Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4698
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Atlantis » 19 pro 2018, 12:45

Suprové :tssa:

Jinak zase budu oponovat tou nocí. Používáš ji hrozně často, přitom německá eskadra se nedostane pod 60°s.š., tzn. "noc" trvá cca 3 hodiny a navíc je tzv. "bílá", něco jako půl hodiny po západu slunce v naší zeměpisné výšce.

Dle Tvého popisu urazí za "noc" eskadra 240 mil. Pokud se jedná o námořní míle, znamená to fakticky 444,5 km, což při rychlosti 25 uzlů by znamenalo, že noc trvá takřka 10 hodin!!! S tím, že jen Gneisenau má v sobě takřka 2000 tun vody (1200 + 700).

Jinak pořád nebylo vysvětleno jak Marshcall "setřásl" oba torpédoborce? Rychlostně na to neměl, světlo( tma) by na to též neměly mít vliv. Nicméně souhlasím, pokud vpluje do hnusného počasí a následně provede změnu kurzu, tak je to vcelku pravděpodobné. Zvlášť kolem půlnoci.

Britská slepota je úsměvná. A nepokládám ji za tak nepravděpodobnou, jak by se mohlo zdát a pokud pluje pod ochranou deštivého počasí, je šance na objevení holt mizerná. To pozdně odpolední objevení je vlastně ve chvíli, kdy vyplul z pod mraků. Nicméně nevystřídání Cataliny je podivné, Marschall by měl v tu chvíli plout (teprve) jižně od Islandu, Catalina by nad ním měla být do těch dvou hodin naprosto v pohodě.
Jen bokem...buď rád, že si počasí můžeš uzpůsobit. V reálu bylo hezky B) https://www.metoffice.gov.uk/binaries/c ... un1941.pdf (text cca uprostřed prvního/druhého odstavce - fair weather continued in Scotland - dá se vyčíst, že severně od britských ostrovů se nacházela tlaková výše)

Poslední věc - doba cesty domů - Z odhadovaného místa bitvy by to Marshcall při nejkratší možné trase (která by jej ovšem vedla extrémně blízko kolem Islandu) teoreticky stihnout mohl - ovšem bez toho čtyřhodinového doplňování paliva. Jinak ani náhodou.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 19 pro 2018, 13:53

Atlantis píše:
19 pro 2018, 12:45
Suprové :tssa:

Jinak zase budu oponovat tou nocí. Používáš ji hrozně často, přitom německá eskadra se nedostane pod 60°s.š., tzn. "noc" trvá cca 3 hodiny a navíc je tzv. "bílá", něco jako půl hodiny po západu slunce v naší zeměpisné výšce.

Dle Tvého popisu urazí za "noc" eskadra 240 mil. Pokud se jedná o námořní míle, znamená to fakticky 444,5 km, což při rychlosti 25 uzlů by znamenalo, že noc trvá takřka 10 hodin!!! S tím, že jen Gneisenau má v sobě takřka 2000 tun vody (1200 + 700).

Jinak pořád nebylo vysvětleno jak Marshcall "setřásl" oba torpédoborce? Rychlostně na to neměl, světlo( tma) by na to též neměly mít vliv. Nicméně souhlasím, pokud vpluje do hnusného počasí a následně provede změnu kurzu, tak je to vcelku pravděpodobné. Zvlášť kolem půlnoci.

Britská slepota je úsměvná. A nepokládám ji za tak nepravděpodobnou, jak by se mohlo zdát a pokud pluje pod ochranou deštivého počasí, je šance na objevení holt mizerná. To pozdně odpolední objevení je vlastně ve chvíli, kdy vyplul z pod mraků. Nicméně nevystřídání Cataliny je podivné, Marschall by měl v tu chvíli plout (teprve) jižně od Islandu, Catalina by nad ním měla být do těch dvou hodin naprosto v pohodě.
Jen bokem...buď rád, že si počasí můžeš uzpůsobit. V reálu bylo hezky B) https://www.metoffice.gov.uk/binaries/c ... un1941.pdf (text cca uprostřed prvního/druhého odstavce - fair weather continued in Scotland - dá se vyčíst, že severně od britských ostrovů se nacházela tlaková výše)

Poslední věc - doba cesty domů - Z odhadovaného místa bitvy by to Marshcall při nejkratší možné trase (která by jej ovšem vedla extrémně blízko kolem Islandu) teoreticky stihnout mohl - ovšem bez toho čtyřhodinového doplňování paliva. Jinak ani náhodou.
Jdu opět opravovat... :wink:
Dík za odkaz ohledně počasí.

Ty torpédoborce jsou odeslány k Repulse, další dva musí zůstat u King George V., asi jsem to měl napsat jinak, v tom špatném počasí by neměl skutečně problém se jich zbavit i při rychlosti 24 uzlů, takto jak je to napsané, to moc přesvědčivé není.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 19 pro 2018, 16:49

Hodnocení a následky operace „Rheinübung“ – Německo

Po návratu domů budou Marschall a posádky jeho lodí oslavováni jako hrdinové, Hitler v návalu velkorysosti osobně vyznamená Marschalla (a Lütjense posmrtně) dubovými ratolestmi k rytířskému kříži a velitele loďstva povýší na plného admirála. Rytířský kříž dostanou všichni kapitáni lodí (Ernst Lindemann a Otto Fein ho získají od Hitlera v Berlínské nemocnici, kde je vůdce navštíví), včetně Haralda Netzbandte (šéfa Lütjensova štábu), který převzal velení Gneisenau, když byl Lütjens zabit a její velitel Otto Fein vážně zraněn během bitvy s Revenge a Gerharda Junacka jež převzal velení na Bismarcku a dovedl jej úspěšně domů. Více jak 8000 námořníků a letců dostane železný kříž druhého i prvního stupně a Hitler nechá pro všechny příslušníky Kriegsmarine i Luftwaffe, kteří se účastnili operace „Rheinübung“ vytvořit speciální medaili, tzv. Islandský štít. Toto vyznamenání (lodní kotva vložená na mapě mezi Island a Grónsko, pod níž je malá vrtule od letadla, samotná medaile bude mít stejné rozměry jako Narvický štít) budou nosit příslušníci lodí jako nášivku na pravém rameni a jeho vlastnictví je pokládáno za nesmírně prestižní, vzhledem relativně malému počtu vyznamenaných.

Hitler je úspěchem operace nadšený, bude mluvit o velké budoucnosti „své Kriegsmarine“, zvláště proto, že od ní sám nic nečekal. Když začala, byl k celému podniku dost skeptický a před svými námořními veliteli prohlásí, že je to pouze důkaz, že válčení na moři vůbec nerozumí. Dá jasně najevo před svou svitou, že Kriegsmarine je v osobě velkoadmirála Raedra ve správných rukou (i on dostane rytířský kříž za podíl na plánování celé operace) a přislíbí další zdroje. Nicméně většinu jich bude moci námořnictvo obdržet až po vítězství nad SSSR, protože nyní se musí Německo připravit na porážku a zničení bolševismu.

Přesto dovolí, aby pokračovala práce na letadlové lodi Peter Strasser a těžkém křižníku Seydlitz. Nechá také obnovit přestavbu ukořistěného francouzského křižníku De Grasse na lehkou letadlovou loď Zieten, která nyní kotví v Lorientu, ta nebyla nikdy považována za prioritní projekt, nicméně při intenzivních pracích by mohla být do konce roku alespoň částečně hotová a snad se i naskytne možnost přemístit loď na Balt, kde by byla dokončena. Padne také rozhodnutí o urychlené opravě všech pěti velkých lodí, jež se nyní nacházejí v docích. Nejhůře na tom bude těžký křižník Prinz Eugen (mimo bude 11 měsíců, výměna obou předních dělových věží, nutnost vyrobit novou záď, o kterou loď přišla v důsledku torpédování), počet padlých a nezvěstných dosáhne 119, zraněných bude 87. Stejnou dobu bude mimo i Gneisenau, dojde k výměně jejího hlavního dělostřelectva (děla ráže 280mm budou nahrazena 380mm), to však bude znamenat, že se lodi bude muset prodloužit příď a celý trup čeká posílení kvůli dalším strukturálním změnám, ztráty mužstva 114 mrtvých a nezvěstných a 105 raněných. Scharnhorst si pobude v loděnici sedm měsíců, konečně mu bude zcela vyměněno parní potrubí a bitevní loď dostane nové baterie flaku, její posádka ztratí 102 mrtvých a nezvěstných a 71 raněných. Bismarck měla čekat tří měsíční oprava, poškození však budou mnohem vážnější a tak vlajková loď Kriegsmarine stráví v doku o měsíc déle. Nejlépe na tom po návratu ze všech lodí bude Lützow, jeho poškození jsou malá, i tak loď zůstane mimo kvůli opravám dva měsíce, mrtvých a nezvěstných námořníků 7, zraněných 19. Další Hitlerův ústupek pro námořnictvo, který vyvolá velkou kritiku ze strany armády bude vyjmutí kvalifikovaných dělníků z loděnic ze služby ve Wehrmachtu, bude se jednat především o muže zabývajících se stavbou ponorek a opravou velkých hladinových lodí.

Pro Raedra však bude nejdůležitější, že dá zelenou pro operaci „Elbeübung“, Hitler bude mít sice určité námitky a ty s ním bude sdílet i Marschall, nicméně nakonec vůdce ustoupí a nechá se přesvědčit. Marschall krátce po ceremonii raději nastoupí na zdravotní dovolenou a předá dočasně velení loďstva svému novému zástupci, viceadmirála Otto Ciliaxe však varuje ohledně rozhodování během operací na moři. Neměl by si nechat mluvit od námořních skupin do vlastního velení a nespoléhat se na Enigmu. Interní vyšetřování sice dosud žádný únik informací neprokázalo, nicméně stále probíhalo a jediné protiopatření, které bylo dosud učiněno byla okamžitá změna kódů a šifrovacích klíčů. Zda to bude dostačující se projeví teprve v budoucnu.

Skl a sní i celá Kriegsmarine se budou následně opájet úspěchem této operace, pro stratégy z jejího štábu je hodnocení velmi jednoduché (a také zcela zcestné). Britské Domácí loďstvo bylo prakticky zničené, to s kombinací těžkých ztrát protivníka v bitvě o Krétu znamená celkovou změnu poměru sil na moři. Jistě, Velká Británie má stále převahu, ta však již není zdrcující, nyní je jen velmi mírná.

Němci vědí, že se jim podařilo potopit tyto britské válečné lodě:
Dva bitevní křižníky (Hood a Repulse), jednu bitevní loď (Revenge), tři těžké křižníky (Suffolk, Norfolk a London), jeden pomocný křižník (California) dva torpédoborce (Leamington a Saladin), čtyři korvety (Gladiolus, Clarkia, Alberni a Rimouski), tři kutry (Walney, Totland a Sennen) a trawler (St. Zeno). Nemluvně o tom, že dvě nejmodernější a nejsilnější britské bitevní lodi (Prince of Wales a King George V.) jsou těžce poškozeny.

Byť byla operace „Rheinübung“ zaměřena primárně na britský konvojový systém, dokázali Marschall a Lütjens potopit dohromady pouze 27 obchodních lodí o výtlaku 146260 brt, ze dvou různých konvojů (OB325 a HX128). Je tedy naprosto jasné, že systém konvojů byl pouze narušen, nikoliv však rozvrácen, byla to tedy jediná vada na kráse, této jinak úspěšné operace. Skl nyní věřila, že „Elbeübung“ bude úspěšná tam, kde Marschall selhal a způsobí Britům fatální ztráty.

To, že Hitler podlehl iluzi o velkém námořním vítězství nebylo překvapivé, koneckonců on nebyl odborníkem, od toho měl Raedra. Ten však svého vůdce opět zklame, protože sobecky bude žádat o další zdroje pro Kriegsmarine, které si již v té době nebude moci Německo dovolit obětovat. V polovině června bude naprosto evidentní, že operace „Rheinübung“ znamenala absolutní maximum toho, čeho mohly hladinové síly dosáhnout. Třetí říše nikdy nedisponovala dostatečnými rezervami paliva, aby mohla udržet celou flotilu plně bojeschopnou, každému muselo být zcela jasné, že operace „Barbarossa“ odčerpá všechny zdroje a námořnictvo již v nic nemůže a nesmí doufat, cokoliv pak sebere armádě a letectvu se vrátí jako bumerang ve výsledcích ruské kampaně. Již jen Raedrova snaha opravit co nejdříve všechny poškozené lodě byla chybná, dojde ke spotřebě nejen obrovského množství nedostatkových surovin nýbrž i nenahraditelné pracovní síly. Navíc jeho žádost o vyjmutí dělníků z povinnosti narukovat, mu udělá mnoho nepřátel v řadách nejen OKH nýbrž i OKW a to především v osobě polního maršála Keitela.
Naposledy upravil(a) Gallienus dne 28 pro 2018, 17:37, celkem upraveno 1 x.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 23 pro 2018, 14:36

Hodnocení a následky operace „Rheinübung“ + příprava na operaci „Elbeübung“ - Velká Británie

Pro Brity bylo období května a června roku 1941 velmi zlé, těžké ztráty Royal Navy v Atlantiku a Středozemním moři, evakuace Kréty a boje v sev. Africe a na Blízkém východě nesmírně oslabily pozici Velké Británie i jejího ministerského předsedy. Winston Churchill čelil silné kritice a nebýt otevřené pomoci od Američanů, především od jejich prezidenta, vystavila by se jeho vláda nejspíše hlasování o důvěře a to mohlo vést nejen ke krizi, ale i jejímu pádu. K tomu všemu navíc přicházely informace, že Němci brzy vyšlou do Atlantiku silný operační svaz hladinových lodích, jejichž jádro se bude skládat z nejnovější bitevní lodi Tirpitz a letadlové lodi Graf Zeppelin s doprovodem křižníků a torpédoborců. Bylo nutné zabránit možnému proniknutí Němců do Atlantiku, Američané sice slíbili, že jejich námořnictvo převezme zodpovědnost za bezpečnost Dánského průlivu a bude bránit Kriegsmarine v jeho využívání i za cenu konfrontace, nicméně riziko bylo příliš velké, aby se mohli Britové na toto ujištění plně spoléhat.

Největším britským problémem nyní byl nedostatek akceschopných velkých hladinových lodí. Fatální ztráta tří velkých lodí: (Revenge, Hood a Repulse), tří těžkých (SuffolkNorfolk a London), dvou lehkých (Gloucester, Fiji) a jednoho protiletadlového křižníku (Calcuta) a osmi torpédoborců (LeamingtonSaladin, Greyhound, Hereward, Kelly, Kashmir, Imperial a Juno) v průběhu necelých tří týdnů vážně oslabila Royal Navy a silně omezila její operační možnosti. Krom fatálních ztrát bylo velké množství lodí vážně poškozeno a dlouhodobě vyřazeno z boje: pět bitevních lodí [Prince of Wales (mimo službu 10 měsíců, opravy v USA- Philadelphia), Warspite (opravy v USA potrvají 6 měsíců - Bremerton), King George V. (opravy v USA potrvají 5 měsíců - Boston), Barham (opravy v Jižní Africe potrvají 6 týdnů - Durban), Rodney (opravy v USA potrvají 2 měsíce - Boston)], jedna letadlová loď Formidable (opravy v USA potrvají 7 měsíců -Norfolk), dále pak několik křižníků a torpédoborců.

Střety s Kriegsmarine, kterými Royal Navy od začátku války prošla ukázaly, že Británie se již nemůže v žádném případě spoléhat na staré bitevní lodě z období Velké války a že jsou zapotřebí nové moderní lodě, které se mohou postavit Němcům za rovných podmínek. Byla proto dána priorita k dokončení bitevní lodi Duke of York a jejích dvou sester Howe a Anson. První mohla být k dispozici již v listopadu a zbylé dvě bohužel až v průběhu roku 1942. Britská vláda také na žádost admirality schválila dokončení čtyř velkých bitevních lodí třídy Lion vyzbrojené děly ráže 406mm, stavba těchto lodí byla nejen nesmírně drahá a náročná, ale také zatěžovala již tak přetížené britské loděnice. Navíc hlavním problémem této třídy byla jejich těžká děla, která dosud nebyla k dispozici v odpovídajícím množství, byl proto dojednán jejich nákup v USA (již předtím učinila britská vláda návrh na koupi dvou amerických bitevních lodí třídy North Carolina nebo South Dakota, která byla americkou vládou ovšem rázně zamítnuta). Kromě těchto nových velkých lodí pokračovala stavba bitevní lodi Vanguard, která měla být však vyzbrojena děly ráže 381mm z dob Velké války. Stavba všech těchto lodí byla důkazem, jaký šok a zároveň respekt na britské straně vyvolaly německé bitevní lodě, admiralita toužila po lodích, které by je ve všech ohledech překonaly a nechápala, že stavba těchto obřích dinosaurů, kteří se navíc nemohly dostat do služby v čas, je pouhým mrháním nedostatkových zdrojů.

Byť byla admiralita přesvědčena, že hlavním problémem Royal Navy jsou především její zastaralé bitevní lodi, žádala o urychlení prací na nových letadlových třídy Implacable (Indefatigable a Implacable), brzy bylo však jasné, že i přes veškerou snahu nemohou tyto hladinové jednotky vstoupit do služby dříve než za dva roky. Pokus o nákup americké letadlové lodi Wasp, který měl být dočasným řešením, skončil jako v případě bitevních lodí neúspěšně.

Díky možnostem číst německé šifry (byť od poloviny června nastane jisté okno, způsobené změnou klíčů v námořní Enigmě, které prosadil Marschall, budou mít Britové stále dost informací díky červenému kódu Luftwaffe) měla admiralita poměrně přesnou představu o německých přípravách a znala i některé podrobnosti samotné operace. Na počátku operace „Rheinübung“ počítal velitel Domácího loďstva Tovey, že s pomocí palubních letounů z letadlové Victorious napadne německé lodě v Bergenu a zničí je, od tohoto plánu jej nakonec odradili jeho podřízení, kteří správně upozorňovali na nezkušenost letců z její letecké skupiny a útok byl tedy zavrhnut (k velké britské škodě). Padlo proto rozhodnutí oprášit tento plán a zničit síly viceadmirála Otto Ciliaxe během masivního nočního náletu na Bergen.

K takovému útoku bylo zapotřebí soustředit dostatečné síly v podobě letadlových lodí, těch měla sice Royal Navy stále poměrně dost, nicméně jejich letecké skupiny výrazně oslabily dosavadní boje. Admiralita se proto rozhodla urychleně stáhnout nejzkušenější letce z obou dočasně vyřazených pancéřových letadlových lodí (Illustrious a Formidable) a přesunout je na dosud bojeschopné letadlové lodě, došlo také k okamžitému stažení leteckých instruktorů od výcvikových jednotek a opětovné aktivaci veteránů, kteří odlétali svůj turnus. Zpočátku se počítalo s nasazením čtyř letadlových lodí (Victorious, Furious, Ark Royal a Eagle), nový velitel Domácího loďstva viceadmirál Tom Phillips (jeho jmenování do této funkce si prosadil především Winston Churchill) však odmítl do svého útočného svazu zařadit letadlovou Eagle, protože neměla potřebnou rychlost a její přítomnost, by tak byla pro ostatní lodě velkým omezením. Viceadmirál Phillips neměl k dispozici kromě bitevního křižníku Renown, který byl dočasně zapůjčen Domácímu loďstvu, žádnou dostatečně rychlou bitevní loď, která by mohla jeho letadlové lodě doprovázet, Britové proto chtěli nepřítele překvapit během noci v přístavu, doufali v podobný úspěch jako se jim podařil v náletu na Tarent. Ve dne na volném moři byla hrozba německých bombardérů z Norska příliš vysoká, krvavou zkušenost z Kréty dosud nikdo nezapomněl.

Od 12. června, kdy viceadmirál Tom Phillips převzal velení nad Domácím, loďstvem připravoval své síly na konfrontaci s německou flotilou. Věděl, že morálka jeho podřízených není úplně nejlepší, Royal Navy utrpěla těžké ztráty a nebyla schopná dosud oplatit německému protivníkovi stejnou mincí. Navíc mu bylo naprosto jasné, že posily, které mu admiralita přidělila, jsou pouze dočasné a brzy mu budou odebrány, doufal, že zprávy rozvědky o tom, že operace „Elbeübung“ začne v noci 19/20. června 1941 a německým silám bude velet viceadmirál Otto Ciliax je správná. Jestli se Němci rozhodli, že spustí tak rozsáhlou akci v létě a navíc za poměrně dobrého počasí, museli být buď naprosto sebejistí nebo absolutně nesoudní, ale třeba také měli jiný, mnohem vážnější důvod proč tak spěchali (britský admirál netušil nic o přípravách na operaci „Barbarossa“).

Ve Scapa Flow nyní kotvily tři letadlové lodě (Victorious, Furious, Ark Royal), jeden bitevní křižník (Renown), čtyři těžké křižníky (Dorsetshire - vlajková loď, Cumberland, Berwick, Devonshire), tři lehké křižníky (Manchester, Birmingham, Arethusa) a deset torpédoborců (Somali, Tartar, Mashona, Punjabi, Electra, Anthony, Echo, Icarus, Achates a Antelope), tyto britské síly chtěl viceadmirál Tom Phillips použít pro nájezd na Bergen, všechno to byly rychlá plavidla a on věřil, že šance uspět je vysoká.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 28 pro 2018, 17:36

Ponorkové operace v ½ 1941 (část 1.)

Na začátku války byla německá ponorková flotila, stejně jako celá Kriegsmarine zcela nepřipravena na stávající střet s Anglií a Francií. Hitler navíc na své ponorkové velitele uvalil několik velice skličujících omezení (ta však budou téměř všechna během příštích měsíců postupně odbourána) jež výrazně sníží její efektivitu a zvýší ztráty. Dalším velmi závažným problémem bude selhání německých torpéd (jak těch s magnetickými, tak obyčejnými kontaktními roznětkami), to dosáhne takových rozměrů, že Němcům nezbude nic jiného než své čluny na čas stáhnout z boje. Nejvíce bolestivé pro Kriegsmarine bude to, že vrchol torpédové krize přijde v období dubna až června 1940, tj. během operace „Weserübung” a následných obranných bojů v Norsku. Ukáže se, že zanedbání torpédových zkoušek v době míru (na vině byla nejen neschopnost, snaha ušetřit ale i byrokratický šiml) připraví Německo o možnost změny poměru sil na moři a to tak zásadního, že se později bude tvrdit, že s fungujícími torpédy by Kriegsmarine srazila Británii na kolena a zabránila by tím válce na dvou frontách, které později bude říše čelit.

Přesto se v roce 1939 podaří ponorkám potopit jednu letadlovou loď (Courageous), jednu bitevní loď (Royal Oak) a další bitevní loď poškodit (Barham), to vyslouží Dönitzovi povýšení na kontradmirála a slib dalších ponorek, který však začne být plněn až po úspěchu operace „Juno“.

Rok 1940 především jeho první polovina bude ve znamení zklamání a vysokých ztrát, Dönitz přijde o mnoho zkušených posádek a nováčci (byť zatím poměrně dobře vycvičení, protože ještě nedošlo k expanzi při stavbě nových ponorek), nebudou schopní nahradit ztráty veteránů z mírových dob. Všechny tyto faktory povedou k prudkému poklesu nejen úspěšnosti, nýbrž i morálky. V květnu proto bude na zkoušku nových torpéd do Atlantiku vyslána U 37 (Kptlt. Oehrn) vybavená již upravenými torpédy, byť dojde k několika jejich selhání během útoků, bude celá plavba hodnocena jako velmi úspěšná.

Po porážce Francie a zisku nových prvotřídních námořních základen, které umožní výborný přístup do Atlantiku (a částečně kompenzují malý akční rádius ponorek typu VII, jež jsou tažným koněm celé flotily) se začne úspěšnost mnohonásobně zvedat. Oslabení Royal Navy a příprava Britů na obranu svého ostrova před invazí, všechny operace ponorek výrazně usnadní, nejdůležitější však pro Dönitze (od 1.září viceadmirála) budou nízké ztráty. V průběhu roku, se dokonce ve dvou měsících (září a prosinec) budou moci Němci pochlubit bilancí nulových ztrát, což bude mít nesmírně pozitivní dopad na morálku silně přetěžovaných posádek.

Na podzim 1940 se Dönitz rozhodne stáhnout z boje všechny starší čluny typu VII.A (přesně řečeno ty, jež dosud přežily) a s nimi i většinu ponorek typu II.A-C. Důvodem nebude pouze zrychlení výroby nových modernějších člunů, ale zoufalý nedostatek výcvikových jednotek na Baltu (Němci se budou snažit zařadit do služby ukořistěné ponorky Norska a Holandska, ale pouze s malým úspěchem, většina z nich skončí následně u školních flotil). Stejně vážný problém bude velmi omezený počet instruktorů s frontovými zkušenosti, Dönitz se sice bude snažit stahovat své úspěšné kapitány z bojů (velmi často proti jejich vůli) a posílat je na Balt, ale tato možnost je silně omezená. Krátkodobě se bude problém nedostatku zkušených posádek řešit tak, že z úspěšných ponorek bude převelena část mužstva (někdy až třetina její posádky) na nové čluny a nahrazena nováčky narychlo vycvičenými na Baltu. Tento způsob řešení bude sice nakrátko obstojně fungovat, vyvolá však odpor u kapitánů takto postižených člunů, protože naruší homogenitu fungující posádky (nehledě k tomu, že kapitáni mnohdy přijdou o svého prvního nebo druhého důstojníka a nováček co jej má nahradit, případně přidělený zaučující se kapitán nemá potřebné zkušenosti ani kvalitu). Přes všechny zmíněné a další problémy, kterým Dönitz a jeho muži musí čelit, je druhá polovina roku 1940 velmi úspěšná, byť se ponorková flotila nemůže chlubit žádným spektakulárním činem, jako bylo potopení bitevní či letadlové lodi v roce 1939 [jediný výrazný dosažený úspěch proti válečným lodím je torpédování a poškození lehkého křižníku Fiji 1. září ponorkou U 32 (Oblt.z.S. Jenisch)].

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 29 pro 2018, 18:30

Ponorkové operace v ½ 1941 (část 2.)

Na začátku roku je jedna z hlavních starostí, kterou se musí Dönitz zaobírat, spolupráce mezi jeho ponorkami a Luftwaffe. Říšský maršál sice dostal od Hitlera přikázáno, aby „jeho Luftwaffe“ podporovala operace Kriegsmarine, realita však byla dost jiná. Dönitz chtěl předně využít dálkové Fw 200 z KG 40 pro vyhledávání konvojů, protože lokalizace cíle patřila k největším problémům, jež jeho zbraň sužovala. V průběhu jara se koordinace operací obou složek částečně zlepší a takřka okamžitě se dostaví velmi povzbudivé výsledky. Byť spolupráce bude mnohdy trochu odlišná, než jakou by si Dönitz představoval. V únoru ponorka U 37 (Kptlt. Clausen) nalezne konvoj HG 53 a z jejího hlášení jsou na něj Němci schopni navést těžký křižník Admiral Hipper (Kpt.z.S. Meisel) a pět Fw 200, bombardérům se podaří potopit pět lodí. Dohromady ztratí konvoj 9 obchodních lodí s 15218 brt, což nebude špatný výsledek.

Bohužel pro Němce je Fw 200 bývalé civilní letadlo, které se příliš nehodí k bojovým dálkovým průzkumným letům, tento velký neohrabaný čtyřmotorový letoun je nesmírně zranitelný a je tedy snadno zahnán od konvoje většinou britských průzkumných letadel, proti moderním stíhačkám je pak absolutně bez šance. Luftwaffe však dosud za tento letoun nemá žádnou alternativu, měl jím být Do 19, nicméně jeho vývoj se zastavil a práce na novém strategickém čtyřmotorovém bombardéru He 177 však pokračuje nesmírně pomalu, což znamená, že v blízké budoucnosti nebude rozhodně k dispozici, natož pak pro námořnictvo.

Přesto jsou pro ponorkovou zbraň první dva měsíce velmi úspěšné, byť jsou operace v sev. Atlantiku výrazně omezeny kvůli nepříznivému počasí, podaří se potopit více jak 60 lodí o výtlaku nejméně 330 000 brt. Nejdůležitější je však, že se Britům od konce listopadu minulého roku nepodařilo potopit žádnou německou ponorku, tři měsíce beze ztrát je pro Kriegsmarine nejlepší výsledek od začátku války.

Na jaře je Dönitz rozhodnutý ještě více vystupňovat operace svých ponorek, usnadnit mu je má rozhodnutí vrchního velení, které dovolí rozšířit zónu blokády pro lodě všech národností až k 37. poledníku, tzn. že zahrnují nyní celou oblast kolem Islandu a sahají k východnímu pobřeží Grónska. Německý admirál tak má nyní mnohem větší volnost v jednání a může své čluny posílat mnohem dále na západ, mimo silně exponovanou oblast jihovýchodně od Islandu, kde se Britům podařilo v březnu potopit pět jeho člunů [U 47 (KKpt. Prien), U 70 (Kptlt. Matz), U 100 (Kptlt. Schepke), U 99 (Kptlt. Kretschmer) a U 551 (Oblt.z.S. Schrott)]. Tyto velmi těžké ztráty jsou pro něj i celou ponorkovou flotilu obrovským šokem, zvláště proto, že tři z nezvěstných kapitánů jsou vůdčími esy a nositeli Rytířského kříže nebo jeho vyššího stupně. Jejich ztráta povede také k jistému vystřízlivění v Dönitzově štábu, protože posledních více jak devět měsíců se ztráty držely v nízkých mezích a jejich prudký nárůst svědčí o zlepšení britské taktiky a zároveň zavedení nových technologií (což ovšem zatím Němci netuší).

Začátek dubna bude znamením velké bitvy o konvoj SC 26, kdy ponorková flotila získá další důležité vítězství, byť Němci ztratí jeden nový člun [U 76 (Oblt.z.S. v. Hippel)], výměnou za 10 lodí s 51959 brt + několik dalších poškozených. Do konce měsíce ztratí Dönitz ještě jeden člun, dálkový typ IX.B [U 65 (Kptlt. Hoppe)] během bitvy o konvoj HX121.

Přestože bude březen a duben poměrně velmi ztrátový (sedm člunů), podaří se potopit takřka 90 lodí s 500 000brt, nicméně jen část této kořisti bude pocházet z oblasti sev. Atlantiku, díky dálkovým člunům se začne zvyšovat počet potopených lodích mezi Kapverdskými ostrovy a Freetownem. Tyto úspěchy budou umožněny slabou britskou obranou a neschopností místních velitelů vytvářet dobře chráněné konvoje, protože většina německých obětí popluje samostatně.

Začátkem května bude Dönitz připravovat své muže na podporu operace „Rheinübung“ a koordinovat akce s hladinovou flotilou, čímž má být vytvořen ještě větší tlak na již tak dost přetíženou Royal Navy.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4698
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Atlantis » 01 led 2019, 18:25

Ufff, tak konečně se dostávám k odpovědi :D

Jednak ano, po operaci Rheinübung dojde k rozšíření americké "zóny" v Atlantiku až po 26. poledník (západní délky) a tedy fakticky i k pokrytí Dánské úžiny. Nicméně Britové tam i tak musejí mít své síly, protože stejně jako Němci nemohou střílet na Američany, platí to i naopak. Já zde vlastně hodně doufám v nějaký američany vyprovokovaný střet (ideálně opravdu alá Diesel Kriegsmarine, kde US Navy začne střílet první), který by mohl znaenat docela slušnou krizi co se týče amerického zapojení se do války. Ne, účast USA ve válce by i tak nastala, ale podpora by nebyla zdaleka tak jednoznačná jako tomu bylo v OTL. Připočtěme k tomu druhé "zlaté časy", které budou mít ponorky u amerického pobřeží prvních několik měsíců po vyhlášení války a pokud by pak došlo ještě k nějaké námořní katastrofě (např. porážce Pacifické flotily při pokusu dostat se k Filipínám) mohlo by to být ještě zajímavé.

Jinak chování Britů tak trochu nedává smysl. Závěry z obou bitev mi přijdou trochu jiné. Předně, nové bitevní lodě se NEMUSEJÍ obávat německých lodí s děly ráže 280mm a méně. To ukázaly celkem slušně obě bitvy, ta u misu Farewell ještě víc než bitva v Dánském průlivu. Ano, musejí se obávat děl ráže 380mm, ale těmi aktuálně disponují v Kriegsmarine pouze 2 lodě a Britové vědí, že se žádné další nestaví (budou vědět, že Gneisenau prochází výměnou baterií z 280mm na 380mm? Letecké snímkování je mocné, ale nevím, jestli až tak mocné). Tzn. proti dvěma německým lodím, které mají sílu potopit cokoliv, čím disponuje druhá strana Britové budou moci nasadit na konci roku 1941 2 (King George V + Duke of York), v dubnu 1942 pak už 4 (KGV + DoY + PoW + Anson) a v září 1942 všech 5 lodí.
btw: Nevíš Ty nebo někdo jiný, proč vlastně HMS Howe byl poslán do služby až v srpnu 1942? Dle wikipedie je, že hotov byl již v březnu 1941. Nikoliv spuštěn na vodu, to se odehrálo v dubnu 1940, ale hotov. Přesto ještě více jak rok trvalo, než byl zařazen do služby, což mi hlava trochu nebere. :?:
Tzn. s dokončovaným Vanguardem bude sil poměrně dost. Nadto od počátku stavby do zařazení lodě do služby uběhne 4 - 5 let. Pokud ovšem Velká Británie nedokáže zajistit převahu na mořích v dohledné době, co bude za 4 - 5 let ji nemusí vůbec zajímat. Jde o to udržet Němce v mezích dokud se Spojené státy nezapojí do války (což Britové mohou reálně doufat, že by mohlo proběhnout nejhůře do roka), jejichž loďstvo spolu s Royal Navy bude mít prostě tak drtivou převahu, že co se týče hladinových lodí, tak Kriegsmarine smete. (USA právě dokončily jak Severní Karolínu tak Washington, obě s děly ráže 406mm, na jaro a léto je pak plánováno dokončení všech čtyř bitevních lodí třídy Jižní Dakota, nemluvě o tom, že v loděnicích se již začly stavět čtyři další bitevní lodě třídy Iowa) Z tohoto pohledu je tedy započetí stavby 4 nových bitevních lodí naprosto nesmyslné. Já vím, že Ty to též píšeš, ale tohle jsou obyčejné počty na prstech jedné (max. obou) ruk. Tohle by měl být někdo v Británii, po opadnutí prvotní vlny emocí, schopen jasně a názorně vysvětlit i tomu největšímu zabedněnci a když ne, tak klidně určité části pustit do tisku (vláda chce rozhodnout bitvu o Atlantik loděmi, které budou hotové za 5 let - co bude za rok ji zjevně nezajímá apod.)

Naopak, čeho se tyto (a všechny ostatní hlavní hladinové lodě) musejí obávat, jak ukázaly oba střety, jsou torpédové útoky. Byly to torpéda, která rozhodla bitvu u misu Farewell a významně přispěla i k porážce v Dánském průlivu. A byla to opět torpéda, která dokázala zaznamenat úspěch i na německých lodích + stejně tak na příkladu Bismarca se ukázalo, že co se týče ochrany před torpédy, odvedli Němci rozhodně lepší práci než jejich britští protivníci.

Tedy, z logiky věci je správné maximální urychlení výstavby všech letadlových lodí (nezapomínej na HMS Unicorn, byť nemá potřebnou rychlost) a zaměření se na výstavbu eskortních letadlových lodí (které navíc jdou od Spojených států získat), které tak mohou doprovázet konvoje a stát se jejich očima a dalekodosahovou obranou před německými hladinovými loděmi.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 02 led 2019, 16:16

Atlantis píše:
01 led 2019, 18:25

Jednak ano, po operaci Rheinübung dojde k rozšíření americké "zóny" v Atlantiku až po 26. poledník (západní délky) a tedy fakticky i k pokrytí Dánské úžiny. Nicméně Britové tam i tak musejí mít své síly, protože stejně jako Němci nemohou střílet na Američany, platí to i naopak. Já zde vlastně hodně doufám v nějaký američany vyprovokovaný střet (ideálně opravdu alá Diesel Kriegsmarine, kde US Navy začne střílet první), který by mohl znaenat docela slušnou krizi co se týče amerického zapojení se do války. Ne, účast USA ve válce by i tak nastala, ale podpora by nebyla zdaleka tak jednoznačná jako tomu bylo v OTL. Připočtěme k tomu druhé "zlaté časy", které budou mít ponorky u amerického pobřeží prvních několik měsíců po vyhlášení války a pokud by pak došlo ještě k nějaké námořní katastrofě (např. porážce Pacifické flotily při pokusu dostat se k Filipínám) mohlo by to být ještě zajímavé.
Britové se na Američany nespoléhají, úder na Bergen toho brzy bude důkazem, navíc ohledně schopností amerického námořnictva v té době mezi Brity nepanovalo nějaké nadšení, to se brzy potvrdí během konvojových bitev proti Dönitzovým mužům, chyběla zde válečná zkušenost.

Miketr je mrzák, měl alespoň napsat, že se svým příběhem končí, když už na něj hodil bobek..., je to škoda, protože jeho Kriegsmarine má k mé představě kvalitní flotily nejblíž, ze všech fikcí co jsem zatím měl možnost na toto téma přečíst. Dokonce si myslím, že Bitvu o Atlantik by mohla dovést i k patu, nebo lépe řečeno ji prohrát čestně. Ta dřívější válka mezi Německem a USA je zajímavá myšlenka, jenže její realizace alespoň té na moři je dost pracná, máš tu až neskutečné množství motýlů, mluvil jsi o dalších "zlatých časech", teoreticky možná ano, prakticky na podzim 1941 spíš ne, Dönitz v tuto chvíli nemá dost dálkových ponorek IX., Britové stále čtou jeho šifry, nová Enigma se čtyřmi rotory přijde až koncem listopadu a její užívání se projeví teprve v prosinci. Část ponorek se musí tak jako tak přemístit do Středozemního moře, tamní krize to vyžaduje, ani Miketrova Kriegsmarine nemá dost zdrojů pro frontální útok na vých. pobřeží USA, natož ta má nebo reálná... :(

Napsal jsem to již předtím, Pacifické války se v mém příběhu nedočkáš, skončím jej před 7.prosincem 1941, přesto se chci zeptat, kdyby skutečně Američané vyhlásili válku Německu již na podzim 1941, muselo by jim Japonsko také vyhlásit válku, byl ten závazek skutečně tak koncipován, popravdě si nejsem úplně jistý, jaké byly ty smluvní parametry mezi členy OSY. Jiná otázka je, zda by toho bylo vůbec schopno, mělo by dost prostředků spustit operace s více jak dvouměsíčním předstihem, např. pátá divize letadlových lodí nebyla stále ještě ve službě..., takže rozhodně žádný Havaj. Nadhodil jsi možnost, že by se Spojená flotila pokusila vybojovat generální bitvu někde u Filipín, jak původně její štáb plánoval, než přišel Jamamoto s plánem Havajské operace. Neříkám, že by to bylo bez šance, přeci jen arogance a rasismus sebestředných Američanů byl tehdy dost velký, jenže když Ti Němci potopí dvě bitevní lodě, zabijí velitele Atlantické flotily a poníží Tě před celým světem, budeš se chtít vrhnout spíš na ně, než na nějaké primitivní opice, o kterých si myslíš, že nedokáží postavit nebo vyrobit nic kvalitního...

Jinak by to se Spojenou flotilou dopadlo stejně, tedy asi nějak takto: https://www.youtube.com/watch?v=2NtbnZ3nUWo
(při poslechu té písně mi vždy ukápne slza :smile: )
Atlantis píše:
01 led 2019, 18:25
Jinak chování Britů tak trochu nedává smysl. Závěry z obou bitev mi přijdou trochu jiné. Předně, nové bitevní lodě se NEMUSEJÍ obávat německých lodí s děly ráže 280mm a méně. To ukázaly celkem slušně obě bitvy, ta u misu Farewell ještě víc než bitva v Dánském průlivu. Ano, musejí se obávat děl ráže 380mm, ale těmi aktuálně disponují v Kriegsmarine pouze 2 lodě a Britové vědí, že se žádné další nestaví (budou vědět, že Gneisenau prochází výměnou baterií z 280mm na 380mm? Letecké snímkování je mocné, ale nevím, jestli až tak mocné). Tzn. proti dvěma německým lodím, které mají sílu potopit cokoliv, čím disponuje druhá strana Britové budou moci nasadit na konci roku 1941 2 (King George V + Duke of York), v dubnu 1942 pak už 4 (KGV + DoY + PoW + Anson) a v září 1942 všech 5 lodí.
btw: Nevíš Ty nebo někdo jiný, proč vlastně HMS Howe byl poslán do služby až v srpnu 1942? Dle wikipedie je, že hotov byl již v březnu 1941. Nikoliv spuštěn na vodu, to se odehrálo v dubnu 1940, ale hotov. Přesto ještě více jak rok trvalo, než byl zařazen do služby, což mi hlava trochu nebere. :?:
Tzn. s dokončovaným Vanguardem bude sil poměrně dost. Nadto od počátku stavby do zařazení lodě do služby uběhne 4 - 5 let. Pokud ovšem Velká Británie nedokáže zajistit převahu na mořích v dohledné době, co bude za 4 - 5 let ji nemusí vůbec zajímat. Jde o to udržet Němce v mezích dokud se Spojené státy nezapojí do války (což Britové mohou reálně doufat, že by mohlo proběhnout nejhůře do roka), jejichž loďstvo spolu s Royal Navy bude mít prostě tak drtivou převahu, že co se týče hladinových lodí, tak Kriegsmarine smete. (USA právě dokončily jak Severní Karolínu tak Washington, obě s děly ráže 406mm, na jaro a léto je pak plánováno dokončení všech čtyř bitevních lodí třídy Jižní Dakota, nemluvě o tom, že v loděnicích se již začly stavět čtyři další bitevní lodě třídy Iowa) Z tohoto pohledu je tedy započetí stavby 4 nových bitevních lodí naprosto nesmyslné. Já vím, že Ty to též píšeš, ale tohle jsou obyčejné počty na prstech jedné (max. obou) ruk. Tohle by měl být někdo v Británii, po opadnutí prvotní vlny emocí, schopen jasně a názorně vysvětlit i tomu největšímu zabedněnci a když ne, tak klidně určité části pustit do tisku (vláda chce rozhodnout bitvu o Atlantik loděmi, které budou hotové za 5 let - co bude za rok ji zjevně nezajímá apod.)
Ne vždy se z nějakého střetu vyvodí správný závěr. Historicky představoval Tirpitz pro Brity takovou hrozbu, že jej vždy Royal Navy v případě možného střetu musela zdvojovat, někdy byl poměr i 3:1. Reálně přeci konec války znamená naprostý umíráček pro bitevní lodě, přesto Británie dokončí Vanguard, stál spoustu peněz, byl zbytečný, i tak si jej admiralita prosadila..., upřímně si navíc myslím, že tato loď byla silně nepovedená.

Nicméně máš samozřejmě opět pravdu, žádná z těch lodí třídy Lion nebyla potřeba, já chtěl jejich stavbou pouze ukázat, že i v admiralitě se našli lidé, kteří seděli na vysokých postech, jež byli ochotní prosadit pouze své zájmy... V mírových letech před válkou seškrtala britská vláda většinu ambiciozních projektů admirality, jistě bylo tu několik námořních dohod, stále trvaly stavební prázdniny atd. Royal Navy však nedostala dost financí ani na modernizaci starších lodí a to se nesetkávalo s pochopením. Teď se zkus vcítit do role těch admirálů, Němci uštědří Royal Navy krvavou a vlastně také ponižující lekci, zemřou tisíce námořníků a tito muži pak mohou říct: „Musíme bojovat s loděmi z Velké války, protože jste nám v době míru odmítli poskytnout prostředky pro rozvoj flotily a teď za Vaše škudlení platíme, je pozdě, přesto nyní nutně potřebujeme tyto lodě, na penězích snad již přeci nezáleží, jde o vítězství ve válce". Můj názor může být nerealistický, ale prostě si myslím, že lidé takto mohou uvažovat a pochybuji, že by britská vláda odmítla námořnictvu ty požadavky splnit. Přesto již předem říkám, že i v mém scénáři je celý projekt stavby těchto monster mrtvě narozené dítě, žádná z těch lodí nebude dokončena. Důvodů bude mnoho, brzy dojde u Norska k první bitvě letadlových lodí a později na podzim Marschall vyprovokuje Brity k První bitvě o Barentsovo moře a následně i k té druhé, po nich se stavba lodí zpomalí a následně pak zcela zastaví.

Děla ráže 280mm nepovažuji za vůbec špatná, u mysu Farewell měla dvojčata jen málo protipancéřové munice a výsledky tak nestály za mnoho, tyto zbraně však mají excelentní dostřel (tabulky udávají téměř 40 km a rychlost palby je možná po 20 vteřinách), je však pravdou, že sestry musejí operovat společně a zapojovat se do bitev, kdy mají početní výhodu. Ona ta nižší ráže děl někdy dost zkresluje, v Druhé bitvě o Guadalcanal, byla USS South Dakota poměrně vážně pocuchána
( https://de.wikipedia.org/wiki/USS_South ... uadalcanal) a to velká část tříštivých granátů ráže 203mm neexplodovala..., být v té bitvě sama, kdo ví jestli by neskončila na dně průlivu se železným dnem.

Ohledně Howe, nevím, nicméně Bismarck byl hotový již na podzim 1940, námořnictvo jej oficiálně převzalo v listopadu a uznán jako bojeschopný byl až v dubnu 1941 (přestože k tomu měl ještě daleko), v polovině května pak vyplul do boje... U britské lodi mi přijde, že od převzetí k aktivní službě je více jak rok nějak moc, je však možné, že se loď musela vrátit do loděnic na přestavbu... Výcvik posádky a vystrojení většinou trvá u tak velkých lodí 7-8 měsíců.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 03 led 2019, 18:15

Ponorkové operace v ½ 1941 (část 3.)

Z tohoto důvodu se 8.dubna v Paříži setkali viceadmirálové Günther Lütjens a Karl Dönitz, cílem jejich porady byla spolupráce mezi ponorkami a hladinovou flotilou. Marschall nechal úmyslně vyslat na tuto schůzku svého zástupce, protože věděl, že jej s Dönitzem pojí přátelství již z dob předválečného námořnictva. Během porady velitel ponorkové flotily přislíbí max. možnou podporu, nicméně upozorní, že jeho čluny nebudou příliš efektivní proti válečným lodím. Dosavadní nasazení totiž jasně prokázalo, že pakliže nemají ponorky výhodu pozice, případně momentu překvapení, nedá se úspěch očekávat. Přesto budou krátce před začátkem operace v blízkosti Dánského průlivu umístěny dvě hlídkové linie o tuctu člunů (všechno typ II.D a VII.B-C).

Ze zpráv rozvědky se Dönitz dozví, že Britové mají v této oblasti dislokovány nejméně dva velké pomocné křižníky, které používají jako hlídkové lodě. Pošle proto dva své čluny na číhanou, aby se je pokusily ulovit. Bude dosaženo pouze jednoho úspěchu (byť do kontaktu s cílem se dostanou obě ponorky) dálková U 108 (Kptlt. Scholtz) potopí pomocný křižník Rajputana (16 444 brt). Tento nepatrný taktický úspěch však bude pro Němce spíše nevýhodou, protože admiralita z obavy o bezpečnost těchto velkých bývalých osobních lodí, rozhodne o jejich nahrazení plnohodnotnými křižníky, které mají nejen výhodu větší rychlosti, nýbrž i radarového a optického vybavení.

První velkou výzvou pro Dönitzovi muže během operace „Rheinübung“ bude lov poškozené bitevní lodi Prince of Wales, která se snažila o únik po Bitvě u Islandu, i přes veškerou snahu ji žádná z ponorek nedokáže najít a celý lov tak skončí neúspěchem. K prvnímu kontaktu mezi ponorkami a Brity dojde až 26. května, kdy U 556 (Kptlt. Wohlfarth) se dostane do ideální střelecké pozice mezi letadlovou loď Ark Royal a bitevní křižník Renown, přibližně v době, kdy lodě svazu H budou provádět svůj druhý letecký úder na Lütjensovu eskadru. Ke smůle Němců a štěstí Britů nebude již německý člun disponovat žádnými torpédy, navíc mu bude docházet palivo (vracel se z úspěšné hlídky domů) a jeho jediný přínos tak bude v tom, že alespoň nahlásí přesnou polohu nepřítele, tato zpráva se pak následně dostane i k Lütjensovi a ten ji využije během svého úniku.

Když Dönitz dostane hlášení o útocích na logistický systém (jako první podlehne Britům tanker Belchen, potopí jej lehké křižníky Kenya a Aurora, trosečníky německé lodě zachrání U 93), nařídí zesílit hlídkovou linii kolem Islandu, to se ukáže jako správné rozhodnutí, protože po bitvě s křižníkem London Marschall ukončí operaci „Rheinübung“ a zamíří domů. Velitel ponorek po neúspěchu U 556 navíc nařídí, aby si vracející čluny ponechaly v rezervě alespoň jedno torpédo pro případ kontaktu s nepřítelem. Část člunů (většinou typ II.D) bude poslána více na sever, Dönitz doufal, že i když jeho muži nedostanou možnost zaútočit, mohly by alespoň odhalit pozici nepřítele a usnadnit tak únik německé eskadry.

Jako první se do kontaktu s nepřítelem dostane U 147 (Kptlt. Wetjen), která již druhý týden prováděla rutinní hlídku v Dánském průlivu, její útok na křižník Aurora však skončí bez úspěchu, navíc si ji vezme do parády eskorta a téměř dvě hodiny se bude německému člunu věnovat. Ponorka nicméně přežije a nahlásí polohu a složení nepřátelské operační skupiny, její hlášení bude mít mnohem větší vliv na budoucí operace než případný torpédový zásah britské lodě.

Část člunů se také Dönitz pokusí nasměrovat na britský svaz H, který lokalizoval letecký průzkum v oblasti na jihu přibližně 200 mil od pobřeží Španělska, i přes velkou snahu ze strany Němců se s Brity dostane do kontaktu pouze U 138 (Oblt.z.S. Gramitzky). Její pokus torpédovat letadlovou Eagle však skončí neúspěchem a následný protiútok eskorty člun vážně poškodí, jeho veliteli tak nezbude nic jiného než využít poslední zásoby stlačeného vzduchu a dostat ponorku na hladinu. Krátce poté pak posádka opustí těžce poškozenou U 138, která brzy zmizí pod hladinou. Torpédoborec Faulknor (Capt. de Salis) pak následně vyloví celou její posádku, podrobnosti o ztrátě tohoto člunu a zajetí posádky se Dönitz dozví přes červený kříž.

Z následného hodnocení spolupráce ponorkové a hladinové flotily během operace „Rheinübung“, Dönitz a jeho štáb vyvodí závěr, že jej nelze považovat za nic jiného, než dosti nákladné fiasko. V návaznosti na celou operaci byla ztracena sice pouze jedna ponorka (navíc kachna II.D), nicméně krom několika kontaktů s nepřítelem nedosáhla ponorková zbraň vůbec ničeho. Ve svém hlášení pro Skl považoval Dönitz přerušení ponorkových operací a převelení částí svých člunů k Dánské úžině za strategickou chybu a poukazoval na to, že by jeho čluny v té době mohly být využity mnohem smysluplněji ve výnosnějších lokalitách (v tom se však německý admirál mýlil, ta hrstka člunů nasazených v rámci podpory Marschalla nemohla dosáhnout nijak pronikavých úspěchů, protože drtivou většina lodí potopených na přelomu měsíců května a června šla na vrub dálkových ponorek, v sev. Atlantiku došlo pouze k malému množství konvojových bitev).

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 08 led 2019, 20:02

Ponorkové operace v ½ 1941 (část 4.)

V průběhu měsíce května dojde k bitvě o konvoj OB 318 (plujícího na východ), U 94 (Kptlt. Kuppisch) jej 7. května objevila a Dönitz nechal v jeho blízkosti zformovat vlčí smečku. Během následné několikadenní bitvy se Němcům podaří potopit devět obchodních lodí o výtlaku 50 985 brt a dvě další poškodit, výměnou za dálkový člun IX.B [U 110 (Kptlt. Lemp)]. Z tohoto pohledu byla samotná bitva jasným německým vítězstvím, nicméně zdání může klamat.

Britům se totiž podařilo krátce po vynoření U 110 dostat na její palubu a následně i zabránit jejímu potopení (Lemp si příliš pozdě uvědomil, že společně s posádkou opustil člun předčasně a rozhodl se doplavat zpět ke své lodi, aby se pokusil ji potopit. Jeho snaha však bude neúspěšná, krátce poté co se dostane na ponorku bude Brity zabit, jako kapitán tedy ve své povinnosti selže). Britští námořníci získají z německé ponorky neuvěřitelné množství zpravodajského materiálu (celá událost se dostala na světlo až mnoho let po válce a některé aspekty akce dodnes podléhají utajení, odtajněny mohou být až po 100letech), tím nejdůležitějším pokladem, který na lodi příslušnici Royal Navy naleznou bude Enigma námořnictva, včetně příslušných klíčů a jejich nastavení na měsíc květen. Zajetí U110 se bude významem rovnat velkému námořnímu vítězství, již předtím se Britové pokoušeli neúspěšně rozbít Enigmu námořnictva, dokázali to u Luftwaffe a pozemního vojska, nicméně šifry Kriegsmarine stále odolávaly, to teď již neplatilo. Jedinou kaňkou pro Brity bude to, že během odvlečení do Británie se U110 v bouři potopí, to zabrání odborníkům na protiponorkový boj prozkoumat tento dálkový německý člun, technické parametry tohoto typu, tak zůstanou prozatím stále zakryty rouškou tajemství.

Dönitz samozřejmě nebude o mít zajetí U110 ani tušení, přes Červený kříž se pouze dozví, že část posádky přežila, nikoliv však její velitel. Lemp byl úspěšným kapitánem a nositelem Rytířského kříže, aby ocenil jeho zásluhy, nechá po něm německý admirál pojmenovat kasárny námořnictva (to nebylo nic neobvyklého, Němci se snažili uchovávat odkaz svých padlých hrdinů). Protože bude tento člun jediný, který bude ztracen v květnu, budou Němci tento měsíc považovat za velmi úspěšný.

V červnu po útocích Britů na logistický systém a jeho kompletním zničení, bude muset Dönitz omezit operace dálkových ponorek ve stř. Atlantiku a výrazně to také redukuje jeho možnosti v sev. Atlantiku, navíc bude najednou stále obtížnější pro jeho ponorky nalézat konvoje. Němci nechápou, že Britové znají přesnou pozici hlídkových linií německých člunů a konvoje se jim tak dokážou vyhnout. Tato úplná ztráta kontaktů vyvolá jisté podezření v Dönitzově štábu a sám admirál podá žádost na interní vyšetřování. To bude již na Marschallovo nařízení probíhat a dojde následně ke změně klíčů, která má nyní probíhat častěji, to však Brity vždy oslepí maximálně na týden až deset dnů, díky své vlastní Enigmě budou britští analytici schopni držet krok se svým soupeřem a až do příchodu nového šifrovacího stroje Enigma, který bude mít čtyři rotory budou všechna německá bezpečnostní opatření pouze krátkodobá.

Přesto bude konec června ve znamení dvou velkých konvojových bitev o OB336 a HX 133, aniž by to Němci tušili využijí zrovna okna, kdy Britové nedokážou číst jejich Enigmu a konvoje tak nedostanou varování a nemohou být proto za včas odkloněny. Navíc v té době bude velká část bojeschopných torpédoborců poslána jako doprovod Domácí flotily k úderu na Bergen a další budou sloužit jako doprovod záložního svazu kontradmirála Albana Curteise, který bude hlídkovat v prostoru mezi Islandem a Faerskými ostrovy (dvě bitevní lodě, letadlová loď, tři křižníky a devět torpédoborců). Další velkou výhodou pro Dönitzovi muže bude, že v průběhu operace „Rheinübung“ Marschall zlikvidoval dvě kompletní protiponorkové doprovodné skupiny a Britové nemají i vzhledem k těžkým ztrátám torpédoborců v Bitvě o Krétu žádné zálohy, které mohou oběma konvojům poslat na pomoc.

Přesto nebude výsledek bitvy z německé strany žádné pronikavé vítězství, z obou konvojů se podaří potopit pouze 11 lodí o výtlaku 69 377 brt, navíc dva čluny [U 556 (Kptlt. Wohlfarth) a U 651 (Kptlt. Lohmeyer)] budou těžce poškozeny a jen s velkým štěstím se dokážou vrátit zpět na základnu.

Mnohem zlověstnější však pro Němce bude událost z 20.června, kdy se U 203 (Kptlt. Mützelburg) dostane do kontaktu s operační skupinou amerického námořnictva. Tento svaz ve složení bitevní loď Texas v doprovodu torpédoborců Mayrant, Rhind a Trippe se bude pohybovat v německé operační oblasti. Německý člun se i přes veškerou snahu nedokáže dostat na dostřel (což bude pro Němce jenom dobře) a brzy ztratí s Američany kontakt, Adolf Hitler po zprávě o kontaktu zakáže jakékoliv útoky na americké válečné lodě, již za dva dny má začít tažení proti SSSR a Německo si nemůže nyní dovolit vstoupit do války s USA. Velkoadmirál Raeder bude považovat tento rozkaz za ukázku německé slabosti a bude se snažit vůdce přesvědčit, že Německo nesmí Američanům v ničem ustupovat, protože USA je již fakticky s Kriegsmarine ve válce, rozkaz však bude platit i nadále.

I přes všechny problémy může být Dönitz na konci června spokojený, za dva měsíce jeho ponorky potopí více jak 70 lodí o tonáži přesahující 650 000 brt, což je velmi dobrý výsledek, zvláště proto, že velká část obětí jde na vrub nové generaci ponorkových velitelů, kteří nyní ponesou břímě ponorkových operací. Dönitz se totiž velkou část svých veteránů rozhodl raději stáhnout, stanou se z nich instruktoři na Baltu nebo velitelé flotil, vzhledem k nízkým ztrátám v těchto dvou měsících si to může dovolit (ztraceny budou pouze U 110 a U 138).

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 18 led 2019, 21:02

Vztahy Německa a Japonska od 20. let až po první roky války a jejich vzájemná vojenská a technologická spolupráce (část 1.)

V průběhu 20. let byl vztah mezi Výmarskou republikou a Japonskem všechno jen ne dobrý, ztráta veškerých kolonií v Pacifiku, především na úkor Země tisíce podzimů a intenzivní spolupráce s Čínou ani nedávala přílišný prostor pro jejich zlepšení.

Na straně Německa se o jejich zlepšení zasloužil hlavně Wilhelm Solf (velvyslanec v Tokiu), jednalo se však především o kulturní výměnu. Výmarská republika byla také pro Japonce nesmírně zajímavá pro svůj kvalitní vzdělávací systém, německé university se tak staly atraktivní možností dobrého studia pro japonské studenty napříč takřka všemi obory (nejméně 80% Japonců si ke studiu v zahraničí vybere právě Německo).

Nástup nacismu v Německu však vztahy obou zemí opět zhoršil, byl to důsledek rasismu, který propagovala NSDAP, která upozorňovala na hrozbu žlutého nebezpečí a docházelo k perzekucím japonských a čínských studentů na německých universitách, což si vyžádalo ostré protesty Tokia a Pekingu. Obě země navíc vydaly prohlášení, ve kterém svým občanům důrazně nedoporučovaly jezdit do Německa. Hitler a jeho svita si brzy uvědomí, že tento domácí politický kurz proti asiatům je neudržitelný a dojde k jeho přehodnocení, je však nutné zdůraznit, že zde byl strach především z toho, jak si udržet dobré vztahy s Čínou, která byla jedním z významných obchodních partnerů Německa a její armáda úzce spolupracovala s tou německou, výtky ze strany Tokia v tomto rozhodnutí nehrály významnou roli.

Přesto se vztahy obou zemí začaly pomalu zlepšovat, i přes turbulentní události, které proběhnou nejen v Evropě nýbrž i v Asii. Po Japonské okupaci Mandžuska bude Říše postavena před delikátní problém, zda má uznat Japonci dosazenou loutkovou vládu a riskovat rozkol s Čankajškem, nebude to poprvé, kdy bude Hitler čelit tomuto dilematu.

Přesto je v roce 1936 podepsána mezi oběma zeměmi smlouva proti kominterně, protože očích představitelů obou států je komunismus hlavní světovou hrozbou, v té době byl SSSR především z pohledu Japonska bezprostředním nebezpečím pro jeho zájmy v Mandžusku a Číně.

Po vypuknutí války mezi Čínou a Japonskem bylo Německo donuceno si vybrat s konečnou platností, kterou z obou zemí bude podporovat, když čínská vláda podepsala se SSSR smlouvu o neútočení, zvolil Hitler Japonsko, protože považoval tuto smlouvu ze strany Čankajška za zradu. To znamenalo uznání Mandžuska ze strany nacistů a okamžité ukončení ekonomické a především vojenské spolupráce (Čína byla jedním z klíčových zahraničních trhů a německá vojenská mise i pomoc během občanské války byla velice významná).

Vše nyní vypadalo, že spolupráce obou zemí bude probíhat nadmíru úspěšně a po určitou dobu to tak i bylo. Vztahy však dosáhnou téměř bodu mrazu, když Německo podepíše v předvečer invaze do Polska se SSSR pak o neútočení a následné rozdělení sfér vlivu ve východní a střední Evropě. Japonská vláda bude považovat tuto smlouvu za akt zrady, jen několik dní před jejím podepsáním, totiž Kuantungská armáda vybojovala tvrdě a krvavě zaplacenou patovou bitvu proti Rudé armádě na hranicích s Mongolskem (svou intenzitou a nasazením ji předčí až německá kampaň v Polsku a to ne zcela).

Začátek Druhé světové války tak znamenal ochlazení vzájemných politických, vojenských a hospodářských vztahů (přesto bude v listopadu podepsána smlouva o kulturní spolupráci obou zemí, v té době si již nacisté a komunisté společně rozparcelovali obsazené Polsko).

Jestli však něco Japonce překvapí, tak vysoká míra úspěšnosti německých zbraní, jež vyvrcholí porážkou Francie a vyhnáním Britů z kontinentu. Japonská vláda pak následně s požehnáním Hitlera obsadí francouzskou Indočínu, což vyvolá další restrikce ze strany USA, které budou uvaleny na císařství...


V květnu 1940 začnou pro Spojenou flotilu jarní manévry, které jsou hodnoceny jako jedny z nejnáročnějších v celé námořní historii Japonska, jejich primárním cílem bylo prověřit sílu a schopnosti letectva ve spolupráci s hladinovou flotilou. Německý námořní atašé kontradmirál Wennecker o nich bude zevrubně informovat Berlín. Skl zpočátku neměla o tyto zprávy zájem, nicméně po rozhodnutí o dokončení obou letadlových lodí a jejich zařazení v blízké budoucnosti (jak doufala) do služby, padlo rozhodnutí, vyslat do Japonska přes SSSR pozorovatele, kteří by se aktivně zúčastnili manévrů a získali tolik potřebné zkušenosti s provozem letadlových lodí.

Mezi důstojníky, kteří budou vybráni bude i maj. Hagen, velitel letecké skupiny na Graf Zeppelin, byť se Němci dostanou do Japonska až po skončení manévrů, budou mít díky Wenneckerově záznamům dostatek studijního materiálu. Bude jim také umožněno navštívit několik letadlových lodí, především Kagu. Hagen měl tak příležitost, díky možnosti studie záznamů z jarních manévrů, udělat si poměrně dobrou představu o síle japonských letadlových lodí. V mnohém na něj udělali Japonci dojem, bylo však jasné, že manévry neskončily zcela úspěšně, vyskytla se řada vážných problémů, především ohledně hromadných startů z více letadlových lodí a následné formování jejích leteckých skupin. Přesto bylo Hagenovi naprosto jasné, že až se podaří tyto problémy Japoncům vyřešit, bude Spojená flotila disponovat obrovskou silou, jako letec naprosto rozuměl síle letectva, které v budoucnu ovládne moře. Svým způsobem byl také vděčný, že Brity dosud nic podobného nenapadlo, již v norské kampani se ukázaly britské letadlové lodě jako vážný problém a Luftwaffe jim prozatím nedokázala úspěšně čelit. Představa, že Britové spojí své letadlové lodě do mohutného operačního svazu a budou tím tak disponovat více jak stovkou letadel – sice dosud zastaralých, byla děsivá. Žádná loď Kriegsmarine bez letecké ochrany by takový hromadný letecký útok nemohla přežít. Poprvé tak musel v duchu ocenit Marschalla, který Graf Zeppelin a její sestru, navzdory protestům Göringa a Readera prosadil.

Hagenovou další starostí bude letový park německé lodi, Fieseler Fi 167 měl na Graf Zeppelin plnit roli torpédového bombardéru, Britové měli také jako torpédový bombardér dvojplošník, Japonci však disponovali moderně vyhlížejícím Nakadžima B5N. Toto letadlo dle Hagena splňovalo vše, co by torpédový letoun měl mít, rozhodl se proto doporučit koupi tohoto stroje pro Luftwaffe a Ernst Udet mu také následně vyhoví. Ostatní japonské stroje na něj zas tak velký dojem neudělali, A5M byla zastaralá stíhačka s otevřeným kokpitem a střemhlavý bombardér Aichi D3A byl ve všech ohledech horší než Ju 87. Byl tu však další letoun, který stál za úvahu, byla to nová palubní stíhačka firmy Mitsubishi - A6M. Jako letoun operující z pozemních základen neměl krom doletu a obratnosti nic co by stálo za zmínku (byl podmotorovaný a bez jakékoliv pasivní ochrany) a Hagen si byl jistý, že by s ní Bf 109 neměl moc problémů, nicméně jako stoj pro letadlovou loď měl potenciál dost velký, především ten dolet byl úžasný, v tomhle ohledu neměl srovnání s žádným německým strojem. Po delší diskuzi se svými kolegy, rozhodl nakonec nedoporučit nákup tohoto stroje, vnitřně věděl, že by jej nikdy nedokázal přes Göringa na loď prosadit.

Hagen jednal v Japonsku především s kontradmirálem Paulem Wenneckerem, ten mu dokázal otevírat dveře při návštěvách japonských lodí a leteckých základen, upozornil jej však, že to rozhodně nebude zadarmo. Japonsko chystá vyslat do Německa svou vlastní vojenskou misi a očekává se, že Němci Japoncům jejich dobrou vůli oplatí, bylo by pro německé zájmy velmi špatné, kdyby se tak nestalo. Hagen upozorní Wenneckerera, že je pouhý major a nemá pravomoci, aby něco takového mohl zaručit, dostane se mu však od německého admirála poučení, že Udet ty pravomoci rozhodně má a je Hagenovou povinností apelovat na svého nadřízeného a připomenout mu dobrou japonskou vůli. Sám Wennecker rozhodně v tomto ohledu nemluvil do větru, na začátku války velel obrněné lodi Deutschland a tím byl Marschallovým podřízeným (v té době zastával funkci velitele obrněných lodí), nynějšího šéfa bitevní flotily o všem informoval a stejnou žádost ohledně spolupráce s Japonci adresoval i jemu. Věděl totiž moc dobře, že současný velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto není spojenectví s Německem vůbec nakloněn a kdyby bylo na něm, Němci by rozhodně neměli tak benevolentní přístup k japonským technologiím, to že se tak stalo, bylo důsledkem nařízení z císařské kanceláře, zda to bylo přímo od císaře Hirohita či někoho z jeho blízkosti, to německý admirál netušil.

Mnoho z vyslaných německých důstojníků z řad námořnictva, tak i letectva zůstane v Japonsku až do dubna 1941, Hagen však opustí tuto zemi společně s japonskou vojenskou misí. Do Německa se bude vracet s přesvědčením, že dosavadní německý přístup k válce na moři byl chybný a budoucnost není v bitevních nýbrž v letadlových lodích. Byl také rozhodnutý, že přesvědčí své nadřízené o aplikaci japonských zkušeností na německé poměry, nechtěl však pouze kopírovat to co viděl, chtěl aby Němci přišli s něčím novým, vlastním, protože ne vše co Spojená flotila dělala, považoval za správné nebo následováníhodné.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 20 led 2019, 21:47

Vztahy Německa a Japonska od 20. let až po první roky války a jejich vzájemná vojenská a technologická spolupráce (část 2.)

V lednu 1941 dorazila do Německa japonská vojenská mise vedená generálem Tomojuki Jamašitou, který měl na starost reorganizaci a modernizaci armádních vzdušných sil. Doprovázela jej nejen početná armádní, nýbrž i námořní delegace důstojníků, kteří měli enormní zájem o německé technologie a zkušenosti získané z dosavadních bojů.

Byť se Marschall bude snažit splnit závazek, o který jej požádal Wennecker, nebude k tomu mít dostatek času, protože v té době začne operace „Berlin“ a velitel bitevního loďstva bude na moři, stačí tak pouze japonskou delegaci pozdravit. Raeder však naštěstí nařídí, aby Japoncům byla poskytnuta maximální podpora a také otevřenost ohledně německých technologií a umožní jim se seznámit s dosavadními operacemi Kriegsmarine, které od začátku války provedla.

Japonci si budou moci prohlédnout většinu velkých německých lodí, včetně Bismarcku, Tirpitze a Graf Zeppelin, to co bude hlavním předmětem jejich zájmu bude německý dělostřelecký radar FuMO 23 a naslouchací GHG přístroje, které na ně udělají velký dojem. Seznámí se i s letovým parkem letadlové lodě, Bf 109 nebo Ju 87 na ně moc velký dojem neudělají, nicméně He 78 již ano. Překvapí je, jak rychle byl jejich vlastní letoun modifikován na německé potřeby, byť vzhled letounu výraznou změnou neprojde pak výkonnostní parametry ano, to bude velmi působivé. Projeví proto o německý prototyp také zájem a společně s dalšími německými letouny (např. FW 190, Ju 88) se tak později připojí k velmi dlouhému seznamu jimi zakoupených německých technologií.

Spolupráce mezi Kriegsmarine a Spojenou flotilou tedy bude probíhat bez výraznějších problémů, stejně tak Japoncům vyjde vstříc i Heer a Luftwaffe, problém nebude v tom, že by Němci něco odmítli ukázat, mnohem horší to bude s prodejem. Právě snaha zakoupit německé technologie se setká ze strany nacistů (i Hitlera) s největším odporem, tento problém se však týkal německé politiky vůči všem členům OSY, dokonce i Itálie.

Byť by se zdálo, že Japonci přijeli do Německa získat především vojenské technologie, to hlavní a nejdůležitější o co ve skutečnosti stáli, nemělo plně vojenský charakter. Japonsko vzhledem k embargu, které na něj uvalilo USA a jeho loutky, se potýkalo s nedostatkem nafty. Jeho vlastní (dosud objevená) naleziště v Mandžusku a jinde nemohla nikdy pokrýt nynější enormní spotřebu (bez ohledu na to, že byla civilní sféra stále více omezována a v zemi byl již přídělový systém na základní komodity, včetně spotřebního zboží), bez paliva byla Spojená flotila zcela ochromená a císařství jakožto ostrovní země bez vlastních surovinových zdrojů naprosto bezbranné. Německá technologie na výrobu syntetických paliv mohla Japonsku získat více času na vyřešení čínského incidentu a výrazně zmírnit následky amerických sankcí, byť bylo očividné, že se jedná pouze o krátkodobé řešení. Zde však japonská delegace narazila na Hitlerův odpor, ten zpočátku doufal, že Japonci napadnou Brity a rozdrobí ještě více jejich síly, brzy však pochopil, že se jeho spojenec do války zatím nechystá a neměl proto vůbec pražádný zájem dělit se o pokročilé technologie.

Němci se jako hostitelé chovali k Japoncům dobře, Hermann Göring bude členy delegace zvát na opulentní hostiny, uspořádá pro ně hony ve svém sídle Carinhall, nicméně jejich ochota nabídnout jim své technologie k prodeji bude pramalá. Zlom nastane až ukončením operace „Berlin“, kdy Marschall přivede svou eskadru do Brestu a Hitler se bude opájet velkým vítězstvím Kriegsmarine nad Royal Navy (kterou s ním ovšem Skl ani Raeder sdílet nebudou).

Wilhelma Marschalla je dost těžké a obtížné považovat za nějakého japanofila, nebo obdivovatele asiatů obecně, je však pravdou, že to byl paradoxně právě on, kdo se nejvíce zasloužil o posílení vzájemných vztahů. Při rozhovoru s Hitlerem na začátku března silně doporučoval projevit maximální snahu o utužení tohoto spojenectví mezi oběma zeměmi. Dle jeho názoru mají ještě Britové daleko k porážce a dříve nebo později s nimi Japonsko stejně do války musí jít, protože neustále Japonce provokují a zasahují do jejich sféry vlivu, např. tím, že podporují Čanghajška. Otevření Barmské cesty znamená vlastně nepřímé vyhlášení války, nemluvně o podpoře sankcí, které uvalila na Japonsko Židy ovládaná Amerika (Marschall byl natolik inteligentní, aby věděl jak se svým vůdcem má hovořit a většinou se to vyplatilo). Je tedy absolutně v zájmu Říše, aby Japonsko bylo na konflikt se západními plutokraciemi co nejlépe připraveno. Hitler však namítal, že v budoucnu by se mělo Německo nejvíce obávat právě žlutého nebezpečí a silné, surovinově nezávislé Japonsko je přesně to, co si nepřeje. Marschall přesto však nakonec Hitlera přesvědčit dokázal, použil praktické argumenty, např. to, že Japonsko nikdy neporazí Čínu a toto bojiště se nestane ničím jiným, než obřím mlýnkem na maso, kde císařství vykrvácí a bude-li to nezbytně nutné, může Říše opět změnit svou politiku a začít znovu podporovat Čanghajška a jeho režim a udržovat tento konflikt stále aktivní...

18.března proběhne klíčová konference za účasti: německého vůdce Adolfa Hitlera, generálplukovníka Alfreda Jodla , polního maršála Wilhelma Keitela, velkoadmirála Ericha Raedera a viceadmirála Wilhelma Marschalla (přítomno bude několik dalších vysokých představitelů z řad armády a letectva). Raeder upozorní na brzkou nutnost japonského obsazení Singapuru, jehož strategická důležitost zcela přesahuje Brity držený Gibraltar a Suez, což by mohlo vést ke zhroucení jejich námořní dopravy v Indickém oceánu a čímž se mohou zcela odklonit zdroje Británie od Evropy, následně by to mělo vyvolat i větší zájem USA o Pacifik a ukončit jejich nepřímé zapojení v evropské válce. Ze zpráv japonských důstojníků však vyplývá, že prozatím nejsou připraveni provést tak náročnou bojovou operaci a je zde enormní snaha vyhnout se možnému konfliktu s USA. Je proto absolutně nezbytné, aby Německo pomohlo urychlit japonské přípravy na válku a poskytnout maximální možnou podporu, Hitler tedy s konečnou platností schválí německou materiální a technologickou pomoc.

V průběhu dubna 1941 uzavřou obě země obrovské množství kontraktů a Japonsko získá přístup ke všem technologiím, po kterých prahlo včetně znalostí na výrobu syntetického paliva. Když se bude japonská delegace vracet domů, bude ji doprovázet více jak 700 německých techniků, odborníků a instruktorů všech zbraňových systémů (a nejen jich).

Pravděpodobně nejdůležitějším rozhodnutím ve vztazích obou zemí bude jejich vzájemná politika ohledně SSSR. Hitler naznačil v rozhovorech s Jamašitou, Ōshimou i Matsuokou, že komunisté by mohli zaútočit v blízké době na Německo a žádal po Japonsku, aby v případě konfliktu přišlo Německu na pomoc. Pakt Tří přesně tohle vyžadoval, nicméně v případě toho, že by útočníkem bylo Německo, Japonsko by nemuselo být povinováno přijít mu na pomoc. V soukromém rozhovoru Hitler naznačil, že kdyby Říše byla nucena provést preventivní obranný útok, zda by Tokio zasáhlo v její prospěch a ulehčilo ji břímě války s bolševickým kolosem. Jamašita byl vždy obhájcem preventivní války proti komunistům (navíc byl Germanofil), obecně je považoval za nepřítele č.1 pro svůj národ, nicméně nebyl v postavení, aby mohl mluvit za japonskou vládu. Hiroshi Ōshima a Yōsuke Matsuoka (v Japonsku se o něm hovořilo jako o kancléřově chlapci) byli také silně oba proněmečtí, nicméně ani oni nemohli zaručit, že Tokio do takového konfliktu půjde. Oba však vyšlou domů velmi zřetelnou zprávu, že pakt Molotov/Ribbentrop již vyčerpal všechny možnosti dalšího mírového soužití mezi Německem a SSSR.

Tato zpráva bude pro Tokio znamenat katastrofální otřes, protože to nesmírně poškodí pakt Tří, Japonsko mělo díky dobrým vztahům Říše a SSSR jistotu, že bude odstraněna hrozba komunistů ze Sibiře vůči Mandžusku, navíc se Konoeho vláda chystala podepsat v Moskvě pakt o neútočení se Stalinem. Premiér Fumimaro Konoe se tam právě chystal Matsuoku z Německa poslat, Japonsko si nemohlo v žádném případě dovolit vstoupit v nejbližší době do války a to s nikým, čínský incident spolykal nepřeberné množství japonských zdrojů a to v kombinaci se sankcemi činilo císařství nesmírně zranitelným. Premiér tak nyní chápal, proč Němci najednou projevili takovou ochotu dělit se o své zdroje a technologie, věděl však, že německá dobrá vůle Japonsko k ničemu nezavazuje, Hitler nepožádal jeho vládu otevřeně o pomoc, bylo to pouze v náznacích, které Tokio prostě nepochopilo...

Konoe byl inteligentní člověk a věděl, že jeho vláda brzy padne, strana války měla na císaře již příliš velký vliv a on neměl sílu jim v tom zabránit, mohl však konflikt alespoň co nejdéle oddalovat. Rozhodnutí, ke kterému nyní dospěl, znamenalo jeho politickou sebevraždu, nicméně on jej učinil, nařídil, aby Matsuoka neprodleně odjel do Moskvy a podepsal se SSSR smlouvu o neútočení, což se také 13.dubna 1941 stalo.

Když mu 22.června tohoto roku oznámili, že vypukla válka mezi Velkoněmeckou říší a SSSR, nebyl překvapen...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4698
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Atlantis » 25 led 2019, 15:38

Ufff, koukám z mého návrhu na o něco lepší Německo - Japonskou spolupráci děláš drsně provázanou Osu :D

Osobně si nejsem jist touto výměnou - jak z hlediska politické průchodnosti, tak i smysluplnosti. Proč? Jednak, jak sám podotýkáš, byla syntetická výroba benzínu celkem slušným německým státním tajemstvím, které vedení říše nesvěřilo ani (geograficky a troufám si říci že i politicky) mnohem bližší Itálii. poslat tak tuto technologii státu, který vlastně neválčí s nikým z mých nepřátel, navíc přes území mého budoucího protivníka v předvečer války je opravdu dost na hraně (a lodí to nejde, jak jsi sám správně podotknul, protože britská blokáda). Druhá věc je ovšem mnohem prozaičtější a sice pravděpodobnější důvod, proč tuto technologii nedostala ani Itálie či třeba Maďarsko - suroviny a technologická vyspělost. Ono ne že by to Němci nemohli Itálii předat, ale Německo mělo nejvyspělejší chemický průmysl na světě, kdo se mu mohl rovnat byly asi Spojené státy, a přesto i pro tento průmysl byla tato technologie extrémně náročnou absolutní špičkou toho, co dokázal zvládnout. Itálie a Japonsko sice měly vlastní chemický průmysl, ale prostě na nižší úrovni. Stručně - jejich vlastní chemici by nejprve museli dostat dlouhé školení a vysvětlování, než by sami mohli začít v daných továrnách pracovat a něco dál vyvíjet. Ano, posíláš do Japonska 500 odborníků, ale opravdu by si stát poslal 500 svých špičkových pracovníků a techniků pryč někam, odkud je za chvíli nebude moci stáhnout zpět? On zas ten chemický průmysl ani v Německu nebyl tak velký, aby si mohl bez povšimnutí dovolit vyslat pětistovku lidí na Dálný východ.
Ovšem hlavní problém je pro Japonsko IMO jinde a sice v surovinách potřebných pro výrobu syntetického benzínu. Jestli chápu dobře, zdrojovou surovinou pro syntézu bylo uhlí. A syntéza sama o sobě byla energeticky dost náročná, což opět znamená uhlí. A toho Japonsko (narozdíl od Německa) zase tak moc nemělo. Doma vlastně fakticky žádné, zisk byl hlavně z Mandžutska, a nevím, jak moc slavné to bylo tam. Proto si hlavně myslím, že syntetický benzín by pro Japonce sice byl lákavým, nicméně zároveň nedosažitelným artiklem.

Co mě ovšem překvapilo, žes nezahrnul do výměny (pro Japonsko), jsou...tanky. Jelikož Japonsko co se týče vlastních tanků, intenzivně za Německem zaostávalo a přitom právě tanky byly jedním z hlavních trumfů IJA vůči NRA, zrovna tady bych hledal nějakou inspiraci. A paradoxně i nabízím hlavního favorita: LT 38. Z pohledu Japonců by to mohl být takřka ideální tank - není německé výroby (tzn. Němci nemají nějak velký problém poskytnout licenci a poslat kusy), z německého pohledu už začíná zastarávat (je 41, německé tanky už dostávají 50mm dlouhé kanóny a přídavné pancéřování, tady máme pořád 37mm dělo) a Sověti nemají důvod jej kopírovat (beztak si Němci mohou myslet, že jej Sověti před 15. březnem 1939 mohli z Československa získat). Ale hlavně, tenhle tank byl přímo navrhován a stavěn pro boj v náročném terénu. Vždyť to byly právě LT-38, které vedly útok skrze (pro tanky) neprostupné Ardeny. To je stroj jak dělaný do náročného terénu Číny a přitom poměrně jednoduchý i na výrobu (pořád ještě má nýtování, Němci už používají svařování tavným drátem, ne-li přímo odlévání celých věží) či údržbu. Pancíř má dostatečný, aby jej neprostřelil ani kulomet a zároveň to není supertěžký kolos. Tzn. být Japoncem, okamžitě po něm hrábnu a pak případně začnu uvažovat, jak jej upravit, vylepšit (motor - dát japonský Mitshubishi I-6?), nicméně jinak tu mám skvělý stroj, kde se dá využít celá řada domácích součástek (namísto originálního 37mm kanónu lze použít japonské 37mm dělo Typ 100 apod.) s minimálními změnami a nemusím vyvíjet nic vlastního.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 26 led 2019, 15:40

Atlantis píše:
25 led 2019, 15:38
Ufff, koukám z mého návrhu na o něco lepší Německo - Japonskou spolupráci děláš drsně provázanou Osu :D
Vím, že reálně to moc průchodné asi není, nicméně si Německo v Japonsku pěstuje velmi silného spojence v Asii, který z pohledu nacistů brzy vstoupí do války.

Alespoň jsem nechal Matsuoku podepsat se Stalinem pakt o neútočení, ale maličká dušička ve mně by stejně doufala, aby ten cár papíru japonská vláda po 22.červnu 1941 roztrhala a zahodila a přívrženci severní cesty si prosadili svou. Žádná Pacifická válka, která by změnila celou společnost, pouze těžká kocovina z katastrofálních porážek v Mandžusku, Sibiře a následně Koreje a možné změny vyplývající z diskreditace armády a vládnoucí junty... Nádherný, ale naprosto nereálný scénář.

S těmi tanky a obecně s armádní výzbrojí jsem nic takového nezvažoval, pro mě osobně je Kuantungská armáda Wehrmachtem Dálného východu, na přelomu roku 1941/1942 byla velmi silná a poměrně dobře vybavená, v srpnu 1945 to byla již kostra, kterou sověti snadno smetou z cesty. Další věcí je, že nemám potřebné technické znalosti, nevím, kde a jak Japonce tlačila bota ohledně armádní výzbroje (o podřadnosti jejich tanků samozřejmě vím). Nemám ani potřebnou literaturu ohledně japonských nákupů zbraní pro armádu v Německu, to málo co jsem si našel a použil (a samozřejmě notně upravil) je z Wiki, mám slaboduchý životopis Jamašity, jeho misi v Německu autor věnuje dvě stránky a to mi moc nepomohlo... Z tohoto důvodu jsem na to ani moc nepomyslel..., pokud znáš v češtině nějakou literaturu na toto téma, rád se na ni mrknu.

Máš-li ohledně nákupu zbraní pro armádu nějaký další nápad, tak sem s ním a napiš ho, já jej nezměněný do textu vložím, nemám důvod nenechat si poradit. :wink:

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 07 úno 2019, 18:38

Operace „Elbeübung“

28. květen – 19. červen 1941 - německé přípravy

Původně byla tato operace plánována na přelom srpna/září 1941, nicméně úspěch bitvy o konvoj HX 128 donutil velkoadmirála Ericha Raedera postoj Skl přehodnotit a spustit celou akci s více jak dvouměsíčním předstihem. Zpočátku Raeder doufal, že Marschall se svým svazem zůstane v Atlantiku dostatečně dlouho, aby se s ním mohla bojová skupina pod velením viceadmirála Otto Ciliaxe spojit a následně společně operovat na konvojových trasách. Události se však začnou vyvíjet natolik překotně, že tuto myšlenku nebude možné realizovat. Přesto však německé (taktické) vítězství v bitvě u mysu Farewell poskytne Kriegsmarine dočasnou výhodu, protože Royal Navy nyní kromě bitevního křižníku Renown, nedisponuje žádnou dostatečně rychlou válečnou lodí, která by měla palebnou sílu, které by se museli Němci obávat.

Přesto nejde vše podle přání Němců, Kriegsmarine má vzhledem ke své slabosti, která spočívá v nedostatku velkých hladinových lodí, problém dát dohromady tak brzy dostatečně velký a homogenní bojový svaz. Jak nová vlajková loď Tirpitz, tak i letadlová loď Graf Zeppelin nemají ukončený výcvikový program a obě tyto jednotky mají k bojeschopnosti velmi daleko. Jejich doprovod bude narychlo poskládán z těžkého křižníku Admiral Scheer, lehkého křižníku Nürnberg, protiletadlového křižníku Emden a čtyř torpédoborců (Theodor Riedel, Karl Galster, Richard Beitzen, Bruno Heinemann) po část trasy budou svaz doprovázet dva tankery.

Skl i námořní skupina sever z Wilhemshavenu (generáladmirál Carls), doporučí veliteli svazu viceadmirálu Otto Ciliaxovi aby eskadra plula do Bergenu, kde jeho lodě doplní palivo a posléze vyplují do Atlantiku úžinou mezi Faerskými ostrovy a Islandem. Bergen opustí v doprovodu dvou tankerů třídy Dithmarschen, tyto lodě povezou dostatek paliva pro celou eskadru nejméně na jeden měsíc, navíc jsou schopny plout rychlostí více jak 22 uzlů, což je ekonomická rychlost, kterou by eskadra i tak udržovala. Přítomnost Graf Zeppelin, pak poprvé od začátku války umožní německé flotile využít luxusu kvalitního dálkového průzkumu a stíhacího krytí a viceadmirála Otto Ciliaxe by tak nemělo zaskočit náhlé objevení protivníka, jako to několikrát potkalo jeho předchůdce v průběhu operace „Rheinübung“ Wilhelma Marschalla.

Viceadmirála Otto Ciliaxe celá tato operace od počátku vůbec nenadchla a on se s ní jen těžko dokázal ztotožnit. V rozhovoru s Raederem žádal o odložení celé mise na původní termín a tím také doufal o posily ve formě bitevní lodi Bismarck, těžkých křižníků Admiral Hipper a Lützow, takto posílený svaz by se nemusel obávat ničeho, co měla nyní Royal Navy k dispozici. Nicméně ke smůle své i svých podřízených nedokázal nový zástupce velitele loďstva velkoadmirála přesvědčit. Navíc se mu dostalo i obvyklých varování:

„Hlavním úkolem celé operace je rozvrácení nepřátelského konvojového systému, boj s nepřátelskými válečnými loděmi pouze v případě, pokud to bude nutné pro realizování hlavního úkolu, navíc za předpokladu, že se to bude možné bez velkého rizika pro vlastní síly“.

Další důležitou podmínkou, kterou se musí Ciliax řídit, je nutnost vyhnout se možnému střetu s Američany, kteří se aktivně zapojují do operací v Atlantiku a Brity podporují. Splnit však tuto podmínku nebude vůbec jednoduché, z tohoto důvodu byla také pro jeho eskadru vybrána trasa mezi Faerskými ostrovy a Islandem a nikoliv ta Dánským průlivem. Ta druhá trasa byla nejen o poznání delší, nýbrž ji nyní střežilo americké námořnictvo a plout tudy by znamenalo říkat si o potíže. Němce bude také výrazně omezovat letní období a hodně krátké noci, které neumožní s vysokou pravděpodobností plout po celou plavbu do vod Atlantiku nepozorovaně a zcela určitě přijít tak o moment překvapení. Právě z tohoto důvodu Raeder přidělil ke svazu letadlovou loď Graf Zeppelin, najednou měla být tato loď jakousi kouzelnou hůlkou, která měla řešit všechny německé problémy, nejen pro Ciliaxe, nýbrž i další vysoké důstojníky se tato situace stávala lehce ironickou, protože to byl především velkoadmirál, který o tuto loď nestál a do služby vstoupila de fakto proti jeho vůli...

Konečný termín začátku operace „Elbeübung“ byl stanoven na 19. červen 1941, kdy německá eskadra opustí přístav Gdyni. Ještě předtím, něž německé lodě dorazí do operačních prostor v Atlantiku započne válka se SSSR. Pro Raedera byla tato mise poslední šancí jak upoutat Hitlerovu pozornost ke své Kriegsmarine, než převládne jeho posedlost k válce na souši. Německý velkoadmirál doufal v další ústupky a zdroje pro flotilu, i posílení svého postavení v rámci hierarchie Třetí říše..., vzhledem k výsledku celé akce však bude následně i rád, že si udržel nejen vůdcovu přízeň, nýbrž i své postavení.

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 11 úno 2019, 20:21

19. – 23. červen 1941 - německé pohyby

Ciliaxova eskadra opustila Gdyni již 19:20, německý velitel nečekal na tmu a rozhodl se zahájit přesun ještě za světla (tedy více jak tři hodiny předtím, než určoval původní plán), jeho eskadra plula ekonomickou rychlostí 20 uzlů. Ciliax v tuto chvíli neměl všechny své lodě pohromadě, z Gdyně vypluly pouze Tirpitz, Graf Zeppelin, Emden v doprovodu dvou torpédoborců (Richard Beitzen, Bruno Heinemann). Ostatní německé lodě (soustředěné v Kielu) se připojí k jádru jeho sil až později, tedy v době, kdy eskadra propluje průlivem Fehrman Belt. To se stalo časně zrána 22. června, německá eskadra se spojila s křižníky Admiral Scheer, Nürnberg, dvěma torpédoborci (Theodor Riedel, Karl Galster) a tankery třídy Dithmarschen, společně pak pluly kolem Kielského zálivu a zamířily k Velkému Beltu jež rozděluje Dánsko.

Brzy po sjednocení celého svazu promluvil zastupující velitel loďstva ke svým posádkám a informoval je, že Velkoněmecká říše je od ranních hodin v obranné válce se SSSR, otčina tak nyní čelí invazi komunistických barbarů, kteří se spojili s Brity a jejich cílem je zničení evropské civilizace. Je tedy povinností Kriegsmarine přispět k obraně Německa maximálním úsilím v boji s Brity a ulehčit tak kamarádům z řad Heer a Luftwaffe v jejich obraně nejen Německa nýbrž i celé Evropy. Seznámil také posádky s cílem operace „Elbeübung“ a řekl, že je čeká nejméně dvouměsíční pobyt na moři, kde se od nich očekává, že budou stejně úspěšní, jako jejich druzi během operace „Rheinübung“. Celá řeč se setkala s chmurným odhodláním ze strany mužstva, nikdo od důstojníků po obyčejné námořníky si nedělal iluze o boji na moři, který je čeká. Vědělo se moc dobře, navzdory propagandě a velkohubým Goebbelsovým prohlášením, že Marschall se svým svazem unikl těžkým ztrátám a možnému zničení jen díky obrovskému nasazení svých posádek a notné dávce štěstí. I tak se jeho lodě vyjma křižníku Lützow vrátily těžce poškozené, každá se stovkami mrtvých a zraněných a v tuto chvíli to byly nebojeschopné vraky. Navíc nikdo nepochyboval, že Royal Navy se bude chtít za předchozí porážky krutě pomstít a její síla není ani zdaleka tak oslabená, jak se je jejich nadřízení snažili přesvědčit. Všichni čekali těžký boj na život a na smrt ale především doufali v to, že to bude právě jejich loď, která se dokáže vrátit domů.

Na rozdíl od operace „Rheinübung“ měli Němci štěstí v tom, že tentokrát nenarazili na žádné neutrály, Švédsko si dávalo velmi dobrý pozor, aby Hitler nedostal záminku, jak tuto severskou zemi trestat. Nad svazem po celý den hlídkovaly dálkové Bf 110 a Ju 88C od nočních stíhačů převzaly štafetu v noci. Operační rozkazy námořní skupiny sever jasně nařizovaly, aby letecká skupina letadlové lodi byla použita až ve chvíli, kdy Luftwaffe nebude moci eskadru podporovat, do té doby měl Ciliax se svou leteckou složkou šetřit a nevystavovat ji riziku zbytečných ztrát.

Když německé lodě nabraly kurs napříč Skagerrakem na dohled Kristiansandu byla již noc, v tu dobu dostal viceadmirál Otto Ciliax zprávu, že letecký průzkum Scapa Flow zaznamenal prázdné kotviště a krom několika menších válečných lodí byl přístav opuštěný. To mohlo znamenat pouze jedinou věc, Domácí flotila je již na moři, bylo těžké tuto informaci hodnotit, protože německý velitel nevěděl, kdy viceadmirál Tom Phillips základnu opustil a jak dlouho je již na moři. V předchozích dnech mu rozvědka hlásila rozsáhlé hromadění britských sil na této základně, zprávy hovořily o třech bitevních lodích a křižnících (Nelson, Royal Sovereign, Renown), čtyřech letadlových lodích (Victorious, Furious, Ark Royal a Eagle), velkém množství křižníků a torpédoborců. Skl však považovalo takové uskupení britských sil za dlouhodobě neudržitelné a poukazovala na nutnost brzkého stažení části těchto sil do oblasti Středomoří, alespoň co se svazu H týkalo. Z tohoto důvodu znovu apeloval zastupující velitel loďstva těsně před začátkem akce na Raedera, aby byla operace odložena, velkoadmirál to však odmítl a navrhl viceadmirálu Otto Ciliaxovi, aby rezignoval na svou funkci, pakliže cítí, že operace „Elbeübung“ jeho nad jeho síly, jeho nástupcem by se stal viceadmirál Otto Schniewind. Ten se takovou nabídkou cítil samozřejmě uražen a dále již proti operaci neprotestoval. Nyní však stál před problémem jak dál pokračovat, dopoledne následujícího dne jeho eskadra dorazí do Bergenu, zde by měla být prozatím v relativním bezpečí, nicméně Britové ji zcela jistě odhalí. Již v tuto chvíli německý velitel nevěřil, že by o něm nepřítel nevěděl. Přesto však dosud nebyla eskadra napadena a to ani ze vzduchu či z moře, přitom tato oblast byla plná britských ponorek (to že Ciliax se svými loděmi proplul hlídkovou linií anglických člunů bylo následkem jejich chybné dislokace, kterou jim zadala admiralita, která očekávala jinou trasu německých lodí), bylo to sice nečekané, přesto pozitivní. Ciliax by se nejraději cestě do Bergenu vyhnul, jenže jeho lodě nutně budou muset doplnit palivo, především doprovodné torpédoborce jsou silně omezovány a zkoušet přečerpávání paliva na volném moři nebylo v této oblasti moudré. Navíc jeho palivové rezervy v obou tankerech byly malé a on se nemohl spoléhat na jiné zdroje, protože nová logistická síť zásobovacích lodí a tankerů nebyla ještě vybudována a ta stará by zcela ochromena (prakticky zničena) na začátku června. Neměl tak jinou možnost než plout do Bergenu, byl omezován nejen strategií Skl, nýbrž i svými taktickými možnosti, nebyla to pro něj zrovna radostná situace.

Do Bergenu připlula eskadra krátce po půl jedenácté dopoledne a jednotlivé lodě zamířily do různých fjordů, kde na ně čekaly tankery Weissenburg a Wollin, přednostní doplnění paliva čekalo nejdříve torpédoborce a následně pak křižníky Nürnberg a Emden, po nich šla na řadu Graf Zeppelin s vlajkovou lodí Tirpitz, jako poslední dostal palivo Admiral Scheer, který jako jediná loď svazu neměl tak rozsáhlou spotřebu.

Doplňování paliva probíhalo poměrně rychle, protože viceadmirálu Otto Ciliaxovi hodně leželo na srdci co nejčasnější odplutí z Bergenu, instinkt mu říkal, že tento norský přístav se může snadno změnit v past. Celý den se hrozil leteckých útoků ze strany RAF, nicméně krom několika hlášení německých stíhačů o setkání s britskými průzkumníky k ničemu nedošlo. To nevěstilo nic dobrého, když se tu ukrýval Bismarck, Britové se chovali úplně jinak a div nesrovnali v noci celý přístav se zemí a přes den jejich letci krváceli ve snaze německou bitevní loď poslat ke dnu. Chtěl a přál si okamžitě po doplnění paliva Bergen opustit a zamířit na volné moře, to skončilo krátce po 23:20 a za necelých čtyřicet minut zvedla německá eskadra kotvu a vyplula. Byť mu operační rozkazy nařizovaly opustit Bergen až za několik hodin, rozhodl se vyplutí urychlit. V tomto ročním období je tma v těchto oblastech v noci pouze po několik málo hodin a on chtěl tu krátkou dobu využít co nejlépe.

Přibližně v 03:10 dostal německý velitel urgentní hlášení, že palubní letouny z britských letadlových lodí napadly přístav Bergen, v tuto chvíli byl necelých 70 mil od místa útoku a tma jež ho měla dosud chránit se pomalu rozplývala…

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 11 kvě 2019, 16:39

19. – 23. červen 1941 - Graf Zeppelin

Od chvíle co Graf Zeppelin opustila přístaviště a Gdyně, která byla pro loď i její posádku od začátku jejího výcviku domovem, zmizela za obzorem, byl Hagen jako na trní. Celá operace „Elbeübung“ byla dle jeho názoru příliš uspěchaná, otevřeně řekl Udetovi v Göringově přítomnosti, že loď i letecká skupina potřebují ještě čas na dokončení výcviku a riziko je příliš vysoké, říšský maršál však nereagoval, pouze jej lhostejně odkázal na Raedera s tím, že jestli má nějaké výhrady, ať je směřuje na velkoadmirála. Hagen tedy dále již mlčel, zpočátku si přál nasazení lodi co nejdříve, ale po návštěvě Japonska své názory musel hodně poupravit. Operace letadlových lodí vyžadovaly velké zkušenosti s tímto zbraňovým systémem Německo ve srovnání s Brity nebo Japonci bylo teprve na začátku cesty, která již během výcviku ukázala, že je hodně trnitá. Navíc Graf Zeppelin byla sama, její síla byla velmi omezená, kdekoliv od sev. po stř. Atlantik mohla narazit na převahu mnoha britských letadlových lodí, rozvědka hovořila nejméně o šesti bojeschopných, z toho čtyři kotvily ve Scapa Flow.

Hagen věděl, že Udet s Marschallem dokázali Hitlera přesvědčit ve válce o zdroje, který probíhal mezi jednotlivými složkami Wehrmachtu, alespoň k dokončení výstavby dalších dvou letadlových lodí, jenže jak Peter Strasser, na kterém v Gdaňsku, kde se dokončoval, probíhaly rozsáhlé konstrukční a strukturální změny (protože celá konstrukce této třídy byla od začátku chybná), tak menší Zieten (kde se výrazně uplatňovaly zkušenosti z Japonska), nemůžou být hotové před rokem 1942 a to byl spíše optimistický termín. Bylo to trpké uvědomění, jenže Graf Zeppelin byla konstrukčně hodně nepovedená letadlová loď, těžko někdo mohl čekat zázraky, zvláště když se jednalo o první loď tohoto druhu, s jejíž stavbou neměl nikdo v Německu žádné zkušenosti. Přesto bylo pro Hagena dost bolestivé ji srovnávat s jejími japonskými protějšky, zde německá loď těžce prohrávala. Největším problémem bylo to, že na změny již nebyl čas a jejich uvědomění si přišlo příliš pozdě, ne že by ty nejkřiklavější potíže nebyly odstraněny (těžké palubní zbraně a katapulty byly jen špičkou ledovce těchto obřích problémů a chyb špatné konstrukce) ale v nějaké lepší době nebo světě by se Graf Zeppelin stala pouze školní loď a do boje by se nikdy nedostala. To však nyní nebylo reálné, Skl a především Raeder chtěli výsledky za zdroje, který celý projekt letadlových lodí spolykal.

Nebylo to však zcela fér, protože kolosy jako Bismarck a Tirpitz stály každý více jak dvojnásobek ceny Graf Zeppelin a prozatím jejich nasazení Německu nepřinášelo nějaký výrazný taktický natož strategický dlouhodobý prospěch, to však nikdo ve vedení námořnictva nekritizoval. Hagen se od Kreischa dozvěděl, že Marschall původně žádal mnohem více letadlových lodí na podporu bitevní flotily, jenže se u Hitlera a ani Raedera nedočkal zastání natož pochopení. Německo získalo krátce po okupaci Holandska přístup k mnoha rozestavěným lodím královského námořnictva, včetně trupů dvou nových moderních lehkých křižníků, Skl si zpočátku prý pohrávalo s myšlenkou dokončit tyto lodě, případně je přestavět na lehké letadlové lodě, jenže zůstalo pouze u myšlenky a nyní po více jak roce, byl celý ten projekt pouze mrtvě narozeným dítětem. Vlastní hloupost Skl, tak připravila Kriegsmarine o dvě další lehké letadlové lodě, které by mohly vstoupit do služby pakliže by přestavba začala okamžitě od jejich získání někdy na přelomu října a listopadu..., to byl však pouze sen a Hagen se musel chtě nechtě smířit realitou, která začala být dost pochmurná.

Z přemítáni o lodi a její misi jej vytrhl nadporučík Gerhard Grenzel, velitel všech jednotek střemhlavých bombardérů umístěných na Graf Zeppelin. Ten okamžitě poté co dorazil na můstek žádal Hagena o povolení průzkumných letů. A jako obvykle se mu od Hagena i Kreischa dostalo záporné odpovědi, letadlová loď nesměla používat svou leteckou skupinu, dokud byla stále v doletu letounů Luftwaffe umístěných na základnách v Německu a Norsku. Teprve až se eskadra dostane z jejich dosahu mohou následně začít její letecké operace. Byť byl tento rozkaz poměrně smysluplný, ani Hagen s ním vnitřně nesouhlasil, znamenalo to být po tuto část plavby odkázán na ochranu někoho jiného a to morálce ani vlastní důvěře ve své schopnosti moc nepomáhalo. Kreischa překvapivě tato snad asi šestá žádost během dvou dnů nerozčílila (velitelé leteckých skupin se v žádostech vzájemně střídali, bylo jasné, že jsou domluvení) a ukázal směrem k vlajkové lodi, zopakoval oběma leteckým důstojníkům, že další prosbu na Tirpitz již posílat nehodlá, protože nemá zájem vyvolat ve viceadmirálu Ciliaxovi nelibost vůči své osobě, jedno rázné ne, je dostačující argument proti nové žádosti. Poznamenal, že však chápe pocity leteckých velitelů i jejich podřízených.

Hagen raději odvedl Grenzela z můstku a vyslechl si od něj hlášení o stavu jeho jednotky, zpočátku si nemohl na tohoto důstojníka zvyknout, protože nebyl jeho volbou. Muž kterého si přál na pozici velitele stuk zahynul jako naprosto bezejmenný během rutinního výcviku a jeho místo tak na jaře 1941 vyplnil Grenzel, který se právě vrátil z nemocnice po vážném zranění z boje, když sloužil u 2./StG 2 ve Středomoří. Ukázalo se, že tento nositel Rytířského kříže je dobrou volbou, měl obrovské penzum leteckých zkušeností a jako jediný letec na lodi se zúčastnil útoku na britskou letadlovou loď, konkrétně Illustrious během bitvy v Sicilské úžině, kde byl vážně zraněn a na pět týdnů uzemněn. Nyní překypoval energií a nadšením a ty předával svým mužům.

Pro Hagena byli trochu problém i jeho vlastní muži, z původní jednotky na začátku války zbyla jen kostra, někteří padli v boji a další zahynou během výcviku, protože byla letecká skupina lodi v průběhu výcviku dost rozšířena přibylo mnoho nových tváří a jeho původních mužů zbyla jen hrstka. Zpočátku chtěl do velitelských funkcí umístit pouze „své muže“ ale velení Luftwaffe mělo jiné plány a na jeho protesty nebralo zřetel. Přesto nebyl jejich výběr vyloženě špatný, Grenzel se ukázal dobrou volbou, velitel stíhačů kapitán Otto Bertram byl skvělý pilot i velitel (také nositel Rytířského kříže), měl však nevýhodu v tom, že byl uzemněn a nesměl létat a proto také zároveň převzal roli jednoho z leteckých dispečerů lodi, který měl na starosti letecké krytí. Hagen ani Bertrama zpočátku nechtěl, vadilo mu, že nesmí bojově létat (byl posledním synem, všichni jeho bratři padli v boji a zákon v Říši jasně zakazoval, aby byl bojově nasazen) nicméně k jeho práci neměl výtek. Velitel jednotky torpédových bombardérů byl nadporučík Paul Hartmut, měl velké zkušenosti s lety nad mořem a zúčastnil se bojů v Norsku především pak Narviku, když sloužil u KG 26(létal na bombardérech He 111), kde byl sestřelen, zajat Nory a následně osvobozen německými jednotkami. Ze všech velitelů bylo jeho postavení nejsložitější, protože se společně se svými muži musel přeškolit na nový stroj a především převzít od Italů (částečně i Japonců) co nejvíce poznatků o taktice torpédových bombardérů. Jeho jednotka byla nejslabší a Hagen od Hartmuta ani jeho mužů nečekal zázraky, věřil a doufal, že dlouhý dolet He 78 se uplatní především v podobě dálkového průzkumu, k síle torpédových bombardérů se prozatím stavěl skepticky, protože letadlo jej zatím příliš nepřesvědčilo.

Po připlutí do Bergenu Hagen s Kreischem velitele leteckých skupin seznámili s úmyslem viceadmirála Otto Ciliaxe opustit přístav ještě za tmy a upozornili je, že letecká činnost začne okamžitě s rozedněním. Oba se odmítli spoléhat pouze na ochranu, kterou jim dosud poskytovala JG 77 a ZG 76, hlavní žádostí od viceadmirála Ciliaxe bylo provedení dálkového leteckého průzkumu, nadporučík Hartmut navrhl vyslání šesti svých He 78, které odstartují před pátou hodinou ranní, tento návrh byl okamžitě schválen.

24. červen 1941 - Graf Zeppelin

Ve 03:10 byla posádce Graf Zeppelin, stejně tak jako zbytku lodí eskadry vyhlášena plná bojová pohotovost a start průzkumných letounů přesunut (k velkému nadšení černých mužů) již na 04:00. To se však ani při nejlepší vůli nedalo stihnout a první He 78 začaly opouštět teprve palubu letadlové lodi 04:26..., Hagen doufal, že zpoždění jež nabraly jeho průzkumná letadla nebude pro eskadru osudné...

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4698
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Atlantis » 14 kvě 2019, 19:41

Jak to jen říci?
No konečně :D

Vím, že nechceš pokračovst po 7.12.1941, nicméně, vzhledem k tomu, co všechno bude dokončeno právě v roce 1942 bys mohl alespoň hodit nějaké resumé z roku 1942 pro evropské válčiště, protože navzdor těsnější spolupráci Říše a Japonska stále zůstávají Pacifické a Atlanské bojiště oddělená.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Uživatelský avatar
Gallienus
Rotný
Rotný
Příspěvky: 123
Registrován: 07 zář 2018, 14:00

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Gallienus » 16 kvě 2019, 11:23

Atlantis píše:
14 kvě 2019, 19:41
Jak to jen říci?
No konečně :D

Vím, že nechceš pokračovst po 7.12.1941, nicméně, vzhledem k tomu, co všechno bude dokončeno právě v roce 1942 bys mohl alespoň hodit nějaké resumé z roku 1942 pro evropské válčiště, protože navzdor těsnější spolupráci Říše a Japonska stále zůstávají Pacifické a Atlanské bojiště oddělená.
Předně se omlouvám každému, kdo čekal na pokračování, ale měl jsem dost osobních a zdravotních problémů, když jsem věřil, že je to za mnou, máma si zlomila nohu, dost jsem nestíhal a na psaní neměl chuť.

Buď napíšu resumé pro rok 1942 nebo začnu nový příběh z pohledu Japonců: Začátek konce nemoci z vítězství...
Uvidím, jak mi půjde dokončit tohle, budu rád, když sem jednou týdně něco dám.

Uživatelský avatar
Atlantis
18. Plukovník
18. Plukovník
Příspěvky: 4698
Registrován: 08 říj 2006, 12:25
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý Nelson - alternativní válka na moři od června 1940

Příspěvek od Atlantis » 16 kvě 2019, 22:40

V pohodě, některé moje timeline čekají na pokračování...no, už roky :tdsa:

Jinak můj námět v timelině (kterou asi nikdy nerealizuji, ale co už) je naopak ještě větší "nemoc z vítězství, neboť Japoncům se povede v dubnu 1942, při výpadu do Indického oceánu, zničit takřka celé britské Východní loďstvo (4 BB, 2 CV, 1 CVL, 1 CA, 1 CL, 4 DD) při relativně malých vlastních ztrátách (1 BB, 1 CA, 3 DD), díky čemuž následně převládne touha "dorazit" Brity a namísto bitvy o Midway Japonci udělají invazi na Cejlon (úspěšná, už proto, že v Indickém oceánu v té chvíli fakticky nejsou žádné relevantní spojenecké síly). Přemýšlím ještě, jestli se zde odehraje Bitva v Korálovém moři, nicméně IMO ano (se stejným výsledkem), protože izolace Austrálie je dobrá jak v strategii Vyžeňme Američany z Pacifiku, tak ve strategii Vypráskejme Brity z Asie. Mám pocit, že na základě hlášení japonských letců se předpokládalo potopení obou amerických letadlových lodí (vůči jedné lehké letadlovce na straně Japonců) a že tedy USA teď stejně na nic většího nemají. Což se jim decentně vymstí, neboť Američané provedou útok Enterprise a Hornetem na Truk, kde kotví zbylé japonské letadlové lodě a v následné bitvě přijdou Japonci o Ryujo a Junyo a ani Truk nevyvázne úplně bez úhony, nicméně zvládnou na oplátku potopit Hornet. Což povede k vystřízlivění z přesvědčení, že Američané jsou KO a přesunu pozornosti a zdrojů (alespoň většiny) zpět do Pacifiku. Co dál zatím nevím, nicméně Japonci jsou zde na tom v 2/2 roku podstatně lépe, než ve skutečnosti (nemusejí si nějakou dobu hlídat Indický oceán a mají všechny své těžké letadlové lodě, doposavad přišli vlastně jen o 2 lehké a jednu "střední"), Američané o něco hůře (přišli o Lexington i Hornet a Yorktown musí projít opravami, sice nebudou trvat extrémně dlouho, ale právě proto se neúčastnil výpadu k Truku), čímž jim počet letadlovek v Pacifiku klesne na...3? (Enterprise, Yorktown a Saratoga?). Tím pádem slušná převaha Japonska. Ale jak říkám, nevím, kam dál by to směřovalo - jestli by Yamamoto opravdu chtěl i tak onu rozhodující bitvu (skrze útok na Midway) či by se pokračovalo na Guadalcanal a doufalo by se, že by se mohli Američané vylákat sem, nebo nějaký úplně jiný koncept...nevím.
Oklamat, zmást, překvapit
("Stonewall" Jackson)

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“