Rudá záře nad Německem

Co by bylo, kdyby? Prostor pro autorské příspěvky a diskuze o alternativní historii.

Moderátoři: Dekl, Atlantis, Vals, Royal

Odpovědět
Černovous
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 296
Registrován: 16 led 2015, 16:51

Rudá záře nad Německem

Příspěvek od Černovous » 01 bře 2019, 21:54

Prolog

Leden 1919.

Před necelými dvěma měsíci konečně skončila Velká válka. Jenže ani příměří z Compiegne nepřináší těžce zkoušené Evropě mír.

Středem a východem Evropy se prohnala vlna revolucí, která doslova rozmetala staré pořádky.

Už v roce 1917 se na východě zhroutilo Ruské impérium Romanovců. Car padl a jeho země se propadly do chaosu. Moci v Petrohradě a Moskvě se chopili bolševici vedení Vladimirem Ilijičem Leninem.

Jenže rozsáhlé oblasti Ruska se nacházejí pod kontrolou bývalých generálů carské armády, kteří rozhodně nemají v úmyslu přenechat vládu v zemi “Rudým.”

Cara tak nahradil chaos občanské války “Rudých” proti “Bílým.”

S koncem války padlo i Rakousko - Uhersko rozdrcené touhou svých národů po nezávislosti. Na troskách staré monarchie vznikají nové národnostní státy, ry však nejsou o nic pevnější než zaniklá říše. Na jedné straně je ohrožují spory nacionalistické a na straně druhé se nad nimi vznáší přízrak bolševické revoluce.

A Německo? Těsně před koncem války se hroutí hohenzollernské císařství. Vilém II. odchází do nizozemského exilu a z císařství se stává republika.

Ani ta však nestojí na pevných základech. Německé hospodářství těžce pochroumané válečnými ztrátami a dohodovou blokádou stojí na pokraji kolapsu.

Německý národ podlomený válečným utrpením už odmítá další strádání. Po celém Německu propukají nepokoje.

Nová vláda v čele s kancléřem Friedrichem Ebertem raději prchá z neklidného Berlína do saského Výmaru.

5. ledna 1919 se německá metropole ocitá na pokraji revoluce….
Edwy I. Král Mercie - Anglie 960

Černovous
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 296
Registrován: 16 led 2015, 16:51

Re: Rudá záře nad Německem

Příspěvek od Černovous » 01 bře 2019, 22:03

1. kapitola

Spartakovci

Prozatímní vláda Německa, nazývaná Rada lidových komisařů, byla do ledna 1919 složena ze zástupců Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a Nezávislé sociálně demokratické strany Německa (USPD)

Tato šestičlenná vláda se však rozpadla již v prosinci 1918, když jí na znamení nesouhlasu s potlačením berlínských nepokojů 23. listopadu 1918 opustili všichni zástupci USPD.

Kancelář Ebert nahrazuje bývalé kolegy svými spolustraníky. Reorganizovaná vláda začne z vysokých státních funkcí vyhazovat členy a sympatizanty USPD. Jedním z propuštěných je i ředitel berlínské policie Emil Eichhorn.

Aniž by to Ebert a jeho kolegové ve Výmaru tušili, tak se propuštěním Eichhorna dopustili osudové chyby.

Eichhorn se totiž v Berlíně těšil nesmírné popularitě. Právě on byl jednou z nejdůležitějších postav listopadové revoluce, která přivodila pád císařství.

9. listopadu 1918 byl v čele stávkujících dělníků, kteří obsadili berlínské policejní ředitelství. Po abdikaci císaře se mu podařilo obsadit všechny důležité posty u berlínské policie svými stoupenci.

Zpráva o propuštění populárního politika tak vyvolala v Berlíně ohromné pobouření. V ulicích města se spontánně začali scházet stoupenci USPD, jejich počet rostl doslova geometrickou řadou. V brzkých večerních hodinách bylo v ulicích již na 50 000 Berlíňanů.

Nejradikálnější členové USPD v čele s poslanci Rosou Luxenburgovou a Karlem Liebknechtem zakládají 4. ledna 1919 Revoluční výbor a svolávají na druhý den generální stávku. Tu zamýšlí výbor využít jako nástroj k násilnému ovládnutí města

Druhý den je v ulicích na 500 000 osob. Z davu, který pochoduje hlavní berlínskou třídou Unter den Linden se začínají ozývat hlasy požadující další tentokráte socialistickou revoluci.

Toho Revoluční výbor obratně využívá. Šikovně namířenými projevy se daří stávkují vyprovokovat k akci.

Dav se rozdělí a veden Eichhornovými policisty obsazuje strategicky významné body v Berlíně. Během několika hodin je město zcela v rukou povstalců.

V ulicích hlídkuje 6000 ozbrojených mužů, kteří rychle potlačují odpor stoupenců Výmarské vlády.

Večer se v budově kancléřství schází Revoluční výbor a jeho členové se horečně radí o dalším postupu. Na jednání se dostaví i dosud umírněnější členové berlínské USPD. Po několika hodinové poradě je uzavřena mezi oběma stranami dohoda.

Zakládající členové Revolučního výboru ustanovují Komunistickou stranu Německa. Nově příchozí zůstávají členy USPD, ale vyslovují souhlas s vytvořením koaliční vlády s KPD.

Stejně jako ve Výmaru je i tato revoluční vláda šestičlenná. Obě strany mají po třech zástupcích. Složení vlády je následující:

Předseda: Karl Liebknecht (KPD)
Místopředseda: Hugo Haase (USPD)
Komisař pro vojenství : Emil Eichhorn (KPD)
Komisař pro finance: Wilhelm Dittmann (USPD)
Komisař pro zahraniční : Rosa Luxemburgová (KPD)
Komisař pro zásobování: Emil Barth (USPD)

Nová vláda si odsouhlasí, že bude vládnout pomocí takzvaných dekretů, které budou mít váhu zákonů.

Ještě téhož dne je vydán Dekret číslo jedna. V něm je vyhlášeno založení Německé republiky rad, která se otevřeně hlásí k ruským bolševikům.

Noví vládci Berlína zároveň vyhlašují, že jejich cílem je rozšířit svou vládu na celé Německo.

Zprávy o dění v Berlíně se do Výmaru dostávaly jen pomalu a se značným zpožděním. Teprve večer 5. ledna se zveřejněním Dekretu číslo 1, se ve Výmaru dozvěděli co se v Berlíně vlastně stalo.

Výmarská vláda ještě téhož dne vyhlašuje na území Braniborska stanné právo. Komisař pro vojenství Gustav Noske zároveň vydává rozkaz, aby na Berlín zaútočila 1. brigáda paramilitantní skupiny Freikorps, což byla organizace složená z veteránů Velké války.

Freikorps zahájil útok již 6. ledna ráno. Přestože 1. brigáda nebyla zcela připravena, tak se její velitelé rozhodli nečekat. Čekáním by totiž poskytli výhodu povstalcům, kteří by se měli čas na útok připravit.

Velení 1. brigády se rozhodlo vsadit vše na jeden drtivý přímý útok ve víře, že vojenský výcvik a válečné zkušenosti přinesou rychlé vítězství.

Zpočátku se tato strategie zdála být správnou. Díky 5 brigádním obrněným automobilům, které postupovaly na čele útoku, se Freikorpsu podařilo proniknout do centra města.

Tam však na vládní síly čekala již pevně zformovaná obrana. V okolí třídy Unter den Linden se rozhořely tvrdé boje, které trvaly téměř pět hodin.

Komunistickým povstalcům se podařilo nakonec příslušníky Freikorpsu z centra města vytlačit, navíc dokázali zničit jeden obrněný automobil.

Otřesená 1. brigáda byla nakonec donucena k ústupu. Povstalcům se tak podařilo odrazit první a nejtvrdší nápor.

Berlínské povstání tak přežilo, alespoň prozatím.

Velitelé 1. brigády se s porážkou nesmířili, navzdory tomu, že brigáda ztratila 73 mrtvých a zraněných a 1 obrněný automobil, velení stále věřilo, že se Berlín podaří obsadit.

Druhý den byly obnoveny útočné akce. Tentokráte se však útočníci již od začátku setkali s rozhodným odporem.

Ztráty Freikorpsu narůstaly, ale útok uvízl na mrtvém bodě. Velení 1. brigády přesto, v souladu s instrukcemi z Výmaru, vydávalo rozkazy k pokračování v boji.

Po tři dny, znovu a znovu vyráželi příslušníci 1.brigády do útoku a znovu a znovu byli odráženi.

V důsledku těchto nezdarů poklesla morálka jednotky takřka k bodu mrazu.

Toho využili povstalci a 10. ledna vyrazili do protiútoku, který se záhy začal přetvářet do drtivého vítězství.

Brigádu před naprostou katastrofou zachránil pouze rychlý ústup k Postupimi.

Navzdory tomu se z hlediska vlády ve Výmaru nedala bitva o Berlín označit než naprosté fiasko.

1.brigáda ztratila téměř 10% mužů a přišla o všechny obrněné automobily. Ztráty povstalců byly zhruba poloviční.

Úspěšná obrana Berlína otevřela ve střední Evropě dveře dalším bolševickým povstáním
Naposledy upravil(a) Černovous dne 04 bře 2019, 12:43, celkem upraveno 1 x.
Edwy I. Král Mercie - Anglie 960

Černovous
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 296
Registrován: 16 led 2015, 16:51

Re: Rudá záře nad Německem

Příspěvek od Černovous » 04 bře 2019, 12:37

2. kapitola

Revoluce

Neúspěšný pokus o obsazení Berlína měl fatální následky pro výmarského komisaře obrany Gustava Noskeho.

Fridrich Ebert jej bez skrupulí označil za viníka berlínského neúspěchu a svého zostuzeného kolegu ještě 10. ledna odvolal z funkce a se souhlasem svých spolustraníků se uprázdněné funkce ujal on sám.

Porážka v Berlíně zároveň zle zacloumala s pozicí Ebertovy vlády.

Již 12. ledna vyvolali stoupenci KPD nepokoje v Rostocku, Hamburku, Kielu, Brémách a Hannoveru.

Obrázek
Demonstrace v Hamburku

13. ledna se demonstrovalo v Drážďanech, Lipsku a Magdenburku.

A 14.ledna se nepokoje rozšířily do Mnichova, Vratislavi, Dortmundu, Düsseldorfu, Bochumi a Essenu.

Výmarská vláda na tyto události reagovala okamžitým vyhlášením stanného práva na území celého Německa a Freikorps dostal rozkaz rozehnat jakékoliv probolševické manifestace silou.

Tento tah se ale minul účinkem. Freikorps sice demonstranty rozehnal, ale v reakci na to začaly ve všech zmiňovaných městech vznikat ilegální buňky KPD.

17.ledna proti Ebertově vládě regulérně povstali dělníci z hamburských loděnic, do jejich čele se postavil předseda místní KPD Ernst Thälmann.

K hamburským dělníkům se záhy přidaly i zbylé tři velké německé přístavy (Rostock, Kiel a Brémy).

Další kolo násilností vypuklo v Sasku, bavorském Mnichově a především průmyslovém Porúří.

Majitel největšího německého koncernu Gustav Krupp dokonce musel 19. ledna uprchnout před dělníky z jeho essenské továrny, protože jej a jeho rodinu chtěli lynčovat.

20.ledna byl na zasedání vlády Fridrich Ebert nucen konstatovat, že se situace ve značné části Německa vymkla z pod kontroly.

Zdálo se, že bolševická revoluce po Rusku pohltí další významnou evropskou zemi.

Reakce

Neschopnost potlačit povstání, která propukala po celé zemi, donutila Ebertovu vládu hledat proti tomuto nebezpečí spojence, jak uvnitř tak vně Německa.

21. ledna se Fridrich Ebert spojil se stranou Centrum, což byla nejsilnější pravicová strana v Německu.

Ebert předsedovi Centra Adolfu Gröberovi nabídl vytvoření velké koalice proti komunistům, výměnou za to, že SPD nebude trvat na radikálně odluce s římskokatolickou církví a nebude podnikat žádné radikálnější kroky proti jejím majetkům.

SPD do vlády rovněž přizvala Německou demokratickou stranu (DDP), její významný člen Walther Rathenau získal post ministra zahraniční.

Nabídku podílet se na koalici dostala i nacionalistická Německá národní lidová strana (DNVP), ta ale tuto nabídku odmítla, protože jeden z jejích zakladatelů mediální magnát Alfréd Hugenberg měl své vlastní plány, jejichž realizace ho měla dostat do čela vlády. DNVP navíc nesouhlasila s Ebertovým plánem na jednání s Dohodou o revizi podmínek příměří z Compiegne.

24.ledna byla oficiálně představena nová vláda Národní obrany, která byla tvořena koalicí SPD - Centrum - DDP.
Nová koalice si kladla za cíl zabránit dalším nepokojům a potlačit všechna probíhající povstání.

Zároveň se nový ministr zahraničí Walther Rathenau vypravil do Paříže, aby jednal s představiteli mocností Dohody o revizi podmínek příměří z Compiegne.

Ve stejnou dobu se uskutečnilo v Neudecku na statku bývalého náčelníka generálního štábu císařské armády Paula von Hindenburga zvláštní setkání.
Edwy I. Král Mercie - Anglie 960

Černovous
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 296
Registrován: 16 led 2015, 16:51

Re: Rudá záře nad Německem

Příspěvek od Černovous » 05 bře 2019, 15:43

3. kapitola

Zdráhající se mocnosti

23. ledna se ministr zahraničí Německé republiky Walther Rathenau setkal v Paříži s hlavními představiteli mocností Dohody.

Jednání se zúčastnili premiéři Francie, Velké Británie a Itálie: Georges Clemenceau, David Lloyd George a Vittorio Orlando, společně s prezidentem Spojených států amerických Woodrowem Wilsonem.

Na jednání se naplno projevil rozpor mezi jednotlivými dohodovými mocnostmi, který se donedávna dařilo tlumit pouze díky hrozbě válečné porážky.

Rathenau jménem své vlády předložil návrh na úpravu podmínek příměří. Výmarská vláda především požadovala zastavení odevzdání zbraní Dohodě a navrácení alespoň části odevzdaných.

Tento návrh byl naprosto nepřijatelný pro Francii. Francouzská vláda byla odhodlána provést s úhlavním nepřítelem své vlasti konečné zúčtování a rozhodně neměla v úmyslu podmínky příměří nějak upravovat.

Někteří vlivní francouzští politici, například ministr zahraničí Stéphen Pichon, dokonce bolševické povstání v Německu vítali. Domnívali se totiž, že vnitřní konflikt povede k dalšímu oslabení Německa, což umožní další posílení Francie a zajištění jejího bezpečí. Začaly se dokonce zvedat hlasy, které požadovaly přímou anexi levého břehu Rýna, který byl na základě příměří okupován dohodovými armádami.

Naopak Velká Británie byla k Německu smířlivější. V Londýně především usilovali o vytvoření rovnováhy v Evropě.

Poslední co si Vláda Jeho Veličenstva přála bylo další oslabování Německa na úkor Francie.

Již rozbití Rakousko - Uherska a vznik národnostních států, profrancouzsky orientovaných, Velkou Británii znepokojilo.

Britští politici se rovněž obávali rozšíření bolševické revoluce do celé Evropy, což by vedlo k další destabilizaci.

Británie chtěla alespoň částečně posílit pozici Německé republiky, aby mohla stáhnout alespoň část své armády z Porýní do Irska,v němž před dvěma dny republikáni z nacionalistické strany Sinn Féin vyhlásili nezávislost na Velké Británii.

Obrázek

Nová hrozba pro Velkou Británii

Itálie zastávala vůči požadavkům Výmaru zdrženlivý postoj. Premiér Orlando byl nucen k opatrnosti. Jednak protože se na podzim měly v Itálii uskutečnit parlamentní volby a také protože ze všech dohodových mocností byla Itálie nejméně stabilní.

Válka, která jen těsně neskončila naprostou porážkou, zemí těžce otřásla. Průmyslový sever ochromily mohutné stávky organizované socialisty. Itálie balancovala na hraně revoluce.

Spojené státy stejně jako Velká Británie vystupovaly vůči Německé republice vstřícně. Woodrow Wilson a jeho spolupracovníci měli především zájem na tom, aby se v Německu ustanovil stabilní demokratický režim, který zemi začlení do vznikající Společnosti národů.

Každá mocnost tak k Ratheauovi přistupovala odlišným způsobem. Zatímco Velká Británie a Spojené státy přislíbily Výmaru podporu, Itálie se nijak nevyjádřila a Francie všechny návrhy rovnou odmítla.

Zatímco v otázce Německa se mocnosti Dohody zatím nedokázaly dohodnout, tak jednoznačná shoda panovala na tom, že nikdo nemá zájem na tom, aby Rudí ovládli celou Evropu.

Byl proto přijat Wilsonův návrh, aby Dohoda maximálním možným způsobem podpořila bílé armády bojující v Rusku proti bolševikům.
Edwy I. Král Mercie - Anglie 960

Černovous
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 296
Registrován: 16 led 2015, 16:51

Re: Rudá záře nad Německem

Příspěvek od Černovous » 10 bře 2019, 13:47

4. kapitola

Operace Lední medvěd

Od roku 1918 probíhala v Rusku občanská válka mezi bolševiky a bývalými generály carské armády, kteří si říkali bělogvardějci.

Dohoda pochopitelně podporovala bělogvardějce a její armády se do války zapojily.

Již v roce 1918 obsadili Britové severoruský Murmansk a Američané Archangelsk.
Tyto dva přístavy se měly stát základnou pro další operace.

Po skončení války v Evropě a vypuknutí bolševického povstání se dohodové mocnosti odhodlaly k plnohodnotné podpoře bělogvardějců.

Do Baltského moře vplulo několik válečných lodí Royal Navy a na Černém moři operoval spojený britsko - francouzský svaz.

Přes obě moře byly otevřeny zásobovací trasy k podpoře armády generála Judeniče postupující podél pobřeží Baltu na Petrohrad a Dobrovolnické armády generála Děnkina, která postupovala z Kavkazu na východní Ukrajinu.

Američané měli podporovat Sibiřskou armádu admirála Kolčaka, která postupovala na Perm, Kazaň a Ufu.

Na Sibiři zároveň operovala japonská armáda v síle 70 000 mužů

Pomoc měla být především materiálního rázu a do vojenské kampaně se měly zapojit jednotky složené z koloniálních vojáků, kteří nebyli tolik zasaženi demoralizací jako jejich kolegové z mateřských zemí.

V polovině února vyplul z Británie první vojenský transport směrem k Murmansku, na jeho palubách se do Ruska přesouval 1. indický sbor, který byl tvořen 3. a 7. indickou divizí.

Z Británie rovněž vyplul zásobovací konvoj, který směřoval k Judeničově armádě.

Obdobný konvoj se zásobami vyplul i z egyptské Alexandrie.

Američané zahájili přesun 1. a 26. divize 20. února.

Francouzi na Krym přesouvali Marockou divizi a zároveň zahájili vyjednávání s polskou vládou, s cílem, aby polská armáda podpořila bělogvardějce.

Tak začala operace s krycím názvem Lední medvěd. Jejím cílem nebylo nic menšího než pomoci bělogvardějcům zvítězit v občanské válce proti bolševikům.
Edwy I. Král Mercie - Anglie 960

Černovous
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 296
Registrován: 16 led 2015, 16:51

Re: Rudá záře nad Německem

Příspěvek od Černovous » 12 bře 2019, 11:24

5. kapitola

Středoevropské intermezzo


Dění v Německu ovlivnilo i bezprostřední události v dalších středoevropských státech, především v Rakousku a Maďarsku.

Obě země byly donedávna nejvýznamnější součástí Rakousko- Uherska. S jeho rozpadem a odchodem Habsburků ale jejich velmocenský status zmizel.

Obě země oslabené ztrátou rozsáhlých území a poválečnou bídou pomalu ale jistě směřovaly k revoluci.

Již 3.listopadu vznikla Komunistická strana Rakouska (KPÖ) jejími představiteli se stali radikální členové Sociálně demokratické strany Rakouska (SPÖ) Ruth Fischerová, Franz Koritschoner a Lucien Laurat.

Nová strana si okamžitě získala popularitu ve Vídni a v průmyslových oblastech Horních Rakous.

Inspirována svými německými kolegy vyvolala KPÖ na přelomu ledna a února řadu stávek na nichž padaly požadavky na znárodnění průmyslu a velkostatkářů a připojení k Německé republice rad.

Vláda vedená sociálně demokratickým kancléřem Karlem Rennerem na tyto protesty odpověděla vyhlášením stanného práva ve Vídni a Horním Rakousku a zákazem činnosti pro KPÖ.

Komunisté odpovídají svoláním generální stávky na 3. února.

V říjnu 1918 proběhla v Maďarsku takzvaná astrová revoluce. Uherské království padlo a bylo nahrazeno republikou, do jejíhož čela se postavili sociální demokraté a postu prezidenta se ujal Mihály Károlyi.

Nová republika ale byla ještě nestabilnější než zaniklá monarchie. Většina původně uherského území byla ztracena ve prospěch dohodových států (Československo, Rumunsko a Spojené království Srbů, Chorvatů a Slovinců).

Do strašlivě zmenšeného Maďarska prchají tisíce Maďarů, kteří se doslova přes noc stali obyvateli jiných států.

Nově příchozí jsou jen dalším problémem, kterému musí nová vláda čelit.

Nekontrolovatelně rostoucí inflace, nezaměstnanost, nedostatek potravin a uhlí. To vše představuje záminku k dalším protestům a demonstracím.

Rozjitřené situace využívá mladý muž židovského původu Béla Kun.

4.listopadu 1918 zakládá Komunistickou stranu Maďarska a rozjíždí ostrou protivládní kampaň, zároveň prostřednictvím telegramu navazuje kontakt s Leninem.

2. února svolá Kun demonstraci před sídlem listu Népszava, což byl deník sociální demokracie.

Kunovi stoupenci vyvolají potyčku, která vyeskaluje přestřelku, v níž zemřou čtyři policisté.

Jako organizátor demonstrace je Kun zatčen, obviněn z vlastizrady a vzat do vazby. Ve věznici je ale vystaven antisemitským útokům a je zbit několika policisty, což neuniklo pozornosti bulvárního tisku.

Zprávy o tomto incidentu vyvolají v celém Maďarsku řadu protestů, které se zvrhnou do série násilností.

Aby zabránil revoluci, vydá prezident Károlyi 10.února rozkaz k propuštění Kuna.

Ani to však situaci neuklidnilo. Naopak Kun se svými stoupenci a za značné podpory veřejnosti rozjel ještě ostřejší protivládní kampaň.

Situaci navic vyostřila takzvaná Vixova nóta, která stanovovala novou demarkační linii mezi Československem a Maďarskem.

Československu měla nově připadnout města Miskolc a Salgótarján s územím mezi nimi.

Tato nóta vyvolala další protesty.

19.března 1919 vláda rezignovala a prezident byl nucen vyhlásit na konec dubna předčasné parlamentní volby.

Mezi dvěma zbylými středoevropskými státy, znovuobnoveným Polskem a nově vzniklým Československem, panovaly na začátku roku 1919 značně napjaté vztahy.

Důvodem byl územní spor o Těšínské knížectví, toto území mělo pro oba státy strategický význam. Na Těšínsku se totiž nacházela významná ložiska černého uhlí a procházela jím bohumínsko - košická dráha, tedy jediná železnice, která spojovala Čechy se Slovenskem.

Napětí rychle eskalovalo, oba státy posílaly na území další a další vojenské jednotky. Polsko se navíc demonstrativně rozhodlo vypsat na Těšínsku doplňovací volby do Sejmu. V tu chvíli byla válka doslova na spadnutí.

Francie, díky jejímuž zásahu oba státy vznikly, si nepřála, aby mezi jejími spojenci došlo k otevřenému konfliktu. Francouzská strana proto donutila obě strany sporu, aby si spolu sedly k vyjednávacímu stolu.

15. ledna přijalo Československo i Polsko francouzský návrh, aby demarkační linie mezi oběma státy byla dočasně vymezena říčkou Olší, která protékala Těšínem, což bylo nejvýznamnější město sporné oblasti.

Aby tato dohoda mohla vzniknout, musela se francouzská diplomacie uchýlit k několika zákulisním jednáním, na nichž musela oběma státům přislíbit odškodnění.

Polská armáda se měla přesunout na východ a začít na Ukrajině podporovat Děnkinovu Dobrovolnickou armádu, za to mělo Polsko získat většinu levobřežní Ukrajiny i s Kyjevem. Ministr Pichon prostřednictvím francouzského velvyslance ve Varšavě zároveň polské vládě naznačil, že pokud by se krize v Německu měla i nadále prohlubovat, tak francouzská vláda nebude mít námitek, pokud by polská armáda vyřešila své spory s Německem v otázce Gdaňsku, Pruska a Slezska.

Československé vládě bylo přislíbeno, že se nově vytyčované hranice posunou skutečně k Dunaji. Zároveň Francie mladé republice přislíbila, že jí připadne území takzvané Podkarpatské Rusi.

Za těchto podmínek oba státy souhlasily s návrhem na dočasné rozdělení Těšínska.
Edwy I. Král Mercie - Anglie 960

Černovous
Štábní rotmistr
Štábní rotmistr
Příspěvky: 296
Registrován: 16 led 2015, 16:51

Re: Rudá záře nad Německem

Příspěvek od Černovous » 17 bře 2019, 11:21

6. kapitola

Večer v Neudecku

Zatímco Rathenau jednal v Paříži, v sídle bývalého náčelníka generálního štábu císařské armády Paula von Hindenburga se 22. ledna sešli představitelé nacionalistické strany DNVP s bývalými generály císařské armády.

Jednalo se tak o setkání nacionalistů s muži, kteří ještě před několika měsíci Německu fakticky vládli.

DNVP na setkání reprezentovali její předseda Arthur von Posadowsky - Wehner a Alfréd Hugenberg. Císařskou generalitu kromě hostitele zastupovali bývalý Hindenburgův zástupce Erich Ludendorff a bývalý vrchní velitel válečného námořnictva Alfréd von Tirpitz.

Všichni pánové se na setkání ostře vymezili proti bolševickým povstalcům zároveň se ale shodli na tom, že vláda ve Výmaru je pro ně rovněž nepřijatelná.

Všichni Hindenburgovi hosté byli totiž německými nacionalisty a zároveň monarchisty. V jejich očích tak byli sociální demokraté, kteří vládu ve Výmaru vedli, téměř stejní zrádci jako komunisté.

Všichni se rovněž shodli na tom, že další ústupky ze strany Německa vůči Dohodě jsou nepřijatelné.

Celé setkání orámovala večeře, kterou Hindenburg nechal pro své hosty připravit. Po většinu jejího trvání se pánové z DNVP a armády radili jak postupovat. Na stole bylo několik variant, od vyčkávající neutrality, po vojenský převrat, který měl provést Freikorps.

Nakonec byl vyjednán kompromis mezi oběmi nejradikálnějšími varinatami. Koalice DNVP a generálů se rozhodla vyčkávat a sledovat další události, zároveň se ale měla začít připravovat na provedení převratu. Hindenburg a Ludendorff měli kontaktovat všechny sobě nakloněné důstojníky Freikorpsu a ve spolupráci s nimi připravit převrat.

Po jeho uskutečnění se měla moci ujmout nová, samozřejmě nacionalistická vláda, v jejímž čele měl jako kancléř stanout Posadowsky - Wehner.
Edwy I. Král Mercie - Anglie 960

Odpovědět

Zpět na „Alternativní historie“