamoto pohrozil svou rezignací, pakliže nebude schválen. V té době se tento hazardní plán mohl jevit alespoň trochu smysluplně, nyní však ne, když USA přesunula do Atlantiku své nejlepší lodě. Podstoupit tak obrovské riziko, ve snaze zničit hrstku starších lodí se nejevilo v této chvíli vůbec modrým. Jamamoto si uvědomil, že prohrál, o zrušení Havajské operace bylo rozhodnuto již před touto konferencí a on s tím nemohl nic udělat, hrozit svou rezignací nemělo smysl, podruhé by to již nezafungovalo. Kido Butai měl nyní urychleně opustit své dosavadní kotviště v zálivu Hitokappu na ostrově Iturup a přesunout se na Formosu, odkud se bude moci připojit k případnému útoku proti Filipínám, pakliže skutečně vypukne válka (s tímto plánem Nagano a ostatní vždy počítali a nyní se k němu pouze vrátili). Vše nyní záviselo na japonských emisarech ve Washingtonu, kteří měli pro svou zem vyjednat zrušení sankcí a zajištění dosavadních územních zisků ve válce s Čínou.

Snaha těchto mužů vedených Kičisaburó Nomurou však neskončí úspěchem a Japonsku nezbude jiná možnost než naplnit své závazky vůči ostatním partnerům OSY.
7. prosince 1941 vypukne Velká pacifická válka, která nejen smete koloniální mocnosti, nýbrž změní celou JV Asii k nepoznání a vlastně nejen ji, protože jednou provždy ukončí nadřazenost a dominanci bílé rasy v celé oblasti. To následně umožní dosud porobeným asijským národům vybojovat si svou nezávislost.

Velká Pacifická válka prosinec 1941–březen 1942

Plány Japonců pro nadcházející konflikt budou velmi komplexní a námořnictvo společně s armádou uzavře velké množství bilaterálních smluv, které mají zajistit vzájemnou spolupráci v průběhu jednotlivých kampaních. Vzhledem k velké animozitě mezi oběma složkami ozbrojených sil císařství to bude absolutně nezbytné a je nutno říct, že námořnictvo armádu nezklame a splní všechny úkoly, jež mu z jeho smluvních závazků vyplývaly.

Na počátku války napadnou císařské jednotky Malajsii, Filipíny, Hongkong, později se budou rozbíhat operace proti Nové Guiney, Holandské východní Indii (dnešní Indonésii), Barmě a dalším oblastem. Císařským silám potrvá necelých 100 dnů, než tyto regiony zabere a ztráty budou pro ostrovní zemi více než přijatelné. Protože se tato práce zabývá především námořní válkou, budou zde popsány pouze některé významné střety mezi Spojenou flotilou a loďstvem spojenců (ABDA) a pozemní operace většinou taktně zamlčí.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 151
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 26 zář 2019, 17:58

Útok na Filipíny – velký Nagumův a Tsukaharův den

Zpočátku počítal původní plán útoku proti Filipínám (jejich obsazení vycházelo čistě z defenzivní nutnosti krýt bok útoku na jih, protože strategická pozice tohoto souostroví umožňovala Američanům přetnout spojení mezi mateřskými ostrovy a novými nově získanými zeměmi, ekonomicky mohla loutka USA císařství nabídnout jen velmi málo) s nasazením pouze 11. letecké flotily (viceadmirál Tsukahara) s podporou lehké letadlové lodě Ryujo ze 4. divize letadlových lodí [+ eskorta 2. flotily torpédoborců (lehký křižník Jintsu a torpédoborec Shiokaze) a 15 (Kuroshio, Oyashio, Hayashio, Natsushio), 16 (Hatsukaze, Amatsukaze, Yukikaze,Tokitsukaze) divize torpédoborců], vzdálené krytí poskytovala 5. eskadra křižníků (Nachi, Haguro, Myoko) kontradmirála Takagiho, celému lodní uskupení pak velel admirál Kubo. K vzdušným silám námořnictva se měli připojit i letecké jednotky pozemních sil (5. letecká armáda).

Po zrušení operace proti Havaji se k těmto silám připojil celý Kido Butai, úderná síla jeho šesti velkých letadlových lodí se měla zaměřit především na letecké základny a Nagumo měl útok společně s Tsukaharou koordinovat. K osobnímu setkání mezi oběma veliteli sice nedošlo, nicméně Genda a Kusaka probrali celý plán operace s důstojníky 11. letecké flotily. Bylo rozhodnuto, aby prvotní úder byl proveden z letadlových lodí a letecké síly z Formosy zaútočí později. Panovala vcelku odůvodněná obava, že větší množství letadel z mnoha různých jednotek by snížila efektivitu útočné operace, nicméně tím hlavním důvodem, proč neměl být útok proveden ve stejný čas bylo počasí, které se proti Japoncům mohlo spiknout a časový rozvrh tak zcela narušit (to se také stane a letouny 11. letecké flotily budou na mnoho hodin na Formose uzemněny, protože ostrov zahalí mlha).

Kido Butai byl v předvečer Pacifické války tím nejsilnějším a také nejlepším co měla Spojená flotila k dispozici. Skládal se ze tří divizí letadlových lodí [1.(Akagi a Kaga), 2. (Hirjú a Sorjú) a 5. (Šòkaku a Zuikaku)], ty nesly na palubě 423 strojů, podporovala jej 3. divize bitevních lodí (Hiyei a Kirishima), 8. divize křižníků (Tone a Čikuma) a 1. eskadra torpédoborců (lehký křižník Abukuma (kontradmirál Omori), torpédoborce Tanikaze, Urakaze, Isokaze, Hamakaze, Kasurni, Arare, Kagero, Shiranuhi, Akigumo). Lodím doprovodu velel viceadmirál Mikawa, letadlovým lodím pak Nagumo.

Japonci měli velkou výhodu v tom, že americká rozvědka nedokázala na začátku prosince jejich letadlové lodě sledovat. Dalším velkým plusem bylo to, že velitel amerických sil na Filipínách zakázal nejen vzdušný průzkum nad Formosou, nýbrž omezil i průzkumné lety kolem samotných ostrovů. Je sice nepravděpodobné, že by byl Kido Butai objeven v předvečer útoku, nicméně nemožné to nebylo (Nagumo měl rozkaz, aby během přiblížení k cílové oblasti potopil či sestřelil jakoukoliv loď nebo letadlo, jež by dostalo do jeho blízkosti, to se naštěstí nestalo).

Obrana Filipín byla svěřena do rukou generála MacArthura, ten velel směsici různých jednotek z nichž nejkvalitnější byla filipínská divize (která zahrnovala 31. pěší pluk, jednotku složenou výhradně z Američanů), jeho nátlak na Washington mu zajistil posily 108 lehkých tanků M-3 Stuart a 200. pobřežní dělostřelecký pluk. Jinak byly pozemní síly slabé, teoreticky mohl dát dohromady téměř 120 000 mužů, ale prakticky pro ně neměl ani výzbroj natož výstroj. Jeho hlavním trumfem byly letecké síly, k dispozici měl 265 strojů různých typů, od moderních P40B a E, či B17C a D po starší P35A nebo P26.

Původním úkolem obránců na Filipínách bylo získat čas a zaměstnat japonské síly na tak dlouho, než jim připluje na pomoc flotila z Havaje, tento plán se ukázal jako silně nereálný již ve 30 letech a po vypuknutí války v Evropě, ztratil jakýkoliv smysl. Rooseveltova administrativa vždy považovala Hitlerovo Německo za větší hrozbu a odmítala investovat větší finanční zdroje do obrany Filipín, navíc štáby armády i námořnictva jasně prezidenta varovaly, aby nereflektoval na politické hledisko je vojensky udržet, protože to nebylo možné. V létě 1941 se situace začala měnit, díky novým bombardérům B17 začali stratégové (ale i političtí vůdci) ve Washingtonu hledět na obranu Filipín poněkud optimističtěji, byl zde z jejich strany příslib přejít z defenzivních k ofenzivním operacím, což by změnilo strategickou situaci v Pacifiku. V doletu těchto bombardérů se nyní ocitla velká část mandátního území císařství, protože v té době panovala představa, že Japonci nemají nic, co by tyto na svou dobu obří stroje dokázalo sestřelit, začal být Washington mnohem sebevědomější. Padlo rozhodnutí, že nejpozději do konce února 1942 dostane MacArthur 130 těchto těžkých bombardérů, což mělo v té době znamenat bezprecedentní sílu. Byl vypracován plán „Rainbow“, který počítal s vysláním flotily, pakliže dojde k válce. K válce však došlo, nicméně proti Německu, MacArthur sice dostal příslib B17, nicméně na další posily se již nemohl spoléhat, Roosevelt se nyní snažil válku s Japonci co nejvíce oddálit, doufal, že je nějakými planými sliby dokáže od konfliktu udržet co nejdéle, to byla naivní představa, protože Američané nenabídli během rozhovorů žádné ústupky a vystupovali z pozice síly. Proti Japonsku hrál čas, jestli měla válka vypuknout, muselo se tak stát co nejdříve a to se také stalo, ke smůle obránců Filipín, kteří ji měli bojovat sami pouze s morální podporou Washingtonu, který je obětoval.

Útok na Filipíny začal brzy ráno v pondělí 8.prosince, kdy Kido Butai udeřil na spící a nepřipravené Američany. První vlnu tvořilo 90 horizontálních, 51 střemhlavých bombardérů, které doprovázelo 43 stíhaček (fregatní kapitán Fučida), druhá vlna se skládala z 54 horizontálních a 81 střemhlavých bombardérů v doprovodu 36 stíhačů (korvetní kapitán Šimazaki). Japonským letcům z první vlny se podařilo dosáhnout naprostého momentu překvapení, první bomby dopadnou na Američany krátce po 6:10, ve vzduchu se pak setkají pouze s minimálním odporem, obě letiště v okolí Manily Clark a Del Carmen byla vyřazena z provozu, stejně tak dopadne letiště Iba, letecké základny Nichols a Nielson budou také poškozeny, ale ne vyřazeny z provozu. Kolem sedmé hodiny ranní tak Japonci zcela ovládnou oblohu nad Luzonem a smetou celou strategii Washingtonu, kterou připravil pro Pacifik. Ztráty první vlny nebudou velké, na letadlové lodě se nevrátí tři A6M, dvě B5N a tři D3A, šest dalších strojů bude poškozeno natolik, že je po návratu budou muset odepsat a obsluhy je shodí do moře, opravitelně poškozených strojů bude 17.

Druhá vlna zaútočí především na lodě Asijského loďstva (admirál Thomas Hart) jehož síly kotvily v Manilském zálivu a jeho hlavní základnou byl přístav Cavite. Americký admirál již začátkem prosince 1941 odeslal značnou část svých sil do Nizozemské východní Indie. V době japonského útoku tak v zálivu kotvilo 29 ponorek a 4 torpédoborce, několik tendrů pro hydroplány a větší množství menších lodí od minolovek po hlídkové čluny. Samotný záliv byl i základnou 10. průzkumného křídla námořního letectva, jež mělo k dispozici 30 létajících člunů Catalina (PBY).

Byť byl mezi útokem první a druhé vlny rozdíl více jak hodiny, budou i zde Američané zcela nepřipraveni a škody budou katastrofální. Japonští letci budou velmi zklamáni, když v přístavu naleznou pouze větší množství z jejich pohledu pro ně druhořadých cílů, přesto letci pod velením korvetního kapitána Šimazakiho odvedou perfektní práci. Potopí nebo zmrzačí 21 ponorek (šest jich bude poškozeno tak těžce, že je v následujících dnech potopí vlastní posádky), zničí všechny Cataliny, drtivou většinu přímo na vodě, byť některé padnou ve vzduchu za oběť A6M, plus mnoho menších lodí, všechny čtyři torpédoborce budou poškozeny, nicméně nálet přežijí. V samotné Cavite zasáhne bomba skladiště torpéd (232 kusů- veškeré zásoby Asijského loďstva), obrovský výbuch zničí velkou část města, zničeny během náletu budou i doky a veškerá infrastruktura v přístavu. Ztráty druhé vlny budou dva A6M, dva B5N a sedm D3A, dalších 22 strojů bude poškozeno, tři natolik, že je bude nutné odepsat.

Po návratu druhé vlny se Nagumo rozhodne operaci ukončit a zbylé cíle na Filipínách přenechat jednotkám 11. leteckého loďstva. Jednotky viceadmirála Tsukahary zahájí útok se zpožděním i proti původnímu plánu, vzhledem k úspěchu letců Kido Butai to však nebude mít vliv na konečný výsledek. Velké množství středních bombardérů G3M a G4M z 1. leteckého pluku, pluku Takao a Kanoja, jež budou chránit A6M z pluku Tainan a 3.leteckého pluku zaútočí prakticky bez odporu. Tyto síly se dostanou nad Filipíny kolem 12:35 a dovrší zkázu, kterou tu zanechali letci z letadlových lodí. Během obou náletů bude zcela zničeno, neopravitelně poškozeno nebo sestřeleno více jak 100 amerických strojů, včetně většiny bombardérů B17. Ztráty 11. leteckého loďstva budou minimální, jedna G3M která havaroval během startu a tři A6M nad cílovými oblastmi.

Japoncům se během několika málo hodin podaří získat obrovské vítězství a odstranit hrozbu amerických vzdušných a námořních sil dislokovaných na Filipínách za cenu ztráty hrstky strojů a téměř 50 mrtvých letců.

Cesta na jih pro císařské síly tak bude otevřená...

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 151
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 05 říj 2019, 13:55

Před Bitvou o atol Wake - prosinec 1941

I přes varování rozvědky a upozornění od britské vlády, byl japonský útok proti americkým mandátním územím pro Washington šokem. Přeci jen vládnoucí administrativa doufala, že se podaří Japonce udržet dost dlouho mimo konflikt za vágní sliby o zprostředkování míru v Číně a možném případném zrušení sankcí. Byť císařství nevyhlásilo USA válku před začátkem nepřátelství (což byla jen formalita, protože japonská vláda večer 6.prosince oficiálně uznala své závazky vůči Berlínu a Římu), cítila se americká veřejnost svou vládou podvedena, protože ta veřejně ujišťovala občany, že s Japonci dokáže vyjednat dohodu, a to se nestalo.

Když začala válka s Německem a brzy na to i s Itálií, došlo k pokusu o koordinaci válečného úsilí s Brity ze strany USA. Bylo prozatím dohodnuto, že Američané si vezmou na starosti část operací v Atlantiku, a především se ujmou konvojů do SSSR, za které budou odpovědní výhradně oni (bylo to spíše politické, než-li vojenské rozhodnutí). Royal Navy tak bude moci ušetřit velkou část svých sil a zaměřit se zcela na operace ve Středozemním moři. Velitel amerického Atlantického loďstva admirál Ernest King bude okamžitě požadovat posily pro ochranu konvojů do Murmansku. Síly, jež měl nyní k dispozici považoval zcela za nedostatečné, navíc všechny velké lodě pod jeho velením byly starší a proti moderním německým lodím (jejichž posádky byly navíc složené z veteránů, jež prakticky dosud nepoznali vážnější porážku) by neměly příliš šancí na úspěch. Rozhodně neměl zájem utrpět z rukou Němců ponižující porážku nepodobnou té, jež se dostalo Royal Navy během Bitvy o Barentsovo moře. Prezident Roosevelt jeho žádost podpoří (King mu osobně zaručí, že s posilami dostane do Murmansku každý vyslaný konvoj) a nařídí přesun části Pacifické flotily do Atlantiku. Po jeho dokončení měl mít King k dispozici pět letadlových a devět bitevních lodí (včetně všech lodí třídy Colorado s děly ráže 406mm, což byly v té době nejsilnější bitevní lodě amerického námořnictva), toto mamutí loďstvo mu dávalo nad silami Kriegsmarine dislokovanými v Norsku drtivou převahu (i ve chvíli, kdyby se Němcům podařilo dát dohromady všechny své lodě). Začátek války v Tichomoří však americké plány výrazně naruší, Harold Stark odmítne nadále oslabovat Pacifickou flotilu a nařídí návrat dvou letadlových lodí třídy Hornet. Protože se obecně, ze stany Američanů dostávalo více respektu k Němcům (přeci jen staly za Kriegsmarine poměrně hmatatelné výsledky) bylo rozhodnuto zaměřit hlavní úsilí námořnictva proti nim (ke schopnostem Japonců naopak panoval velký despekt, zčásti i podpořený rasismem).

Již relativně dlouho před vstupem do války začal v USA obří námořní program, jeho rozměry byly tak gigantické, že žádná jiná země na planetě by ho nedokázala finančně utáhnout. Mělo však trvat ještě nejméně jeden rok, než z něj bude moci americké námořnictvo profitovat. Byla proto přijata pro Tichomoří strategie omezených útoků proti Japoncům a následný rozsáhlý přechod do ofenzívy, až se pro ni nahromadí dostatek sil. Mnozí admirálové preferující agresivní postup s tím nesouhlasili a žádali o okamžité vyslání americké flotily k Filipínám, kde by s podporou letectva vybojovala rozhodnou bitvu hned na začátku konfliktu (plán „Rainbow“ připravený právě pro válku s Japonskem s tím počítal), jejich žádost zůstane naštěstí nevyslyšena.

Na začátku nepřátelství zůstanou Američanům v Pacifiku dvě velké letadlové (Lexington a Saratoga) šest bitevních lodí (Arizona, Oklahoma, Nevada, Pennsylvania, Tennessee a California) + velké množství křižníků a torpédoborců, zda jsou to dostatečné síly, ukáže čas.

Mela
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 04 srp 2014, 17:40

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Mela » 05 říj 2019, 16:20

Nastíníš trochu ten obří námořní program USA ?

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4707
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Atlantis » 05 říj 2019, 17:31

IMO stejný jako v OTL? Ono to samo o sobě bylo obří dost a dost...
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotmistr
Rotmistr
Příspěvky: 151
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Začátek konce 勝利の病気 Shōri no byōki

Příspěvek od Gallienus » 05 říj 2019, 18:22

Atlantis píše:
05 říj 2019, 17:31
IMO stejný jako v OTL? Ono to samo o sobě bylo obří dost a dost...

Je stejný a ano, byl skutečně tak obrovský, že jej není třeba ještě navyšovat...
Byl přijat v červenci 1940, jedná se o tzv. zákon o loďstvu pro dva oceány, v té době mělo námořnictvo USA výtlak něco kolem 1 250 000 tun, ten se měl více jak zdvojnásobit. Stát to mělo 4 miliardy dolarů...
Fakt jsem se na ten zákon snažil na netu najít odkaz, ale prostě ani ťuk (asi špatně hledám), bude-li někdo úspěšnější, dejte jej sem, jen tak pro představu toho, jak Gargantuovský ten projekt měl být..., dík.


Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“