1864

Moderátoři: Dekl, Vals, Royal

Uživatelský avatar
Marmont
Major
Major
Příspěvky: 2373
Registrován: 18 led 2008, 22:37
Bydliště: Znojmo
Kontaktovat uživatele:

Re: 1864

Příspěvek od Marmont » 26 úno 2011, 18:10

Září 1864

Korunovace Jana Evžena Wettina Císařem Němců


Obrázek
místo konání slavnosti, císařská rezidence Zwinger


Během stále nezvykle slunných dnů měsíce Října, konala se v císařském rezidenčním městě slavnost, jež nemá v Evropě obdoby. Jan Evžen Wettin, Saský Král, muž z lidu povolaný ke sjednocení národa pod společným praporem, dosáhl výšin, kam i ti největší z jeho rodu jen vzhlíželi...

Dbaje odkazů dávné státnosti Svaté Říše Římské i nově zakládané tradice národního císaře, uskutečnila se dlouho očekávaná korunovace Jana Evžena, vládce všech němců. Obřad byl zahájen v pravé poledne za vyzváněním všech zvonů říše, od nejmohutnějších katedrál hanzovních měst, až po zapadlé alpské kostelíky. Zcela spontálně vyjádřili svou nezměrnou touhu opět se octnout ve sjednocené říši i za hranicemi císařství, rozezněl se tak například i zvon svatého Petra nádherného chrámu v Kolíně. Na slavnostním shromáždění korunovaných hlav celého německa, poslanců nejváženějších soudců anebo biskupů v Hofkirche sloužil Arcibiskup mnichovský katolickou mši po níž následovalo dlouho očekávané hodinové vystavení korunovačních klenotů Říše Římské. Ty byly pro tento slavný okamžik zapůjčeny rakouským císařem a tajně dovezeny sleciálním vlakem z Vídně. Po krátké odmlce přistoupil k oltáři Jan Evžen, poklekl, ale korunu na svou hlavu nepřijal. Pouze poklonou a pokorným polibkem se nový císař ponížil před tisíciletým symbolem bohem povolaných německých vládců a přijal požehnání k vládě od církve svaté, tím skončila církevní část nově vytvořeného korunovačního řádu.

Městem prošel průvod saské královské gardy v čele s Janem Evženem, jehož doprovázeli říšští kurfiřté se svou čestnou stáží. Za nekonečného jásání všeobecného lidu se slavnost přesunula do rozlehlých parků před císařskou rezidencí Zwinger, jenž musely být pro obrovský zájem přihlížeících již za svítání uzavřeny. Zde se na nádherné a květinami zdobené tribuně vystřídalo několik řečníků, načež po nachově rudém koberci vystoupal saský král k vrcholu svého života...

"Lide německý, přicházím, abych Vám sloužil jak nejlépe dovedu. S pomocí Boží budu odcházet na věčnost s pocitem, že jsem Vám všem odevzdal všechno, k čemu jsem byl vybrán. Ať žije Německá říše!"

„Dlouhý život našemu císaři“

zvolal nashromážděný dav přihlížeje tomu, jak jejich vládce usedá na zlatý trůn a nervozně sleduje třínohý stolek s nenápadným klenotem, který z něj brzy učiní jednoho z nejmocnějších mužů světa. K tribuně se květinovou bránou blíží dva náhodně vybraní krajané z jeho rodného Saska v krojích jejich kraje, doprovázeni ochestrem a královskou znělkou rodu Wettinů. Oba mladí lidé se císaři ukloní a jako symbol toho, že je císařm vzešlým z národa německého mu na hlavu položí úzkou čelenku z ryzího zlata a vyrytým nápisem „Kaiser der Deutschen“, císař němců... Následovala lidová slavnost, během níž se v parcích pilo, jedlo a tančilo, neboť každá ze zakládajícíh zemí císařství se prezentovala místními tanci, kuchyní, nebo hudbou... Veselí nebralo konce ani v ulicích města a neutichlo ani dlouhé hodiny po odbití půlnoci...

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 27 úno 2011, 17:32

Září 1864

Freiburg


Princ Louis Ferdinand Württemberg si jako prvního protivníka vybral Bádensko. Předpokládal, že Bavorsko, Prusko a Rýnský spolek nebudou na nic čekat a vyrazí mu vstříc. Württembergova Jižní armáda byla rozestavěna v půlkruhu v půlkruhu od severovýchodu až po jihovýchod. Podle Württembergova rozkazu bylo úkolem Bergova II. sboru (35.000) připravit a poté podpořit útok gardy (16.000) na město. Aby plán opravdu vyšel, musel Ferdinand jednat rychle.

Bádenští stáli opodál. Severní okraj obrany Freiburgu tvořil silně oslabený I. sbor (10.500 a 8 děl). Východní, jihovýchodní a jižní směr převzal II. Bádenský sbor (29.000 a 48 děl). Záloha (15.000) tvořená 3 oddíly kanonýrů a čerstvě naverbovanou pěší divize plná mladých vojáků a důstojníků střežila centrum města a přístupy od Rýna ze západu, protože francouzský sbor se z místa nepohnul.

Alespoň zahnat württemberskou pěchotu a vyřadit nepřátelská děla pálící od jihozápadu na bádenské pěšáky se pokusil velkovévodův mladý syn Vilém Bádenský. Pověřil tím II. Sbor. (… odpoutat se od nepřítele, jihem obejít město … a přepadávat oddíly střílejícího dělostřelectva …). Marně se jeho velitel generál Kielman snažil mladému vévodovi vysvětlit, že rozkaz k útoku se rovná sebevraždě. Nezkušený následník velkovévodského trůnu stál tvrdohlavě na svém, a tak Kielman sebral, co mu ještě z tří divizí II. sboru zůstalo, rozkázal přejít z čtverců do řad a zaútočil na jih.

Okamžitě tu byla odpověď v podobě protiútoku královské infanterie, kavalerie a artilerie. Veteráni mnoha tažení se už postarali, aby na generálova prorocká slova došlo. Tři divize zčásti vybavené novou výzbrojí se obořily na pomalu postupující pěšáky s děsivým účinkem. Dva tisíce kulek vypálených do boku postupující bádenské pěchoty během krátké chvíle bylo příliš. Přední bádenské útočné kolony se doslova rozplývaly pod ničivou nepřátelskou palbou. Zabit byl i velitel sboru generál Kielman. Jeho kůň pobíhal podobně jako mnoho jiných po bojišti s prázdným sedlem. Kvůli rostoucímu počtu padlých a raněných bylo nařízeno, aby bádenští vojáci slepili ze zbytků dvou oddílů vždy alespoň jeden a obnovili soudržnost postupujících linií.

Někdy v té chvíli se v bádenském vojsku jako lavina rozšířila zpráva, že vévoda Maxmilián s doprovodem nečekaně opouští město a bojiště. Nebyla to pravda, vévoda byl patrně posledním, koho by tato možnost napadla. Württemberští špehové však zřejmě zachytili Maxmiliánovo poselství adresované švýcarské vládě. Upravili jeho obsah a takto upravenou zprávu obratně a bleskově rozšířili do řad nepřátel, a to stačilo. Během okamžiku došlo k první vlně dezerce na bádenské straně. Většinou synové bohatých sedláků z okolí Karslruhe opustili vykázané místo s voláním, že vévoda Maxmilián byl poražen a utekl ze země. Následovaly je tři pluky mannheimských a heidelberských střelců. Pro ně bitva skončila.

Bylo něco po půl třetí. Bádenský II. sbor byl odražen, navíc přišel o deset tisíc mužů, z toho šest a půl tisíce padlých a raněných. Zbytek ztrát tvořili dezertéři a zajatci. K tomu württemberští vojáci vyřadili z boje polovinu dělostřelectva. Výčet špatných zpráv tím nebyl u konce. K uším bádenských generálů pronikaly stále silněji výstřely děl ze severu, který hájil I. sbor. Za pár minut se vyjasnilo. Ve středu města se objevila würtemberská gardová pěchota.

Po celou dobu zuřivé bitvy na jihu sledoval princ Württemberg dalekohledem útok bádenských na jih. Když obránci zapadli do sevření I. württemberského sboru, vydal povel k útoku. Během několika málo minut se celý severní okraj změnil v krvavé bojiště. Vojáci na sebe stříleli z bezprostřední blízkosti. Gardisté díky početní a palebné převaze strhávali vítězství na svou stranu. Württemberští velitelé je hnali kupředu, aniž by se zabývali tím, kolik jich přežije.

Dobytí středu města, které rozdělilo oba bádenské sbory, přineslo rozuzlení. Záloha a vojáci I. bádenského sboru se pokusili uniknout a zamířili k Rýnu. Omylem nebo úmyslem byl předčasně vyhozen most přes Rýn na francouzskou stranu, takže skoro dvacet tisíc vojáků nemohlo přejít. Tisíce lidí byly zabity, raněny, zajaty nebo se utopili při pokusu o marný únik. II. bádenský sbor se po strašných ztrátách nakonec probil z města a směřoval k přechodu Rýna u Basileje na švýcarských hranicích. Vévoda Maxmilián byl v boji těžce raněn a zmizel beze stopy. Vojáci odnesli na nosítkách i těžce raněného vévodova syna Viléma. Většina generálů skončila na bitevním poli nebo na obvazišti. Švýcarsko okamžitě zmobilizovalo Národní gardu, uzavřelo své hranice a striktně zakázalo poražené armádě je přejít.

Vítězná armáda poražené vojsko nepřítele nepronásledovala. Okamžitě po ovládnutí Freiburgu se rozdělila. V dobytém městě byla ponechána jen jedna pěší neúplný I. sbor (1 pěší divize). Všechno ostatní vojsko - garda, a větší část I. sboru směřovalo ke Stuttgartu a Ulmu – právě včas a ve chvíli, kde se zde schylovalo k dalšímu dramatu.

Obrázek
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 27 úno 2011, 20:42

Září 1864

Druhá bitva o Stuttgart

Když nový ministr války Německa vydal rozkaz k vpádu do Württemberska, velká říšská armáda, soustředěná v Bavorsku, začala třemi proudy přecházet hranice. V operující armádě bylo v té chvíli něco kolem sto tři a šedesáti tisíc mužů včetně jízdy a dělostřelectva. Pravý proud tvořila Rýnská armáda (57.500 a 64 děl), v čele středního proudu táhli Prusové (34.500 a 24 děl) s početným jezdectvem a nalevo nejsilnější sestava tvořená třemi bavorskými sbory a jízdou (91.000 a 168 děl). Odhodlaný vrchní velitel říšské armády nařídil město ze čtyř stran (SZ, SV, Z a JV) oblehnout, vybombardovat a poté zaútočit pěchotu.

Obranu Stuttgartu tvořily zpočátku dva sbory, které byly po pádu Freiburgu doplněny dalšími oddíly. Proti Rýnským Němcům na severozápadě stanul I. sbor (30.000 a 72 děl), I. gardový sbor zajišťoval severovýchod (36.000 a 48 děl) a východ (14.000 a 48 děl) a konečně jihovýchodní okraj města bránil II. sbor (19.000 a 32 děl). Pravé křídlo mělo oporu v nedaleké pevnosti Ulm, kde byl připraven k výpadu III. sbor (18.000 mužů a 48 děl). Levé křídlo obrany se mohlo opírat o podporu z pevnosti Rasttat, kde byly rozmístěny v síle 1 pěší divize (12.000). Kromě II. AS byly všechny ostatní württemberské sbory vybaveny moderními zadovkami a 4 oddíly moderních děl Mitrailleuse. Ze severozápadu, severovýchodu a východu bránila město soustava středně těžkých polních opevnění, která byla s vysokými náklady v minulých měsících opravena a zmodernizována. Celkově měla württemberská polní armáda přímo ve Stuttgartu sto sedmnáct tisíc mužů.

Konečně po dlouhém a namáhavém přesunu dorazily předvoje útočných kolon k městu. Následného dne ráno byl zahájen útok na vnější kruh opevnění a pozice württemberské armády. Ale hned v prvních časných ranních hodinách bylo hlášeno, že se nepřítel bije velmi zuřivě. S neslýchanou energií ze svého předsunutého stanoviště řídil princ Ferdinand válečné operace. Na západě se rýnské oddíly dostaly do hrozné palby mitralleusů. Mnoho vojáků a důstojníků bylo touto palbou zabito nebo raněno. Rýnské sbory se několikrát pokusily vzít útokem polní opevnění a dělostřelecké baterie, ale nebyla po ruce jízda, která by útok podpořila. Fronta se dlouho přelévala oběma směry, až se nakonec ustálila před druhou obrannou linií obránců.

Na severovýchodě se útočníkům zpočátku dařilo. Podařilo se jim dobýt první linie polních opevnění. Aby mohli rozvinout bojové akce svého početného jezdectva, musili Prusové a Bavoři dobývat doslova každý metr území pěchotou a tady narazila kosa na kámen. Württemberská garda vyzbrojená moderními puškami a mitralleusy jim byla víc než rovnocenným soupeřem. Z různých stran bylo hlášeno, že pruské a bavorské ztráty jsou větší, než ztráty obránců. Nakonec se Bavorům a Prusům podařilo přece jen druhou linii dobýt.

Obrázek

Na východě se dobyvatelům dařilo méně. Na předsunutý okraj obrany zaútočil II. bavorský sbor. Bavoři, bez podpory jezdectva, museli s největším úsilím dobývat všech vyvýšenin a nerovností v terénu, které se táhly celým tímto bojištěm. Zdolání těchto přírodních překážek a opevnění museli bavorští vojáci zaplatit celými potoky krve. Útok Bavorů zde byl za těžkých ztrát zastaven a vržen zpět. Hrozilo nebezpečí, že zálohy budou v bitvě spotřebovány dříve, než nastane rozhodná chvíle. Ale rozhodná chvíle zatím nepřicházela.

V dalším průběhu bitvy se po nesnadném průchodu zalesněným terénem I. bavorský gardový sbor prodral konečně k městu od jihozápadu. V těchto místech nebyla vystavěna žádná opevnění, ale Bavoři byli okamžitě vystaveni prudké palbě obránců a útoku do zad z nedaleké pevnosti Ulm. Bavorské velení takový vývoj předvídalo. Oba jízdní sbory se obořily na III. württemberský sbor zleva, bavorská gardová pěchota čelně. Po nevelké srážce se III. sbor z obavy před hrozícími ztrátami pěchoty a dělostřelectva stáhl zpět do ulmské pevnosti. Výsledkem této württemberské diverze bylo zablokování ulmské pevnosti ze severozápadu i severovýchodu, ale Bavoři museli odklonit od Stuttgartu do zálohy pěší gardovou divizi, která nyní střežila každý pohyb nepřítele v Ulmu.

Obrázek

Na druhý den ještě za tmy zahájilo bavorské, pruské a rýnské dělostřelectvo mohutnou palbu na město. Württemberská děla odpovídala. Po celé hodiny přeorávaly výbuchy střel terén a vybíraly si kravou daň na obou stranách. Mezi první a druhou obrannou linií se znovu odehrávaly těžké boje. Pozice znovu přecházely několikrát z ruky do ruky, Württemberg vyvíjel zoufalé úsilí, aby ovládl ty pozice, které už ztratil. Rýnští Němci, Prusové, Bavoři i Würtemberčané se hnali do bodákových útoků, často přitom zasahováni i palbou vlastního dělostřelectva. Ve tři hodiny odpoledne nařídil konečně bavorský velící generál frontální útok. Po strašlivé zteči bylo dobyto i druhé linie opevnění na východě města. Württemberská vojska se ještě stačila stáhnout vcelku spořádaně za třetí, a poslední obrannou linii. Na jihovýchodě pronikli Bavoři na několika místech až na jižní předměstí Stuttgartu. Vítězství Říše se zdálo být na dosah. V této situaci zastihla obě bojující strany tma.

Ztráty na obou stranách z dvoudenních bojů byly vyčísleny na přibližně 40.000 mužů. O sedmnáct tisíc mužů méně mohl do svých kalkulací pro příští boje započítat korunní princ (15.000 ve Stuttgartu a 2.000 v Ulmu). Jeho protějšek a generalisimus říšské Jižní armády pozbyl třiadvacet tisíc mužů (přibližně 6.000 Rýnským Němců, 7.000 Prusů a 10.000 Bavorů). Ztráty na obyvatelstvu nebyly započítány.
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 27 úno 2011, 22:48

Září 1864

Mohuč

Napoleonova činnost po vítězství v roce 1859 měla jednoho společného jmenovatele : udělat císařství ve Francii populární, a tím zabezpečit francouzský trůn natrvalo pro banopartovskou dynastii. Růstu popularity a slávy císařství byla podřízena i zahraniční politika. Grand nation – velký národ, reprezentovaný císařem, se měl stát vedoucí silou v Evropě a arbitrem mezinárodních sporů. Konečným cílem bylo pochopitelně zvětšení území ať už v Evropě, nebo zámoří.

Obrázek

Partie Hessenských s Francouzi se podobala karetní hře mazaného sedláka s prohaným koňským handlířem. Oba pevně věřili, že účel světí prostředky a za jejich pravdomluvnost by nikdo rozumný ruku do ohně nedal. Napoleon III. měl v ruce lepší karty a vždy předstíral, že hraje poctivě. Mnozí, jako například právě Rýnský spolek, jeho politické tahy neprohlédli – většinou k vlastní škodě. V té době vrcholila tahanice o bohaté říšské město Mohuč na pravém břehu Rýna, v němž Francouzi nesehráli právě slavnou roli.

Město obsadila na základě dohody Francouzů a Rýnským spolkem III. francouzský sbor, který se měl stát pojistkou proti případnému útoku Württemberska. Vzniklo jakési nezávislé město, jehož faktickými majiteli byli Francouzi, ale většina výnosu z daní směřovala zpět do pokladny Rýnského spolku. Francouzský ministr vlády Faucon dospěl záhy k jinému názoru. Smlouvu s Rýnským spolkem vypověděl a vzkázal, že napříště nebude Francie chránit cizí zájmy tak docela zdarma. Fauconovi přibyl v Marburgu pořádný vroubek, ale nezdále se, že by mu to příliš vadilo. Již dávno věděl, že střetnutí o Mohuč s Rýnským spolkem je nevyhnutelné.

Rýnský spolek se ještě pokoušel vyjednávat, navíc marně. Obě strany obratně vybičovaly nacionalistické vášně. Generál Tarava se na poslední chvíli snažil zachránit svoji reputaci, armádu i město. Zablokování peněz od Francouzů mělo za následek, že Rýnští Němci museli pro nedostatek finančních prostředků rozpustit 3 naverbované oddíly záložníků a třetinu mužstva z dělostřeleckého oddílu určeného pro Nassavský sbor. Rýnský gardový sbor se záhy nečekaně objevil před městem. Velitelé vyzvali Francouze k odchodu z města i ze země. Odpovědí byla diplomatická avšak odmítavá. Žádným bojům však nedošlo. Obě strany si vyměnily jen několik náhodných výstřelů. Před rovnocennou silou třicet tisíc proti třiceti tisícům vojáků Hessenští rezignovali na přímý střet a stáhli svoje vojsko do Marburgu.

Skupina rýnských a hessenských nacionalistických důstojníků však smýšlela jinak. V noci navštívili ležení Francouzů v Mohuči. Pod záminkou jednání o příměří vylákali v noci velitele francouzského sboru a důstojníky jeho štábu z budovy, ve které byla ukryta pokladna s třemi a půl miliony zlatých franků. Tyto prostředky, původně určeny jako splátka pro Rýnský spolek za město Mohuč, nyní Paříž Marburgu odmítala zaplatit. Rýnští Němci s najatými společníky se pokusili Francouze zatknout a unést na svoje území. V minutě se strhla přestřelka a boj. Francouzi se pokusili o odpor. V nastalém zmatku byl velitel francouzského sboru těžce raněn, několik dalších důstojníků na obou stranách padlo. Němcům se podařilo uniknout, ale 3,5 milionů franků zůstalo v moci Francouzů. 30. září překročil Rýn a dorazil do Mohuče také IV. francouzský armádní sbor z Lucemburku. Francouzská přítomnost na pravém břehu Rýna tím vzrostla na 50.000 mužů.
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 06 bře 2011, 19:46

Září 1864

Casus belli

Drážďanský mír Severoněmecký svaz zaskočil. V Hamburgu pochopili, že záměr vytěsnit Rakousko a Dánsko z jakéhokoliv rozhodování o německých záležitostech se nezdařil. Skutečnost, že hlas z Vídně, nikoliv v Berlíně, rozhodoval o výsledcích války a poválečném uspořádání Německa, zahnala zemi k odmítnutí nabízených podmínek drážďanského míru a k nové válce. Severoněmecká vláda tím dala jasně najevo – že s ohledem na důstojnost státu a severoněmecké veřejné mínění – nehodlá nadále přihlížet k pokračování a nárůstu diplomatického a mocenského vlivu Rakouska, a ještě méně Dánska, na řešení vnitřních německých záležitostí.

2. září 1864 dostal generál Hen ultimátum. Bylo plné domýšlivých výrazů a začínalo požadavkem okamžitého vyklizení Hannoveru a stažení severoněmeckých vojsk za Labe. Severoněmeckému svazu byla dána lhůta na odpověď do 3. září. Generál nótu ani nedočetl a odhodil ji. Následující den bylo v nařízení a ve výzvě berlínského a freiburgského parlamentu oznámeno, že po Rakousku a říšských zemích Dánsku, Hannoversku, Bavorsku a Sasku také Prusko a Bádensko vstupuje do války se Severoněmeckým svazem. Tak začala druhá německá válka. Generál nečekal, až habsburská, dánská a říšská armáda přejdou do útoku a sám se vydal na pochod. Když armáda dostala příslušný rozkaz, byl už generál v jejím čele. Neztrácel ani hodiny a vytáhl vstříc nepříteli.

Severoněmecká armáda měla na 150.000 vojáků a 300 děl. Byla rozdělena na dvě nestejné části : na Severní armádu v čele se stařičkým vévodou Mecklenburským (III. sbor v Lübecku a Rostocku 32.000 mužů a 96 děl) a hlavní Jižní armádu (I. sbor v Brémách – 16.000 a 48 děl, II. sbor v severním Německu – 19.000 mužů a 24 děl, I. gardový sbor v Mecklenbursku - 34.000 mužů a 48 děl, II. gardový sbor v Hamburgu a Hannoversku – 44.000 mužů a 96 děl a konečně zálohy v Hannoveru – 6.000 mužů) a pod velením generála Hena. Generál si uchovával v Německu a Evropě takovou pověst, jak ho vykreslil dánský Konseilspræsident – jako vojenský diktátor, chladný, záludný, zbabělý, zlý a prohnaný člověk. Nebyla to pravda. Současníky z Hannoverska, Rakouska, Saska, Bavorska, Francie i Ruska zmýlily prameny jednostranně zaujaté vůči tomuto generálovi.

Obrázek
Severoněmecký generál Martin Sebastian Hen

Generál Hen, zastánce a přítel sjednocení Němců, byl přímý a čestný voják. Jako přesvědčený republikán byl mezi svými monarchistickými kolegy z ostatních zemí naprostou výjimkou. Byl jedním z nejnadanějších vojevůdců všech německých států. Způsob jeho velení v bitvách u Ratzeburgu, Lübecku, Mindenu a Hannoveru byl na svou dobu vzornou ukázkou soudobého vojenského umění. Po vojenském vystoupení Rakouska, Bavorska, Dánska, Saska a Hannoverska proti Prusku na jaře 1864 se generál bez zaváhání připojil na stranu Pruska a Rýnského spolku. Poctivě plnil svoje spojenecké závazky, svedl několik těžkých bitev, zúčastnil se obléhání Düppelu i pádu Hannoveru. Na nadcházející střetnutí s Německou říší byla severoněmecká armáda připravena tak dobře, jak jen mohla být. Města Hamburg a Hannover a přístupy k nim byly těžce opevněny. Všechny sbory byly přezbrojeny moderními puškami se zadním uzávěrem. Armáda byla doplněna dělostřelectvem a výborně zásobena. Třetina dělostřeleckých baterií byla vybavena novými děly Mitrailleus, které byly zakoupeny v Belgii. Přes veškerá opatření byly vyhlídky severoněmecké armády na úspěch minimální.

Obrázek
Generalisimus severoněmecké armády

Z rozhodnutí německého císaře Evžena převzal odpovědnost za válečné akce říšských sil na severním bojišti pruský kurfiřt Vilém Atlantis I. a pruský generální štáb. Volba císaře nemohla padnou lépe. Vilém Atlantis byl, stejně jako jeho severoněmecký protějšek, rovněž nevšedním člověkem. Ze všech vládců Německa s modrou krví byl právě on ze všech nejvíce vojákem a talentovaným stratégem a vojevůdcem, s velkým citem pro vedení velkých bitev. Na rozdíl od jiných nebyl jen trapnou stafáží při přehlídkách nebo tlumočníkem příkazů svých polních velitelů. O vojsko se staral příkladně, nezanedbával jeho výcvik ani výzbroj. V pěti měsících války dokázal Vilém téměř sám vzdorovat proti obrovské přesile nepřátel. Několikrát porazil postupně Dánsko, Sasko a Hannoversko a téměř je vyřadil z války. Až nešťastná bitva u Lipska proti spojeným rakousko-saským silám ho přivedla k jednacímu stolu.

Obrázek
Vilém I. Pruský jako vojevůdce

Vilém a jeho generálové opustili začátkem září pohodlí Berlína, aby se přidali k vojákům. Vilém nespěchal, protože hlavní síly říšské armády se teprve nedávno vydaly na pochod do severního Německa a Hannoveru. Jeho strategický plán byl vynikající, propracovaný s pruskou důkladností do všech detailů. Základní myšlenka válečného plánu byla prostá a pro Viléma typická. Přednost dostal s ohledem na velkou vojenskou převahu Německé říše útok. Spojením několika sborů vznikne úderná armáda, která napadne nejbližšího nepřítele na citlivém místě. Poučen několika předcházejícími trpkými prohrami, generalisimus říšské armády nemínil tentokrát ponechat nic náhodě. Rozhodl, že žádná z jemu svěřených armád rozesetých na velkém bojišti se neutká se severními Němci sama, naopak, jako smečka honících psů zaženou severoněmecké generály do kouta, kde je udolají svou převahou.

Obrázek
Vilém I. Pruský jako diplomat a politik


Ke splnění svého úkolu měl Vilém k dispozici víc než dostatek sil. Podle plánu hodlal Vilém zaútočit na Severoněmecký svaz z Holštýnska ze severozápadu, z Pruska a Saska od východu a jihovýchodu a konečně také od Dortmundu z jihozápadu. Docela na severu pruský korunní princ Fridrich Vilém a dánský generál Julius Meza už čekali s více než šestaosmdesáti tisíci Prusy a Dány spojených do I. pruské armády (VI. pruský sbor – 25.000 mužů a 48 děl, I. pruský gardový sbor – 34.000 mužů a 48 děl a II. dánský sbor – 27.000 mužů a 72 děl) na pokyn vyrazit na Lübeck. V záloze stál osmadvacetitisícový rakouský sbor pod velením polního maršálka hraběte Thun-Hohensteina.

Střední proud a hlavní síly tvořila II. pruská armáda (II. gardový sbor – 40.000 mužů a 96 děl, V. sbor – 31.000 mužů a 96 děl a armádní dělostřelecká záloha (6.000 mužů a 144 děl). Vilémových sedmasedmdesát tisíc mužů mělo, poté co se shromáždí, projít od Berlína podél Labe na severozápad a jihovýchodně od Rostocku se zde spojit se s dvěma jízdními (I. gardový a V.) sbory (13.000 jezdců) přicházejícími od severovýchodu od Štětína. Po svém spojení měla nyní devadesátitisícová II. armáda za úkol dobýt Rostock.

Jižní proud tvořily mohutné vojenské síly vyčleněné Vilémem k dobytí Hannoveru. Z jihozápadu od Dortmundu postupoval III. pruský sbor (18.000 a 72 děl). Sbor měl nejprve odlákat pozornost severních Němců a potom zaútočit ze západu přímo na Hannover spolu s hlavními prusko-saskými silami táhnoucími na město od jihovýchodu. Zálohu představovala královská hannoverská armáda (105.000 mužů a 184 děl) rozmístěná v Oldenburgu a Osnabrücku. Vojenské síly Rýnského spolku byly rozmístěny na jiném bojišti.

Sto dvacet tisíc Prusů (48.000) a Sasů (72.000), které od východu přiváděli Vilém s Evženem, tvořilo hlavní síly určené k dobytí Hannoveru a strategickou zálohu. Vlastní útok měl od východu provést Saský královský gardový sbor (40.000 mužů a 120 děl) a IV. pruský sbor (23.500 mužů a 24 děl). Záložní armáda tvořená I. saským sborem (32.000 mužů a 48 děl) a VII. Pruským sborem (24.500 bez děl) zaujala postavení severozápadně od Magdeburgu.

Za necelých 48 hodin od vyhlášení války byly veškeré přípravy říšských ozbrojených sil dokončeny. Více než třistatisícová říšská Severní, Východní i Jižní armáda (314.000 mužů a 696 děl) dokončila soustředění a vydala se na pochod. V obraně za první linií byly připraveny silné rakouské a hannoverské zálohy (133.000 mužů a 184 děl). Nejpozději do týdne se mělo toto obrovské vojsko včetně jízdy a dělostřelectva přesunout a zaujmout postavení na vytýčených místech. Německá armáda vytáhla do pole ve sražených řadách a tak hustých a prudkých, jako horský příval. Neměla oddechu, mezer ani opozdilců. Řady táhnoucího vojska byly tak vyrovnány a všude bděla tak strohá přísnost, že nikdo nebyl nucen odbočit z přímého směru proto, aby se vyhnul člověku, koni nebo dělu.

Obrázek

Pěchota táhla zpívající německé vojenské písně a Deutschland, Deutschland über Alles, a okované boty přizvukovaly do taktu. Po několik dní byla města na trase pochodu rozříznuta na dvě části tímto proudem, v němž se leskly statisíce hlavní a bodáků a desetitisíců šavlí, a které za sebou vlekly vozy, truhly na náboje, polní ambulance, děla. Kolem tohoto pohybujícího se stroje projížděly poštovní vozy, polní kuchyně a zásobovací vozy. Všechny moderní vynálezy se propůjčily k tomu, aby učinily tento strašidelný válečný stroj dokonalým. Tato armáda byla bezesporu nejdokonalejším výtvorem své doby a jediným jejím účelem bylo – zabíjet.
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 07 bře 2011, 20:46

Září 1864

Bellum – Hannover, Celle, Braunschweig, Wolfsburg

Po uzavření Drážďanského míru a následném sjednocení Německa v srpnu 1864 byl saský král Evžen Wettin prohlášen imperátorem nové Německé říše a sám si posadil na hlavu císařskou korunu. Jeho nedávní nepřátelé se tím cítili znovu ohroženi. Od podzimu roku 1864 se schylovalo k nové válce. Ale Německo již nemohlo ustoupit. Hlas uvážlivějších zanikl v řinčení zbraní a pokřiku šovinistických nálad – Německo chtělo mít opět „svojí“ válku. Po neúspěšných pokusech o smír a následném vyhlášení války zahájila Německá říše v září znovu válečné akce proti Württembersku a Severoněmeckému svazu.

Přišel podzim roku 1864. Od chvíle, kdy stála obrovská německá invazní armáda připravena k útoku, žil Severoněmecký svaz ve strachu o budoucí osud země. Vojenští velitelé dali na obou březích Labe vybudovat jeden velký vojenský tábor, který postupně soustředil 150.000 mužů připravených odrazit nepřátelský útok. Severoněmecký svaz se ocitl v kritické situaci. Zejména na lübecké frontě, kde stály ke skoku připraveny čtyři nepřátelské sbory s více než sto tisíci vojáky. Kde vzít divize nutné k obraně dalších měst ? Z vojenského hlediska bylo nutné posílit obranu velkých měst Hamburgu a Hannoveru.

Po zvážení všech pro a proti se Severní Němci rozhodli s těžkým srdcem obě přístavní města na pobřeží Baltického moře vyklidit. Urychleně zrušili obranu Lübecku a Rostocku, uvedli do pořádku III. sbor, posílili ho novými útvary a táhlým obloukem od jihovýchodu na západ sbor odeslali posádkou do Hamburgu. Právě včas. O několik málo dní později druhý dánský sbor vpochodoval do Lübecku a současně vstoupily do země první pruské kolony. Město bylo obklíčeno a obsazeno.

Obrázek
Dánové vstupují do Lübecku

V době pádu Lübecku měl severoněmecký válečný plán konkrétní podobu. Všechny dostupné síly Jižní armády se měly rychlým přesunem ze tří různých směrů soustředit přímo v Hannoveru a okolí, část jednotek měla pochodem po levém břehu Labe stanout severně přímo proti pruskému Magdeburgu. Úder proti městu měl přijít vzápětí. Základním předpokladem úspěchu mělo být naprosté utajení, aby se nepřátelé domnívali, že Severoněmecký svaz nemyslí na nic jiného, než na obranu. Součástí plánu bylo zatarasení všech myslitelných cest v okolí Hamburgu a Hannoveru. Záseky a výkopy měly budit dojem, že se Severoněmecký svaz mění na jednu velkou pevnost připravující se k obraně při obléhání.

Na jižním směru mělo následovat obsazení Göttingenu a útok gardové jízdy dále na jih jako průzkum a diverze proti možným pohybům nepřátelských sil. Od pátku 9. září registrovala severoněmecká ostraha zvýšený pohyb pruských a saských jednotek u svých jižních, ale zejména východních hranic a na pravém břehu Labe. Důkazem byly desetitisíce Prusů a příslušníků saské armády táhnoucí středním Pruskem dál na východ a severovýchod, aby se připojily k Prusům, Dánům a Rakušanům čekajícím a postupujícím ze severozápadu.

Jako první narazil na Prusy I. sbor, který se do Hannoveru spěšně přesunul z Brém. Třetí pruský sbor vyrazil 5. září z Dortmundu. Rychlým pochodem po málo hlídaných cestách přes Paderborn a Bielfeld dospěl po čtyřech dnech od západu k Hannoveru a z chodu zaútočil na město (… III. armádní sbor má za úkol zaútočit jako první, upoutat pozornost obránců a následně se stáhnout …). Měly vzniknout jakési kleště k sevření Hannoveru, neboť z východu od Magdeburgu postupovaly na město královský saský sbor a pruský IV. sbor.

Obrázek
Pěchota III. pruského sboru ve výchozím útočném postavení zahajuje útok na Hannover


Pruský velitel III. sboru, generál pěchoty kníže Hohenlohe, nemohl vědět, že město je hájeno severoněmeckým I. sborem z Brém a ze severozápadu k Hannoveru směřuje rychlým pochodem elitní II. severoněmecký gardový sbor (… když nebude armáda pod útokem ze západu, co nejdřív přesunout II. gardový sbor JV do Hannoveru a zapojit se do obrany nebo útoku… kdyby se na cestě objevil nepřítel … smést ho z cesty … za každou cenu..). Prusové u Hannoveru sílu a možnosti protivníka podcenili. Kdyby kníže Hohenlohe v noci něco tušil, sotva by vydal rozkaz k útoku na Hannover. Celou dobu žil v přesvědčení, že proti sobě bude mít nejvýše několik tisíc nepřátel a ráno bude svádět bitvu s nejvýše jedním sborem.

Obrázek
Hannoverská gardová hlídka sleduje boj porážku pruského sboru


Jakmile Prusové ráno zabředli do bojů na západním předměstí Hannoveru, okamžitě byli napadeni z levého křídla a týlu elitními severoněmeckými gardovými oddíly. V ranní mlze spatřily pruské zadní hlídky postupující severoněmecké gardisty na poslední chvíli. Postupujících praporů si všimla pěchota jedné pruské brigády a snažila se k nim okamžitě stočit. Nestačila se už seskupit do karé, a to se jí stalo osudným. Salvy severoněmeckých útočných kolon, podpořených útokem jízdy a dělostřelectva, doslova vybíjely narychlo slepené pruské obranné linie. Rozvrat v pruských řadách dokončila severoněmecká jízdní gardová divize. Rozjela se proti Prusům širokým obloukem a dostihla pruské jezdectvo dřív, než se stačilo rozvinout do bitevního šiku.

Výsledek střetu znamenal pro Prusy katastrofu. Pruští dragouni a kyrysníci byli útokem doslova rozbiti a před většími ztrátami je zachránil jen rychlý ústup z bojiště. Spolu s nimi prchlo z boje nemálo jízdních baterií, které za sebou nechaly děla i káry. Čtyřicet tisíc severních Němců představovalo pro osamocený pruský sbor knížete Hohenloha nestravitelné sousto. Hohenlohe horko těžko zorganizoval obranu, vyvázal pěchotu z bojů o Hannover a nasadil proti gardistům další pěší prapory. Pokusil se vrátit na bojiště porážkou otřesenou a demoralizovanou jízdu, vyvedl z boje zbylé dělostřelectvo a pěchotu směroval na jih mimo dosah dvou zle dotírajících severoněmeckých sborů.

Obrázek
Po bitvě ...

Navzdory odhodlanosti, s kterou byl ústup veden, utrpěl III. pruský sbor vážný nezdar. Ztratil 6.000 padlých, raněných a nezvěstných a v rukou Severoněmců ponechal 3.000 zajatců a polovinu dělostřelectva. Hohenlohovou porážkou a ústupem se boj o Hannover nadále zkomplikoval. Severoněmecké vojsko Prusy nepronásledovalo. Oba severoněmecké sbory namířily po bitvě přes Hannover a směřovaly dál východ a severovýchod, kde se následující den začalo odvíjet druhé dějství válečného dramatu.

Obrázek

Boje na přístupech k Hannoveru začaly 10. září před půl osmou ráno, kdy došlo na několika přechodech přes řeku Aller a říčních kanálů ke střetnutím předsunutých jednotek obou armád. Šarvátky předvojů brzy přerostly v rozsáhlejší boje a v průběhu dalších hodin v kolosální bitvu, ve které se na obou stranách utkalo na 250.000 lidí.
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 12 bře 2011, 09:04

Září 1864

Bellum – Hannover, Celle, Braunschweig, Wolfsburg - 10. září 1864, den první


Východohannoverské bojiště – to byl rozsáhlá, členitá a mírně zvlněná rovina, který umožňovala rozvinout severoněmecká vojska a obsadit cesty a opěrné body vedoucí k Hannoveru. Pravé křídlo bojiště bylo kryto pohořím Harz a těžko přístupným Harzkým lesem, který se táhnul až k jižním okraji Hannoveru. Centrálním opěrným bodem obrany bylo město Braunschweig. Východní okraj bojiště uzavírala řeka Oker, na kterou navazovala řaka Aller a linie říčních kanálů vybudovaných v roce 1863, které se táhly až daleko na sever a západ. Levé křídlo se opíralo o řeku Aller a starobylé městečko Celle. Prostor bojiště byl protkán důmyslným polním opevněním, které zde na jaře 1864 za pomoci rakouských důstojníků vystavěli hannoverští vojáci a po ovládnutí Hannoveru dokončila severoněmecká armáda. Přístupové cesty, městečka a vesnice byly opevněny. Na mnoha místech bylo možné vidět lehké kryty a okopy pro děla, střední polní pevnůstky i těžké mohutné reduty - hradby s příkopem a náspem, které nahrazovaly živou sílu dvou pěších divizí.

Obrázek
Aller a Oker

Předsunutá postavení na východ od Hannoveru hájily dva severoněmecké sbory, které se roztáhly po obou stranách silnice na Braunschweig. Pravý střed vyplnil II. sbor (20.000) s pěší divizí, s dvěma jízdními divizemi na obou křídlech a čtyřmi bateriemi (32 děl) děl mitrailleuse. Levý střed vytvářel I. sbor tvořený pěší divizí a s osmi bateriemi polních kanónů a děl mitrailleuse (56 děl). Zálohy za touto první linií tvořenou I. a II. sborem představoval severoněmecký II. gardový sbor, který se spěšně přesouval na Celle.

Po čtyřech dnech usilovného pochodu se pohyb saského královského sboru na jeden den zastavil. V Magdeburgu se Sasové spojili s Prusy, intendanti doplnili zásoby a střelivo, císař Evžen vydal společnou proklamaci a spojené říšské vojsko vytáhlo do bitvy o Hannover. Obranu Magdeburgu mezitím převzal I. saský sbor, který se vysunul na severozápad, kde očekával příchod pruských posil (VII. sbor).

10. září před polednem dorazil pochodem po okraji Harzkého lesa pruský IV. a saský Královský sbor k jihovýchodnímu okraji hannoverského bojiště, kde od rána probíhaly boje předsunutých jízdních hlídek a předvojů obou armád. Vilém I. měl v úmyslu obklíčit obě křídla severoněmecké armády (… pro případ bitvy použít klasickou klešťovou taktiku s jízdou na obou křídlech … obklíčit nepřítele a zničit jej, popř. alespoň porazit a pronásledovat …). O III. pruském sboru operujícím na západě neměl Vilém žádné zprávy. Předpokládal však, že na tomto bojišti pruská vojska zvítězí, anebo alespoň zatlačí soupeře do defenzívy. Nikdo netušil, že město hannoverské město Göttingen padlo před už třemi dny bez boje celé do rukou severoněmecké brigády landwehru a spojení s III. sborem tak bylo přerušeno.

Prusové a Sasové se brzy přesvědčili, že pravé křídlo severoněmecké armády nelze obejít, a proto se rozhodli zasadit své hlavní síly proti středu a levému křídlu nepřátelských vojsk. Říšskou první linii tvořily nalevo od hannoverské silnice dvě gardové divize saského královského sboru, po jedné divizi gardového a řadového jezdectva na křídle, početná artilerie se 120 kanóny a podpůrné jednotky (40.000). Napravo od hannoverské cesty stál IV. pruský sbor (23.500) s dvěmi pěšími divizemi, oddílem dělostřelectva (24 děl) a divizí jízdy (2.500) na křídle. Pravý bok a přístupy k Magdeburgu, Labi a dále na Berlín kryl I. saský sbor (32.000 a 48 děl) a VII. pruský sbor (24.500).

Po srážkách předsunutých předních hlídek došlo na dělostřelectvo. Saská děla ostřelovala střed a pravé křídlo severoněmeckých postavení včetně polních opevnění a přístupových cest. Společně s těmito děly spustily palbu i pruská děla na pravém křídle. Třebaže se obsluhy saských a pruských dělostřelců snažily, většina jejich střel vypálená na dálku se míjela účinkem. Účinnosti palby bránila vybudovaná opevnění a skutečnost, že Sasové a Prusové nemohli bez vybudovaných přechodů přes Oker přisunout děla blíže k nepříteli. Teprve půldruhé hodiny po poledni se ženistům podařilo vybudovat několik provizorních můstků přes řeku a přesunout bojové jednotky se začaly přesouvat na druhý břeh.

Ve dvě hodiny odpoledne se masa saské jízdy a pěchoty dala opět do pohybu. Severoněmečtí vojáci a důstojníci uhnízdění za řekou hleděli na fascinující divadlo, jak se v oblacích kouře k jejich pozicím postupně blíží lavina v saských uniformách. Pruské jednotky se současně chystaly změřit síly se severoněmeckým I. sborem severně od Braunschweigu. Proti dvanácti tisícům severoněmeckých pěšáků a dělostřelců soustředěných v první linii přiváděl saský korunní princ Albert asi dvacet tisíc svých krajanů. Zdobné a nápadně odlišné uniformy Sasů naznačovaly, že se obránci utkají především se saskou gardovou pěchotou. Sasové se snažili prorazit na první pokus.

Saská elitní jízda jako první pronikla na druhý břeh a bez podpory beznadějně uvázlé pěchoty sváděla na křídle osamocené boje s severoněmeckým řadovým jezdectvem. Pro saskou a pruskou pěchotu se řeka Oker ukázala být velkou překážkou. Její strmé břehy a řečiště plné bahna se staly severoněmeckým spojencem. Severní Němce a Sasy a Prus dělilo několik metrů kalných vod. Vojáci stáli proti sobě a stříleli tak rychle, že nestačili ani nabíjet. Stupňující se intenzita palby způsobila, že se oba břehy rychle pokryly hromadami padlých a raněných. Za třicet minut podnikly saské gardisté tři útoky a nakonec pronikli i na druhý břeh. Odpovědí byla další severoněmecká salva vedená z bezprostřední blízkosti a oboustranný bodákový útok. Zatímco vrcholil boj muže proti muži, příležitost dostala i nová děla mitrailleuse. Jedna salva z děla do sevřených nepřátelských řad dokázala jedním výstřelem vyřadit z boje dvě až tři desítky mužů. Tyto boje mezi severoněmeckými a saskými oddíly lze bez nadsázky počítat mezi nejzuřivější v celé úvodní fázi bitvy : došlo tam k největší přestřelce z moderních ručních a dělostřeleckých zbraní v dosavadních německých válkách. V půl páté odpoledne byl saský útok na pravé křídlo za oboustranně těžkých ztrát definitivně odražen.

Obrázek
Boj v polním opevnění

Oproti levému křídlu a středu říšské armády se na pravém křídle dělo velmi málo. I. severoněmecký sbor (16.000) tam zatím bez většího úsilí držel v šachu pruský IV. sbor. Do půl třetí hodiny odpoledne se obě strany omezovaly na potyčky předních hlídek a vzájemný dělostřelecký souboj. Pruský velitel IV. sboru nakonec zaútočil, aby vyrovnal saské úsilí ve středu a vlevo bitevní linie. Asi jedenáct tisíc pěti set pruských vojáků vyběhlo, aby ze svého postavení vytlačilo severoněmeckou řadovou divizi a dělostřelectvo. Severní Němci se nemínili přechodů přes Oker tak lehce vzdát. Vrhli se na Prusy tak razantně, že Prusové ztratili jen během prvního útoku na 1.000 mužů a baterii děl. Němce zabrzdila v dalším postupu až palba pruských kanónů rozestavených na pravém břehu. Přesto mohl být velitel severoněmeckého I. sboru spokojen – jeho přibližně 16 tisíc mužů víc než dobře zaměstnávalo třiadvacet tisíc Prusů IV. sboru. Z pravé strany však stále silněji slyšet burácení děl, které mohlo znamenat jediné – Sasové a Prusové postupují.

Urputně se ve středu bitevní linie bojovalo o městečko Braunschweig, které ovládalo hlavní cestu na Hannover. Sasové tam zahájili útok okolo půl třetí odpoledne. Na město zaútočili několikrát, ale nápor pěchoty i jízdy byl opakovaně odražen. Obránci města hájili postavení s nesmírným hrdinstvím a obětavostí. Nejprudší boje se odehrávaly na přístupech k kostelu a zámečku ve středu města, které byly obehnány vysokými kamennými s nízkými okrouhlými věžemi. Toto důležité postavení dlouho zůstávalo v rukou severoněmeckého řadového pluku (4.000). Postupující útočníci se ocitali v křížové palbě severoněmeckých střelců, ukrytých v domech, za živými ploty, zdmi, stromy, ve dvorech i stájích. Na místě se hromadili jen další padlí a ranění Sasové. Děsivě účinná se ukázala zejména palba děl mitrailleuse, rozmístěných ve výhodných pozicích. Na obou stranách došlo k ohromným ztrátám – jen saská brigáda mohla odepsat tři a půl tisíce padlých a raněných.

Obrázek
Boj o město

Avšak v sedm hodin večer, po mnoha krvavých útocích, se Sasové města přece jen zmocnili. Odpor Němců byl tak houževnatý, že Sasové museli přitáhnout do města děla, kterými teprve se podařilo prorazit ohniska obrany. Královští artileristé mířili přesně. Granáty vybuchovaly v domech i na střechách. Na mnoha místech propukaly požáry zvyšující už tak nemalý počet obětí na obou stranách. Ani silná kanonáda nedokázala přehlušit děsivý křik raněných, kteří pobývali v plamenech hořících domů. To už hořel i zámek. Řež se brzy přelila do chrámu Páně a na hřbitov. Sasové byli k neudržení. Soustřeďovali se na nepřátelskou pěchotu a postupně vytlačovali obránce ven z Braunschweigu.


Nakonec, po rozprášení dvou praporů (2.000 mužů), se severoněmecká vojska „rozhodla“ město vydat a uchovat svoje zbylé síly pro další boje. Dva zbylé prapory severoněmecké brigády přeběhly po dvou můstcích na levý břeh Okeru a ustoupily na západ, ke vytvořily novou obranou linii. Držela se sice ještě obě křídla, ale to nemohlo mít dlouhého trvání. Naděje Němců na udržení původní obranné linie se po saském ovládnutí Braunschweigu rozplynula. Pro korunního prince Alberta představovalo dobytí Braunschweigu tak důležitý moment ve vývoji bitvy, že dal vypravit do Drážďan posla se zprávou o konečném vítězství. Kolem půl osmé hodiny večerní se začalo stmívat a začalo drobně pršet. Pro tento den boj u Hannoveru skončil.
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 31 bře 2011, 20:11

Září 1864

Bellum – Hannover, Celle, Braunschweig, Wolfsburg – 11. září 1864, den druhý (1)

Večer po bitvě 10. září se korunní princ Albert zastavil v Braunschweigu. Hodlal tam přenocovat a ráno se vydat, společně se saským a pruským vojskem, ještě blíže k východnímu okraji Hannoveru, kam se právě stahovaly už úplně poslední jednotky severoněmecké Východní armády. Hluk bitvy vystřídaly stíny a strašidelné zvuky kroků desetitisíců vojáků procházejících městem přerušovaný nářkem raněných vojáků a koní. Milosrdná tma, která padla na město a okolní krajinu, už stačila většinu děsivých scén, které se na bojišti odehrávaly, skrýt. Jen četné požáry naznačovaly, kde se ještě před několika málo hodinami bojovalo. S padající tmou nadešel čas na účtování prvního dne krvavé bitvy, na sbírání raněných a padlých. Saské a pruské ztráty z bojů u Braunschweigu a Salzgitteru byly spočítány na asi deset tisíc pět set vojáků. Severoněmecká Východní armáda tam přišla o sedm tisíc padlých, raněných a nezvěstných.

Obrázek

Teď šlo o to, co se bude dít dál. Sasové a Prusové nemohli na město zaútočit hned. K tomu se musela armáda nejprve shromáždit. V Braunschweigu a v okolních, několik kilometrů od sebe vzdálených obsazených vesnicích a táborech, panoval od časného rána 11. září čilý ruch. Na pochod se vydaly první útočné brigády, aby se přesunuly na výchozí čáru Uetze-Peine-Lahstedt před Hannoverem. Saská a pruská armáda začaly plnit rozkazy říšského vrchního velení (…Po vítězství obnovit postup na Hannover … zajistit včasnou koordinaci s III. armádním sborem … a poté rychle a tvrdě – ranním útokem – napadnout oslabenou východní polovinu města …). Průtrž mračen doprovázená hromobitím, vyprovázela Sasy a Prusy na další cestu. Trvalo celé hodiny, než Sasové za silné bouřky a deště přebrodili řeku Oker a její přítoky. Hlavní cesta na Hannover byla beznadějně ucpána dělostřelectvem. Stejně pomalu vedli Prusové divize IV. sboru do místa vzdáleného pouhých deset kilometrů. Zpoždění narůstalo. K tomu selhával i průzkum.

Osm kilometrů odsud dál na západ byl nepřítel. Velitelé severoněmeckých sborů měli k obraně Hannoveru o osmnáct tisíc bojovníků méně než Sasové a Prusové – celkem jedenatřicet tisíc mužů (24.000 pěšáků, 3.000 jezdců a 4.000 dělostřelců a příslušníků trénu). První linii tvořily napravo i nalevo od silnice Hannover-Braunschweig čtyři divize II. a I. sboru. Její základny tvořily opevněné vesnice Burgdorf-Lehrte-Sehnde. Dělostřelecké baterie I. a II. sboru zaujaly postavení přímo mezi pěšími brigádami. Nové síly představoval dvacetitisícový severoněmecký II. gardový sbor, který se po vítězné bitvě nad pruským III. sborem přesunul přes Hannover do města Celle na levou stranu sestavy (…nejrychlejším možným přesunem zaujmout pozice SV od Hannoveru … napadnout Prusy a Sasy, když se někde objeví … když bude cesta volná, postupovat přímo na Magdeburg …). O jeho přítomnosti na bojišti nemělo prusko-saské velení zatím tušení.

Obrázek
Celle

Kolem desáté hodiny prošly první říšské jednotky linií mezi městy Uetze, Peine a Lahstedtem a stanuly na vytýčených místech. Už delší dobu nepršelo. Vítr a slunce vysoušelo bahno, cesty i zmoklé uniformy vojáků. Říšská armáda k boji ještě celá připravena nebyla, ale po další dvě hodiny docházely další a další prapory. Nakonec Saský královský gardový sbor (33.500) a IV. pruský sbor (25.500) shromáždily k útoku na Hannover početné síly : celkově devětapadesát tisíc mužů a 136 děl. Strategickou zálohu tvořilo 56.500 mužů saského I. sboru (32.000 a 48 děl) a pruského VII. (24.500) sboru, jejichž úkolem bylo postoupit od Magdeburgu na severozápad a v případě potřeby podpořit armádu útočící na Hannover nebo zabránit postupu severoněmeckých vojsk na Magdeburg a Berlín. Z hlediska dalšího vývoje událostí šlo o správné rozhodnutí. Spojenci byli najisto přesvědčeni, že svoje pozice uhájí - ačkoliv oba sbory byly vybaveny zastaralou výzbrojí a navíc Prusové byli úplně bez dělostřelectva. Než se stačili Prusové a Sasové přesunout do stanovených prostor, byly už elitní formace severoněmecké armády na pochodu do Pruska !

Severoněmecký vrchní velitel plánoval a probíral několik možných variant postupu. Nejprve uvažoval svést velkou generální bitvu mezi městy Hamburgem, Lübeckem a Rostockem. Takovou možnost vyloučil po zjištění, že by se mu nedostávalo dost sil k obraně velkých měst Hamburgu a Hannoveru. Druhou možností skýtala obrana všech dobytých pozic a případný útok vedený na západ, kde byla soustředěna demoralizovaná hannoverská armáda a proti posledním městům, která ještě hannoverskému králi zbývala. Také v tomto případě bylo nevýhod více. Generál se nakonec rozhodl pro třetí možnost. Vyklidil obě města na Baltu, III. sbor (32.000 mužů a 96 děl) z Lübecku a Rostocku stáhl do Hamburgu, uvolnil a sloučil elitní jednotky do I. gardového sboru a sbor (57.000 mužů a 104 děl) poslal přes Labe dál na jihovýchod do bitvy o Magdeburg.

Kolem dvanácté hodiny stáli mnozí pruští a saští vojáci v plné zbroji už tři hodiny. Princ Albert nehodlal dále čekat, až bude mít úplně všechny divize na místě. Rozkázal generálům vyrazit kupředu a napadením předsunutých míst obou křídel severoněmecké armády připravit frontální útok na hlavní linii, který začne v půl druhé po poledni. Bitva začala dělostřeleckým duelem. Souboj kanonýrů trval hodinu. Potom vykročilo osm praporů Královského saského sboru společně se sedmi prapory pruského IV. sboru.

Severní Němci byli ve výhodě, měli již vybudovaná dělostřelecká postavení. Saské a zejména pruské jednotky byly unavené po namáhavém přesunu. Déšť rozmočil pole, bláto se lepilo na kola polních děl a to poznamenalo i postup pěchoty. Početní převaha v lidské síle a ve výzbroji byla vyrovnávána připravenými obrannými liniemi Němců.

Boj se přesouval od vesnice k vesnici, mezi hořící domy, zuřil v lesích, které poskytovaly obráncům výborný kryt. Obzvláště u Hämerelwaldu byly saské ztráty obrovské. Saské gardové pluky tam útočily proti severoněmeckým jednotkám, které se zde zachytili. Severoněmecký obranný řetěz povolil, až když Sasové po těžkých bojích dobyli dvojici vesnic u Immensenu. Severoněmecká vojska se znovu zformovala u vesnice Lehrte a v boji muže proti muži ještě jednou důrazně zastavila saský postup.

Obrázek

Když po hodině dva a půl tisíce jezdců a dvaasedmdesát kanónů podpořilo ofenzivu saských gardistů, nezbylo veliteli I. severoněmeckého sboru, než se společně s pěchotou, dělostřelectvem a jezdeckou divizí za boje pozvolna stahovat. Přesila Sasů dosáhla poměru 24.000 Sasů proti 16.000 Němců. I. sbor se zoufale snažil ze všech sil udržet kontakt se sousedním II. sborem a udržet pravý okraj slábnoucí severoněmecké obrany. Sasové šli ale tvrdě za svým. Po půl třetí zatlačil Albert Němce až na samý okraj vísky a o tři čtvrtě hodiny později už nebyl ve vesnici kromě padlých a raněných jediný severní Němec. I. sbor couvl zpátky až k okraj Hannoveru. Sasové toho využili, okamžitě zesílili palbu dílem na pěchotu a nepřátelské baterie a znovu nasadili do boje jízdu.

Obrázek

Aby zabránil Němcům posílit atakovaný střed, nařídil velitel IV. pruského sboru podpořit společné úsilí útokem na pravém křídle. Pěšáci dvou pruských brigád rychle oklopili vesnici Burgdorf ze tří stran, chytře vyhmátli nejslabší místa obrany a za zvuků polnic zaútočili. Začátek útoku Prusům příliš nevyšel. Vojáci II. severoněmeckého sboru počkali, až se útočníci rozvinutí do linie přiblíží a salvou je zastavili. Zatímco jedni nabíjeli, další pálili na pruskou pěchotu. Metr po metru, dům od domu a strom od stromu podstupovali severoněmečtí vojáci střelecký souboj i střet na bodáky s pruskými myslivci a řadovou pěchotou. Třebaže severoněmecká pěchota odolávala, z pruské strany nebylo nic ztraceno a severoněmecký sbor se postupně dostával do nezáviděníhodné situace. Na bojiště přicházely další posily. Prusové nasadili do bojů další brigádu a jízdní divizi. Po hodině bojů byl Burgdorf v jednom plameni, stále však představoval jeden z důležitých bodů obrany Hannoveru. Na této čáře se bitevní linie zastavila.

Obrázek
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Uživatelský avatar
Royal
Plukovník
Plukovník
Příspěvky: 7148
Registrován: 10 říj 2007, 18:31
Bydliště: Jičín

Re: 1864

Příspěvek od Royal » 23 úno 2013, 17:04

Bellum – Hannover, Celle, Braunschweig, Wolfsburg – den druhý (2)

Sasové i Prusové nadále tloukli děly a pažbami do severoněmeckého valu. Rovinu před městem a už i samotné předměstí Hannoveru pokrývaly hromady padlých a raněných a stovky koňských zdechlin. Před branami Hannoveru, zahaleného dýmem, formoval se šavlí v ruce blátem a cizí krví potřísněný saský korunní princ Albert vše, co mu zbylo z předcházejících útoků na severoněmecká postavení, pěchotu, jízdu i dělostřelectvo. Byly tři hodiny odpoledne. Pak začalo přibližně dvaadvacet tisíc mužů pěchoty a kavalerie dvou královských gardových brigád a pruských praporů stoupat v útočných kolonách do mírného svahu a znovu útočit.

Takový soustředěný tlak nemohli Němci dlouho vydržet. Saský útok na jihu trval sotva půl hodiny a už je stál další stovky životů a mnoha raněných. Tisíce střel z pušek a dělostřelba byly i na odhodlané obránce příliš. Neustálým postřelováním otřesení Němci se za neustálých útoků saské jízdy začali stahovat z východního a jižního okraje požáry a kouřem zahaleného města dál na západ. Prořídlé řady německých jezdců na unavených koních nemohli Sasům vzdorovat. Pěchotní prapory dokázaly udržet jakousi soudržnost, ale z pověstného „ordnungu“ mnoho nezbývalo.

Obrázek



Princ Albert vycítil, že se válečné štěstí přiklání na jeho stranu a rázně vyzval své generály : „Kupředu, pánové ! Už je to tady ! Nevydrží !“ Někdy v té době donesli pobočníci do hlavního stanu saského prince znepokojivé zprávy – na pravém křídle, v boku a týlu IV. pruského sboru útočícího na Hannover, se náhle objevila severoněmecká pěchota.
Ze severu se na pruské kolony valila pohroma, kterou z tohoto směru žádný ze spojeneckých velitelů nepředvídal. Ze výšin pod městem Celle do boku pruského IV. sboru pochodovaly, nebo spíš běžely, celé pluky severoněmeckého II. gardového sboru, dohromady 19.000 mužů.

Obrázek


K útoku na Prusy nastoupil druhý severoněmecký sbor generála Bergera. Za dunění děl se vydalo přes deset tisíc severoněmeckých pěšáků a dělostřelců první brigády přímo po silnici na Braunschweig a zamířily proti pruskému pravému křídlu. Devět tisíc vojáků druhé brigády se zaměřilo na průnik do týlu Prusů a dále na Braunschweig. Stačil jediný pohled z dalekohledu, aby si princ uvědomil nebezpečí, které pruským oddílům hrozilo z této strany. Princ Albert poručil Prusům obrátit se tím směrem a čelit nepříteli, který se tu náhle objevil a sám se rozhodl pokračovat v útoku proti Hannoveru.

Když se krátce po poledni v plné síle rozehřměla bitva o Hannover, neopomenulo vrchní říšské velení ve svých rozkazech I. saský a IV. pruský sbor. Saský sbor rozbil svůj hlavní stan v Gifhornu, zatímco Prusové, unavení po dlouhém a namáhavém přesunu až z Königsteinu, si „ustlali“ v 5 kilometrů vzdáleném Wolfsburgu. Severoněmecké gardové jednotky překročily řeku Labe 5. září, o den později se v Lüneburgu se spojily ve vojsko o síle zhruba 60 tisíc mužů a s touto impozantní armádou vytáhl generál Berger na jih na Wolfsburg a Magdeburg (… dáme jim pořádně po čumáku …). Konečně po třech dnech pochodu se Němci došli k Sassenburgu, kde jízdní průzkum před sebou spatřil hlavní síly nepřítele. V noci se oba severoněmecké sbory přesunuly do útočného postavení a důkladně se připravily na nastávající boj.

Ráno a dopoledne 11. září 1864 poznamenala hustá mlha. Teprve, když se krátce před polednem rozplynula, Sasové ke svému obrovskému překvapení uviděli, že k jejich postavení směřují ze severu mohutné síly nepřítele - tři severoněmecké gardové divize, podporované elitní jízdou a dělostřelectvem. Severoněmecké prapory, postupující za sebou, se rozvinuly do linií, aby mohly využít své větší palebné síly. Koncentrace sil na poměrně malém prostoru u Sassenburgu měla za následek, že oba severoněmecké gardové sbory měly zpočátku proti sobě jen jeden saský sbor. Teprve za silnicí Wolfsburg-Braunschweig se formovaly k boji první pruské prapory.

Obrázek


Přesun přímo na bojiště trval necelých dvacet minut. Pak se severoněmecké gardové divize zastavily. Dělostřelci rychle rozestavili děla tak, aby zapadla do linie se 24 kanóny nasazenými do boje již dříve. Pak všech sto hlavní naráz vypálilo a pokračovala v co nejrychlejším ostřelování saských pozic v Gifhornu a v okolí. Po strašné kanonádě prolomil severoněmecký gardový sbor střed prusko-saské armády. Za ním postupovaly zálohy. Jízdní gardisté projeli dýmem z děl a vpadli na ustupující saské pěšáky a dělostřelce. Mohutný řev Sasům zvěstoval, že je nečeká nic dobrého.
Wilhelm von Royal, generálporučík a velitel XXXXII. sboru, (Krym 1942)
Michal Jan Lev z Rožmitálu, pán z Rožmitálu, (Čechy 1526-1527)
Enrico de Candia Pescatore, hrabě z Malty, admirál a direktor Republiky Janov (Byzanc 1214-1217)
Čeněk z Vartemberka, pán z Veselí a Vartemberka, rytíř Dračího řádu, nejvyšší purkrabí a královský maršálek, (Husitské války 1424-1426)
William Royal, admirál britského Královského námořnictva (Trafalgar 1805)
Louis Alexander Berthier, divizní generál a náčelník štábu Armée d´Italie, (Itálie 1796)

Odpovědět

Zpět na „Německo 1866“