Epilog - Husitské války

České země se ponořily do kruté občanské války. Reformní učení mistra Jana Husa zapustilo mezi českým obyvatelstvem silné kořeny a žádné z křížových výprav se nepodařilo husovy stoupence porazit. Nastal rok 1424, husiitské hnutí se pevně etablovalo v české kotlině a natolik zesílilo, že začalo být požíráno spory uvnitř. Geniální Jan Žižka navíc umírá a s ním i naděje na plné sjednocení všech Husitů pod poraporem disciplinovaných polních vojsk. Co bude dál po Žižkově smrti? To se nedá dopředu předpovědět...

Moderátoři: Dekl, Vals

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8924
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Epilog - Husitské války

Příspěvek od Vals » 27 kvě 2013, 22:28

Obrázek
Je válka konečně nasycena krví a zažije zničená země opět mír?


Jako husitské války historikové jednoho dne označí éru válečného běsnění, které zachvátilo Země koruny České po smrti krále Václava IV. v roce 1419. Než se jeho dědic, mladší bratr Zikmund - král Římský a Uherský, dovedl o své dědictví přihlásit, propadla se země do víru války, která trvala takřka desetiletí. Vnitřní spory království roztrhly, šlechtické intriky a spory následně vytvořily dokonalé prostředí v němž mohly růst radikální prvky ve společnosti, které se následně zhmotní ve vojensky organizovaném husitském hnutí žádajícím společenskou i náboženskou revoluci v zemi...

První fáze husitských válek trvala až do roku 1424 a skončila úmrtím Jana Žižky. Smrt obávaného vojevůdce a zároveň po pěti letech konečně otevřeně deklarovaná jednota katolické šlechty dávala odmítnutému králi Zikmundovi naději na zisk své koruny. Leč nestalo se, východočeských Sirotků se ujmul jeden z mladších pobočníků Žižky, zneuznaný šlechtic Michal Jiskra ze Sušice. Rovněž po porážce u Malešova se i v Praze dostaly k moci síly, které podporovaly radikálně-husitské názory a kroky. Místo očekávaného uklidnění tak následovalo další kolo války, snad ještě nemilosrdnější než to první...
Obrázek
Bitva u Chrudimi (1425) jako klíčová událost českých dějin


Panská jednota, vyhlášená v zimě 1424/1425, po smrti Jana Žižky očekávala snadné vítězství nad oslabeným protivníkem. avšak série bitev v jižních a východních Čechách kulminující u obrovské bitvy u Chrudimi prokázala opak. Spojená Pražsko-Sirotčí vojsko zcela rozvrátilo katolickou armádu a na dlouhý rok zcela změnilo strategickou situaci v Čechách. Porážka a následný pád východočeských držav vyhnal rod Pernštejnů z Čech a donutil mocného severočeského velmože Čeňka z Vartemberka k přehodnocení své situace. Nejvyšší královský purkrabí pragmaticky opustil Zikmunda a spojil svůj osud s umírněnými pražskými kališníky stvrzené sňatkem mezi Annou z Vartemberka a Viktorínem z Poděbrad v září 1425 a potvrzené útokem na Střekov a Litoměřice na přelomu let 1425-1426.

Během léta a podzimu 1425 se tak potvrdila husitská dominance nad Čechami. Jen málo na tom změnila křížová výprava biskupa Konráda, která nestihla do dění toho roku nijak zasáhnout a naopak další rok vytáhla na Moravu potřít zdejší kališníky.
Obrázek
Svatba Anny z Vartemberka a Viktorína z Poděbrad - kdo tehdy tušil, jak moc se odrazí v českých dějinách?


Radikální kališnické síly byly na postupu i v roce 1426. Sirotci udeřili na Německý brod, Táborité na Jindřichův Hradec a na Plzeňský landfrýd, který se pod tlakem kališníků v průběhu roku zcela rozpadl. Pouze na Moravě se podařilo katolíkům pod vedením biskupa Konráda a pána z Pernštejna potlačit kališnické povstání na Moravě. Hegemonii kališníků v Čechách však nakonec zabránil až návrat Čeňka z Vartemberka do řad Zikmundových příznivců. Mocný velmož postupně přehodnotil svou pozici a rozhodl se provést odvážný úder, který by válku rozhodl jednou provždy a zajistil Vartemberkovi věčnou slávu. Jeho úder provedený na podzim 1426 na jádro kališnických držav v Čechách nicméně neuspěl a naopak ustrnul v pomalé, opotřebovací válce vedené v okolí řeky Sázavy.

V prosince 1426 pak proběhla mohutná bitva u Šternberka, která znamenala jednak první skutečnou porážku kališníků, ale především znemožnila kališníkům rozhodnout válku jediným úderem a v konečné platnosti tato bitva znamenala ztrátu kališnické iniciativy.
Obrázek
Rozpad kališnické jednoty předznamenal neúspěšný puč Zikmunda Korybutoviče v Praze


Porážka u Šternberka znamenala počátek konce radikálních husitů. Ukázala, že válka nebude moci být rychle ukončena, podkopala pozici nejradikálnějšího z husitů - Michala Jiskry a především vyprovokovala ty umírněné prvky kališnického nutí hledat jiná řešení. Symbolicky to předznamenal dubnový puč v Praze, který se pokusil provést Zikmund Korybutovič. Ačkoliv byl puč utopen v krvi a sám Zikmund nejprve zavřen a později vyhnán zpět do Polska, štěpení kališníků tím neskončilo. Krize husitského hnutí pak kulminovala v létě 1427 - radikální frakce okolo hejtmana Jiskry zůstala takřka osamocena a umírněné skupiny kališníků začaly vyjednávat raději se Zikmundem než aby pokračovaly ve válce, v níž stále větší roli hrál radikál Jiskra.

Obrázek
Neslavný konec hejtmana Jiskry


Celé dění roku 1427 vyústilo v noc z 5. na 6. září, kdy pražský hejtman nechal zatknout hejtmana Jiskru a definitivně tím rozhodl pozici umírněných kališníků. Ti se tímto spojili s umírněnými katolíky kolem rodu Blatavníků a rovněž i vlažného katolíka Čeňka z Vartemberka a pokusili se válku jednou pro vždy ukončit. Podzim 1427 byl pak ve znamení pádu kališnických radikálů - ještě v srpnu padá do rukou katolíků samotný Tábor a do zimy je zkáza Táborského svazu takřka dokončena. Moci v oslabeném Sirotčím svazu se pak ujímá nižší z Jiskrových hejtmanů známý pod válečnou přezdívkou Sibir získanou během jeho pobytu mezi Tatary...

Přestože Sirotci přežili zimu, byť oslabeni, celá země se pomalu nadechovala do mírové doby. Sněm království v Olomoucí byl symbolem znovu sjednocení země - Zikmund byl aklamací potvrzen za Českého krále a byť se sněm nesl ve znamení sporů, bylo jasné, že války si již nikdo nepřeje... Koncil v Basileji pak o rok později v teologické disputaci uznal právo české církve si stanovit některá svá pravidla, včetně přijímání podobojí...

Na jaře 1428 pak proběhlo poslední dějství toho, co bude později nazváno Husitskými válkami. Sirotčí polní vojsko se pokusilo ještě jednou naposledy rozhodnout válku a zvrátit vývoj války. Celé polní vojsko v březnu 1428 vytáhlo na Prahu v úmyslu vynutit si rozhodující bitvu o hlavní město království. Společné vojsko Panské jednoty a umírněných kališníků pak zastoupilo cestu Sirotkům u vsi Lipany, nedaleko Kolína... Podstatně početnější vojsko umírněných pak v nastalé bitvě Sirotky na hlavu porazilo. V klíčovou chvíli bitvy předstíralo útěk a vyprovokovalo Sirotky k unáhlenému výpadu, který poté rozdrtila Rožmberská těžká jízda. Padlých bylo nepočítaně, včetně výkvětu Sirotčího svazu, který se z porážky již nedokázal vzpamatovat a většina Sirotčích držav padla v průběhu jara, kdy byl dobit i Zvíkov a Písek, čímž byla definitivně ukončena éra Táborského městského svazu. Tečkou za Husitskými válkami pak byl pád Litic, bráněných Janem Roháčem z Dubé. Ten jako poslední odpůrce krále Zikmunda byl zajat po pádu Litic v létě 1428 a 28. srpna poté veřejně oběšen, spolu se již rok zajatým Michalem Jiskrou a řadou dalších zajatých sirotčích hejtmanů. V Zemi konečně zavládl mír...

Obrázek
Lipany jako zlomový bod dějin...


Však co bylo dál se zemí Českou? Král Zikmund se konečně ujmul vlády, avšak země to poznala jen málo. Zikmund strávil v Čechách pouze léto 1428 a poté odjel zpět do Uher, které zase jednou čelily nájezdům Turků. Království České se tak dostalo do praktické správy diumvirátu purkrabího Jana Evžena z Kravař a kancléře Čeňka z Vartemberka. Uvolnění sil pak umožnilo dosáhnout Zikmundovi v letech 1430-1435 několika zásadních vítězství nad Osmany a do křesťanských rukou se alespoň dočasně dostalo opět Bulharsko a Srbsko a katolické vojsko, v jehož řadách byli i čeští velmoži - najmě Jan Evžen z Kravař, Oldřich z Rožmberka, Petr ze Šternberka a Jošt z Blatavníka, stanulo krátce i před hradbami mocné Konstantinopole. Jak by se asi dějiny odvíjely, kdyby Zikmund v roce 1435 nezemřel během tažení u Adrianopole a celé jeho dílo tak nezůstalo nedokončené. Katolické vojsko bez vedení již nedovedlo dotáhnout tažení do konce a celá říše se ponořila do nástupnických sporů. Bulharsko padlo zpět do rukou Turků během let 1440-1455, kdy byla obnovena hranice na Dunaji. Roku 1463 pak sultán Mehmed II. dobývá Konstantinopol...

Po smrti Zikmunda Lucemburského tak vymírá rod Lucemburků po meči a nástupnictví přechází přes Alžbětu Lucemburskou na jejího manžela Albrechta Habsburského. Ten se nicméně vlády v Čechách nikdy řádně neujal, neboť jeho vládu poznamenala osobní nenávist mezi ním a Čeňkem z Vartemberka datující se až k sporů v dobách tažení proti Táboru, která zemi opět na čtyři léta zemi opět rozdělila na pokraj občanské války, kde věc Albrechta hájil zejména stárnoucí Oldřich z Rožmberka a jeho bratranec Jindřich, arcibiskup Pražský. Spor nicméně neukončila ani smrt Albrechta v roce 1439 a smrt Čeňka z Vartemberka o rok později. Spor se poté přenesl mezi potomky - Ladislava, zvaného Pohrobek a pak Jiřího z Vartemberka a Poděbrad, zákonného dědice Čeňka z Vartemberka skrze jeho dceru Annu.

Jiří (pro své mládí zvaný často Jiřík) pak po řadě let dokončil nikdy nevyslovenou ambici svého děda. V situaci bezvládí Jiřík, disponující jak slávou jména, tak ohromným bohatstvím, ovládl Prahu a dosáhl svého jmenování správcem království. Tím je po několik let než Ladislav Pohrobek za záhadných okolností umírá. Dlouhým bezvládím vyčerpaná země pak volí Jiřího z Vartemberka a Poděbrad českým králem a na trůn na dlouhá desetiletí tak usedá domácí dynastie...

Obrázek
Co by tomu asi řekl Čeněk z Vartemberka?

Odpovědět

Zpět na „Husitské války“