Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 20 črc 2019, 19:30

Britský pohled na bitvu a následný dopad na jejich budoucí strategii

Jestli byl britský triumf v První bitvě letadlových lodí (nebo V bitvě u Norska, jak jej budou také Angličané nazývat) pro někoho obzvlášť důležitý, tak tím mužem bude Churchill, vítězství nesmírně posílilo nejen jeho pozici ve vládě (ta byla tehdy velmi slabá), tak především v admiralitě. Byl to on, kdo společně s admirálem sirem Dudley Poundem prosadili svého koně na pozici (proti silné opozici) šéfa velitele Domácího loďstva a jejich muž je nezklamal. Viceadmirál Tom Phillips dosáhl prozatím největšího britského vítězství nad Kriegsmarine, které Británii přineslo velké strategické výhody. Nyní nemusela Royal Navy držet rozsáhlé síly v sev. moři a žít v obavě z možného průniku německé flotily do Atlantiku, konvoje tak v tuto chvíli byly před hrozbou hladinových lodí nepřítele uchráněny. Byť viceadmirál Tom Phillips protestoval, velmi rychle přišel o většinu velkých jednotek, nebyl to pouze svaz H, ale i mnoho křižníků a doprovodných torpédoborců, které admiralita nasměrovala do Středomoří. Již za několik týdnů měla začít operace „Substance“ velký spojenecký konvoj směřující na Maltu, všechny obdobné operace vyžadovaly obrovské soustředění sil Royal Navy a bez lodí zapůjčených Domácímu loďstvu by tato akce byla neproveditelná.

Přesto nemělo Domácí loďstvo přejít do defenzivy, právě naopak, ministerský předseda požadoval rozsáhlé akce u norského pobřeží, které by nenechávaly německou obranu v klidu, požadoval též blokaci základen Osy v Arktidě, chtěl připravit Dietla o přísun posil a zásob, což by výrazně narušilo jeho pokus o obsazení Murmansku.

Byť Royal Navy byla vítězem prvního střetnutí letadlových lodí v historii, je překvapující, že si z něj příliš užitečných poznatků (v tomto případě na rozdíl od protivníka) nevzala. Již před bitvou se vědělo, že letecký park na letadlových je zastaralý, jestli bitva něco skutečně prokázala, tak to byla urychlená potřeba nových strojů. Nešlo zde pouze o selhání Fulmaru jakožto hlavní námořní stíhačky, ale i jakákoliv absence střemhlavých bombardérů ze strany FAA. Na začátku války tuto roli plnily letouny Skua (byl to i zároveň palubní stíhač), nicméně po jejich masakru ze 13.6.1940 od německých stíhaček, při jejich pokusu napadnout Scharnhorst v Trondheimu, byl letoun z první linie stažen a doposud za něj nepřišla žádná náhrada. Na první pohled se nezdálo, že chybějící střemhlavý bombardér výrazně snižuje údernou sílu britských letadlových lodí, přeci jen výsledky torpédových Albacore a Swordfish byly velmi dobré, bohužel to byl z pohledu Angličanů velký omyl. Již brzy totiž bude Royal Navy znovu čelit Graf Zeppelin (jejíž letecká skupina projde výraznou obměnou a její útočná síla se podstatně navýší, díky novým moderním strojům) a Němci budou mít velkou výhodu v tom, že budou moci držet své stíhače pouze na nízké letové hladině, protože kvůli absenci střemhlavých bombardérů nebudou nuceni střežit vyšší letovou hladinu, u Britů to bude opačně, od jejich protivníka budou moci přijít kombinované útoky a čelit jim bude nesmírně obtížné.

Důvody neschopnosti admirality tento problém vyřešit (tzn. sehnat pro své letadlové lodě nové moderní stroje) byly dlouhodobé, FAA bylo vždy takovým nechtěným dítětem, RAF samotné se k němu zase chovalo velmi macešsky a námořní letci dostávaly vždy téměř doslova „odpad“ se kterým nechtěl nikdo létat. Ani ministerstvo letectví nechtělo problém příliš řešit. Britský průmysl neměl v tuto chvíli kapacitu ani schopnost vyvinout nový střemhlavý palubní bombardér natož kvalitní námořní stíhačku. Přesto byla nutnost modernizace letového parku tak očividná, že bylo rozhodnuto o postupném nahrazení Fulmaru navalizovanou verzí stíhačky Hurricane, toto řešení nebylo sice tím nejlepším, bylo to však alespoň něco, bohužel přezbrojování probíhalo nesmírně pomalu a mělo trvat do konce roku 1941, než Fulmar zcela vymizí z palub letadlových lodí.

Jestliže nebyla Británie schopna potřebné letouny sama postavit, byla cesta a tím i velmi jednoduché řešení v tom, je zakoupit v zahraničí. Nejlépe vypadal možnost nákupu v USA a to dokonce ve všech třech kategoriích, bohužel pro britské námořní letce, potrvá velmi dlouho, než se k nim nová letadla dostanou a zdaleka ne všechny budou takový zázrak, jak jim bude slibováno.

Nicméně tím nejhorším, čemu muselo FAA po bitvě čelit byl nedostatek zkušeného letového personálu, aby admiralita mohla operaci Judgement II. vůbec spustit, musela stáhnout instruktory a opětovně aktivovat veterány jež odlétali svůj turnus. Bitva samotná stála FAA nejméně stovku ztracených letců (mrtví a nezvěstní) a dvacítka dalších byla zraněna. Protože se jednalo většinou o veterány, byla jejich ztráta o to bolestivější a nahradit je v tak krátkém čase bylo takřka nemožné. Tím, že byla v průběhu bitvy Furious těžce poškozena (její oprava v USA potrvá čtyři měsíce), se její letecká skupina dala použít k posílení ostatních bojeschopných letadlových lodí, to však nebylo ideální ani konečné řešení tohoto velmi naléhavého problému. Bylo nutné, aby RAF co nejdříve z vlastních zdrojů poskytla co nejvíce nových pilotů, včetně zkušených stíhacích letců (bylo zcela očividné, že v tomto případě se na dobrovolnost přechodu k námořnímu letectvu nelze spoléhat, mnoho pilotů z řad RAF se nepřihlásí, nikdo z nich neměl zájem vyměnit svůj moderní stroj, za létající cihlu), zde však admiralita narazila na odpor, teprve zásah ministerstva letectví přiměl RAF postupně letce uvolňovat a naneštěstí pro FAA se tak dělo jen velmi pozvolna.

Dalším z řady britských problémů byl samotný nedostatek letadlových lodí, nyní byly již tři (Illustrious, Formidable, Furious) dlouhodobě mimo provoz a prakticky po zbytek roku vyřazeny z boje. To znamenalo velmi výrazné oslabení, admiralita tedy požádala Churchilla, zda by v rámci dobrých vztahů s Američany nemohl být dojednán nákup moderní letadlové lodi ať již Wasp nebo Ranger (krátce předtím britská vláda takový pokus učinila a ten byl neúspěšný), bohužel odpověď z USA zněla opět ne, nicméně byla zde z americké strany stále nabídka možnosti oprav pro další poškozené britské lodě.

Britský program výstavby této kategorie lodí sice nebyl malý, za několik měsíců měla vstoupit do služby čtvrtá loď třídy Illustrious, ve stavbě byly navíc dvě lodě třídy Implacable (Indefatigable a Implacable), jejich vstup do služby však nemohl přijít dříve než za dva roky. Navíc si před krátkou dobou admiralita prosadila stavbu obřích bitevních lodí třídy Lion vyzbrojené děly ráže 406mm, tak mohutný program výstavby nesmírně zatěžoval již tak přetížené britské loděnice, které měly problémy nejen opravovat poškozené lodě, natož je produkovat (důvody nízké efektivity tkvěly v mnoha důvodech ať od zastaralých pracovních metod, po stávky v docích, protože dělníci byly stále špatně placeni a jejich odbory slabé k prosazení lepších pracovních podmínek). Dalším příčinou byla rozsáhlá stavba malých eskortních lodí, korvet třídy Flower či malých torpédoborců třídy Hunt, tyto lodě byly z nouze ctnost, protože Royal Navy nedisponovala dostatečným počtem torpédoborců k ochraně konvojů v Atlantiku (pomoc USA ve formě 50 starších torpédoborců a 10 kutrů od pobřežní stráže byla jen překlenovací, která dlouhodobě problém neřešila). Navíc již před časem admiralita přijala program přestavby asi 50 nákladních lodí (byl na ně umístěn katapult pro jednu stíhačku, jež měla pomoci ochránit konvoj před německými Fw 200 Condor), padlo také rozhodnutí výstavbě malých eskortních letadlových lodí, i tento program se rozbíhal pomalu a bude trvat hodně dlouho, než přinese nějaké hmatatelné výsledky.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 01 srp 2019, 11:34, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 25 črc 2019, 15:32

Ponorkové operace v 2/2 1941 (část 1.)

Když 22.června 1941 začala válka proti SSSR, byl Dönitz nucen část svých sil přesunout na podporu německého tažení na východě. Jednalo se čluny vyjmuté ze školních flotil pro operace na Baltu (typ II.D) a šestici středních ponorek typu VII. pro Barentsovo a Bílé moře v Arktidě. Od počátku proti tomuto rozhodnutí silně protestoval a považoval jej za hloupé mrhání jeho již tak slabými silami, leč neuspěl. Německé ponorky v těchto oblastech sice dosáhnou určitých výsledků, nicméně strategický dopad na místní operace pozemního vojska bude nulový, navíc v srpnu dojde ke ztrátě jednoho z člunů (U144).

Krach operace „Elbeübung“ jej navíc připravil o možnou podporu ze strany hladinové flotily, když k tomu připočítal jen velmi malou podporu ze strany Luftwaffe (důvod nebyl jen v přesunu většiny leteckých sil na východ, nýbrž stále poměrně nízké snahy o spolupráci ze strany letectva, které vedlo svou vlastní paralelní válku nad Atlantikem), byla jeho schopnost narušit zásobování Británie menší, než před půl rokem.

Angličané a jejich spojenci navíc výrazně zvyšovali svou bojeschopnost, ta byla umožněna nejen lepším výcvikem, nýbrž i ziskem zkušeností z předchozích bojů, navíc jejich síly pomalu, přesto však neustále rostly. Zvýšila se též podpora ze strany Pobřežního velitelství, jež začalo dostávat více letců a novější, lepší stoje. Byl tu však především faktor Enigmy, Dönitz netušil, že byla kompromitována do té míry, že ani změna klíčů a kódů již nedokáže nepřátelské zpravodajce dlouhodobě oslepit a nepřítel tak ví, o každém jeho rozkaze, který pošle svým mužům na moři.

Klíčovým a v té době pro Němce takřka neřešitelným problémem, bylo vyhledávání konvojů, BdU nedokázalo od svých ponorek, které v sev. Atlantiku vytvářely hlídkové linie dostat smysluplné zprávy o kontaktech s nepřítelem. Žádná z ponorek nebyla schopna nalézt britské konvoje, tzv. konvojové prázdno bylo pro Dönitze i jeho štáb nevysvětlitelnou záhadou, protože v předchozích měsících se jeho silám v této činnosti poměrně dařilo a to měl méně člunů než teď. Byť se počet jeho bojeschopných ponorek pomalu navyšoval, protože loděnice byly konečně ve druhém pololetí schopné postavit cca 20 člunů měsíčně, nemohla z toho ponorková flotila těžit tak, jak by si její velitel přál. Ačkoliv se ztráty udržely od začátku roku v přijatelných mezích (některé ovšem byly obzvlášť bolestivé), byl zde problém v nedostatku kvalitně vycvičených posádek. Výcvikové flotily na Baltu (kterým ruská kampaň zrovna život neulehčila) nebyly schopné připravit posádky v dostatečném počtu ani čase a to již docházelo ke zkracování výcviku, tato politika však byla neudržitelná, protože ohrožovala posádky a výrazně snižovala bezpečnost člunů samotných.

Pokus vyřešit situaci a opět zvýšit efektivitu operací, vedl Dönitze k přesunu těžiště svých aktivit ze sev. Atlantiku na konvojové trasy mezi Gibraltar a Freetown, tato trasa byly nejen v dosahu dálkových Fw 200 z KG 40, nýbrž i blíže samotným ponorkovým základnám. Ze strategického hlediska to však byla pouze z nouze ctnost, tyto konvoje postrádaly důležitost těch v sev. Atlantiku a navíc se zde plavily lodě s menší tonáží, navíc díky systému Ultra Britové o německém přesunu věděli a došlo ke zvýšení síly jejich doprovodu. Dönitz doufal, že tyto operace umožní získat zkušenosti pro většinu jeho zelených posádek a následně se pak plnou silou (až se výrazně na podzim zhorší počasí) vrátit na severoatlantickou konvojovou trasu.

V červenci nedosáhne ponorková flotila žádných pronikavých výsledků, naopak úspěchy budou velmi hubené a dojde pouze k jediné konvojové bitvě (OG 69), byť vítězné, většina potopených lodí v tomto měsíci popluje samostatně, nebo se bude jednat o opozdilce, kteří nedokáží udržet rychlost svého konvoje. Jedním z mála pozitiv tohoto období jsou nulové ztráty, bude to poprvé od února, kdy Dönitz za celý měsíc operací neztratí žádný svůj člun.

Srpen pro Němce nebude o nic úspěšnější než-li červenec, podaří se sice nalézt několik konvojů (všechny na jižní trase), nicméně počet potopených lodí i jejich tonáž bude velmi nízká, navíc ztráty těžké, BdU přijde o tři čluny: U401(Kptlt. Gero Zimmermann), U 452(Kptlt. Jürgen March) a U 570(Kptlt. Hans-Joachim Rahmlow). Především ztráta posledně jmenovaného člunu bude pro Dönitze katastrofou.

U570 totiž padne do zajetí, příčina tohoto Gargantuovského selhání bude vycházet především ze silně zkráceného výcviku nových posádek a její důstojnický sbor se nedokáže vyrovnat se situací, do které se člun na své první bojové plavbě dostane. Její posádka bohužel ztratí rozvahu a zachvátí ji panika (naštěstí ne natolik, aby nezapomněla zničit Enigmu a příslušný zpravodajský materiál), což bude v následku znamenat, že se Britům dostane do rukou prakticky nepoškozená střední ponorka typu VII.C, jež byla a prakticky do konce války i bude tažným koněm ponorkové flotily. Rozsáhlé testy, kterým Britové člun podrobí, jim umožní zlepšit a přizpůsobit svou protiponorkovou taktiku, protože parametry nepřátelského člunu je nejen velmi (nemile) překvapí, nýbrž je dovedou i k poznání, že konstrukci německých ponorek dost podcenili (zde se jednalo především o hloubku ponoru, ta byla kolem 150m, Royal Navy totiž předpokládala max. schopnost ponoru do hloubky pouhých 50m a podle toho nastavovala roznětky svých hlubinných náloží).

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 01 srp 2019, 11:32

Ponorkové operace v 2/2 1941 (část 2.)

Na konci srpna změnila BdU dispozice pro hlídkové linie ponorek v sev. Atlantiku, protože došla k poznání, že systém tras konvojů byl nyní dále na severu, blíže k jižnímu cípu Grónska, kde se stáčel jižně od Islandu k Britským ostrovům. B-dienst se podařil průlom do britského konvojového provozu a odhalila vyplutí velkého konvoje SC 42. Dönitz tak mohl na jeho trase soustředit poměrně silnou smečku Markgraf (čtrnáct člunů) a po dlouhé době vybojovat v sev. Atlantiku velkou bitvu.

Konvoj samotný nalezly dva čluny [U 85 (Oblt. Greger) a U 81 (Kptlt. Guggenberger) ] 9. září a brzy se kolem něj začala formovat smečka. Během rozhodných německých útoků především mezi 10. a 11. zářím se podařilo potopit 16 obchodních lodí a poškodit tři další. Dönitz ztratil na oplátku dva čluny [U 501 (Korvkpt. Förster) a U207 (Oblt. Meyer)]. Německý admirál mohl být po bitvě spokojený, dosáhl velkého vítězství (nicméně ne tak velkého jak doufal, protože jeho nezkušení kapitáni přecenili výsledky svých útoků) za cenu relativně nízkých ztrát, navíc oba ztracené čluny měly zelené posádky (jejich první a poslední bojová plavba).

Krátce po bitvě byla vytvořena nová hlídková linie Brandenburg, té přálo také štěstí a podařilo se ji lokalizovat dva konvoje ON 14 a SC 44, následné bitvy sice nebudou ani zdaleka tak velké jako ta o SC 42, přesto se ponorkám podaří potopit 7 obchodních lodí + jednu eskortu (HMCS Levis), Němci vyváznou beze ztrát.

I přes snahu BdU narušit hlavní konvojovou tepnu v sev. Atlantiku, propluje většina těchto konvojů v pořádku, protože Britové je dokáží za včas úspěšně odklonit od hlídkových linií německých ponorek. Přesto bude září nejúspěšnějším měsícem druhé poloviny roku, Němci za to budou vděčit lepší spolupráci s Luftwaffe, protože konečně KG 40 z efektivní svou hlídkovou činnost a hlášení posádek Fw 200 o poloze britských konvojů na jižní trase (Gibraltar a Freetown) budou dostatečně přesná i smysluplná, takže je BdU bude moci lépe využít.

Bitvy o konvoje OG-74, HG-73, SL 87 umožní novým kapitánům a jejich posádkám získat zkušenosti i sebedůvěru, byť tonáž těchto lodí na této trase je nižší (což povede k jistému nadhodnocování velikosti lodí od německých kapitánů), nejsou výsledky vůbec špatné – 22 obchodních lodí.

Za celý měsíc se tak podaří potopit 60 obchodních lodí, ztráty budou představovat pouze ony dva čluny z bitvy o SC 42, což vytvoří skvělý poměr ztrát 30:1 a pro Dönitze, jeho štáb i celou ponorkovou zbraň bude velkým povzbuzením.

Říjen, aniž by to kdokoliv z Němců očekával se stane rozhodujícím a přelomovým měsícem nejen bitvy o Atlantik, nýbrž i celé války. Již v průběhu září došlo k prvnímu většímu incidentu s Američany. U 652 (Oblt. Fraatz) byla napadena torpédoborcem Greer, německý velitel útok oplatil, byť obě lodě vyvázly, využil Roosevelt těchto událostí (byla to skvělá záminka, jak získat podporu pro své plány) a vyhlásil ve svém projevu pro americkou veřejnost, že již vydal rozkazy, že každá americká loď má právo střílet bez váhání na jakoukoliv loď OSY, která ohrožuje svobodu mořeplavby. Incident byl tolik potřebnou záminkou, jak dostat USA blíže válce, jejich neutralita byla pouze zdánlivá a bylo nad slunce jasné, že již velmi brzy některá ze stran bude nucena překročit hranici, za kterou již nebude cesty zpět.

Po nabubřelém Rooseveltově projevu se Reader a Dönitz setkají s vůdcem ve Vlčím doupěti a budou neprodleně požadovat zrušení všech omezení pro neomezenou ponorkovou válku. Žádali, aby německé čluny mohly operovat do vzdálenosti 20 mil od pobřeží celého Amerického kontinentu a potápět všechny lodě bez ohledu na národnost. Vůdce však jako v jiných kritických momentech váhal a nedokázal se rozhodnout, východní tažení neprobíhalo podle plánu a osud kampaně byl na vážkách, to co si nyní rozhodně nepřál, byla konfrontace s USA. Byť neměl ani nejmenší chuť projevit vůči Američanům slabost, nařídil, že dočasně musí být všechna omezení stále v platnosti a ponorková zbraň se musí za každou cenu vyhnout dalším incidentům a provokacím ze strany amerického námořnictva. Dal však najevo, že chápe zlost svých admirálů a požádal Dönitze, aby důvody proč omezení nelze zrušit, taktně svým mužům na moři sdělil. Přislíbil však, že jakmile válka v SSSR bude vítězně ukončena, všechna omezení budou co nejrychleji odbourána a ponorkovou zbraň již politicky nebude nic omezovat. To však nic neměnilo na skutečnosti, že Dönitz se svými muži nyní musel bojovat s jednou rukou za zády a to rozhodně nebylo uspokojující.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 01 srp 2019, 16:09

Ponorkové operace v 2/2 1941 (část 3.)

Na přelomu září a října došlo k postupnému rozpuštění smečky Brandenburg a začala se formovat nová pod názvem Mordbrenner, zpočátku se této nově vytvořené hlídkové linii příliš nedařilo, došlo sice k potopení několika jednotlivých lodí (většinou opozdilců z nějakého konvoje), ale žádný přímý kontakt s konvojem nebyl navázán. Britové díky Ultra velice umně konvoje odkláněly z dosahu hlídkové linie, to se úspěšně dařilo až do rána 15.října, kdy U 553 (Kptlt. Thurmann) nalezla jeden z pěti velkých konvojů pohybujících se v oblasti jihovýchodně od Grónska. Pomalý konvoj SC 48 měl zpočátku 50 lodí a kanadskou eskortu, bouře jej však částečně rozehnala a 11 jeho obchodních lodí se ztratilo, část eskorty se je vydala hledat a u konvoje tak zůstaly pouze čtyři korvety. U 553 krátce po kontaktu vyslala zprávu o své poloze a směru konvoje a udeřila, potopila dvě lodě a čekala na posily, které k ní Dönitz poslal. Kryptografové z Bletchley Parku zachytili a promrtně rozluštili Dönitzův rozkaz svým člunům, konvoji tak byla vyslána přednostní pomoc, jak letecká – Cataliny z Islandu, tak námořní, jednalo se o posily od jiných konvojů, které nebyly v tuto chvíli německým útokem ohroženy. Část těchto hladinových posil dorazila 16.října, včetně pěti amerických torpédoborců (tyto lodě předtím doprovázely HX 151), bylo to právě včas, protože smečka Mordbrenner, se již téměř zformovala a brzy měla zaútočit.

Hlavní nápor na konvoj přišel v noci ze 16. na 17.října, německé čluny dokázaly prolomit obranu eskorty a potopit 7 obchodních lodí + korvetu HMCS Baddeck, navíc U 568 (Kptlt. Preuss) vážně poškodila americký torpédoborec USS Kearny. Ten byl ráno 18. října nalezen v doprovodu dalších čtyř torpédoborců (USS Decatur, Greer, Livermore, Plunkett) ponorkou U 556 (Kptlt. Wohlfarth), která prozatím marně hledala SC 48, operátoři u sonaru na amerických lodích německý člun zachytí a dva z torpédoborců na něj okamžitě zaútočí. K jejich smůle však U 556 nebude patřit mezi velké množství nováčků, které musel Dönitz vrhnout do sev. Atlantiku, nýbrž veterán, jež je právě na své třetí bojové plavbě (nedávno se člun vrátil z oprav po bitvě o konvoj HX 133) a její velitel Herbert Wohlfarth byl mezi tou hrstkou nositelů Rytířského kříže, který byl zrovna v akci. Wohlfarth nechá svůj člun rychle ponořit do hloubky 90 metrů a bude čekat, útoky Američanů budou špatně a nedbale provedeny a po necelé čtvrt hodině je ukončí s tím, že německá ponorka byla zničena, to byl však velký omyl. Herbert Wohlfarth využije amerického nezájmu a odhodlaně se vydá k válečným lodím, bude mu trvat nejméně hodinu, než se člunem dostane do dobré střelecké pozice a následně zaútočí. Vypálí po dvou torpédech na dvě různé lodě (USS Decatur a Plunkett), zasáhne pouze jedno, nicméně s fatálními následky. Torpédoborec USS Decatur se po zásahu torpéda do středu lodi rozlomí a během necelých sedmi minut potopí, tato loď patřila mezi staré čtyřkomínové torpédoborce z dob Velké války a neměla tak masivní konstrukci jako nový a nedávno postavený Kearny, s ní zahyne 105 mužů včetně jejího velitele (LtCdr J.C. Sowell), bude to první americká loď ztracená v bitvě o Atlantik. U 556 se následně dostane z dosahu amerických lodí, jejíž nezkušené posádky nebudou schopné správně reagovat, což Němcům umožní hladce uniknout.

Potopení a poškození dvou amerických torpédoborců ve dvou dnech bude pro veřejnost USA velkým šokem, průměrný Američan neměl vůbec ponětí o tom, jak je námořnictvo jejich země zapleteno do války, která z jeho pohledu probíhala v daleké Evropě. Roosevelt nyní mohl snadněji prosazovat zrušení zákonu o neutralitě a úspěšně se snažil získat podporu veřejnosti pro své rozhodnutí chránit konvoje v sev. Atlantiku. Věděl moc dobře, že čím větší bude angažování amerického námořnictva v Atlantiku, tím větší bude šance na „vyrobení“ další incidentu. A on tyto incidenty potřeboval, kongres totiž na jeho návrhy zákona reagoval velmi opatrně, došlo k velmi živé debatě a přijato několik dodatků, které prezidenta prozatím uspokojily, nicméně on chtěl víc a brzy to měl dostat…

Dönitz žádného ze svých kapitánů, kteří zaútočili na americké válečné lodě nepotrestal, z jeho pohledu k tomu nebyl důvod, těžko mohl po svých mužích chtít, aby po sobě nechali střílet a palbu neoplácet. Věděl však moc dobře, že porušuje vůdcův rozkaz, jenže ten bylo možné respektovat maximálně na papíře a ne v bojové situaci a on tušil, že brzy se podobné incidenty budou opakovat. Jaké z toho pak mohou být politické důsledky pro Německo, si příliš raději nechtěl moc představovat.

V průběhu října probíhaly intenzivní boje i na jižní trase, 24.října nalezl Fw 200 konvoj HG 75 a BdU kolem něj zformovalo smečku (Breslau), bitva trvala několik dnů a Němci potopí čtyři obchodní lodě + torpédoborec (HMS Cossack) a katapultovou loď (HMS Ariguani), tu nejdříve poškodila U 83 (Kptlt. Kraus) a následně dorazila U 651 (Kptlt. Lohmeyer). Nejednalo se o nikterak závratné úspěchy, ponorkám se sice podařilo napadnout několik dalších konvojů a potopit určitý počet lodí (včetně eskort), nepodařilo se však zformovat žádnou další úspěšnou smečku. Přesto byl říjen zajímavý i tím, že po velmi dlouhé době dokázaly německé čluny úspěšně nalézt a napadnout silně chráněný transport s vojskem. K úspěšnému (tedy ne zcela) útoku došlo 21.října, kdy U 123 (Kptlt. Hardegen) po nesmírně namáhavé honičce dostihla skupinu pomocných křižníků s doprovodem (přestavěné transportní lodě pro dopravu vojska) a poškodila HMS Aurania, leč nedokázala ji dorazit, takže loď unikla. Další, mnohem úspěšnější útok provedla U 558 (Kptlt.Krech), která již 15.října nalezla transport Vancouver Island a potopila jej, loď plula bez doprovodu a ztráty mezi posádkou a cestujícími byly těžké (nikdo nepřežil).

Německé ztráty v průběhu října byly poměrně mírné (vzhledem k intenzitě operací, protože Dönitz nyní bojoval na mnoha frontách), již 4. byla ztracena U 111 (Kptlt. Kleinschmidt ), která se vracela z dálkové plavby, kdy operovala u ústí Amazonky (tyto dálkové mise měly zjistit frekvenci obchodních tras ve vzdálených oblastech a míru spojeneckých protiponorkových opatření), cestou domů podlehla v dělostřeleckém souboji britskému trawleru (její ztráta byla naprosto zbytečná a Němci tak přišli o velmi cenný typ IX.B s dlouhým akčním rádiem). Druhým ztraceným člunem byla U 204 (Kptlt. Kell), ta byla zničena v blízkosti Gibraltaru, již brzy se ukáže, že britská protiponorková opatření v této oblasti jsou nesmírně efektivní a člun Waltera Kella bude prvním na dlouhém seznamu německých ztrát.

Nicméně vrchol měsíce přijde v jeho posledním dni, U 552 (Kptlt. Topp) během útoku na konvoj HX 156 potopí americký torpédoborec USS Reuben James (LtCdr H.L. Edwards), bude to již třetí válečná loď, která v tomto měsíci padne za oběť německým ponorkám, s lodí zahyne 115 mužů včetně jejího velitele. Pro Roosevelta to byla přesně ta událost jež vyvolá nejen spravedlivé rozhořčení nýbrž i touhu po odplatě amerického lidu…

Harold R. Stark následně prohlásí: „Ať již si je toho tato země vědoma nebo ne, jsme ve válce.“

Začátkem listopadu, přesně 12. 11. 1941 požádá Roosevelt kongres o vyhlášení války Německé říši, hlasování nebude zcela jednoznačné a válka nebude mít podporu ve kterou americký prezident doufal, přesto uspěje (senát 60 hlasu pro, 27 proti, Sněmovna reprezentantů 279 pro, 118 proti).

Nyní se válka stala skutečně celosvětovou a Třetí říše upínala svůj zrak ke svému japonskému spojenci, který však zarytě mlčel a nezdálo se, že by z jeho strany byl zájem dodržet trojstranný pakt.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 03 srp 2019, 09:55, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 02 srp 2019, 14:47

Červenec – září 1941 Marschall připravuje flotilu na generální bitvu (část 1.)

Graf Zeppelin se brzy po ukončení operace „Elbeübung“ vrátila do Gdyně, jež byla jejím mateřským přístavem a podstoupila rozsáhlé opravy. Pobyt v loděnicích nesměl trvat déle než dva měsíce a tento šibeniční termín se podařilo splnit. Během bitvy utrpěla posádka lodě sice bolestivé (57 mrtvých, 65 zraněných) ztráty, ty se však daly relativně snadno nahradit. Mnohem horší byly ty z řad leteckého personálu.

Letecká skupina lodě byla zcela ochromena, Graf Zeppelin přišla o 10 Ju 87 (17 mrtvých/nezvěstných), 1 He 78(-), 11 Bf 109T (5mrtvých/nezvěstných) a nahradit tyto letce bylo mnohem složitější. Luftwaffe pro ni nebo její sestru nevytvořila v rámci programu letadlových žádné zálohy, zpočátku bylo leteckého personálu dostatek, posádka Graf Zeppelin procházela velmi dlouhým výcvikem a zkušební program trval bezmála celý rok, to však bylo v době, kdy Německo nevedlo kampaň na východě. Ta začala absorbovat příliš velké množství zdrojů, kterých se následně nedostávalo jinde. Navíc již (relativně) brzy měla do služby vstoupit Peter Strasser a brzy po ní i Zieten, tyto dvě lodě dohromady ponesou téměř 100 dalších strojů (takřka 200 letců) a již nyní nebylo kde brát. Problémem byl i výcvik samotný, námořní letci potřebovali, aby byl mnohem komplexnější a náročnější, to vyžadovalo co nejkvalitnější jedince, což vzhledem k nízké schopnosti leteckých učilišť dodávat dostatek připravených letců byl obrovský a takřka neřešitelný problém (v praxi to u Luftwaffe fungovalo tak, že absolventi po ukončení studia byly posíláni k jednotlivým eskadrám, kde byli umístěni do tzv. záložních letek, tam se jim snažili veteráni věnovat a trvalo poměrně dlouho, než se nováček po přidělení k bojovému útvaru dostal do boje, mnohdy týdny, někdy i měsíce v závislosti na jeho schopnostech, tato praxe však byla neudržitelná, jak válka postupovala, nicméně v 2/2 1941 stále fungovala, nedala se však aplikovat pro letecké skupiny letadlových lodí).

Udet na jehož hlavu se v červenci valila obrovská vlna kritiky (mnohdy oprávněné, byť ne vždy) raději rezignoval na většinu svých funkcí (ty převezme Milch, jež byl mnohem erudovanější), v kompetenci mu zůstane pouze program letadlových lodí (Graf Zeppelin považoval za jakési své dítě a dělal vše proto, aby projekt udržel životaschopný), bude tlačit na Göringa, aby mu byli poskytnuty dostatečné zdroje, ten mu je přislíbí (na úkor jiných projektů). Udetovou velkou starostí také bude modernizace letového parku na německých lodí, nebylo možné si nic nalhávat, Bf 109T prostě selhal, nebylo to naprosté fiasko, ale neúspěch ano. Byla zapotřebí okamžitá náhrada, ta tu naštěstí byla k dispozici v podobě Fw 190T (Kurt Tank měl na RLM přeci jen ostřejší lokty než-li Ernst Heinkel, který se svým He 112 námořní verze neuspěl, k velkému vzteku Williho Messerschmitta , pro něhož to byla po krachu projektu Bf 210 další tvrdá rána), stíhačka firmy Focke-Wulf byla výborným letounem, jenže byl to prakticky úplně nový stoj, jehož zrazovaly dětské nemoci (nejhorší byly problémy s motory BMW – ty se zcela nikdy nepodaří vyřešit). Jeho nasazení prozatím probíhalo pouze na frontě u kanálu, kde s ním začala létat JG 26, námořní verze byla připravena na konci července a 27. dostala letecká skupina Graf Zeppelin první čtyři stroje, prototypu Fw 190T -0.

Stíhačka piloty nadchne, nejen svou výkonností, nýbrž i doletem (měl jej větší než Bf 109T s přídavnou nádrží), parametry stoje budou skutečně ukázkové (široký rozchod podvozku = minimum nehod během přistání, ve srovnání s jeho předchůdcem), brzy se začne přemýšlet o jeho dalším možném využití, padne např. nápad použít jej jako torpédový bombardér (to se však ukáže jako slepá ulička, stroj samotný sice bude schopen unést letecké torpédo, nicméně nedokáže s ním vzlétnout...), dálkový průzkumník či stíhací bombardér, možností bude mnoho.

K letcům se dostane i nová verze Ju 87 a He 78, větší dolet, vyšší nosnost bomb, Göring bude chtít, aby stuky používaly vysoce účinné protipancéřové bomby SC 1000 (Hermann), tyto zbraně dokáží poměrně snadno projít letovou palubou britských pancéřových letadlových lodí, což SC 250 nebo SC 500 nedokáží (což názorně prokázala Illustrious, která byla schopna vydržet větší počet zásahu a přežít).

Na přelomu srpna/září bude loď již plně připravena vyplout do boje, Hagen však bude žádat, aby byl její pobyt na Baltu o něco prodloužen, než se přemístí do Norska. Důvod byl prozaický, Německo nemělo žádnou další letadlovou loď a Graf Zeppelin tak musela v tuto chvíli plnit úlohu školní lodě. Göring totiž splnil svůj slib a na lodi se začaly připravovat letecké posádky pro nové letadlové lodě. Absence školní lodě pro výcvik byla velkým problémem, stavba takového plavidla absolutně nepřicházela v úvahu, již tak byly loděnice silně přetížené a nikdo by jej ani nedokázal v nynější situaci prosadit. Hagen si ponechal většinu svých důstojníků, musel však nechat odejít Otto Bertrama (stal se z něj obětní beránek, Göring jej činil odpovědným za selhání stíhacího krytí). Ve funkci velitele stíhačů jej 20. srpna nahradil kapitán Hermann-Fridrich Joppien, jenž byl na loď na přímý Göringův rozkaz převelen od JG 51, která v té době operovala na středním úseku východní fronty. Hermann-Fridrich Joppien patřil mezi vycházející hvězdy Jagdwaffe, měl na svém kontě 68 vzdušných vítězství a z převelení neměl velkou radost. Rozhodně to nepovažoval za poctu, spíše za trest, nepatřil sice mezi ty, jež měli vyrážku na krku (byl již nositelem Rytířského kříže), nicméně se považoval za lovce a chtěl co nejdříve dosáhnout magické hranice 100 sestřelů (tuto hranici již překonal jeho bývalý nadřízený Werner Mölders, který nyní velel celé Jagdwaffe), to se mu z pozice velitele stíhačů na Graf Zeppelin mohlo podařit jen stěží. Hagen z jeho přítomnosti na lodi také nejásal, odvolání Otto Bertrama považoval za chybu (nakonec si jej oblíbil a věděl, že tehdejší situace se nedala řešit lépe a velitel stíhačů dělal to nejlepší co mohl). Nakonec však dospěl s Joppienem k dohodě, odebral mu povinnost leteckého dispečera a převzal ji sám (k ruce si vzal zástupce, kterým nejen důvěřoval, ale především si je i sám vybral) a jeho nechal „pouze“ bojově létat. To se s postupem času ukázalo jako nejlepší řešení, ze kterého bude celá loď i její posádka profitovat.

Tirpitz zůstal v loděnicích na opravách pouze jeden měsíc, měl ze všech německých lodí absolutní prioritu a již začátkem srpna zahájil nový program výcvikových plaveb, Marschall na něj umístil svou vlajku a osobně dohlížel na přípravu posádky. Snažil se splnit vůdcův rozkaz a co nejdříve připravit flotilu na boj. Osobně nevěřil v hrozbu britské invaze do Norska, takovou operaci považoval za čiré šílenství, nepřítel by ji nikdy nemohl logisticky utáhnout. Nicméně nesnášel nečinnost a snažil se přijít s plánem operací, kde by mohl být co nejlépe využit potenciál jeho flotily.

Německý útok na Murmansk velmi brzy ztratil svou hybnost a uvázl na mrtvém bodě, důvodů tohoto selhání bylo mnoho, nicméně jedním z nich (nejpodstatnějším) byla nulová podpora Dietla ze strany Kriegsmarine a velitel loďstva to hodlal změnit. Nechal vypracovat plány obojživelných podpůrných operací, jejímž cílem byl Rybářský poloostrov, sovětské námořní základny Běluša (v prostoru Nové Země) či Dikson, jež byl důležitým přístavem v Karském moři. Všechny tyto operace představovaly pro jeho flotilu riziko, nicméně z taktického hlediska měly význam. Marschall chtěl brzy o potřebnou pěchotu požádat OKH, přeci jen posádka v Norsku mohla snadno uvolnit 3-4 tisíce vojáků. Bylo zapotřebí co nejdříve rozdrtit námořní síly komunistů v Arktidě, byť bylo jejich námořnictvo nevalné kvality, dokud existovalo, představovalo hrozbu. Sovětům se před časem podařilo v Dietlově týlu vysadit několik tisíc mužů a to byl políček do tváře Kriegsmarine, čehož si byl Marschall moc dobře vědom. Rozhodně neměl zájem, aby se něco podobného opakovalo, zvláště nyní, kdy bude mít jeho flotila po přesunu do Norska nad nepřítelem drtivou převahu.

V průběhu srpna přicházely na jeho stůl zatím poměrně dobré zprávy, Lützow byl již plně bojeschopný a Nürnberg téměř také, oba zbylé lehké křižníky Köln a Leipzig (po poškození z prosince 1939 loď prošla celkovou přestavbou a byly ji vyměněny obě její kotelny) již brzy budou uvolněny z operací na Baltu a on je začlení do své flotily. Opravy se však opozdily u bitevní lodi Bismarck a těžkého křižníku Admiral Hipper, první z lodí zůstane mimo až do konce září, ta druhá by se polovině téhož měsíce mohla k jeho silám připojit. U ostatních lodí si nedělal iluze, Gneisenau, Scharnhorst, Prinz Eugen, Admiral Scheer nebo lodě jež se stavěly, byly mimo do konce roku, mnoha případech i déle. Největší naděje vzbuzoval stav bitevní lodi Scharnhorst a těžkého křižníku Seydlitz, snad možná i Peter Strasser bude na jaře připravená, pakliže pro ni bude dost letadel a vycvičeného leteckého personálu...

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 03 srp 2019, 16:28

Červenec – září 1941 Marschall připravuje flotilu na generální bitvu (část 2.)

Na začátku září byl Marschall společně s Raederem povolán do Berlína na ústředí OKH do Zossenu. Velitel bitevního loďstva toto pozvání uvítal, chtěl oficiálně požádat von Brauchitsche o pozemní síly pro své operace v Arktidě, jejich koncept již poslal na OKW a vůdce je schválil. Atmosféra porady však byla zcela jiná, než té, které se zúčastnil 28.6.1941 v říšském kancléřství.

Této porady se zúčastnili všichni tři velitelé armádních skupin, byl tu též Göring s Milchem a Kesselringem (velitel luftflotte 2) za Luftwaffe, Jodl s Keitlem za OKW a překvapivě i sám Hitler.

Halder seznámil všechny přítomné s momentální situací na ruské frontě, mluvil především k oběma admirálům. Hlavní tíha bojů nyní probíhala na Ukrajině, jižní skupina armád (von Rundstedt) ve spolupráci s Guderianovou 2. tankovou skupinou likvidovala obří Kessel u Kyjeva, tato exzentrisch operace provedená na popud vůdce proti vůli OKH znamenala, že se Němcům podaří brzy zničit čtyři sovětské armády a zlikvidovat hrozbu možného útoku Stavky z jihu proti von Bockovým silám, až se rozhodnou zaútočit na Moskvu. Počty zajatců již nyní dosahovali statisícových hodnot a zdálo se, že východní armáda vybojovala obrovské vítězství.

Do tohoto okamžiku Marschall považoval poradu za korektní, následující více jak hodina však nebyla ničím jiným, než házení špíny na Kriegsmarine ze strany OKH, OKW nebo OKL (Göringa). Tirádu začal von Brauchitsch s tím, že se východní armádě nedostává dostatek zdrojů, protože většinu surovin (především legovaná ocel, měď, wolfram, nafta...) nyní spolykala výstavba hladinové flotily a obří ponorkový program, z nichž nic nevykazovalo potřebné výsledky. Mluvil o akutním nedostatku munice (výroba 700 000 měsíčně, spotřeba 5 000 000 kusů měsíčně – za tento grandiózní průser rozhodně nemohlo námořnictva, nýbrž sám führer, nicméně to již nikdo nahlas neřekl), minimálních strategických rezervách a obrovských logistických problémech, jež celou východní kampaň od počátku sužují. K tomu se přidal Göring, jež zmínil kolik pilotů a strojů stojí program letadlových lodí a že tyto tolik potřebné prostředky, by byly mnohem prospěšnější ve válce proti SSSR.

Raeder s Marschallem nehnuli oba ani brvou, když tiráda skončila, požádal velitel bitevního loďstva o slovo, začal hovořit na téma připravovaných operací v Arktidě, kam se flotila brzy přesune a požádal o jednotky armády pro úder na Rybářský poloostrov a přístav Běluša, dostane-li dost vojáků tak i Dikson. Řekl, že Kriegsmarine udělá vše co bude v jejích silách, aby podpořila Dietla nejen v útoku na Murmansk nýbrž i Archangelsk. Upozornil všechny přítomné, že Arktida je nyní jediná oblast, kde námořnictvo pro armádu může udělat něco velkého a smysluplného, nešlo zde pouze o vůdcův rozkaz přesunu většiny bojeschopné flotily do Norska, ale i nemožnost např. větších námořních operací na Baltu proti Leningradu, nebo blokaci sovětských pozemních sil na Hanko, Černé moře bylo pro Němce z pohledu velkých hladinových lodí zcela nepřístupné.

Keitel, který byl do té doby pasivní a mlčel, sice ocení snahu Marschalla o řešení situace na Dalekém severu, nicméně upozorní oba přítomné admirály, že to není to hlavní, co nyní armáda požaduje. Před časem začali Britové posílat severní cestou do SSSR zásoby a válečný materiál. Vůdce si sice myslel, že je to pouze bluf, případně pouze symbolická pomoc, nicméně OKW ani OKH si to rozhodně nemyslí, je povinností Kriegsmarine tyto konvoje zastavit a Murmansk společně s Archangelskem zcela odříznout od okolního světa, což by pak samozřejmě usnadnilo jejich obsazení armádou.

Útoky na tyto konvoje proto musí být pro Kriegsmarine nyní absolutně prvořadé a Skl má přijít se strategií, jak jim čelit. Reader přislíbí, že jeho složka v tomto ohledu učiní maximum, celá porada jej zasáhla a kritiku ze strany armády si těžce bral, považoval ji za osobní útok proti sobě (což byla v mnoha ohledech i pravda) a neměl sílu ani energii se zde obhajovat, protože nevěřil, že by to bylo k něčemu dobré.

Marschall jež si až do této porady myslel, že jeho vztah s představiteli armády je, když ne dobrý, tak alespoň založený na vzájemném respektu (u Göringa nečekal ani to) byl velmi konsternován a na rozdíl od Raedera to tak klidně nevzal (alespoň ne navenek jako velkoadmirál). Dal jasně najevo, že strategická hodnota těchto konvojů je minimální a že Britům nejde o nic jiného, než vylákat jeho flotilu do rozhodné bitvy a zničit ji. Tyto konvoje nejspíš slouží pouze jako návnada, protože vzhledem k množství lodí, které Británie do SSSR vyšle, v nich sotva může být nějaká důležitá materiální pomoc, která by pro komunisty měla nějaký význam. Nicméně, když armáda považuje jejich zničení za tolik prioritní, osobně se jí zaručí, že se tak stane bez ohledu na riziko nebo ztráty pro jeho síly.

Jeho slova, jež nikdo z armády nemohl nevnímat jinak než jak výčitku a nulovou snahu o zmírnění napětí, naštěstí nevyvolají další konflikt. Sám führer totiž ocení přínos Marschalla k dosavadnímu průběhu války a ujistí jej, že má stále jeho podporu. Hitlerovo zapojení (do té doby byl překvapivě mimo a nevměšoval se do porady) pomůže zmírnit napětí, vůdce si velmi rád hrál na smírčího soudce a tohle byl ten případ. Zbytek porady proběhl již v relativním klidu, OKH v něm navrhlo další kroky, jak postupovat v ruské kampani a letmo se zde mluvilo i o problémech ve Středomoří.

Cestou zpět k flotile Raeder řekl svému podřízenému, že byla velká hloupost zpochybňovat vůli a úsudek OKH i OKW, on sám měl již v Keitelovi (a především Göringovi) mocného nepřítele a nebylo moudré, aby si je dělal i Marschall. Neúspěch operace „Elbeübung“ oslabil pozici námořnictva, teď s odstupem času velkoadmirál uznal, že tlačit na tu operaci tak brzy byla chyba a odpovědnost nese především on. Bylo to poprvé a také naposled, co Raeder byl ke svému podřízenému takto upřímný, protože ani je, nějak silné pouto nepojilo, nebyli to nepřátelé, ale přátelským by se jejich vztah rozhodně nazvat nedal. Nebylo to tak dlouho, kdy byl Raeder ochotný Marschalla odvolat z jeho funkce, ta doba byla sice pryč, ale jejich pohled na to jak vést flotilu, byl pořád diametrálně odlišný, jenže jediná možnost byla spolupráce, oba se navzájem potřebovali a věděli to.

Marschall chtěl svému nadřízenému také něco říct, měl toho mnoho na srdci. Všechna ta kritika od armády směrem k námořnictvu totiž nebyla nic než pokrytecká snaha zakrýt chyby jež se OKH, OKW i OKL dopustilo. Copak někdo snad čekal, že Rudí během ústupu vše nezničí, či si snad myslel, že komunikace v Rusku budou tak kvalitní jako v Německu, že zde bude stejný rozchod železnic. Německo právě vstoupilo do třetího roku války a vypadalo to, že za tu dobu se armáda vůbec nepoučila a ze všeho nejhorší bylo uvědomění si, že celá kampaň neprobíhá vůbec dobře a on s tím ze své pozice nemůže nic dělat. Věděl a uvědomoval si, že ani on sám není bez chyb, měl mnoho Nemésis, jež se mu stále vracejí. Nechal uniknout Prince of Wales během bitvy u Islandu, nařídil špatné palebné dispozice během bitvy u mysu Farewell a mnoho dalších. Proto raději Raederovi nic neřekl a mlčel.

Dva dny po konferenci v Zossenu svolal Marschall na svou vlajkovou loď všechny důležité podřízené, včetně kapitánů svých lodí. Seznámil je s novým cílem jejich operací a upozornil je, že OKH je považuje za naprosto klíčové. Během těch dvou dnů se dost uklidnil, sám řekl kontradmirálu Otto Backenköhlerovi (šéf jeho štábu), že s odstupem času nevidí žádost OKH tak hloupou, jak se mu zdála prve, asi potřeboval vychladnout. Podle zpravodajců byl první konvoj co připlul do Ruska opravdu malý a jeho eskorta slabá, na jeho zničení by stačil jeden těžký křižník a několik torpédoborců. Jenže to v Norsku nebyly dosud žádné významné německé hladinové síly, jakmile Britové zaregistrují přesun flotily z Baltu a to bude brzy, jejich eskorta se rozšíří. I konvoje se budou muset zvětšit, bylo by obrovským plýtváním nasazovat velkou část Domácího loďstva na doprovod hrstky obchodních lodí, dokonce ani Britové nedisponují tak velkými zdroji. Když o tom německý admirál uvažoval již s klidnou myslí, uvědomil si, že Britové na sebe upletli neskutečný bič. Royal Navy bude muset na vzdálené krytí konvoje (nebo konvojů pakliže zvolí kyvadlový cyklus, což bylo velmi pravděpodobné) použít své velké hladinové jednotky, tzn. bitevní a letadlové lodě. Britové se navíc snažili vždy Němce alespoň zdvojovat, což je donutí stáhnout posily ze Středomoří.

Teoreticky by tak pro Němce mohlo být výhodné pouze s flotilou zůstat v přístavu a čekat, o tuto strategii se pokoušeli Italové a byli s ní i relativně úspěšní. Jenže on tento postup zavrhl, rozhodl se vybojovat generální bitvu, možná to byla poslední příležitost, jak se s Royal Navy střetnout za rovných nebo dokonce výhodnějších podmínek pro německou flotilu. Pochopil, že v tuto chvíli jsou ty konvoje naprosto druhořadé, silám OSY se hroutila logistika ve Středomoří, její kolaps nebyl daleko, hlavní důvodem byla tamní převaha Royal Navy, kdyby zničil velkou část Domácího loďstva, donutila by hrozba ze strany německé flotily admiralitu přesunout většinu sil do Severního moře. Usmál se a v duchu se představitelům OKH musel omluvit, konvoje do Ruska mají opravdu neskutečně velkou strategickou hodnotu.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 09 srp 2019, 15:18

Září 1941 – flotila se přesouvá do Norska, začátek operace „Cerberus“

V průběhu září se většina akceschopných velkých německých hladinových lodí začala přemisťovat z Baltu do svých nových základen v sev. Norsku. Původní vůdcova směrnice nařizovala, aby síly Kriegsmarine byly rozmístěny tak, že budou schopny narušit již v zárodku případnou britskou invazi, nejlepší základny tak budou představovat Trondheim a Narvik. Vzhledem k novým požadavkům na flotilu se Marschall rozhodl tyto rozkazy vykládat po svém a za hlavní základnu zvolí Narvik. To představovalo poměrně vysoké riziko, protože na poměrně malém prostoru dojde k akumulaci hlavních německých sil, velitel loďstva však bude své rozhodnutí považovat za ospravedlnitelné. Předně nevěřil, že flotila zůstane v oblasti delší dobu, byl ochotný udeřit na první konvoj, který mu rozvědka ohlásí, bez ohledu na riziko.

Důvod tohoto spěchu byl vlastně dost prostý, Němci neměli již skoro žádné palivové rezervy, přesně řečeno si mohla hladinová flotila dovolit pouze jednu velkou akci. Čekat na další naftu z Rumunska ve chvíli, kdy pro sebe vše zabrala Východní armáda nemělo smysl, navíc čím déle by Marschall čekal, tím rychleji by se snižoval stupeň připravenosti jeho sil (lodě bez palivových rezerv nemohly provádět výcvik). Nicméně asi ten nejpodstatnější důvod proč spěchat byl v nepříteli, ten byl nyní velmi slabý. Marschall věděl, že jeho protějšek na britské straně viceadmirál Tom Phillips, nynější velitel Domácího loďstva přišel o své nejlepší lodě a žádné posily ve formě nových moderních válečných plavidel dosud nedostal. Byť měl on i jeho štáb pouze omezenou představu o britské síle, chápal velmi dobře, že tato slabost je pouze dočasná, bylo tedy jen otázkou času, než se vrátí do služby poškozené lodě, které jsou nyní v USA, či než do ní vstoupí ty, jež se právě dokončují, v drtivé většině se navíc jednalo o lodě moderní a rychlé.

Samotný přesun flotily do Norska trval téměř tři týdny, první dorazil Lützow a lehké křižníky Köln a Leipzig, poslední pak letadlová loď Graf Zeppelin (zpozdila se, protože Marschall vyhověl Hagenovu požadavku ohledně výcviku nových letců) a těžký křižník Admiral Hipper, před 26. zářím měl tak Marschall flotilu pohromadě a připravenou k akci. Rozhodl se své síly rozdělit do tří operačních skupin:

Kampfgruppe Marschall: Tirpitz, Nürnberg + tři torpédoborce Hans Lody, Erich Steinbrinck a Hermann Schoemann.
Kampfgruppe Ciliax: Lützow, Admiral Hipper + tři torpédoborce Theodor Riedel, Karl Galster, Richard Beitzen.
Kampfgruppe Kummetz: Graf Zeppelin, Köln a Leipzig + čtyři torpédoborce Friedrich Eckoldt, Z23, Z24 a Z25.

Operace „Cerberus“(v řecké mytologii trojhlavý pes jež chránil vstup do podsvětí) předpokládala nasazení všech tří německých operačních skupin. Kampfgruppe Marschall měla na sebe vázat síly daleké ochrany konvoje, Němci očekávali, že se Tirpitz střetne především s veterány z dob velké války (HMS Malaya, Resolution možná i Royal Sovereign) nad kterými měl výraznou převahu prakticky ve všech aspektech boje, krom výcviku posádky, protože ten nebyl ještě úplně ideální a dle Marschallových představ. Kampfgruppe Kummetz: se měla postarat o zneschopnění nepřátelských letadlových lodí (Němci věděli pouze o přítomnosti HMS Victorious), případně dle možností napadnout i nějakou další velkou loď Royal Navy, pokud se naskytne taková možnost. Kampfgruppe Ciliax měla zničit konvoj samotný, Marschall sice nevěřil, že jeho náklad stojí za takové riziko, nicméně dal své slovo představitelům armády a to měl v úmyslu splnit. Německý velitel měl podporu ještě v půl tuctu ponorek typu VII., tyto čluny nechal rozmístit do nové hlídkové linie pojmenované dle samotné operace. Nasazení těchto člunů představovalo poměrně vysoké riziko, protože většina posádek byla velmi nezkušená a hrozilo, že by mohlo dojít z jejich strany k napadení vlastních hladinových jednotek. Přesto se Marschall rozhodl na jejich nasazení trvat, i přes protesty některých členů svého štábu. Věřil, že potřebuje každou pomoc a dalších přinejmenším šest očí k průzkumu mu za případné riziko stálo.

Nyní nezbývalo Němcům nic jiného než-li čekat, dokud rozvědka nebo letecký průzkum neohlásí aktivitu Britů. Marschall řekl svým podřízeným, že následná bitva je možná poslední možností Německa, jak zvrátit britskou převahu na moři a případě možného velkého úspěchu donutit Angličany uvažovat o míru. Je tedy povinností jich všech, pro tuto nejspíš jedinou šanci učinit absolutní maximum, včetně obětování se.

Německé čekání netrvalo dlouho, již 29. září ohlásila průzkumná letadla z KG 40 (jedna její letka byla vyslána na sever čistě k podpoře hladinové flotily), že u Islandu se formuje velký konvoj, k dotyku s nepřítelem mělo tedy již zakrátko dojít.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 13 srp 2019, 14:43, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 12 srp 2019, 16:45

Září 1941 - přetížení Royal Navy a dilema ohledně konvojů do Ruska

V druhé polovině roku 1941 se britská admiralita zaměřila na dva klíčové úkoly, vyhrát Bitvu o Atlantik a zničit námořní síly OSY ve Středomoří. Na začátku měsíce září mohlo být britské vedení poměrně spokojené, německé ponorky byly stále více zatlačovány a jejich úspěšnost prudce klesala (byť jejich ztráty nebyly nijak zvlášť vysoké) a konvoje se díky znalostem z Ultra dařilo v drtivé většině spolehlivě odklánět.

Oblast Středomoří byla také pod kontrolou Royal Navy, italská flotila byla oslabena a nedostatek paliva omezoval její operace, německá Luftwaffe byla z větší části stažena do Ruska a Regia Aeronautica byla pro RAF slabým soupeřem. Červencový konvoj na Maltu uspěl (operace „Substance“) a ostrov měl dostatek zásob k tomu, aby mohl fungovat jako nepotopitelná letadlová loď. Poměrně slabým britským silám se z něj velmi úspěšně dařilo narušovat přísun posil pro vojska OSY v sev. Africe. Rommel tak nemohl využít vyšších taktických schopností svých vojáků a byl nucen přejít do obrany, z Ultra Britové věděli, že se německý generál připravuje znovu pokusit zabrat Tobruk, jakmile bude mít dost zásob. Royal Navy žádala, aby 8. armáda zlomila obležení tohoto přístavu, protože její závazek, že jej bude zásobovat ji neustále oslaboval. Byla proto připravena velká britská ofenzíva, která měla jeho posádku vyprostit a následně zcela zničit síly OSY v sev. Africe. K tomu však bylo zapotřebí vyslat na Maltu v září další velký konvoj, to však znamenalo silně posílit svaz H. Operace „Halberd“ měla umožnit získat Maltě zásoby alespoň do konce roku a zesílit její ofenzívní možnosti.

Zde však admiralita narazila na problém, po německém útoku na SSSR získala Velká Británie nového spojence, britský ministerský předseda se rychle nabídl (vzhledem k těžkým porážkám komunistů, které jim v létě 1941 Wehrmacht uštědřil), že jeho zem bude sověty zásobovat a pomáhat jim. Přeci jen držela Rudá armáda hlavní frontu proti Němcům a vázala drtivou většinu jejich pozemních a leteckých sil na sebe, což nesmírně ulehčovalo Británii její postavení. Vyslání prvního konvoje do Ruska severní trasou (přes Arktidu) do přístavů Murmansk (použít se dal i Archangelsk, který měl větší kapacitu, nicméně v zimě zamrzal) proběhlo úspěšně a ze strany Němců nebyla žádná reakce. To se však brzy změnilo, v průběhu září zaznamenala admiralita (i díky varování ze systému Ultra) rozsáhlý přesun hladinových sil Kriegsmarine do Norska. To nebylo vůbec dobré, silná německá flotila nejen představovala velkou hrozbu pro tento nový konvojový systém, nýbrž zde i byla možnost nového výpadu velkých hladinových lodí do sev. Atlantiku proti klíčové zásobovací tepně celé britské říše. A v tuto chvíli měla admiralita jen velmi omezené prostředky, jak mu čelit.

Velitel Domácího loďstva viceadmirál Tom Phillips požadoval zastavení konvojů do Ruska (PQ pro připlouvající, QP pro odplouvající) dokud neproběhne konvoj na Maltu a nevrátí se mu poškozené moderní lodě z opravy, případně dokud do služby nevstoupí nové válečné lodě. Tento požadavek byl velmi rozumný a sir Dudley Pound jeho návrh podpoří, ministerský předseda Winston Churchill jej však zamítne. Dal již svou osobní záruku Stalinovi a přerušit čí dokonce zastavit tyto konvoje vlastně dřív, něž vůbec začnou, bylo politicky absolutně neprůchodné. Na toto téma se odmítl vůbec bavit a naopak žádal urychlení samotného cyklu konvojů, to však bylo nereálné z mnoha příčin. Tou hlavní a zcela zásadní bylo samotné zjištění, že Británie sama nemá dost vojenského vybavení pro sebe, natož aby byla schopna nějak výrazně pomoci svému novému spojenci. Většina vyzbroje a potřebného materiálu (rozhodně ne moderního a nějak zvláště kvalitního), který do SSSR pošle, jí bude chybět někde jinde (Churchill byl ochotný kvůli svému slibu oslabit postavení impéria na Dálném východě), navíc množství bylo tak malé, že na boje, které na ruské frontě probíhaly mohlo mít jen minimální vliv. Ale byly tu i jiné důvody, slabost Domácího loďstva byla naprosto zřejmá, nicméně severní trasa měla tu nejzásadnější nevýhodu v tom, že kapacita obou přístavů, kam lodě se zásobami směřovaly, neměla prostě dostatečnou kapacitu, aby je dokázala odbavit. I z tohoto důvodu nemohl být cyklus konvojů relativně velký.

Protože politické hledisko převládlo nad vojenským, musela se Royal Navy připravit na nové velké operace v oblastech, kde neměla leteckou podporu a jejíž vody pro ni nebyly příliš známé. Admiralita ve snaze posílit Domácí flotilu stáhla téměř všechny bojeschopné velké lodě do Scapa Flow. Viceadmirál Tom Phillips tak měl k dispozici tři starší bitevní lodi z dob Velké války (Malaya, Resolution, Royal Sovereign), tři letadlové lodě (moderní pancéřovou Victorious + starší Eagle a Argus), tři těžké (Dorsetshire, CumberlandBerwick) a dva lehké křižníky (BirminghamArethusa) a eskortu torpédoborců Escapade, Active, Anthony, Antelope, Intrepid, Inglefield, Icarus, SomaliTartarMashonaPunjabi.

Na papíře tak britský admirál disponoval velkou silou, reálně tomu však nebylo. V červenci (konkrétně 30.) proběhla operace „EF“ což byl nálet na Kirkenes a Petsamo, útok provedly letadlové lodi Victorious a Eagle, nejenže byl neúspěšný, nýbrž stál FAA 18 letadel a nejméně 40 mrtvých a nezvěstných letců. To byla pro FAA těžká rána, již po Bitvě u Norska se leteckým skupinám letadlových lodí nedostávalo dost letců a to se nyní ještě zhoršilo. Byť byly ztráty leteckých posádek na obou letadlových doplněny, jednotky samotné byla složeny z 90% pouze z nováčků bez větších bojových zkušeností, což se mohlo v případné bitvě s Graf Zeppelin vymstít.

Problém nebyl pouze v letadlových lodích, Phillipsova flotila byla naprosto nevyvážená, neměl dost moderních lodí a ty starší byly spíš přítěží a omezením než pomocí. To jej donutilo své síly rozdělit. Jeho vlajková loď těžký křižník Dorsetshire měl zůstat u Victorious a držet se necelých 80 mil za konvojem, doprovázely je pouze tři torpédoborce (Escapade, Active, Anthony), všechno to byly rychlé a moderní lodě, což mu mělo dávat možnost pružně reagovat. V blízkosti konvoje (necelých 30-40 mil) nechal umístit dva krycí svazy, první ve složení dvě bitevní (Malaya, Royal Sovereign) a dvě letadlové lodi (Eagle, Argus) + lehký křižník Arethusa a čtyři torpédoborce (Antelope, Intrepid, Inglefield, Icarus), druhý s bitevní lodí Resolution a těžkým křižníkem Cumberland s torpédoborci Somali a Tartar. Dále tu byl podpůrný svaz křižníků Berwick a Birmingham v doprovodu torpédoborců MashonaPunjabi, ten mohl díky své vysoké rychlosti také rychle reagovat a byl umístěn necelých 60 mil od jz od konvoje. Samotný konvoj PQ 1 (11 obchodních lodí, jež povezou 20 tanků, téměř 200 stíhaček Hawker Hurricane, munici, potraviny, suroviny) bude chráněn velmi slabě. Jeho obranu bude mít na starosti torpédoborec Impulsive a minolovky Britomart, Gossamer, Leda a Hussar, součástí eskorty bude i tanker Black Ranger (malá eskortní plavidla neměla potřebný dosah a musela doplňovat palivo na moři).

Phillips měl přislíbenou pomoc ze strany sovětské severní flotily, nicméně ta se dala očekávat až na závěrečném úseky trasy a raději se na ni příliš nespoléhal.

Konvoj vyplul z přístavu Hvalfiord na Islandu 29. září a hlavní síly Domácího loďstva se k němu připojí večer 30. září. Ještě den před vyplutím se bude viceadmirál Tom Phillips snažit apelovat na admiralitu, aby konvoj byl pozdržen, dokud se k jeho ochraně nepřipojí svaz H, což by znamenalo čekat nejméně dalších 10 dnů, jeho prosba však nebude vyslyšena.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 13 srp 2019, 15:01

Říjen 1941 – První bitva v Barentsově moři (část 1.)

Krátce po přesunu německé hladinové flotily do Norska, konkrétně Narviku, nařídila admiralita jeho nepřetržité sledování. Letecký průzkum mohly provádět pouze bombardéry s dlouhým doletem, tyto lety byly navíc velmi rizikové. Němci ve fjordech u Narviku, kde flotila kotvila umístili velké množství jednotek flaku a posílili stíhací krytí. Takřka 80% všech stíhacích jednotek Jagdfliegerführer Norwegen bude soustředěno pouze v této oblasti. Navíc sem přímo z Německa bude vyslána letka nočních stíhačů od I./NJG 1. Snaha zajistit lodím bezpečnost bude vést k tomu, že sever Norska bude jedním z nejlépe radarově pokrytých oblastí nejen v celé Němci okupované Evropě, nýbrž i samotné Třetí říši.

Další možností jak mít Němce pod kontrolou, bylo umístění britských ponorek před vstup do samotného fjordu, k tomu bylo zapotřebí mít v pohotovosti vždy nejméně dva čluny. V té době hlavní část ponorkové flotily Royal Navy operovala ve Středomoří, kde útočila na konvoje OSY na trase mezi Itálií a sev. Afrikou. Protože však v roce 1941 nedošlo k jejich výrazně zvýšené výrobě (rok 1940 byl pro britskou ponorkovou flotilu ohledně ztrát katastrofální) měla admiralita k dispozici jen velmi omezený počet operačně nasazení schopných člunů. To silně omezovalo její možnosti (je však nutné říct, že rok 1941 nebyl pro britské ponorky tak ztrátový, byť se efektivita protiponorkových opatření Supermariny zvyšovala, hlavně díky německé technologické pomoci – silně opožděné), proto nebylo pokrytí přístupu z Narviku tak dobré, jak by si Britové přáli.

Přesto se velitel Domácího loďstva na britské čluny hodně spoléhal, doufal, že jejich posádky jej s předstihem varují a on bude mít čas, se na střet s Němci připravit, chtěl v případě nutnosti nařídit návrat konvoje (vlastně obou, protože z Ruska se měly ve stejnou dobu vracet prázdné lodě z toho prvního - „Dervish“, kterých bylo šest).

Chápal, že Churchill vidí v těchto konvojích i příležitost, jak vylákat Němce na moře a zničit je. Za normálních okolností by on sám neměl proti bitvě žádných námitek, ale za tohoto rozložení sil by se ji raději vyhnul. Spoléhal se proto především na své tři letadlové lodě, jenže na rozdíl od operace „Judgement II“ neměl ani zdaleka takovou převahu ve svojí letecké složce. Argus nesla 24 strojů, jenže 20 z nich byly stíhačky Hawker Hurricane, které přepravovala jakou součást pomoci do SSSR. Jejich piloti neměli zkušenosti s přistáváním na letadlových lodí a očekávalo se od nich pouze to, že vzlétnou a přistanou na letišti poblíž Murmansku, kde své stroje předají Sovětům. Tudíž budou během bitvy samotné nepoužitelní, loď nesla ještě čtyři torpédové bombardéry Swordfish, jež byly určeny k průzkumu. Druhá starší letadlová Eagle měla na palubě také 24 strojů, čtyři stíhací Sea Hurricane, osm Fulmarů a 12 Swordfishů, kvalita letců však byla nízká. Victorious na tom byla o něco lépe, měla k dispozici 44 strojů, čtyři stíhací Sea Hurricane, 16 Fulmarů a 24 Swordfishů a Albacore, ani kvalita jejího leteckého personálu nebyla nijak vysoká. Doufal tedy, že se mu podaří vystavit Němce úspěšnému útoku letců FAA, potřeboval hlavně Marschalla zpomalit, jeho protivníka zvýhodňovala především rychlost modernějších lodí, palebnou převahu měl mít on (nebo si to alespoň myslel).

Marschall mezitím v Narviku trpělivě čekal na zprávy leteckého průzkumu, měl v plánu vyplout teprve tehdy, až konvoj dorazí do blízkosti Medvědího ostrova, což se očekávalo, že se stane někdy okolo 6 října. Jednotkám leteckého průzkumu (KG 40, Küstenfliegergruppe 406) se sice podařilo konvoj již brzy nalézt, nicméně britskému stíhacímu krytí se dařilo německé průzkumníky úspěšně zahánět a brzy i dva sestřelit (3. října jim padne za oběť Fw 200 a 4.října BV 138). Naštěstí pro Němce se pozdě večer 4. října do kontaktu s konvojem dostane U 451 (Kptlt. Hoffmann), její velitel měl přísný zákaz útočit (obava ze ztráty kontaktu) a úspěšně dokázal konvoj sledovat. Ráno 6. října po vyhodnocení posledních zpráv průzkumu a rozvědky nařídí Marschall vyplout na moře, operace „Cerberus“ tak mohla začít.

Přibližně v 07:26 zasáhne Tirpitz torpédo z ponorky HMS Tigris (freg. kpt. H.F. Bone), která trpělivě čekala na německou flotilu před vstupem do Narviku, vlajková loď bude zasažena na pravoboku v místech pod dělovou věží Bruno, síla exploze nebude dost silná, aby loď výrazně poškodila, přesto bitevní loď nabere 700 tun vody a Karl Topp je nucen snížit její rychlost na 26 uzlů. Protiútok německé eskorty donutí člun ponořit, byť se ponorce dostane téměř 20 minutové péče ze strany torpédoborce Hermann Schoemann, Tigris přežije a bude schopna nahlásit nejen vyplutí Němců, nýbrž i svůj úspěch. Člun samotný však bude poškozen, kapitán Bone s ním bude muset zamířit na svou domovskou základnu.

Pro Němce to nebyl zrovna povedený začátek operace, více než poškození vlajkové lodi Marschalla trápilo zjištění, že Britové již vědí o jeho vyplutí, nedělal si sice iluze, že dokáže dosáhnout momentu překvapení, přeci jen však doufal, že nepříteli bude chvíli trvat, než vyplutí jeho lodí odhalí.

Viceadmirál Tom Phillips dostal zprávu o útoku ponorky Tigris na německou flotilu krátce po 09:10, tato informace jej alespoň zbavila nejistoty, zda se mu podaří odhalit vyplutí Němců za včas. Měl tak proti Marschallovi výhodu, kterou se rozhodl co nejdříve a nejlépe využít. Poslal zprávu všem třem podpůrným svazům a žádal vyslání průzkumných letadel, chtěl co nejrychleji Němce najít a vystavit je útokům svých letců. Všechny velké lodě podpůrných svazů vyšlou krátce po 10:00 hydroplány Walrus (celkem sedm strojů), které začnou pátrat po nepříteli.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4696
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Atlantis » 13 srp 2019, 16:47

Ufff, čte se to opravdu suprově a mrzí mě, že jsem tak dlouho nedokázal reagovat, byť jsem přídavky četl, ale přes mobil prostě dostatečně obsáhlá reakce nní možná a tady se toho nahromadilo už tolik, že to fakt musí jít přes klávesnici.
  • 1) Bitva u Norska - opravdu lze ze strany Britů hovořit o úspěchu? Co zvládli? Potopit jeden obstarožní křižník z roku 1925 (a nepřímo i jeden torpédoborec) a poškodit Tirpitz, Graaf Zeppelin a Admiral Scheer - ano, všechny těžké německé hladinové lodě, které se operace zúčastnily, ale potopit z nich nezvládli ani jednu, Tirpitz a Graaf Zeppelin navíc byly poškozeny poměrně lehce a do dvou měsíců se obě lodi vrátily do operační služby. Furious, která musí v opravnách strávit o dva měsíce navíc tak vlastně na tyto dva měsíce ještě víc vychýlí váhy v britský neprospěch. To ani nemluvím o ztrátách u leteckých skupin a přeci jen nahradit jednu leteckou skupinu je nepoměrně lehčí, než tři + bombardovací a torpédové perutě RAF, které se též operace zúčastnily.
    V tomto ohledu bych očekával minimálně ještě tlak na vyvinutí/úpravu pro doprovodnou stíhačku, která by byla schopná poskytovat britským bombárdérům adekvátní doprovod k norskému pobřeží a zpět.

    2) Fw 190T :tssa: Nemám jinak co bych dodal.

    3) Ponorkové operace a vyhlášení války ze strany USA - tak toto bylo opravdu překvapení :shock: Ano, tato časová linie se od naší odchýlila již v půli roku 1940, nicméně odchylka to byla hlavně co se týče akcí hladinových lodí a i když zde Kriegsmarine byla schopná zasadit Royal Navy podstatně citelnější rány, nikdy a nijak se německé hladinové lodě nedostaly do byť jen náznaku střetu s US Navy, tzn. i z Tvých příspěvků jsem měl pocit, že vztahy mezi Třetí říší a USA jsou +- stejné jako v naší časové linii. Tzn.

    4) Všechny incidenty, které u ponorek popisuješ, proběhly i v OTL? Nebo jsi nějaké přidal a kde je tedy tady POD (místo zvratu), který zavlekl USA do války o takřka měsíc dříve a na vlastní popud?

    5) Ani ne měsíc vůči reálu - znamená to, že 2. zlaté časy nebudou ovlivněny, nebo je i ten měsíc silně podstatný?

    6) Jinak toto je asi nejpodatatnější věc v celé Tvé AH - USA vyhlašují válku samy, na vlastní popud o skoro měsíc dříve - co bude následovat? Přesun části Pacifické flotily do Atlantiku? Bude/nebude PH? Jak to vlastně ovlivní válečný potenciál USA v delším časovém měřítku? Na jednu stranu je tu o měsíc dřívější válečný vstup a rozjezd ekonomiky, na druhé straně zde není ono nesmírné rozhořčení ze "zákeřného přepadu naší základny v době míru a bez vyhlášení války". OK, uznávám, na tyhle otázky mi asi teď přímo neodpovíš, ale doufám, že další příspěvky a případný epilog ano

    7) Ony byly německé bitevní lodě konstrukčně nějak jiné oproti japonským? Protože mám pocit, že zatímco netriviální část japonských bitevních lodí byla potopena pomocí, ať již ponorkových nebo leteckých torpéd, německé lodi jsou vůči jejich útokům takřka imunní - někdy jim to hodí pár set tun vody, ale vlastně nic vážného a na základnu se dovlečou vždy. Plus ještě letecké útoky - mám pocit, že pumy zasahují snad častěji, než torpéda, přičemž bych tak nějak předpokládal opak - přeci jen trefovat z 3 kilometrů pohybující se cíl mi IMO přijde podstatně těžší (i kvůli větru apod. věcem, co bomby během pádu může ovlivnit) než jej trefit torpédem v projekčním místě dráhy - zvlášť když torpéd je vypuštěno naráz víc.
Ufff, symbolická sedmice uzavřena - fakt se to čte suprově a jsem zvědav na další vývoj - například i na to zda se podaří dobýt Murmansk. Přeci jen už je konec září a na severu za chvíli začíná zima a pak se to tam tím spíše nepohne.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 13 srp 2019, 17:44

Atlantis píše:
13 srp 2019, 16:47
Ufff, čte se to opravdu suprově a mrzí mě, že jsem tak dlouho nedokázal reagovat, byť jsem přídavky četl, ale přes mobil prostě dostatečně obsáhlá reakce nní možná a tady se toho nahromadilo už tolik, že to fakt musí jít přes klávesnici.
Vidíš a já se bál, že Tě příběh přestal bavit...

Neodpovím na vše, ale nějaké otázky snad mohu zodpovědět...

Rozdíl konstrukcí lodí byl propastný, všechny velké japonské bitevní lodi (krom třídy Jamato) jsou veteráni z Velké války, či postavené krátce po ní. Nicméně nejde pouze o to, že německé lodě jsou modernější, jde o filosofii při jejich stavbě, Němci vždy (v každé válce) uplatňovali zásadu, vysoká rychlost, dobrá pasivní ochrana, menší palebná síla. Když srovnáš německý kalibr ráže 380mm s tím britským, zjistíš, že německý granát je podstatně lehčí, byť má kanon větší dostřel. Ve Velké válce je nepoměr síly hlavního dělostřelectva ještě mnohem výraznější, a to nejen u těch opravdu velkých lodí. Japonsko praktikovalo něco jiného, velká palebná síla, vysoká rychlost, menší pasivní ochrana (opět mimo třídy Jamato). Navíc u těchto srovnání je lépe být vždy hodně opatrný, Spojená flotila byla mnohdy (na konci války 1944-45) vystavena opravdu drtivým vzdušným úderům, při nichž některé lodi prokázaly až neuvěřitelnou životnost např. Jahagi, ale i další..., takže hovořit o tom, že japonská cesta stavby lodí je horší než-li německý přístup, se tvrdit neodvažuji, je prostě jiný.

Bitva u Norska bylo skutečně britské vítězství (ano, cena vysoká), podařilo se odstranit na více jak dva měsíce hrozbu ze strany hladinových lodí nepřítele a uvolnit síly pro operace jinde. Kdyby Němci zaparkovali se svými loděmi v Norsku, muselo by být Domácí loďstvo výrazně posíleno (spoléhat se na Američany na Islandu rozhodně nešlo) a donuceno čekat, co protivník provede. To, že admiralita vítězství přecenila a špatně vyhodnotila je věc již odlišná. Není to dobrý příměr, ale Merkur byl také vítězství, jen nikdy OSA nevyužila jeho velký potenciál, když už za něj zaplatila tak vysokou cenu...

Ponorkové operace jsou skutečně trochu upraveny, díky nájezdů hladinových lodí na konvoje v květnu a červnu 1941, jsem nechal zničit dvě kompletní eskortní skupiny, to zachrání v červnu U 556 a U 651, ta první pak potopí další americkou loď v říjnu, která ve skutečnosti celou válku přežila. Americký prezident má svou záminku, zemřelo téměř 300 námořníků USA, to je moc na to, aby se to dalo jen tak přejít. Nicméně nikdo v kongresu do této války s nadšením nepůjde, to odráželo i samotné hlasování, nebude to populární válka.

"Zlaté časy" nejde je urychlit a ani moc vylepšit, měsíc by neměl hrát výraznou roli, ale bude, protože Hitler ty ponorky bude muset použít jako hasiče, v dalších příspěvcích to vysvětlím.

Murmansk nepadne, Marschall přesvědčí Hitlera, aby byla ofenzíva na severu zastavena, pro Němce je strategicky mnohem výhodnější, aby se spojenci pokoušeli zásobovat komunisty severní trasou, nikoliv přes trasy, které Němci nemají jak moci napadnout.
Důvody pro toto rozhodnutí:
1. Nelze využít německou hladinovou flotilu jinde než zde, její potenciál se po vstupu dalších letadlových nesmírně zvýší.
2. Její přítomnost v Norsku na sebe váže neúměrné množství sil nepřítele, který může být použit smysluplněji někde jinde (Středomoří, sev. Atlantik).
3. Každá loď, kterou zde námořnictvo či letectvo potopí má skutečnou "strategickou" hodnotu, ne jako lodě u východního pobřeží USA.
4. Trasa je také neustálým katalyzátorem třenic mezi Brity a Američany, nemluvně o Sovětech, kteří považují každé zastavení konvojů na této trase za zradu imperialistů.

Takže důvodů, proč nechat tu nezamrzající díru Sovětům, je opravdu více než dost... (můj pohled, nikomu jej nevnucuji).

Víc Ti prozatím nepovím, zítra opět něco napíšu :salute:

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 14 srp 2019, 14:55

Říjen 1941 – První bitva v Barentsově moři (část 2.)

V 10:40 se německá flotila rozdělila na jednotlivé Kapfgruppe, Marschall plul přímo na sever směrem k Medvědímu ostrovu, jeho podřízení zamířili severovýchod od tohoto ostrova. Velitel flotily teď zpětně uvažoval, zda bylo moudré zůstávat v Narviku a nepřemístit raději dříve flotilu do Altafjordu, který byl mnohem blíže operační oblasti. Jenže Narvický přístav byl mnohem lépe chráněný a německé znalosti místních fjordů i po více jak roce okupace této země pořád nedostatečné, někteří členové jeho štábu mu navrhovali, aby se flotila pokusila proplout místními fjordy a nikoliv přes otevřené moře. Marschall o tom delší dobu uvažoval, nakonec tento návrh raději zavrhl, některá z jeho lodí by mohla během přesunu najet na mělčinu, což by ji na dlouhou dobu vyřadilo z boje. Věděl, že námořnictvo potřebuje nutně uspět, představitelé armády i letectva by měli jen další záminku ke kritice Kriegsmarine, kdyby došlo k nějaké takové nehodě, takže dokud nedojde ke komplexnímu zmapování místních fjordů (na norské lodivody se odmítl spoléhat) budou muset výpady flotily i v budoucnu probíhat přes otevřené moře.

Krátce po 14:20 nahlásí jedna z ponorek [U 752 (Kptlt. Schroeter)] skupiny Cerberus vizuální kontakt s vetší skupinou válečných lodí, tyto lodě poplují necelých 40 mil na jih od konvoje. Podle hlášení je v tomto svazu přítomna jedna bitevní loď a protivník nepluje rychleji než 20 uzly (německý člun odhalil podpůrný svaz pod velením kontradmirála Albana Curteise s bitevní lodí Resolution). Marschall nařídí zvýšit rychlost na 28 uzlů (posádce vlajkové lodě se podařilo zabránit dalšímu vnikání vody a část ji odčerpat, což ji umožní plout o něco rychleji) a zamířit k nepřátelskému svazu. Ujistil se, že jeho podřízení, který velí oběma ostatním bojovým skupinám, toto hlášení dostali a nařídí, aby Graf Zeppelin, jakmile to bude možné na nepřítele zaútočila (byť operační rozkazy Skl nařizovaly, aby se letadlová loď zaměřila především na jiné letadlové lodi, rozhodl se německý admirál nechat své letce udeřit na první dle jeho názoru důležitý cíl) a současně nařídil přejít na radiové ticho. Přibližně ve stejnou dobu opustí německé válečné lodě jejich stíhací krytí, roj Bf 110 aniž by se dočkal vystřídání, musel pro nedostatek paliva zamířit na základnu (v tento den se již Marschall žádného stíhacího krytí ze strany Luftwaffe nedočká).

Již necelých 10 minut po vydání rozkazu o útoku na nepřítele, dojde ke kontaktu Kampfgruppe Marschall s britským průzkumným letounem Swordfish z letadlové lodi Argus, který byl vyslán za účelem posílení leteckého průzkumu (žádný Walrus se nedostal do kontaktu s nepřítelem a všechny hydroplány se již vrátily na své lodě), posádka britského stroje nahlásí polohu Němců a více jak 10 minut s nimi zůstane v kontaktu, než se za ní pustí dvě Ar 196. Ty po krátkém boji britský dvouplošník sestřelí, škoda však již bude napáchána. Dříve nebo později, tak mohl Marschall očekávat další a tentokrát mnohem větší návštěvu ze strany letců FAA.

Phillips byl za zprávy leteckého průzkumu vděčný, protože kromě úspěšného kontaktu, který proběhl v 14:30, se podařilo letcům z Argusu nalézt i německou letadlovou loď, naštěstí trvalo Němcům dost dlouho, než britský průzkumník zaregistrovali (ve skutečnosti posádky plavidel Kampfgruppe Kummetz zjistí, že byly objeveny až ve chvíli, když radisté na německých lodích zachytí zprávu z britského stroje). Velitel Domácího loďstva na rozdíl od protivníka nařídí úder všech svých dostupných leteckých sil proti německé letadlové lodi, kterou považoval přímo za osinu v zadku (v průběhu operace „Judgement II“ se mylně domníval, že se podařilo Graf Zeppelin potopit, nyní chtěl své předchozí zaváhání napravit). V 15:20 odstartuje z palub dvou britských letadlových lodí 24 torpédových bombardérů a 8 stíhacích Sea Hurricanů (to, že budou bombardéry doprovázet modernější Sea Hurricane, bude mít příčinu v neúspěchu operace „EF“, kde Fulmary absolutně nezvládly ochránit své svěřence před útoky ze strany Bf 109 a Bf 110) s cílem potopit německou letadlovou loď. V 15:45 je bude následovat dalších 12 dvouplošníků Swordfish v doprovodu osmi Fulmarů, které vzlétnou z Victorious. Phillips doufal, že to bude dostatečná síla ke zničení Němců, nebo alespoň k jejich výraznému oslabení. Po zprávách o objevení nepřítele totiž instruoval jednotlivé velitele podpůrných svazů, aby neprodleně zamířili k německým lodím.

Admirálové Alban Curteise, Stuart Bonham Carter a John Cunningham, tak dostanou možnost odpoutat se od konvoje a svést bitvu. Konvoj samotný, který bude chránit pouze jeho blízká eskorta zamíří dále na sever k hranici ledu co nejdál z dosahu německé flotily. Chvíli uvažoval Phillips i o tom, zda nevydá rozkaz k jeho rozptýlení. Přeci jen hrozba ze strany německé flotily byla více než reálná, nakonec tuto myšlenku zavrhl, oba zjištěné německé svazy byly stále daleko a on znal navíc jejich pozici, takže z tohoto pohledu byl konvoj v bezpečí, tedy alespoň prozatím.

Viceadmirál John Cunningham, který velel nejsilnějšímu z britských uskupení se po zprávách od svého nadřízeného rozhodl opustit své letadlové lodě a zamířit se zbytkem svých lodí k nahlášené pozici, kde se měl vyskytovat Tirpitz. Obě letadlové se tak v doprovodu torpédoborců AntelopeIntrepid oddělily a při stávajícím kursu by měly brzy obeplout Medvědí ostrov.

Ačkoliv měl Marschall podporu ze strany ponorek a průzkumných letounů od KG 40 a Küstenfliegergruppe 406 rozhodně neměl příliš dobrý přehled o situaci, znal sice pozici konvoje a jednoho z britských svazů (bohužel však jen na krátko, protože U 752 mezitím s Brity ztratila kontakt), ale to bylo vše. Ze zpráv rozvědky mělo být konvojové zajištění mnohem silnější, navíc nepřítel disponoval nejméně jednou letadlovou lodí, tu se prozatím stále nedařilo nalézt. První skutečně hodnotnou informaci ze strany Luftwaffe dostal až 16:14, kdy dálkový hydroplán BV 138 narazil na útočnou vlnu palubních letounů z nepřátelských letadlových lodí, podle vektoru kam tyto stroje letěly, mu bylo jasné, že není jejich cílem. Bez ohledu na to, že nařídil rádiové ticho, porušil svůj rozkaz a varoval Kummetze o hrozbě, která se k němu blížila (důvodem bylo, že si nebyl jistý, zda jeho podřízený zachytil zprávu z průzkumníku, jeho instinkt jej však v této chvíli zklamal, Kummetz o nepříteli věděl a měl dost času se na něj připravit).

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 16 srp 2019, 17:06

Říjen 1941 – První bitva v Barentsově moři (část 3.)

Graf Zeppelin se připojila k flotile v Norsku později, vlastně jako poslední, první tři zářijové týdny strávila na Baltu, kde dokončovala výcvik svého leteckého personálu. Byť by bylo pro loď i posádku ideální, kdyby dostala ještě víc času, byla její připravenost na mnohem vyšší úrovni než před operací „Elbeübung“, což Walter Hagen (od 1.9.1941 již podplukovník) i její kapitán Leo Kreisch velmi kvitovali. Loď během takřka dvouměsíčních oprav prošla určitou modernizací, OKM žádalo, aby se nějakým způsobem podařilo zvýšit její kapacitu, pro loděnici v Gdyni to byla velká výzva, leč taková, která se nedala za tak krátký čas realizovat. Provést rozsáhlé vnitřní úpravy lodi by vyžadovalo nejméně půl roku a to bylo s ohledem na nynější válečnou situaci zcela nereálné. Byl však výrazně navýšen počet baterií flaku, především 20mm čtyřčat a díky kvalitnějšímu výcviku jejich obsluh (nemluvě o získaných zkušenostech) se razantně zvýšila jeho efektivita.

Během své první bojové mise nesla Graf Zeppelin 28 Bf 109T, 10 He 78 a 18 Ju 87 (tedy 56 strojů), přestože plnou polovinu letového parku tvořily stíhačky, bitva s Brity prokázala, že jich je málo. Hagen si to tak úplně nemyslel, problém nebyl ani tak v počtu strojů, jako spíše v jejich letových parametrech. Hlavním a klíčovým problémem Bf 109T byla jeho malá letová výdrž, ne že by neměl i jiné nedostatky, ale krátký dolet byl doslova jeho Achillovou patou. Rozhodně se nestavil proti Udetovu rozhodnutí kapacitu strojů na lodi navýšit, byl však proti tomu, aby nově přidaná letadla byly pouze stíhačky. Jeho argumenty nakonec Udeta přesvědčí a krom stíhaček na loď přijdou i další He 78. Hagen ve skrytu doufal, že jej nový Fw 190T nezklame, piloti z něj byli nadšení a srovnání s jeho předchůdcem bylo natolik rozdílné, že bylo velmi snadné podlehnout euforii, která kolem tohoto stroje panovala. Přesto se německý velitel snažil pojistit, přes Udeta žádal, aby se na loď dostalo více veteránů. Jistě na Göringův rozkaz došlo již k převelení Joppiena, nicméně by nebylo od věci, kdyby přišel i někdo další. Splnit takovou žádost již nebylo v této době vůbec jednoduché, Jagdwaffe měla jen velmi omezený počet expertů a odvolání takových mužů vedlo mnohdy k silnému oslabení takto postižené jednotky, odkud pilot přicházel. Hagen nestál o velká jména (byť se jim z důvodu prestiže rozhodně nebránil, nicméně měl již přislíbeného Joppiena) šlo mu spíše o ty nenápadné dříče. Nakonec se mu na loď podaří získat dva velmi dobré muže. Kapitán Heinz Bretnutz přišel od II./JG 53 (přesně řečeno dorazil z nemocnice, kde se více jak dva měsíce zotavoval z těžkých zranění, jež utrpěl v Rusku), byl to nositel Rytířského kříže a na kontě měl 35 vítězství (prakticky všechna dosažena na západě), byl to dobrý taktik a skvělý pilot. Walter Adolph přišel na loď 10. srpna od JG 26, i on byl nositelem Rytířského kříže a byl vítězem 25 vzdušných soubojů, jež všechna vybojoval na západě. Oba tito důstojníci byly velice schopní a každý z nich převezme velení jedné z letek.

Krátce před přemístěním do Norska, provedla Graf Zeppelin své poslední velké letecké cvičení na Baltu, k Hagenovu zklamání neproběhlo plně dle jeho představ, nicméně výrazný progres ve schopnostech její posádky tu byl a to zcela evidentní. Protože se již nepočítalo s tím, že loď bude využívána k dálkovým, mnoha měsíčním misím, padlo rozhodnutí umístit více strojů na letovou palubu. Marschall ubezpečil důstojníky lodi, že flotila se již bude účastnit pouze krátkých výpadů z Norska, jež potrvají max. 2-3 dny. Z tohoto důvodu bylo možno přemístit část strojů na letovou palubu, protože He 78 i Ju 87 mohly sklápět svá křídla (Fw 190T bohužel tuto schopnost neměl) došlo k ušetření místa, přesto navýšení nebylo tak výrazné jak Němci doufali. Graf Zeppelin nyní nesla 30 Fw 190T, 18 He 78, 18 Ju 87, těchto 66 strojů představoval absolutní maximum, co byla loď schopna pobrat, nikdy v budoucnu již tolik letadel neponese a to z mnoha důvodů.

Když se Kampfgruppe Kummetz v 10:40 oddělila od zbytku flotily a zamířila na sv. od Medvědího ostrova, přešla starost za leteckou ochranu zbylých dvou svazů na bedra Jagdfliegerführer Norwegen. Hagen vysvětlil Marschallovi, že nebude schopen po rozdělení flotily tuto ochranu zajistit, nejen pro nedostatek stojů, nýbrž i absenci zkušeností pilotů stíhaček pro dálkové lety nad mořem podle přístrojů. Tento problém jej velmi trápil, na Baltu měli němečtí stíhači velký problém nalézt na moři jednotlivé válečné lodě, kterým měli poskytnout svou ochranu. Letci potřebovali Arada jako vůdčí stroje, pouze s jejich asistencí to fungovalo. Zde Němci dopláceli na to, že v osnovách pro předválečný výcvik (později ani pro ten válečný) na to nikdo nepomyslel. Takový výcvik, včetně létaní bez vidu jen podle přístrojů, se uplatňoval pouze pro vícemotorová letadla, bohužel nyní již bylo zcela nemožné stáhnout piloty Bf 110, kteří to uměli, protože většinu z nich byla zapotřebí v jednotkách nočních a těžkých stíhaček, navíc i tyto útvary začínaly mít silný podstav.

Graf Zeppelin měla v rámci své modernizace nainstalován primitivní letecký radar (ve srovnání s tím, který měly britské letadlové lodě to byl nekvalitní zmetek), který měl Němce varovat před případnou leteckou hrozbou. Byla to nová technologie a tak se na ni Hagen raději příliš nespoléhal, nechal odstartovat 8 Fw 190T a na letové palubě se připravoval další roj. Dále požádal viceadmirála Kummetze, zda by oba lehké křižníky mohly vyslat svá Ar 196 k průzkumu, bude mu vyhověno a Köln a Leipzig (vlajková loď) v 11:17, respektive 11:33 nechají své hydroplány odstartovat.

Aby Marschall zbytečně neprovokoval Göringa, požádal svého podřízeného, aby svou vlajku umístil na některý z lehkých křižníků a nevměšoval se do leteckých operací, které měl nechat čistě v kompetenci důstojníků Luftwaffe. Byť v poslední době dělal říšský maršál vše proto, aby k němu nemohl velitel bitevního loďstva cítit něco jiného než-li antipatii, přeci jen chápal, že by o leteckých operacích měli rozhodovat spíše letci, něž námořníci. Nebylo to úplně ideální, ale Kummetz i Leo Kreisch se tak oba dostanou do role, kdy budou muset schvalovat na taktické úrovni každé Hagenovo rozhodnutí, což na něj bude klást velkou zodpovědnost, protože nebude existovat žádná opozice proti jeho rozhodnutím.

V 14:36 zachytí radisté na německých lodích hlášení britského zvěda, který je zřejmě někde poblíž a zprávu rychle dešifrují, ukáže se, že „bdělé“ obsluhy radarů a piloti stíhacího krytí nepřátelský průzkumník vůbec nezaregistrovali. Ten se mezitím schoval do mraků a německým stíhačům prozatím úspěšně unikal. Hagen nechá vyslat pohotovostní roj, stejně bylo nutné zakrátko začít střídat nynější stíhací krytí. Jako první se bude ke startu připravovat sám Joppien, jenže jeho Fw 190T černá 1, bude stávkovat motor BMW a německý stíhač bude nucen přesedat. Do vzduchu se dostane až v 14:58, kdy bude svědkem toho, jak Lt. Jacobi sestřelí britský Swordfish. Pád obstarožního dvouplošníku do moře vyvolá nadšení posádek na německých lodí (leč nikdo z obyčejných námořníků netušil, že britský stroj více jak půl hodiny poletoval okolo svazu a jeho odvážná posádka pilně posílala zprávy o jeho poloze). To, že 12 Fw 190 skoro půl hodiny nahánělo plátěný dvouplošník bude pro Hagena velmi trpké zjištění a také varování do budoucna.

Navíc teď byl vystaven dalšímu problému, Marschall žádal vyslání útočného svazu proti spatřené nepřátelské bitevní lodi, tento rozkaz nepovažoval za příliš moudrý a vůbec se mu do něj nechtělo. Tyto nepřátelské lodi nebyly pro Graf Zeppelin momentálně hrozbou a plýtvat na ně svou leteckou složkou sebou neslo dost velké riziko. Nicméně po konzultaci s Kreischem a členy svého štábu nařídil start pro 18 Ju 87 (každý z bombardérů ponese bombu SC 1000) a 8 Fw 190T, jež poletí jako jejich doprovod.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4696
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Atlantis » 17 srp 2019, 10:00

Neboj, opravdu nepřestalo. Jen budu smutný, až po vstupu Japonska do války skončíš :(

Jinak jako protipříklad uvedu Shinano - konstrukčně to byla vlastně bitevní loď třídy Yamato, jen přebudovaná na letadlovku - přesto ji potopila právě torpéda. Taktéž moderní Taihó šla ke dnu po jediném torpédu (srovnání s Graff Zeppelin se zde značně nabízí)

Jinak ta záminka je opravdu silně vachrlatá, mám pocit, že u Lusitanie zemřelo cca stejně američanu a válka i tak nebyla. Tzn. netlačil by Kongres resp. veřejnost nejprve alespoň k nějakému ultimatu ve stylu omezení ponorkových útoku pouze na vody, kde neoperují lodě US Navy či něco podobného?

Poslední věc - pokud má GZ palubu takto nacpanou letadly, jak vlastně další letadla (hlavně FW-190T) startují a přistávají?
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 122
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 17 srp 2019, 11:00

Atlantis píše:
17 srp 2019, 10:00
Neboj, opravdu nepřestalo. Jen budu smutný, až po vstupu Japonska do války skončíš :(

Jinak jako protipříklad uvedu Shinano - konstrukčně to byla vlastně bitevní loď třídy Yamato, jen přebudovaná na letadlovku - přesto ji potopila právě torpéda. Taktéž moderní Taihó šla ke dnu po jediném torpédu (srovnání s Graff Zeppelin se zde značně nabízí)

Jinak ta záminka je opravdu silně vachrlatá, mám pocit, že u Lusitanie zemřelo cca stejně američanu a válka i tak nebyla. Tzn. netlačil by Kongres resp. veřejnost nejprve alespoň k nějakému ultimatu ve stylu omezení ponorkových útoku pouze na vody, kde neoperují lodě US Navy či něco podobného?

Poslední věc - pokud má GZ palubu takto nacpanou letadly, jak vlastně další letadla (hlavně FW-190T) startují a přistávají?
Taiho je dost specifický případ, měla nádrže plné těkavé ropy z Tarakanu, nikdo si nedal práci (nebyl čas) již technologicky ošetřit. Protože se v těchto místech surová ropa těžila takto čistá, Japonci ji do všech lodí budou přečerpávat rovnou z vrtů..., kombinuj to s nevycvičenou posádkou a máš tu ukázkový příklad katastrofy...
Shinano nebyla hotová, když byla torpédována, neměla celou posádku a mám takový pocit, že ji zasáhla čtyři torpéda a potápěla se několik hodin a opět za potopení mohlo spíš pochybení té posádky než chyba v její konstrukci...

Záminka vachrlatá, no nevím, takřka rok děláš vše proto, abys OSU provokoval a když dostaneš přes prsty a nepřítel tu záminku poskytne, nevyužiješ ji... Nikdy jsem nevěřil té myšlence, že když Adolf vyhlásil válku USA, že se tím popravil, do té války by se dostal tak jako tak, možná ne 11. 12. ale třeba za měsíc či dva. Možná, že jsem měl vyrobit "krvavější incident" nicméně skoro 300 mrtvých ze tří lodí mi přijde více než dost. Po pravdě v naší časové ose bylo těch incidentů mnohem víc, nicméně žádný tak "novinářky" zajímavý. Nemůžeš srovnávat smrt svých civilistů na osobní lodi jiného válčícího státu, s útokem na válečnou loď své země..., to nejde, už proto, že ty civilisty nikdo nenutil tou lodí cestovat a to ještě ke všemu do válečné zóny, která byla jasně deklarovaná jiným válčícím státem, to se nedá porovnávat...

Ta paluba tak přecpaná není, spíš hangáry lodě samotné, v následných kapitolách to rozepíšu, černí muži budou mít problémy ty stroje za včas připravit k akci a tento nápad se zvýšením kapacity se neuchytí, protože to přinese víc problémů než pozitiv, lehce jsem to myslím v textu zmínil.

Jinak k té otázce torpéda versus bomby, historicky mám vždy zkázu nějaké německé lodi spojenou spíš s bombovým útokem, než s tím torpédovým (je však pravda, že oběti vždy kotvily...). Zásahy leteckým torpédem Bismarck (3) -FAA, Gneisenau - kotvil v Brestu (1) -RAF, Lützow (1) -RAF, další mě teď z patra nenapadají, ta úspěšnost mi historicky nepřijde nijak velká. Ve Středomoří FAA proti Italům také žádný zázrak, pouze Tarent je spojený s větším počtem zásahů (6, možná 7, úplně si to nepamatuji), jenže ty lodě kotvily..., Matapan jejich důležitost nikdo nezpochybní, nicméně pouze dva..., z toho ten do Poly byl klíčem k britskému vítězství...

Příběh musí skončit, už jsem napsal takřka 200 stránek a to je moc, navíc je to prakticky kniha a to jsem nikdy nechtěl. Po pravdě už měl vlastně skončit, ale nakonec to dopadlo s tím textem a hlavně jeho koncem úplně jinak.
Dřív nebo později zas někdo (možná Ty sám :smile: ) opět začne něco psát a já si to velmi rád přečtu...

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“