Léta páně 1425 - 1. pololetí

České země se ponořily do kruté občanské války. Reformní učení mistra Jana Husa zapustilo mezi českým obyvatelstvem silné kořeny a žádné z křížových výprav se nepodařilo husovy stoupence porazit. Nastal rok 1424, husiitské hnutí se pevně etablovalo v české kotlině a natolik zesílilo, že začalo být požíráno spory uvnitř. Geniální Jan Žižka navíc umírá a s ním i naděje na plné sjednocení všech Husitů pod poraporem disciplinovaných polních vojsk. Co bude dál po Žižkově smrti? To se nedá dopředu předpovědět...

Moderátoři: Dekl, Vals

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8923
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Léta páně 1425 - 1. pololetí

Příspěvek od Vals » 08 zář 2012, 11:04

Leden a únor Léta páně 1425



Obrázek
Uherští žoldnéři pánů z Rožmberka

Ani na nový rok válka v Českých zemích neustala. Zejména strakonický kraj zažil mnoho útrap a na letošní zimu jistě nebude v dobrém zpomínat nikdo ze starousedlíků. Vojsko Táborského svazu pokračovalo v pomalém obléhání hradu, obráncům již docházejí potraviny a i slabá palba malých houfnic již značně rozrušila hradby. Táborité však přesto přímou zteč neriskují a hlavní část polního vojska dále zimuje v okolí hradu. Jejich katoličtí nepřátelé nicméně nespali a zoufalé volání oblležených Johanitů konečně dostalo sluchu na Rožmberském dvoře i ve vojenské radě Plzeňského landfrýdu.
Vojsko Plzeňského landfrýdu opustilo zimní ležení v Plzni a vydalo se na pomalý pochod zimní krajinou směrem ku Domažlicím. Pomalý a dobře zásobený pochod se zastavil nedaleko hradu a města Domažlice, kde bylo rozbito další zimní ležení a vojsko opět ulehlo...
Jedinou aktivnější roli na jihu Čech měla lehká jízda Plzeňských a čerství uherští žoldnéři pánů z Rožmberka. Katolická jízda měla za úkol narušovat zásobování táboritů a napadnout očekávaný konvoj s těžkým dělostřelectvem z Písku. Táborité si však nebezpečí hrozící z týlu byli dobře vědomi a husitská lehká jízda pozorně sledovala terén směrem ku Budějovicím a silný oddíl uherské jízdy jí nemohl uniknout. Táborský hejtman se rozhodl přijmout vyrovnaný boj a ve vhodnou chvíli vyrazili jeho lehce obrnění jezdci zpoza krytu na Maďary v Rožmberských službách. Rozpoutala se vyrovnaná bitva, Uhři neměli čas využít své střelecké převahy, nicméně i v boji na blízko byli vyrovnaným soupeřem husitské lehké jízdě. Uhři byli v Čechách čerství, krajině neznalí a jejich morálka byla povážlivě nízká neboť měli za sebou dlouhý pochod z Uher do Budějovic. Husitská jízda na tom nebyla o mnoho lépe – dvě měsíce strávené v zimním ležení se projevily na poněkud řidčích stavech mužstva i koní. Nakonec se nicméně projevila větší odhodlanost husitů, Táborská jízda udržela šik a probíjela se k uherskému veliteli, který raději zatroubil na ústup než aby čelil hrozbě smrti či zajetí. Konečný součet byl spíše remízou, ztráty byly zcela vyrovnané, avšak byla to rožmberská jízda, která nesplnila úkol a vyklidila bojiště...
Neúspěch rožmberské jízdy měl přímé dopady i na akceschopnost jízdy Plzeňské. Ta po několik dní napadala zásobování a týl Polního vojska, avšak bez většího úspěchu. Poté konečně objevila svůj hlavní cíl – konvoj táborského těžkého dělostřelectva! Po celý týden ho sledovala stále připravená k úderu v součinostii s očekávanou rožmberskou armádou, ale ta se nikdy neobjevila... Samostatný přepad silného konvoje si plzeňští netroufli a po zbytek měsíce se opět vrátili k drobným přepadům zásobování a ztrpčování života Táboritům v čemž jí zdatně sekundovali naverbovaní záškodníci z místního obyvatelstva, kteří pomáhali tipovat trasy táborských konvojů, dělat záseky v lesích a dokonce se snažili podstrčit táborským i otrávené zásoby.
Posily byly pro táborské tolik potřebným povzbuzením a jakkoliv unavení a čerstvě vycvičení husitští dělostřelci dorazili, tak i těch několik nepříliš přesných ran stačilo na poboření již příliš oslabených hradeb a táborská pěchota vyrazila na zteč. Johanitská posádka bojovala srdnatě, čelní oddíl lehké husitské pěchoty byl bezmála rozprášen v boji o provizorní palisádu postavené přes noc místo pobořené hradby, avšak obránci pod neustálou palbou a tlakem nakonec podlehli. Řádoví rytíři bojovali do posledního muže, avšak prostí řeholníci a řádoví bratři se vzdali na milost táborskému hejtmanu. Ten ve svém triumfu je přinutil přijmout při mši pod obojí a poté je vyhnal jen s nejnutnějšími zásobami do mrazu, kde se jich hrstka nakonec dostala do bezpečí Budějovic...

Východní Čechy si rovněž příliš neodpočinuly, avšak tentokrát se jim vyhla hektická válečná vřava. Vojska husitů i katolických pánů zůstala na svých zimovištích a vojáci si dopřávali tolik potřebného oddechu. Do obrovského vojenského ležení v Pardubicích se stále sjížděli noví a noví žoldnéři v barvách Vartemberků i Pernštejnů. Vartemberské vojsko bylo po celý leden v pohotovosti, avšak výborná síť špehýřů a poslů měla o obrovské sirotčí armádě ve Svojanově dokonalý přehled a spolehlivé zprávy hovořily o naprosté jistotě, že Husité do jara ležení neopustí, takže ani katolické vojsko nemuselo nijak reagovat. Pán z Pernštejna svému mužstvu dokonce vyplatil speciální prémii, která byla obratem navrácena do Pernštejnských pokladnic skrze daň z piva (Pardubice mají opět plný výdělek).
Neklid se tentokrát přesunul do sirotčích držav. V Hradci Králové i Kutné Hoře se rozpoutal doslova hon na katolické špehýře. Hysterická atmosféra a přípravy na obléhání byly výtečnou živnou půdou pro vyřizování si osobních účtů a tak byla z Hradce Králové vyhnána nejedna řemeslnická rodina, která dle osočení svých sousedů a konkurentů prý obchodovala s katolíky či propadala modloslužebnictví skrze obrázek Panny Marie schovaný pod podlahou (propad výdělku z Hradce Králové o 20 Kpg na měsíc). Zároveň nelítostný hejtman vybral již druhou válečnou daň odvolávaje se na své právo vybrat ji v případě ohrožení, které nepochybně od katolických pánů hrozí. Královehradečtí řemeslníci vydali petici nesouhlasící s tak vysokým daňovým zatížením a žádající snížení daní.

Jedinou další údálostí byl příchod značného kontingentu Pražanů do Kutné Hory, kde byl radostně uvítán sirotčí posádkou jakožto vítané posílení obrany města, které mělo oprávněný strach z obrovské katolické armády v Pardubicích.

Poslední zaznamenáníhodnou událostí byly krvavé události na Střekově. V místním podhradí saští žoldnéři odhalili rozsáhlé husitské spiknutí do něhož byl zapleten i hradní purkrabí a velitel hradní posádky. Všichni husitští špehýři byli neprodleně na místě popraveni a hrad převzal pod přímé velení rytíř von Büberstein, velitel saského vojska v Čechách.

S koncem února přichází velká obleva a jarní tání a s ním i vyslanec krále Zikmunda, který pro pána z Pernštejna přivezl jmenovací listiny. Král Zikmund si služeb Pána z Pernštejna považuje natolik, že se uvolil mu dát funkci Moravského hejtmana (+50 Kpg příjmy a důchody spojené s úřadem).


Leden--únor 1425


Táborský svaz:
Sirotci:
Pražský svaz:
Vartemberkové:
Šternberkové
Pernštejnové
Rožmberkové
Plzeňský landfrýd

Katolíci Zemí Koruny české
Uherské království
Rakouské vévodství
Bavorské vévodství
Saské vévodství
Polské království

EDIT: na mapě chybí přebarvené Strakonice na Táborské barvy.

Obrázek

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8923
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Re: Léta páně 1425

Příspěvek od Vals » 14 zář 2012, 12:03

Březen 1425


Obrázek
War. War never changes...

S příchodem března přišlo do Českých zemí i jarní počasí. Ledy na řekách roztály a s nimi i sníh na lukách. S příchodem jara však všichni obyvatelé české kotliny tušili, co přijde s teplým počasím – válka. Válka mezi kališníky a katolickými pány se rozhořela v ohni nevídaném snad od křížových výprav před dvěmi lety. Nově ukutý Katolický svaz sjednotil železné pány v české kotlině a s příchodem jara ukázal, že tentokrát se nejedná o plané sliby dané Zikmundovi, ale o vážně myšlený pokus o potlačení kacířství vlastními silami.

Začněme událostmi v jižních Čechách, zde konečně váhavý pán z Rožmberka vydal rozkaz opustit bezpečí budějovického ležení a vytáhnout ku Strakonicím. Dlouhým obléháním unavené táborské polní vojsko nebylo připravené na bitvu a únava zřejmě zmohla i stráže, neboť v nestřežený moment se podařilo zřejmě rožmberským špionům znehodnotit mnoho sudů se střelným prachem pro dělostřelectvo, které se tak pro tento měsíc ocitlo ve značné nouzi. Tím hůře, že navzdory předpokladům táborského hejtmana se katoličtí nepřátelé odhodlali k činům. Državy Táborského svazu se ocitly mezi dvojím ohněm – jak Rožmberkové i Šternberkové se rozhodli učinit této jihočeské baště kacířství zadost jedním tvrdým úderem.

Ze šternberských držav vykročilo veliké vojsko a oblehlo samotný Tábor. Lstivý velitel katolického vojska dokázal pohyb svých vojáků utajit a když se v okolí Tábora zjevila lehká jízda, považoval to velitel obrany Tábora za pouhé plenitele, kterým se pokusil za pomoci nových rekrutů učinit zadost. Bylo to však rafinovaná past, bohužel tím se Šternberské štěstí vyčerpalo. Terénu neznalá uherská jízda dovedla ztratit cestu v nepřehledném terénu a než se zorientovala, dostala se na dostřel jak praporu střelecké pěchoty tak posádky Tábora. Po několika výměnách střel se jasně ukázalo, že Táborští chránění vozy a hradbami jsou daleko méně zranitelní než lehcí jezdci a Uhři s vážnými ztrátami ustoupili. Bohužel dříve, než se na místo bojiště po dlouhém pochodu dopravila hlavní síla šternberského vojska, takže past sklapla naprázdno a táborská posádka se stihla vrátit do bezpečí hradeb. Šternberské vojsko tak Tábor pouze oblehlo.

O podobný krok se pokusili Šternberkové i v případě mohuteného hradu Zvíkova, avšak vyčleněné síly byl příliš malé, než aby byl hrad vůbec oblehnut (viz pravidla, jsou nutné alespoň 4 oddíly!) a celý měsíc strávily v šarvátkách s hradní posádkou, která si na malou katolickou sílu troufala a způsobila jí přepady nepříjemné ztráty...

Vojsko Plzeňského landfrýdu se opět do větších válečných akcí nezapojilo a pouze se přiblížilo ke Strakonicím pomalým pochodem, který byl možná více stále ještě zimováním. Do akcí se zapojila pouze lehká jízda, která se rozhodla pokračovat v záškodnictví vůči táborským. Když však táborské vojsko opustilo hradby Strakonic, raději jízda vyklidila pole neboť jakýkoli pokus o agresivitu byl uvítán sprškou kulem a šípů, díky kterým řady této jednotky poněkud prořídly a zbytek se připojil k Rožmberskému vojsku.

A byl to právě pán z Rožmberka, který se rozhodl být nejagresivnější. Celé mocné vojsko jihočeského velmože opustilo bezpečí budějovických hradeb a vydalo se ke Strakonicím. Samozřejmě byla tato síla zpozorována v rovinatém terénu táborským průzkumem a hejtman byl dobře informován, tím spíše, že tímto směrem mohl mít Rožmberk jediný možný cíl. Tak byla ta část plánu, která počítala se zabráněním zformování táborské obrany zmařena hned v zárodku. Rožmberská armáda narazila před Strakonicemi na plně zformovanou obranu, jakkoliv nebyla táborská armáda v plně bojeschopném stavu, zformovaná vozová hradba postavená nedaleko hradeb Strakonického hradu byla silným protivníkem. Přesto se pán z Rožmberka rozhodl zaútočit...
Nevýhodou Táborského svazu byl nedostatek prachu pro těžká děla i houfnice, takže nemohl být nepřátelský šik přivítán zdaleka tak silnou palbou, kterou by si vysloužil jinak. Táborským dělostřelcům byl vydán přísný rozkaz šetřit střelivem. Táborské vojsko navíc bylo poněkud překvapeno ochotou Rožmberků přijmout boj, Táborský hejtman přímý útok zrovna neočekával od proslule opatrného pána z Rožmberku. Ne dříve, než se budou moci zapojit i západočeští katolíci. Přesto útok přišel... Zahájila ho masa knechtů, kteří kryti kušičníky vyrazili do útoku proti té části kruhové vozové hradby, která přišla veliteli nejzranitelnější. Teréní nerovnost zde hradbu poněkud zvlnila a zároveň alespoň z části kryla útočící před palbou z boku. Přesto útok nevyšel. Především díky palbě těžkých děl ze Strakonického hradu. Husitští dělostřelci měli z výšky výborný přehled o situaci a i těch několik vypálených ran stačilo na rozbourání pevného šiku knechtů. Táborští střelci poté svými kulkami formaci roztrhali zcela a útok první vlny se zhroutil takřka dříve, než pořádně začal. Hlavní síla Rožmberků však byla stále bojeschopná – tři prapory těžké pěchoty a oddíl železných pánů na válečných ořích. Ty nastoupily do útoku, který se však zasekl na obvyklé slabině feudálního vojska – koordinaci. Plán Rožmberků počítal se simultáním útokem na čelo i týl vozové hradby, první vlna útoku se však rozpadla tak rychle, že druhá vlna tvořená právě těžkou pěchotou musela nastoupit rychleji, než plán předpokládal a než byla těžká jízda připravena. Což však velitel nemohl vědět... V železu zakutí pěšáci se jako mohutná vlna vrhla na vozovou hradbu. Tohle nebyli žádní otrhanci, ale zkušení a dobře placení a vyzbrojení žoldnéři. Povedlo se jim shromáždit i jeden z oddílů kušičníků na svou podporu. Možná by tento útok dopadl stejně bídně jako první vlna, kdyby však jen mělo táborské dělostřelectvo dostatek střeliva... Těžká pěchota nepříliš silnou palbu vydržela ve spořádané formaci a musel rozhodnout boj muže proti muži. A kdyby se podařilo zkoordinovat úder s jízdou, tak by nepochybně uspěli. Zkušení vojáci se vrhli k vozové hradbě a jali se přesekávat řetězy spojující vozy palby i cepů nedbaje. Táborský hejtman musel zariskovat a stáhnout bezmála veškeré zálohy, neboť teď rozhodoval boj muže proti muži. Početní převaha táboritů nakonec převážila a těžcí pěšáci, z nichž někteří se probili skrze vozovou hradbu a čelní oddíl husitské pěchoty se doslova rozplynul pod údery mečů katolíků, museli se ztrátami ustoupit. Mnozí však za sebe vzali ne jednoho, ale klidně i dva či tři lehce vyzbrojené husity. Táborský hejtman se celou dobu nervózně ohlížel, neboť očekával, kdy se mu do týla vyřítí katolická jízda a dokoná katastrofu jeho vojska. Jízda však přijela pozdě, objevila se až v momentu, kdy pěchota již ustupovala a Táborští mohli opět přesunout vyčerpané zálohy na obranu proti jízdě. I tentokrát měl Tábor namále, na smrt vyčerpaní husité mnohdy ani pořádně neudrželi zbraň, samotná jízda však proti vozové hradbě neuspěla a jakmile se husitská obrana opět zformovala a déšť kulek zhoustl, tak opustila pole...

Výsledkem je taktické vítězství Tábora. Za hroznou cenu. Táborské polní vojsko ještě nikdy nebylo tak blízko porážce. Přesto však to byli Rožmberkové, kteří museli vyklidit pole a Strakonice zůstaly neobleženy. Na Táborské ztraně se zcela rozpadl prapor pěchoty, zatímco Rožmberkové ztratili po oddílu knechtů a kušičníků, které se rozpadly během naprostého fiaska první vlny. Jinak ovšem utrpěli Rožmberkové podstatně mírnější ztráty na živé síle než Tábor...

Ještě větší válečné útrapy zažily Východní Čechy. Zde se na pochod daly obě ohromné armády – katolická v Pardubicích i Sirotčí v Svojanově. Všemu předcházely hotové manévry rozvědky všech zúčastněných, ve štábech obou armád se objevilo tolik protichůdných zaručených zpráv o pohybu nepřítele, že oba štáby se rozhodly spolehnout se spíše na vlastní jízdní průzkum... Katolická armáda se pokusila o složitý manévr, Pernštejnské vojsko opustilo hradby Pardubic na jihovýchod pouze proto, aby se zastavilo o několik mil dále, kde zaujalo v otevřené krajině pevnou obranu. Vartemberské vojsko pokračovalo o kus dále až do mírně zalesněné krajiny na jih od Pardubic. Ve stejnou dobu opustilo Sirotčí a Pražské vojsko Svojanov a vydalo se směrem k Pardubicím. Pokus o ukrytí ohromné vartemberské armády v ostružiní samozřejmě sirotčí průzkum brzy odhalil, takže bylo vojsko pod vedením samotného hejtmana Michala Jiskry ze Sušice o postavení svých nepřátel dobře informováno. O něco hůře bylo informováno katolické velení, které sice mělo skvělé informace o sirotčím polním vojsku, ale vzhledem k nespolehlivosti rozvědky si nebylo zcela jisté aktivitou kališníků z Kutné Hory, neboť lehká jízda byla soustředěna na východě. Tak poměrně dlouhou dobu katolíkům unikalo, že husitské vojsko opustilo hradby Kutné Hory...

Přestože si byl pán z Vartmberka jist, že je jeho pozice odhalena, Sirotčí vojsko bylo dle hlášení průzkumu rozděleno na dvě části, což by napovídalo, že se stále pohybuje v pochodové formaci. Vartemberští tedy obdrželi rozkaz k provedení úderu, přestože Sirotčí vojsko pochodovalo pod pražskými vlajkami... Síla katolického vojska spočívala v jeho jízdě, pěchota byla podstatně slabší. Hlavní úder tedy měla provést mohutná formace tří oddílů těžké Vartembersko-Pernštejnské jízdy podporované oddíly uhrů a lehkých jezdců. Ta se pokusila o úder do boku prvního sirotčího sledu, který se ve formaci přesunoval směrem na katolické pozice, což nicméně vynutilo nutnost většího manévru. Sirotčí vojsko po zpozorování Vartemberského nejevilo žádnou touhu pokračovat na sever a nabídnout zranitelný bok, takže se Vartemberská síla vybavená podstatně agresivnějšími rozkazy a poháněná nervózní touhou jedním úderem zničit východočeské kacíře vmanévrovala do útočné pozice. To nicméně dalo Sirotkům čas zformovat vozovou hradbu a očekávat útok. Těžká jízda podporovaná jízdou lehkou udeřila na konec vozové hradby prvního sirotčího sledu, aby ho oddělila od blížícího se sledu druhého. Těžká jízda se tryskem dostala k vozům a podařilo se jí narušit řetězy je spojující a řadu vozů dokonce zvrátit. Kulky sice udělaly mezi jízdou paseku, avšak ta se probila dovnitř vozové hradby a způsobila hrozné ztráty mezi trénem a zálohami, v závěsu za ní se navíc do průlomu vevalil i proud knechtů a kušičníků. Jen osobní přítomnost nejvyššího hejtmana Michala Jiskry zabránila naprosté panice a drtivé porážce... Musel zasáhnout druhý sled husitů tvořený Pražany. Ten dorazil až poté, co byla vozová hradba proražena a těžká jízda řádila uvnitř... Vichr Pražanů se nicméně statečně vrhl do týla Vartemberků a zcela smetl tu část pěchoty, která byla vně vozové hradby. Vartemberské vojsko se z minuty na minutu změnilo z vítězícího na obklíčené. Být kališnické vojsko silnější, tak dosáhne nakonec skvělého vítězství. Avšak síla katolické jízdy byla stále ohromná a podařilo se jí poměrně snadno prorazit si cestu zpět skrze lehké obrněné Pražany s pomocí lehkých jezdců, kteří zůstali vně hradby a proklestit cestu i mnoha svým pěšákům... Po proražení začal velitel rytíř von Grafensteim opět formovat vojsko k opakování útoku a vyslal posly směrem k nepříliš vzdáleným Pernštejnům s žádostí o pomoc, avšak to jednak nedostalo žádné rozkazy vyjma přípravy obraných postavení a nebylo připravené na tryskový pochod a jednak bylo až příliš zaměstnáno kutnohorskými kališníky, kteří se zjevili v jejím týlu. Takže Vartemberské volání nebylo vyslyšeno a rytíř von Grafenstein si nedovolil pokoušet podruhé štěstí s prakticky výhradně jízdní silou...

Tak i tato bitva ve Východních Čechách skončila taktickým vítězstvím husitů. Podobně jako v bitvě u Strakonic měli nicméně na mále a stačila lepší koordinace mezi katolíky a jistě by to byl konec českých kacířů. Již podruhé během měsíce se ukázalo, že vozová hradba není samospásný recept na vítězství – Jan Žižka nevítězil díky vozové hradbě, ale díky schopnosti manévrovat. Zdá se, že po jeho smrti chybí husitům vojenský génius jeho velikosti. Ztráty jsou opět vyšší na husitské straně, pod náporem těžké jízdy se zcela rozplynul prapor střelecké i husitské pěchoty, v těžké boji se rozpadl i prapor pěchoty Pražanů a těžké ztráty utrpěly takřka všechny ostatní oddíly i trén. Na straně Vartemberků pražané zcela rozprášili oddíl knechtů a kušičníků a další oddíl knechtů se rozpadl při ústupu. Jízda nicméně ustoupila poměrně spořádaně a ani ztráty nejsou tak vysoké... Strategicky nicméně zvítězili katolíci, Sirotčí záměr oblehnout Pardubice zůstal nesplněn...

Podobně dramatické události potkaly i severněji položenou Pernštejnskou armádu. Její velení bylo vloženo do rukou zástupce Vartemberků a odsouzeno k nečinnosti v obranném ležení za Pardubicemi. Zmatky v koordinaci s vartemberským velením a rámcovými rozkazy pána z Pernštejna navíc způsobily, že z Pardubic vyšlo menší vojsko, než očekával plán Vartemberků. Souhra nešťastných náhod nicméně pokračovala, tajná válka špionů zcela znevěrohodnila zprávy rozvědky obou stran a absence jízdního průzkumu ve směru na Kutnou Horu zcela ukryla fakt, že husitské vojsko opustilo město. Pernštejnské vojsko bylo navíc orientováno především na hrozbu od Sirotků ze Svojanova a Hradce Králové. Tato nešťastná souhra náhod a nehod vedla k naprosté katastrofě, husitské vojsko Pražanů a Sirotků z Kutné Hory zcela překvapilo pernštejnské ležení, které je spatřilo až když bylo pozdě zformovat skutečně dobře připravenou obranu. Celé ležení se změnilo v jeden obrovský zmatek vojáků, kteří se snažili zaujmout pozice čelem vzad. Být Husitské vojsko méně unavené z pochodu, tak bitva skončí naprostou katastrofou pro katolíky. Takto byla razance prvního úderu přeci jenom menší, než bylo zapotřebí a nezpůsobila naprosté rozbití pernštejnského vojska. Překvapení knechti i kušičníci se prakticky rozutekli pod silou úderu podpořenou smrští kulek, avšak zkušení těžcí žoldnéři udrželi jádro tábora a odrazili první úder kališníků. V mezičase před útokem druhým kolem sebe shromáždily tolik ostatní, kolik jen mohli a vytvořili pevné uskupení, které se vydalo spořádaným ústupem ku Pardubicím, kam pod těžkou palbou a pronásledováno dorazilo. Ztráty jsou nicméně hrozivé. Fakticky zůstal bojeschopný pouze oddíl těžké pěchoty a po oddílu knechtů a kušičníků, byť s těžkými ztrátami. Naopak další oddíl knechtů a kušičníků se zcela rozpadl pod prvním úderem a kališnická lehká jízda mezi rozprchlými vojáky způsobila hotové peklo... Ztráty na husitské straně jsou proti pernštejnským zanedbatelné, žádný oddíl se nerozpadl a až na několik čelních pražských oddílů nejsou větší ztráty ani uvnitř jednotlivých oddílů... K plánovanému oblehnutí Pardubic nicméně již nedošlo, neboť husitské vojsko bylo bitvou značně unaveno a ve městě je příliš silná posádka...

Po dvojici ohromných bitev v okolí Pardubic je strategická situace značně zamotaná, nicméně zřetelně ve prospěch husitů. Podařilo se jim zvrátit hrozbu zničení svých armád jednu po druhé a nyní je to naopak Vartemberké vojsko, které je v obklíčení...

Další události – hrad Pernštejn se pod dohledem nejlepších kameníků a mistrů řemesla pomalu mění v nejlepší a odolnější pevnost v Čechách. Zpevňování hradeb, náspů i použití nových postupů dává obráncům naději, že by tento hrad mohl vydržet i soustředěnou palbu děl!

Poslední význačnou událostí je zvrat v Žatci. Tato tradiční bašta husitství přešla pod vratkou katolickou kontrolu po porážce Pražanů od Žižky minulý rok. V mocenském vakuu se města zmocnil navrativší se patriciát v předtuše konečného pádu kacířství. Ta se nicméně nesplnila a nyní je město pod stálou hrozbou pražského vojska. Naděje na osvobození značně povzbudila husitské síly ve městě a naopak značně zerodovala ochotu menšiny katolíků riskovat život. S příchodem jara a rozšiřovaných zvěstí, že „Pražané táhnou“ a že všechny katolíky čeká hranice začal mohutný úprk katolíků z města a husitští měšťané a lůza následně město ovládli téměř bez boje a požádali o opětovné připojení města k Pražskému svazu...


Březen 1425


Táborský svaz:
Sirotci:
Pražský svaz:
Vartemberkové:
Šternberkové
Pernštejnové
Rožmberkové
Plzeňský landfrýd

Katolíci Zemí Koruny české
Uherské království
Rakouské vévodství
Bavorské vévodství
Saské vévodství
Polské království
Obrázek

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8923
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Re: Léta páně 1425

Příspěvek od Vals » 22 zář 2012, 16:10

Duben 1425


Obrázek
Bitva u Chrudimi

Velké manévry zažily jižní Čechy. Na dobytém hradu Strakonice byla odsloužena veliká děkovná mše Táborských, přičemž hned poté většina armády odtáhla směrem na Písek. Táborské polní vojsko si již vysloužilo značný respekt u svých rožmberských protivníků, kteří se nepokusilli nijak pochod Táboritů narušit – naopak, pod dojmem, že Táborité chtějí svést další bitvu raději rožmberské vojsko ustoupilo a zaujalo opatrnou obrannou pozici. Táborští se nicméně vydali jiným směrem a k bitvě nedošlo. Rovněž i vojska Plzeňského landfrýdu bitvu nevyhledávala a tak cesta Táboritů do Písku proběhla zcela v poklidu a samotné vojsko mělo dostatek času, aby si přeci jenom trochu odpočinulo po pětiměsíčním nepřetržitém tažení...

Jakmile Rožmberkové a Plzeňští zjistili odchod Táboritů, přes velmi opatrné rozkazy se rozhodli Strakonice oblehnout. Tento rutinní vojenský manévr se nicméně neobešel bez překvapení. Prvním nepříjemným překvapením byl plný oddíl táborských střelců, který rožmberské armádě velmi ztrpčil život a připravil čelní průzkumné jízdě nepříjemnou léčku. Druhým překvapením je překvapivě dobrý stav opevnění. Přestože hrad přežil poměrně kruté obléhání, i za tu krátkou dobu v Táborském držení byl hrad sice poněkud provizorně, avšak kvalitně a pevně opraven a je téměř stejně obranyschopný, jako před svým pádem...

Rovněž šternberské obležení táborských držav probíhá velmi pomalu a poklidně. Katoličtí vojáci se nijak nesnaží o šturm hradeb a zřejmě čekají, až hlad udělá své. Každopádně, takto po zimě je ve městě zásobovací situace vážná a je více než pravděpodobné, že město déle než přes jaro rozhodně nevydrží i přes obdivuhodnou skromnost a disciplinovanost táborských měšťanů a obránců... Šternberské vojsko se poněkud přeorganizovalo a konečně oblehlo hrad Zvíkov, jakkoliv rozhodně vojsko obléhatelů nemá sil na to hradby zdolat... Pán ze Šterberka nicméně může počítat s tím, že své protivníky hospodářsky vyčerpá, neboť přítomnost Šternberského vojska prakticky zastavila příjmy z velké části táborského svazu...

Rovněž diplomaté ve službách Plzeňského landfrýdu se činili. Honosné poselstvo navštívilo pevný hrad Karlštejn, který je katolickou baštou takřka na dohled od Prahy. Jejich nabídky peněz, hrozby i strašení pražským vojskem nicméně nepadly na úrodnou půdu, velitel hradní posádky i purkrabí hradu mají dobré mínění o pevnosti Karlštejnských hradeb a zachovali věrnost pouze svému králi Zikmundovi. Plzeňské poselstvo tedy odešlo s nepořízenou, nabídka na připojení k Landfrýdu byla příkře odmítnuta, ačkoliv zdejší katolíci mají zájem s Landfrýdem spolupracovat a navrhli, že ze svých prostředků budou vydržovat vojenskou jednotku, která by se mohla připojit k plzeňskému vojsku...

Zatímco na jihu Čech je vojna vedena bezmála ospale, na východě Čech se rozhořel zřejmě rozhodující střet mezi českými katolíky vedeným pány z Vertemberka a z Pernštejna a kališníky. Obě strany si od dubna slibovali konečné rozhodnutí téhoto střetu, který po křehkém neoficiálním příměří z minulého roku obnovila Sirotčí obec svým tažením na Svojanov. Hlavní slovo v plánování měly nejvýznamější postavy obou stran – jak ve štábu pána z Vartemberka tak hejtmana Jiskry ze Sušice byl připraven velmi podobný plán. Konfigurace vojsk dávala oběma stranám naději na obklíčení a zničení některé z oddělených částí nepřátelského vojska a oba velitelé se rozhodli přes vyčerpání svých vojsk hrát vabank...

Plán pána z Vartemberku počítal se soustředěním všech sil na vojsko Sirotků a Pražanů u Chrudimi, které minulý měsíc způsobilo pernštejnskému vojsku takovou potupnou porážku. Plán kališníků počítal s podobným vývojem – soustředěním všech sil na odloučenou převážně jízdní sílu Vartemberků na jihovýchod od Pardubic.

Ani tentokrát obávaná sirotčí rozvědka nespala. Sirotci naplánovali velmi ambiciozní plán zdržení katolických vojsk z Kunětické hory – stržením Pardubického mostu přes Labe. Odvážný plán nicméně narazil na praktické potíže – most je samozřejmě dobře hlídán a tak se museli Sirotci poněkud v cílech omezit. Na most přišla těsně před příchodem vartemberských vojáků skupina „sedláků“ a spustila hádku s výběrčím mýtného. Hádka následně vyvolala zmatek během něhož si nikdo ze strážců nevšiml podivného chování vozky jednoho z nenápadných vozů se senem, který opustil kozlík a začal rozdělávat oheň na svém vozu. Když si ho konečně knechti všimli, bylo již příliš pozdě – seno vzplálo a muž skočil z mostu do ledové řeky. O několik momentů později otřásl mostem mohutný výbuch pod senem skrytého střelného prachu. Nálož byla samozřejmě příliš malá, aby pevný most strhla – avšak dost veliká na to, aby ho poškodila a především, vyvolala ohromný zmatek zrovna ve chvíli, kdy se k mostu blížila vartemberská armáda z Kunětické hory, která byla tímto poněkud zdržena.

Sirotci se pokusili o záškodnictví i u vartemberské armády v poli, avšak zde o poznání méně úspěšně – záškodníci s úkolem vyplašit koně i lehká jízda objevila pouze prázdné ležení, které byly pouze fingovaně udržovány přes noc ohně. Vartemberské vojsko již ležení opustilo... Pokusilo se ještě podpálit porost za sebou, avšak v mokrém dubnovém počasí samozřejmě bez úspěchu.

Každopádně Vartemberská armáda směřovala na západ, přičemž byla těsně pronásledována sirotčí armádou od východu, která měla rozkaz bez prodlení vartemberky napadnout. Naopak kutnohorská armáda zaujala dobré obranné pozice za vozovou hradbou, která nicméně byla díky nedostatku vozů spíše symbolická...

Rychlost sirotčí reakce značně znepokojila Vartemberského velitele. Ten stál před akutní hrozbou, že bude jeho vojsko přepadeno z týlu již v okamžiku zahájení útoku, takže se v souladu se svými rozkazy rozhodl zanechat zadní voj složený z pěchoty a pernštejnské jízdy, zatímco Vartemberská jízda pokračovala dále. Zadní voj zaujal dobrou pozici pro přepad, což mu usnadnila jak krajina tak fakt, že Sirotčí armáda postupovala velmi rychle se zraky pevně upřenými na hlavní voj nepřítele, což se podepsalo na opatrnosti. Překvapení Sirotků přepadem bylo značné, salva střel z kuší prosila posádky čelních vozů a následně se oddíl knechtů vevalil kupředu zatímco pernštejnská jízda vrazila do boků. Jakkoliv zadní voj neměl dost sil na porážku mnohem silnějšího kališnického vojska, nepříjemně ho zdržel a způsobil mu ztráty. Jakmile se však kališníci vzpamatovali, neměl zadní voj žádnou šanci – Pernštejnská jízda tryskem unikla, avšak vartemberská pěchota byla odsouzena k naprosté porážce. Přesto však Sirotky značně zdržela...

Bohužel časový rozvrh katolíků počítal s vyčkáním na vartemberskou armádu z Kunětické hory, která navíc musela čelit zdržení při přechodu Labe (i bez něj musela překonat de facto tři hexy). Časová rezerva získaná obětováním zadního voje byla tedy bezmála promrhána. Vartemberská jízda i Pernštejnské vojsko netrpělivě přešlapovalo na dohled kališnického vojska, které vědomo si své slabosti, zaujalo obrannou pozici na vrchu nedaleko Chrudimi. K úderu tedy došlo až tehdy, kdy již bylo jasné, že se Sirotci od Svojanova budou schopni zapojit do bitvy. Vartemberský velitel se nicméně rozhodl pro drtivý úder na kutnohorskou armádu – početní i kvalitativní převaha mu dávala naději, že ji snad zničí dříve, než se další husité dokáží úspěšně zapojit.

Úder zahájila vartemberská těžká jízda, která udeřila na křídlo kališnické sestavy. Pouze o moment později na druhé křídlo udeřila pernštejnská těžká pěchota. Husitům citelně chybělo jejich oblíbené lehké dělostřelectvo, avšak tři oddíly střelecké pěchoty rovněž daly katolickým těžkooděncům řádně zabrat, jak se škrábali do táhlého kopce. Mohutnost úderu proloženého salvami šípů a střel z kuší a luků nicméně husitskými řadami řádně otřásla. Těžká jízda narazila na provizorně opevněné knechty, kteří svedli poctivý boj, ale jejich řady se pod tlakem prolamovaly a musela je podpořit pražská lehká jízda. Na druhé straně se pernštejnští těžkooděnci dobývali na sirotčí vozovou hradbu. Úder nicméně nemohly podpořit zálohy, na bojiště již dorazila kališnická armáda od Svojanova a celá Vartemberská armáda z Kunětické hory i ze zadního voje ustoupivší pernštejnská jízda se musely zapojit do bitvy proti tomuto nepříteli a nikoli podpořit úder své první vlny. Sirotčí armáda dorazila v bojové rojnici s vozy pospojovanými řetězy. Vytvoření vozové hradby samozřejmě v útočné situaci postrádalo smyslu a tak celá formace čelně narazila na formaci vartemberských těžkoodděnců. Na mohutný obdelník z boků navíc dorážela uherská a pernštejnská jízda. Bitva se rozpadla na dvě samostatné, které se obě uzavřely do těžkého patu – bez posil nedokázala katolická armáda definitivně zlomit odpor na kopci se opevnivších kališníků, ale zrovna tak druhé kališnické vojsko nedovedlo prorazit ke svým souputníkům.

Bitvu nakonec rozhodla známá vojenská poučka – vyhraje ten, kdo jako poslední nasadí své rezervy. Katolíci neměli již žádné – potencionální posila z Bezdězu byla příliš daleko a navíc ji cestu skřížila pražská armáda pochodující z Nymburka, kterou se mnohem slabší vojsko neodvážilo vyzvat a raději ustoupilo na hrad Trosky. Troubení rohů však ohlásilo vojsko hejtmana Čapka, které se usilovným pochodem vyhlo Pardubicím a s křížkem po funuse dorazilo na místo bitvy. Čerstvých 1500 pěšáků a 300 jezdců bitvu rozhodlo – udeřilo do boku katolické armády, která zadržovala svojanovské voje a zcela ji rozvrátilo. Vidíce marnost boje, odpoutala se Vartemberská jízda i Pernštejnské vojsko a dalo se na ústup. Vartemberská jízda prchla na jih až do Německého brodu, Pernštejnové ustoupili do Pardubic pronásledováni kališnickou lehkou jízdou.

Bitva skončila naprostou katolickou porážkou – obě těžké pěchoty i kušičníci vojska z Kunětické hory se rozpadly stejně jako jeden z oddílů uherské jízdy. Pernštejnská těžká jízda přestala existovat jako bojeschopná síla, lehcí jezdci uprchli spolu s Vartemberky do Německého brodu. Pernštejnská pěchota udržela své řady v pořádku a žádný z oddílů se nerozpadl, avšak oddíly jsou prořídlé... Spolu se ztrátou Vartemberské pěchoty ponechané jako zadní voj jdou ztráty do stovek až tisíců. Rozhodně jedna k nejkrvavějších bitev, které Čechy kdy zažily.

Kališníci rozhodně též neunikli netknutí – ztráty Svojanovské armády jsou takové, že musely být rozpuštěny hned dva oddíly pěchoty a oddíl vozového trénu, přičemž zbytky byly použity na doplnění ostatních oddílů. Kutnohorské armádě se zcela rozpadl pod náporem jízdy jeden z oddílů knechtů Pražanů a oddíl střelců Sirotků, který byl v boji o vozovou hradbu rozsekán pernštejnskou pěchotou. Každopádně jsou nicméně ztráty husitů podstatně mírnější než ztráty katolíků.

Katolická taktická porážka byla navíc stižena porážkou strategickou – spojené kališnické vojsko oblehlo Pardubice, zatímco pražské vojsko opustilo ležení v Nymburce a oblehlo Kunětickou horu. Z Pardubic těsně před obležením potupně utekl i papežský legát a vyslanec krále Zikmunda, kteří utekli do Slezska, kde je přijal biskup Konrád. Ten přislíbil, že se osobně postará o sestavení nové kruciáty do kacířských Čech. Musí nicméně nejprve překonat odpor slezských knížat se osobně angažovat v riskantním výpadu do Čech.

Na východočeské katolíky přišly zlé časy, porážka u Chrudimi a potupný útěk zikmundových vyslanců je velký zásah katolické morálce. A co teprve zvěsti o novém ohromném Sirotčím vojsku, které se formuje u Hradce Králové?

Poslední událostí měsíce dubna je tažení olomouckého biskupa Jana XII. Železného, který svým vojskem spolu s částí moravské katolické hotovost oblehl hrad Svojanov a saské vojsko, které přepadlo Žatec, který byl Pražany ponechán bez ochrany. Sasové sice nemají dost vojáků na plnohodnotné oblehnutí, avšak město oblehli alespoň z části a především značně přiškrtili hospodářství města....



Březen 1425


Táborský svaz:
Sirotci:
Pražský svaz:
Vartemberkové:
Šternberkové
Pernštejnové
Rožmberkové
Plzeňský landfrýd

Katolíci Zemí Koruny české
Uherské království
Rakouské vévodství
Bavorské vévodství
Saské vévodství
Polské království
Obrázek

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8923
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Re: Léta páně 1425

Příspěvek od Vals » 06 říj 2012, 14:16

Květen 1425


Obrázek
Prokop Holý v bitvě u Tábora

I v květnu nezůstala česká země prosta války. Tentokrát se válečné události rozproudily především na jihu, kde nebyla dosud svedena rozhodující bitva a válečná štěstěna se ještě nepřiklonila ani na jednu stranu. S příchodem května opustila hradby Písku alespoň trochu odpočinuté a doplněné Táborské polní vojsko a zamířilo směrem ku obléhanému Zvíkovu. Zdejší Šternberské vojsko však ve stejnou chvíli chvatně opustilo ležení a odtáhlo se připojit k hlavnímu vojsku u Tábora. Zvíkov je tak tedy osvobozen od obležení. Táborské polní vojsko však nakonec nemělo za svůj cíl Zvíkov nýbrž právě Tábor, kde bylo ležení hlavního šternberského vojska. To nemohlo přehlédnout vytažení obrovské táborské armády a odvolalo připravený šturm hradeb a místo toho se začalo chvatně připravovat na obranu před útokem. Šternberští jezdci mezitím vyrazili ku Písku zdržovat táborské polní vojsko.

Tři oddíly lehké a uherské jízdy tento svůj úkol splnily na jedničku, táborské polní vojsko celou cestu čelilo drobným přepadům a šarvátkám, přičemž početně slabší kališnická jízda nebyla schopná nepřítele dostatečně důrazně odehnat. Táborské polní vojsko tedy k Táboru dorazilo poněkud pomaleji a šternberští měli dost času na zorganizování kvalitní obrany. Šternberský velitel postavil jádro své pěchoty na vyvýšeninu nedalo Tábora a v získaném čase ji zde provizorně opevnil. Úmyslně nicméně vybral dobrý, rovinatý terén, neboť hlavní síla šternberského vojska ležela v početné jízdě. A pak už zbývalo katolíkům než vyčkat...

Táborský hejtman byl postaven před nutnost své bitvu na místě, které si vybrali katolíci. Jeho základní premisa možnosti výpadu táborské posádky do týlu a nepozorovaného přiblížení byla zmařena v samém zárodku. Nicméně početní převaha dodávala kališníkům sebedůvěry. Před útokem se navíc strhl v katolickém táboře povyk, neboť zřejmě podplacený žoldnéř v noci podpálil jeden z vozů s šipkami do kuší. Zásoba střeliva se tak povážlivě ztenčila, avšak nikoliv dramaticky – šternberští kušičníci měli velké množství šipek u sebe a tato akce zřejmě táborské rozvědky nijak výrazně bojeschopnost neovlivnila.

Za úsvitu dne svatého Bonifáce se spojila obě táborská vojska a obě armády se zformovaly do bojového šiku. Táborští se poté klidným krokem přiblížili na dostřel a spustili ohlušující kanonádu z houfnic, těžkých kusů a píšťal. Ze šternberský pozic jim o poznání slaběji odpovídaly dva oddíly kušičníků. Do opevněných, vyvýšených pozic nicméně nebyla palba tak účinná, jak by si byl hejtman přál. Rozhodnout tedy musel přímý úder, který byl nicméně riskantní záležitostí vzhledem k početné katolické jízdě. Táborský hejtman tedy na křídla vysunul značné síly na vozech a samotný úder provedly nepříliš početné síly podporované nicméně stále mohutnou palbou. Katoličtí pěšáci s vyšší morálkou tak byli schopní úderu odolat a kališnický útok odrazit. V moment ústupu kališnické první vlny tak přišla příležitost pro rozhodující střet – katolická jízda vyrazila zpoza svých pozic a udeřila na kališnický levý bok – uherská jízda zasypala vozy mrakem šípů a poté na ně narazila těžká jízda s úmyslem prorazit. A nepovedlo se – kališnické křídlo bylo příliš pevné, dobře mířené salvy husitských střelců útok rozrušily a katolické jízdě se nepovedlo prorazit, místo toho se bitva zvrhla v řadu shluků jezdců doslova obléhajících jednotlivé vozy a jednotlivých šarvátek lehké jízdy obou stran. Jak ztráty katolíků narůstaly, bylo stále jasnější, že naděje na vítězství mizí. Zároveň již táborský hejtman opět zorganizoval své zálohy a síly z prvního útoku a byl je připraven vrhnout do boje a rozhodnout ho. Katolíci nicméně na toto rozhodnutí nečekali a sami raději vyklidili pole dříve, než mohli táborité provést zdrcující druhý úder. Po zbytek měsíce ještě proběhlo několik šarvátek jízdy obou stran, avšak táborské vojsko se uchýlilo do Tábora, zatímco šternberské ustoupilo do dobře bránitelných, zalesněných kopců na sever...

Ztráty jsou nevysoké na obou stranách, v porovnání s bitvou u Chrudimi šlo spíše o šarvátku. Žádné ze stran se nerozpadl žádný oddíl a až na několik oddílů neutrpěly obě strany nijak zničující ztráty. Na katolické straně nicméně došlo k rapidnímu úpadku morálky, celé jarní tažení skončilo v troskách a na potupném ústupu. Táborské vojsko naopak s výjimkou lehké jízdy, která svedla řadu těžkých šarvátek, ztráty na morálce téměř neutrpělo. Strategicky i takticky to tedy bylo vítězství Táborského svazu, který zažehnal hrozbu pádu jádra svých držav...

Rušno bylo i na druhém konci táborského území. Nedávno dobytý hrad ve Strakonicích musel čelit ohromné armádě spojených jihočeských a západočeských katolíků. Mocná síla bezmála 7000 pěšáků nepočítaje jízdu stála proti posádce nevelikého hradu posílené odhodlaným oddílem střelecké pěchoty. Rozkaz vrchního velitele katolických sil Oldřicha z Rožmberka zněl jasně – hrad musí padnout za každou cenu. Bohužel absence jakéhokoliv dělostřelectva nutnou cenu značně zvýšila. Takřka bez možnosti nějak zásadně hrad oslabit dělostřelbou a po příliš krátkém obléhání, aby sapéři a provizorní obléhací stroje zvládly hradby poškodit, šla katolická pěchota do útoku na odhodlaného nepřítele v pevném postavení.

Vlna za vlnou útočila na hradby a byla odrážena. Táborští střelci působili hotové peklo mezi útočící pěchotou a jen déšť šipek z mnohočetných oddílů kušičníků je donutil čas od času palbu utlumit. Situaci útočníků ještě zhoršovala mizerná morálka řady oddílů, zejména rožmberská pěchota byla na hranici bojeschopnosti a její útoky se rozpadaly velmi rychle. Hlavní sílu útoku tedy musely dodat spíše oddíly landfrýdu, které ovšem samy často nebyly s morálkou příliš na výši. Neúspěšný útok střídal útok nový a morálka katolického vojska upadala do naprostého marasmu a ztráty narůstaly. Přesila však byla příliš veliká, za rozpadlý oddíl mohl nastoupit okamžitě další a nepřetržitá smršť palby katolických střelců přinášela úspěchy. Nakonec rozhodl mohutný úder rožmberské těžké pěchoty, který musela podpořit i se-sedlá těžká jízda. Po předchozích útocích byla brána již rozbořena a místo ní navršena provizorní barikáda, kterou se konečně podařilo rozebrat a boj se přenesl dovnitř hradu. To již bylo jasné, že bitva je pro kališníky prohraná – do hradu prorazila masa katolíků a nikoho nešetřila. Husité nakonec svedli boj do posledního muže o hradní věž z níž museli být doslova vykouřeni...

Hrad Strakonice tedy bezohlednému útoku padl. otázkou je, zda-li mohou být katolíci spokojeni s cenou za toto vítězství? V nekonečných útocích se Rožmberkům rozpadl celý jeden oddíl těžké pěchoty, zatímco plzeňský landfrýd může odepsat oddíl knechtů. A ohromné ztráty zasáhly i většinu ostatních oddílů, pouze lehká jízda zůstala nezasažena hrozivými ztrátami. Pochmurnou náladu katolického tábora alespoň o trochu zlepšila mimořádný příplatek k žoldu, nicméně ten byl v poměru k velikosti armády tak zanedbatelný, že rozhodně nedovedl vyvážit ohromující ztráty. Zároveň mnohaměsíční boje, plenění a kvartýrování velikých armád v okolí Strakonic zcela zničily zdejší kraj, který je na pokraji hladomoru a přinejmenším do sklizně nebude schopný vybrat jakékoliv daně...

Poslední událostí na jihu Čech byla úspěšná akce katolické rozvědky, která přesně odhadla cestu půjčených prostředků směřujících k Táboritům z Prahy a přepadla a svrhla do hlubokého rybníka jeden z vozů se stříbrem v hodnotě 30 Kpg...

Ani Východním Čechám se nevyhnulo válečné drama. Vítězní kališníci od Chrudimi vítězoslavně oblehli Pardubice a začali těžkými kusy ostřelovat hradby a brány. Pardubice však byly těžký oříšek – poměrně dobře opevněny a obsazeny velmi silnou posádkou v pernštejnských barvách. Pravda, většina oddílů byla zle pochroumána od předešlé bitvy, avšak podobně na tom byli i kališníci a navíc, ve městě bylo i několik odpočatých plných oddílů. Zároveň mělo město díky přítomnosti těžkého dělostřelectva i možnost odpovídat na palbu palbou. Podobně jako Rožmberkové na jihu dal hejtman Jiskra příkaz k útoku za každou cenu. A podobně jako Rožmberkové měl armádu sice početnou, avšak vysílenou po těžkých bojích minulých měsíců. Nepodobně od Rožmberků navíc stál proti odhodlané a početné síle. Útok střídal útok na místa oslabená palbou, avšak útok za útokem také selhával. Dva čerstvé oddíly knechtů bránili hradby jako lev, navíc posíleny vybranými příslušníky zkušených žoldnéřských pluků. Pernštejnské dělostřelectvo v lepším stavu než kališnické dovedlo odradit kališnické dělostřelce od palby na blízko a střelba z větší vzdálenosti byla zoufale nepřesná. Zkrátka Pardubice na konci května stojí, tam kde stojí. Nad městem stále vlaje pernštejnská vlajka, byť je prostřílená od kulek. Po několika neúspěšných ztečích utopených v krvi je jasné, že pernštejnská posádka město udrží. Tím spíše, že husitské vojsko přišlo o poslední zbytky sil a zcela se vyčerpalo v bezvýsledných útocích v nichž takřka všechny oddíly utrpěly vysoké ztráty a navrch se zcela rozpadl jeden celý oddíl husitské pěchoty Sirotků, kterému se podařilo prorazit do města, kde však byl odříznut a do posledního muže vybit...

Válečné události se nevyhnuly ani Kunětické hoře nedaleko Pardubic. Zdejší Vartemberský oddíl dohodl s Pražany gentlemanskou dohodu o volném průchodu, kterou Pražané dodrželi. Avšak ihned po jeho odchodu se vrhli na zteč hradeb poté, co zdejší posádka odmítla úplatek. Útok byl veden na hradby, které nebyly nijak oslabeny a byly odhodlaně bráněny. Opět se ukázalo, jak jsou hrady pevnou obranou proti před-modernímu vojsku bez dělostřelectva – pevné hradby bráněné nepříliš početnou posádkou poměrně snadno odolaly náporu mnohem početnější pražské pěchoty, která při neúspěšných útocích navíc utrpěla nepěkné ztráty.

Buď jak buď, po skvělém vítězství minulého měsíce se zdá, že si kališnické síly sáhly na dno svých sil a nedovedou své vítězství dost brzy přetavit ve skutečnou absolutní porážku svého největšího nepřítele – Pána z Pernštejna... Ten je nicméně nezvěstný již od bitvy u Chrudimi. Klevety po českých hospodách a hradech nicméně hovoří buď o jeho těžkém zranění v bitvě nebo o tom, že se pod hrozbou zajetí kališníky převlékl za prostého rolníka a nyní se snaží v převleku osamocen dobloudit na katolické území...

Další události – moravské vojsko olomouckého biskupa pokračuje v obléhání hradu Svojanova.

Vratislavský biskup Konrád získal příslib knížete Jana Münsterberského, že se osobně připojí k připravované kruciátě. Rovněž proběhlo i jednání se Sasy, kteří přislíbili, že posílí své vojsko v Čechách...


Květen 1425


Táborský svaz:
Sirotci:
Pražský svaz:
Vartemberkové:
Šternberkové
Pernštejnové
Rožmberkové
Plzeňský landfrýd

Katolíci Zemí Koruny české
Uherské království
Rakouské vévodství
Bavorské vévodství
Saské vévodství
Polské království
Obrázek

Uživatelský avatar
Vals
23. Armádní Generál
23. Armádní Generál
Příspěvky: 8923
Registrován: 21 led 2006, 21:42
Bydliště: Nixon's back!

Re: Léta páně 1425

Příspěvek od Vals » 13 říj 2012, 11:18

Červen 1425


Obrázek
Obléhané Pardubice...

S příchodem červnových veder jako by se zklidnila česká zem. Po potocích prolité krve minulých měsíců nedošlo ve východních Čechách k žádné větší bitvě ani k šarvátce. Husitské vojsko nadále obléhá Pardubice a Kunětickou Horu, avšak značná část vojska odešla do Hradce léčit utržené rány a ponechané oddíly rozhodně nemají nějakou sílu na zteč, takže se hejtmané spokojili s pomalým obléháním. Výsledkem je, že obléhání příliš nepokročilo, Kunětická Hora stojí stejně pevně jako vždy a je nepravděpodobné, že by v dohledné době padla. Pardubice jsou na tom poněkud hůře – přeci jenom už jaro značně pokročilo a zásoby obilí se povážlivě tenčí. Nicméně obránci jsou nadále odhodlaní a veškeré nabídky na kapitulaci hrdě odmítají...

Jedinou bojovou akcí byl přepad zásobovacícho konvoje směřujícícho z Prahy na východ. Neznámí ozbrojenci přepadli ve vhodnou chvíli konvoj a svedli šarvátku s obránci. Ti byli přemoženi a než přišla posila z nedaleké kutnohorské posádky, řada vozů lehla plamenem či byl odcizen náklad. Každopádně náklad v hodnotě 30 kpg k Sirotkům již nedoputoval. Kutnohorská posádka několik útočníků dostihla a zdá se, že dle všeho se jednalo o muže ve službách rodu Šternberků a zejména Pernštejnů – největších to nepřátel Sirotků v kraji.

Mimo tohoto přepadu je již jedinou další událostí založení panských pivovarů v Jilemnici a Jaroměři. Páni z Vartemberka si od tohoto kroku slibují četné příjmy do své pokladny a najali sládky až z daleké Plzně. Stavba pivovarů však pokračuje poměrně pomalu, neboť se potýká s nedostatkem peněz. Přesto se věří, že na Vánoce by se již na Vartemberku mohlo hodovat domácím pivem!

Drobné nepokoje vypukly na sirotčím panství. Převážně katolické obyvatelstvo hornatých Orlických hor se stalo velmi nepokojným a je prokázáno, že mu tajemní muži rozdávali zbraně. Bojůvky vandráků, bezzemků a venkovské chudiny poté přepadly několik kališnických vsí, vypálily je a znásilnily zdejší ženy. Jakkoliv je velmi nadsazené tyto nepokoje nazvat povstáním (přiléhavější je spíše název banditismus), má negativní důsledky na výběr daní v této oblasti...

Na moravsko-českém pomezí navíc konečně padl hrad Svojanov. Poctivá obléhací práce vedená zkušeným Olomouckým biskupem nakonec vedla ke svému cíli, podkopem se podařilo strhnout část hradby a poté pomocí několika ztečí obránce porazit. Pokus o propašování zásob Sirotkům nevyšel... Olomoucký biskup poté vyhlásil, že se připojuje ke kruciátě, kterou vyhlásil tento měsíc Konrád Piast. Moravská hotovost nicméně odmítla zúčastnit se tažení přes hranice své země...

Vyhlášení další křížové výpravy je zřejmě největší událostí tohoto měsíce. Ve Vratislavi ji vyhlásil Vratislavský biskup Konrád s požehnáním papežského legáta a kancléře krále Zikmunda. Slavnostní vyhlášení bylo doprovozeno zábavným programem v podobě škrcení, upalování a čtvrcení chycených husitů. Kolují nicméně drby, že vybraná daň byla z velké části rozkradena a biskupu se nepodařilo přesvědčit vícero slezských šlechticů k výpravě. Jmenovitě zejména Bolek Opolský veřejně pohrdl biskupem Konrádem a mezi lidem se traduje, že se na jeho panství mohou kališníci volně pohybovat a hlásat svou víru...

Jediná válečná akce hodné zmínky proběhla v Posázaví – zdejší Šternberské vojsko bylo trnem v oku Táborskému svazu, jehož hejtman nemohl Šternberkům odpustit jejich jarní útok. Šternberské vojsko mělo rozkaz držet své postavení, avšak nepřijmout bitvu a raději se přes Husity případně stáhnout do svých držav. Táborský hejtman opatrnost Šternberků předpokládal a tak se řádně připravil, aby mu tentokrát nepřítel neunikl. Šternberkové samozřejmě z průzkumu rychle zjistili, že Táborské polní vojsko opustilo hradby Tábora a vydalo se směrem k nim. Vzhledem k ose pohybu Táboritů na sever šternberský velitel neriskoval dostižení ve směru na Český Šternberk a raději zvolil cestu hvozdy k Německému Brodu. Příliš pozdě si mu došlo, že se jednalo o past! Táborská rozvědka vybavená plnými měšci grošů ve směru na Německý brod podplatila zdejší obyvatele, aby v trase pochodu Šternberků zatarasila cesty. Šternberské vojsko se řádně zpomalilo, neboť cesty byly narušeny k neschůdnosti poraženými stromy. Táborské vojsko dostihlo Šternberské na půli cesty k Německému Brodu a Šternberkům nezbylo než přijmout bitvu. Terén byl obráncům příznivý, husté lesy nejsou zrovna nejvhodnějším prostředím pro použití vozů – ale zrovna tak byla omezena použitelnost nejsilnější složky katolického vojska – jízdy.

Bitva samotná byla bezmála fraškou – šternberské vojsko bylo morálkou na dně a vybaveno rozkazy ustupovat, jak to jenom jde zatímco táborské polní vojsko mělo morálku většiny oddílů podstatně vyšší. Jakmile šternberské pozice zasypal příval kulek táborských střelců, začala se linie drolit a následný přímý úder husitské pěchoty dokonal rozklad vojska. Těžká pěchota a jízda odolávaly statečně, avšak většina zbytku vojska se prostě rozprchl. Uherská jízda vůbec nezasáhla do boje a dál raději uháněla na Německý Brod... nakonec ustoupili i těžkooděnci. Bylo jediným štěstí, že táboři neměli příliš bojeschopnou jízdu, neboť jinak hrozilo, že by mohlo být šternberské vojsko takřka zcela zničeno. Takto pronásledování připadlo spíše na pěchotu, která jakkoliv rychlá není zkrátka rychlejší než vojáci, kteří prchají o život a zahazují zbroj...

Tak či onak, na ústupu se rozpadl oddíl těžké pěchoty, který zkrátka nebyl dost rychlý a jeden celý oddíl knechtů i kušičníků se rozprchl natolik, že se již nedal dohromady. Zbytek vojska v různém stavu dorazil po skupinkách do Německého Brodu, ztráty mužstva nejsou zas tak devastující, ale většina mužů zahodila na ústupu zbraně i zbroj a rovněž vojsko přišlo o veškerý proviant a tedy je nutná značná finanční částka na znovuvyzbrojení, kterou si nicméně Šternberské panství díky vybrané válečné berni mohlo dovolit a vojsko bylo přes zbytek měsíce znovuvybaveno, ačkoliv morálka zůstala na úplném dně...

Táborské vojsko se nicméně po dlouhém pronásledování již nestačilo do konce měsíce vrátit do Tábora.

Jižní Čechy se změnily v jeden obrovský vojenský tábor, neboť jihočeští a západočeští katolíci po pádu Strakonic začali rozšiřovat své armády, které nyní hrozí přímo jádru Táborského svazu! K bojovým akcím nicméně nedošlo...

Poslední událostí měsíce je odtažení Sasů od Žatce, je však více než jisté, že Sasové pouze čekají na posily z Říše, neboť řada saských velmožů včetně samotného markraběte přislíbila, že se připojí ke křížové výpravě...
Červen 1425


Táborský svaz:
Sirotci:
Pražský svaz:
Vartemberkové:
Šternberkové
Pernštejnové
Rožmberkové
Plzeňský landfrýd

Křížová výprava

Katolíci Zemí Koruny české
Uherské království
Rakouské vévodství
Bavorské vévodství
Saské vévodství

Polské království
Obrázek
Naposledy upravil(a) Minreth dne 14 říj 2012, 16:27, celkem upraveno 1 x.
Důvod: dodání chybějícího znaku BBCode, přejmenování mé armády :o)

Odpovědět

Zpět na „Husitské války“